Přecházím nyní k vlastnímu projednávání předmětu. Není vám přece, velevážení pánové, žádným tajemstvím, že způsob, jakým se jedná s německým školstvím, vzbudil v nejširších vrstvách našeho obyvatelstva největší roztrpčení a rozhořčení. Ve všech debatách, které se o tom konaly v tomto slavném senátě a také ve druhé sněmovně, bylo to projeveno vládě a většinovým stranám způsobem nepochybným, i zůstane dle mého názoru po všechny časy hanbou pro český národ, že dovolil, aby jeho vůdcové a jeho vláda takovýmto způsobem zacházeli s německým, školstvím. Vlastní své stanovisko v této otázce označil jsem již také v tomto slavném senátě. Nejsem žádným zásadním odpůrcem zrušení jistých škol. Stojím na stanovisku, že pokud jde o školství, v dřívějších letech bylo snad učiněno trochu příliš mnoho, i nemám naprosto ničeho proti tomu, zruší-li se anebo zredukují-li se skutečně a prokazatelně přebytečné školy anebo školní třídy. Ale, velevážení pánové, mám za to, že zrušení škol jest věcí obou stran, i pamatuji se dobře, že jsem kdysi při návštěvě presidenta republiky měl příležitost dotknouti se této otázky, a také on byl tehdy toho názoru, že zrušení škol nemá se díti jednostranně, nýbrž vždy v dohodě se stranou druhou. Řekl jsem to presidentovi Masarykovi, když byla zrušena reálka v Hodoníně, avšak vláda nesledovala této správné zásady, a my vidíme až do dnešní doby, po 2 ¹/₂ letech, totéž utiskování německého školství, aniž by byly bývaly přijaty návrhy, kteréž svého času byly podány, aby věc se dála v mírnější formě.

Již revoluční Národní shromáždění vytvořilo zákon ze dne 3. dubna 1919, jenž v celém svém znění jest tak nedemokratický, že nutno žasnouti nad tím, že stát, který se nazývá svobodnou demokratickou republikou, připustil, aby takovýto zákon se stal skutkem. Víte, že v §§ 4 a 9 tohoto zákona dáno bylo předsedovi zemské školní rady právo, z vlastní pravomoci rušiti anebo redukovati školy. Táži se vás, zdali jest demokratickým, dávati do rukou jedinému člověku veškeré blaho školství, k tomu ještě školství druhé národnosti. Dotyčný přejímá přece také příliš velkou odpovědnost a během času se také prokázalo, jak byl od základu falešným smysl tohoto zákona. Co měl tento zákon za následek? Měl za následek, že do školy byla vnesena politika, že se dokonce pěstuje stranická politika, že se uplatňuje nepřízeň a pocit pomsty jedné národnosti proti druhé, zajisté nikoli ve prospěch školství vůbec. Při zřizování českých škol, nebyla vždy potřeba vůdčím motivem. Přímo bez jakéhokoli plánu byly školy zřizovány, vášeň zakládati školy zachvátila úřady a pravé závodění nastalo mezi jednotlivými okresními hejtmany. Každý chtěl v této přičíně předstihnouti své kolegy. A obzvláště my na Moravě zaznamenáváme velmi zlé zkušenosti z činnosti jednotlivých okresních hejtmanů. Vy všichni víte o tom a bylo zde také opětovně o tom mluveno, že děti byly nuceny do škol, aby naplnily české školy, kteréžto děti nemají nic jiného nežli české jméno. Čistě německé obce byly tím nuceny zřizovati české školy, v čistě německých obcích byla vláda nucena zřizovati české menšinové školy a to jen z toho důvodu, poněvadž do tohoto území přeložila některého českého četníka anebo některého českého železničního úředníka s příslušným počtem dětí. Důvod pro zřízení školy byl pak pro vládu dán. Stalo se také opětovné, že školní budovy, které patřily německé většině, jež často třetí činitelé vybudovali a tomuto účelu věnovali, byly od úřadů zabrány a českým školám odevzdány. Tak na příklad u nás na Moravě stalo se opětně, že děti většiny některé obce musí choditi do obce 3 až 4 kilometry vzdálené, aby navštěvovaly německou