Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo řečníku ťproŤ senátoru dr Fáčkovi.

Sen. dr Fáček: Máme před sebou dodatečný rozpočet na rok 1920. Vážení pánové a dámy prominou, že uchýlím se od zvyku jaksi již ustáleného a budu se snažiti, abych opravdu mluvil jen o věcech, s tímto předmětem našeho jednání přímo souvisejících. Především bych upozornil na jistou nesprávnost v pojímání věci. V dodatečném rozpočtu byl totiž z různých stran spatřován doklad pro to, že rovnováha v našem rozpočtu na rok 1921 je zvrácena. Já jsem také nepatřil k těm, kteří si příliš zakládali na rovnováze rozpočtu na rok 1921, ale dlužno uznati, že s dodatečným rozpočtem na rok 1920 nemá tato věc co činiti.

Dodatek k rozpočtu na rok 1920 má tu zvláštnost, že se nám předkládá vlastně až po uplynutí období, ex post. Tím ovšem schvalovací právo zákonodárného sboru je velice problematické, ale na druhé straně jest na tom také jakási výhoda rozpočtu dodatečného, který je sdělán podle skutečných výsledků, že pravděpodobně bude skutečně již dodatkem posledním, že nebudou po něm následovati ještě dodatky jiné.

Zajímavo jest, přihlédneme-li v dodatečném rozpočtu k jednotlivým kapitolám v různých ministerstvech. Srovnáním ukazuje se, že potřeba nevzrostla ve všech ministerstvech stejně. U některých dodatečné požadavky činí až přes sto procent potřeby původního rozpočtu, u jiných jsou dodatečné požadavky menší a jsou dokonce i vzácná ministerstva, která nevykazují další potřeby v dodatečném rozpočtu; jsou to ministerstvo obchodu, sociální péče, zahraničních věcí a zdravotnictví. Ovšem, že se ta věc nesmí vykládati nesprávně. V tom, že některé ministerstvo přichází s menší dodatečnou potřebou nebo že vůbec nevyžaduje si dodatečných kreditů, nelze spatřovati důkaz, že by dotyčné ministerstvo bylo bývalo předvídavější, než ministerstva ostatní. Také nelze v tom viděti doklad, že v určitém ministerstvu se více šetřilo než v jiném. Vždyť tyto různosti v různých ministerstvech mají své věcné příčiny. Jestliže na příklad ministerstvo železnic přichází s dodatečným rozpočtem o 100% zvýšeným nad původní potřebu, má to příčinu v tom, že je to ministerstvo, které provozuje podniky, a že zdražením materiálu a stoupnutím mezd a platů se přirozeně jeho celá potřeba zvýšila. Zrovna tak jest tomu u ministerstva veřejných prací, které jest správcem státních báňských podniků, rovněž u ministerstva pošt a telegrafů.

Jinde zase jest příčinou vzrůstu požadavků, že zákonem byly dotyčnému odboru uloženy nové úkoly. Tak kapitola ťNárodní shromážděníŤ vykazuje velký přírůstek následkem toho, že organisace Národního shromáždění se úplně přetvořila.

Druhá věc, která jest zajímavá, jest srovnání rozpočtu na rok 1920, původního, s připočtením dodatků na jedné a rozpočtu na rok 1921 na druhé straně. I zde vidíme různosti. Vidíme u některých resortů, že vyznačují se prudkým vzestupem výdajů, zejména při ministerském předsednictvu, ministerstvu vnitra a kanceláři presidenta, a naproti tomu ministerstvo národní obrany, které bylo předmětem tolika výtek pro svou nehospodárnost, vykazuje při srovnání rozpočtu celkového na rok 1920 a.1921 nepatrný vzestup, a rovněž tak ministerstvo železnic.

Jak jsem se již zmínil, celý dodatečný rozpočet v poměru k rozpočtu na rok 1920 jest velmi značný, ale nepřekvapí nás. My, kteří jsme byli členy prvního Národního shromáždění, víme, jak tenkráte rozpočet byl sestavován, když scházely číselné podklady, jednotlivá ministerstva se teprve organizovala a s tím, že přijde značný dodatečný rozpočet, se musilo předem počítat.

