Pojednám ešte o jednej otázke, o otázke integrity československej republiky. Keď som pojednával o iných otázkach, iných vztahoch Ľudovej strany, chcem pojednať i o tejto otázke a chcem znázorniť stanovisko Ľudovej strany v otázke integrity. Československá strana ľudová slávnostne sa osvedčuje, že chráni a háji integritu československej republiky, že je preto, aby Těšínsko, Orava a Spíš patrily našej republike. A ako v iných veciach, i tu dokázala Ľudová strana nielen slovami, ale i skutkami, že si praje integritu republiky, že háji Oravu a Spíš. Prívrženci Ľudovej strany a moja maličkosť boli v Orave, chodili po dedinách, napomínali ľud, aby bol verný, aby hlasoval pre republiku, aby hlasoval, že patří sem a nedal trhať to, čo stá a tisíce rokov patrí k republike československej. Keď sme chodili po Orave agitovať pre integritu, skúsili sme všeličo, musím to teraz povedať, nie preto, abysom škodil republike, aby som škodil vzájemnosti českej a slovenskej, ale poviem to preto, aby som jej osožil. Poukážem na chyby, ale i na to, akým spôsobom, sa tieto chyby dajú zreparovať. Čo zapríčinilo v Orave znechutenie proti Čechom? Musím doznať, že na Slovensku bolo treba, aby tam prišli Česi, aby tam prišlo české vojsko, aby prišli českí úradníci. Bolo to potrebné a je to potrebné, lebo Slováci nemali toľko svojich síl, toľko inteligencie, toľko potrebných ľudí, aby na všetky miesta postavali Slovákov, Tedy bolo to potrebné a uznávam prácu, ktorú Česi pre- konali, a prekonávajú na Slovensku. Ale musíme uznať i to, že tí prví pionieri, ktorí prišli na Slovensko, tí prví vojaci a tí prví úradníci neboli politici, nejednali správne alebo neakomodovali sa názoru slovenskému, charakteru slovenskému, neakomodovali sa ľudu slovenskému, ale tak sa chovali, že to lud slovenský odstrašilo.
Z vlastnej zkúsenosti to viem. Tí prví pionieri, ktorí tam prišli, hovorili ľudu: Nenie Boha! Nechoďte do kostola! Na čo vám to? To jest hlúposť. Vidíte, slávny senát, povedať to musím, ale povedám to nie preto, aby som škodil, ale aby som osožil republike. To bola chyba, ktorá sa napraviť má, ktorá sa napraviť musí, A tam je pôvod toho, že si Slováci začali žiadať autonómiu. Tam sa to začína; lebo videli, že taká politika sa ide robiť, ktorá neodpovedá ich prirodzenosti, ktorá neodpovedá slovenskému charakteru, slovenskému presvedčeniu, slovenskému svojrázu. Tam sa to začína, tá otázka. A keď sme v tej Orave agitovali za integritu československej republiky, hovorili nám tam: >Ano, budeme za československú republiku, budeme, ale dajte nám autonomiu!< To hovorili. Tam sa začína, tam je pôvod, tam, je zdroj tejto otázky, keby boli prví pionieri prišli a keby sa boli akomodovali názorom slovenským, nebolo by nastalo také znechutenie a taká nespokojnosť. Keď hovorím, že sa majú šetriť city jednoho národa, že sa má chrániť presvedčenie, keď hovorím, že sa nesmie napadať náboženstvo ľudu, vtedy ja to hovorím len preto, aby sa to do budúcna nestalo, a aby na budúcne bola na Slovensku a v československom, štáte taká politika, ktorá by národ jednotila, ale nie drobila, ktorá by národ uspokojovala, ale nie rozhorčovala. Ako som na začiatku svojej reči spomenul, kurz československej republiky má isť celkom iným smerom a tiecť inými žlaby, než tiekol dosial a než mieni tiecť i naďalej. Nemajú byť hádzané v československej republike také heslá, také návrhy, ktoré urážajú city miliónov, ako návrh Bartoškov: zabrať kostely, zrušiť náboženstvo v školách, vyhádzať kríže zo škôl. (Hlas: Uvidíte při volbách!) Áno, pri