Schůze zahájena v 11 hod. 25 min. dopol.
Přítomní:
Předseda: dr. Horáček.
Místopředsedové: Klofáč, dr. Soukup.
Zapisovatelé: dr. Krouský, Svěcený.
115 senátorů podle presenční listiny.
Zástupce vlády: ministr dr. Vrbenský.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič, jeho zástupci dr. Bartoušek a dr. Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi senátu.
Oznamuji, že podle § 2, odst. 4.jedn. řádu obdrželi dovolenou p. senátor dr. Přikryl na příští týden, p. senátor Link a p. senátor dr. Reyl na dnešní schůzi.
Tiskem byly rozdány tyto návrhy: žádám p. tajemníka, aby je přečetl.
Sněmovní tajemník dr. Šafařovič (čte);
Tisk 30. Návrh sen. Šachla, Sabaty a soudr. na zrušení nařízení o mlecím řízení a mlecích listech.
Tisk 32. Návrh sen. dr. Witta, Cingra, Špery a soudr. na zahájení přípravných prací ku převzetí dívčího lycea ve Slezské Ostravě zcela do státní správy a na přeměnu jeho ve vyšší reformní reálné gymnasium.
Z předsednictva přikázáno bylo
výboru iniciativnímu:
Tisk 27. Návrh senátorů Luksche, Fritsche, Zulegera a soudr. na repatriaci válečných zajatců.
Tisk 28. Návrh senátorů Luksche, Fritsche, Zulegera a soudr. na zřízení zemědělského oddělení na německé technice v Brně,
V základě usnesení iniciativního výboru přikázán byl:
a) výboru národo-hospodářskému:
Tisk 3. Návrh senátorů Ševčíka, Valouška, Kadlčáka a soudr. na zabezpečení výživy obyvatelstva Československé republiky z nové sklizně, na zrušení ústředen rekvisičního systému a pozvolné uvolnění obchodu se všemi životními potřebami.
Tisk 19. Návrh sen. dr. Witta, Filipinského, Měchury a soudr. na úpravu výroby a prodeje cementu a vápna;
b) výboru sociálně-politickému:
Tisk 7. Návrh senátora Rudolfa Pánka a spol. na změnu zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 214 sb. zák. a nař. o mimořádné výpomoci státním zaměstnancům, jakož i zaměstnancům v podnicích a fondech státem spravovaných.
Předseda: Přikročíme k dennímu pořadu. Prvním bodem denního pořadu jest:
1. druhé čtení o zprávě ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona, kterým se rozšiřuje počet členů předsednictva senátu (tisk 21).
Zpravodajem jest pan dr. Veselý.
Táži se p. zpravodaje, přeje-li si k druhému čtení slova?
Zpravodaj sen. dr. Veselý: Nemám ničeho, co bych podotkl,
Předseda: Není tomu tak.
Přistoupíme k hlasování ve druhém čtení.
Senát jest způsobilý usnášeti se.
Navrhuji, aby se hlasování o celé osnově stalo najednou jako ve čtení prvním. (Souhlas.)
Prosím pány senátory, aby zaujali místa. (Děje se.)
Žádám pány senátory, kteří přijímají návrh tak, jak byl přijat v prvním čtení, také ve čtení druhém, aby pozvedli ruku. (Děje se.)
To jest většina.
Návrh tento se rovněž ve druhém čtení přijímá.
Druhým bodem programu jest:
2. pokračování v rozpravě o vládním prohlášení.
Jakožto další zapsaný řečník proti přichází na řadu p. sen. dr. Spiegel. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. dr. Spiegel (německy): Slavná sněmovno! V první schůzi, které jsme byli přítomni, zvolili jsme předsedu a zvolený předseda vyslovil se v proslovu, jímž nás pozdravil, že chce přesně jednati dle jednacího řádu, a povzbuzoval nás zejména ke družné spoluprácí.
Nemohu potlačiti poznámku, že si obě poznámky pana předsedy odporují, neboť, chce-li se pan předseda, jehož si osobně velmi vážím a o jehož dobrých intencích nijak nepochybuji, skutečně přesně držeti jednacího řádu, pak nám znemožňuje naši spolupráci v této sněmovně.
