Firma se odvolala. Ve druhé instanci také vyhrála a nejvyšší soud brněnský to vrátil k doplnění. Nyní tato záležitost jíž třetím rokem znova se projednává u obchodního soudu. První instance zase vynesla rozsudek ve prospěch české firmy, a také druhá rozsoudila rovněž ve prospěch této české firmy. Je zajímavo, že v tom rozsudku, který mám zde po ruce, přímo referent praví, že tam jsou dopisy, >kterésvědčí výmluvně o protahování celé záležitostise strany žalované firmy.< Tato firma, když jinak nemohla překaziti vynesení rozsudku, obžalovala majitele české firmy, že tam dal špatné zboží. Ihned vyslaná komise zjistila, že v bednách je lepší zboží, než byly vzorky, a v protokolu se praví: >o nicotnosti námitek žalované firmy, zejména co se týče do jakostizboží učiněných,< podává zdrcující důkaz výsledek znaleckého ohledání zboží, že >přes tak dlouhou dobu uložení zbožíbylo bezvadně zachováno<.
To dokazuje, že naše firma se chovala korektně, že dala lepší zboží nežli vzorky, a přes to obchodní soud stál na straně cizí firmy, té firmy, která chtěla oloupiti naši domácí firmu. Takových případů máme několik, že obchodní soud stál přímo proti našim českým dodavatelům a hnal je přímo do konkursu. Tato firma mohla docela otevřené ohlásiti vyrovnání a konkurs, ale tato firma, aby zachovala čest svému jménu, dodnes toho neučinila. S tohoto místa volám, aby ministerstvo spravedlnosti učinilo opatření, aby obchodní soud, řekl bych, svým jednáním nevháněl naše živnostníky do tak zoufalého stavu, že jsou nuceni protahováním vyneseného rozsudku ohlásiti konkurs nebo vyrovnání. Zajímavo je, že obchodní soud šel tak daleko, že i uvolnil zboží, které tato cizí švýcarská firma dovezla podloudným způsobem na falešné dovozní povolení. My jsme zakročili, ale dodnes nemůžeme zjistiti, kdo dovolil uvolniti toto podloudné zboží k nám dovezené. Dnes mám zde potvrzení zemského trestního soudu, který praví, že nedovolil této firmě uvolniti prodej, mám potvrzení lichevního soudu, kde i tento soud nyní zříká se zodpovědnosti. Kde je ten, kdo dal povolení, aby uvolnil to zboží, které mělo býti české firmě zárukou, že dostane správně zaplacenou pohledávku? To jsou poměry, k nimž mlčeti nemůžeme. Proto používám této příležitosti, abych veřejně na ně poukázal, poněvadž jsou neudržitelné. U obchodního soudu sedí neschopní lidé, kteří musí býti nahrazeni lidmi mnohem schopnějšími, živnostnictvu a průmyslu příznivějšími než jsou dosavadní.
Z národohospodářského stanoviska je potřebí tedy změny zákona, o němž jsem dříve mluvil, aby dobrodiní vyrovnávacího řádu nemohlo býti zneužíváno k spekulaci, aby byli lépe chráněni i věřitelé, a aby bylo možno přiměti dlužníky, aby v zájmu vlastním a v zájmu svých věřitelů učinili vyrovnání správné, aby byla znemožněna spekulace. Z toho důvodu má býti vyrovnávací částka z dosavadních 25 % zvýšena na 35 %. Zvýšení nejnižší vyrovnávací částky domáhají se četné hospodářské korporace a stavovská sdružení. Stejný požadavek vyslovila jednomyslně porada, jež konala se 21. listopadu 1922 v ministerstvu spravedlnosti a již súčastnili se zástupcové obchodních komor, obchodních grémií, družstev, průmyslu a organisace věřitelů. Ten to zákon o změně některých ustanovení konkursního a vyrovnávacího řádu dle čl. 4, neplatí pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zavedena byla již stejná vyrovnávací částka 35 % vládním nařízením.