voľbách. Uvidíte, že ani voleb netreba čakať, ale uvidíte, keď sa také návrhy budú vykonávať v našej republike, ako to bude na Slovensku, vypadať! (Hlas: To vzbouříte narod!) My sme nepriniesli ten návrh, aby sa kríže a náboženstvo vyhádzalo zo škôl. (Hlas: S takovým návrhem nikdo nepřišel!) Prosím, pane kolego, aby ste ma nechal vyhovoriť. Ale v tom návrhu to je, že štát zábere kostoly a že nedovolí náboženstvo. (Hlas: To není pravda!) Veď je to v tom návrhu, že všetko zaberie. Tedy len zastávajte, pane kolego, ten smer, zastávajte ho a uvidíte, kam to prijde. Takéto návrhy nezosiľujú štát, ale priamo ho zoslabujú, takéto návrhy nedonesú štátu ani haliera prospechu; ale donesú mu skôr škody. Radšej robte obchody, hľaďte na to, aby sme dostali do vačku nejaký ten groš, aby sme mali na stole chleba, ale nie také návrhy, z ktorých ani národ, ani štát nebude mať ani jediného haliera prospechu, ale len rozbroje a nepokoj. Hľaďme na to, aby ten štát zmohútnel, aby naša republika československá zmohútnela, zosílila, aby sa robily obchody a aby dostali sme miesto v medzinárodnej, svetovej politike. Ale také vecí, ktoré rozdvojujú a rozdrobujú, nechajme stranou. Veď vidíme, ako sa tu, pekne začíname shoďovat! Také otázky, také veci nenie treba sem dávať, ale je treba viera a cirkvi dať pokoj. (Nepokoj. Různé výkřiky.)
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím o zachovaní klidu. Pan sen. dr. Kovalík má slovo.
Sen. dr. Kovalík (pokračuje): Hovorím pánom sociálnym demokratom na Slovensku, keď oni chodili pred voľbami po Slovensku, prišli k ľudu so slovy: >My stojíme na kresťanskom stanovisku. Sociálni demokrati a agrárnici mali na plákate v Žiline, sám som ten plakát čítal: >My stojíme na zásadách kresťanských! A prišli rečnit ľudu so slovy: >Pochválen Pán Ježíš Kristus.< S tým začali sociálni demokrati a agrárnici. Tedy to je veľmi pekné. (Výkřiky: To není pravda!) Prosím, pána kolegu, keď má toľko poznámok a toľko ideí, nech vystúpi sem na tribúnu a povie všetko, čo predniesť má, ale prosím, aby takými debatami moju reč nepredlžoval, aby som mohol pokojne svoju reč dokončiť. (Senátor Ferd. Jirásek: Vždyť Vy sem zanášíte pořád to náboženství. My máme teď jiné starosti, pane kolego my jsme sem žádný návrh ještě nedali, vy ho sem pořád taháte!)
Už sa konajú na Slovensku veci, konaly sa a zamýšlajú sa konať a robily sa také návrhy, ktoré budú len podkopávať pokojnosť v tomto štáte. A tento štát má potrebu pokoja a práce. (Senátor Ferd. Jirásek: A ne, abyste tu víru vaši zatahoval do politiky, tu si nechte v kostele, tu v senátě nepotřebujeme!) Vy vnášate do politiky náboženské a cirkevné ptázky! - Vy sa miešate do cirkevných záležitosti. Nestarali sa o to, čo budeme jesť a jako zbohatneme, také návrhy nebyly donášané, ale ich prvný návrh je rozluka. (Hluk.)
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Pánové, prosím, aby bylo od té debaty upuštěno. Pane dr. Kovalíku, prosím, pokračujte!
Senátor dr. Kovalík (pokračuje): Slávny senáte! (Opět hluk a výkřiky.) Nie ľudová strana nosí na tapetu také otázky. Keby bol daný pokoj, tak by sme sa tu tak nerozhorčovali o týchto otázkach, ale také návrhy tu sú. Nie my začíname tieto debaty, >Dejte pokoj.< (Výkřiky: Dejte vy pokoj pak bude pokoj! Nechte si vaše náboženství v kostele, neneste ho sem do sněmovny.) Vy nosíte protináboženské návrhy do snemu. Keď sa bude autorita kríže znehodnocovať, tak potrebná autorita zákonov, autorita štátu padá, kdežto by taká autorita, symbol a znak autority padať nemal.
