Co činí vláda v oboru národního hospodářství? Každý sedlák ví, že svou krávu musí netoliko dojiti, nýbrž také krmiti. Naše vláda nekrmí, naše vláda jenom dojí. Směřuje se stále k novým daním, přichází stále nová větší zatížení. (Hluk.) Nás nemůže tak zvaný aktivní rozpočet klamati o tom, že naše národní hospodářství stůně. Snad máte vy více příčiny k spokojenosti, nevím. (Hluk.)

Místopředseda Kadlčák: (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Niessner (pokračuje): Dělnictvo a nemajetné třídy těch příčin nemají. Naše národní hospodářství má nalíčené tváře, ve skutečnosti není zdrávo, jenom tenká horní vrstva obyvatelstva žije v opojení požitku, ale veliká většina dělníků a úředníků, tak zvaný střední stav, žije v bídě. To musí býti konstatováno, a o tom nás nemůže nikdo klamati. (Hluk.) Nezaměstnanost stoupá. Co činíte proti této nezaměstnanosti? V rozpočtu byla položka >podpory v nezaměstnanosti< ztenčena skoro na třetinu dřívějšího obnosu. Tímto způsobem ztěžujete netoliko život nezaměstnaných, ztěžujete také život pracujících. A tu vám pravím, ne z obavy o váš stát, nýbrž proto, poněvadž jest potřebí také jednou promluviti o příčinách dnešních zjevů: člověk, jenž hladoví, velmi snadno podlehne všemu možnému pokušení, a oč spíše mu podlehne otec rodiny, jenž vidí, že jeho děti hladovějí! Takový snadno se stane kořistí zoufalství a řekne sobě: >Když mně lidské uznání nedá to, čeho potřebuji, když mně lidská neuznalost a lidská hrabivost uloupí vše, čeho k životu potřebuji, pak si to jednoduše vezmu. (Sen. dr Mareš: Myslíte, že by bylo lépe, kdyby našeho státu nebylo?) Do toho se vůbec pouštěti nebudu. Nesouvisí to také vůbec s věcí. Vy považujete každé slovo, které proneseme, za útok proti státu. A tomu zajisté tak není. Žijeme v době vážné a těžké, v době nouze a krise. A přes to vidíme, že právě v této době nouze a těžké krise se zbrojí, jako sotva kdy ve dřívějším státě, ve kterém jsme žili. Přihlédneme-li k celkovému rozpočtu, shledáváme, že má všechny znaky třídního státu, imperialistického, jednostranně nacionalistického třídního státu, z kterýchžto příčin pro tento rozpočet hlasovati nemůžeme. (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. dr Stránskému.

Sen. dr Stránský: Pan zpravodaj již správně uvedl svou řeč tím, že řekl, že rozpočet je zrcadlem státu. Ano, velectění pánové, rozpočet jest skutečně v cifrách vystiženým obrazem státu a života jeho obyvatelstva.

V senátě, velectění pánové, nedá se na tomto obraze nic více retušovati, ani nic více měniti. My nemůžeme tento obraz doplniti a my ho vůbec nemůžeme změniti, už proto ne, poněvadž by nebyl rozpočet do nového roku hotov a my bychom přišli právě o ten úspěch, na který poukázal velectěný pan řečník přede mnou, že konečně máme v pravou dobu rozpočet hotový. Velectění pánové, kromě toho ve smyslu §§ 41, 43 a 44 ústavní listiny má vedoucí úkol v rozpočtových otázkách sněmovna a nikoliv senát. Uvádím to proto, poněvadž chci vás prositi za omluvu, že se do těch cifer nebudu pouštěti, že se nechci pouštěti do žádného rozboru tohoto rozpočtu, nýbrž maje na mysli, že se tu jedná vlastně u každého poslance, u každého senátora, o to, aby v takovéto debatě vytýčil své hledisko k politické situaci našeho státu, proto uvádím to, že skutečně senát nemá, co se rozpočtu samotného týče, žádného vedoucího postavení a že je naší věcí jen, abychom se vyjádřili a prohlásili, jak hledíme v politickém ohledu na situaci v našem státě.

