Místopředseda Klofáč: Dalším řečníkem je pan sen. dr. Karas. Uděluji mu slovo.

Sen. dr. Karas: Slavný senáte! Otázky hospodářské a národní byly již zde mnohými řečníky podrobně probrány, a proto snad prominete mi, jestli poněkud nezpit zavedu vaši pozornost, na minulá dvě léta, nežli budu mluviti o vlastním předmětu.

Převratem, který v této síni - bude to pozítří dvě léta - proklamoval naši Československou republiku a demokratickou vládu, splnily se tehdy i ty nejbujnější fantasie, které jsme si za celý svůj život činili a které již za poslední půlletí světové války docházely pevného výrazu. Ty ideály, že náš stát bude demokratickým státem, všenárodním a státem českým, došly úplně svého splnění. A ústavou, kterou náš stát dostal, byly právě tyto zásady petrifikovány. Tak § 1 ústavní listiny lapidárně prohlašuje, že lid je jediným zdrojem veškeré státní moci, a § 2, že náš stát je demokratická republika.

A skutečně první vláda byla demokratická vláda "lidu lidem pro lidi". Tím slovem lid naše ústava nemyslela jen jistou vrstvu národa, nýbrž veškeré složky jeho. Jak žárlivě jsme si právě tuto lidovládu, demokracii hájili, o tom právě svědčí tehdejší veřejná diskuse, má-li býti silný či slabý president v čele, a máme-li napodobiti stav americký, či francouzský. Tvrdilo se, že máme míti jen slabého presidenta a odůvodňovalo se to tím, že my jsme vyspělý kulturní národ, který nepotřebuje poručníka, aby nad námi držel karabáč. Nám stačí prý slabý president. Sám ministerský president Tusar ve svém programovém prohlášení 1. června 1920 musel brániti pana presidenta republiky proti tvrzení, že prý pan president si osobuje vládu v našem státě.

První naše vláda byla zároveň vládou celého národa, neboť zavedením poměrného volebního práva bylo umožněno, aby veškeré složky národa byly uplatněny a zásada majority odstraněna, neboť všecky vrstvy národa dle svých sil a možností zúčastnily se na boji osvobozovacím a každý dle možnosti při nejmenším aspoň bojkotoval anebo sabotoval válku. I ti naši legionáři za hranicemi měli na mysli jedině československou republiku demokratickou.

Vláda česká, jak tehdá byla zde dosazena, odpovídala i naší historii i našim tužbám a přáním čtyřdohody. Vždyť proklamováním našeho českého státu ožil jaksi ten stát náš historický. (Sen. Jarolim [německy]: Máme národnostní stát, 48% proti 52%. Nic jiného!) Nikoli, český stát! Rozbořením Rakouska oživly jednotlivé součástky státní, které Rakousko tvořily. Roku 1526 byl český stát výlučně českým národním státem, žádným státem smíšeným. V roce 1525 tvořili Němci v Čechách jednu desetinu obyvatelstva; teprve za Habsburků nastala přeměna. Tehdy byl český jazyk výlučným jazykem úředním; teprve obnoveným zřízením zemským roku 1628 připuštěn byl německý jazyk jako rovnocenný a posléze za Josefa II. jako první. O rozbití Rakouska přičinili se pouze Čechové, vy, páni Němci, nepůsobili jste při této práci, ani Židé; jedině Čechové se přičinili, aby Rakousko bylo rozbito, aby český stát mohl obživnouti.

To bylo také přáním čtyřdohody. Ministr Beneš v listopadu 1919 pronesl v Nár. shromáždění slova, že malí národové mají západním mocnostem pomoci udržeti ve střední Evropě konstelaci proti expanzi německé. Tedy čtyřdohoda a její mluvčí výslovně dokumentovali, ze si přejí, aby stát náš byl výlučně českým.

Během necelých dvou let však naše ideály začaly pomaloučku blednouti, až úplně vyprchaly. Nejprve všenárodní vláda byla nahrazena koaliční vládou dvou tříd českých, totiž vládou sedláků a dělníků, jak ji časopisy jmenovaly, která pak vládla, skutečně pouze dvěma třídami a jen pro dvě třídy. Pan posl. dr. Meissner před dvěma dny v poslanecké sněmovně výslovně vypočítával, co tato vláda udělala pro dělníky, co udělala pro rolníky; ovšem neřekl, že na účet ostatních stran ve státě, na účet ostatních vrstev. (Hlas: Jakých vrstev?) Máme inteligenty a střední vrstvy. V oněch dvou stranách není zastoupen celý národ; ten skládá se z více tříd, než z vrstvy dělníků a rolníků. O tom se zde zmínil právě také německý senátor pan prof. Polach ve své řeči ze dne 22. června 1920, kde výslovně to předhazoval, že vláda byla z polovice agrární a z polovice dělnická a že vláda ta není výrazem české národní solidarity. Národní vláda česká může býti jen tehdy odůvodněna, když celý národ pohromadě vládne, a ne pouze dvě jeho složky.

Ale ani při této vládě nemělo zůstati. Je známo, že při tvoření vlády v květnu 1920, druhé vlády koaliční, nejsilnější strana prohlásila, že musí býti vyloučeny z vlády ty strany české, jejichž národní uvědomění by znepokojovalo německé zastupitelstvo. A tehdy jako ty strany, jichž uvědomění by bylo znepokojilo německé zastupitelstvo, byla uvedena česká národní demokracie a česká strana lidová. Tehdy se veřejně šuškalo, že to má býti vláda jen přechodní; která by umožnila Němcům, aby vstoupili do vlády, a tím aby strana, republikánská byla z vlády vyloučena. To také naznačil sám pan ministerský předseda, který výslovně říkal, že všechny ostatní strany mohou se zúčastniti na vládě; ovšem myslil těmi stranami pouze strany jedné třídy, dělnické; za to neobmezoval je na české zástupce, nýbrž, slučoval! v nich i zástupce německé a maďarské.

