Předseda: K slovu přichází řečník "proti" a to sen. paní dr. Herzigová. Není přítomna. Přichází o slovo.

Dále přichází pan sen. dr. Spiegel. Není přítomen.

Uděluji slovo dalšímu řečníku "pro" a jako další řečník "pro" jest přihlášen pan profesor dr. Krejčí. Udělují mu slovo.

Sen. dr. Krejčí: Vážené shromáždění! Debata o vládním prohlášení byla přerušena intermezzem, jehož jste byli svědky. Se svého stanoviska nemám nic, čím bych na to reagoval, než to, co již řekl pan kolega dr. Franta, a budu v debatě pokračovati bez ohledu na toto intermezzo ve směru, jaký dostala dnem prvním.

Vážené shromáždění! Pan předřečník poukázal již na to, že není tomu dávno, co bylo zahájeno zasedání Národního shromáždění a že již máme druhou debatu o vládním prohlášení. Časová mezera mezi debatou nynější a mezi debatou první jest příliš krátká, než aby v tom, co by měly politické strany říci programově a co by měly říci o vzájemném poměru k sobě, mohla se očekávati nějaká podstatná změna. Proto se zájem veřejnosti obrací k tomu, proč tak brzy dochází k druhé debatě o vládním prohlášení, obrací se k příčinám změny ve vnitřní situaci a tento interes obráží se přirozeně také v debatě samotné a to tak, že vládní prohlášení, ačkoliv dalo podnět k opětovným projevům stran a samo o sobě representuje objemné causam concionandi, o němž by se dalo debatovati do nekonečna, při tom ustupuje do druhé řady. Ostatně myslím; a snad mi to nebude za zlé vykládáno; když to také řeknu, že ani nebyla přílišná zvědavost po vládním prohlášení v dané situaci, že dokonce ani nebylo očekáváno, ježto program nové vlády byl zcela určitě vytknut a obecně srozumitelně vyjádřen presidentem republiky při jmenování ministrů (Tak jest!), totiž: pokračovati v programu vlády předchozí, což bylo specifikováno jednotlivým resortním ministrům označením určitého problému jako ministerstvu osvěty a veřejných prací. Ale prohlášení jest tu, debata o něm jest parlamentní zvyklostí, a kdyby ani této okolnosti nebylo, Stálý výbor Národního shromáždění, v němž nová vláda se představila - nechci rozhodovati, zdali to je formálně správné ve smyslu ústavy a odpovídá-li to parlamentní tradici - způsobil plénu sněmovny stav, v němž vyhnutí se debatě o vládním prohlášení mohlo by se s některé strany vykládati nepříznivě.

Tedy nejprve, co charakterisuje politickou situaci, čím ji nejsrozumitelněji lze vystihnouti? To musí se všechno vyhleděti ze složení této vlády na rozdíl od složení vlády předcházející. V tom totiž, čím se liší složení vlády nynější od vlády dřívější, jest naznačeno, čím liší se situace vlády v obou případech. Tím jest naznačeno nejen, že se stala změna, ale i jaká se stala změna, ba je v tom naznačena i příčina změny. A o tu příčinu s politického stanoviska především běží.

V tomto smyslu je řečeno vše, označíme-li novou vládu názvem neparlamentní; vláda dřívější byla parlamentní. Nynější vláda je neparlamentní. Říká se sice obyčejně úřednický kabinet anebo také kabinet odborníků, čili stupňovaně kabinet odbornických kapacit, ale ani jedním, ani druhým atributem není ani rozdíl mezi novou a starou vládou přesně anebo alespoň přibližně přesně vystižen, tím méně podstata dnešní situace naznačena, neboť dnešní kabinet není výlučně úřednický, a v minulé vládě byli také úředníci, jako mohou býti v každé vládě jakéhokoli zabarvení politického; pojem úředníka nevylučuje se nikterak pojmem politického straníka. To bývalo za starého Rakouska z příčin pochopitelných, ale není toho v republice demokratické. Pojem úředníka nevylučuje se rovněž s pojmem lidového poslance a to inkompatibilita obou funkcí, jak je proslovena v ústavě, není odůvodněna nesrovnatelností povinnosti úřednické vůči republice s povinností voleného zástupce lidu, nýbrž ohledy čistě vnějšími, praktickými. Kdyby bylo možno vždy obě funkce stejně svědomitě zastati, nebylo by příčiny od sebe je v praksi odlučovati; ani kdyby šlo o kvalitativní rozlišení dvou kabinetů, nebylo by lze rozdíl ten určiti ponětím úřednickosti. Ministr úředník a ministr neúředník mohou se ovšem schopností k této funkci lišiti, ale kdo je úředníkem, není pro ni ani schopnější, ani méně schopný než neúředník. A to staré přísloví "Wem Gott ein Amt gibt..." platí také o poslancích, když se místo "Amt" dosadí "Abgeordnetenmandat". S tohoto hlediska rozdíl dnešní a minulé vlády se vystihnouti nedá. A co se týče toho druhého názvu "kabinet úřednických kapacit", to jest jen zdvořilostní hyperbolická obměna názvu předešlého. Nejvhodnější a nejsrozumitelnější v naší příčině jest protiklad pojmů parlamentární a neparlamentární. Máme čest státi proti kabinetu, proti vládě neparlamentní, jejíž členové nejsou politicky angažováni jako straníci a na jejíž jmenování neměly politické strany žádné ingerence. Neparlamentní kabinet děkuje svůj vznik politickým činitelům stojícím mimo parlament a mimo strany poltické a jest nezávislý na vzájemném poměru stran. Ten význam má pojem neparlamentární vlády, tím jest i situace politická dostatečně charakterisována a tím jest i poměr kterékoliv strany politické k vládě určen, aniž jest k tomu třeba vládního programu, anebo řekněme, že je určen dříve než vládním programem.