Neboť zákon o jednacím řádě, který odporuje ústavě, má docela ostrý hrot, namířený proti nám, činí z náš senátory druhé hodnosti, neklade nijakou váhu na to, abychom mohli skutečně též alespoň jednání parlamentní sledovati, neváží si nijak naší spolupráce, a nepotřebuji pro to uváděti lepšího příkladu, než příklad poslanecké sněmovny, která má úplně stejný jednací řád.
To, co se dnes v poslanecké sněmovně odehrává, jest nejlepším důkazem, že jednací řád byl namířen proti Němcům a proti nim že se ho též užívá.
Našim německým kolegům nezbývá ničeho jiného, než nechati buď všechno kolem sebe plynouti, na čem se usnáší většina, anebo se dáti ze zasedání vyloučiti.
Postup, jaký se děl při tak důležité předloze v parlamentě, jako jest předloha válečné půjčky, a kterýžto postup nás ještě očekává, takový postup uvádí parlamentní zásady jen v posměch.
Byl bych jen pozdravil, kdyby se pan předseda nebyl postavil na tento jednací řád, který jest pro nás protiústavním jednacím řádem, nýbrž kdyby byl prohlásil, že chce zastupovati autonomii tohoto parlamentu proti každému i proti samému zákonodárství, neboť parlament nebo komora, která nemůže jednati samosprávně, nemůže vůbec existovati, schází jí vzduch, ve kterém musí dýchati, takový parlament nestojí ani za náklad, kterého vyžaduje.
Tento jednací řád však, proti němuž bojujeme, představuje jen poslední článek oné řady zákonů, jež dřívější Národní shromáždění, revoluční shromáždění, vytvořilo, nechci říci zavinilo, a proti nimž máme důvody, co nejdůkladněji si stěžovati.
Označili jsme též již ve svém státoprávním prohlášení své právní stanovisko proti těmto zákonům, a naše právní ochrana není samozřejmě nijak předsedovým voláním, k pořádku se světa smetena anebo seslabena. Proti tomuto našemu právnímu stanovisku namítal ovšem pan ministerský předseda ve vládním prohlášení, které tvoří předmět této debaty, že náš boj jest namířen zároveň, proti dohodě, že jsou přemoženy střední moci, že nastává nový svět na místě starého a republika Československá že se hlásí k novému světu. Je prý lidsky pochopitelno, že se nemohou Němci a Maďaři vžíti do své nové situace, že se však nesmí Čechům nijak zazlívati, když svojí státoprávní situaci co nejpřesněji precisují.
Tyto vývody nesměřují však k jádru celého problému. Nenaříkáme nijak snad proto, že válka skončila se tímto způsobem, nestěžujeme si nijak, že dohodla zvítězila, aniž že dohoda svého vítězství využila; stěžujeme si však, že dohoda nedostála svému slovu, které dala po svém vítězství, že zapřela oněch 14 bodů Wilsonových, poněvadž odňala Němcům ono právo na sebeurčení, které byla si sama na své korouhve napsala jako heslo, a žádáme na základě tohoto svého právního stanoviska opětné přijetí onoho světodějinného procesu, který byl v St. Germainu jen přibližně rozhodnut, a jsme skálopevně přesvědčeni, že tento proces musí býti a bude ještě projednáván. Kdy se tak stane, nemůžeme ovšem dnes říci, ale budeme míti dosti potřebné dějinné trpělivosti a uzavřeli jsme proto své státoprávní prohlášení se slibem, že zanecháme požadavek práva sebeurčení jakožto posvátný odkaz, oněm, jíž přijdou po nás.
Avšak vedle požadavku, který adresujeme dohodě, musíme ještě obzvláště jednati se svými sousedy v tomto státě.
Cesta od vyjednávání o příměří až k mírové smlouvě byla velmi dlouhá, obtížná a trnitá.