školu, kdežto české děti umístěny jsou ve školních budovách, které dříve byly německými školami. Vláda zařazovala ve svých posavadních rozpočtech veliké sumy pro stavbu menšinových škol. Nejsem žádným nepřítelem menšinových škol, každá národnost má míti své školství. Ale jestliže jste již vydali sta milionů na zřizování českých menšinových škol, pak bylo by přece lze od vás žádati, aby se také Němcům dostalo menšinových škol. Skutečností jest, že na Moravě posud nemáme německých menšinových škol, ačkoliv potřeba jejich opětovně byla úřadům sdělena. Přikazování německých dětí do českých škol, které tam chodí jen proto, poněvadž na neštěstí, řekněme, mají české jméno, má také za následek, že také na českých školách dlužno vyučovati německy, i bylo by mi bývalo velmi příjemno, kdybych tuto skutečnost opětovně mohl konstatovati v přítomnosti pana ministra školství. Byl bych ho vyzval, aby sobě od moravské zemské školní rady vyžádal potřebná data, zdali jich posud nemá. Zdali takovéto jednání jest pedagogicky správné, bude panu ministru školství rovněž jasno. Pan ministr školství pronesl v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny výrok, že v dřívějších dobách přáním Čechů nebylo vyhověno, že na jejich potřebu pokud jde o školy, nebylo přiměřeně hleděno. Také tuto skutečnost chtěl jsem v jeho přítomnosti vyvrátiti a chtěl jsem říci, že takováto přání nikdy nebyla projevena, a byla-li projevena, pak skutečně dle zákonitých předpisů byla splněna. Bude mu však také známo, že Češi svého času byli velikými nepřáteli říšského zákona o školách obecných. Již jednou jsem zde vylíčil scénu, která se odehrála na moravském sněmu, když šlo o to, usnésti se na zemském zákoně k říšskému zákonu o školách obecných, a sdělil jsem, že české strany za vedení tehdejšího hraběte E. Belcrediho opustily sál s úmyslem zabrániti schopnosti usnášení. Vidíme z toho, že Češi nebyli žádnými přáteli tohoto zákona o obecných školách, a lze také snadno protokolárně prokázati, že české obyvatelstvo alespoň po 10 let po účinnosti říšského zákona o školách obecných za zřízení obzvláště českých měšťanských škol nikdy nežádalo, že tudíž také žádosti tyto splněny býti nemohly. Ale jest tudíž také pochopitelno, že německé obyvatelstvo, které poznalo důležitost a význam, který obzvláště občanské škole přísluší, a které se také vynasnažovalo o zřizování měšťanských škol, v této příčině jest daleko napřed, což vy nyní chcete přes noc napraviti. I když také jako národnostně cítící člověk úplně chápu, že své školství zvelebujete, že kulturu svého lidu chcete přivésti na vyšší úroveň, tož přece domnívám se, že musím říci: čiňte to všechno, aniž byste tím škodili Němcům, máte dnes moc, máte dnes sami nadvládu, můžete zřizovati školy kde, a kdy chcete, ale myslím, že není potřebí, aby skoro každé zřízení české školy dopadlo ke škodě německého školství. A když také pan ministr financí tentokráte zavedl veliký úsporný systém, jsem přesvědčen, že pro podporu vašich kulturních účelů bude vždy míti peníze. Považte, že jest měřítkem kultury některého národa, jakým způsobem jedná s kulturními potřebami druhých národností, zdali s blahovůlí anebo s nepřízní. A jestliže snad dříve nešlo vše dle vašeho přání, jak stále tvrdíte, pak nesmíte se toho dovolávati, neboť jste nám přece opětovně prohlašovali, že to chcete činiti lépe. Založili jste demokratickou republiku a slíbili jste nám při pařížském vyjednávání, že naše školství zůstane nedotčeno, že si dovedete vážiti kultury druhých. Slibovali jste nám tehdy rovnoprávnost a přislibovali jste nám také nedotknutelnost našich škol. Kde však zůstává splnění těchto slibů? Co jste