Záleží na tom, je-li aneb má-li se nastolení vlády úřednické považovati za dobrou nebo zlou známku vnitřní situace, politické, a to možno rozhodnouti teoreticky a priori. (Místopředseda dr. Soukup převzal předsednictví.) Obecně považuje se nutnost neparlamentární vlády za známku politické rozhodnosti, za známku vnitřní choroby státního organismu, za přechodný stav, z něhož musí se hledati za každou cenu východisko k vládě parlamentní. "To jsme to daleko dotáhli", bylo stálým refrainem časopiseckých úvah, když byl instalován kabinet úřednický, tak zv. kabinet úřednický; a celý vývoj republiky od převratu až po naši dobu jevil se zrakům přemnohých pozorovatelů v linii sestupné. Z toho odvozovány byly závěry o životní schopnosti republiky naší velmi pesimistické, rozhodně málo povzbuzující a také nám to bylo v řečech pánů se strany německé pověděno. Zdá se také, že takový závěr plyne sám sebou z pojmu parlamentarismu. Parlamentarismus jest ztělesněn do vlády; skrze parlament vládne lid sám sobě. Lid má parlament takový, jaký si zvolí a jaký jest sám a jaký zasluhuje. Stůně-li lid, stůně i parlament a obráceně ze stavu parlamentu možno souditi na celkový stav organismu státního. Je-li pak normální funkce parlamentarismu známkou normálních poměrů státu a je-li požadavkem normálního fungování parlamentu vláda většiny, jest nemožností, sestaviti takovou trvalou většinu abnormálnost, která jest důkazem rozháranosti poměrů státních vůbec, důkazem vnitřních rozporů, ochromujících jednotnost vůle lidu, pokud jest representována parlamentární většinou. Docela tak soudí pan dr. Heler a pan kolega Ševčík. Tedy parlamentní vláda jest požadavkem státní resony a úřednická vláda stadiem rozpaků, které musí býti překonány přechodem k vládě zase parlamentní za každou cenu.

