Tedy vidíte, ono vždycky pokřikováním všechno se oddisputovati nedá. Jest nutno přihlížeti ke zkušenostem a jíti, kde křivda se děje, na kloub a snažiti se křivdu odstraniti.

V poslední době jsem měl také možnost býti v jednom místě tak zv. dřívějšího našeho uzavřeného území, v Postoloprtech, a tam stejně tak příslušníci české národnosti měli celou řadu stesků jak v otázce školské, tak v otázce administrativy obecní, tak v otázce administrativy státní. Ukazovali na to, jakým bezprávným způsobem se tam s nimi jedná, jak se jim křivdí, jak 40procentní menšina české národnosti jest přímo chikanována a odstrkávána. Vážení pánové, v tomto případě říkám, že i zejména páni kolegové německé národnosti měli by v tom směru působiti, pokud jejich vliv sahá, aby tyto zjevy se ustavičně neopakovaly, tak jako my jsme ochotni všude působiti k tomu, kde jest národnostní menšina německá, aby se jí dostalo podle zákona práva, aby také toto právo oni vynutili jako sociální demokraté i pro národnostní menšiny české. (Potlesk.) Jestli v tomto směru dovedete se také přizpůsobiti poměrům nové doby, pak myslím, že jednou dojde mezi námi k vzájemné dohodě dělnictva. To jest dosti snadno, poněvadž nás nedělí třídní rozdíly, nás dělí jedině rozdíly národnostní, ale i ty rozumnou cestou se dají překonati, poněvadž příčiny, které byly v době předválečné a válečné, musí se nám státi naprosto neznámými v době, kdy máme svoji samostatnou Československou republiku, kterou chceme si vytvořiti v prvé řadě tak, aby byla naprosto spravedlivou ke každému, a pozvolna tím ji přetvořovati tak, aby se mohla státi v dohledné době republikou socialistickou, v níž jedině bychom doufali, že by spravedlivé nároky každého příslušníka státu byly stejnoměrným způsobem ukájeny a řešeny.

Já jsem na tyto věci jedině chtěl poukázati proto, poněvadž nemůžeme při projednávání rozpočtu zabývati se nějakými zvláštními ciframi, my jsme tuto záležitost svěřili svému rozpočtovému výboru a rozpočtový výbor doporučil nám, abychom stejně, tak jako sněmovna poslanecká, rozpočet schválili, abychom také tím republice umožnili vývoj dalších jejích povinností, jež vůči nám všem plniti jest povinna.

Já chci končiti přáním a prosbou k těm všem, kteří ovšem v malém počtu jsou zde přítomni, aby chtěli prokázati svoji lásku k republice, aby chtěli prokázati, že chápou význam tohoto státu jinak, než chápáván byl význam státu nám vždy nepřátelského, a aby také, pochopivše právě tuto dobu a význam tohoto státu, podali pomocnou ruku těm, kteří o zdemokratisování státu ve všech směrech usilují, aby podali pomocnou ruku těm, kteří na úkor své osobní autority, jíž se těšili dříve v dělnickém hnutí, dovedou přinášeti ve prospěch státu tak nesmírné oběti, pro něž majetné vrstvy dosud nemají naprosto žádného pochopení.

To jest jistě vždy nepoměrné žádati na chuďasovi, který ztěžka vydělává tolik, aby své existenční potřeby kryl, aby plnil plnou měrou povinnosti ke státu. I stát je na něm žádá. Vezměte si rozpočet a naleznete tam celou řadu daní nepřímých, kterými největší měrou bude pracující lid zatížen. Vezměte si v dřívějším Národním shromáždění odhlasovanou dávku z obratu. Byla odhlasována jednoprocentní dávka z obratu a kdo ji platí? Neplatí ji producent, velkoobchodník. Platí ji konsument a konsument jest v nejširších vrstvách jedině zobrazen v pracujícím lidu. To jest jedna z těžkých dávek. A jestliže se dnes uvažuje, aby ke krytí potřeb státních tato dávka v dohledné době byla z jednoho procenta zvýšena na 2%, jestli k tomu dojde, zase to bude jen pracující lid, který svojí prací tyto dávky musí vydělati a napřed několika lidem několikanásobně zaplatiti. Tedy v tomto směru prosím, abyste pochopili, že pracující lid má právo z ohledu k jeho potřebám, abyste pochopili, že v ohledu sociálním musí jíti republika trochu rychlejším tempem ku předu a musí se snažiti plniti i programy, které dřívějšími vládami byly nastíněny, a že musí býti také sáhnuto vládou k tomu, aby konečně socialisovala alespoň ty podniky, které jsou k socialisaci jaksi zralými a které velmi snadným způsobem může republika ovládnout. Jestliže to se podaří a to jak zde v senátě, tak i v poslanecké sněmovně prosaditi, aby se vývoj poměrů u nás v tomto směru dál rychlejším tempem ku předu, než jak dělo se až doposud, pak očekáváme a těšíme se oprávněnou nadějí, že to nynější rozrušení myslí opětně úplně vyprchá a že pracujícímu lidu bude poskytnuta co nejdříve možnost, aby on opětně, jsa náležitě zabezpečen, mohl poctivou svojí prací působit k zabezpečení naší republiky, nám všem drahé a námi všemi milované, aby mohl k tomu přispěti, jak toho sám nejlépe dovede. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Löwovi.