učinili doposud, abyste nás smířili se svými opatřeními v širším smyslu s tímto státem? Chcete od nás loyalitu, ale přicházíte nám vstříc s brutalitou. Lásku ke státu chcete vynutiti tlakem své pěsti, imponovati nám dle Kramářova receptu násilím. Suďte sami, zdali to jsou správné prostředky, pomyslete na dřívější své postavení v Rakousku a na politiku, kterou jste tam pěstovali a tažte se sebe sama, zdali není přirozeno, když my, hledíce k tomu, jak se s námi zachází, především a v prvé řadě myslíme na svůj národ a všech svých sil používáme na hájení jeho práv. Jestliže by místopředseda Klofáč měl přijíti ještě ke slovu, on, jenž v poslední době obzvláště se zdá býti dobře naložen a se známým pokynem ruky řekne, že se nám nestalo žádné bezpráví, že zrušeno bylo pouze gymnasium v Kroměříži a že Němci v tomto státě stále jenom raisonují a naříkají, nuže pánové, když během 2 let zrušeno bylo více nežli 2000 školních tříd, pak věru nelze mluviti o spravedlivých opatřeních, a jestliže pan místopředseda Klofáč stále mluví jen o gymnasiu v Kroměříži, pak pravím já, že bychom byli s klidem přijali zrušení tohoto gymnasia a několika jiných škol. Ale vzhledem k přímo hrozivému počtu škol, které jste nám zavřeli, nemůžeme ovšem býti srozumění s vašim jednáním, neboť jest v tom systém, jest u vás bezohledným úmyslem rdousiti německé vyučování a lze to pozorovati jen příliš zřetelně. Co pak se týče raisonování a žalob, které se nám stále vytýkají, tu dovoluji si otázku: co činili jste vy v posledních padesáti letech ve starém rakouském parlamentě, neraisonovali jste a nežalovali neustále? (Sen. dr Malínský: Ano, ale měli jsme k tomu také příčinu!) Máme dnes tutéž příčinu jako vy a velebil bych to jako štěstí pro německý lid, kdyby věčné žaloby a raisonování, kterého nezanecháme, majíce k tomu příčiny, přineslo nám tytéž úspěchy jako vám. Upusťte konečně od tohoto hanebného úmyslu, a dejte sobě potolikáté již říci, že čím více násilí budete používati, abyste nás terrorisovali, tím tužším bude náš odpor; národnostní boje v tomto státě nepřestanou a základy republiky počnou opět více kolísati. Použijte, pánové, této mnohé námahy, kterou na nás vyplýtváte, raději k věcem užitečným. Žijeme nyní v krisi, kterou vysoká vláda ráčí odbývati několika málo slovy. Jeden pán řekne, že krise není tak zlá, že se stává horší jen tím, poněvadž se stále bére do úst slovo >krise<, druhý pan ministr řekne zase, že krise již dosáhla vrcholu a že asi v nejbližší době poleví. Nuže, pánové, pohled do novin ukáže přece, že krise věru ještě nepolevuje a že každodenně nastávají nové zjevy, které by mohly řídiče tohoto státu nutiti k přemýšlení. Jsou však také jiné poměry v tomto státě, které by vás měly vésti k tomu, abyste jim věnovali více pozornosti. O poměru národností mezi sebou mluvili jsme opětovně a jest příznačné, že vy na příklad poměru Slováků k vám věnujete velmi málo pozorností, ačkoli nám každá debata, které se pánové této strany zúčastní, dokazuje, že bratrství, jak se tomu vždycky říká, mezi stranami zajisté není takové, že byste mohli mluviti o nějakém míru mezí těmito dvěmi národnostmi. Chci obrátiti také vaši pozornost na přímo bezútěšný parlamentarismus v našem státě. Jest to, co se děje v poslanecké sněmovně a zde v senátě, skutečně vážnou parlamen-tární prací? Můžete srovnati se svým svědomím, že důležité předlohy jako rozpočet a mnohé jiné předlohy nutno probičovati v nejkratším čase, můžete srovnati se svým svědomím, že během příštího týdne, ve kterém se mají konati nejvýše 2 až 3 sezení, má býti vyřízena celá řada důležitých zákonů, aniž bychom měli možnost podrobiti je důkladnému studiu?