Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku sen. dr Fáčkovi.

Sen. dr Fáček: Vážení pánové! Chci věnovati čas, který jest mi vyměřen, kapitole financí, která doposud ku podivu zůstala ve vývodech všech pánů řečníků téměř nepovšimnutá, ačkoliv právě jest to kapitola, jíž patří největší zásluha o zjednání rovnováhy v našem rozpočtu. Výdaje v této kapitole jsou rozpočteny na 1.586 milionů korun. Kdyby se někdo lehal velké cifry, upozorňuji, že to nejsou všechno výdaje správní, že lest v tom přes 9 set milionů na nákup tabáku a řada jiných podobných položek. Správní výdaje finanční správy vykazují percentuelně menší vzestup proti otisku, než správní výdaje jiných oborů. Proti výdajům 1½ miliardy stojí 7.105,000.000 K příjmů, kdežto loni byly příjmy rozpočteny jen na 3.604,000.000 K, tedy téměř dvojnásobně.

Řekl jsem, že kapitola ministerstva financí vlastně zjednala rovnováhu v našem rozpočtu, která jest právem pýchou našeho finančního ministra a ze které mají upřímnou radost všichni, kdož dobře smýšlejí s naší republikou. Jen s jednoho stanoviska se stanoviska poplatníka jest jakási Hořkost přimísena do té radosti. Každému z nás jako poplatníkovi jistě by bylo milejší, kdyby ta rovnováha byla zjednána na druhé straně úsporami ve výdajích, vydatnějšími úsporami - že jisté úspory se stály, připouštím - ona však jest zjednána ohromným vzestupem příjmů, to znamená zvýšením posavadních daní a zavedením velice vydatných daní nových. Konečně i když abstrahujeme od tohoto sobectví poplatníkova, které i při největší ochotě přece jen bolestně dává státu, co se od něho požaduje, vlastně i ze všeobecného hlediska jest tato okolnost na pováženou, poněvadž každé zachránění rovnováhy v rozpočtu zvýšením berních příjmů státu znamená na konec zase ohrožení té rovnováhy, v něm samém jest zárodek pro schodky příští, poněvadž každá daň nejen nepřímá, ale i přímá konec konců rychleji nebo méně rychle se přesunuje a objeví se ve zdražení statků spotřebních a následkem toho ovšem také všechny potřeby, které stát mu i pro sebe zakupovati, jsou dražší, drahota stoupá všeobecně a nezbývá než zvýšiti zase platy státních zaměstnanců.

Tedy to jest na pováženou. Ale zachovávání rovnováhy v rozpočtu našem v příštích letech bude vyžadovat nového velkého napětí sil, nehledě k této okolnosti, i bez zvýšení výdajů, neboť dlužno uvážiti, že z příjmů rozpočtených v našem rozpočtu mnohé odpadnou již během příštího roku následkem nových zákonných změn v oboru bernictví, které se chystají a jsou skoro hotovy, na příklad odpadne daň válečná, která tam figuruje dosud 330 miliony, odpadnou mimořádné zisky státní z vlastního exportu a zmenší se výnos daní z exportních zisků soukromých, poněvadž tyto zisky soukromníků postupně pominou. Odpadnou dáte z příjmů státních všechny daně, které stát z části nebo úplně jest ochoten postoupiti zemím a obcím k jejich sanaci. Ty obnosy jsou jistě velké, musí býti větší, nežli jest položka přídělů zemím, která se v našem rozpočtu objevuje, poněvadž všichni zástupcově autonomie prohlašují se vší určitostí a dokládají číslicemi, že suma těchto přídělů jest naprosto nedostatečná, že by musela býti zdvojnásobena až ztrojnásobena. Zmizí daně, které stát postoupí obcím, ale ty příděly všeobecné pravděpodobně budou muset zůstati i na dále.

Jsou ještě jiné okolnosti, pánové. Chystá se zvýšení daně prostého minima pro daň z příjmu a to ubere poplatníků státu. Provádí se pozemková reforma. To bude míti mimo jiné také ten účinek, že se zmenší zdanitelný důchod majitelů velikých, ale místo nich nenastoupí drobní poplatníci, neboť noví drobní majitelé budou většinou daně prosti.

Jsme dále uprostřed provádění zákona o dávce z majetku. I tímto zákonem oslabí se dosavadní příjem státu, poněvadž když se zmenší majetek poplatnictva, zmenší se základna pro mnohé daně, daň z přijmu, výdělkovou atd., zmenší se i konsumpční schopnost poplatnictva, což bude mít reflex i na výnos daní spotřebních. Ovšem, že výnos dávky z majetku určen jest k tomu, aby zmenšil státní dluh, a zmenši jej po jisté stránce, ale jistě neprojeví se to snížením položek na úroky ze státních dluhů v příštích rozpočtech, poněvadž - to si musíme ujasniti - kdo by soudil o státních dluzích jen podle úrokové položky, která jest vložena v rozpočtu 1.008,000.000 K, byl by na velkém omylu.

Již dnes jest celá řada dluhů, které ose v našem rozpočtu neobjevují z různých příčin na příklad, jak jest při starých amerických dluzích v obnosu asi 75 milionů dolarů, to jest nejméně 6 miliard, protože věřitel sečkal úrok až do roku 1923, vlastně přesně vzato bychom měli již nyní si střádat z běžných příjmů reservu na splátky úrokové, které nejsou prominuty, nýbrž jen sečkány. Jest tu dále veliký obnos 750 milionů franků ve zlatě, to jest mírně přepočteno v kursu také asi 6 miliard 600 tisíc korun bezúročných až do roku 1926, v budoucnosti blízké zvýší se úrokové břemeno také o tyto úroky.

Dále podíl náš na dluzích rakouskouherských se uvádí v našem rozpočtu jako základ pro výpočet úrokové položky docela od oka obnosem 3 miliard. V loňském rozpočtu se mluvilo o šesti miliardách pěti stech tisících. Letos se uvádí méně z toho důvodu, že počítá se se zdlouhavostí reparační komise, od které se tak brzo nedovíme, jaká částka rakouského dluhu definitivně na nás připadne, a těšíme se tím, že zatím v nejhorším případě budeme vypláceti úrok z toho dluhu tří miliard, který jest v našich rukou a v zájmu země. To jest útěcha pro letošní rok, ale v letech dalších to břemeno na nás nalehne.

Konečně také zatížení válečnými půjčkami není ještě definitivní, uvedená cifra jest pouhým odhadem, co bude převzato následkem úpisů na čtvrtou státní půjčku. Ale máme také v zákoně o válečných půjčkách ještě § 12, který jisté skupiny majitelů sprošťuje povinnosti upsati novou půjčku, a dává jim naději, že nějakým novým zákonem bude válečná půjčka i jím uznána. To jest zase položka, která je dnes latentní, ale objeví se se svým požadavkem úrokovým příště.