Novum v dodatečném rozpočtu na rok 1920 je kapitola úřadu pro zahraniční obchod a bude snad záhodno o této kapitole poněkud podrobněji promluviti. Nepokládám zřízení úřadu pro zahraniční obchod za šťastný krok. Zřízením tohoto úřadu byla vytržena z ministerstva obchodu již zapracovaného tak značná část agendy, že tomuto ministerstvu obchodu vlastně skoro nic nezbylo a zkušenost ukázala, že nebylo to věci na prospěch, že jisté agendy byly dány do rukou úřadu novému, který se teprve musí zapracovati. Nechci mluviti o těch věcech, které byly vytýkány ministru pro zahraniční obchod pány se strany německé, ale musím konstatovati, že ten úřad sám v sobě opravdu neuspokojuje. Jeho prvním úkolem bylo uvésti do lepšího pořádku agendu povolování vývozu a dovozu, ale bohužel naděje, které v tomto směru byly chovány, a činěné interesentům se nesplnily. Úřad pro zahraniční obchod, ačkoliv zaměstnává dnes přes 700 úředníků a zřízenců, nevyřizuje žádosti o nic rychleji, než to činila dřívější stará vývozní a dovozní komise (Výkřik: Daleko hůře!).... anebo dokonce tedy ještě hůře. Při tom pro státní finance je povážlivou nehospodárnost tohoto úřadu. Vidím hlavní příčinu, svod k té nehospodárnosti v tom, že jest to zase jeden z těch úřadů, které se prohlašují finančně za soběstačné, totiž úřad, kterému jest přikázán jistý samostatný zdroj příjmů, a to poplatky za povolení vývozní a dovozní. Tato soběstačnost bývá vždy lákadlem k mrhání. Takový úřad soběstačný si rozpočet sestaví velmi snadno; svoji potřebu vypne do libovolné výše a do úhrady dá jednoduše korespondující částku z celkového příjmu, jehož přebytek má pak připadnout pro všeobecné státní účely, a ovšem, čím větší jsou jeho vlastní výdaje, tím menší jest pak skutečný přebytek pokladně státní všeobecné.

To jest zjev, který vidíme u všech různých ústředen a komisí, který právě, že mají své samostatné příjmy, jsou sváděny k velkému mrhání a při tom i nepřímo poškozují ostatní obory státní správy, poněvadž svým zaměstnancům poskytují takové platy, že ostatní obory státní správy s tím nemohou konkurovati a ztrácejí ustavičně schopné síly úřednické, které přecházejí do služeb úřadů lépe platících.

V rozpočtu úřadu pro zahraniční obchod dodatečném na rok 1920 a u srovnání jeho s rozpočtem na rok 1921 vidíme opravdu povážlivé příznaky takové nehospodárnosti. Na př. na zařízení úřadu, které bylo provedeno přepychově, jest vložen obnos 5,000.000 Kč, k udržování budov 1,000.000 Kč, úřední paušál 3,000.000 Kč, služba tisková a zpravodajská - celkem dosti zbytečná, poněvadž stejnou službu tiskovou a zpravodajskou vede ministerstvo obchodu - 600.000 Kč, různé jiné neudané věci 3,000.000 Kč. Také po stránce platů úřednických jsou poměry opravdu povážlivé. Úřad pro zahraniční obchod vypůjčil si vlastně s agendou ministerstva obchodu velkou část jeho úředníků; ti úředníci nekonají ve své nové funkci nic jiného než dříve a při tom berou dvojí plat, jednak svůj plat z ministerstva obchodu, a jednak různé odměny, pro které miliony a miliony jsou zase vloženy do rozpočtu a které dělají často až jedenkrát tolik, co plat dotyčných úředníků ministerstva obchodu. Úřad pro zahraniční obchod byl zřízen jen na dobu přechodnou. Vyskytují se však v poslední době pověsti, že pomýšlí se na to, učiniti z úřadu tohoto úřad trvalý a dokonce úřad, vybavený zcela zvláštním způsobem, takže by v čele jeho stál president, nezodpovědný přímo parlamentu. Mám za to, že všechny závady, které se vyskytují dnes, by se pak ještě stupňovaly a že by také ten způsob byl docela protiústavní, že nemohl by býti připuštěn. Já bych předem před těmito snahami o stabilizování úřadu, který se snese ještě jako přechodná věc, varoval.

Vážení pánové! Z dodatečného rozpočtu i z toho, co v roce 1921 kolem sebe vidíme, jest zjevno, že žijeme pořád ještě ve znamení rostoucích výdajů státních. A jest také jasno, co jest hlavní příčinou těchto rostoucích výdajů. Jsou to rostoucí výrobní náklady všech oborů naší výroby, které mají za následek ustavičné zdražování materialií i pro státní potřebu a nepřímo zvyšování platů pro státní zaměstnance.

Bylo již často ukazováno na cesty, které musíme nastoupiti, abychom čelili tomu zvyšování. Jest to především právě stabilizování výrobních nákladů, o něž se musíme v prvé řadě přičiniti. Jest to dále omezení výdajů státních. Na příkladu úřadu pro zahraniční obchod jest viděti, že by se mohly uspořiti veliké a veliké miliony úspornější správou. Ovšem, jest také naléhavá potřeba sehnati další úhradu jednak vybíráním daní, které ještě nejsou zaplaceny, jednak opatřováním daní nových. Jest třeba uznati za velkou zásluhu pana ministra financí, že svým energickým postupem v reorganizaci finanční správy zjednává podklad pro úspěšné vymáhání starých daní. Nezáleží však jenom na reorganizaci úřadů, jest potřeba také přeměny zákonů v mnohých směrech, aby práce byla zjednodušena, a i v tom směru dnes finanční správa si počíná velmi záslužně. Připomenu jen změnu zákona o dani pivní, která sleduje hlavně účel, aby se vybírání daně zjednodušilo a tím finanční správa uvolnila pro jiné úkoly. Také stojí za úvahu i zrušení některých daní, které nevynášejí mnoho a jsou při tom nákladné a zaměstnávají příliš mnoho orgány finanční správy.