Já chci ukázati, několika črtami jenom, jak se stavím k těmto třem otázkám: předně, jaký je náš poměr k nynější vládě, anebo lépe řečeno k vládnímu systému našemu; za druhé, jaký je náš poměr k Němcům, a za třetí, jaký je náš poměr k posledním událostem, které jsou tak důležitými, že nemůže člověk dnes, jakmile přijde na tribunu, aby mluvil, vyhnouti se rozpravě o těchto otázkách.

Jestliže tedy se mám vyjádřiti o tom, jaký je náš poměr k této vládě, jestliže se mám vysloviti o tom, jaká je to vláda, bude dobře, když se dříve podíváme sami na sebe a pak teprve na vládu, neboť z toho, co uvidíme sami na sobě, budeme moci dobře usouditi na to, čím je tato vláda, zdali je jí potřebí nebo ne, a zdali může býti nahrazena vládou jinou.

Já, velectění pánové, mám za to, že v každém konstitučním státě je vláda exponentem anebo má býti aspoň exponentem politických stran. To je, řekl bych, tedy vláda parlamentní. Vláda parlamentní je tedy positivním exponentem politických stran. Jestliže však je to vláda úřednická, zásadně je to negativní exponent politických stran a je potřebí jen zkoumati, jak jsme se dostali k tomu, že nemáme positivního exponenta politických stran, nýbrž negativní exponent.

Myslím, velectění pánové, že převrat 28. října 1918 - a odpusťte, musíme si tyto věci doznati zcela upřímně, třeba i veřejně - že převrat nás nezastihl v politickém ohledu dosti vyspělými, že naše vyspělost politická není žádná prozřetelnost. O tom svědčí okamžitá situace v tomto sále. Podívejte se dnes, jaký jest to politicky důležitý den v našem státě. Mělo by se mysliti, že každý bude spěchati do zákonodárného sboru, aby se tam radil a mluvil o tom, jak odpomoci vší té bídě, která dnes lomcuje naší veřejností, a místo toho vidíte, že tento sál při debatě o nejdůležitější otázce, o rozpočtu, přes to, že žijeme v době tak pohnuté, jest prázdný. Proč? Poněvadž patrně páni senátoři nemají dostatečného zájmu na této debatě. Já si nestěžuji na to, nemám zajisté tu ctižádost býti slyšen se strany více nebo méně kolegů. Já jsem se ve svém živobytí tolikrát již v parlamentu namluvil, že si mohu také monolog odbývati doma ve své světnici, ale uvádím to jako doklad k tomu, že nemůže býti u nás vyspělost politická takovou, když je možná taková indolence v samých zákonodárných sborech. (Hlasy: Oběd! Jest to nešťastná hodina!) A kdyby nebyla nešťastná, bylo by zde snad o 20 pánů více. Senát není nikterak dosti četně navštíven, aspoň ne tak četně, jak toho vyžadují právě nynější poměry.

Ale, velectění pánové, to není vše, na co chci poukázati, Mluvím-li o politické nevyspělosti, mám na zřeteli hlavně to, že není v národě v politickém ohledu dosti jednoty, že národ jest roztříštěn v mnoho stran a že tyto strany nejsou pak s to sjednotiti se tak dalece, aby mohly utvořiti společnou vládu. My jsme si 29. února letošního roku v slavnostní náladě za velkého rozruchu - bylo to v tomto sále, v Národním shromáždění - postavili v čelo ústavní listinu, kterou jsme 29. února zakončili, a v čelo této ústavní listiny postavili jsme slova, že >chceme my, československý národ, upevniti jednotu národa<. My, velectění přátelé, nejenom této jednoty jsme neupevnili, my jsme jí ani vůbec nezřídili. A bez této jednoty si nedovedu představiti vládu parlamentu, neboť jednoty této jest potřebí, aby hájila státní myšlenku. Jaká jest státní myšlenka republiky Československé? Státní myšlenkou republiky Československé nazýváme snahu, státi se na venek záštitou míru ve střední Evropě a uvnitř opatřiti národům, naši republiku obývajícím, spokojený a šťastný život. Obé státi se může ve smyslu naší ústavní listiny, jak jest to výslovně v § 2, jen tím, že jsme prohlásili, že stát československý jest demokratická republika. Nyní pro tuto státní myšlenku jest potřebí jednotného nazírání na ni. Máme-li tvořiti zase vládu - neboť vláda stojí a smí státi jen na půdě státních základních zákonů -, zde jest pro ni výslovně ten státní základní zákon, že jsme demokratická republika. Jestliže však národ jest roztříštěn na politické strany, z nichž mnohé anebo i jen některé, kterých jest potřebí k dosažení většiny, nestojí na stanovisku, že jsme demokratickou republikou, nýbrž chceme třídní republiku, nadvládu jisté třídy, pak se nedivte, že nejsme s to utvořiti parlamentární vládu.