Konečně i na to nesmíme zapomenouti, že náš rozpočet byl sestavován, v letních měsících. Pro výpočet potřeb na zúročení státního dluhu jsou vzaty tehdejší kursy cizích valut, jeden francouzský frank se počítá za 4 K, lira za 3 K, dolar za 50 K, libra šterlinků za 180 atd. To jsou ovšem kursy, které další vývoj daleko předstihla. A nemáme valnou naději, že v době, kdy se budou úroky skutečně platiti, bude věc napravena.

Náš rozpočet stanoví, jak to pan ministr naznačil, neproniknutelnou zeď mezi vydáními běžnými a investičními. Ale poměry jsou nejisté, vážení pánové, a jestliže se nám nepodaří sehnati investiční úvěr na investice, ve státním zájmu nutné, neodkladné, tedy na př. dráhy, kterých potřebujeme k strategickému zabezpečení, nezbude nám nic jiného, nežli prolomiti tu neprolomitelnou zeď a hledati pro ně úhrady, jak jsme to dělali v prvních letech své samostatnosti, v běžných příjmech v dodatečném rozpočtu.

Uvádím tohle všechno, ne abych kazil radost, že jest nalezena rovnováha v rozpočtu, - naše radost může býti upřímná ale jen proto, abych před jednou věcí varoval, totiž, aby ta rovnováha a ten pocit solidnosti a bezpečnosti, který jsme tím získali, nás nesváděl k lehkomyslným novým výdajům. Neboť sklon k takovému nešetření tady jest. A jest to konečně docela omluvitelným. My jsme po tolik lit žili ve státě, který odstrkovati všechny naše kulturní a hospodářské potřeby. Jaký div, že dnes, když máme moc ve svých rukou, hledíme si to kvapem nahraditi. Ale moudrost káže, abychom počítali se svými silami a nezapomínali, že máme ještě krátký dech, abychom rozeznávali mezi výdaji, které jsou pro tuto dobu nezbytny, a mezi vydáními, která se dají odložiti na později. Některé kapitoly našeho rozpočtu, zejména kapitola školství a zemědělství, svědčí o tomto sklonu, který jest omluvitelný, ale před kterým musíme varovati.

Vážení pánové! Pan ministr financí byl tak laskav, že nás zasvětil do svých úmyslů pro budoucnost, jaké další daně chce zavésti, a dokonce servíroval nám také sladké sousto ve slibu, že některé daně budou zrušeny anebo aspoň níženy. Zejména se to týká daně z uhlí. (Sen. dr Horáček: Myslím, že ne!) Ta věc není ještě rozhodnuta, mám za to, že by to stalo za zralé uvážení, je-li účelno rušiti daň z uhlí, která je svou technikou jednou z nejjednodušších a která vylučuje skoro naprosto všechny defraudace při snadné kontrolovatelnosti, neboť jen 300 závodů bylo poplatníky této jediné daně, kterou z nemalé části platí do naší pokladny cizina, konsumující naše uhlí, a na druhé straně ponechávati anebo dokonce zvyšovati daň z obratu, která byla svého času výslovně zavedena jako opatření přechodné po dobu největší nouze, a jejíž každé zvýšeni, jak jsme se přesvědčili, okamžitě účinkuje zdražením všech životních potřeb... (Sen. dr Horáček: To zvýšeni bude větší, než co činí zvýšení daňové!) ...ne o tolik, kolik daň činí, nýbrž o obnos několikanásobný.

Je jedna dávka,- o tom nám nebylo nic sděleno, - a ta by měla zmizet z naší soustavy státních příjmů co nejdříve, poněvadž to jest skutečně skvrna v této soustavě. To jest dávka moučná. Zlepšení této dávky není možné tím způsobem, o jakém se mluví v poslední době v poslanecké sněmovně, aby hraniče majetku, dle které neprivilegovaní, to jest nečlenové nemocenské pokladny mají narok na levnější mouku, byla zvýšena z 30 na 80 tisíc, naopak ten rozdíl musí býti odstraněn aby na jedné straně členové nemocenské pokladny, příslušníci dělnického stavu, měli zabezpečenou levnou mouku podle výše svého příjmu až do 30 tisíc a na druhé straně, skupin občanstva samostatného aby pozbyla této výhody již při určitém majetku. Křivda je v tom, že důchod na, jedné straně se srovnává se jměním a ne s výnosem z tohoto jmění. Správno je, aby řešení pro všechny skupiny občanstva bylo stejné podle výše důchodu.

Také k dávce z majetku bychom měli mnohá přání, především, aby byla uvedena v soulad s druhými zákony daňovými. Nedávno bylo vydáno nové nařízení o ekvivalentu poplatkovém, ale to nařízení nebéře nějakého zřetele na to, že majetek, který zde je 1. dubna 1919, vlastně zde celý již není, poněvadž na něm lpí nezaplacená a nepředepsaná dávka z majetku.