Sen. Löw (německy): Slavný senáte! Projednávání rozpočtu umožňuje poslancům a senátorům, aby státní ústavu a státní zařízení podrobili kritice a tím odůvodnili, proč hlasovati budou pro stát a jeho zařízení, pro rozpočet, anebo proti státu, proti jeho zařízením a proti rozpočtu. Že my, sociální demokraté, za daných poměrů nemůžeme hlasovati pro rozpočet, jenž tak jest sestaven jako tento, to prohlásil již můj přítel Niessner, to jest samozřejmé. Chceme také odůvodniti, proč musíme hlasovati proti rozpočtu, který sestaven jest ne dle skutečných poměrů, nýbrž uměle.

Mám za to, že musí býti prvním slovem poctivého sociálního demokrata, když vystoupí na řečnickou tribunu této slavné sněmovny, že se musí ohraditi proti všem těmto státním zařízením, ohraditi proto, poněvadž my, sociální demokraté, musíme si představovati stát na základě demokratických a republikánských zásad zařízený, zcela jinak než jest tento stát, ve kterémž nyní žijeme a ve kterémž jako dělníci nenalezli jsme ještě nejmenších práv se stanoviska sociálního, resp. dělnicky-hospodářského. Tento stát jest vybudován jako stát čistě třídní, jako stát čistě kapitalistický, do něhož dělnictvo, mluvím obzvláště se stanoviska německého sociálně-demokratického dělnictva, do něhož německé dělnictvo bylo vtísněno, aniž dalo svého svolení. Proto má přirozeně všechnu příčinu, aby bylo nedůvěřivým vůči státu, neboť na dělníky nebyl brán zřetel žádným způsobem a při žádné příležitosti. Stát neskládá se z jediného národa a, jestliže státní opatření mají přihlížeti k této skutečnosti, museli bychom dle toho zaříditi již zákony ústavní, takže by také ostatním v tomto státě žijícím národům bylo možno spolupůsobiti při tvorbě zákonů a ústavy. Ale tak předložili jste nám rozpočet, který vykazuje tak obrovské číslice, o nichž sobě nemůžeme učiniti představy, poněvadž nemůžeme zkoumati, na jakém základě vlastně byly postaveny. Znemožňujete nám zde ve sněmovně a ve výborech spolupráci, zkrátka a dobře všechna zařízení jsou taková, jako kdyby byl stát obýván pouze jednou národností. Stát zařízen jest tak, že veškerou státní moc vykonává umělá většina. Přihlédneme-li ke statistice, shledáme, že oproti šesti milionům českého obyvatelstva v tomto státě stojí sedm milionů obyvatelstva jinojazyčného. Přihlédneme-li však k mocenským poměrům zde ve sněmovně, zvláště však naproti v prvé komoře, to, pánové, vypadá zcela jinak. Právě moc těchto sedmi milionů jinojazyčného obyvatelstva jest tak sporá, že při tvoření zákonů vlastně vůbec v úvahu nespadají; a k tomu svedete vy ještě to, že přecházíte přes návrhy a popudy zástupců jiných národností, zejména národnosti německé, jednoduše s cynickou lhostejností, kteráž může vzbuditi jen politování ostatních národností. Celý stát není zbudován a zařízen tak, jak jsme si to představovali. Jest správné: Po zhroucení byli jsme my, němečtí sociální demokraté, rádi, že zdánlivě konečně to došlo tak daleko, že národové obývající staré Rakousko měli míti právo uspořádati státní zařízení sami dle svých národnostních poměrů. Domnívali jsme se, že také pro nás, Němce, má platiti to, co platilo pro druhé, že také nám bude lze, abychom sami svá vlastní státní zařízení stanovili. Ano, byli jsme z počátku tak naivními, že jsme věřili, že nám bude dána možnost spojiti se s velikým německým národem, k němuž vlastně patříme. Ale když již k tomu nedošlo, když v tomto státě jsme žíti museli a musíme, domnívali jsme se, že nám budou dána alespoň ta práva, na něž jako národ, jako dělníci, jako sociální demokraté německého národa můžeme činiti nárok. Tyto nepatrné požadavky měly zajisté býti splněny, jejich splnění nám přísluší. To však nestalo se skutkem. Jsme ještě dnes jako dříve lidmi trpěnými v tomto státě, a všechna zákonitá zařízení, kteráž jste větším dílem dali sami, směřují proti dělnictvu všeobecně a proti Němcům zvlášť. K těmto zákonům patří vedle ústavních zákonů především zákon volební, kterýmž jste utvořili umělou většinu pro jeden národ, a sice ne pro Němce a Slováky, ne pro jinojazyčné národy v tomto státě, nýbrž opatřili jste si tuto umělou většinu pro český národ, ale také ne pro české dělnictvo, nýbrž z valné části pro české měšťáctvo, které ovšem také hned stát dle toho zařídilo a zákony dle toho utvořilo.