Žádná, pouze mechanická koalice nepřeklene toho rozporu. Vždyť pánové, jestliže my utvoříme koalici jednotlivých stran, která by šla tak daleko, aby měla za sebou většinu v tomto domě, musíme předpokládati, že ta koalice má společnou ji jednotící myšlenku, totiž myšlenku, nésti a udržovati republiku demokratickou. Jestliže však strany vstupují do takové koalice ne s tím úmyslem, aby tam pracovaly společně dohromady za společným určitým cílem, totiž za blahem demokratické republiky, nýbrž vstupují do této koalice za tím účelem, aby každá tam zastupovala své vlastní stranické zájmy, pak velectění přátelé, se nesmíme diviti, že nemůže býti zde parlamentární vlády, že vláda může býti jen vládou úřednickou, kteráž právě stojí na půdě oné, ústavní listinou vyslovené zásady, oné struktury našeho státu, která jedině může, kdyby strany chtěly, jim býti společnou.

Nedostatek této jednoty tedy zaviňuje, že nemůžeme utvořiti parlamentární vládu. Ale věc jde, bohužel, ještě dále. Naše strany nejen že nejsou mezi sebou dosti jednotny, aby mohly utvořiti vládu, každá z nich sama v sobě není dosti jednotná, aby mohla tvořiti článek této koalice, která by právě stála na půdě státních základních zákonů. Nebudu uváděti žádných příkladů, potřebuji jen třeba poukázati na to, že jsme v posledních dnech stali se svědky toho, jak v největší straně našeho státu vedle dvou se potírajících směrů najednou pro nic povstala nová strana, která už má za sebou pět nebo šest poslanců, patrně tedy strana, která bude nějakým středem. Není zde žádné strany, která by neměla svou pravici a svou levici a nějaký střed, což nebylo by žádným snad neštěstím, ale k utvoření koaliční vlády jest to ovšem silnou závadou. Zde nezbývá nic jiného, než sáhnouti k takovému prostředku, jakým jest utvoření vlády úřednické, a říci sobě, dokud nenastanou lepší časy, dokud strany nepřijdou k rozumu, že se mohou zkoalovati vždycky jen za určitým cílem a ne pouze za tím cílem, aby ve volené vládě zastupovali ministři jenom zájmy svých stran a pracovali proti zájmům druhých stran, dokud nebude učiněna náprava v tom směru, že nemůžeme vůbec počítati s nějakou parlamentní vládou. U nás ještě je všechno ve stranách v kvasu, všechno se ještě pohybuje, strany se u nás ještě rodí a obrozují a proto, velectění přátelé, kdo dobře s naší republikou smýšlí, musí souhlasiti s tím, nejsme-li s to na jednotné myšlence skrystalisovanou, za jedním cílem se ubírající vládu vytvořiti, že pak bude daleko lépe, když budeme míti vládu úřednickou, která administraci našeho státu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí povede, aspoň bohdá tak, že budeme s tím spokojeni na tolik, na kolik jsme byli spokojeni až dosud s vládami parlamentními. Já připouštím, velectění přátelé, že tím, že máme vládu úřednickou, není ještě řečeno, že každý ministr tohoto kabinetu jest lepší nežli ministr kabinetu parlamentárního. Onehdy měl jsem příležitost chytati se za hlavu, když jsem četl, co všecko má pan ministr orby za plány s novým zdražováním, že chce, abych tak řekl, aby na státní útraty se utvořil miliardový fond k zakupování umělých hnojiv. S takovými chybami se zajisté setkáváme také v úřednickém kabinetě, v úřednické vládě, s chybami, s jakými se setkáváme i ve vládách koaličních. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.) Ale v celku musím říci, nejsme-li s to vytvořiti vládu parlamentní, pak buďme rádi, že máme ještě možnost si utvořiti vládu úřednickou.