Čo sa týka tak zvanej rozluky cirkvi od štátu... (Hluk.)
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím o klid, slovo má pán dr. Kovalík.
Sen. dr. Kovalík (pokračuje): čo sa týka tak zvanej rozluky cirkvi od štátu, pripúšťam, že pomer cirkvi k štátu má byť ustálený (Výkřik: Proto chceme rozluku!), ale tak, aby cirkev neutrpela pri ustálení tohoto pomeru ničoho. Chceme, aby majetky cirkevné boly ponechané cirkvám. Počul som tu poznámky, že na čo sú cirkevné majetky. Na čo je ten majetok? Na to, aby mohly byť udržované kostoly, školy, inštitúcie a rôzne výdavky. (Odpor u sociálních demokratů.) Teraz, sa odvolávam na jednoho p. ministra. Pán minister dr. Šrobár s plnou mocou pre Slovensko, keď bol ešte v Žiline na začiatku utvorenia nášho štátu, svolal raz korporácie učiteľstva a kňažstva. Vtedy p. bývalý minister s plnou mocou pre Slovensko na shromaždení kňažstva katolíckého povedal, že štát nezabere cirkevné majetky, že štát nepotrebuje tých niekoľko miliónov, veď v rozpočte štátu sa jedná o sto a sto miliónoch a miliardách, a že tedy tých niekoľko miliónov štát nepotrebuje. Tento majetok cirkevný tedy i dľa výroku p. ministra, má ostať cirkvi, lebo ona ho potrebuje. (Hlas: Děláte z toho větší vodu, než jest potřebí!) To všetko je v tom návrhu, ja sa na ten famózny návrh odvolávam. (Hlas: Tady jest vládni prohlášení a ne návrh. Sen. Ferd. Jirásek: Chcete vyvolat kulturní boj?) Chráň nás Pán Búh kultúrneho boja! Pod kultúrnym bojom trpelo Nemecko a predsa nezvíťazilo, trpelo Francúzsko a nezvíťazilo. Náš mladý štát, ktorý sa teraz troví, nepotrebuje kultúrneho boja, ale potrebuje múdru politiku veľkých koncepcií, obchodnú, roľnícku, robotnícku a demokratickú. Tedy, aby som už prišiel na koniec svojej reči. (Hlas: Konečně!) Konečne -bolo tu už reči, pánovia moji, o veľa dlhšie, a musíme si povedať všetko, čo nám na srdci leží, musíme ako lekár nemoc analyzovať, aby sme ju opravili, a preto moja kritika, ktorú som teraz tu povedal, bola nie preto, aby som škodil štátu, ale preto, aby podporovala blahobyt, aby ukázala smery, ktorými sa má československá politika pohybovať. Tedy nedonášajte sem také otázky, ktoré znepokojujú a rozhorčujú ľud, ale hľadeť na to, robiť politiku, ktorá má za cieľ pokoj, zvelebenie a zmohutnenie nášho štátu. (Hlas: Juriga!) Čo sa týka Jurigy, to je jeho vec, on si odpovedal a odpovie za svoje veci a ja si odpoviem za svoje tiež. Tedy Slovensko utvorilo spolu s Čechami československý štát. Ja a moji prívrženci slovenskej ľudovej strany stojíme pevne na základoch československého štátu. My ho chceme ďalej budovať, my chceme túto republiku jak proti vnútorným, tak proti vonkajším nepriateľom chrániť a brániť. My nikdy nechceme viac padnúť pod vládu maďarskú (Výborne!), tak ako si nežiadame, aby Čechy a Morava padly niekdy pod vládu nemeckú. A darmo čakajú Nemci alebo Maďari, že tí >Paradeslovaken<, jak nás nazvali, že my budeme hnať vodu na ich mlyn. Darmo čakajú či vnútorní, či vonkajší Nemci a Maďari. My sme raz republiku utvorili a my chceme a budeme chrániť integritu republiky. Keď si my Slováci žíadame, aby na Slovensku v školách alebo v úradoch bolo viac slovenských síl, aby slovenský svojráz bol zachovávaný, tým