Náš senát má zásluhu, že učinil první krok v tom směru, když se usnesl na zrušení velmi nepraktického zákona o poplatku z nájemného, a bylo by vděčným úkolem pro náš sbor, kdybychom ještě celý ten soubor daňových zákonů starších i novějších si probrali a eliminovali snad leccos, co nestojí za námahu, se kterou se to provádí.

Konečně při všech těch úsporách a snahách reorganizačních nevyhneme se opravdu novým daním, které jsou na obzoru. Bohužel, diskutuje se o nich velmi málo věcně, nýbrž více politicky. Zejména naší straně se vytýká velmi příkře, jako by se stavěla zásadně proti nové dani dědické, proti zvýšení daní z příjmů, proti zvýšení daně z obratu, a jako by tedy oddalovala jednání o těchto daních s úmyslem zmařiti je. Jest to výtka nesprávná. Naše strana neodmítá těchto daní, ale ji uráží způsob výtky, která se jí metá v tvář se stran socialistických, kde se líčí věc tak, jakoby tyto předlohy byly teprve prvou obětí, kterou žádá stát od středních a zámožnějších vrstev. Po celou dobu naší samostatnosti náš zákonodárný sbor za souhlasu zástupců středních vrstev občanských přijímal jeden zákon za druhým, které všechny znamenaly veliké finanční oběti na straně středních občanských, vrstev. Tedy výtka tato jest jistě nezasloužená.

My vůbec nepřejeme si ničeho, než-li aby se o těchto zákonech jednalo opravdu věcně a aby nebylo tak, jak se to děje s druhé strany, vše posuzováno stále jen z toho závistného, nenávistného třídního stanoviska. Je vůbec nutno, abychom zanechali již toho stálého vzájemného obviňování a abychom se spojili ke společné práci ve prospěch našeho státu. To platí pro poměr mezi občanskými a socialistickými stranami, a platí to stejně pro poměr mezi Čechy a Němci.

Vážení pánové! S tohoto místa i včera pan referent o dodatečném rozpočtu opětně podával přátelskou ruku zástupcům německé národnosti k součinnosti. Bohužel odpovědi, kterých se ve včerejších a dnešních jejich řečech na to dostalo, byly tak nevlídné a nepřívětivé, tak plné nenávistné kritiky naproti našemu státu, že nepřipravují půdu opravdové upřímné součinnosti. Je ze všeho viděti, že pánům ještě pořád vadí jedna věc, že se nemohou vyzouti z dřívějšího vědomí panujícího národa, který pořád si může ještě diktovati své požadavky.

Doufejme, že v té věci nastane přece změna, že pánové konečně jednou vpraví se do nynější své situace, uznají, že takové aspirace v našem státě, kde jsou menšinou, jsou nemožné, že dojdou k přesvědčení, že síla a rozkvět tohoto státu je stejně společným zájmem naším jako jejich a že budeme potom moci svorně pracovati ke zdaru tohoto našeho společného státu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku panu sen. Spiesovi.

Sen. Spies (německy): Slavný senáte! Když tento stát uzřel před 2 a čtvrt roky světlo světa, bylo mu dáno do vínku jako první dar kmotrovský utvoření pravé demokracie. Ale německému lidu, který stál úplně stranou při tomto založení státu, byl dán slib, když byl vůlí vítězů odsouzen, by patřil k tomuto státu, že se bude moci svobodně a bez překážky vyvíjeti, zkrátka a dobře, přislíbeno nám lepší Švýcarsko. Skutečně, vše přesně tak se vyvíjelo, co zevně tvoří demokratický stát, máme presidenta, poslaneckou sněmovnu a senát, ale hospodaří se v tomto státě přes veškeru demokracii, jak se nehospodařilo ani za dob nejtemnějšího absolutismu. A když naproti v druhé sněmovně ministr zahraničních věcí prohlašuje na základě jemu dodané zprávy o situaci, že se Němcům neděje přes jejich nepřátelské, oposiční chování zcela žádné bezpráví, ba že se jim dokonce nadržuje, ježto mají jak v senátě tak v poslanecké sněmovně více zástupců, než na ně průměrně připadá, a že Němci nechtějí na sebe bráti vůbec žádná vzájemná plnění, poněvadž odmítají i zákon o válečné půjčce a ve spise podaném Svazu národů tvrdí, že je německé školství utiskováno, pak jsou to tvrzení, která veskrze jsou brána ze vzduchu a kterých nemůžeme za žádných podmínek uznati.

Chceme-li správně posouditi poměry v tomto státě, stačí abychom vzali do ruky rozpočet tohoto státu, a při tom uvidíme, kam vlastně přichází německé daně, a můžeme konstatovati, kdo ve státě platí největší daně a dávky.