Utvoření této nové vlády pouze z dělnických vrstev všech národů, za kterou se přimlouval také pan posla dr. Meissner před 2 dny v poslanecké sněmovně, aby totiž socialisté všech tří národů se sloučili v jedinou vládu, a to že musí býti nejbližším programem vlastní strany, aby se nespojovala s občanskými stranami, bylo zamezeno - nevím, zda-li poměry v Rusku nebo, jak se říká, zakročením čtyřdohody - ale faktum jest, že se neuskutečnilo, a že naopak místo takové vlády přišla vláda úřednická; čili, jak pan sen. dr. Krejčí jí nazval, vláda mimoparlamentní.

Co znamená taková vláda úřednická? Že to není nic lichotivého, vidíme z toho, že sám pan ministerský předseda se omlouval, že jeho vláda nebude takovou, jakou bývala v Rakousku vláda byrokratická, jejíž zvuk není krásný. Již to jméno "mimoparlamentní" vláda ve spořádané demokracií jest nemožné a také skutečně v žádném ze západních států - k nimž pohlížíme jako ke svému vzoru - nikdy takové vlády mimoparlamentní neměli. A proto také všichni řečníci v poslanecké sněmovně, jak z německé strany posl. Křepek, tak z české strany posl. Stříbrný a dr. Kramář vytkli anomalii, že v demokratické republice jest vláda mimoparlamentní.

A teď nastává otázka: Když už musilo k tomu dojíti, že přišla taková vláda mimoparlamentní, proč asi povstala? Pan dr. Meissner zase pravil, že omlouvá se to dětskou nemocí naší republiky, poněvadž prý mezi lidem není ještě vypěstován ten pojem lásky ke státu, lid vidí v něm něco nepřátelského, a poněvadž lid dále vidí, že ta vláda neprovedla okamžitě program socialistický. Myslím, že částečně má pan posl. dr. Meissner pravdu, ale částečně s ním nesouhlasím.

Myslím, že vládu úřednickou způsobila u nás jednak nezralost lidu, jednak nezpůsobilost vlády dosavadní. Že lid náš nebyl zralý pro skutečnu vládu demokratickou, k tomu mne přivedla slova pana presidenta republiky, která letos v červnu pronesl k deputaci amerických Sokolů. Pan president je přijal a omlouval se před nimi, že snad se jim poměry u nás nebudou líbiti, že nejsou snad takové, na jaké jsou z Ameriky zvyklí. My prý "jsme politická nemluvňata". A skutečně jistý časopis tenkráte tato slova rozvedl v článku, kde praví: "Jsme politická nemluvňata, ale taková, která mají jen ohromný hlad, která jejich matka nedovede uživiti a jejichž hladem po případě i ta jejich matka bude zničena; nemluvňata, která stále jenom řvou, a všecko berou, co kolem sebe vidi, ať už to je jejich či ne. Ale výsledek jest, že taková nemluvňata musíme dáti pod dozor; každé musí míti nad sebou buď otce nebo poručníka."

A v tom kotví to, co pan dr. Meissner sám uznává, že jsme snad takovými politickými nemluvňaty. Ale není jimi pouze nízký lid, těmi jsou i vůdcové. Představte si, že ti vůdcové zatáhli státní káru - byl to ovšem automobil - do bahna a když nedovedli ji z toho bahna vyprostiti, vyskákali sami a nechali tam celou státní karosu prázdnou. To skutečně není chování důstojné a mužné, nýbrž spíše dětinské. Vždyť právě vůdcové mají si uvědomiti, že vládnout není pouze právo, volnost; vládnout je také po případě povinností strany, i když cítí, že jí to nebude příjemné, že ztratí na popularitě; vidí-li jen, že zájem státu, celku vyžaduje účasti na vládě, strana musí se obětovati a sleviti ze svého programu. (Hlas: To jsme dělali a vy jste do nás prali!) Vždyť jste nás nechtěli přijmouti, my jsme nekladli v květnu 1920 žádných podmínek ke vstupu do vlády. (Sen. Jarolim [německy]: Agrárníci se neobyčejně obětovali pro republiku, že obyvatelstvo může hladem zemříti!) Naše strana to nezpůsobila, my jsme ve vládě nebyli. My jsme se nabízeli a bez kautel, že chceme spolupůsobiti ve prospěch státu, ale nebyli jsme přijati. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Myslím však, že vina byla také na těch dosavadních vládách, že skutečně samy vlády nebyly demokratické. Dovolte mi, abych se pro důkaz toho utekl k řeckému filosofu Platonovi. Znáte jeho dílo o státu, v jehož 8. knize Plato vkládá Sokratovi v ústa líčení demokracie, jak asi tenkrát v Athénách vypadala. Dovolí-li pan president, já kousek z toho díla přečtu. (Čte):

"Demokracie vznikne, když chudí domohou se vlády a z odpůrců jednu část povraždí, jinou pošlou do vyhnanství; ostatní pak uchopí se správy státu s naprostou rovností občanstva, při čemž úřady z většiny jsou obsazovány losem.