Čeho žádáme od této vlády? My nežádáme od ní nic jiného, než aby se starala, jak zcela správně přede mnou již řekl poslední pan řečník, by zavládl v našem státě naprostý klid za tím účelem, aby se mohlo intensivně pracovati, aby všecky oprávněné zájmy v tomto státu a to kulturní, národní, politické, hospodářské i sociální atd. mohly se řádně a zdárně ve prospěch tohoto státu vyvinovati. My žádáme, aby tedy vláda opatřovala podmínky pro tento nanejvýše nutný a potřebný vývoj a aby co možná přiváděla k platnosti zákony. Neboť, velectění přátelé, pouze zákony jsou nejspolehlivějším základem každého státu, a jestliže tato vláda výhradně cestou spravedlnosti, cestou práva a cestou opatrnosti bude se ubírati budoucnosti naší vstříc, pak zajisté učinila v plné míře zadost svým povinnostem a my můžeme býti pak s touto vládou plně spokojeni.

Velectění přátelé, poukazuje se často s jistým takovým nenávistným tonem k tomu, že jest to vláda byrokracie. Já musím přiznati, že před tím pojmem >byrokracie< nemívám takový strach a nemám v sobě také proti němu tak velkého odporu. Já sice vím, že s tímto systémem nelze moderní záležitosti rovnati a vésti, ale na druhé straně zase dobře vím, že bez toho, co jest jaksi přední vlastností byrokratického systému, totiž bez jistého pořádku, bez systému, bez houževnatého lpění na právu a zákonu jest život také velice pochybným. Já si dovolím poukázati na jeden příklad, velectění pánové. My vždycky zde láteříme proti byrokracii, a máme jeden úřad, který jsme si vytvořili bez byrokracie. Je to velmi důležitý úřad. Nikdo nebyl ze starého Rakouska do něho převeden, ale největší nepořádek, který vůbec v naší republice někde najdete, největší, abych tak řekl nedostatek veškerého jednotného ducha, nedostatek veškerého systému, veškerého plánu najdete v onom úřadě, kde není žádných byrokratů. To je náš Pozemkový úřad. Vidíte, o ten úřad nezavadil ani jeden byrokrat, ten jsme si vytvořili sami, my zvolení zástupcové lidu a ne úředníci, a dnes lamentuje kde kdo, s kým mluvíte, o našem Pozemkovém úřadě. Každý vám řekne, že není možné, aby to tak zůstalo dále, neboť ten úřad má v čele neschopné lidi, kteří nemají žádného systému, žádného vypracovaného plánu, on i s těmi možnostmi, které jsou mu dány, aby opatřil půdu malému člověku, nepracuje; zkrátka, neděje se nic, a věřte mi, nechci býti dobrým prorokem, ale zdá se mi, že brzy nadejde den, kdy si řekneme, že musíme celý zákon z gruntu změniti, má-li nastati náprava. (Sen. dr Spiegel [německy]: Jiné zákony musíme také změniti!) Pane kolego, žádný zákon není skála. Každý zákon může býti změněn, a když nastoupíte zákonitou cestu, která vede ke změně zákonů, třeba státních, základních a ústavních, zajisté musíte přijíti k nějakému cíli, ať k tomu, nebo onomu. Ale dokud zákon platí, musíte ho uznati a musíte nejdříve říci: My uznáváme tento zákon, ale vytýkáme, že je v tom a v tom směru vadný, my ho chceme tak a tak změniti, podati návrhy. O všem se dá na světě jednati. (Sen. dr Spiegel [německy]: Iniciativní výbor vše zamítá!) Iniciativní výbor patrně dnes má na starosti důležitější věci než ty, o kterých mluvíme. (Sen. Sokol: Změny musí býti zralejší!) Nejen zralejší, nýbrž poměry se musejí změniti, aby se mohl zákon přizpůsobiti těm poměrům. Mám za to (obraceje se k sen. dr Spiegelovi) věřte mi, pane kolego, kdybyste dnes - a vy jste přece na universitě odborníkem v ústavním zákonodárství - měl vypracovati ústavu, která by nalezla dostatečnou většinu v tomto zákonodárném sboru, jsem přesvědčen, že byste přišel do velkých rozpaků. Neračte zapomenouti, pane kolego, že byste tam měl otázky, pro které byste nenalezl souhlasu ani u svých německých kolegů na levé straně vlastní národnosti. To není tak jednoduché. Já se k tomu vrátím, poněvadž nám to vytýkáte. Prozatím chci říci, poněvadž vaše výtky v prvé řadě se točí kolem toho, že jsme vás nepřibrali a nepracovali společně s vámi (Výkřiky něm. senátorů.), ale odpusťte, pánové, když my jsme se pouštěli do práce ústavodárné, tropili jste si ještě žerty s panem zemským hejtmanem, to pan Lodgman ještě jezdil po Vídni. (Německé výkřiky.) Nikdy jste nám nikomu z nás vážně neřekli: my chceme, abyste nás zavolali do svého zákonodárného sboru.