Živnostensko-obchodní výbor doporučuje slavnému senátu přijetí tohoto zákona tak, jak byl přijat poslaneckou sněmovnou. (Potlesk.)
Předseda: Nikdo není k slovu přihlášen, přikročíme k hlasování.
O navržené osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.
Jsou námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.) Nejsou.
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímají se ve čtení prvém.
Přikročíme k projednávání odstavce 3., který byl dán jako poslední bod pořadu dnešní schůze, ke
3. Zprávě výboru zahraničního a ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1572) o vládním návrhu zákona, kterým se vláda zmocňuje, aby pří opatřeních hospodářského nátlaku podle či. 16. úmluvy o Společností národů použila cesty nařizovací. Tisk 1599.
Zpravodajem za výbor zahraniční jest p. sen. Svěcený, za výbor ústavně-právní p. sen. dr. Franta. Uděluji slovo zpravodaji za výbor zahraniční p. sen. Svěcenému.
Zpravodaj sen. Svěcený: Vážení pánové! Podávám zprávu I. výboru zahraničního, II. výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1572) o vládním návrhu zákona, kterým se vláda zmocňuje, aby při opatřeních hospodářského nátlaku podle článku 16. úmluvy o Společnosti národů použila cesty nařizovací.
Vítězné státy vypracovaly v Paříži při mírovém jednání úmluvu (pakt) o Společnosti národů. Tato úmluva o Společnosti národů jest obsažena ve všech mírových smlouvách, jež byly u nás schváleny Národním shromážděním.
Když připuštění byli do Společnosti národů též neutrálové, navrhli různé změny zmíněné úmluvy, které byly svěřeny Radě Společností národů ku projednání.
Z navržených změn schválilo celé shromáždění Společností národů v Ženevě dne 5. října 1921 14 Protokolů, z nichž Protokoly 11, 12, 13 a 14 týkají se změny článku 16. úmluvy Společností národů.
Čl. 16 úmluvy stanoví:
>Uchýlí-li se některý člen Společnosti národů k válce, nedbaje závazků,které na se vzal podle čl. 12., 13. nebo 15.,má se ipso facto za to, jakoby se byl dopustil válečného činu proti všem ostatnímčlenům Společnosti národů. Tito členové se zavazují, že s ním přeruší ihned všechnyvztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny vztahy mezí osobami sídlícímina území jejich a osobami sídlícími na území státu, který porušilúmluvu a že zastaví všechny finanční obchodní neboosobní styky mezi osobami sídlícími na území kteréhokoliv jiného státu, ať je členem Společnosti národůči není.<
Opatření hospodářského nátlaku, jež tento článek má na zřeteli, má se provésti ihned, to jest v okamžiku, který doporučí Rada Společností Národů.
Některá z těchto opatření dala by se sice provésti ihned podle platného právního řádu, avšak jiná vyžadovala by vydání zvláštního zákona.
Poněvadž žádný zákon nelze vydati ihned, neboť jest zapotřebí k tomu různých více času vyžadujících formalit (zejména svolání Národního shromáždění, nezasedá-li, projednání osnovy zákona ve výboru a v plenech senátu a poslanecké sněmovny), nastal by tím průtah, jenž by zavinil, že opatření, o něž jde, nemohla by býti provedena, jak žádá citovaný čl. 16. ihned.
Z toho důvodu, aby mohl být splněn mezinárodní požadavek, který naše republika schválením mírových smluv a úmluvy o Společností národů a tedy též citovaného článku 16, na se vzala, bylo zapotřebí zmocnili vládu, aby mohla učiniti cestou nařizovací i taková opatření hospodářského nátlaku, k nímž by jinak bylo zapotřebí zvláštního zákona.