Důsledkem prvním toho jest, že jsou svobodnými občany a že stát v pravém slova smyslu překypuje svobodou a bezuzdností v řečech a že každý volně může dělati, co chce, takže každý upraví si svůj život, jak se mu líbí.

Pak ovšem je to nejlepší ze všech ústav. Jako pestrý, všemi barvami se blyštící šat oplývá všemi možnými směry života a jest na pohled nejkrásnější, zrovna jako dětem a ženám se takový šat co nejvíce líbí.

Poněvadž není žádného nucení, může každý dělati, co chce: válčiti neb žíti v míru, jak ho kdy napadne; vstoupiti do úřadu nebo jej opustiti bez ohledu na zákonné předpisy a ohledy, jak se komu líbí; není to hned na první pohled božský a skutečně okouzlující stát?

A což rovnoprávnost všech i soudně odsouzených, není-li i ta nádherná? Kde lidé k smrti neb k vyhnanství odsouzení zůstanou hezky doma a na svobodě a ukazují se i vystupují na veřejnosti; jako by si toho nikdo nevšímal a jako by na to nikdo nic nedal chodí se vztýčenou hlavou jako hrdinové?

A při tom ta volnost svědomí tohoto státu a jeho odmítnutí všeho, co mu připadá jako malichernost.

Kdežto dříve a jinde se myslelo, že nikdo nemůže se státi řádným občanem, pakliže již od dětinství ve svých hrách nebyl nabádán a veden ku krásnu a k tomu, co vede k vážné snaze: - jak sebevědomě to nechává tento stát stranou a naprosto nestará se o to, co ten a onen až dosud činil, jenž nyní přejímá vedení státu a jeho záležitostí, nýbrž prokazuje mu všecky pocty, jen když ujistí, že to s národem myslí dobře...

Má skutečně ohromné výhody taková demokracie bez pánů, pestrá, rozdělujíc rovnost mezi rovné a nerovné...

Pomalu rozmáhá se svoboda v bujnost, bezuzdnost, požívačnost a nestydatost; neboť bujnost zove se novou výchovou, bezuzdnost svobodou, poživačnost velkodušností a nestydatost mužností.

Ale právě tento nenasytný hlad po ní a zanedbávání všeho ostatního přivádí ke krisi. Neboť jestliže správcové státu nejsou úplně oddaní tomuto směru a hledí tuto nejširší svobodu v něčem obmezovati, tu proti nim vystoupí a je trestá; kdežto ty úředníky, kteří dělají ze sebe sluhy občanstva; a ty občany, kteří si hrají na pány státu, vynáší, uctívá a oslavuje.

Tato bezuzdná svoboda rozšiřuje se všude i po domácnostech; i ta zvířata domácí se jí nakazí. Neboť podle přísloví: "Jaká paní, taká čubička": takový pes, mezek neb osel kráčí po ulici u vědomí své svobody a vážnosti a vráží do každého, kdo se mu z dálky nevyhne. Poněvadž občanstvo zvyklo si na tu bezuzdnou svobodu, jest citlivo proti nejnepatrnějšímu pokusu nějakého obmezení, až konečně zmizí každá úcta k zákonům, ať psaným neb nepsaným, aby nemělo žádného vládce nad sebou.

"Není to božský život pro okamžik?" vkládá Plato otázku v ústa Sokratovi. "Lidé, kteří by jinde a za jiných okolností byli odsouzeni k smrti, zde jsou volni před očima všech. Každý je povznesen nad takové dřívější malichernosti. Pouze ten je ctěn, kdo souhlasí s velkým stádem.

Vše oddává se jen požitkům a utrácení. K vůli tomu však se hledí vydělávati všemi prostředky." Plato dodává: "Dnešní stav mi připadá, jako by někdo nějaké šelmě veliké, kterou si vypěstoval, schválně odkoukali její pudy a vášně, jak se jí blížiti a jak ji třeba chytati a kdy se jeví nejzuřivější a nejkrotší a čím se tak rozdráždí a jaké zvuky vydává za různých okolností a opět jakými zvuky jiného se dá utišiti anebo podrážditi. Když pak za dlouhého cviku vše to odkoukal, vydává se za učitele moudrosti.

Zda je rozdíl mezi ním a tím, jenž zástupům lidu za častých styků s ním odkouká jejich nálady a libůstky buď v sochařství nebo v malířství anebo v politice, a dělá to, co jim lichotí?"

Plato pak dovozuje, že taková demokracie musí nutně vésti k vládě jedné osoby, k tyranii, anebo k vládě jedné třídy, čili u nás k diktatuře. Nezdá se, vážení pánové, že toto líčení Sokratovo se ve mnohém podobá našemu životu?

Zda nepozorovali jste, že i u nás svoboda byla ztotožňována s anarchií? To slovo republika, že znamená, že si každý může dělati, co chce? Neviděli jste, jak vojenská hlídka jde po chodníku a strká do občanů? Jest to nepatrnost, ale charakterisuje to uvolnění autority a pořádku. Anebo nebyli jsme svědky, že političtí předáci sami přímo lidi sváděli a vybízeli k násilnostem, k anarchii, že vláda zaváděním třídního zásobování sama podlamovala úctu k zákonům, sama autoritu svoji podkopávala nezákonnostmi a stranictvím, takže na př. sami železničáři veřejně museli prohlásiti, že budou kontrolovati vládu ohledně povolení k vyvážení přes hranice?