Avšak jest opravdu bezpodmínečným požadavkem zdravosti parlamentního života a všeho, co s tím souvisí příčinně, aby zde byla kompaktní většina, která by svou vládu podporovala a tak za vše, co se ve státě děje, nesla zodpovědnost? Jest ovšem jisto, že vládla takové většiny může státní vývoj držeti v normálních mezích, že může udržeti spořádané poměry. Ale o to běží, zda to platí-za všech okolností tak, že by nemožnost, utvořiti takovou většinu, byla zlem, jemuž nutno předejíti v zájmu státu za každou cenu. Já tak nesoudím, vážené shromáždění. Když taková majorita jest, může býti dobře, ale nemusí. Zkušenost z našeho mladého parlamentárního života nedovoluje mi, abych byl nadšen pro koalici vůbec, nerci-li pro koalici za každou cenu. Či bylo to opravdu tak krásné a povznášející, co se dálo za koalice čís. 1, 2 a 3, že bychom si přáli, aby se to dálo pořád tak? Nebylo by se bez koalice a při pouhé politice volné ruky dokázalo zrovna tolik, nebo třeba více, nežli se dokázalo za všech těch koalic? Já, vážené shromáždění, nejsem ani nadšen pro dogma o stálé parlamentní většině, dogma to, které často, vyžaduje sacrificium intellectus. Při takové většině je nebezpečí, že princip většiny přejde v brutální majorisování. Jak často slyšeli jsme na to naříkati! O rakouském parlamentě se říkalo, že je to vlastně zakrytý absolutismus. Mně by byl sympatický, ježto při něm nestává takové nebezpečí majorisování, princip většiny od případu k případu. Tu je spíše možno, aby většina určovala zájem společně národnostní, společně lidský a ne zájem jednotlivých stran koalovaných. Ale měj si o této věci každý názor jakýkoli, to jest jisto, že principu parlamentarismu, totiž tomu, aby hlasováním došla výrazu vůle lidu resp. jeho většiny, jest možno učiniti dosti také v poměrech, kle nelze utvořiti stálou většinu, kde nelze slepiti nějakou koalici. To jest velmi důležité pro posouzení situace takové, kde ustavení vlády úřednické vyžádáno byla logickou nutností vývojovou, jako jest tomu nyní. Pak, prosím, nemá nikdo práva pokládati úřednický kabinet za absolutní nepřístojnost. A musím souditi, že to v daných poměrech s tím kabinetem také půjde a pouhá existence úřednického kabinetu není důvodem pro zásadní oposici proti němu. Nemožno také soustavně kabinet úřednický pokládati a priori za symptom nezdravých poměrů v republice. Nynější poměry jsou nezbytným organicky vzniknuvším stadiem vývojovým našeho státu a musí se bráti jako následek toho, co bezprostředně předcházelo. Jsou-li zlem, jest příčina jeho v poměrech, kde se vládne parlamentárně, a chceme-li zlo dle osvědčeného receptu odstraniti tím, že bychom odstranili jeho příčinu, bylo by rozhodně nelogickým domnívati se, že se toho dosáhne potíráním a odstraněním kabinetu úřednického, který není příčinou toho zla. Proto odmítáme se vší rozhodností, aby ta okolnost, že ve prospěch náš došlo k vládě úřednické, byla vykládána za důkaz vnitřní slabosti tohoto státu a aby z toho byly činěny důsledky, jež jsou s to důvěru v existenci státu otřásti a jeho dobré jméno v mezinárodních stycích poškoditi. Kdo by tak činil, páchal by hřích na národu, páchal by hřích na republice. Ovšem, jsou občané tohoto státu, kteří svůj poměr k němu vidí tak, že, co jsem právě nazval hříchem, je pro ně ctností. Jim nezáleží na republice, nejen že ji nemilují, oni myslí, že mají všechny příčiny, aby ji nenáviděli, a podle toho také jednají a mluví. K lásce nelze nikoho nutiti, to máme také na zřeteli a máme také pochopení pro to, co na př. našim německým krajanům nedovolovalo smýšleti o republice tak, jako smýšlíme my, a nebudeme také od nich toho požadovati. Obrníme se trpělivostí a počkáme, až sami dojdou ve svém vlastním zájmu k přesvědčení, že je nejlépe držeti se starého a učiniti to svou zásadou: "Spartam, quam nactus es, orna!" Poměr mezi námi a nimi nemůže přece býti řešen bojem, nýbrž vzájemným dorozuměním, aplikací důsledků zásad mravních, kterémužto dorozumění musí předcházet porozumění. Oni jistě pokládají svou věc, za níž bojují, za svatou a spravedlivou. Mají tedy oni také svatě a spravedlivě bojovat a ne podle zásady, jež tolik zla lidstvu způsobila a jež v celé příšernosti se objevila v poslední válce, podle zásady: "Účel posvěcuje prostředky", čili: každý prostředek je dobrý, jen když vede k cíli. Když se jediná o poměr muže k muži, rozumí se samo sebou, že v něm za žádných okolností nesmí býti na příklad lež, nepravda, a tak tomu také má býti v poměru národa k národu, tak tomu má býti také v politice, a každý seriosní politik musí již volbou prostředků k dosažení cíle prokázat se hodným jeho dosažení. Jenom při takovém počínání může se nadíti, že získá pro svou věc sympatií mravně ušlechtilých činitelů v evropské veřejnosti, na něž se pořád a pořád apeluje, a také jenom tímto způsobem zjedná u odpůrce svého, a to jsme v tomto případě my, náladu jakési ústupnosti, pak-li se to smí tak nazvat. Užívání prostředků neetických jenom dráždí, zatvrzuje na obou stranách, a mají-li mravní zásady vůbec nějaký význam pro vývoj lidstva, možno souditi, že boj vedený prostředky neetickými musí vésti ad absurdum.