Vy jste štvali tehdy... (Senátor dr Spiegel: Vy jste převzali tu povinnost podle smlouvy a tuto povinnost musíte plniti!)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím, aby pan řečník nebyl rušen ve svých vývodech.

Sen. dr Stránský (pokračuje): My nemáme tak krátkou paměť, abychom si nevzpomněli, jak štvavé články byly ve vašem tisku. (Sen. dr Spiegel: Jaké pak články!) Jak jste jezdili a štvali po všech zemích. (Hluk.) My jsme nemohli čekati.... (Sen. dr Spiegel [německy]: Stát byl dělán proti nám!) Vy se mýlíte, pane kolego! Stát nebyl proti vám dělán. Naopak - budu o té věci mluviti - ten stát byl řízen tak, že se vám vede v něm dnes daleko lépe, než by se vám bylo vedlo, kdybyste byli přišli do starého Rakouska.

Velectění pánové! Ještě několik slov bych chtěl pronésti o událostech posledních dnů. V rozštěpení největší strany naší politické, sociálně-demokratické strany, přiznávám se, nevidím ani pro buržoasii, ani pro náš stát, jak mnozí snad se domnívají, žádné výhody. Nevidím jí proto, poněvadž zkušenost mne poučuje o tom, jakmile nějaká radikálně smýšlející a jednající strana se rozštěpí, že nastane mezi oběma částmi konkurence, která škodí potom státu. Nastane potom licitace, strany usilují v zákonodárných sborech o to, aby lidu bylo opatřeno co možná nejvíce práv a privilegií, a z této licitace neslibuji si pro republiku Československou nic dobrého.

My jsme viděli už neštěstí v tom, že již dříve socialismus byl zastoupen nejenom v sociálně-demokratické straně, nýbrž také v národně-sociální straně. Už mezi těmito dvěma stranami nastala často konkurence a licitace, která nevedla k ničemu dobrému. Nyní máme strany tři: máme komunisty, sociální demokraty a národní socialisty, a už hlásí pan Sonnenschein, že komunisté Šmeralovi nejsou praví, že jeho lidé - Sonnenscheinovi - jsou ti, kteří ten pravý komunismus budou zastupovati. Z toho již hrozí nám čtvrtá strana socialistická.

