Nejcitelnější a nejdalekosáhlejší ohrožení a poškození německé university obsahuje však tak zvaný nový universitní zákon ze den 19. února 1920. V bývalém Národním shromáždění byly sledovány cíle omezení německé university hned od chvíle, kdy se sešlo; již v prosinci 1918 a od té doby mnohokráte padány návrhy na poškození německé university, formálně na změnu rozdělovacího zákona z roku 1882. Tímto zákonem byla r. 1882 za souhlasu všech členů rak. říš. rady na základě zprávy českého universitního profesora Dra. Kvíčaly jednotná pražská universita rozdělena ve dvě, německou a českou universitu Karlo-Ferdinandovu. Obě university od té doby žily vedle sebe v míru a rovnoprávně a samostatně se rozvíjely. Za rakouských dob nebylo žádného hnutí za účelem revise rozdělovacího zákona z r. 1882, Teprve založení Československé republiky přineslo v tomto směru změnu.

Nechci šíře mluviti o jednotlivých parlamentních a mimoparlamentních pokusech směřujících k poškození a zkrácení v právech, ba dokonce z části k úplnému zrušení německé university. Akademický senát viděl se několikráte nuceným proti těmto rozličným pokusům a návrhům věcné stanovisko zaujmouti, také i v plně doložených rozkladech Národnímu shromáždění podaných. Vzdor tomu všemu byl v tomto shromáždění 13. ledna 1920. přijat tak zvaný nový universitní zákon, kterému však president republiky z formálně-právních důvodů odepřel schválení. Nový, opětně změněný návrh, který byl 19. února v Národním shromáždění bez debaty přijat, dostal konečně od presidenta republiky sankci a tím stal se zákonem.

A o tomto universitním zákoně troufá si pan ministerský předseda krasořečně tvrditi, že neměl žádného jiného účele, než aby cestou zákona odstranil pojmenování university podle Ferdinanda, jednoho z Habsburků. Což neví pan ministerský předseda, že jsme měli do té doby v Praze německou a českou Karlo-Ferdinandovu universitu? Nehledě k tomu, že posud v celé historii universitní v Evropě dosud se nestalo, aby sněm a vláda, k tomu ještě demokratické republiky, zacházely s universitou, vysokou školou, jako s nějakou dětskou školkou a odňaly jí její tradicí posvěcené jméno, které po staletí představuje její dějiny, spočívá urážka a ponížení německé universitě způsobené v tom, že české universitě bylo jméno Karlovy university ponecháno. Tím má také na venek býti vyjádřena v § 1. tohoto zákona, zákonitě prohlášená, dějinná fikce, že česká universita, a sice podle smyslu ona samojediná jest nástupkyní vysokého učení Pražského, založeného Karlem IV. Avšak, pánové, historické pravdy nedají se prostě zákonnými paragrafy oddekretovati, jak řekl jeden z vašich nejosvícenějších a nejctihodnějších mužů, aby tento zákon byl přiveden ad absurdum. A můžete ještě vyrobiti kolik chcete zákonů, té skutečnosti nemůžete změniti, že Karel IV. založil výhradně nebo v prvé řadě jako český král, jak jako druhou historickou nepravdu původní návrh tohoto zákona vyslovil, nýbrž jako římský král a císař pražskou vysokou školu; to je skutečnost, která jest uznávána i od vynikajících českých historiků jako Nováčka. Nikdo, kdo jen poněkud má porozumění pro historii, není tak naivní, aby řekl, že Karel IV. založil snad výlučně německou neb výlučně českou, universitu v našem moderním smyslu. Spíše představují obě university, jak německá, tak česká, stejnou měrou pokračování spojené university Karlo-Ferdinandovy, a tato byla bezprostřední nástupkyní původní university Karlovy.