Byla zde učiněna výzva ke společné práci. Nebyla s německé strany zamítnuta, ale bylo žádáno, aby se jim umožnila splněním jistým požadavků; bylo žádáno, aby se jim šlo vstříc. Ale, prosím, také my máme právo žádat, aby se neznemožňovalo toto umožnění společné práce, aby se neznemožňovalo jíti vstříc tou politickou taktikou, kterou republiku a všechno co je nám drahé a na čem visíme celou svou bytostí, zlehčují, jako by ji nenáviděli. Běží o to, jak jsem řekl, aby zásady, jež platí ve styku osobním, platily také ve vzájemném styku politických stran, aby platily ve styku národů. V principu by se mělo rozumět samo sebou, snad každý to v principu uzná a proto jsem také přesvědčen, že k tomu dojde. Takové projevy, jako byl projev pana sen. Zulegera, mne v tom jenom utvrzují.

Vážené shromáždění! Když není vláda úřednická sama o sobě zlem, nýbrž jenom formou státní správy, odpovídající zvláštní situaci, pak není absolutním zlem ani to, co tuto situaci přivodilo. Úřednická vláda přišla proto, že se koalice číslo tři rozpadla, a rozpadla se proto, že v sociálnědemokratické straně nastalo známé rozštěpení nalevo a napravo, že se utvořila nová strana českých komunistů, která sympatisuje s ruským bolševismem a hlásá u nás jeho zásady a metody.

Já se stanoviska republiky ani se stanoviska celonárodního nepovažuji utvoření této strany za žádné neštěstí. V celé teorii její není nic, co by existenci republiky ohrožovalo. O jinou formu organisace demokratické se snažiti legálními prostředky, musí přec býti každému dovoleno; vždyť máme svobodu politického přesvědčení a volnost jeho projevu. Já považuji náš komunismus za přirozenou diferenciaci ideovou; která může býti myšlenkovému vývoji ideovému na prospěch - tříbením pojmů a ujasněním politických problémů. (Hlas: Dokud se nebudou házeti "handgranáty"!) Teď k tomu přijdeme. (Veselost!) Metoda ovšem, kterou hlásají, násilnictví, diktatura proletariátu, teror, ta ovšem jest nepřipustitelna. (Tak jest!) Avšak metoda netvoří podstatu politické strany a jsou také jiné strany u nás, které užívají metod státu nebezpečných, když se dostanou do oposice, a které hájí z zásady, které, kdyby v důsledcích svých byly uskutečněny, existenci státu by jistě ohrozily; "Buď bude Československá republika taková a taková, to jest, jak my chceme, anebo - prosím - nebude!" Tak to zaznělo za ta dvě léta trvání našeho státu několikráte z různých stran všech náhodností republiky. (Hlas: Bývalí ministři!) To jest vlastenectví, to jest loyalita státní na výpověď, (Tak jest!) a kdo chápou tak poměr svůj ke státu, těm republika nepřirostla k srdci. A říkají-li jiní občané: "My chceme své právo jenom, my nežádáme, my neprosíme o koncese, ale nepovolíte-li, my si je vynutíme," což je to prosím jiného, než také teror?! Prozatím jen hrozba násilím. Nemusí dojíti k jejímu splnění, ale jest to týž duch, jako v terorismu bolševickém. A kdo hrozí násilím, když dožaduje se práva, ten tím samým dává sankci k tomu násilí, pro i němuž chce se hájiti. Mám-li právo k násilí já, má k němu právo i ten, kdo mne utiskuje. Násilí vyvolává jen zase násilí a pak přestává všecko etika.

Kdo hrozí násilím, vzdává se toho, aby jeho pře byla řešena před tribunálem mravního svědomí lidstva, násilím dá se hájiti všechno, právo i bezpráví. To by muselo přivésti mravnost ad absurdum. Ale nepřivede, poněvadž násilí jedno dá se paralysovati násilím větším a bude-li většina lidí chtíti zjednati důsledkům mravní zásady platnost, - a aby vždy víc a víc lidí tak smýšlelo, v tom právě záleží kulturní a mravní pokrok, - bude každá hrozba násilím planá, bude hrozbou do větru. Ostatně dosud vymstil se každý teror konec konců teroristovi a osvědčovalo se přísloví: "Kdo s mečem zachází, také jím schází." (Hlas: Velký kapitál třeba terorisovati!) Přijdeme ke kapitálu.