Také bych si dovolil projeviti přání, aby komise pro kontrolu dávky z majetku, která již byla v senátě zvolena a v poslanecké sněmovně také, myslím, byla svolána co nejdříve, a ne snad, až projde půl teta vybírání dávky a pak další půl léta na sestavení účtu, jak by to zákon připouštěl. Komise by zrovna v prvé době, kdy se sbírají prvé zkušenosti s placením dávky, mohla svými návrhy valně přispěti k zlepšení stavu věci. Posavadní výsledek předčasných splátek na dávku z majetku zdá se, že jest nepatrný. Cifry nám nebyly sděleny, ale mnoho toho asi není. Zdá se mi, že lákadlo, které bylo zákonem zavedeno na předčasné placení dávky z majetku, jest slabý, totiž 6% úrok. Kdo nemůže tuto dávku platiti ze svých hotovostí, musí si vypůjčiti, ten platil by vyšší úrok a nemá důvodu, proč by dávku platil dříve. Zákon na tuto možnost pamatoval a ponechal ministerstvu volnost, aby sazbu úroku z předčasných splátek nahražovaného zvýšilo až na 10%, Nevím, není-li situace taková, že by ministerstvo mělo tohoto zmocnění použíti. Na druhé straně bylo by snad dobře konati nátlak opačným směrem. Bohužel, v našem zákoně z původních předloh bylo vynecháno ustanovení, že z dávky běží úrok z prodlení ode dne, ku kterému byl majetek zjišťován. Následkem toho jest nebezpečí, že ti, kteří přiznali včas a kterým bude dávka vyměřena dříve, přijdou ke škodě, poněvadž se jím bude úrok z prodlení počítati ode dne platebního rozkazu, a ti neteční, kteří nefatovali, které musí finanční správa honiti, budou ve výhodě, že ušetřili úrok za tu dobu, kdy se skrývali před: berní správou. To jest bod, který by se měl v zákoně změniti. Nám bylo slíbeno, že bude vydán dodatečně zákon k dávce z majetku, zejména k její kapitole o placení. Jest to skutečně nezbytné, poněvadž doba, kdy se má platiti, je již zde a při tom požadavky původního zákona ohledně placeni jsou kruté a mnozí nemohou jim vyhověti. Majiteli domu, kterému není přístupen vzhledem k jeho dřívějšímu zadlužení hypoteční úvěr a nemá jiného, majetku, není možno, aby dávku v těch lhůtách zaplatí. Zdůrazňoval bych požadavek, aby slíbený zákon o placení byl vydán co nejdříve, aby bylo v něm umožněno splácení dávky pozvolné v těch případech, kde splacení v šesti šestiměsíčních lhůtách jest nemožné, a aby byla zavedena jedna věc žádoucí, aby lidem, kteří celou svou existencí, jako staří bývalí živnostníci, kteří si nastřádali jmění, jsou odkázáni na výnos svého jmění, nebyli zkracováni dávkou z majetku hned, aby bylo s dávkou sečkáno až do jejich úmrtí, aby teprve dědicové bezbolestně mohli dávku zaplatiti. Jest to humanní zařízení, které zná zákon německý, a nevím, proč by nemělo u nás býti, zavedeno také. Velectění pánové, vítám slib pana ministra financi, že do příštího rozpočtu bude pojato celé hospodářství ústředen a že nebudou jako letos předloženy jen jejich rozpočtové výdaje správní v úhrnných číslicích, které neposkytují dosti možnosti nahlédnouti do jejich poměrů a posuzovati úspornost jejich správy. Z téhož hlediska, aby se kontrola úspornosti správy umožnila, jest také velmi žádoucno, aby už konečně byl vydán schematismus osob zaměstnaných v různých odborech státní správy. Zejména u ministerstva národní obrany to těžce postrádáme, že nemáme v evidenci, kolik jest různých odborů a pododborů, jak jsou personálem dotovány atd. Pak bychom mohli teprve posuzovati, co jest zbytečno, co jest nápodobením velkomocenských poměrů, které se pro nás nehodí, co by se mohlo škrtati k ulehčení státnímu rozpočtu. Také velice vítám sdělení pana ministra financí, že sjednocení daňového zákonodárství v našich zemích i na Slovensku pokračuje. Věc se nedá lámati přes koleno, ale neměl by býti ztracen žádný čas, aby k žádoucímu sjednocení došlo, poněvadž dnešní stav, kde se u nás vybírají jiné daně než na Slovensku, jest krajně neuspokojivý.

Rojem našeho rozpočtu na rok 1921 jest zajisté na celé čáře příznivý, ale na cizinu, zdá se, přece neudělal dojmu. Stabilisování kursu naší koruny se na ten rozpočet nedostavilo. To jest jistě poučením, že pouhá rovnováha rozpočtu nestačí, že musí zde býti také rovnováha poltická, že musí, býti stabilita i v našem zákonodárství, aby lidé měli jistotu, že snad obratem ruky naše zákonodárství neopustí linii, na které se pohybuje a nedá se do nebezpečných experimentů. A musí zde býti rovnováha hospodářských sil činných v naší výrobě. Musíme dojíti tak daleko, aby všechny třídy zase podřizovaly svoje třídní zájmy zájmům celého státu. Ten skvělý příklad, který dalo Státní úřednictvo a který pan ministr financí zde s důrazem vyzdvihl, musí dojiti napodobení i v jiných třídách, zejména u dělnictva. I dělnictvo musí míti pochopení pro to, že ustavičně zvyšování mezd vede také k situaci, která jest prostě neudržitelná, že vede k znemožnění vývozu a tím ovšem k ohrožení celého našeho národního hospodářství. Pan ministr financí s potěšením prohlásil, že jest viděti v tom směru zlepšení, že dnešní požadavky dělnictva, když se jedná o zvýšení mzdy, pohybují se jež jen okolo 5-7%. Ale jest to ironie osudu, jestliže v týž den odborová rada dělnická měla v novinách prohlášení, že pro mnohé odbory dnes požadavek 30% zvýšení jest ještě málo a že se musí požadovati více. Dokud na této straně nebude porozumění pro železné nutnosti, dané našimi hospodářskými poměry a našimi hospodářskými souvislostmi s cizinou, nebude zjednána rovnováha v našem hospodářství, a pak také pouhá rovnováha v rozpočtu nás nespase.

Má-li k splnění tohoto přání dojíti, pak ovšem musí zde býti potřebný podklad, a tím podkladem jest právní bezpečnost ve státě. Vážení pánové! Jest mi zvláštním potěšením, že mohu konstatovati, že i v tomto směru jsme se octli na cestě k lepšímu, že obnovení a udržení státního pořádku učinilo v poslední době pokrok. Jistě nejvřelejší naše díky náležejí naší vládě, že postavila se na stanovisko ochrany zákona a pořádku a že je do všech důsledků a zmužile začala prováděti. A nemenší díky náležejí vojsku, které přes různé pochybnosti, které, byly s nepřátelských stran pronášeny, se osvědčilo vždycky pevným po jejím boku. Vážení pánové, jest, to vláda byrokratická, která si získala tuto zásluhu. Již senior našeho klubu, pan dr Stránský, ve své řeči zdůraznil, že byrokracie v úřadech. To, čím se v dobách popřevratových opovrhovalo jako vídeňským přežitkem, že přichází dnes ke cti. A přicházíme také k poznání, že i v naší republice, tak jak to bývalo v Rakousku, mohou býti kratší nebo delší období, kde jest potřeba, aby byrokracie i vládu vzala do svých rukou, a kdy jest byrokracie nejen v úřadech, ale i ve vládě vlastně jedinou spásou státu. Snad jsme již jedno takové období, pánové, zameškali. Snad právě v těch prvých dvou letech po převratu, když se jednalo o to, vybudovati organisaci pro naší administrativu, byli bychom dospěli k daleko lepším výsledkům, kdyby tento první úkol republiky byl býval svěřen do rukou vlády úřednické, znalé potřeb administrativy, aby mohla nerušena vlivy politických stran vykonati svoje dílo. Snad by to v leckteréms z našich úřadů a oborů naší státní správy vypadalo docela jinak, nežli to vypadala, když tato správa byla dána na pospas aspiracím politických stran. (Sen. Havlena: Vy jste při tom špatně, nepochodili, vaše strana. Vy jste se starali o to, abyste tam měli svoje lidi. - Sen. dr Franta: Poněvadž byli schopni, něco uměli, jinak to nešlo.) To ovšem už patří minulosti, ale buďme rádi aspoň, že máme úřednickou vládu dnes, kdy nastala zase taková chvíle, že jí nezbytně potřebujeme. Naše vláda úřednická vykonala v kratičké době dílo, na které nezmohla se žádná z vlád předchozích. Ale není ještě vše dokončeno a celé dílo pořádku bylo by zmařeno, kdyby nebylo dokončeno. Jest potřeba setrvati do konce v důslednosti. Vinníci, kteří se vzepřeli státu a které státní autorita zmohla, zdolala, musí býti potrestáni. Zákon a pořádek ve státě musí býti uhájeny až do konce a hřešil by těžce proti státu každý, kdo by ať z osobních, ať stranických důvodů vládě tuto úlohu znemožňovala ztěžoval. (Výborně! Potlesk. - Sen. Kouša: Ta dělají jen kapitalisté a ne dělnici!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku senátoru Ferd. Jiráskovi:

Sen. Ferd. Jirásek: Velectění pánové, prosím, abyste mi prominu-li, že reaguji na vývody pana dr Fáčka. Jest pochopitelné při jeho politických názorech a jeho názorech na utváření se hospodářských a sociálních poměrů, že do jisté míry pochvaluje si poslední zakročeni vlády úřednické. My, velevážení pánové, zajisté všichni máme na tom zájem, aby byl v republice klid, a prohlašuji, že nebyla to úřednická vláda, nýbrž to bylo dělnictvo, které v tomto velkém zápasu, který se odehrával, rozhodlo svým způsobem. (Tak jest!) Úřednická vláda by byla stejně bezmocnou, kdyby bývaly massy dělnické jiného názoru. Tak ty věci, velevážení pánové, ve skutečnosti byly, a není správné, aby v demokratické republice s této tribuny a přespřílišně byla vynášena vláda, která neodpovídá republikánským a demokratickým principům a zásadám. (Výborně!) Pan dr Fáček šel tak daleko, že chtěl by, aby národa, který z revoluce povstal, dávali byrokraté ústavu. To myslím, velectění pánové, by nebyla žádná čest pro náš národ, když bychom si byli uvědomili, že český národ není schopen, aby ze své vlastní vůle si dal ústavu, nýbrž že mu to musí obstarati byrokraté. V tomto směru nemůžeme souhlasiti s názory pana dr Fáčka. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Velectění pánové, revoluci nedělají jen dělníci, nýbrž také lidé z vaší třídy, a proti těm se nevystupuje takovým způsobem. Kolik bylo keťasů zavřeno? Prosím, řekněte mi případy, aby 20-30 četníků šlo na jednotlivce, který nekonal vůči republice svou povinnost, a měli jste k tomu příčiny, velevážení pánové, zejména - při převratě. Já jsem se zmínil o tom již několikrát, co dělo se v peněžních ústavech v sev. Čechách a jakým způsobem se tam postupovalo. Byla to hotová revolta vůči našemu státu a nepoužilo se tehdy moci. Já chci poukázati na některé zjevy, které nevycházejí z dělnictva, zejména, co se děje proti ministru zahraničních záležitostí dr Benešovi. To nedělají dělníci, ale zcela někdo jiný, a to jsou jistě pánové, kteří jsou bližší panu dr Fáčkovi než straně sociálně demokratické. Je to konečně osoba presidenta Masaryka, která bývá různým a různým způsobem zatahována do politického života, a nedělají to dělníci na svých schůzích veřejných, ale dělají to pánové, kteří jsou bližší panu dr Fáčkovi, než straně sociálně demokratické a dělnictvu vůbec.

Velevážení pánové, chápu-li se slova, činím tak proto, abych poukázal na dnešní poměry, a chci poukázati na fakta, která dnes zde jsou a se kterými musíme počítati, a chci zde mluviti nejen k vládě, ale chci mluviti také k majetným vrstvám a k dělnictvu. A proto je třeba, abychom si uvědomili tuto těžkost a vážnost doby. Víme toho příčiny, známe také i ty důsledky, jaké z těchto poměrů vyplýtvají, a je potřebí, aby vláda skutečně vládla a vedla, a není pravda, když se někdo domnívá, že vláda vládla včera, dnes a v posledním týdnu. To není vládnutí. K vládě je potřeba, aby národ byl veden - k tomu je vláda - a aby dovedla energie, která v národě je, použíti a svésti na koleje, které by byly prospěšné republice, celku, zkrátka veškerým vrstvám obyvatelstva.

Já, velevážení pánové, chci mluviti k svědomí celé naší veřejnosti. Chci říci, že nebylo by správné, kdybyste pohlíželi na toto hnutí, které zde bylo, jako na hnutí jednostranné, a že všichni, kdo se dali svésti, ať frásemi nebo demagogií nebo jiným různým předstíráním, jsou špatni a zasluhují odsouzení. Mezi nimi je mnoho dobrých a věrných občanů republiky, mezi nimi je mnoho dobrých a poctivých lidí, kteří se domnívají, že cestou radikální, cestou převratu je možno změniti dnešní soukromokapitalistické řády.