Proto také má německá universita stejný nárok na titul Karlovy university jako česká a nikdy a za žádnou cenu se toho nároku nevzdá. Proto také akademický senát odmítl výzvu ministerstva, aby si zvolila jiné jméno, a setrvala pří starém jméně, zvláště pří titulu >Karlova universita<. Nemůžeme z vědeckých, morálních a ideových důvodů, propůjčiti se k podporování a ospravedlňování falšování dějin, vyslovenému v universitním zákoně. Německá universita nemůže se vzdáti svého dávného historického Jména, pod kterým jest do dneška v tuzemsku i za hranicemi známa, aniž by obětovala svou celou minulost. Akademický senát proto napsal ministerstvu, že vidí v odnětí jména křiklavé porušení vysokoškolské autonomie, svévolnou vyzývavost a drsné násilí. Pan ministerský předseda do jisté míry na omluvu připojil tuto větu: >Jestliže chceme my Češi rušiti taková jména Habsburků jako Ferdinandovo, nesmí toho přec býti malicherně zneužíváno. Z minulých ohražení akademického senátu a také z mých dnešních vývodů jest zajisté zřejmo, že cítíme se více postiženi a odstrčeni odnětím jména >Karlova universita<, liteře české universitě bylo ponecháno, než odnětím titulu >Ferdinandova universita<. Ale ani toto poslední opatření nemůže býti dosti ostře odsouzeno. Neboť ono jest součástí onoho malicherného naivního smýšlení, které prosto všeho opravdového historického smýšlení a cítění se domnívá, že může býti s odstraněním památek minulosti vymýcena i minulost sama. Jest symptomem onoho husitského barbarismu, který zná jen bořiti místo stavěti, který dokonce nejnádhernější umělecké památky tohoto města, jako na příklad pomník Radeckého a Mariánský sloup, jinde pak pomníky císaře Josefa, nemohl strpěti, protože pocházely z doby, na kterou se nerado vzpomíná. Týmž právem, musel by býti zbořen i svatovítský dóm, protože jej nestavěli čeští stavitelé, nebo Hradčanský hrad, místo, do něhož bylo přeneseno sídlo presidenta republiky.

A pan ministerský předseda, který nemůže snésti, že pražská universita nese jméno Ferdinanda Habsburského, cítí se, jak se zdá, zcela dobře ve svých úředních pokojích, které obývá, které před ním obýval tak mnohý Habsburk.

Přece netoliko z ideových, také i z hmotných důvodů musíme pociťovati nový universitní zákon jako útisk a ústrk. Vždyť dějinná konstrukce, že pouze česká universita jest nástupkyní starého vysokého učení Karlova a že ona sama má nésti titul university Karlovy, měl by tvořiti formální důvod pro odnětí veškerého majetku německé university, vyslovené v následujícím paragrafu, kterýžto majetek většinou prohlašuje se beze všeho majetkem university české. (Slyšte! Slyšte!) Jest nám sice prozatím milostivě dovoleno užívati společně hlavní budovy Karolina, ale jedinou majitelkou jest universita česká, které také jest přiřknuto vlastnické právo k universitnímu archivu, na staré insignie, pečeti, obrazy a ostatní památky, které před zákonem z roku 1882 náležely pražské universitě. A tak jest německá universita snížena na pouhou podnájemnici české university, klesla na universitu druhého řádu proti dosaváde s ní rovnoprávné universitě české, která povýšila na universitu říšskou, první universitu ve státě, jak ministerstvo vůči nám v oficielních listinách nelení zdůrazňovati. A tak jest v bráně starodávného, ctihodného Karolina pro nás Němce pověšen Gesslerův klobouk německé universitě vnuceného universitního zákona, před kterým němečtí profesoři a němečtí studenti se každodenně jako pouze trpění hosté ve svém, jim od staletí náležejícím majetku mají skláněti.

Nejhorší rána jest zasazena však německé universitě § 10. tohoto zákona, se stránky zákonné techniky úplně nevyhovujícího, který celý rozdělovací zákon z r. 1882 z kořene vyvrací. Tímto paragrafem zákonné bytí naší university jakožto německé visí úplně ve vzduchu, a jest ponecháno administrativní vůli vlády, což jest právní stav, který nesrovnává se se zásadami státu právního a kulturního.

A tak dostává se německé universitě vůbec údělu a osudu německého národa v tomto státě. Novým zákonem universitním jest zbavena práv a zotročena. Akademický senát od samého počátku protestoval nejostřejším věcným způsobem proti vydání tohoto zákona v dlouhé řádě plně doložených oznámení a sice netoliko proti jeho obsahu, ale také z formálního zřetele ohradil se proti tomu, že bylo v svobodně jmenovaném českém revolučním výboru rozhodováno o právním postavení německé university bez spoluúčasti povolaných zástupců německého národa a že tento zákon porušuje smlouvu uzavřenou dne 10. září 1919 velmocemi s Čsl. republikou. Němečtí poslanci a senátoři připojuji se k tomuto protestu a právě podali odůvodněný návrh na zrušení zákona ze dne 19. února 1920.