Zdá se mi, že obě příčiny nutně musely vésti k úpadku našeho demokratismu: jak nezralost lidí, tak také i nedostatečná vůle vlády. A právě takovéto smutné zkušenosti přiměly nás, naši stranu k prohlášení, že se zavedením vlády mimoparlamentní nemůže souhlasiti, ačkoliv otevřeně doznáváme, že osobnosti, které ve vládě té zasedají, těší se nejplnější důvěře, že budou skutečně vládnouti způsobem jiným, a také že i program jejž aspoň částečně nás opravňuje, abychom tu důvěru měli. Ale jen pouze ta část programu, která se liší od předcházející vlády, jest příčinou, že vláda dnešní se setkává na všech stranách s takovým pocitem ulehčení, jako bychom každý na sobě cítili, že již přestanou hrozné nesnesitelné doby, pod nimiž jsme jeden a půl roku úpěli. (Hlas: My socialisté se nebojíme!) Však také nemáte proč. Ale ani my nemáme příčiny, neboť o programu naší strany sám pan dr. Meissner na jedné veřejné schůzi prohlásil, že program naší strany jest nejbližší programu strany socialistické. (Hlas: To není pravda!) Bylo to 8. prosince 1919 na žofínské schůzi, kde mluvili obecní funkcionáři strany sociální a tam to prohlášení pan dr. Meissner učinil. My se socialisace nebojíme. My býváme nazýváni křesťanskými sociály, chceme spravedlnost všech stavů, nechceme nadržování jednoho stavu nad druhým. (Hlas: Ať Kordáč propustí nějaký pokoj!) Arcibiskup Kordáč není pouze soukromníkem, nýbrž veřejným hodnostářem a potřebuje tedy vedle osobního bytu, i místností pro svůj vysoký úřad. Ostatně není mezi příslušníky vaší strany nikdo, kdo má také těch pokojů dosti? Znám některé, kteří mají více pokojů, než podle zákona by jim patřilo a nejsou veřejnými funkcionáři. Ať nikdo v tomto směru nehází kamením po druhém, není-li sám úplně bez viny.

Řekl jsem, že vláda byla přijata se zadostiučiněním, ačkoliv měli bychom věřiti úředním novinám "Republice", která psala, že po té Tusarově vládě nemůže přijíti nic lepšího. Program nové vlády, která slibuje, že bude vládou zákona a právního pořádku, že pro poměr státu k jednotlivcům nebude míti jiného měřítka než zákon - čtu doslova její prohlášení - a právní řád a že za první svoji povinnost považuje utužení as upevnění pokleslé státní autority a nejúčinnější stíhání každého porušení právního řádu, právě tato část programu vlády jest nejhroznější obžalobou vlády předcházející. Neboť tím právě oficielně dokazuje dnešní vláda, že ta předcházející vláda toho nekonala; neboť toto prohlášení by neměla žádná vláda činiti, to se samo sebou rozumí. Ale proč má vláda dnes výslovně konstatovati, co se samo sebou rozumí, co každý občan musí plniti? Právě proto, že bylo známo, že vláda předcházející to nekonala.

My jsme stále upozorňovali vládu i celou veřejnost na to na př., jak beztrestně po Praze a venkovských statcích bylo pleněno a úředníci okresního hejtmanství byli zbiti. Vláda se jich nezastala, když plnili rozkazy z Prahy. Vláda se o to nestarala. Považte to násilné zabírání statku církevního! Anebo to třídní zásobování, třídní zákony, které právě veškerý cit v národě utloukaly! Volání naše bylo stále voláním na pouští. Je zvláštní náhodou, že zrovna ta strana, která nejméně dbala na to právo, dnes na vlastním těle dožila se toho, že u ní její jedno křídlo s násilím se vrhlo na to křídlo druhé a že právě ta strana se musela dnes domáhati právního zakročení u těch soudů, proti jejichž ingerencím se vždycky bránila. (Hlas: Korupci potírali!) Nikoli korupci, ale právní řád! Vždyť vyzývali přímo, aby si strany šly, samy právo hledati, a když to jedno křídlo jejich učinilo, nezbylo druhému křídlu nic jiného než, že se musilo samo domáhati svého domnělého práva u soudů. My na tom vinu naprosto žádnou nemáme, ale musíme ovšem čekati, jak tato vláda, která takové sliby nám přednáší, také skutečně tyto sliby splní. Vzpomeňme si na zvolání pana senátora Hyrše, zkušeného politika. Když z jara 1920 se zde projednávalo prohlášení druhé vlády Tusarovy, jak vzdychl si na konec: "Program krásný, jen kdybychom mohli očekávati, že ho vláda bude plniti." To řekl pan senátor Hyrš tehdy, kdy byli ve vládě členové jeho vlastního klubu. Tím spíše můžeme zde podobné prohlášení učiniti my, poněvadž ve vládě zastoupeni nejsme. Musím ihned otevřeně doznati, že vláda nemohla si dosud získati důvěry naší. Již v červenci podali jsem interpelací v příčině násilného zabírání far a chrámů katolických a nyní došla od vlády slavnému senátu odpověď na tuto moji interpelaci, kde plně doznává vláda, že se to nestalo na nějakém zákonném podkladě, naopak že jest to naprosto nezákonné. Čekali bychom, že vláda tedy odčiní tuto křivdu. Ale tam dále se praví, že z různých důvodů a ohledů není vhodno, aby tato křivda mohla býti odčiněna. To tedy neodpovídá prohlášení vlády, že bude pro ni směrodatným a rozhodujícím jedině a výhradně právní řád. Na omluvu jaksi ovšem můžeme zde říci, že toto porušení právního řádu se stalo již v červenci letošního roku a že dnešní vláda za to zodpovědnou činěna býti nemůže, a doufáme, že pro vládu dnešní budou směrodatny jenom zákony. Tím dostávám se k užší bolesti naší strany, k otázkám náboženským.