Slíbili jste nám jazykové zákony. Ale co se s tím stalo? Kde stojíme ještě a kdy je dostaneme? Řekl jsem již, že nemáme ani možnosti spolupracovati při poradách této sněmovny, ve výborech atd., poněvadž při tom sedíme, aniž bychom rozuměli, o čem se má rokovati a usnášeti, poněvadž nemůžeme posouditi, o čem se jedná, a když vás prosíme a žádáme, abyste nás alespoň zasvětili do předmětů, o něž se jedná, nenalézáme sluchu, jsme stále zamítáni, pomíjíte to lhostejně, a pak žádáte, abychom měli stejný interes pro stát jako vy! Jest správno: Jako sociálním demokratům má a musí nám to býti lhostejno. Nemůže nám však býti lhostejno, jak tyto poměry působí na národ, - pravím otevřeně, že my nejsme nacionalisty - přes to musíme žádati, aby byl brán ohled na národ, když jinak pracujeme spolu a státu máme povolovati prostředky k jeho udržení, musíme alespoň věděti o co se zde jedná, co se projednává. Jazykový zákon jest naléhavou nutností. Bylo by na čase zasednouti k poradám. Chápeme jazykový zákon zcela jinak nežli vy. Snad přijdete nám zase s předlohou, na kteréž se usnesete, aniž bychom zase my měli co říci. To si představujeme jinak. Asi tak, že zasedneme a domluvíme se o jazykových zařízeních v tomto státě, a dojdeme-li k nějakému výsledku, pak se domnívám, můžete býti ubezpečeni, že nám na výstavbě státu bude více záležeti, že při spolupráci pro hospodářské, politické a kulturní snahy tohoto státu budeme společně činnými. Poněvadž jste nás však odstrčili, nemůže u nás býti onoho velkého zájmu pro stát. A nepřikročí-li stát brzo k tomu, aby toto rozdvojení odstranil, pak v daném okamžiku bude postavení státu velmi kritické a snad velmi bolestné; viděli jste přece, co z toho může vzniknouti, viděli jste to při posledních událostech v Praze, Teplicích, Chebu a jiných městech. Avšak nesmíte se domnívati, že to půjde stále tak jako nyní, sáhnouti jednoduše k výminečnému stavu, prohlásiti stanné právo; nebude vždycky lze operovati se stanným právem jako nyní, kdy přes lidské životy se přechází s lhostejností a nikdo nepřichází do rozpaků, poněvadž kulky zasáhly přece jenom dělníky, poněvadž usmrcení a zranění lidé patří přece jenom stavu dělnickému!