Nebylo by však také rozumným, kdybychom ukazovali těmto massám jen tvrdou pěst a neměli pro ně slova pochopení, slova porozumění. Velevážení pánové, nesmíte zapomenouti, že lidstvo churaví, dělnictvo je nemocno a nejen dělnictvo, široké vrstvy lidu jsou nemocny a svého času vedoucí dnešního komunistického hnutí dr Šmeral u příležitosti obstrukce národních sociálů v roce 1912 při projednávání zákona o válečných úkonech prohlásil, že tato strana, místo aby na rány, pod kterými lidstvo trpí, vložila hojivým způsobem ruku, ona jejich rány drásá, ona je vyštvává, aby ti, kteří pod ranami trpí, svíjeli se v malomocném vzteku. To tehdy dr Šmeral prohlásil a dnes dělá opak. A nebyla by správné, abychom my nastoupili tuto cestu, místo abychom rány válkou lidstvu zasazené hojili, abychom drželi před ním jen zaťatou pěst. Velectění pánové, vím a jsem o tom přesvědčen, mluvte s lidmi, kteří jsou vám blízcí, zejména s úředníky, ať již jsou to státní nebo soukromí úředníci, ale z velké části jsou to úředníci státní a státní zaměstnanci, jejich postavení jest dosti těžké, a jest mnohdy daleko horší, než dělníka. Ale když zde mluvil dr Fáček, že odborové rady tu byly, které žádaly 300 zvýšení mzdy, tedy zajisté to nebylo myšleno všeobecně. Ale uvažte, zdali je možno, aby textilní dělník mohl za 102 K žíti se dvou nebo tříčlennou rodinou, jestliže to někdo dokáže, pak prosím, nechť se přihlásí. Že jsou obory, které jsou lépe placeny, že jsou dělnici, kteří mají 400, 500 a v některých případech 600 K týdně, to jsou případy (Hlas: Řídké!), které nemůžeme sevšeobecňovati. Když dělník pekař vydělá 400 nebo kovodělník 300, textilní 100 K nebo skalník na Chrudimsku vydělá 95 K. atd., v tom směru, myslím, jest potřeba trochu loyality a do jisté míry správného pochopení. Já bych uznával, že povinností vlády jest, když stanoví nejvyšší ceny, množství dávky, aby předložila senátu nebo parlamentu návrh zákona na nejnižší existenční minimum, kterého každý jednotlivec potřebuje ku své existenci. Nevěřím tomu, že by bohatí textilníci na Náchodsku nemohli platiti větší mzdy, než 102 K týdně při těch ziscích, kterých docilují. Také nedostatečné zásobování, to všechno vytvořilo nám takovou atmosféru, kde bylo možno, aby, přišel-li jednotlivec nebo více jednotlivců a dovedli-li marsy rozvášniti, vedli lid ku srážce se státní mocí. My jsme zajisté pro to, aby ti, kdož vedli lid ke srážce se státní mocí, byli potrestáni. Ale, vážení pánové, jako se říká, že největší chybou a omylem je politika msty, nebylo by také správné, aby tato politika msty stala se politickým argumentem v tomto velikém boji. V tom směru pak zajisté by politika situaci spíše zhoršila nežli zlepšila. My se domníváme, že dnešní hospodářský řád, ať se díváte na něj jakkoliv, na dlouho udržitelný není. Není to snad výmysl českého dělnictva, ale seznáte, že volání po socialisaci stává se všeobecným. Socialistické strany všech států a všech odstínů, ať již to jsou nejmírnější nebo radikální, všechny zabývají se řešením otázky socialisační a pracují na jejím programu. Je tomu tak v Holandsku, v Dánsku, Norsku, Francii a Italii, jest to i u nás, zkrátka ve všech stavech, kde o otázce socialisace je theoreticky diskutováno, jsou u nás v Praze kursy a současně zabývají se jí vědátoři naši a průmyslnici a vážně se o této otázce disputuje. Proto jest potřeba, aby vláda více péče této otázce věnovala.

My, velectění pánové, jsme toho názoru - a prosím, aby to nebylo považováno, že vystupujeme demagogicky, i strana sociálnědemokratická jest toho názoru, že je socialisace možná a také že možná je změna dnešního hospodářského řádu. Vy musíte přijíti k tomu přesvědčení, že dnešní soukromokapitalistický řád je neudržitelným, že musíme přikročiti k jeho reformě, ať se děje v jakékoliv formě. Poukazování, že dělnictvo není schopno, aby vedlo velké podniky, že není schopno, aby do jisté míry rozhodovalo v podnicích, patří dávno minulosti. Máme důkazy, že naše podniky - a jsou to podniky stamilionové - vedou dělníci samostatně. To dokazuje též případ moravsko-ostravský, kde jsme vzali uhlobaronům z rukou zásobování horníků, kde vybudovali dělnici podnik, který čítá 144 prodejen a zásobuje 360,000 osob a jehož měsíční tržba dosahuje 15-20,000.000 K. Tento podnik je vzorně veden a jest veden jen horníky a dělníky. Tvrzení, že musí býti k určitému hospodářskému podnikání popud k zisku, že musí býti touha po zisku, patří již minulosti, poněvadž máme toho v našich podnicích doklady, jak dělníci ve sklárnách na Slovensku postupují. Právě dnes jsem dostal přípis, že když tam byl soukromý zaměstnavatel, pánev, která stála několik tisíc korun, vydržela 3-4 týdny, dělníkům však, kteří mají podnik ve své správě, vydrží 6 i více týdnů. Dělnicí pracují z dobré vůle přes 8 hodin, aby tento podnik přivedli na nejmožnější stupeň dokonalosti a výroby předmětů pro vývoz, a činnost jejich znamená po této stránce hospodářské posilnění naší republiky.

My netrváme na formách, že socialisovati se musí takovým způsobem, že vyženeme kapitalisty a vyženeme ty ostatní úředníky. Veliká chyba jest, když se hází mezi úřednictvo heslo, že úřednici budou vypuzeni z továren. Takovým způsobem my socialisaci nerozumíme. Na Smiřickém velkostatku úředníci s řiditelem v čele a všechno dělnictvo pomocné si řekli, my založíme družstvo a budeme císařský velkostatek obhospodařovati sami. To se týká velkostatku ve Smiřicích. Nám je právě milé, aby to úřednictvo pochopilo, poněvadž je vedoucím a nikoli podřízeným činitelem v každém podniku. To jest omyl, pakli se tvrdí, že by dělnictvo nesneslo inteligence. Vždyť máme podniky, kde musíme zaměstnávati inteligenci a inteligence se nijakým způsobem nestěžuje, poněvadž s ní nakládáme jako rovný s rovným. V tom směru se musí rozprášíte všechny námitky, že dělnictvo by nemohlo vésti největší podniky, já aspoň o tom nepochybuji. Dělnictvo je schopno, aby podniky - ovšem jinou cestou - vzalo do své správy, a rozumí se, že budeme míti na zřeteli prospěch celku. Jestli nastoupíme cestu sestátněním, znárodněním anebo zkomunisováním, nebo bude-li se to prováděti socialisováním, družstevnictvím anebo podílem na zisku, závodními radami anebo spoluúčastí dělnictva na správě, je nám, velevážení pánové, lhostejno. Konečný cíl se vytvoří na základě nabytých zkušeností, které při provedení socialisace vyjdou na jevo. (Hlas: Ale pak je to vývoj!) Ano, já nemluvím o revoluci, já mluvím o vývoji, poněvadž jako družstevník stojím na stanovisku vývoje.