Proto, velectění pánové, já v tomto rozštěpení vidím veliké neštěstí. Já bych si přál raději, aby veškerý socialismus byl soustředěn v jedné jediné frontě, aby dále byl soustředěn v jedné jediné frontě veškeren československý lid, který není socialistickým, který jest sice pro sociální reformy, ale zastupuje, jak sociální demokraté říkají, zájmy měšťácké a zájmy venkova našeho; přál bych si, aby i ten byl zastoupen v jedné frontě, takže by naše zákonodárné sbory pozůstávaly ze dvou velikých stran, poněvadž dnes žijeme ve století a v době, kdy hlavně socialistické zájmy stojí v popředí, a kde by mohly rozhodovati takové zákonodárné sbory podle toho, jak na které straně by byla většina. Ale, velectění pánové, když jest potom takové roztříštění v tom nejdůležitějším směru naší veřejnosti, jako jest to v táboru socialistickém, pak jest to po mém názoru spojeno s velkými nevýhodami. To, co se stalo v poslední době, velectění pánové, já nepodceňuji, jak některé naše listy psaly, že jest to spor o nějaký Lidový dům v Hybernské ulici, to není pravda, to byla jen, řekl bych, taková záminka, to byla t. zv. fangle, byl to okamžik, ve kterém propukla ta věc. Zde se jedná o dva důležité, sebe potírající směry, totiž, má-li se chrániti zákonitost anebo má-li oprávněno býti také v našem státě násilí. A proto také nelze tvrditi, jak tvrdil pan kolega, že by vláda pomáhala sociálním demokratům. (Sen. Hybeš: Máte špatné oči!) Nemám špatných očí, já dobře vidím. Když pohlédnu na vás, vím, proč se na vás dívám. Není pravda, že by vláda chránila sociální demokraty proto, poněvadž chce potírati komunism, nebo že ze stranických důvodů chtěla by pomoci druhým, nýbrž proto, poněvadž jest povinna zákony přiváděti k platnosti a zákonům pomáhati. (Hlas: Rakušácké staré zákony!) Odpusťte, pane kolego, jmenujete-li zákon, kterýmž vám něco přináleží, rakušáckým, tak já si půjdu do vašeho bytu, seberu vám nábytek a vy řeknete: >pane, to je mé!< - a já řeknu: >na základě čeho je to vaše?< - vy řeknete: >na základě zákona o soukromém vlastnictví<, já na to řeknu: Ale co je mi do toho? To je rakušácký zákon. Takhle, vážený pane kolego, nelze říci, že je to rakušácký zákon. (Sen. dr Spiegel [německy]: A co je se Stavovským divadlem, které nám bylo vzato?) Pánové se dotkli otázky německého divadla a stavějí to na roveň Lidovému domu. Dovoluji si vám proti tomu učiniti jen jednu poznámku. Nechci mluviti, jak smýšlím o těch věcech, které se toho kritického dne udály, ale to není totožné, budova německého divadla je budova zemská, ta nepatřila Němcům, Němci ji měli jen na základě smlouvy.... (Sen. dr Spiegel [německy]: Nikoliv, to jest v pozemkové knize, věnovací listina >B

Dům patří, ať je to jakkoliv, zemi, a vy - resp. ani německá národnost ne, nýbrž německý ředitel Kramer měl smlouvu. (Sen. dr Spiegel [německy]: Ale pozemková kniha nemá přece s Kramerem co dělati!) Jestliže tedy vláda učinila něco, čím se mohou veškerá následky, povstalé tím, že ta smlouva nemá dále platiti, odčiniti, jestliže bude ředitelství německého divadla v tomto směru odškodněno, pak nemůžete mluviti o porušení práva. (Sen. dr Spiegel [německy]: Pan ministerský předseda nemá prostředků, aby bezpráví odčinil! Hluk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Žádám pány o klid.

Sen. dr Stránský (pokračuje): Já prosím, aby se rozeznávalo mezi tím, co se dá odčiniti, kde se dá něco odčiniti; když dostanu náhradu všeho toho, co mu ujde v provozování, pak se nemůže mluviti o porušení práv. (Německé výkřiky.)

Velectění pánové! Přihlížíme-li k veškerým těm velice trudným a smutným zjevům posledních událostí, musíme říci bez veškeré animosity proti některé straně, jmenovitě proti straně sociálně-demokratické, že tragická vina strany sociálně-demokratické v těchto věcech spočívá v tom, že neměla v pravý čas a hned, jakmile se bolševismus začal propagovati, odvahu potírati ho věcně. Já pravím, věcně potírati. Ona měla odvahu potírati ho jen formálně. Ona řekla: >My nemůžeme bolševismus ruský zde zavésti, poněvadž poměry na Rusku jsou zcela jiné, než u nás.< To vám prostý dělník ještě nepochopí. Když se mu s jedné strany namluví, že v Rusku se stal dělník pánem všeho, a vy mu řeknete: zde je to jiné než v Rusku, zde to nejde, on řekne, proč by to nešlo? To se mu mělo věcně dokázati, že to nejde, věcně se měla hned strana soc.-demokratická pustiti do rozboru o otázkách, jmenovitě o otázce socialisace, měla přesvědčiti a poučiti dělnictvo, že socialisace jest myšlenkou budoucnosti, myšlenkou vývoje, že jest možná jenom vývojem, že však ji nelze přes noc uplatniti a uskutečniti.