Ačkoliv se my, jako Němci ve všech oborech těšíme největšímu odstrkování, zdá se, že tomu tak není v oboru berního zákonodárství, v oboru hospodářství obilím, neboť zde vidíme jasně a zřetelně, že se vyžaduje od německých živnostníků, od německých majitelů pozemků placení mnohem větších daní, než se to děje jinde. To vysvítá přece již z toho, jak se provádí vymáhání daně z obratu, zdražující všechny životní potřeby, této největší lichvářské daně, jaká vůbec je. Zde byly utvořeny obory, které jsou přímo na výsměch každému spravedlivému rozdělení, a tu chci uvésti jeden z mnoha příkladů. Okresy Teplá a Bečov byly zařazeny mezi okresy obilní, okresy, které jsou vesměs položeny ve výši 650 až 720 metrů nad mořem, kde žně zřídka kdy začínají před 15. srpnem, naproti tomu byly jiné okresy se zcela jinými klimatickými a kulturními poměry zařazeny mezi okresy pícní. Vůbec zdá se, že si razí cestu systém, jakoby k placení daní byli pouze rolník a náš těžce postižený maloživnostník, a je-li v úmyslu zvýšiti daň z obratu na tento rok na 2%, připravuje-li se válečná přirážka 600% k pozemkové dani z vinic, zahrad a lesů, 400% ze všech jiných druhů půdy, proslýchá-li se dokonce, že se při nové úpravě výdělkové daně mají prohlásiti také jisté zemědělské podniky rovněž za výdělkové, dani podléhající, všechny výrobky, kterých rolník má zapotřebí pro svou domácnost, k vedení svého hospodářství, od měsíce k měsíci stoupají v ceně, o snížení mezd vůbec nemůže býti řeči, tu zajisté vnucuje se každému otázka: je za nynějších poměrů vůbec ještě možno, aby udržel své hospodářství? Je ještě možno při těchto cenách obilí a při stálém klesání cen dobytka udržeti rovnováhu v hospodářství mezi příjmy a výdaji, když nenastává pokles cen průmyslových výrobků, uhlí atd.? A při tom stále trvá největší hanba století, nucené hospodářství, nejen při obilí, ale při všech výrobcích zemědělských, a tento tlak, jenž na nás spočívá, tento systém veřejného hospodaření, začínající nahoře válečným obilním ústavem a končící dole okresními a obecními hospodářskými úřady, na nichž visí tisíce pijavek a vyděračů lidu, krmí se, z části lenoší a nechce nic dělati, kde jsou úplatnosti otevřeny dvéře dokořán, tento systém musí zmizeti, již z toho důvodu, protože jsme jako Němci bohužel musili seznati, že německé okresy byly přidržovány k odvádění kontingentů nestejně vyšší měrou, avšak svoji povinnost také pokud se týče odvádění jsme plně konali. Bohužel, musili jsme však, pokud se týče zásobování, po celá léta dožíti se trpkých zkušeností, že pro německé průmyslové okrsky ničeho nezbývalo, ba že Rudohoří dokonce bylo vydáno téměř smrti hladem. To je volné Švýcarsko na tomto území! Ještě nikdy k tomu nedošlo, aby byly pozvány naše německé odborné organisace k poradě, aby byly brány v úvahu jejich návrhy. Ale v otázkách, jako na př. nucené hospodářství, které tak hluboce zasahuje do trvání zemědělství, do výživy všeho lidu, je přece nutno dohovořiti se také s oním činitelem, který vydržuje stát, jak finančně, tak také hospodářsky, který dosud nikdy neuspořádal stávku pro splnění svých požadavků, nýbrž který neustále pracuje od časného rána do pozdního večera v zájmu všech.

Polní hospodářství není průmyslový závod, ježto je vázáno na povahu půdy, na poměry pracujícího lidu. Zemědělská výroba není rozdílná jen od kraje ke kraji, nýbrž liší se již od statku ke statku, každý majitel má na tom zájem, aby vytloukl pokud možno největší užitek, což je veřejnosti ku prospěchu. Vázanost a další spravování centrálním úřadem jsou tudíž pro budoucnost nemožností; výrobu statků a jejich rozdílení stát v pravém smyslu sesocialisoval, a to jest nemoc, shnilost systému, kterým všichni trpíme, jehož zhroucení je přede dveřmi, jenž sice ještě uměle má býti udržován, ačkoli jsme to přivedli již tak daleko, že musíme kupovati čínskou mouku z odpadků rýžových, ba že tento agrární stát v celém světě musí žebrati o několik drobtů. To jsou následky oné politiky, která to přivedla tak daleko, že výrobci byla navlečena svěrací kazajka, že není více pánem svých výrobků, neboť, kdežto všechny jiné stavy smějí volně vyráběti a samy určovati ceny, nejsou tudíž více vázány na žádnou cenu ve velkém, rolníkovi výroba úplně byla podvázána, platí se mu ceny, které více nekryjí vlastní výlohy a neukazují přiblížen k cenám světového trhu. Není tudíž více ničeho, co by ospravedlňovalo nucené hospodářství a centrály, nestojíme více na stanovisku, že by byla dělnická třída dohnána k zoufalství a musela hladem mříti, nýbrž hájíme hledisko: stejné právo a stejná svoboda pro všechny. A když dnes udělala vláda úplné fiasko s daní ze mletí a uložila daň z čistého výnosu katastrálního v nesnesitelné výši, a my každý neodvedený metrický cent obilí máme zaplatiti 1.000 Kč, tu mohu jen říci: obraťte se přece na ty, kteří nic neodvedli, my jsme byli po léta těmi hlupáky, kteří plnili svou povinnost, protože jsme zachránili přece trochu citů pro čest a státního vědomí ze starého státu. Tehdy vyvolali jste běsy neodvádění a nyní se jich nemůžete zbaviti, nyní to cítíte na vlastním těle.