Poněvadž nelze předem jednotlivá opatření vypočísti v zákone, ježto bude záležeti vždy na dotyčném případě, jakých opatření bude zapotřebí, jest znění § l zákona všeobecně formulováno, avšak hospodářský nátlak týká se pouze vztahů obchodních a finančních, jakož i styků osobních.
Opatření hospodářského nátlaku mohou zasáhnouti též do osobní svobody a do majetkových práv občanstva; proto bylo nutno nařízení vlády náležité vymeziti.
O to postaráno jest ustanovením § 2 tohoto zákona, podle něhož nařízení takové musí býti předloženo db 14 dnů od vyhlášení Národnímu shromáždění, a nezasedá-li, Stálému výboru podle § 54 ústav. listiny ku dodatečnému schválení, jinak pozbývá 15. den platnosti; stejně tak, jestliže schválení se výslovně odepře buď některou sněmovnou nebo Stálým výborem od toho dne, kdy na tom některá ze jmenovaných korporací se usnesla.
Stejně jest vláda povinna opatření hospodářského nátlaku ihned zrušiti, jakmile pominul důvod, pro který bylo povoleno.
Ustanovení ta jsou obdobná předpisu § 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n., kterým se vláda zmocňuje učiniti opatření.
Členové Společnosti národů jsou shodní v tom, že si vzájemně poskytnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření k úpravě mimořádných poměrů dopustí se porušení některého závazku vyplývajícího z této úmluvy, může býti ze Společnosti národů vyloučen usnesením všech ostatních členů.
Sankce článku 16. nastupují, když člen Společností národů přikročí k válce bez ohledu na závazky, jež na se vzal článkem 12., 13. a 15., nebo v případě článku 17., odst. 1. a 3.
Výbor zahraniční senátu projednal ve schůzi dne 11, dubna 1923 vládní osnovu zákona, kterou, schválila též poslanecká sněmovna ve 197. schůzi dne 9. března 1923, a usnesl se tento výjimečný zákon, jednak vzhledem k tomu, že účelem jeho jest zabezpečení míru, jednak že vyplývá z povinnosti splniti mezinárodní závazek, který republika Československá vůči Společnosti národů na se vzala, a vědomí, že zákona toho vládou nikdy nebude nikterak zneužilo, doporučiti též senátu přijetí, osnovy zákona ve znění poslaneckou sněmovnou schváleném a obsaženém v senátním tisku č. 1572.
Doporučují, aby usnesení poslanecké sněmovny bylo i zde v senátě schváleno. (Souhlas.)
Předseda: Za výbor ústavně-právní referuje p. sen. dr. Franta.
Zpravodaj sen. dr. Franta: Slavný senáte! Nejsem přítelem dalšího zmocňování vlády, avšak zde jde o nutnou věc, splnění mezinárodních závazků, poněvadž, jak již p. předseda zahraničního výboru vyložil, jde o to, aby bylo splněno, co bylo usneseno na shromáždění Společnosti Národů v Ženevě dne 5. října 1921, kde se praví, že opatření hospodářského nátlaku, jež jsou na zřeteli, mají se provésti ihned a to tenkráte, když to doporučí rada Společnosti Národů.
Tedy zákon, který se vám nyní předkládá a ve kterém se praví v §u l, že vláda se zmocňuje, aby při takových opatřeních podle 16. článku úmluvy použila cesty nařizovací i tam, kde by bylo třeba jinak zákona, když by průtah byl na újmu věcí, jest v souhlasu s úmluvou, která byla učiněna našimi zástupci v Ženevě, a proto ústavně-právní výbor připojuje se úplně k důvodům, které uvádí výbor zahraniční, a dokládá jen to, že zmocnění, které v každém jednotlivém případě uděluje vládě, jest podmíněno dodatečným schválením Národního shromáždění aneb Stálého výboru a že jest povinností vlády vždy nejdéle do 14 dnů předloží i toto usnesení vládní budí o Národnímu shromáždění nebo Stálému výboru.