Pan senátor dr. Krejčí zde výslovně pravil, že jest mu bližší křídlo komunistické, poněvadž myslí, že ono bude bojovati spíše na podkladě českého státu, ale za největší a jediné nepřátele státu pokládá nás, klerikály. Kdy jsme zavdali příčinu, že bychom nestáli na basi našeho státu? Pan poslanec Skalák před čtyřmi dny v poslanecké sněmovně výslovně prohlásil, že intencí strany jest rozbití státu, že v tomto státu existovat nemohou. A přece vidíte, že toto vlastní prohlášení strany komunistické nevadilo panu sen. prof. Krejčímu, aby přes to komunistům neodpustil a nepřijal jich do svazku státních stran, které mají tvořit budoucí oporu republiky. Jedině nás vyloučil. Proč? Kdy kdo z nás tomu zavdal příčinu, že jsme prohlašováni za monarchisty, že nestojíme na dnešní ústavě, na podkladě demokratické republiky? Nikdo z nás nedal k tomu příčiny a myslím, že ani vy jí neznáte. (Hlas: Jste Maďaroni, s nimi spojeni!) Co nás budete ztotožňovati s Maďary? Jediné příčiny nemáte tvrditi, že jsme monarchisty, že toužíme po monarchii. Ubezpečujeme vás, že jsme ve svém srdci tak poctivými republikány a demokraty, jako každý z vás. Nikdo nemáte, myslím, větší lásky k naší demokratické republice než my. (Hlas: K Habsburkům a Rakousku!) To nám můžete nejméně vytýkat, to špatně znáte českou duši: české duchovenstva šlo vždycky v duchu s námi, podlehlo-li kdy teroru Vídně, podléhaly mu stejně i jiné strany. V tom směru nám tedy nemůžete vyčítat, že nestojíme na bási republiky.

Když ten stát u nás byl vybudován na takových ideálních základech, doufali jsme, že bude i zde svoboda náboženská. Sám pan president několikráte řekl, že v našem státě není nesvobody náboženské. (Hlas: Proč jste proti odluce církve od státu?) Nejsme proti, spravedlivé odluce, jsme pouze proti návrhu Bartoškovu; to není odluka církve od státu, to jest zotročování církve státem. (Hlas: Museli byste se sami vydržovat!) Toho my se nebojíme, to nás špatně znáte. Politické nesvobody u nás není. Jak ty státy, které platí za svobodné jako Švýcary, jak ty se brání importu bolševictví a pošlou každého pryč, kdežto u nás se může zcela volně pohybovat i ten největší nepřítel a volně agitovat, jako na příklad Hillerson a celá jeho družina. Proč má volně rozsévat sémě, které jest proti existenci našeho státu a naší republiky? Když někteří z pánů senátorů vytýkají, že naše republika porušuje práva asylu, zapomínají, proč tak činí. Švýcary a Amerika nepustí nikoho ani na hranice, kdežto u nás jsme zakročili teprve, když jsme se přesvědčili, že brojí proti existenci našeho státu, že zneužívají našeho asylu. Nedivte se, pud sebezachování musí přinutiti každý stát, aby se bránil takovým podvratným živlům. Z toho důvodu byly ty osoby od nás vyloučeny.

V očekávání, že stát náš bude státem svobody, právě my katolíci jsme se dočkali velkého zklamání. Když bych již nemluvil o prvních výstupech, které se staly po převratu - vždyť i v nejsvobodnějším státě se udělá leckde přehmat - nechceme činit vládu úplně zodpovědnou. Ale když i v prvém a druhém roku se stávalo, že byli jsme svědky kácení náboženských sloupů, které v ohledu historickém měly jistě svůj význam a své odůvodnění, a které často měly i uměleckou cenu, tak že samy umělecké spolky, jako "Mánes", musely proti tomu zakročovati, přirozeně, že se nás to trpce dotýkalo. A dotýkalo se nás ovšem také trpce, když nastalo násilné zabírání církevního majetku. Víte, že takový farář byl násilím ze své fary vyloučen a že úřady odpíraly zakročiti. Odepřel zakročiti i soudce, když byla u fary davem shluklým rozbita vrata a ohrožen majetek. Jestliže v takových případech vláda odepřela preventivně zakročiti, jest to důkazem, že není zde náboženské svobody.

Nerad to říkám, ale musím přece, že co nejtrapněji se nás dotýkalo, že ta strana, která co nejsvědomitěji hájí zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví - strana rolníků - vidíme, jak právě tato strana přivodila v Rusku obrat v nazírání na soukromé vlastnictví - že ta strana postavila se proti nám do jedné řady, a když její omladina byla největším osnovatelem náboženských třenic v obcích, že rozvážnější činitelé proti tomu nikde nezakročili. (Hlas: Nikde a jinde je rozdíl!) O činech omladiny republikánské strany jsme četli v novinách. (Sen. Kroiher: Naši lidé to nedělali!) Neříkám vaši lidé, nýbrž vaše omladina a lituji, že vy vůdcové jste nezakročili, abyste omladinu drželi na uzdě. Nás se to musilo velice bolestně dotknouti, že veřejný život mohl býti takovým způsobem otravován, že právě tím základy autority státní byly podkopávány.