my neukazujeme to, že sa chceme odtrhnúť od republiky, ako to vysvitá z reči kolegov Nemcov. My nechceme trhať, my chceme posiľovať republiku, A keď som poukazoval na niektoré chyby, poukazoval som preto, aby sme hľadeli spokojiť ten ľud, aby politikovia do takých chýb viac nepadli, aby sme to napravili, aby bolo i to Slovensko spokojné, a ono bude spokojné, keď sa na Slovensku bude robiť taká politika, ktorá názoru Slovenska, jeho presvedčeniu, jeho charakteru odpovedá. Tedy, keď si žiadajú Slováci, aby bolí uplatnení v školách, úradoch a na miestach, tým nepovedajú to, že oni nechcú Čechov. Nie. Však to sami Česi uznali včera. Pan místopredseda Klofáč povedal tiež, že keď na Slovensku inteligencia dozreje a doučí sa tak, že bude vedeť zaujať miesta, nech ich zaujmú, lebo lepšie poznajú potreby a okolnosti Slovenska. Čo sa týka samosprávy Slovenska, ktorú si i Moravania žiadajú a žiadajú ju i Česi pre Česko,to neznamená trhanie, to neznamená rozdrobovanie, ale to, že tie zeme Československej republiky, tedy Česko, Morava, Sliezsko, Slovensko majú isté zvláštne, lokálne, etnografické zvláštnosti,
ktoré administratívou musia byť rešpektované, V tom si žiada i Morava, Slovensko i Česko tú autonómiu. To neznamená nejednotnosť, ale práve za jednotu štátu, k jednote štátu pracovať, lebo je len jeden snem, jedna vláda a jeden štát. Už to i vládne kruhy začaly pochopovať a už sa i začaly konať kroky k tejto samospráve. V slovenskom klube bývalý pán minister Hodža prečítal elaborát, v ktorom elaboráte bolo spomenuté, že pre Slovensko v záležitostiach administratívy školstva, cirkvi a hospodárstva by maly byť tvorené zvláštne inštitúcie -a teraz pri rozdelovaní žúp na Slovensku ustavuje sa i zemská správa slovenská, konajú sa teraz už kroky k dosaženiu tejto samosprávy. Prečítam teraz tú deklaráciu, ktorú vydala o tejto otázke Československá ľudová strana. Táto je takáto:
My slovenskí poslanci Československej ľudovej strany povedomí sme si toho, že sme my, Slováci, vo svojej svojskosti v našej republike rovnoprávni a rovnocenní s Čechami. (Předseda Dr. Horáček převzal předsednictví.)
Za základ nášho národného vývinu uznávame Turčiansko-sväto-martinskú deklaráciu že dňa 30. októbra r. 1918, ktorou sa Slováci vôľou svojich prirodzených predstaviteľov dobrovoľne ako rovnoprávni spojili s Čechmi v jeden štát Čsl. Republiky v tej nádejí: >že náš snaživý, nadaný slovensky národ, ktorý vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyviňovať a dľa svojich síl prispet ku všeobecnému pokroku človečenstva.<
Slávnostne sa osvedčujúc, že uznávame ústavu čsl. republiky zo dňa 29. februára r. 1920, vybudovanú za našej účasti a našim súhlasom, ktorá prohlašuje územie čsl. republiky za jednotný a nedeliteľný celok a považujeme ju za podklad všetkého ďalšieho vývinu slov. ľudu v čsl. republike. Aby však slovenský národ mohol sa dľa svojho rázu úplne vyvinovat a dľa svojich síl prispievať k blahu tohoto štátu ako aj všeobecnému rozvoju človečenstva, žiadame, aby postupnou zmenou zákonodarstva dostalo sa plného uznania všetkým jeho kultúrnym zvláštnostiam hospodárskym a samosprávnym snahám, ako tieto ciele boly vyjadrené Pittsburgskou smluvou zo dňa 30ho mája 1918.