Chci také říci, že dnešní stanovisko soukromokapitalistické je a bylo od pradávna ťchci býti pánem ve svém doměŤ. To bylo heslo, kterým se bránili naší podnikatelé vůči odborovým organisacím, oni nechtěli, aby do jejich pracovního poměru mluvil stát, a aby také dělnici odborové organisace, směli do toho mluviti. Dnes je poměr jiný. My trváme a jsme přesvědčeni o tom že poměr mezi hrací a kapitálem musí být změněn. Kapitál nesmí býti dominující práce musí být věcí hlavní. Práce všecko oživuje a tvoří to bohatství. Vždyť křesťansko-katolická morálka to sama o práci povídá, a právě ti, kteří by měli mít zájem na tom, aby skutečně toto heslo se uskutečnilo, vidí, že jest práce popelkou.

Podívejme se, jak se dnes zakládají podniky. Sleduji v úředním oznamovateli, jak se podniku zakládají. Každý den nový podnik 2 milionu, 4, 5, 6 milionů. Kdo založil 31 dřevařských společností? Rostou jako houby po dešti, to jsou právě ti dravci kteří se snaží aby bohaté Slovensko vydrancovali a docílili největších zisků. Znám společnost ze šesti jednotlivců, kteří pracovali po devět měsíců na Slovensku, ti vyvezli několik tisíc vagonů dříví a tito jedinci si vypláceli podíly na čistém zisku po sta tisících a dva i nich ještě o půl milionu více. Já je viděl v Luhačovicích, kde útrata čtyř nebo pěti lidí činila jedenáct, dvanáct set korun, a když si vyjeli na Slovensko, tedy první jejich bylo, že vytáhli šestnáct lahví šampaňského, aby v končině 30 km od dráhy nemuseli postrádati toho, co je jim nejmilejší. O tom všem ty široké masy lidu nevědí a kdyby to věděly, byla by úřednická vláda v konci, a proto vznáším apel na majetné třídy, když chcete mít v republice kliď, musíte se mírnit, a samy jíti dobrým příkladem vstříc. V tom směru ukázaly majetné vrstvy, jaké to mají pochopení pro vážnost doby. Ony se musejí přizpůsobiti a zajisté se tomu přizpůsobí. Vždyť to děvče v kanceláři některého ministerstva, které má 4-5 až 600 K, chce mít také hezký klobouk a pěkné šaty, poněvadž to má její kolegyně, která toho namnoze zase různým jiným způsobem dociluje. To jsou, velevážení pánové, fakta, a v tom směru je zde třeba, abychom na ty věci náležitě pohlédli, a zajisté, co je v naší moci a v našich silách, vykonáme vše, aby republika nějakým způsobem nebyla poškozena, aby nebylo poškozeno dělnictvo, které bylo poblouzněno lidmi, kteří neznají dosahu všeho toho, a nyní v ústraní sedí a trpce vzpomínají na ten okamžik, kdy se dalo sami svésti a dali povel massám k činům nepředloženým a těžce poškodili nejen republiku, ale poškodili i proletariát a socialismus.

To nesmí majetné vrstvy svésti k domněnce, že by se dalo na dlouho bojovat prostředky násilnými a že by se mohl ten počin úřednické vlády se všemi hrůzami udržeti, poněvadž, když by to musily nésti marsy svedené, pak bychom toho nesnesli my, kteří na to rozumně pohlížíme. Chci říci, - a vy zajisté znáte zásady, na kterých spočívá sociálně-demokratická strana, - jest to láska k bližnímu a lidskost, to jsou základní principy socialismu, (Tak jest!), to jsou základní principy sociální demokracie. A proto také s největším důrazem jsme odmítli použití teroru a násilí, poněvadž bychom se tím stali nevěrnými této své nejhlavnější zásadě.

Jaký jest účel našich odborových a družstevních organisací? Účelem jejich jest dělníka kulturně a sociálně povznésti, učiniti mu přístupnou kulturu. Chceme míti dělníka šťastného, chceme, aby ho práce netížila, nýbrž aby byla proň štěstím, uspokojením. Chceme, aby se chuť k práci vrátila mezi dělnictvo. Nechceme, aby naše strana byla dravcem, který by chtěl život a krev svých příslušníků, my chceme, aby se dělnictvo dostalo na takový stupeň kulturního povznesení, aby dovedlo chápati základy strany sociálně-demokratické a také je doved o v praksi prováděti.

My jsme přinesli dvakrát ne snad oběť, ale dvakráte jsme konali povinnost vůči republice a věděli jsme, že nám to nezíská sympatií v širokých vrstvách lidu. Prvně bylo tomu tak, když jsme vstupovali do vlády. Byly hlasy u nás také, že nebylo by to správné, ale my jsme považovali situaci za vážnou, a ať se díváte na to, jak chcete, i pan dr Fáček, já nevím, zdali sociálně-demokratická vláda konala více, než v té době by byla vykonala vláda úřednická, poněvadž kdyby se byla bývala opovážila použiti prostředků, které sami uznáváme, tedy v té době nevím, jak by to bylo s republikou dopadalo. V tom směru jsme vykonali vůči státu svou povinnost. Když jsme viděli, že jsme vešli do rozporu s vlastními kolegy. My jsme odstoupili, třeba ne s radostí. Věděli jsme, co přijde a byli jsme povinni učiniti to, když jsme nechtěli ztratiti všechno. My jsme také po druhé konali svojí povinnost vůči republice, když jsme vůči svým vlastním kolegům, kteří jsouce poblázněni anebo zterorisováni, vystoupili, třeba oni předstírali, že požadavky, které kladou jsou požadavky socialisace, a my jsme měli tolik odvahy, že jsme tak učinili. Nežádáme uznání, jen konstatuji že tento fakt jsme skutečně vykonali vůči republice, vše, co bylo v naší moci, vykonali jsme rádi, poněvadž jest to ku prospěchu republiky, a až nastane klidná doba, i dělnictvo tuto oběť uzná a také nám dá za pravdu, že náš postup byl správný.