Mám za to, že by mohlo býti jednou pro stát velmi pochybným, když chcete sáhnouti k takovému prostředku, a že prostředek, jehož chcete a musíte užíti, abyste to prosadili, snad jednou v poslední chvíli by mohl selhati. A tak se domnívám, že jest nejvýš na čase, aby zjednána byla tu změna, abychom si sesedli a se snažili, aby zde v tomto státě nebylo pánů a nevolníků, nýbrž aby ve svobodné a na demokratickém základě zbudované republice byli jen rovní občané, bez rozdílu národnosti, lhostejno, jsou-li příslušníky občanského anebo dělnického stavu. (Souhlas a potlesk na levici.) To jest naše mínění, a jestliže to učiníte, pak se domnívám, že přijde doba, kdy budeme míti zcela jiné poměry v tomto státě a kdy snad také my, sociální demokraté, budeme moci hlasovati pro rozpočet nám předložený, poněvadž budeme věděti, že bude poskytnut pro veškerenstvo a v prvé řadě také v zájmu dělnictva.

Poněvadž jsem právě u zákonodárství, chci také ještě něco říci o zákonech školských. Již můj přítel Niessner poukázal na to, že školní zákony byly vytvořeny tak, že znamenají pro nás v tomto státě útisk. Nemáme možnosti vývinu, naopak možnost vývinu byla nám podvázána tím, že při každé příležitosti hledíte zmenšiti a zhoršiti naše výchovné ústavy. Více než 800 školních tříd jste nám zavřeli. Všechno zakročování za účelem nápravy těchto poměrů bylo posud bezvýsledno. Při tom musím také podotknouti, že se také přihodilo, že dokonce čeští sociálně-demokratičtí dělníci protestovali proti zavření německých tříd, jako na příklad ve Smržovce a v celé řadě jiných obcí, kde skutečně uzavření škol stalo se svévolně, ačkoliv potřebný počet dětí tu byl. Namáhali jsme se vždycky, abychom školní poměry zlepšovali. Slíbili jste nám, že budou zavedeny okrskové občanské školy. Prosím ukažte nám, kde v německých krajinách jen jediná takováto okrsková občanská škola byla zřízena. Dosud ani jediná.

Jsem také starostou v Drahovicích, obci s 5.000 obyvateli. Od let domáhali jsme se měšťanské školy, ježto máme 14 pobočných tříd. Dítky musejí zůstati seděti v poslední třídě a přes to nemůžeme dosáhnouti měšťanské školy. Jest celá řada obcí u nás v německém území, kde by bylo možno zříditi měšťanskou školu. Zdá se, že usnesení stalo se již často, ale o provedení bylo by si leccos přáti. Komisionelní pochůzky byly provedeny, předpoklady pro provedení jsou dány. Máme 900-1000 dětí u nás a v jiných školních obcích, počet dětí by tu tedy byl, ale neprovádí se to. Z jakého důvodu, nevíme. Asi proto ne, poněvadž, jak již můj přítel Niessner řekl, v čele školní správy tropí svoje neplechy tento zloduch Metelka. Oproti tomu chci vám uvésti příklad, jak jest to snadno možné na druhé straně. Před třemi nedělemi byl jsem povolán do malého venkovského městečka Žihle, kteréž při posledním sčítání lidu mělo 806 obyvatelů, z toho 46 Čechů. Tam byla trojtřídní německá obecná škola a všechny dítky, ať Němci nebo Češi, chodily do této školy a byly tam vyučovány. Kdo nechtěl navštěvovati německou školu, měl příležitost navštěvovati v sousední obci školu českou. Předešlého roku byla tam zřízena česká obecná škola. Byla umístěna v německé škole a muselo býti zavedeno polodenní vyučování. Začátkem nového školního roku dostali tam Češi druhou třídu obecné školy. Vidíte tedy, na 46 českých obyvatelů dle posledního sčítání lidu jedna školní třída. Při posledním přibližně předsevzatém sčítání měla tato obec 926 obyvatelů, z toho 812 Němců a 114 Čechů. Napočítáno bylo 49 školou povinných českých dětí. Zde byla zřízena druhá třída. Ale ne dosti na tom! Byla nyní před krátkou dobou tam zřízena také česká škola měšťanská. Zde tedy máte srovnání. V obci s 5.000 obyvateli při 900 dětech není možnosti pro měšťanskou školu, ale na druhé straně již pro 49 dětí - snad jsem se přepočetl, snad je jich 50 anebo 60 dětí - zřídí se dvojtřídní obecná škola a škola měšťanská. Z toho seznáváte, jak systematicky se přikročuje k tomu, aby školství pro Němce bylo znemožněno. A tu ještě myslíte, že můžeme míti tak veliký zájem a důvěru k tomuto státnímu území? Tu se domníváte, že můžete sami naše dítky učiti, jak musejí míti pro tento stát tak veliké nadšení, aby se jim dala možnost, aby také v tomto státě ve své duševní úrovni nezůstaly pozadu. Na těchto dvou případech seznáte, jak tomu jest vlastně se školskými poměry v našem státě.