Ani třetí internacionála nečiní naše komunisty nebezpečnými státu. Tím trpí ovšem věc socialismu v naší republice, která se mohla honositi, že v ní jsou nejpříznivější podmínky k přerodu státu v socialistický cestou zákonodárství. Není to ovšem lhostejná věc ani se stanoviska republiky, ale pokud můj zrak sahá do poměrů mezinárodních, jeví se mi jiné internacionály daleko nebezpečnější, anebo řeknu opravdu nebezpečnými republice; žlutá, to jest ten kapitalismus; a černá, jež se obě stýkají zpátečnicky společnou snahou v propagandě monarchistické. (Výborně!) To je nepřítel, toho se bojíme, a jsem přesvědčen, že proti tomu nepříteli s námi svorně půjdou také naši komunisté. Zpátečnictví ohrožuje jakoukoli snahu v před ať sociální, ať všeobecně kulturní i všechny ideály, také komunistické. Naše strana poskytne v nastávajícím zasedání příležitost, aby se všechny pokrokové živly spojily k práci v tomto směru, a pak uvidíme. Dosud myslím, že náš český komunismus má jen nátěr bolševismu, že jen nervosita naší doby způsobuje, že z něho jde strach. Ten nátěr je importované zboží, je nám kontagiosně přenesen a nemá instinktivního základu v psyše lidu. Strašidlem bolševismu operují zahraniční interesenti obvyklou metodou, při níž rozhodují zcela jiné principy než pro nás, jimž blaho národa a republiky jest alfa a omega vší politiky. A myslím, že dobře uděláme, když se strašidla toho nelekneme a hezky z blízka na ně se podívajíce, skutečnost od přízraku oddělíme. Neříkám to, abych snad ironisoval anebo vůbec hnutí komunistické, a jak se říká, levičácké znehodnocoval; mám důvěru v češství našich komunistů, že nedopustí u nich těch důsledků, kterých bychom se měli a museli opravdu obávati.

Vážené shromáždění! Takovýmto způsobem máme potřebné premisy, abychom učiniti mohli závěr o poměru strany k nynější vládě zcela teoreticky, prozatím bez ohledu na konkrétnosti jejího prohlášení. Teoreticky uvažujeme, že ani v povaze vlády jakožto neparlamentární, jakožto úřednické, ani situaci vnitropolitické, ani v celkovém stavu republiky nyní, proč by se strana, jejímž jediným cílem je blaho národa a republiky, měla stavěti hned zpředu proti takové vládě nepřátelsky. Teoreticky vzato, by taková vláda neměla oposice vyjma strany, zásadně protistátní politiku provádějící. Ale ovšem za jednou podmínkou; když vláda zůstane a bude se snažiti zůstati takovou, jak vyplývá z pojmu úřednické, neparlamentní vlády, dobře si uvědomujíc rozdíl mezi poměrem svým, v jakém jest k parlamentu, vůči tomu, v jakém je poměru vláda parlamentní. Nesmí opomenouti, že je úřednickou, a podle toho si vésti a nedělati vždy totéž, co může a musí dělati vláda parlamentní. (Sen. F. Jirásek: Nesmí se plést do politiky!) Já myslím, že v tomto směru jest právě největší nebezpečí pro udržení náležitého poměru mezi vládou a parlamentem a pro zdar parlamentní práce. Mluvím docela abstraktně o neparlamentní vládě vůbec a činím si z pouhého tohoto pojmu neparlamentnosti obraz o jejich úlohách a metodě vládnutí takové vlády: A tuto moji ideální neparlamentní vládu vidím nad stranami, abstrahující od všeho, co ji ke straně poutalo, a žádám, aby nad stranami zůstala, Bylo řečeno, že našemu parlamentarismu uškodila nejvíce stranickost. Stranickost by znamenala pro ministerstvo úřednické nejen nebezpečí, ale přímo jeho smrt. Nelze žádati ovšem, aby členové ministerstva úřednického byli politicky - sit venia verbo - bezpohlavní, aby nenáleželi žádné straně. To přece ve státě všeobecného práva volebního není ani možné, to by znamenalo, vzdalovati se politického života, neplniti občanských povinností, a to je dle Spencera zločin a podle našich etických ponětí známkou špatného charakteru, který by se co nejnepříznivěji vyjímal na ministerských křeslech, který by tam vůbec nepatřil. Tedy nikoliv nenáležeti nějaké politické straně, nebýti straníkem, ale toho straníka v sobě zapříti! To musí každý člen vlády neparlamentní činiti a sloužiti státu, jakoby nebyl straníkem. Úzkostlivě se varovati všeho, co by mohlo vzbuditi zdání, že je to určeno s ohledem na stranu, na jednu vrstvu, jednu třídu národa, jednu část státního celku. Nazýváme-li občana, jenž zájem strany klade nade všechno ostatní, prononcovaným straníkem, tedy do úřednické vlády se prononcovaní straníci vůbec nehodí. A toho jest již při sestavování ministerstva dbáti, aby nemělo nějaké stranické zabarvení již zpředu. Nechci se dotýkati v této příčině vlády nynější, ale byly v tom smyslu pronášeny také jisté pochybnosti. Není ovšem možno vyhnouti se tomu, aby při konkrétních případech - řekněme - vládnutí nepřiblížil se ministr svým návrhem programu jedné strany více než programu strany druhé, aby to, co nařídí a zařídí, třeba se to týkalo jen personálií, neprospívalo jedné straně více než druhé. Ale tendenci nesmí býti znáti, musí být viděti objektivní důvody pro každé zakročení vlády. Musí se vyvarovati všeho, co by vypadalo jako snaha kaptivovati, nadržovati, zavděčiti se té neb oné straně na úkor stran jiných, zvláště v tom, na co ony činí si právo na základ vzájemných úmluv a dohodnutí za dřívější koalice, ať se to týče zastoupení v úřadech anebo podílu na všelikých podpůrných akcích se strany státu resp. jednotlivých ministerstev. Já se bojím, že bych urazil vládu, kdybych zdůrazňoval, že za cílem právě uvedeným musí dbáti s neúprosnou důsledností o plnění zákonných předpisů, snažiti se zjednati právu průchod za každou cenu a především sama říditi se zákony do posledního puntíku. To se rozumí samo sebou. Je jisto, že nic tak neohrožuje společenský řád a neotřásá základy státní budovy jako nevážnost k státní autoritě a nic tak nepodporuje tento úbytek vědomí občanské povinnosti jako slabost a laxnost vlády, která připouští výjimky od zákona k vůli některé straně z politického oportunismu, podrobujíc se jejímu diktátu nebo ustupujíc teroru. Nezmiňoval bych se o této věci, kdyby se teď právě nenaříkalo na pokles státní autority, který jest dokumentován stoupající troufalostí živlů odstředivých, iredentistických, separatistických, sociálně rozvratných, a kdyby se vina toho nepřičítala dřívější vládě koaliční, co se také uvádívá za příčinu jejího pádu. Pro nynější vládu platí tedy "discite moniti", platí vzíti si z dřívější vlády příklad, ale varovný, a vládnouti lépe. Dle výroku našeho váženého pana předsedy senátu jest to velmi snadné.