Predstavitelia slovenských, a českých organizácií v Spojených štátoch, slov. ligy, českého národného sdruženía sväzu českých katolíkov rokovali za prítomnosti predsedy čsl.-ej národnej rady, profesora Masaryka, o československej otázke a uzniesli sa na tomto:
>Schvaľujeme politický program, usilujúci o spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z českých zemi a Slovenska. Slovensko bude mať svoju vlastnú administráciu, svoj snem, svoje súdy. Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec.< Podpisáni sú vlastnoručne T. G. Masaryk, Karel Pergler, Hynek Dostál, D. Fischer, Z. Šimek, Vojta Beneš, J. Zmrhal, Rev. Innocent Kostl za Čechov; Albert Mamatej, Ján Janček ml., Milan Getting, Ján Pankuch, Rev. Jos. Murgáš, Rev. Pavel J. Šiška za Slovákov.
Pittsburgskú smlúvu považujeme za vyjadrenie svojich samosprávnych snáh v rámci čsl. republiky a privlastňujeme jej poctivosť svätosti daného slova, ktoréhožto jasný význam vykrúcať považujeme za nepríslušné a neoprávnené.
Právo slovenskej reči, škôl, náboženstva, náboženských ustanovení a cirkevnej autonomie svojej slovenskej administrácie, súdov a slovenského snemu považuje slovensky národ za svoje podstatné prirodzené právo.
Voľby dňa 18. a 25. apríla roku 1920 neuznávame za slobodný prejav slovenského národa, lebo neslovenské vojsko a úradníctvo, cenzúra a zatváranie našich vodcov znemožnily volný prejav slovenského ľudu.
Čo prajeme a žiadame sebe, to prajeme a žiadame všetkým ostatným územným složkám svojho štátu: Morave so Sliezkom a Čechám, aby tak na základe skutočnej ľudovlády potreby a túžby ľudu došlý lepšieho pochopenia a aj uspokojenia, ako sa to nemôže stať pri tuhej centralistickej a byrokratickej správe štátu, ktorá sa až do dnes proti našim snahám v našom štáte uplatňovala.
To je vôla naša, za ktorej uskutočnenie chceme pracovať podľa programu jednotnej Československej ľudovej strany, kým nedobudneme svojej slovenskej vlasti i ostatným zemiam čsl. republiky v rámci ich plnej samosprávy, aby všetky ich etnické složky mohly sa dľa ráznej svojskosti vyvinovať a dľa svojich síl prispel ku všeobecnému blahu človečenstva.
Na zakončenie mojej reči chcem osvedčit: Naša československá republika potrebuje pokoj a prácu, potrebuje svornosť a jednotu, bratskú lásku a potrebuje nezlomnú vernosť k vlasti.
Buďme tedy všetci pokojní, buďme pracovní, svorní, verní k vlasti československej a pracujme za jej zvelebenie, aby zaujala svoje miesto v koncertu národov. Čím som i začal reč: hľaďme zmohútneť, zdvihnúť republiku múdrou politikou veľkých koncepcií, hlaďme na obchod, hľaďme na zvýšenie výroby, aby sme zmohútneli, aby sme zbohatli, nie jednotlivci, ale celý štát. A len tak budenie platiť potom v internacionálnej politike, tak si získame ten prestiž, ktorý sme ztratili. Hľaďme tedy toho prestižu svornou pracou dosiahnuť, hľaďme dosiahnuť toho, na čo som poukázal, hlaďme dosiahnuť toho svetového obchodu, volme múdru svetovú politiku. A privolávam na slávu nádejnému nášmu československému obchodu, privolávam na slávu nádejnému prístavu nášmu československému, privolávam na slávu nádejnému loďstvu nášmu československému, privolávam na slávu budúcnosti veľkej, mohutnej, šťastnej, československej republiky; nech žije veľká, mohutná, šťasťná československá republika, tak má Pán Boh pomáhaj. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Ke slovu jest dále přihlášen pan prof. Naegle. Uděluji mu slovo.