I československá mírová delegace, jakž víme, musila se velmi namáhati, aby zdolala všechny nároky se strany rakouských a sudetských Němců. Bez povolování se to neobešlo. Konečně musila republika Československá podepsati s velmocemi onu vedlejší smlouvu, která stanoví ochranu menšin. Ministr zahraničních záležitostí referoval o této smlouvě loni v září zde v tomto sále. Vyslovil tehdy přesvědčení, že danému, slovu se v plné míře dostojí. Následující měsíce jej pak důkladně zklamaly. Smlouva o ochraně menšin nebyla dodržována přes to, že dle této smlouvy všichni státní občané bez rozdílu národností požívají téhož politického práva. Revoluční shromáždění opomíjelo jednoduše všechny nečeské národnosti a oktrojovalo jim ústavu, která též věcně odpírá smlouvě o ochraně menšin. Vládní prohlášení se snaží nám tuto výtku vyvrátiti. Poukazuje na to, že byl stát povinován udržeti pořádek, který byl i v zájmu Němců. Poukazuje dále na dlouhé trvání mírových vyjednávání, že od skončení mírové smlouvy s Rakouskem uplynula teprve pouze krátká doba a že tento čas byl vyplněn ústavními pracemi a přípravami k volbám. Těmito tvrzeními není ovšem nijak zadostučiněno ústavní oktrojírce, i kdyby byla správná, čehož však zde není. Pak co má především udržování pořádku společného s ústavou? Byl snad před ústavou menší pořádek než jest dnes, nebo jest větší pořádek nyní po ústavě? A podaří-li se konečně udržeti pořádek, jest to výhradní zásluhou Čechů? Byli byste mohli udržeti pořádek, kdyby nebyl německý národ mírumilovný a mravný? Mohou připisovati Češi na své konto udržení pořádku, když byly pomníky Josefa demolovány a německá volební shromáždění byla rušena a obyvatelstvo německé přece zůstalo klidné? Ještě horší jest odvolávání na to, že mírová vyjednávání trvala tak dlouho a že od něho uplynula teprve krátká doba.
Jak dlouho trvala mírová vyjednávání, jest úplně lhostejno, nehledě ke skutečnosti, že mírová smlouva s Rakouskem byla podepsána již 10. září 1919. Revoluční parlament byl činný od té doby celých sedm měsíců. Nechci se ovšem příti nyní, je-li doba sedmi měsíců krátká nebo dlouhá lhůta. Těm dotyčným, kteří se tenkráte cítili zákonodárci, byla pravděpodobně doba ona krátká, těm však, kterým byly zákony ony diktovány, zdála se doba ta nekonečně dlouhá. Jest vedlejším, zda doba ta byla krátká nebo dlouhá, rozhodně jest však nesprávné, že byla tato sedmi-měsíční doba vyplněna jen ústavními předlohami a přípravami k volbám, Revoluční shromáždění zaměstnávalo se více však všemi možnými záležitostmi, které nemají s ústavou nic společného. Dřívější Národní shromáždění jalo se říditi způsobem čistě policejním veškeré životní poměry obyvatelstva, mezi jiným zpracovalo též universitní zákon, který, jak včera uvedl rektor německé university, není dělán nijak proti mrtvému Ferdinandovi, nýbrž živým Němcům. Minulé Národní shromáždění nejen že nemělo rozmyslu kompetenčního, nýbrž nikdy se též neptalo, zdali má dostatek věcných znalostí a rozhledu, jež jsou pro tak pronikavá a dalekosáhlá opatření nepostradatelná, A co mu nyní obzvláště vytýkáme, jest,, že se vůbec odvážilo na ústavu, že se považovalo za příslušné vytvořiti ústavu, která by platila též pro Němce a Maďary, V tom právě záleží onen oktroj, který chce pan ministerský předseda popříti nebo alespoň omluviti. Revoluční Národní shromáždění musilo, nechtělo-li popříti demokratické zásady, ba chtělo-li se jen trochu říditi dle smlouvy o ochraně menšin, přenechati zákonodárství ústavní svému volenému nástupci - musilo, jak to ještě vyjádřilo v adrese presidentovi dne 27. března 1919, ustoupiti ústavnímu shromáždění, které by bylo obesláno ze všech národností. Neučinilo-li tak, dalo tím jen na jevo, že dává přednost násilí před zákonem, že nemůže odolati svodu využíti příležitosti, aby totiž zpracovalo ústavu tak, jak vyžadují jeho vlastní zájmy a ne zájmy společné, zájmy všech ostatních národností. Nerozpakovalo se nikdy znásilňovati druhé národnosti - musím užíti tohoto výrazu, ač ho chce pan ministerský předseda vyloučiti z naší terminologie. Vládní prohlášení jest ovšem jiného náhledu, neboť zří v díle