Velectění pánové! Jsem pevně přesvědčen, kdyby dnes správní rada pražsko-železářské společnosti odevzdala p. Zápotockému závody kladenské, že je za týden pan Zápotocký zavře, že nebude déle pracovati než do soboty, ve které má vypláceti poprvé dělnictvo. Tyto věci nejdou tak náhle, tyto věci jdou takhle, abych to na nějakém konkretním případě vysvětlil. Onehdy přišel jistý pán na Moravě - jest továrníkem skla, jest to jedna z největších firem Reichových, má někde továrny menší za Ostravou a velké závody má ve Vsetíně a ve Velkém Meziříčí - svolal své dělnictvo a řekl mu: >Já jsem si tu věc rozmyslil. Teď se stále mluví o socialisaci, já vám tamhle tu továrnu předám. Nechám vám tam veškeré sklady; zboží, které jest hotovo, vám také dám, vy si to převezmete, a co se náhrady týče, přenechám vám, abyste si to odhadli, a mně podle svého zaplatili. Já mám důvěru, že mně to vyplatíte.< Oni poděkovali, přijali, zvolili výbor ze sebe a nyní věděli, že v sobotu nastane první výplata, že potřebují peníze. Odebrali se do Moravské Ostravy k bance. Přišli k bankovnímu řediteli, že potřebují v sobotu tolik a tolik peněz na výplatu. Bankovní ředitel se ptá: >Kdo jste, koho zastupujete?< Řekli: >My jsme výbor toho a toho dělnictva, té a té továrny, vždyť ji budete znáti, jste s ní ve spojení.< >Ano,< řekl ředitel, >znám. Vy jste ji přejali. No, dobrá, přineste mi odhad této továrny, odhad veškerých zásob, které tam jsou, abych věděl, jak si stojíte, pokud možno přineste mi bilanci, abych věděl, zdali a jaký úvěr vám mám dáti.< A poněvadž jim to řekl ještě druhý, ptali se, jak dlouho to ještě může trvati, nežli by dostali peníze. Ten řekl: >Nevím, jak rychle se odhadne vaše továrna, vaše zboží, zásoby, vaše pohledávky, které máte venku. To může trvati měsíc anebo dva měsíce.< Viděli, že nedostanou peněz a šli k panu Reichovi zpátky a řekli: >Pane Reichu, vezměte si to zase zpět, nemáme prostředků, abychom to vedli.< Tím není zajisté řečeno, že by se ta továrna nedala socialisovati. Ale připraviti se musí ta věc. Nejde to přes noc udělati. Takový problém, jako problém socialisace průmyslu, jako jest problém socialisace velkostatků, chce přece býti připravován, nehledě ani k tomu, že lidé, kteří to provedou, musí býti jiní, nežli jsou ti, které dnešní naše různé strany mají v čele různých takových závodů.