Bylo mluveno o teroru, že dělnici provádějí teror. Dějí se takové případy, ale proč? Představte si továrnu, kde jest 150 dělníků. Jest tam třeba 10 dělníků, kteří náleželi k jiné politické straně. Já vím, že jest to dosti trpké a těžké, ale představte si ty dělníky. Oni se konečně rozhodnou, že chtějí zlepšiti svoje hospodářské postavení, 140 dělníků jest solidárních a 10 se stává podle jejich mínění zrádci, poněvadž postrádají smyslu pro solidaritu nebo mají jiné názory, a stává se, že dochází ke konfliktům ne proto, že je stávka, ale poněvadž dostala se část dělnictva v dotyčném závodu do konfliktu mezi sebou. Já chci říci, pánové, jaké jest neštěstí, když není jednotné odborové organisace. Budu mluviti o násilí, ale ne které se ukazuje u dělnictva, ale které jest v rukavičkách, s bílou mašličkou a v lakýrkách, anebo když se konečně dělá ve jménu náboženství. To jest lhostejno. Chci jen poukázati na situaci, jaká jest ve Francii. U odboru kovodělného jest tam 225 organisací odborových. Každé město má svoji samostatnou organisaci kovodělnou, každá vesnice má svůj samostatný svaz a podívejte se, kolík my jsme za celá dvě léta měli u nás stávek a podívejte se do Francie. Pojednou v novinách čtete, že v Marseilli jest generální stávka kovodělníků, aneb podruhé zase v jiném místě všech odborů. Odborové organisace ve Francii postrádají jednotného centrálního vedení. A vidíte, že odborová komise a naše odborová rada postavila se proti stávce, zaujala zamítavé stanovisko vůči generální stávce a jaký to mělo obrovský význam. V Italii rest totéž. Tam se každou chvílí střílí na ulicích a jedná se o města s většinou socialistickou. Poněvadž není jednotné organisace, není discipliny, není jednotného vedení a tu dochází k revoltám. Ve Francii a v Italii si to mohou dovoliti, ale u nás ne, poněvadž by republika trpěla hospodářsky a všecko dělnictvo by trpělo.

Táži se těch našich českých průmyslníků, co mají raději, je-li v továrně jednotná organisace a všecky svoje dělníky má v této organisaci, ať jest to třeba organisace národně-sociální, nebo kterákoliv jiná? Jistě jest každý průmyslník nejraději, když má v továrně organisaci jednu. Pak uzavře kolektivní smlouvu a ví že ti, kteří smlouvu uzavírají, jsou lidé, kteří za touto smlouvou stojí a za ni ručí a ví, že i kdyby dělníci chtěli klásti nové požadavky, že se za smlouvu postavili a proto továrnici uznávají organisaci dělnictva a chtěje míti organisaci jednotnou, poněvadž, když jest 5, 6 organisací v závodě, jednou přijde ta, podruhé ona, a továrník, aby nevyšel ze státek celý rok a každou chvíli chod jeho závodu jest porušován.

Budu mluviti o teroru vládnoucích tříd. Dělnictvo při své nevýchově - a máte na tom trochu víny, pánové, poněvadž jste si dělnictva nevšímali. Vidíte, kam to dopracovali při zemědělství, že nevěnovali takovou péči dělnictvu, jako průmysl. Průmysl potřebovala musil míti kvalifikované dělníky, kteří uměli aspoň čísti a něčemu rozuměli, a proto zakládal pokračovací školství a celou řadu jiných škol. Ale na venkově se to nedělo a na základě toho nemůžete se divit, když dělnictvo na venkově dává svůj teror jinak na jevo, než tovární. Továrník přijde k dělníku v rukavičkách s nakrouceným knírkem a mašličkou a vyhodil ho z práce, protože byl organisován. Podle vaší morálky to není teror, poněvadž se to řeklo pěknou formou, s úsměvem. Kdyby chtěl dělník vypověděti toho továrníka z práce, udělal by to jinou forman, neudělal by to v rukavičkách a s úsměvem, poněvadž cení na to vychován. Pro vás jest protivno, když to dělá hrubým způsobem a když takovým markantním způsobem svůj teror dává na jevo. V tamto směru myslím, že jest to jen otázka času, a zajisté musíme dojíti k tomu, abychom i tyto spory a tyto sporné otázky vyřizovali takovým způsobem, jak to odpovídá potřebám těch širokých vrstev lidových, ale také aby to nepoškozovalo stát.

Já zde opětuji žádost zejména na pana ministra sociální péče, aby otázky socialisační a všecko, co směřuje k povznesení kulturu dělnictva a jeho schopnosti bulo využitkováno, aby byli posíláni dělníci do ciziny na studijní cestu zvláště ti, kteří umělí cizí řeči, aby studovali sociální, hospodářské a politické poměry cizích států. Německo to již dávno dělá, že posílá své dělníky na zkušenou, aby pak sdělili svým kolegům ve formě spisů nebo přednášek své názory neb zkušeností, jichž nabyli.

Vážení pánové, to jsou cesty, které mohou vésti k tomu, aby nastal klid a přátelské soužití všech vrstev ku prospěchu všeho obyvatelstva naši republiky. My, velevážení, zajisté máme na tom zájem, aby v tomto směru dělnictvo postupovalo demokraticky, cílevědomě a disciplinovaně. Naše strana, která si vzala za své heslo: ťRovnost, volnost, bratrstvíŤ, chce na těchto zásadách také setrvati a já pravím: Zájem republiky a zájem celku a všech těch, kteří si přejí míti republiku pevnou a silnou, jež by měla na mysli blaho a štěstí všech, pravím, zárukou tohoto klidného vývoje a pokroku naši republiky jest vědomá, vyspělá a zorganisovaná třída dělnická. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): K věcné poznámce se přihlásil p. sen. Zimák.

Sen. Zimák: Slavný senát! Vo včerajšom zasadaní slávneho senátu citoval som vo svojej reči výrok istého bratislavského milionára, ktorý výrok sa kolportuje po bratislavských kaviarňach. Za citovanie tohoto výroku bol som dodatočne pánom predsedom volaný k poriadku. Ačkoľvek som v ďalšej vete prejavil presvedčenie, že neuctím v podstate tohoto výroku, pokladám následkom volania k poriadku za svoju povinnosť, znovu zdôrazniť, že nebolo mojim úmyslom, aby som v pánoch a dámach tohoto zákonodarného sboru vzbudil mienku, alebo chcel pôsobiť na verejnú mienku, že stotožňujem sa s pomluvným týmto výrokom a osvedčujem sa, že som vzdialený toho, aby som podlamoval dôveru a úctu k tým nespočetným, čistým, pevným a poctivým pracovníkom v službách štátu a jeho inštitúcich stojacích, ktorí konajú za ťažkých, krušných, sociálnych pomerov prácu heroickú na našom Slovensku a vzdorujú všetkým nástrahám na svoju česť a poctivosť. Že sa tak stáva, to tu dokazovať netreba. A deje sa tak so strán republike krajne nepriateľských a tiež so strán, ktoré si republiku v inom smysle predstavujú, než tí, ktorí ju chcú mať sociálne spravodlivou.

Tendencia citovania pomluvného výroku smerovala tedy k tomu, aby zmizely aj všetky prvky k podobným pomluvám.

Předseda: Pan zpravodaj prof. dr Horáček vyžádal si slovo k doslovu.