Sen. dr. Naegle (německy):
Slavná sněmovno! Státoprávní prohlášení, které jak v poslanecké sněmovně, tak zde v senátě jménem německého parlamentárního svazu bylo podáno, jest do jisté míry ozvučnou deskou, od které se, vždy zřetelně odrážejí v jediném silném ohlasu veškeré další vývody spojených stran v tomto svazu. Neboť v neodvratném zastupování zde přednesených zásad není v německém parlamentárním svazu mezi spojenými stranami žádného nesouhlasu ani rozporu. Proto mohu také se své strany odvolati se na ono státoprávní prohlášení, abych označil stanovisko německé nacionální strany vůči tomuto státu, a jsem v příjemném postavení, že mohu se tím kratčeji o té věci vyjádřiti, ježto právě pan kolega Hartl programové stanovisko mé strany obšírně vyložil. Budiž mně dovoleno, abych nemusel opět znovu opakovati, co již bylo několikráte řečeno, blíže dotknouti se pouze několika bodů ve vládním prohlášení pana ministerského předsedy, které mně zvláště leží na srdci.
Jest to především otázka zahraniční politiky, které bych rád několik slov věnoval, ač pan ministerský předseda ve svém vládním prohlášení se jí sotva dotkl. Zahraniční politika vlády zasluhuje, aby bylo k ní blíže přihlédnuto, ježto právě nynější politika zahraniční v této zemi zřejmě jest hlavním důvodem pro zdejší neblahou vládu Molocha militarismu, který jako upír stravuje finanční síly tohoto státu, a do jisté míry národu krev ze žil vyssává. (Souhlas něm. senátorů.) Německý národ jest po smutných zkušenostech, které učinil na vlastním těle - to mi můžete věřiti - vysloveným odpůrcem militarismu, a sice netoliko zde v tomto státě, nýbrž, mohu říci, že i za hranicemi v Německu. Tím více musíme a budeme my Němci i v tomto státě potírati militaristický systém, který obzvláště k tomu přispěl, že udělal z tohoto státu vasalský stát dohody, napodobitele a baštu dohodového imperialismu.
My Němci budeme vždy a musíme bojovati proti takové zahraniční politice, která, jak velmi vhodně právě ve druhé, sněmovně bylo řečeno, ukládá tomuto státu úlohu četníka ke střežení zotavujícího se německého národa. Nynější držitelé moci však, jak se zdá, necítí, že tím škodí vlastnímu státu, že zařezávají do vlastního masa. Vždyť tento stát v srdci Evropy nemůže trvale obstáti, nebude-li hledati politického a hospodářského vyrovnání se svými nejbližšími sousedy, především s Německem, které jest a bude přece naším od přírody daným odběratelem a dodavatelem. Či snad, musím se ptáti, jest zde vůbec někdo tak veliký optimista, že by věřil, že stát tento může trvale nésti nynější ohromná břemena vojenská, která
jeví se nám jako důsledek celé zahraniční politiky a takovými se jeviti musí?
Již z této okolnosti vychází nevyhnutelná nutnost Učiniti konec dosavadní zahraniční politice. Přijde-li někdo - jak jsem již několikráte zažil - do některého ministerstva a žádá nějakou maličkost pro kulturní účele, dostane se mu na všech místech obyčejně typické odpovědi, že není peněz a že musí se šetřiti. Že však většinou socialistické, již původem svým antimilitaristické ministerstvo nezavádí opatření úsporných tam, kde předem by mělo je zavésti, a neučiní konce nesmírné, nákladné, miliardy nákladů vyžadující hře na vojáky, to svědčí opět o onom dobře známém rozdílu mezi theorií a praxí, o oné nedůslednosti mezi smýšlením a jednáním, kterému také ministři československé republiky propadli. S velikými fanfárami bylo do celého světa vytrubováno, že zde na Vltavě povstal nejsvobodnější státní útvar, jaký kdy svět viděl. A co prožíváme zde opravdu, ve skutečností? Že zde v Praze, v sídle presidenta republiky, sídlí francouzský jenerál (Slyšte, slyšte!), který netoliko má v rukou vrchní velení vojenské, nýbrž i volně zasahuje do politiky. (Souhlas něm. senátorů.) Nemohu si představiti, jak může některý stát, který chce býti svobodným, šťastně prospívati pod takovým poručnictvím. Nemohu také věřiti, že ostatní velmoci budou klidně snášeti stále nesmírný vliv Francie. Ještě méně dovedu chápati - a to veřejně zde říkám v tomto senátě - že česká armáda, která zajisté má ve svých řadách veliký počet zdatných, vynikajících důstojníků, dá si líbit po celý rok francouzské poručníkování. Sněmovna bude míti na každý pád příležitost žádati o tom úcty, kolik milionů bylo za tuto hračku, francouzský generální štáb, okny vyhozeno a ještě vyhozeno bude (Souhlas něm. senátorů.) milionů, které mohly býti skutečně lépe užity pro hladovící obyvatelstvo, pro sociální a kulturní účele, než aby za ně páni francouzští důstojníci, jak se denně přihází, se svými auty ulice našeho města ohrožovali.