Ostatně má naše vláda velmi schůdnou cestu, aby požadavkům právě uvedeným vyhověla. Potřebuje se jen doopravdy a s úplným přesvědčením postaviti za program, který jí dal president v ustavovacím dekretě, to ji ihned postaví a to ji také udrží nad stranami přes všechno politické zabarvení jednotlivých členů, které přece zdá se pronikati pod vrchním šatem neparlamentárnosti. Nechť se považuje za vládu presidentovu, smí-li se tak na půdě ústavy mluviti, za pouhého vykonavatele jeho státnických idejí. To neznamená schovávati se za jeho osobnost a krýti se jeho autoritou, to znamená, neangažovat se vlastním programem vůči parlamentu jednostranně.

President vytkl vládě za úlohu, pokračovati v práci vlády odstoupivší, a svými projevy při různých příležitostech naznačil také, jak se má pokračovati. S tohoto stanoviska, myslím, že se rozumí samo sebou - a naše strana to činí conditio sine qua non pro svůj poměr k vládě, - že z programových zásad vyplývajících z idejí, z nichž vyšla naše revoluce a svoboda a jež tvoří základ světového názoru našich osvoboditelů, nesmí z činnosti vlády zmizeti žádná. Duch pokrokový, duch socialistický musí určovati směr vlády a bylo by počátkem konce pro ni, kdyby se něco v té příčině mělo zhoršit u přirovnání s vládou dřívější. (Výborně!) Půjde, musí se jít vpřed, nesmí se zastavovat, ať nedím, že by snad bylo nějaká odvahy ke kroku zpět. Vláda musí počítati s tím, že se buduje republika socialistická, tj. stát, v němž budou socialistické zásady, kteréž nejsou nic jiného, než aplikace mravního principu humanity na společenské a hospodářské poměry, uskutečněny ne přelomem, ale povlovným vývojem. Sociální reformy v duchu tomto jsou vývojovou nutností a stavěti se proti nim je marná a pro vývoj republiky nebezpečná věc. My usilujeme o provedení jich cestou dorozumívací, prostředky, jak se říká, parlamentními, a je na těch, kdo si myslí, že to odporuje jejich zájmům, aby pochopili smysl vývoje a porozuměli logice dějin. Jen tak možno ubrániti se otřesům ničivým, které provázejí pronikání idejí obrodných a rovnají cestu jejich vítězství. Nechci rozváděti věc šíře a uváděti detailní požadavky, které socialisté jsou nuceni v důsledku svého přesvědčení činiti vzhledem k vládnímu prohlášení. Avšak vzhledem k tomu, co bylo řečeno v dolní sněmovně vynikajícím a možno říci vůdcem strany zásadně konservativní dr. Kramářem o boji kapitalismu se socialismem, dovolím si poznamenati, že ovšem proti kapitalismu socialista musí a bude bojovati za všech okolností, neboť v kapitalismu jest souhrn všeho, co činí dosavadní organisaci společenskou neudržitelnou. Kapitalismus je opravdu zlo, které musí býti přemoženo, aby mohlo býti dobře všemu lidu a ne jen některým vrstvám. Kapitalismus také bude přemožen, ale ne hned a ne najednou. Chceme-li však dobře věc chápati, musíme si uvědomiti, že kapitalismus a kapitál není jedno a že socialismus resp. přechodné zápasné stadium jeho se s kapitálem nikterak nevylučuje. Proti dravé zvěři nejde se s holýma rukama a proti hydře kapitalismu nejde se bez kapitálu. Socialismus užije kapitálu jako zbraně proti kapitalismu a užije jí vydatně. Proto je nesprávné chápati socialistický boj proti kapitalismu jako snahu o zničení