Zpravodaj sen. dr Horáček: Vážený senáte! Budiž mi dovolen jen docela stručný doslov, jakožto hlavnímu zpravodaji k závěru debaty rozpočtové. Není mým úkolem, abych zde reagoval na otázky povahy politické nebo sociální, o nichž při debatě rozpočtové bylo pojednáváno. Jenom snad jedné věci bych se dotkl, totiž pokud se týká válečných půjček a s nimi spojené IV. státní výpůjčky. Otázka ta byla prohlášena za politikum a zavdala příčinu k tomu, že páni zástupci měšťanských stran na straně německé nezúčastnili se další debaty, opustivše tuto sněmovnu.

Vážení pánové, myslím, že v tom jest jakýsi omyl, že otázka výpůjček válečných a IV. státní výpůjčky nemá býti a také není žádné politikum. Jest to otázka převážně hospodářská a finanční a netyká se zajisté jenom obyvatelstva německého a jeho úvěrních ústavů, nýbrž také valné částí obyvatelstva na Slovensku, na Moravě i jinde, tedy také českého obyvatelstva a že tudíž způsob řešení této otázky nemá významu jenom pro příslušníky německé národnosti, nýbrž také i pro příslušníky ostatních národností.

Zdali ten způsob řešení, jímž válečné půjčky spjaty byly s novou státní půjčkou, byl zrovna nejideálnějším, anebo zdali by snad na místo toho nebylo bývalo účelnějším nějaké řešení jiné, o tom já si nedovoluji zde pronésti úsudku. To je ostatně věc, která jest již jednou usnesena, a o jejím úspěchu rozhodne budoucnost. Tím však není řečeno, že by snad nebylo možno i nyní ještě v tomto řešení provésti nějakou změnu. Ale to zase není mým úkolem, abych já zde o tom rozhodoval, to je věcí vlády a finanční správy a pak obou sněmoven Národního shromáždění. Ale právě proto, že cesta ta vyloučena není, tedy tato otázka nemusí zavdávat podnět k tomu, aby tím protivy národnostní byly zveličovány a přiostřovány. Velectěný pan ministr financí zmínil se také o valutě a já jsem mu za to povděčen, že slíbil, že bude mít tuto otázku stále na zřeteli vzhledem k její veliké důležitosti. Pan ministr zejména prohlásil - a s tím souhlasím -, že nesnažil se naší valutu nijak uměle zvyšovat. Já bych v té věci snad šel ještě dále a snad bych nečinil ani to, co je v úmyslu, totiž zřídit nějaký zvláštní fond k tomu účelu z přeplatkového fondu cukerního. Již z toho důvodu, že příjmy těch různých přeplatkových fondů nepokládám za něco trvalého, ano že je pokládám přímo za něco povážlivého. Takové přeplatkové fondy se tvoří tím, že se stát vlastně stává obchodníkem, on vlastně to je, který prodává do ciziny cukr, líh, slaď a nevím, co ještě. Já bych v tom vždycky viděl jisté nebezpečí, když stát provádí takové obchody. Obchody mají se ponechat soukromému podnikání, poněvadž jsou spojeny vždycky s risikem, a takovéto risiko nemá stát nikdy na sebe brát, neboť jednou může vydělat, ale podruhé zase prodělat.

Pan ministr financí vyslovil se pro stabilisací naší koruny. Já jsem také pro to, ale ovšem na druhé straně nutno přece jen uvážit, máme-li zachovat kurs nynější, kdy naše koruna je rovna snad osmi centimům ve Švýcarsku, a kde přece ion tato nízká stabilisace by pro jisté třídy obyvatelstva znamenala ztráty, které by snad nikterak nebyly vyváženy těmi prospěchy které má náš vývoz za takového nízkého kursu naší koruny. (Výborně!)

Vážení pánové! Kdo měl před válkou dům nebo statek a má jej ještě dnes, uchoval hodnotu svého jmění ale kdo měl 10.000 korun uspořeno ve spořitelně, a to nebyli žádní kapitalisté, to byly i méně majetné vrstvy, vdovy a sirotci je dnes skoro žebrákem, poněvadž těch 10.000 korun nemá dnes hodnoty ani tisíc korun.

Kdybychom tedy měli na tomto nízkém stupni stabilisovati valutu a stav tento bez ohledu na takové vrstvu učiniti trvalým, znamenalo by to pro ně velikou křivdu. V tom směru ovšem při úpravě naší valuty musíme i na takovéto poměry bráti zřetel.

Pan ministr financí také zde, pronesl velmi důtklivá slova, pokud se tyká financí našich autonomních svazků, a já mu děkuji, že právě v této velmi palčivé otázce hodlá vyjíti vstříc neudržitelným poměrům finančního hospodářství zemí, okresů a obcí. Jest to skutečně věc, která musí býti řešena co nejdříve. Při tom pan ministr dotkl se zde také svých úmyslů, pokud se týká reforem daňových. Nemohu o této věci zde podrobněji jednati nyní, poněvadž plány nejsou mně známy. Jak jsem již dříve řekl, nebyla dána příležitost nám ze senátu, aby plány ty byly blíže vyloženy a vysvětleny. Musíme tedy v této věci vyčkati, až konkrétní návrhy ministerstvem financí budou nám předloženy. Ovšem tu musím již předem říci, že si vyhrazujeme bedlivě je zkoumati. Jestliže my dnes schvalujeme rozpočet bez jakékoliv změny, tedy tím plníme - jak jsem již poukázal svou povinnost u vědomí důležitosti, neodkladnosti a politického významu tohoto rozpočtu. Ale pokud se týká nových předloh daňových, tu bych prosil - a myslím, že mluvím jménem celého senátu a všech stran, - aby takové předlohy nám sem byly dávány vždycky včas (Tak jest!), abychom jej mohli dobře prozkoumati, a vyhražuji předem právo senátu, aby po případě takové předlohy měnil, jak uzná za dobré. (Výborně! Tak jest!)

Tím bych tedy být hotov se svými poznámkami. Byly podány sice některé, tuším jeden nebo dva, pozměňovací návrhy, o nichž ovšem nucen jsem navrhnouti, aby byly zamítnuty. Dále podána byla celá řada resolucí, které budu před hlasováním přečteny. Jest to 42 resolucí, které rozpočtový výbor doporučuje ke schválení v plenu, 46 resolucí, které doporučuje, aby byly odkázány plenem vládě, jedna resoluce, která má býti odkázána předsednictvu senátů, a jedna resoluce, která má býti odkázána předsednictvu nejvyššího účetního kontrolního úřadu.

.Mimo to bylo podáno za nynější debaty ještě dalších 14 resolucí, které budou rovněž přečteny a k nimž při hlasování musí senát zaujmouti stanovisko. Jakožto hlavní zpravodaj navrhuji, aby senát předložený rozpočet a předložený finanční zákon k rozpočtu na rok 1921 schválil. (Výborně!)