Tedy předem musí to býti připraveno. Za druhé jest otázka. Není právě dnešní doba, dvě léta po válce, která zničila tolik statků a připravila veškeré státy světa o veliký majetek a některé dokonce ke zkáze... (Sen. Hybeš: Miliardáře a keťasy do zkázy nepřivedla!), ano, ale mýlíte se, pane kolego, myslíte-li, když budete socialisovati nějaký průmyslový podnik, že najednou zahynou všichni keťasové a miliardářové. Oni nezahynou a nevím, nebudou-li se tvořiti zase noví. Vždyť jsme se stali svědky toho, že náramně zbohatli svého času lidé, kteří byli postaveni v čelo takových sespolečenštělých závodů. Pamatuji se, že o jednom takovém slavném muži se jednou řeklo, že sice byly jím opatřeny jakémusi družstvu selskému bonifikace, ale jemu zůstaly bony a sedláci měli fikace. Prosím, tím, co namítáte, není dána záruka, že nebudou žádní miliardáři a keťasové. Poukazuji na to, že není nejnevhodnější doby, jako dnes, jít dělati socialisaci. Něco jiného jest, kdybyste řekli, můžeme se připraviti. Ano, musí se snad od případu k případu jíti a uvažovati, kde dá se co socialisovati a co ne. Ale hoditi heslo do veřejnosti, že nyní nastane zabírání velkoprůmyslových závodů, velkostatků, myslím, že nejde. Já to nerad prorokuji, ačkoliv hledím osobně optimisticky na to, co se týče politického zabezpečení našeho státu do budoucnosti. Ale co se týče hospodářských poměrů, jsem pevně přesvědčen, že veliká krise se na nás valí. Prosím, vy chcete dneska, řekněme, sesocialisovati uhelné doly, železářské závody. Víte, že již dnes jest surové železo z Německa zde o 80 korun lacinější, než jak my si je vyrábíme ze své vlastní rudy? Jak dlouho může tedy trvati, že budeme nuceni zastaviti dolování naší rudy železné, poněvadž se nám to nevyplatí? Když přijdete dnes do Králového Dvora, kde má republika železné rudy... (Sen. Hybeš: Kolik procent má železa? Proč nekopete v Chorvatsku, kde jest lepši ruda?) Kopeme všude tam, kde ji dostaneme. Ale, když přijdete do Králového Dvora, tedy dělníci stávkují, připojují se k těm stávkujícím z Kladna, jakoby nevěděli, že jim hrozí ne stávka, nýbrž nezaměstnanost, poněvadž, když Německo může nám dodávati sem po odečtení dovozného o 80 korun surové železo laciněji, tedy je budeme kupovati z Německa a můžeme skutečně svoji práci zastaviti, tyto pece nechati vychladnouti a nepotřebujeme zaměstnávati na Kladensku tolik bolševického dělnictva, když to dělnictvo nevidí, že mu hrozí do budoucnosti to nejhorší, co se může státi, totiž úplná nezaměstnanost. Jestliže se dnes dělá v Královém Dvoře, děje se to jen proto, že nechceme státu uvaliti na krk tolik set lidí nezaměstnaných, aby stát je nemusel živiti. Jestliže dnes jdeme takové hospodářské krisi vstříc, tu chcete přebírat najednou doly, hutě a závody? Ne, tato doba není k tomu nejvhodnější. Kdyby k vám někdo přišel -_: a vždycky tvrdím, že u nás ve veřejném životě existuje to, že ve svých soukromých záležitostech jest každý daleko svědomitějším, poněvadž se jedná především o jeho vlastní zájem, než ve státních záležitostech, - kdyby k vám někdo přišel a nabídl vám svůj obchod, tu především se ho optáte: >Jak pak jde ten obchod? Je ho potřeba nebo ne? Kolik vynáší? Jest výnos zaručen nebo ne?< - Na to všecko se ovšem zeptáte, důkladně se informujete a teprve, když vidíte, že jest to dobrá věc, převezmete jej. Ale dnes, za těchto nepěkných dob, kdy nás očekává velká, silná hospodářská krise, chcete zrovna nyní socialisovat? Já myslím, že jest daleko lépe, když vyčkáte klidnějších dob. (Sen. Hybeš: Nechte nás, ať se potrestáme! - Hlas: Všichni byste zahynuli!) Pane kolego, víte, co ten hrbatý člověk řekl, když se mu lidé smáli? >Já bych se také smál, kdyby nebylo hrbu.< (Sen. Hybeš: Proč se stále bojíte o nás?) My víme, že jde nejen o náš zájem hospodářský, ale dokonce o zájem celého našeho státu. (Hlas: Velkokapitálu!) To se mýlíte, když myslíte, že tak činíme ze strachu anebo z obav o nějakou třídu národa; naopak, my se staráme o to, a to také chceme, aby náš stát měl trvalé zabezpečení. Nesmíte zapomínati na to, o čem zde byla již řeč. Nám záleží hlavně na tom, jak se cizina k nám staví, my nejsme naprosto sami v Evropě a na světě a sám pan ministr financí dnes to vyložil, že jsme také finančně a hospodářsky od ostatního světa velice odvislí. To všecko není jen tak jednoduchá věc. Do novin se může napsati všecko, v řeči se dá říci všelicos, zejména hesla se dají velmi lehce vyráběti, ale bylo by daleko lépe, kdybychom - poněvadž jich máme dosti, - mohli je také exportovati (Veselost.) a měli jich tedy aspoň o něco méně, nežli jich máme dnes. Tím není ještě řečeno, že všecky tyto ilusorní věci mohou dostati realitu a že k tomu potřebujeme jen říci >ano<, nyní se to udělá a že již to bude ku prospěchu státu.