Nesabotujeme vyhladovění konsumujícího obyvatelstva, ale obracíme se se vší rozhodností proti systému, který neznamená jen záhubu zemědělství, nýbrž záhubu celého národního hospodářství. Jsme pro politiku práce, svobody a vlastní hroudy, také náš venkovský lid přichází k náhledu, že on sám je nejsilnější, že sám drží v ruce svůj osud. Ale i k Vám musím zvolati: upusťte od svého šovinismu, zanechte svého vítězného opojení, nepokládejte nás za národ potlačených a přemožených, neboť nezvítězili jste nad námi se zbraní v ruce, dejte nám podmínky, abychom mohli vedle sebe žíti, nežeňte nás do krajností, poněvadž německý sedlák není žádnou hříčkou, chceme na základě sebeurčovacího práva rovné právo pro všechny. Jiného stanoviska neznáme, nepřipouští to již naše německá hrdost, náš národní a hospodářský význam, a když jsme si osvojili pojem pravé demokracie, tu končím slovy: Budeme pracovati klidně dále, ale dlouho si již nedáme všechno klidně líbiti. (Potlesk něm. senátorů.)

Místopředseda Kadlčák: Udělují slovo dalšímu řečníkovi panu sen. Klofáčovi. (Hlasy: Není přítomen!) Uděluji tedy slovo dalšímu řečníku panu sen Jarošovi.

Sen. Jaroš: Slavný senáte! Mám tu čest prohlásiti jménem svého klubu, že hlasujeme pro schválení dodatečného rozpočtu, jenž tvoří předmět dnešní debaty. Nečiníme tak z nějakého závazku k vládě, nýbrž se svého již opětovně projednaného stanoviska k republice. My jsme si plně vědomi toho, jaké důsledky to má za dnešních poměrů pro náš mladý stát, pro těžce nabytou svobodu našeho národa a jeho nejpočetnější složky třídy dělnické. Dáváme tímto způsobem státu, co tento ke své existenci potřebuje, nedáváme sankci také ke všemu, co vláda koná, a rovněž neprojevujeme nadšení pro všechny poměry, jaké u nás v poměrech politických a hospodářských panují.

Pokud se projednávaného rozpočtu týče, chci se omeziti na tyto poznámky: Přisvědčuji plně panu referentovi, jenž právem vytýká vládě, že mohla nás tak nepříjemného překvapení ušetřiti, jakým jest právě tento dodatek k rozpočtu. Vládnouti znamená předvídati a leccos - pokud se týče výdajů - mohla vláda předvídati a zařaditi dotyčná vydání do řádného rozpočtu. Dodatečné rozpočty, zvláště v takovém rozsahu, jak jest tento, mohou snadno vyvolati domnění, že se nerespektuje ústavnost a ze vláda si tu nechává jakási zadní dvířka. Jistě nepůsobí to nejlepším dojmem na ony kruhy, u nichž hledá pak stát úvěr.

Pokud se týče jednotlivých položek dodatečného rozpočtu, jest patrno, že menší polovice vydání jde na účet ministerstva národní obrany. Tato skutečnost nečiní tento dodatečný rozpočet zrovna populárním v oněch vrstvách, které my zde zastupujeme. Československý proletariát, zorganizovaný v naší straně, byl vždy antimilitaristickým a zůstal jím také po světové válce. Mohu bez přehnání říci, že přes smutné zkušenosti této tragické doby ve svém stanovisku vůči militarismu jsme se jenom utvrdili. Antimilitarismus není však a nemůže býti žádnou idiosynkrasií, on může se uplatňovati jenom rozumně kritickým způsobem. Objektivní uvažování o poměrech v celém světě a v našem okolí říká nám, že i v otázce stálého vojska musíme se říditi postupem všech ostatních a hlavně oněch sousedů, kteří s námi nechtějí přátelsky postupovat a stále ještě existenci naší republiky ohrožují. Na tomto stanovisku jsme stáli při projednávání branného zákona v revolučním Národním shromáždění a nemůžeme je opustiti, pokud se poměry nezmění. V branném zákoně dali jsme si svůj požadavek na zavedení milice takřka intabelovati a na jeho splnění budeme trvati, jakmile v nás uzraje přesvědčení, že nám to vnější poměry umožňují.

Aby se předešlo všem domněnkám o hospodářství v ministerstvu národní obrany a aby byla zabezpečena účinnější parlamentární kontrola, trváme na uzákonění návrhu, podaném našimi klubovními kolegy dr Wittem a Filipínským (tisk č. 100), o revisi vojenského hospodářství a jeho organizaci alespoň na několik roků. Trvalá instituce, která se bude zvláště zabývati touto kontrolou, skýtá větší záruky než kontrola, jak ji provádíme dle obvyklých způsobů v rozpočtovém výboru, jenž v několika sezeních tak objemný rozpočet projednati nemůže. Že by se v našem ministerstvu vojenství zvláště dobře hospodařilo, nedá se mysliti, poněvadž takové věci, jaké se stanou, že na příklad z pytlů se šijí spodky a zase po čase z kalika se šijí pytle, nesvědčí zrovna o nejlepším hospodářství. Nebo objedná-li se za války tolik zboží, přiveze se do Prahy a neví se, komu patří, to leží pak několik týdnů prostě na nádraží a pak musí ministerstvo zásobování je předati oděvnímu úřadu, poněvadž se neví, čí jest, složí se do skladiště, roztřídí a znova se musí odvážeti a takovým způsobem se vyhodí desetitisíce. To nesvědčí při nejmenším o vzorném hospodářství.