Tato autorita byla podkopávána zároveň také i v duševním směru. Co v českých novinách bylo proti Římu tvrzeno, jest nepravdou, jak historikové Palacký a Pekař dokázali. A takové články se přece opakují. Na př. dne 28. října 1920 měl dr. Herben v "Národních Listech" článek "Vítězný Řím", v němž tvrdí, že všechny kulturní národy odvracejí se od Říma. A tentýž den byl v našich kavárnách vyložen list "Illustrazione Italiana", kde bylo líčeno a obrazy fotografickými dotvrzeno, jak italský stát přejímá Trentino. Intervenovala při tom italská vláda, ministerstvo, senát a parlament byly zastoupeny a slavnost začala v kostele mší svatou, kterou četl biskup za účasti vlády i parlamentu. Tedy italský stát neodpadá od Říma. Konečně jest známo, že když anglický parlament schválil mírovou smlouvu, šel pleno corpore poděkovat do kostela, ač to nejsou katolíci. (Hlas: Tak není papež vězněm vatikánským?) Vy víte dobře, co to slovo vězeň vatikánský znamená. Vidíte tedy z těchto příkladů, zda kulturní národové odpadají od Říma či nic. Francie zavádí nové vyslanectví u papeže. V Italii vidíte spousty poutníků francouzských ze středních vrstev a nemůžete tedy tvrditi, že Francie by se odvracela od Říma, když tam tak mnoho lidí chodí na pouť do Říma. Celý svět ví dobře, že kulturní národové neodpadají od Říma. V těch článcích "Národních Listů" byla tedy tvrzena všeobecně známá nepravda, aby se jí čtenář oklamal, ačkoliv dlužno přece si mysliti, že čtenář. "Národních Listů"; jakožto čtenář inteligentní, má svůj úsudek samostatný. (Předseda zvoní.)

Poněvadž pan předseda zvoní, že můj čas již uplynul, lituji, že nemohu postěžovati si ještě na teror proti našim dělníkům páchaný, zejména stranou národních socialistů, ačkoliv strana ta ústy p. poslance Stříbrného před 4 dny v poslanecké sněmovně prohlásila, že sobě nedá terorem vzíti účast na svobodě v tomto státě.

Proto aspoň na konec prohlašuji, že přes tu smutnou skutečnost, že u nás po necelých dvou letech zkrachovala pravá demokracie, takže musila nastoupiti poručnická vláda mimoparlamentární, přece vítáme tuto vládu sympaticky vzhledem k oné části jejího programu, doufajíce, že členové její, vzatí z řad osvědčených a nejlepších pracovníků, mají nejenom dostatečný politický rozhled, aby viděli, co státu může trvale prospěti, ale i odvahu a vůli, ten program prováděti a podle něho se říditi, a proto my vycházíme jí vstříc plnými sympatiemi a čekáme jenom jejích skutků, (Výborně! Potlesk.)

Předseda: K slovu je přihlášen další řečník pro a to pari sen. Trčka. Uděluji mu slovo.

Sen. Trčka: Slavný senáte! Není mým úmyslem promluviti zde nějakou dlouhou snad obstrukční řeč, obmezím se na zcela krátké vývody, zcela krátké podání svých názorů. Je přirozeno, že jsou zde některé momenty, které nelze přejíti jen tak mlčením a o kterých nutno si vážně promluviti. Byli jsme svědky, vážení pánové, německého šílenství v poslanecké sněmovně, budeme svědky tohoto zuření možná ještě dále dnes a dozvuky tohoto šílenství byly i v senátě, ovšem že vypadaly přece trochu senátorsky a jinak nežli ve sněmovně poslanecké.

Předložme si otázku, vážení pánové, z čeho že to plyne, z čeho to vlastně je? Dle svého názoru prohlašuji, že netýká se to jenom a výhradně snad sochy Habsburka, o kterou se jedná v Teplicích, ale že v tomto případě jde, vážení pánové, o něco zcela jiného, a to o nesmírně důležitou politickou věc, o přímý symbol němectví, který lid německý v tomto Josefu II., v této soše ztělesňuje. Odstraněním toho symbolu jsou podrážděni tak, že hodlají provésti konsekvence takového rázu, že z nepatrné na pohled věci přenášejí veliké boje do poslanecké sněmovny nebo do senátu a ty mají jediný účel: rozvrat našeho parlamentarismu a útoky na kořeny existence naší republiky. Já vidím v tom zřejmou tuto snahu a pouze ji konstatuji a upozorňuji na ni. Ale, vážení pánové, to, co jsem řekl, řekl jsem v tomto případě jako informaci. A tu musím se ptáti, čím toto bylo umožněno, čím je umožněno, aby parlament takto lidově založený, tak demokraticky si počínající vůči všem třídám a všem národům, ve svých jednáních a ve své další poctivé práci byl rušen? Bezpodmínečně přiznávám, že je to v první řadě rozvrat a nejednotnost v českých řadách politických stran, dále že je to slabost vlády z části nynější a slabost vlády jmenovitě minulé. Všechny ústupky, které se dály, dály se opravdu u nás s poctivostí, bratrským dělením o moc jako k sousedům a spoluobyvatelům tohoto státu. Má to však býti se strany těchže tímtéž způsobem všechno přijímáno a také s díky kvitováno a měli se také všichni Němci připojiti k naší akci na vybudování této republiky, která pracuje stejně ve prospěch náš, jako ve prospěch jejich. My však na druhé straně vidíme, že se to neděje, že se děje pravý opak ve všem.