revolučního shromáždění porážku národní spravedlnosti a odvolává se na to, že naše volební zákony jsou v celé Evropě, tentokráte to tedy není v celém světě, uznány za nejliberálnější. Nevím však nyní, zda-li se již Evropa zabývala našimi volebními zákony a zda srovnala tyto zákony se zákony ostatních států. Nevím ani, vyslovila-li již Evropa své mínění o československých volebních zákonech. Jestliže však se Evropa skutečně vyslovila tak, jak se zde zmínil pan ministerský předseda, pak nezná Evropa ony volební zákony tak, jako je známe my. Pak dává se Evropa oklamati různými hesly, jež jsou na vnější fasádě a nesnaží se vniknouti dovnitř budovy samé. Zajisté že byli Němci zrovna tak připuštěni k volebním urnám jako Češi, neboť jinak by to přece jen velmi odporovalo smlouvě o ochraně menšin, kteráž přiznává všem státním občanům bez rozdílu národností tatáž politická práva, a chtělo-li se českému obyvatelstvu poskytnouti všeobecného, rovného, poměrného hlasovacího práva, pak se musilo popřáti též i nečeskému. Jak však bylo možno v tomto rámci německé hlasovací právo zkrátiti a znehodnotiti, tak se také stalo. Nebo jest to nějaká národní spravedlnost, nenalézají-li se mezi volebními okresy Liberec a Teplice, poněvadž byly přiděleny Liberec k Ml. Boleslavi a Teplice k Lounům? Jest to spravedlivé, že město Čáslav pro své úzké styky s hlavním městem Prahou má lepší volební právo než Litoměřice? Ani volební geometrie z dob rakouských nenaznačovala tak ojedinělých případů. Pro všechny státní občany platí jako volební požadavek tříměsíční pobyt v určité obci před volbami, jen ne pro vojáky. Tímto nezdánlivým ustanovením, jež asi ušlo pozorností Evropy, jest dána možnost vojenské Správě, aby dle libosti působila v německých územích na volební výsledek a tímto způsobem dle poměrů výsledek korigovala. Evropa nemůže ovšem zjistiti, kolik jest odečísti českých hlasů v německých Čechách a v německých územích Moravy, jichž zde bylo takovým způsobem užito.
Podotýkám, že i Slováci přišlí zkrátka se zřetelem na ona zvláštní ustanovení o kandidátních listinách a jejich politická práva byla tím znehodnocena, že nově zvolení poslanci a senátoři bylí postavení před zeď, jež měla býti dle náhledu a úmyslu revolučního shromáždění nepřekročitelna. Zeď ta byla utvořena z doposud vydaných zákonů. Daří se nám německým a maďarském členům parlamentním skoro jako básníkovi po rozdělení země: Největší část zákonodárné práce jest vykonána. Na všech stranách jsme vázání zákonem, na jehož vytvoření nemáme pra-žádného podílu. Právní stav se změnil k našemu neprospěchu, vládnoucí národ vyžádal si všeho co bylo nějak cenné. Justiční správa je úplně počeštěna, český jazyk jest úředním oficielním jazykem, německý jazyk jest pak ve velmi skromné míře trpěn. V hlavním městě Praze není proň vůbec místa; přece však jsou Němci rádi viděni v tomto státě, dokud jsou skromní a ničeho nežádají. Někdo mi třebas namítne, že se věc tak nemá, jak ji zde líčím, že můžeme nyní spolupracovati na zákonodárství, že jest zde práce dosti a že můžeme zde nyní svoji vůli uplatniti. Ale to nám právě revoluční shromáždění, pokud tak mohlo učiniti, ztížilo, ne-li znemožnilo jednacím řádem, k němuž patrně doufalo nás připoutati. Označil jsem již před tím jednací řád jako protiústavní zákon a důkaz, že jest protiústavním, ihned přináším. Ústava prohlašuje totiž, že každá komora má si spravovati své vnitřní záležitosti sama svým jednacím řádem - jednacím řádem, který si sama v okruhu své působnosti vydává. Zákonu jsou vyhrazeny pouze základní předpisy o postupu a vnějších stycích obou komor. Revoluční Národní shromáždění porušivši toto jasné a zřetelné ustanovení ústavní, vydalo pro obě sněmovny jednací řád a bylo si při tom úplně vědomo, že ústavu porušuje. Důkazem toho jest výborová zpráva, ve které se praví, že jest potřebí vydati tentokráte jednací řád ve formě zákona. Stojí tedy výbor na onom pohodlném stanovisku >einmal ist keinmal<, trochu porušení ústavy pro tentokráte nemá takového významu. Jen v několika málo bodech, které jsou zvláště vypočítány, ponechal jednací řád místa samosprávě sněmovny.