Sociální zákonodárství dostalo se na stejnou úroveň. Chci vyjmouti jen zákon o vyživovacích příspěvcích. Srovnáme-li zákon ze 27. července 1917, kterýž jsme utvořili tehda ve vídeňské říšské radě, se zákonem z 23. září 1919, shledáte, že je to zrovna hrozné, jaké bezpráví jste spáchali na ubohých, politování hodných osobách k nároku oprávněných, které poukázány jsou na vyživovací příspěvky. Již jméno >vyživovací příspěvek< vám praví, že zákon chce dáti ke stálému příjmu ještě příspěvek; a tak to také bylo vykládáno ve staré rakouské říšské radě. Byl jsem tehdy členem výboru, usnášel jsem se spolu na tomto zákoně. Když jsem nyní vzal do ruky zákon z 23. září 1919, který vy jste vymudrovali, musel jsem se podiviti, jak jest možným takovýto reakcionářský krok nazpět, jejž nelze vůbec vylíčiti. Ti, kdož brali vyživovací příspěvek aniž snad k tomu byli oprávněni, musejí ho netoliko vrátiti, ale pro ně jest i trest, tedy žalář a všechno možné. Dle starého zákona mělo vrácení a potrestání nastati jen tehdy, když si někdo přisvojil příspěvek v podvodném úmyslu. V dřívějším zákoně bylo obsaženo, že matka, která má vydržovati dítky a ztratila živitele, která tedy byla odkázána jen na práci a výdělek vlastních rukou, obdrží podporu, aby děti a ona sama nezahynuly. Co vy máte ve svém zákoně a ve svém prováděcím nařízení? Tam se praví: Je-li výdělek tak veliký jako vyživovací příspěvek, musí býti vyživovací příspěvek zastaven. Prosím, 1.80 K obnáší na venkově vyživovací příspěvek. Domníváte se, že žena, která vydělává a má dvě až tři dítky, v dnešní lichvářské době může vystačiti, když vydělá 2-3krát 1 K 80 h? Jest to hanba pro státní zařízení, hanba pro republikánská zařízení, hanba pro stát, jenž chce býti vybudován na demokratickém podkladě. Pro takovou práci nás míti nemůžete, tu můžeme se vyjádřiti jen s největším opovržením o všech těch osobách, které při tom spolupracovaly, aby takovýto hanebný zákon mohl býti uskutečněn. Takové jsou poměry. Když žena vydělá 1 K 80 h a má tři dítky, vezme se jí vyživovací příspěvek, poněvadž ho pro sebe nepotřebuje, pro dítky se ponechává. Jest to hanba v tomto státě. Mohl bych ještě mnohem více uvésti, co zde bylo spácháno. Při tom nesmíte zapomenouti, že jsou to naši potomci, které chceme vychovávati, kteří nám mají nahraditi, co nás tato neblahá válka stála na lidských životech, kteří mají zase budovati, chceme-li se státi silnými a zdatnými. To platí netoliko o německých, nýbrž také o českých obyvatelích tohoto státu. Neboť dorost má také u vás vyrovnati to, co na nás bylo spácháno a proto musíme si vychovati zdravý dorost. Ale jak to chcete učiniti, když mu odebíráte i to nejnutnější k zachování života?