A pokud se týče specielně opičení se po francouzském duchu, vládne zde táž chauvinistická politika msty, kterou Francie - Bohu budiž žalováno - od příměří neustále v Německu provozuje. Jaký však vděk ostatně čsl. republika za to sklidila, tu potřebuji pouze říci slovo >Těšín<. Zklamání tam zažité poučí i nejnadšenějšího přítele Francouzů, že přeorientování v zahraniční politice je nutné.
Nejdůležitější žaloba, jež je základním tónem všech řečí přednesených zde a v poslanecké sněmovně do dneška se strany Němců, spojuje se ve výkřik o pomoc, který od doby jednoho roku do světa voláme, že Němci v tomto státě jíž od samého počátku nedbáním práva sebeurčovacího jsou znásilňováni a ještě po dlouhou dobu znásilňování budou. (Souhlas něm. senátorů.) Ovšem podle mínění pana ministerského předsedy existuje toto znásilňování pouze jako utkvělá představa v mozcích nespokojených Němců. Žaloba, že nynější ústava jest vnucená a že povstala bez souhlasu Němců, jeví se panu ministerskému předsedovi podle vládního prohlášení, jak doslovně řekl, >právně neplatnou<. Již řečník německých sociálních demokratů nemohl si k mému zadostučinění odepříti, aby nepoukázal na četné rozpory, do kterých se pan ministerský předseda a jeho socialističtí ministerští kolegové se svými pevnými socialistickými strannickými hesly, strannickýmí programy a strannickými zásadami zapletli. Upřímně přiznávám však, že jest psychologickou hádankou, jak uvědomělý sociální demokrat, k tomu ještě v tak zodpovědném postavení, může shledávati správným, necítí jakožto bezpráví, že ve státě, jenž má býti demokratickým a svobodným, jest dobré třetině obyvatelstva vnucená ústava, prostě diktována.
Ovšem ve státě, kterému již v kolébce bylo vtištěno Kainovo znamení nepravdy, neměl by se člověk ničemu diviti; stále a stále musíte si dáti líbiti předhůzku, že ve smlouvě uzavřené dne 10. září 1919 s velmocemi dopustili jste se předstírání, jakoby veškeří národové bydlící v československé republice se dobrovolně, ze svobodné vůle bylí spojili v tento státní útvar. A teprve před nedávném, bylo to 16. dubna m. r., bylo možno čísti v novinách, že v parlamentě londýnském prohlásil tamní státní podsekretář při svém odůvodňování mírové smlouvy: >ohledně Československa bylo zjištěno, že německé obyvatelstvo pojaté do tohoto státu jest zcela spokojeno se svým postavením<. Kdo, musím se ptáti, orientoval anglické státníky o této dle udání spokojené náladě v německých kruzích? To bylo však již osudným, co se též jako každé bezpráví ve světě krutě vymstí, že sjednocené a spojené velmoci ani před počátkem, ani během mírového jednání nechtěly slyšeti hlasů z německých Čech, nemluvě o tom, že jich nepřibraly k jednání. Dokonce ani oficielní zástupci německého Rakouska v St. Germainu přítomní, kteří, jak známo, vznesli nárok na připojení německých Čech, nepřišli tam ke slovu, jak mně jeden z těchto zástupců při osobní rozmluvě pověděl. Při celé otázce německo-české byli jak při jednání předběžném, tak při jednání mírovém slyšeni pouze a jedině Češi, a to musí se vymstíti. (Senátor Luksch: Vždyť oni jsou vítězi!) Vždyť dá se očekávati, že v náhledech vysokých zástupců spojených mocí od té doby, pokud budou, míti sami v této zemi příležitost z bezprostřední blízkostí poměry a události pozorovati, studovati a posuzovati, nastala změna, nebo v