Přehlédneme-li ještě jednou onen celkovy vývoj, jak jsem jej líčil, počínajíce od krásně znějících slov Wilsonových až po konec revolučního Národního shromáždění, tu pozorujeme, jak panující na šikmé plošině, na níž se octli, stále hlouběji klesají. Základy vyjednávání o příměří jsou popřeny mírovými smlouvami. V roce 1916 mluvil Wilson o míru bez vítězství. Vítězství, pravil, bylo by poraženému jen vnuceno, mír by pak považoval poražený za pokoření, donucování a nesnesitelné oběti zanechaly by jen záští, hněv, rozhořčení a trpké vzpomínky, podmínky mírové že by nebyly nijak trvalé, nýbrž že by byly zbudovány na písčitém podkladě. Tentýž Wilson podepsal r. 1919 mír, jehož motto znělo: Běda přemoženým! V republice Československé opakoval se tentýž postup. V Paříží podepsal ministr zahraničních věcí smlouvu, která přiznávala menšinám úplnou rovnoprávnost. Ministr spěchá do Prahy, aby podal zprávu o smlouvě. Mluví nepředpojatě v revolučním Národním shromáždění o národnostním státě - nenalézá však souhlasu. Čechové prohlašují, že stát jest státem národním. Ministr podléhá chauvinistům a podepisuje, následuje svého velikého vzoru Wilsona, protismluvní ústavu a protismluvní zákon jazykový. Ústava tato byla dle amerického vzoru opatřena vzletným úvodem, že národ český chce míti ve své republice spravedlivý pořádek a řády, že chce zajistiti své vlasti klidný vývoj ku všeobecnému blahu státních občanů, který by zaručoval požehnanou svobodu příštím pokolením. Dalo by se očekávati, že bude Čechům posvátnou tak slavnostním způsobem vyhlášená ústava a že se alespoň po nějakou dobu budou říditi dle její ustanovení. Zatím však nebyla zachována ani ústavní směrnice. Protiústavním zákonem byl zbaven parlament svého podstatného attributu -své autonomie. Tento celý průběh zdá se býti tak ojedinělým zjevem tomu, jenž se zabývá společenskými otázkami, tak důsledným zdá se býti zraků vyškoleného sociologa. Spravedlivý posudek vyskytne se jen po řečí nebo protiřeči stran. V tuhém boji musí se protikladné nároky, zastupovati a hájiti, mají-li se konečně uplatniti dle jejich významu a jejich ceny. Rozhoduje-li soudce sám ve vlastní věci, pak jest to jen zdánlivý soudce, neboť v pravdě jest jeho výrok jen jednostranným prohlášením strany. Boj tím neskončí, nýbrž pokračuje s tím větší prudkostí dále. Revoluční Národní shromáždění považovalo se za povolané k ústavnímu zákonodárství, nevyvinulo však tolik mravní síly, aby zastupovalo též zájmy nepřítomných Němců a Maďarů. Oni pánové podléhali mezí sebou suggesci, kterou působil jeden na druhého. Žádná strana nechtěla zůstati pozadu v osvědčování svého národního smýšlení a tak došlo k utvoření jazykového zákona, o němž nyní docela dobře víte, že nemůže míti trvání. Vládní orgán prohlásil v těchto dnech, že jazyková praxe jest ještě nevyjasněným problémem. Dokud však není problém úplně rozřešený, nemůžeme se přece, odvážiti, rozhodnouti jej ve formě nějakého ústavního zákona. To jest buď frivolnost anebo brutální násilí. I článek o jazykovém zákoně, který uveřejnil tyto dny bývalý ministr spravedlnosti sen. dr.Veselý, hledí jazykový zákon vysvětliti a vlastně omluviti z nálady, která ovládala revoluční shromáždění, když jazykový zákon prohlašovalo. Tak se však posuzuje pro mne nějaká lyrická báseň, avšak nikdy ne ústavní zákon. Bylo by pochopitelno, kdyby bylo utvořeno nejprve nějaké provisorium, na jehož místo by se pak dosadilo v pozdějším čase něco definitivního. Zde však se jednalo opačně. Nejprve se vydal v ústavní formě jazykový zákon a na pětileté provisorium, které nám bylo slíbeno, čekáme ještě nyní. Myslíte, že můžete tento postup nějak ospravedlniti neb jen učiniti pochopitelným? Revolučnímu Národnímu