Ještě hrozněji však působí zákon z 20. února 1920, kde se praví, že vlastně jen podpory pro pozůstalé přicházejí v úvahu. Žena obdrží nyní měsíčně 54 K a každé dítě tolikéž. Co ale říkáte tomu, když žena obdrží jen 600 K a první dítě 300 K, tedy měsíčně ne 54 K, nýbrž 25 K, ale druhé dítě jenom 252 K tedy 21 K měsíčně! Cožpak může někdo vychovávati dítě s 21 K za měsíc? A jestliže žena anebo mrzák, který s 85 anebo 100% výdělečné neschopnosti jest doma, vydělá ještě několik haléřů k tomu, pak dokonce odeberou se státní příspěvky a škrtne se celý obnos. Jestliže se mrzákovi, jenž přišel domů, dá tabáční trafika aneb nějaký jiný státní příjem, pak pečuje se o to, aby také tohoto příjmu ze státních zařízení použito bylo ke zkrácení jeho podpůrné renty. Tak vypadáme, a nepřispívá to k tomu, abychom měli radost z tohoto státu. Chcete-li dosíci úspor - a tyto úspory jsou vybudovány zrovna na tomto základě - pak pravím otevřeně, že jest to obrácené spoření a že tento stát bude muset zahynouti na těchto úsporách, poněvadž právě činíte dorost nemožným.

Tak vidíme, že všechny tyto poměry přispívají k tomu, aby nás naplnily jistou nedůvěrou proti tomuto státu a tato nedůvěra - to musím zde říci otevřeně - hlodá a hlodá, plíží se v skrytu dále a hlodá na celé státní budově a bude tak dlouho hlodati, až skutečně stavba se musí zřítiti proto, poněvadž jste to nedovedli zaříditi tak, jak vlastně mělo býti. K tomu přijde ještě něco. Když všechny tyto bytosti nemají více ničeho, pak přikazují se obci k chudinské podpoře. Tam má jim býti pomoženo. Tu bych poznamenal, že jste se také dotkli obecní samosprávy. Snažíte se zničiti samosprávu obcí. Dosud bylo pýchou obcí, že měly ještě trochu samosprávy. Chci-li se vrátiti k roku 1862, když jsme tehda obdrželi obecní ústavu, chci jako opačný příklad - odpusťte, že se na to odvolávám - vypravovati, co starý císař tehdy řekl. Pravil: >Volný stát může býti vybudován jen na základě dobře spravované obce.< A co vy děláte? Zkracujete obecní samosprávu, zkracujete obecní příjmy tím, že jim předpisujete, ku kterým daním smějí vybírati přirážky a ku kterým nikoli. A na druhé straně jdete tam a zatěžujete obce nesmírně, že nejsou s to, aby udržely finanční rovnováhu. Chci o tom jen říci, že obce byly nuceny provésti zákon o obecních úřednících a zřízencích. Považujeme sice za samozřejmé, že se ujímáme obecních zřízenců, to bylo již dávno povinností obcí, ale provésti věc tak, že se jim sice tato povinnost ukládá, avšak že se jim béře možnost, aby svým závazkům dostály, to jest něco jiného. Jest zapotřebí ujmouti se obcí, zjednati jim větší příjmy; zajisté mohl by jim býti otevřen leckterý pramen příjmů. Vnutili jste obcím obecní knihovny. Zajisté to nutnost, poněvadž toužíme po vzdělání, ježto považujeme za samozřejmé, že lidé jen z dobrých knih se mohou učiti a býti poučováni. Ale nestarali jste se o to, aby pro to plynuly příjmy, necháváte obce jednoduše na holičkách. Pravíte jenom, že do té a do té doby musí býti zákon proveden.

Přenechali jste také obcím péči bytovou. Jak to zde vypadá? Není obce v celém státě, která by neměla s tím denně co činiti. V některých průmyslových městech tráví celé rodiny svůj život v kolnách na uhlí, obce nejsou s to, aby je někde umístily. Naproti tomu vidíme, že ještě celá velká řada zámků jest neobydlena, na které se obce neodvažují. V Ostrově na příklad celý prázdný toskánský zámek. Obec Ostrov opětovně se namáhala, aby jí bylo dovoleno tohoto zámku použíti pro chudé, pro lidi bez přístřeší. Ve všech těchto obcích, kde stojí zámky dřívějších šlechtických rodin, bylo by bytů nadbytek, avšak obce nemohou sáhnouti k tomu, poněvadž jim není dovoleno umístiti chudé v zámcích, ačkoli by možnost k tomu byla.

Utvořili jste zákon, dle něhož by bylo lze stavěti dělnické byty. Obce uvrhly se do výdajů, daly pozemek, zjednaly plány, daly vypracovati rozpočty, obrátily se na ministerstvo veřejných prací, plány byly povoleny, ministerstvo sociální péče dalo své prohlášení o ručení, a když nyní mělo dojíti ke stavbě dělnických bytů, najednou zde nebylo ani peněz, ani stavebních hmot, aniž čeho jiného, peníze byly vydány zase marně, oběti obcím uloženy, aniž mohly obce učiniti něco plodného v oboru péče bytové.