Jedné další výtky nechci a nemohu naši nynější vládu ušetřiti. Nepřezírám nijak její svízelné postavení a tíhu tak těžce překonatelných problémů poválečných, které nyní na ni doléhají. Jsou všesvětového rázu a nejsou zaviněny žádným činitelem uvnitř státu. Co vládě vytýkám, je to, že nevidím v celkovém jejím jednání důsledného a jasného postupu, a k tomu bych ještě řekl postupu demokratického. Členové vlády opomíjejí diskusi v Národním shromáždění a diskuse tato podle výroku našeho presidenta je podstatou demokracie.. Naši páni ministři informují sice veřejnost dosti často novinářskými články, ale tento jejich postup, i když je sebe více chvályhodný, nemůže nahraditi onu diskusi, kterou předpokládá ústavní život, a to již proto ne, poněvadž neskýtají lidu možnosti, aby svými povolanými zástupci mohl odpověděti, anebo své stanovisko, třeba odchylné neb opačné, uplatniti. Tímto způsobem ztrácí vláda zrovna kontakt s parlamentem, jaký má demokraticky řízený stát míti. Vláda si tím sama škodí, poněvadž, nedají-li jí události pak za pravdu, ztrácí důvěru. O důležitých počinech vlády mělo by býti v Národním shromáždění ne mluveno, ale vážně diskutováno. A tak pozorujeme, že stojíme dosti často před hotovou skutečností, na níž lze těžko něco měniti, nemají-li býti vyvolány otřesy. Naše úřednická vláda prohlašovala sice, že se považuje jen za přechodní, nicméně přišla s dalekosáhlým programem, který v době zamýšleného trvání se nedá uskutečniti.

Vláda měla by po mém soudu koncentrovati svou energii a činnost na neodkladné požadavky doby a na své nejhlavnější úkoly. K posledním náleží exekutiva a administrativa v duchu našeho zákonodárství a nejobyčejnější spravedlnosti. Právní řád musí uplatňovati vůči všem vrstvám. K prvním úkolům počítal bych v dnešní době starost o výživu, zřizování bytů a všechna nutná sociální opatření, kterých vyžaduje smutná situace pracující třídy. Otázka vyživovací vládou zdárně řešena nebyla, a tu, abych odůvodnil svou dřívější výtku, zdůrazňuji, že ještě žádný ministr se před Národním shromážděním neobjevil, aby nám vylíčil zcela objektivně příčiny celého nezdaru a přímý debakl, před nímž stojíme. Zejména nám ještě žádný ministr neobjasnil, proč nákupy v cizině a dodávky vlastních producentů za éry nynější vlády téměř úplně uvázly. Taktéž nám ještě žádný ministr neřekl, proč nebyl uplatněn zákon proti těm, kteří odpíráním dávek republiku v její existenci daleko více ohrožují, než kdokoliv jiný. Pan ministr dr Brdlík opomenul nás informovati o svých úmyslech v příčině otázky vyživovací, a já to zdůrazňuji proto, abych ho uvaroval všech důsledků, které by musely nastati, kdyby novinářské zprávy o jeho záměrech měly býti pravdivy. V otázce vyživovací musí vláda stůj co stůj dostáti svému úkolu, neboť lid po tolikaletém hladovění nesnese více strádání válečných dob.

Při zásobovací otázce mám těžkou žalobu proti těm, kteří dnes ovládají svět, neboť nepozorujeme, že by se nám dostávalo takové podpory, jaké již s hlediska čistě lidského, nehledíc k nějakým politickým vztahům, plně zasluhujeme. To, co se v zahraničí děje s naší valutou, a jak se s námi zachází zvláště při dodávání potravin a surovin, zejména však při poskytování úvěru, nesvědčí o tom, ze by ty veliké rozhodující státy projevovaly k nám nějakou přízeň. Nechci to podrobně rozebírati, poněvadž by to vyžadovalo delšího času, chci jen panu ministru zahraničnímu připomenouti, že bude museti i na tyto hospodářské vztahy rozhodující kruhy upozorniti. Náš lid, který je tak pracovitý a ničeho se nedožebrává, nedovede pochopiti, že jeho těžce nabytá mzda je kapitalisty západu systematicky znehodnocována a že při poskytování úvěru se nám kladou podmínky, které se dotýkají důstojnosti našeho státu a nebývaly ani obvyklými při obchodním jednání se státy dalekého východu. Pan ministr dr Hotowetz ze svých smutných zkušeností ví, na co narážím, a mohl by nám všelicos vysvětliti.