Řekl jsem, že to bylo slabostí a nerozhodností vlády. Víme, že naši Němci jsou zvyklí ustoupiti jedině moci a důsledné, konsekventní a rozhodné politice. Řekněme si upřímně, z čeho ta nerozhodnost a ten rozvrat u nás v českých politických stranách povstal? Odpovím otevřeně, že stalo se to nechvalnou snahou znásilniti jednou nebo dvěma stranami všechny ostatní. Tato diktatura, o které se již mnoho mluvilo, u nás není možná, jak nám poslední události ukázaly, a nejlepším důkazem a přímo markantním vysvědčením je prohlášení, resp. řeč kolegy Dědice se strany sociálně demokratické, ve které týž jasně a pravdivě uvádí, že za celá dvě léta, kdy tyto experimenty se odbývaly, hodně zklamaly. Vidíme dnes, že přišli jsme tam, kde jsme nechtěli býti, a že vláda jedné třídy jest naprosto nemožnou. Z toho následuje, že má a musí býti vláda všech tříd a jmenovitě spoluúčast všech občanských stran. Co z toho vyplývá? zcela přirozeně musí se vyvoditi z toho důsledek, aby to, co se neosvědčilo, již se neopakovalo. Chceme-li tuto změnu přivoditi, tedy musíme změniti celou svoji dosavadní politiku. Řekněme si otevřeně a upřímně, že velice mnoho práce vykonané dříve a dřívějšími vládami nebylo valně šťastné, že v mnohém byla chyba a že musíme reformovati hodně mnoho hospodářsky, sociálně, politicky a jmenovitě také v ohledu finančním.

Vezměme na příklad stránku hospodářskou. Zde máme v podstatě dva směry: A sice směr jeden, který - odvážím se to říci - chce: pracovat se bude málo! Tedy jest pro málo práce. Druhý směr, který tvrdí, že pracovati se musí mnoho a pilně. Který směr jest zde správnější? Pánové, směr správnější uznal a potvrdil sám president Masaryk, který mnohokrát řekl: Jedině ve veliké úporné práci jest naše spása. (Hlas: Vždyť dělníci také křičí o práci!) Vycházím z toho hlediska a vyslovuji se otevřeně, ne že snad bych mluvil dnes proti osmihodinové době pracovní, ale otevřeně řeknu, že by bylo bývalo více ve prospěch republiky, kdyby místo zkrácené doby pracovní byla nastoupila zákonitá pracovní povinnost! (Hlas: Nemáme i v té krátké době co dělat, podívejte se na textilnictví!) To jest vysoce zajímavé. My nemáme prý co dělat, my nemáme kde bydlet, nemáme čím topit, úplný nedostatek všeho zboží! Myslím, že práce je nesmírně mnoho, a já poukazuji znova na to, že zavedením této pracovní povinnosti, jmenovitě ty vrstvy, které práci se vyhýbají a na které toto nařízení bylo by namířeno, byly by nuceny pracovati a že by bylo spravedlivější, abychom pracovali všichni. Těžký problém nedostatku by byl rozřešen velice jednoduchým způsobem a odpomoženo by bylo z velké části tímto způsobem otázce finanční, zásobovací, bytové, sociální péči atd. Když uvažujeme: my prý nemáme co dělat a vidíme přece, že naše lokomotivy jsou rozbité, vozový park nedostatečný, silnice, vodní stavby atd. Zde jest nesmírně mnoho práce! My se těšíme a jsme zvyklí říkat, že jsme zdědili bohatou republiku. Ne bohatou republiku, nýbrž ruiny a vykradený stát, bohatou republiku si teprve vytvoříme sami. Zkrátka a dobře, já uvádím zde tento svůj názor, který by byl užitečný ne snad několika třídám, ale celé republice, státu a všem složkám národa. Já bych také plně podepsal návrh kolegy Dědice, který zde byl jim pronesen ohledně finanční reformy, totiž zavedení daně jednotné, progresivní daně, aby tímto způsobem byli spravedlivě zatíženi všichni a platil také každý podle svých sil a příjmů. Dnes však máme opět tento nešťastný starý systém a nutno si říci, že oba páni ministři financí, jak pan dr. Rašín tak současně i dr. Engliš neukázali nám v ohledu finančním naprosto nic nového, nýbrž, že se sem převzal tak, jako ty naše nešťastné ústředny, týž systém ze starého Rakouska také v tomto směru. Máme přímé daně, nepřímé daně, spotřební daně a moučné daně, máme tolik daní, že se ani starému Rakousku o tom nesnilo. My jsme chtěli něco nového, moderního, co by rovně zasáhlo všechny vrstvy našeho národa. Když máme demokratickou republiku, ať platí platební povinnost pro všechny. Ať platí pro dělnictvo, živnostnictvo, rolnictvo, velký kapitál atd., ať všichni platí. Jest nutno, aby všichni pracovali a také všichni platili!

Zmiňuji se v tomto případě o finanční otázce proto, poněvadž jmenovitě náš stav živnostenský a obchodní strana, kterou mám čest zastupovati zde, jest nejtíže tímto systémem postižena, poněvadž platí všechny daně, přímé, nepřímé, spotřební, v poslední době zase novou dávku jedné koruny z mouky a po případě přijde ještě řada vysokých přirážek obecních, takže souhrn všech daní jest tak něco nesmírně zatěžujícího, že naše střední vrstvy opravdu musí pod tíhou klesnouti.

To jest nejhorší, že se tak stalo s vaším vědomím, přičiněním a za vaší patronace, pánové, že tyto daně v tomto rozsahu a tímto jednostranným směrem jste vedli. Jistě že nejtíživěji jsme v tomto případě dotčeni my, živnostníci, jakkoli se na druhé straně tvrdí, že živnostnictvo si touto dlouholetou konjunkturou pomohlo. Jest to mylný názor a mnohý z vás jest přesvědčen a ví, že 80% našich malých živnostníků a obchodníků dnes bídně živoří a že by snad sotva těch 20% zasloužilo, co o nich říkáte vy.