Také s ochranou nájemníků jest to choulostivé. Jest to naléhavou nutností. Ale jak to vypadá ve skutečnosti? Všude vidíme mezery zákona, skrze jehož otvory lze po každé proklouznouti. Jenom chudí jsou skutečně postiženi tímto zákonem o ochraně nájemníků, pro bohaté kapitalisty však stává vždycky ještě možnost míti veliký byt, jak jsem opětovně viděl v Praze a v jiných místech, kde dvě osoby obývají sedm, osm anebo devět pokojů. A přes to se přechází lhostejně, to se trpí.

Podobně tomu jest s nezaměstnaností. Nastala obrovská nezaměstnanost. Přijdeme-li k instancím, do ministerstev, překypují laskavostí k dělnictvu, tu chce každý něco učiniti. Ale pak ve skutečnosti... ve většině okresů, kde jsou nezaměstnaní, se nezakročí, naopak tam, kde byly posud dávány podpory v nezaměstnanosti, podpory se zkracují aneb zastavují, zkrátka a dobře, také v tomto oboru nepodniká se toho nejmenšího. Prohlašuji otevřeně: Dělnictvo nechce tyto almužny, nechce tyto žebrácké halíře, chce práci a výdělek, a tu by bylo první úlohou moderního státu zasaditi se o to, aby byl zjednán výdělek a možnost pracovní, a nikoli aby byly ztenčovány. Co však činíte vy? Uzavřeli jste hranice a dovedli jste to tak daleko, že nemáte surovin, dovedli jste to nerozumnými nákupy tak daleko, že továrníci těchto surovin nemohou zpracovati, poněvadž jimi nemohou konkurovati. Tak jste to dělali zde v tomto státě, a myslíte pak, že dělnictvo má tak veliký interes na státním hospodářství.

Chci ještě mluviti o jiné věci, o utlačování lázeňských míst. Co jste učinili? Nejen že jste nepodnikli ničeho, abyste pomohli lázeňským místům, která pětiletou válkou a dobou poválečnou hrozně trpěla, a dělníkům zaměstnaným v lázeňských místech, kteří v okolí lázeňských míst stále bydlejí, abyste smutné jejich postavení zlepšili, nejen že jste ničeho neučinili k novému vybudování lázeňského života, vy jste přímo potlačovali lázeňský život tím, že jste vědomě a systematicky omezovali dopravu, že jste odváděli vlaky a nechali je dělati okliku, takže nebylo možno lázeňských míst dosáhnouti. Přikázali jste rychlíkové spojení z Prahy do Karlových Varů, Františkových Lázní, Mariánských Lázní, Teplic atd. nikoliv Buštěhradské dráze, zavedli jste rychlíkové spojení přes Plzeň-Cheb, takže skoro bylo nemožno dosáhnouti lázeňských míst. Učinili jste ještě něco jiného. Povinnými pasy způsobili jste takové dopravní potíže, že letos žádný cizinec nemohl cestovati do léčení a snad také letos nebudou moci, neboť nežli se překonají všecky obtíže pasovní, nemoc již se zhoršila. Při tom připravili jste tisíce dělníků o možnost výdělku. Samozřejmě, když tito dělníci přišli o podporu v nezaměstnanosti, jste zase řekli: >Pro sezónní dělníky není podpora v nezaměstnanosti, pro ty nemáme peněz.< Naproti tomu jste opomněli zjednati sezónním dělníkům možnost výdělku.

Ještě něco. V lázeňských místech museli úředníci poštovní, železniční a berní pracovati s přemáháním. Pro tyto úředníky nebylo upravené doby pracovní, pro ty byla jen práce od časného rána do večera. Povinnostem svým museli dostáti. A viděli jsme, že tu byli věrní a ve službě snaživí úředníci, kteří se nevzdálili, pokud práce nebyla vyřízena. Dřívější vláda ukázala se také uznalou; úředníkům a sluhům, kteří v těchto státních podnicích pracovali, dány byly zvláštní odměny. A prvním, co tento stát učinil, bylo, že sice žádal, že musejí pracovati zrovna tak a ještě více, ale jejich výkonů neuznal, dřívější zlepšení byla škrtnuta a takovýmto způsobem projevena byla uznalost k těmto úředníkům.