Pokud se týče akce zřizování bytů, nebude splněn úkol vlády pouhým uzákoněním předloh. I v této otázce budeme posuzovati vládu podle jejích skutků. Připomínám vládě, aby se včas postarala o materielní prostředky, a to hlavně pro družstva a veřejné korporace, které stavěti hodlají. Nedostane-li se těmto předem hmotné pomoci, pak nejhlavnější část celé bytové akce zůstane jenom na papíře. Zde hlavně bude míti pan ministr financí nejvhodnější příležitost, aby svůj veliký a nepopíratelný talent úplně uplatnil.

Stojíme ještě před jiným velkým problémem, který - žel - naší mladé republiky neušetří. Je to otázka nezaměstnanosti. O jejím dosahu netřeba ani mluviti. Ale chtěl bych věděti, co vláda pro její řešení chystá. Je s chovaný čas, abychom byli na tuto otázku již dnes připraveni, neboť každé opoždění mohlo by se krutě mstíti.

Omezil jsem se na nejaktuelnější otázky, abych nepřekročil vytčenou dobu.

Ještě přijde po mně kolega Ackermann. který bude jistě míti co říci vládě. Vyzývám vládu, aby si našich přání a podnětů důkladně povšimnula a aby pracující lid nehnala do cesty, které by nevedly ke konsolidování našich poměrů. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku panu sen. Chlumeckému.

Sen. Chlumecký: Panie a páni! Prvý raz vystupujeme v tomto zbore ako samostatná skupina senátorov československej sociálno-demokratickej strany robotníckej ľavice. Ohlasujeme proti vláde stanovisko opozičné. V dôsledku toho budeme hlasovať proti požadovanému dodatočnému rozpočtu.

Že sme vystúpili z klubu pravice a ustavili sa v klub samostatný, že zahajujeme opozíciu proti vláde a budeme hlasovať proti rozpočtu, na to máme nasledujúce dôvody:

V prvej rade rozhodujúcimi sú pre nás dôvody zásadné. Dokiaľ štát a celý jeho aparát je v rukách majetných tried, je orgánom triednej nadvlády a nástrojom k potlačeniu každého hnutia širokej vrstvy pracujúceho ľudu. Politickým úkolom triedneho boja robotníctva je dobyť štátnu moc pre proletariát a vyrvať ju z rúk tých, ktorí sú dnes v štáte pánmi. Hlasovať pre rozpočet za terajších pomerov znamená vysloviť dôveru a dávať prostriedky k ďalšiemu udržaniu ich moci tým, ktorí dnes v štáte vládnu a pomocou štátneho aparátu udržujú v poddanstve a porobenosti chudobný pracujúci ľud. Dokiaľ štátna moc je slúžkou veľkostatkárov, kapitalistov a vôbec boháčov proti chudobnému ľudu, nie je pre nás ako poctivých zástupcov robotníctva možným stanovisko iné ako nesmieriteľná opozícia. Naším cieľom je, aby bola zmetená nie len terajšia zpiatočnícka násilnícka vláda, ale i celá dosavádna vládna sústava a aby bola dosadená pevná, prísna, z práce a podpory najširších mas ludových silu i odhodlanost čerpajúca vláda robotníkov a malých roľníkov.

Aby sme mohli hlasovať proti vláde, vystúpili sme z klubu pravice dosiaľ spoločného tiež v dôsledku konkrétnych udalostí, ktoré prežívame.

Nemôžeme súhlasiť s politikou, ktorá sa síce prikrýva socialistickým menom, ale v skutočnosti umožňuje, aby buržoázia pod jej plášťom s úspechom upevňovala pozíciu svojej moci, válkou otrasenú, aby obnovovala si organizáciu militarizmu, četníkov, policistov, byrokratov a sudcov.

S hrôzou poznávame, ako tento proces upevňovania meštiackej moci pokročil za posledné dva roky od prevratu následkom toho, že bdelosť a ráznosť socialistickej politiky bola oportunisticky uspaná. Terajšia hrozná perzekúcia nekompromisných socialistov, vyvrcholivšia v strieľaní do bezbranných robotníkov a žalárovaní viac ako tri tisíc robotníckych mučeníkov pre velezradu, je toho krvavým dokladom. Protestujeme tiež s tohoto miesta, vzrušení oproti tejto perzekúcii, ktorá čo do rozsahu, drzosti a násilnosti vôbec nemá sebe rovnej v celom dejinnom období, čo existuje politicky prebudená trieda československého proletariátu. Protestujeme proti neslýchanému násiliu pred celou československou verejnosťou a pred celým civilizovaným svetom. Robotníkom bez rozdielu politického presvedčenia v Československom štáte vravíme, že pri tomto hanebnom útoku reakcie a zrady nejedná sa len o robotníctvo smeru našeho, ale o zlomenie robotníkov všetkých. Je najvýš na čase, aby vo všetkých odborových organizáciách, vo všetkých továrňach, medzi celým robotníctvom začalo sa uvažovať o ráznom vystúpení vo vhodnej chvíli na zakríknutie perzekúcie. Čtyriadvacsaťhodinová protestná solidárna stávka všetkých odborov, nevynímajúc železničných zamestnancov s heslom ťOkamžite zastaviť všetku exekúciuŤ. Vynútiť slobodu tlače, slova, spolčovania. Potlačiť procesy, prepustiť zatknutých, dať do budúcnosti záruky proti vládnej a četníckej ľubovoľnosti i triednej justícii. Použiť prostriedkov vynímečného stavu na miesto proti robotníkom proti keťasom úžerníkom, zdražovateľom, zbohatlíkům, veľkostatkárom a kapitalistom; to by bola po našom presvedčení jedine správna odpoved terajšej vláde, ktorá je tak sebevedomá, že naostatok ešte čaká hlasy zástupcov pre svoj dodatočný rozpočet.