shromáždění scházela překážka oposice a taková překážka je nutná, má-li parlamentní práce skýtati potřebných výsledků. Proto je vše, co vykonalo revoluční Národní shromáždění, bezcenné a- potřebujeme ještě jedno ústavodárné shromáždění. To, co nadiktuje jedna národnost druhým, není ústavou! Toto platí všeobecně pro každý stát a zvláště pro Československý. Ukazujete vždy na poměry ve starém Rakousku a tvrdíte, že v něm Němci využili své moci proti Čechům právě tak, jak to činíte vy nyní proti nám. Nechci určitěji rozváděti, že toto tvrzení je nesprávné. Rakouský stát ustupoval Čechům krok za krokem a dal jim možnost, státi se tak velikými a mocnými, že jej to zahubilo. Nechci připomínati, tak asi jako můj kolega dr. Heller, že jste chtěli uvésti ve skutek lepší státní zřízení na místě starého Rakouska, poněvadž mám za to, že by to byl již úctyhodný čin, kdybyste byli provedli právě tak dobré státní zřízení, jako bylo ve starém Rakousku, které teprve světovou válkou bylo zničeno. Následkem toho nemohu prohlášení pří zřízení státu výše ceniti, než prohlášení při volebních bojích. Tenkráte obrátili jste se k těm, které jste chtěli získati, vzletnými frásemi, nyní však v tvrdé skutečnosti života hledíte pro svůj národ skliditi co jen možno, bez ohledu na humanitu a spravedlnost. Ale důležitá je otázka, zda umíte udržeti stát, který jste stvořili, stavíte-li se na stanovisko české hegemonie. Staré Rakousko nebylo založeno jako demokracie, nýbrž vyrostlo ze středověkých stavovských poměrů v teritoriální stát. Nebylo ani národní, ani národnostní stát. Neboť národní myšlenka počala hřáti důležitou úlohu teprve v 19. století a v té době měl stát již takovou moc, že z ní mohl celá desetiletí tráviti.
Měl spolehlivé úřednictvo, přes to že bylo špatně placeno. Bylo velmocí a dělalo evropskou politiku. Naproti tomu československý stát stojí na půdě suverenity národa, je již předem jen jako demokraticky možný a myslitelný, a zapírá-li demokratickou myšlenku, kope si svůj vlastní hrob. Jestliže pan dr. Kramář vždy znovu tvrdí, že stát je československý, že Češi jsou vládnoucí národ a nemají zapotřebí vycházeti Němcům vstříc, měl by tedy konečně říci, čím chce tento vládnoucí národ svojí moc upevniti, aby udržel stát bez pomoci Němců. Dokud toho neučiní, nemůže jeho chauvinisticko - imperialistické řinčení zbraní nikomu nahnati strachu. Kde má vzíti stát svoji moc, nemůže-li spoléhati na věrnost všech? (Výkřik německý: Kramář nebyl stát!) Zajisté, Kramář není stát, považuji ho pouze za exponenta státu, a vy jste postupovali tak jako kdysi ministerstvo Kramářovo, které jste dosud neodsoudili, nezměnili jste dosud Křamářovu Němcům nepřátelskou politiku. Dnes je stát bez mocí uvnitř i na venek. Pokud se týče moci proti jiným státům, postačí vysloviti slovo Těšín, abychom ji charakterisovali. Nezdar s Těšínskem lze připsati na vrub v posledním základu politice Kramářových lidí. Nechť poukazují na to, že by to byli lépe udělali, zahrocení celé, Němcům nepřátelské politiky, která znehodnocuje stát na venek a dává Dohodě důvod, aby jej podceňovala, je dědictvím Kramářova ministerstva. Kdybyste se byli spojili s Němci a tímto způsobem dali státu pevný základ, nemohla by vám Dohoda učiniti sporným území, které jisté historicky patří k zemím koruny české. (Sen. dr. Witt (německy): Tenkrát nemínil nikdo spolutvořiti stát, který nyní máte!) Jak to? Tenkrát platilo: Se vzbouřenci nejednáme. Tenkrát nemohli Němci k vám přijíti. (Odpor. - Sen. dr. Heller (německy): To řekl dr. Rašín!) To slovo nebylo nikým popřeno. Říká se: dr. Kramář není stát, dr. Rašín není stát. Můžeme přece vyjednávati jen s lidmi a dnes netroufá si dosud nikdo veřejně zastupovati jiné mínění.