Vzhledem k tomu doporučuje výbor ústavně-právní, aby bylo přijato to, co bylo navrženo vládou, beze změny. (Souhlas.)
Předseda: Nikdo není již k slovu přihlášen, přikročíme k hlasování.
Prosím, račte zaujmouti místa. (Děje se.) O navržené osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formulí hodlám dáti hlasovati najednou.
Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.) Nejsou.
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Osnova z zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímají se podle zprávy výborové ve čtení prvém.
Dnes byla tiskem rozdána naléhavá interpelace sen, dr. Hellera, Niessnera a soudr. na p. ministra financí stran událostí v bance Bohemii. Tisk 1618.
Podle §u 68. jedn. řádu rozhodne senát bez rozpravy prostým hlasováním, zda a kdy jest o této naléhavé interpelaci zahájiti rozpravu.
Byl mně podán dostatečně podporovaný návrh sen. dr. Hellera a soudr.
Žádám, aby byl přečten.
Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):
Návrh sen. Hellera a soudr.:
>Navrhujeme, aby o naléhavé interpelaci tisk 1618 byla ihned zahájena rozprava.<
Dám o tomto návrhu hlasovati.
Kdo souhlasí s tímto právě přečteným návrhem, nechť zvedne ruku, (Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat.
Než přikročíme k zahájení debaty, uděluji slovo p. navrhovateli.
Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Dovolím si jen několika málo slovy odůvodniti naléhavost interpelace, kterou jsme podali. Ve středu minulého týdne konala se v poslanecké sněmovně debata o několika interpelacích, které se vztahovaly na události v bance Bohemii. Během této debaty podal pan ministr financí prohlášení, které podle mého názoru nevysvětlilo takřka ničeho a které se podstaty věci nedotklo. Během debaty uchopil se pak slova poslanec Kubíček a přednesl věci, které ukázaly nutnost, aby vláda na to ihned odpověděla. Dr. Kubíček uvedl, že ministerstvo financí již počátkem roku 1922 předsevzalo v bance Bohemii revisi, která tehdy ukázala schodek 19 milionů korun. Z akciového kapitálu 25 milionů korun zmizelo tedy již tehdy 19 milionů. Uvedl dále, že výsledek této revise sdělen byl jen předsedovi banky panu Scheinerovi, nikoli však veřejností, nikoli však správní radě, takže pan dr. Scheiner sice pro svoji osobu vyvodil důsledky z tohoto výsledku a opustil banku, při čemž zároveň použil příležitosti pověsiti ji jiným na krk. Byly sice některé spořitelny dle vývodů pana Kubíčka vyrozuměny o výsledku revise a vyzvány, aby své vklady u banky Bohemie vyzvedly, nikoli však všechny spořitelny, a ani vkladatelé se o tom nedozvěděli a nadále velký počet lidí ukládal peníze u této již tehdy pasivní banky, aniž by je kdo varoval. Přes tento výsledek revise, kterou předsevzalo ministerstvo financí, dalo ministerstvo financí svolení k tomu, aby akciový kapitál zvýšen byl o dalších 10 milionů. Konečně sdělil pan Kubíček také, že o výsledku této revise dozvěděl se mnohem později od osoby zcela podřízené, což, je-li to pravdou, vydává nepříliš skvělé vysvědčení o úřední mlčenlivosti v ministerstvu financí. To vše uvedl pan dr. Kubíček a přítomný pan ministr financí nepovažoval za nutné, aby mu odpověděl. Nepovažoval za nutné, aby odpověděl na tyto věci a vyvrátil je, věci to, jež jsou-li pravdivé, mohou veřejnost nejvyšší měrou znepokojiti. Považovali jsme tudíž za nutné, aby pan ministr financí toto opomenutí předešlého týdne napravil, a tázali jsme se, zda sdělení pana dra Kubíčka jsou pravdivá, a je-li tomu tak, jakým způsobem může pan ministr financí ospravedlniti jednání dřívější vlády a nynější vlády. Vyhrazuji si, že po vývodech pana ministra financí proberu věc samotnou.