kapitálu. Kapitál nebude zničen, socialisté nechtějí jej zničiti a docela ne socialisté v naší republice. Nejsou tak pošetilí, aby neviděli, co se kolem nich děje a jaké jsou podmínky dalšího vývoje. Socialisté vůbec neničí, nechtějí ničiti, ale přetvořují, a radikálové, kteří jen ničí ať se to týče jakéhokoli statku a prostředku obecného blaha, to nejsou socialisté, nýbrž násilníci, přemrštěnci, s nimiž socialisté musí také bojovati jako Žižka s Adamity, poněvadž jsou překážkou socialismu. Tudíž nesmí se také v udržení a zachování kapitálu viděti vítězství kapitalismu. Socialistická republika bude míti také kapitál, aby mohla čeliti kapitálu jinonárodnímu. A žádáme i očekáváme, že bude vládou dodržen kurs socialistický alespoň v té míře, jako byl udržen vládou minulou. (Sen: F. Jirásek: Vždyť tam žádný socialista není! Jak to, že jest socialistická vláda?) Ať jsou nástrojem a vykonávají to, co je v zájmu socialismu. Toto žádáme, a bude-li to vyplněno a jak to bude vyplněno, od toho závisí další a jako žádáme toto, žádáme stejně, aby zachována byla pokrokovost dalšího postupu. Jako se to stalo v dolní sněmovně, tak hlásíme se i zde k požadavku rozluky církve od státu, jejíž provedení pokládáme za stejně kardinální podmínku zdárné budoucnosti republiky, jako reformu sociální. Rozluka není nepřátelský čin proti náboženství. To my dovedeme ocenit (Odpor u slovenských senátorů.) v jeho významu pro kulturu národní a chceme mu dáti, což jeho jest. Rozluka je v zájmu náboženství, neboť lišíme náboženství od církve, vnější formu společenskou od vnitřního obsahů ideálního, slupku, která může býti odhozena, když jádro uzrálo, od zralého jádra. Ale politicky pak je to, co nynější poměr církve katolické a státu podmiňuje a udržuje, státu našemu nebezpečné, a špatně by se zasloužila vláda, která by tato nebezpečí nechtěla viděti.

Vážené shromáždění! Pod zorným úhlem týchž zásad pohlížíme také na politiku zahraniční, jako na politiku vnitřní, a poměr náš k vládě neparlamentární je určen stejným způsobem vzhledem k zahraniční politice jako k politice vnitřní. V zahraniční politice musí se uplatňovati logicky tytéž ideje, které zakládají politiku vnitřní. To je pro nás doma, nacházíme se tím v povzbuzující shodě s názory naších osvoboditelů a je nám uspokojením, že zahraniční politika se tímto duchem nese. Její hmatatelný výsledek, na němž měřiti se může její zdravost a prospěšnost pro náš mladý stát, je vyjádřen pojmem Malé dohody. Jenom stručně připomínám, že to, co se tím míní, je tak logický důsledek předpokladů daných světovou válkou a mírovými smlouvami, že musíme jej označiti jakožto vývojovou nutnost a s plnou důvěrou hledět dalším událostem vstříc. Princip vzájemné podpory malých útvarů státních je tak samozřejmý, že pud sebezáchrany, který je vzpružinou života společenského a národního zrovna tak, jako individuálního musí vésti k jeho uvědomění. Vůči všem problémům zahraniční politiky pro poměr k dohodě, k našim spojencům, k Rusku, k našim sousedům legálním i nevraživým poskytuje Malá dohoda basis nejbezpečnější a pokračovati v tomto směru, vybudovati Malou dohodu ve Velkou dohodu malých národů je kategorický imperativ diplomatické akce pro nejbližší budoucnost. (Výborně!)