nejbližší době nastane, a že nahlédnou, jak ohromnou hloupost udělali soudcové světa ve smlouvách mírových, vlastně v mírových diktátech versaillských a st. germainských. Zástupcové velmocí poznají ze všech těch žalob a požadavků, které v celých spoustách jsou zde přednášeny, že byla to očividná nepravda, když bylo tvrzeno, že Němci ze svobodných podnětů a ze svobodné vůle se s ostatními národy v tento stát sjednotili, dále, že jest rovněž další očividnou lží, když čeští státníci a české noviny vytrubují do širého světa, že Čechové dodržují do poslední čárky ochranu menšin slíbenou ve smlouvě mírové, ba že dokonce v tom jdou přes meze svých závazků. Ano, ve smlouvě ze dne 10. září 1919 podepsané československými vyjednavači jest výslovně v článku sedmém uvedeno: >Všichni státní občané českoslovenští jsou před zákonem rovní a požívají týchž občanských a politických práv bez rozdílu rasy, řeči a náboženství.< Pan ministr dr. Beneš tuto větu ve své řeči ze dne 30. září 1919 přednesené v tak zvaném Národním shromáždění ještě silně podtrhl a chlubil se, že Česká mírová delegace na mírovém kongresu učinila v ohledu budoucího postavení národnostních menšin tak dalekosáhlé ústupky, že, byly přijaty velmocemi s neobyčejným povděkem. Že bylo dále zjištěno, že tyto záruky byly nadmíru liberální a že není možno ničeho více si přáti. Naskytne se ještě příležitost požádati pana ministra zahraničních záležitostí, aby nám podal podrobnější zprávu o obsahu těchto dalekosáhlých záruk, jak již se toho dožaduje naléhavý dotaz. Prozatím nemůžeme my Němci nic jiného dělati, než konstatovati, že ani sedmý základní odstavec častěji již zmíněné smlouvy mírové nebyl vůči nám zachován. Neboť my Němci v tomto státě posud, nepožíváme stejných práv jako Češí. Během posledního půldruhého roku bylo vydáno veliké množství zákonů a nařízení, kterými se cítíme utlačeni, porobení a zkrácení ve svých právech a tyto Němcům nepřátelské zákony jsou udržovány a zachovávány, ačkoliv první odstavec smlouvy z 10. září 1919 obsahuje výslovné ujištění, že žádný zákon, žádné nařízení a žádné jednání úřadů nesmí býti v odporu se zákonem o ochraně menšin zaručeným čsl. republikou, a proto že jest neplatným. (Souhlas.) Tento odstavec prvý obsahuje dle mého domnění také formální oprávnění pro stanovisko zaujaté německým parlamentárním svazem a jeho státoprávním prohlášením proti všem zákonům porušujícím smlouvu o ochraně menšin. Nechtěje pouštěti se do kritiky jednání předsedy této slavně sněmovny, která by příčila se jednacímu řádu, myslím, že mohu říci jenom, že kdyby slavné předsednictvo toto formální hledisko bylo uvážilo, že by bylo došlo sotva k nějakému volání k pořádku. Pan ministerský předseda vyjadřuje ve vládním prohlášení oficielní mínění, že jest to z naší strany přehnané a neoprávněné tvrzení, mluvíme-li o znásilňování a rdousení a domnívá se, že může takovou prázdnou frází vláda přejíti k dennímu pořádku přes poměry a události, které jíž křičí k nebi. (Souhlas německých senátorů.) Pánové, právě to je pro nás Němce v tomto státě tísnícím, a bylo to při všech mých jednáních, která jsem měl přečasto v rozličných ministerstvech, musím říci téměř odstrašujícím, že česká zaujatost nakazila se s malými výjimkami netoliko v kruzích vládních, nýbrž v celé veřejnosti nejkrajnějším imperialismem, takže již se ani ne-