Nachodíme sa uprostred rozkladu kapitalizmu, stále postupujúceho. Prvý raz od mnoho rokov aj indiferentní robotníci sú vytrhovaní strašidlom nezamestnanosti, ktoré nad obzor vystupuje, z ilúzií, do ktorých boli uvedení. Mimo to sme pred vážnymi ťažkosťami zásobovacími a pred ďalším zdražením múky a iných najnepostrádateľnejších životných potrieb. Za takejto situácie bolo by zradou povoľovať vláde prostriedky, ktorých ona použije k tomu, aby ešte viac upevnila svoju moc a perzekúciou, žalármi, žandármi, vojskom potlačovala aj budúce zápasy, ktoré trieda robotnícka, donútená biedou, bude viesť.

Vstupujúc založením samostatného klubu ľavice aj v senáte do opozície proti vláde, upozorňujeme robotníctvo so všetkou otvorenosťou na vážnosť pomerov, na ktorých prahu sa nachádzame.

Útokom zamestnávateľov na mzdy a dobu pracovnú budú robotníci v stave odolať len vtedy, keď stávky a mzdové boje nepovedú dla odborov roztrieštene, jednotlive, bez vzájomnej súvislosti, lež vtedy, keď vymôžu si na odborovej ústredni, aby pre všetky odbory vypracovala jednotný plán hospodárskeho zápasu a dľa toho plánu, keď všetky odbory: kovorobotníci, baníci, železničiari, zemedelskí robotníci atď. brániť sa budú proti ofenzíve kartelov kapitalistických jednotnou frontou, jednotnou bitvou, spojenými silami. Problém nezamestnanosti za pomerov, ako sa vyvíjajú, nebude možné ovládnuť len nedostatočným podporovaním, ale tým, keď závodným radám bude poskytnutá kontrola výroby, možnosť a právo kontrolovať, či podniky obmedzujú výrobu a prepúšťajú robotníkov odôvodnene či nie, kontrolovať zisky i finančnú hotovosť, čím jedine možno posúdiť, koľko sa môže vydať na mzdy. Ďalej bude možno tento problém ovládnuť len zaraďovaním nezamestnaných do výrobného procesu a vyplácaním mzdy pre nich na účet predbežných ziskov celého kartelu podnikateľského. Poruchy zásobovacie, drahota a kríza bytová za stavu, s akým je teraz treba počítať, prekonané úplne vôbec byť nemôžu. Zmierniť ich je možno len vtedy, keď ihneď kontrole rád zemedelských delníkov budú zverené všetky zásoby na veľkostatkoch, u veľkých statkárov, ich dodávanie, prípadne tajný podvodný predaj alebo vývoz. Keď ďalej všetkým osobám pracujúcim za mzdu, tiež všetkým nižším štátnym úradníkom, požívateľom rent a penzií budú potraviny dodávané lacnejšie, než vrstvám bohatým, prostredníctvom organizácie konzumov a za dozoru organizácií odborových a závodných rád. Keď rozšírené bude právo zabavovať prebytočné miestnosti obytné a keď konečne primerene budú zvýšené platy a mzdy aspoň najpotrebnejším kategóriám pracujúcim, medzi ktorými nesmie byť zabudnuté na požívateľov rent invalidných, úrazových a vôbec penzistov.

Ani tieto úkoly, ku ktorým núti pálčivosť problémov najbližšej doby, nenie v stave zdolať štát s dosavádnou byrokratickou administratívou, pri dosavádnej finančnej svojej sústave, s dosavádnym typom vládnym. Tým menej je v stave zdolať celý dejinný problém terajšej doby. Dľa našeho presvedčenia je jediné východisko z terajšej ťažkej situácie, jak ju v celom kapitalistickom svete spôsobila svetová válka: učiniť aspoň prvý prielom do zásady súkromného vlastníctva, vyvlastniť bez náhrady veľkostatky, velkobanky, aspoň najväčšie veľkokapitalistické podniky obchodné a priemyslové, anulovať všetky válečné pôžičky pri úplnom šetrení vlastníctva mestských i venkovských vlastníkov drobných a stredných, pri úplnom vyplácaní vkladov drobných.vkladateľov. Vieme, že terajšia vláda k podobnému zasiahnutiu do súkromokapitalistického systému nemá ani vôle ani moci. Po tejto ceste mohla by isť len prácou a prísnosťou najširších vrstiev ľudu podporovaná, cieľavedomá a pevná vláda robotníkov a malých roľníkov.

K dnešnému spôsobu vlády nemôžeme mať dôvery a na prejav svojej nedôvery budeme hlasovať proti dodatočnému rozpočtu.