V této náladě pohlížíme na svůj poměr k bratrskému Polsku daleko důvěřivěji, nežli při řešení otázky těšínské, která v nás tolik trpkosti zanechala. Slyšíme sice hlasy z Polska, které nevěští v této příčině mnoho dobrého, ale je tu vis major společných zájmů, která chladným rozumem poznána jsouc, vynutí si kurs, politiku ve směru sobě výhodném.

Ještě jednu poznámku bych si dovolil ad vocem úřednickosti nového kabinetu. Jestliže dosavadní vývody, které jsem učinil, zněly v ten smysl, že vláda neparlamentární nesmí napodobovati parlamentární a že má zůstati neparlamentární, tož vyzní poznámka, kterou chci učiniti, ve smyslu opačném, úřednická vláda nebudiž úřednickou. Já totiž mám při slově úřednický na mysli byrokratický. Když vzpomenu, jaký zlořád se skrývá za tímto pojmem, zlořád, jímž jsme tolik trpěli za Rakouska a jenž se nám do republiky vplížil jako neodstranitelná nákaza, na niž nepřestáváme naříkat, když na to vzpomenu, myslím, že právě úřednická vláda je povolána, aby tento zlořád radikálně odstranila. Ale vedlo by daleko uvádět konkrétní příklady. Ale aspoň připomínám, co v naší veřejnosti nápadně ztrpčuje náladu a co je vinou byrokratického šlendriánu. Povolené podpory se nevyplácejí, podání se vyřizují na dlouhé lokte, aparát administrační se stává složitější, cesta instanční zdlouhavější. To má zhoubné následky pro veškeren život národní, jakož bylo na to také v předešlých řečích s dostatek poukázáno. Kalamita zásobovací pochází ve velké míře od nepořádků zaviněných tím, že do zásobovací praxe přenášejí se nezpůsoby byrokratické. Distribuce potravin, která rozčiluje svou nepraktičností a těžkopádností, způsobuje také velké škody státu; nejen v tom oboru, ale i jinde je pravidlem, které jest výrazem byrokratismu nejkřiklavějším, že na to, co by mohli vykonávati 2 neb 3 lidé, potřebuje se jich celá legie, (Tak jest!) ale obráceně zase, že jednomu se ukládá úkol, na který, kdyby se měl řádně prováděti, nestačilo by jich ani deset. S tím souvisí, že se na nepravém místě škrtí a jinde vyhazují peníze. Ohromně tím trpí obecní samospráva. Obce, jak známo, nemají peněz. Vypisují přirážky a dávky, ale jejich povolení nebo nepovolení se zdržuje v centrále, takže obce nevědí, co počíti, pořizují rozpočty na základě dávek, které nejsou ještě povoleny, a pak se to musí všechno zvrhnouti, po případě musejí vybrané již přirážky vraceti. Nejvíce jest mi líto pensistů, (Hluk. - Místopředseda dr. Soukup zvoní.) všech oborů; ti ubožáci, kteří nejvíc trpěli proto, že existenční podmínky si nemohli upraviti přiměřeně ke zhoršujícím se postupně poměrům, ke stoupající drahotě, čekají na sousto milosti déle než jiné stavy - a co horšího - to by mohlo pana ministra vyučování zajímati když hlásí se k službě, jsou přes nedostatek učitelských sil odmítání, (Hlas: Ne všude!) nehledě k tomu, že remunerace je přímo skandální a že se stalo, že jeden a týž učitel byl definitivně ustanoven na dvě místa. Byrokratické těžkopádnosti je také přičísti, že filosofická fakulta brněnská, na kterou tolik jsme čekali, která jest tak potřebná a která zákonem měla býti otevřena letošním rokem, nemá místností a místnosti, které již byly, byly jí nevím jakým způsobem, vyeskamotovány a není naděje, že by se do roka otevřela. To jest neuvěřitelno a rozčiluje to jak v lidu, tak mezi profesorstvem.

Tedy zde má úřednické ministerstvo jakožto úřednické příležitost k mnohým dobrým podnikům a očekávám to od něho.

Vážené shromáždění, shrnuji svoje vývody v prohlášení, že naše strana československých socialistů stojí vůči novému kabinetu neutrálně, že béře jeho prohlášení na vědomí, jsouc ochota všecky počiny vlády, které se srovnávají s programovými zásadami strany, podporovati a všemu, co by jim odporovalo, se vší rozhodností čeliti. (Potlesk.)