Krátce a dobře tvrdím, že tento systém zdravý není a bylo by nutno, aby jednou v tomto případě stala se náprava; aby konečně ten ideál daně progresivní, zatěžující všechny vrstvy obyvatelstva stejně, byl uveden v život.

Musím současně poukázati, jak si berní úřady vůči našemu poplatnictvu zejména malému, počínají. Způsob vybírání těchto daní jest úžasný. Máme mnoho dokladů z této berní praxe a tak úžasné doklady, že jest to k nevíře. Několik případů se nám stalo, že náš poplatník má 50.000 jmění a jeho daňový předpis zní na 26.000. To nejsou berní daně, ale prostá konfiskace majetku. Kdyby snad takovým způsobem se proti všem ostatním vrstvám postupovalo, nic bychom proti tomu neměli, zejména kdyby se tak přísně postupovalo také proti kapitalistickým vrstvám. Ručím za to, že jsme mohli míti všecky naše dluhy dávno zaplaceny. Kdyby se bylo našim milionářům a velkostatkářům vzalo 50%, tak jsme žádných nových daní nepotřebovali ani uváděti v život. Musím se co možná uskrovniti v čase, poněvadž jsou ještě velmi důležité věci, které máme před sebou. Chci se pouze zmíniti o některých daních zvlášť, které - ačkoliv se jim říká "sociálně spravedlivé" - jsou vědomě konstruovány v neprospěch živnostnictva. Jest to daň z obratu a z přepychu. Daň z přepychu platí naši výrobci a živnostnici, avšak jen ti, kteří prodávají našim domácím konsumentům. Ty velkozávody, továrníci a milionáři, kteří vyvážejí z republiky ven, tedy exportéři, neplatí již tuto tíživou 10% daň, snad dokonce ani 1% z obratu. Dále uvádím druhou daň, daň z majetku, o níž se také říká, že jest sociálně spravedlivou. Řeknu tolik, kdyby hned v prvních dnech po převratu pan dr. Rašín - činím tu výtku přímo určité osobě - jako ministr financí byl učinil náležité opatření, aby zavčas ty nesmírné poklady a vyzískané miliony a miliardy byly naší republice zachráněny a učinil takové opatření, aby se nemohly podloudně odsunovat do ciziny různým způsobem, jako jme to viděli v posledním čase v případě pana továrníka Umratha, nemuselo dojíti k těm tíživým daním, jako tomu je dnes, kdy malý a střední lid náš je nucen přejmouti břemena za ty, kteří z nás sají, ale neplatí! Je mnoho jiných věcí a mohl bych uvésti ještě celou řadu přesvědčujících dokumentů, ze kterých je jasně vidno, jakým příkrým a bezohledným způsobem se pokračuje vůči malým lidem a jakým způsobem naproti tomu postupuje se vůči velkému kapitálu a velikému průmyslu. Bohužel, že musím činiti v tomto případě výtku i socialistickým stranám, které umožnily tyto zákony, ačkoliv říkají o sobě při každé příležitosti, že jsou zásadně proti velkému kapitálu a že jej potírají. Jak vidíme, nečiní tak, nýbrž naopak vidíme právě u nich, jakousi řekl bych animositu vůči našemu stavu, někteří pánové ze socialistických stran přímo prohlašovali, že strana živnostenská jako středostavovská musí zmizet a tak dále. Jen tolik dovoluji si připomenout, že přijde jednou doba, že vy všichni, kteří jste prohlašovali tak budete nás velmi dobře potřebovat! Žádám, abyste při příštích příležitostech též brali zřetel na náš stav jako malý a střední lid, jako složku národa, která jest nejenom v ohledu hospodářském, ale i národním velmi důležitá!

Vážení pánové, jestliže ke konci své řeči schvaluji vládní prohlášení, které před námi leží, nečiním tak ze zvláštní lásky k stávající úřednické vládě, avšak z toho důvodu, že se mi přece jenom zdá, že za daných poměrů není jiného východiska, než abychom přímo podporovali tuto vládu, poněvadž jednak se mi zdá skoro spravedlivější a objektivnější než vlády minulé, za druhé v prohlášení aspoň poněkud pojednává se o našich živnostenských otázkách, takže lze souditi, že tato vláda má aspoň jakýsi zájem o živnostnictvo.

Končím, vážení pánové, tím: Jestliže schvaluji toto vládní prohlášení, schvaluji je s protestem, aby sej neopakoval dosavadní systém, na který jsem si stěžoval několika těmito slovy, aby vláda vzala v úvahu těžké naše postavení, a aby všechny tyto tíživé daně, které byly vydány jmenovitě ve Stálém výboru; co se týká moučné dávky a dále které ještě připravuje, zkonstruovala aspoň takovým způsobem, aby byly pro nás přijatelnými a také snesitelnými, aby zatěžovaly stejným způsobem všechny vrstvy našeho národa.

Dodávám ještě, že bych si v ohledu politickém z té duše přál, aby vzácné okamžiky, které jsme prožívali před dvěma léty 28. října, prožívali je znovu a definitivně a aby to slovo sjednocení celého národa, o kterém bohudík dnes mluví již mnoho českých stran, stalo se tělem, abychom si konečně vybudovali svoji řádnou českou vládu, československou republiku ryze národní a spravedlivou vůči každému! (Potlesk.)