Ačkoliv my Němci pociťujeme jako útisk zákony vydané proti nám a bez nás, přece očekává a požaduje se od nás, abychom je zachovávali a jsme dokonce voláni k pořádku, když zde ve sněmovně neuznáváme jejich závaznost. Ale jako jsem již ohledně zákona jazykového mohl konstatovati, mohu také o universitním zákonu prohlásiti, že není právě s české strany zachováván. Podle § 9. jest přidělování nemocných na kliniku a mrtvol do anatomických ústavů vyhrazeno ministerstvu školství a národní osvěty. Vzdor tomu, bez jakéhokoliv předběžného vyjednávání s přednostou německého anatomického ústavu, bez účasti ministerstva vyučování svévolným opatřením podřízených orgánů proti dříve obvyklému přidělování mrtvol zaveden úplně nevyhovující rozdělovači klíč l ku 3, ačkoliv proti 2.300 studujícím medicíny na české universitě zapsáno jest na německé universitě 1.700 mediků. (Slyšte, slyšte!) Poměr 2.300 : 1.700 není tedy 3 : 1. V prvém ročníku, ve kterém se učí anatomii, jest více německých posluchačů než českých, ježto Češi zavedli právě na medicínské fakultě numerus clausus. Profesor anatomie může následkem toho udržeti jen s těží své vědecké přednášky. Rovněž odňal koncem května zemský správní výbor německé universitě více než polovinu místností propůjčených jí v nalezinci a snížil počet lůžek pro kojence a kojné ze 150 na 50 (Hlas: Neslýcháno!) a stanovil příděl kojenců pro německou kliniku proti kojencům pro kliniku českou v poměru l : 3. Německá medicínská fakulta před několika málo dny dala na věcné osvětlení těchto poměrů, nad kterými vlasy se ježí, pro širší veřejnost vytisknouti leták s titulem: >Ohrožení učebné činnosti německé medicínské fakulty.< Mám zde několik málo výtisků tohoto letáku a dovolím si pak rozděliti je mezi pány, kteří se o věc zajímají. Praví se tam, že německá lékařská fakulta za takových poměrů a zvláště potom, když zemský správní výbor toto své svévolné počínání rozšířil také na ostatní kliniky umístěné v zemských ústavech, jako na kliniku porodnickou a psychiatrickou, nemůže nadále plniti svého úkolu, vzdělávati zdatné, dobře vyškolené lékaře. Skutečně dotyční profesoři právě nedávno v mé přítomnosti prohlásili vůči panu ministrovi a předsedovi Zemského správního výboru, že musí svou učebnou činnost zastaviti. Poněvadž osobní zakročení rektora německé university a děkana německé fakulty lékařské u ministra vnitra a ministra vyučování jakož i u předsedy Zemského správního výboru do té doby nemělo výsledku, podali jsme my, němečtí senátoři, o té věci zde dotaz.

Vůči takovým stonásobným útiskům, ústrkům a zkracováním v právech, kterým německá universita den co den jest vystavena, troufá si pan ministerský předseda ještě říci: >Co se přihodilo? Nic!<, a jestliže vlivné vedoucí kruhy našich stížností nemohou popříti, pak jest pravidelně posledním trumfem nejvyšší jich moudrosti výmluva: >V Rakousku nevedlo se nám Čechům lépe!< Nehledě k tomu, že to naprosto není pravda, pokládám to za zahanbující pro politika nebo státníka, který chce býti vážně pojímán, že užívá k okrášlení skutečností výmluvy, kterou možno nejvýše odpustiti hospodské politice. K tomu jest ve sta prohlášeních se strany vysokých a nejvyšších státních míst znovu a znovu Čsl. republika vyličována jako pravé eldorádo, ve kterém panovati má a bude úplná rovnoprávnost a spravedlnost pro všechny obyvatele bez rozdílu národnosti.

Jak však ještě jsme vzdáleni od takového ráje, od takového Švýcarska v druhém vydání, ukazují nejjasněji poměry na naší německé universitě, jak jsem je právě obšírně vylíčil. A vůči snahám o potlačení a omezování v právech jest jenom jediné rozřešení pro nás: Úplná samospráva celého německého školství a >pryč od Prahy<. Německá universita, německé vysoké školy vůbec musí býti přeloženy z Prahy do krajů německých Čech. (Živý souhlas.) Akademický senát učinil právě v minulém roce k tomu směřující usnesení a předložil je ministerstvu. Veškeré německé studentstvo opětně bouřlivě dožadovalo se tohoto přeložení. Sta a sta rozhodnutí a přípisů ze všech kruhů obyvatelstva požadovala totéž. Doufám a očekávám, že němečtí poslanci a senátoři následkem toho vyhoví těmto všestranným žádostem podáním návrhu v Národním shromáždění. Teprve až německé vysoké školy načerpají nových sil uprostřed svého národa, budou moci nově prospívati, nově zkvétati. (Hlučný potlesk na levici.)