To jsou poměry, jimiž trpíme. A tu přiznáte, že tento stát bude míti ještě mnoho práce nežli napraví všechny dřívější chyby. A pokud toho nenapravíte, pokud nepokládáte dělníky za rovnoprávné, pokud pro dělníky jest pouze šibenice a žalář, potud nesmíte očekávati, že můžeme míti ze státu onu radost, jíž si přejete, abychom s radostí přikročili k spolupráci.

Prosím vás tudíž, abyste se postarali, by tyto poměry se změnily, by státní ústava byla změněna, by zavedena byla spravedlivá úprava jazyková, by přestal útisk škol, bychom své dluhy sami mohli udržovati a spravovati, by zdravému člověku skutečně zjednána byla práce a postaráno bylo o to, aby nemocný dělník bídně zahynul, aby invalidní a nemocný dělník, nemůže-li pracovati, nebyl opuštěn; když to učiníte a o to se postaráte, aby tento stát byl vybudován jako stát skutečně demokratický, pak můžete nás míti k tomu, abychom vám dali své hlasy pro rozpočet. Pokud toho neučiníte, budete nás míti jakožto protivníky a proto budeme hlasovati proti rozpočtu. (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Po řečníku >proti< přijde na řadu řečník >pro<. Uděluji slovo panu sen. Zavoralovi.

Sen. Zavoral: Slavný senáte! Kladu si za čest jménem československé lidové strany už předem prohlásiti, že my v předloze rozpočtové vidíme státní nezbytnost a že tedy budeme pro ni hlasovati.

My se netajíme nikterak, že jako oposiční strana se tím připravíme o věcný agitační efekt a že dostane se nám i trpkých výčitek ze řad příslušníků strany naší, kteří po dlouhou dobu na vlastním těle prožívají a trpí všecku onu nepřízeň v ohledech kulturních a hospodářských, proti níž jsme již tolikrát a vždycky marně protestovali. Ale my stojíme na tom stanovisku, že nad zájmem strany musí nepoměrně výše státi zájem státu, a na tom stanovisku, že jestliže s obětavostí a se sebezapřením právě v těchto těžkých dobách budeme spolu působit k upevnění základu tohoto státu, že se nám na konec přece podaří přesvědčiti všecky lidi dobré vůle i u protivníků našich, že právě náš věřící pracovitý a tak nevýslovně trpělivý lid je tohoto státu bezpečnou a spolehlivou ochranou.

Ve speciální debatě budou míti naši řečníci možnost a příležitost svá přáni a své stesky pronésti. Já chci dnes jen k rozpočtu ministerstva obrany, ministerstva spravedlnosti a ministerstva kultu pronésti několik všeobecných poznámek.

Slavný senáte, probíráme-li se rozpočtem národní obrany, myslím, že mohu říci o všech z nás bez rozdílu, že máme jistý pocit trpkosti a smutku. Tak jsme si situaci ani svého národa ani ostatních národů nepředstavovali, když konečně skončena byla ta strašlivá pětiletá válka a když se vážně začalo jednat o mír. Nám všem zdálo se tak přirozeným a nutným, že po všech těch hrůzách, a že po všem tom vraždění, po všech těch troskách a zříceninách, kde v rumy se rozpadlo, o čem pracovaly celé kulturní věky, a jmenovitě při té strašlivé bídě a tom všeobecném schudnutí, které je přirozeným důsledkem té ohavné války. Opakuji, nám všem zdálo se přirozeným a nutným, že všeobecné odzbrojení stane se heslem všech národů, a že všecky ty miliardy, které až dosud národové platili na vydržování armády, že budou nyní vynaloženy na to, aby všecky tyto válkou zasazené hluboké rány co nejdříve se zhojily, aby zase vystavěno bylo a znovu zbudováno, co leží v troskách, aby v úrodná pole bylo proměněno vše, co je zpustošeným bojištěm a jmenovitě, aby nyní národové místo vraždícími zbraněmi byli vyzbrojeni zbraněmi ducha, jimiž jest vzdělání a mravní ušlechtilost. (Tak jest!) A já vzpomínám, velectění pánové, případu, jehož jsem sám byl dojatým svědkem dne 28. října 1918, našeho nezapomenutelného dne.