A jak se to má s vnitřní mocí? Básník, kterého jste udělali armádním inspektorem, nemohl by zajisté právem zvolati k vojsku: >V tvém ležení jest republika Československá!< Zatím jest však vojsko ještě nehotový útvar, bez tradice, který sám potřebuje ještě velmi mnoho podpory, než aby mohl býti podporou státu. A správa? Tu postačí poukázati na kritiku československých listů. Právě nyní píší o tom, že ti, kdož sabotují stát, jsou úředníci. Český universitní profesor, právník na slovo vzatý, vyslovil se v této otázce a ohradil se proti tomu, v pravdě však opakoval totéž, co bylo řečeno, třebas že jinými slovy. Jest to drastická ilustrace k vládnímu prohlášení, že jste převzali špatnou rakouskou, t. j. špatnou německou správu. Sabotovali někdy němečtí úředníci rakouskou správu? Pracovali-li kdy rakouští úředníci proti státu, byli to vždy úředníci neněmečtí. A co jest nejzajímavějším pozorováním, které mohlo býti od převratu učiněno, je, že přes rčení >odrakouštit!<, nejednali proti vlastnímu státu jinak, než proti státu rakouskému. Příslušníci vašeho národa neupisovali válečných půjček za Rakouska, neupisují ani nyní státní půjčky, ani půjčky Svobody ani půjčky Práce. Neodváděli Rakousku obilí, neodvádějí ho ani vlastnímu státu. Vaší úředníci sabotovali rakouskou vládu, sabotují více a citelněji nyní československou. Váš národ má zajisté obdivuhodný národní cit a v národním nadšení může vykonati velké věcí, chybí mu však státní smýšlení, ano, on si ještě ani neuvědomily že státní smýšlení je něčím jiným než národním citem. Národní cit sám o sobě neudržuje stát. Naproti tomu jest německý národ národem státním v nejlepším slova smyslu a jest největší chybou české politiky, která se vůbec státi mohla, že nedovedla využíti státního smýšlení Němců ke svým účelům, naopak, že se pilně snaží vychovati si z Němců, nepřátele státu.
Toto nesmyslné jednání dá se vysvětliti jen národním opojením, kterému se váš národ po 28. říjnu byl oddal. Pan ministerský předseda řekl zajisté právem, že Čechoslováci pochopili tenkráte onen historický okamžik a nikdo jim toho nebude vyčítati. Ale vážní státníci měli přece pomysliti, že okamžik rychle přejde a že vážná politika nedá se odbýti výsledky okamžiku. Státem se státi není těžké, naproti tomu státem býti ano, a sice velmi těžké. Opíjíte se stále tím, že jste se stali státem. Měli byste se ještě právě zabývati myšlenkou -býti státem. Ale když tak učiníte, přijde to ostatní samo sebou. Stát, který nemá aristokratických prvků, může existovati jen jako demokracie. Demokratický stát nemůže však vyvyšovati jednu národnost nad druhou, nýbrž musí všem dáti stejná práva. Demokratický stát musí se nejvíc vystříhati oktroje. Ústava musí býti dílem všeho obyvatelstva, celý národ musí účinkovati na vybudování státu.