Předseda: Zahajuji debatu. Jsou přihlášeni: pan ministr financí ing. Bečka a sen. K.Friedrich, dr. Heller, dr. Ledebur a dr. Horáček. Řečnická lhůta je stanovena na 3/4 hodiny.
Uděluji slovo panu ministru financí ing. Bečkovi.
Ministr financí inž. Bečka: Slavný senáte! Dovoluji si odpověděti jménem vlády na naléhavou interpelaci sen. dr. Hellera, Niessnera a soudr. na ministra financí stran událostí v bance Bohemii. K vývodům dr. Kubíčka vzpomenutým v této interpelaci sděluji: Dne 20. května 1920 došla ministerstva financí žádost banky Bohemie za povolení ku zvýšení akciové jistiny z 25 na 100 milionů Kč. O žádosti této vyjádřilo se ministerstvo financí svým přípisem ze dne 16. června 1920 č. 48.932, ve kterém sdělilo ministerstvu vnitra, že by souhlasilo s povolením zvýšení akciové jistiny o 10 milionů, tedy z 25 na 35 milionů Kč, splní-li banka určité podmínky. Mezi jiným žádalo ministerstvo financí, aby banka Bohemie upravila svůj obchod zbožím po rozumu resoluce Národního shromáždění, aby zbavila se před zvýšením kapitálu svých nostroakcií a dbala určitým způsobem větší likvidity. Banka nepřistoupila tenkráte ku provedení povoleného zvýšení kapitálu a sdělila teprve v měsíci lednu 1922, tudíž téměř po dvou letech, že hodlá zvýšení provésti přistupujíc na všechny v r. 1920 ministerstvem financí kladené podmínky. Na toto podání požádalo bankovní oddělení ministerstva financí z příkazu tehdejšího ministra financí Nováka tajemníka Bankovního úřadu Herfurtha, aby zjistil stav banky. Funkcionář tento provedl revisi ve dnech 20.-25. ledna 1922 a podal ministerstvu posudek o >pravděpodobnémstavu banky<, v němž konstatováno, že jest banka silně immobilisována a že by se v důsledku toho a se zřetelem k nastávajícímu akcionování firmy Lanna dalo uvažovati o rozmnožení akciové jistiny. Ztráty banky odhadovala revisní zpráva na 191/2 milionů Kč, naproti čemuž vykazovala banka bilanční reservy ve výši 10 milionů, takže se jevil schodek 91/2 milionu Kč; tento však byl podle prohlášení funkcionářů banky více než plně kryt tichými reservami, takže akciový kapitál 25 milionů zůstal nedotčen. Bylo tudíž za účelem sesílení mobility ústavu i zvýšení jistoty vkladatelů účelno povoliti zamýšlené zvýšení akciového kapitálu.
Posudek o stavu banky byl odevzdán přednostou bankovního oddělení místopředsedovi správní rády banky dr. Scheinerovi dne 1. února 1921, aby správní radu o něm uvědomil.
Tím uvedena jsou na pravou míru tvrzení pana dr. Kubíčka, že výsledek revise nebyl správní radě vůbec oznámen a že pan ministr důvěrně upozornil na výsledek dr. Scheinera. Z uvedeného vysvítá také naprosto korektní postup jak bývalého ministra financí, tak ministerského rady dr. Pary.
Že tak i pan dr. Kubíček o věci smýšlel, patrno z protokolu o schůzi správní rady Bohemie konané dne 30. srpna 1922, kde vzpomíná ministra financí Nováka, který s nevšední ochotou a porozuměním žádostem banky vycházel vstříc.
K výtce činěné posl. drem Kubíčkem, že bylo spořitelnám ministerstvem financí spolu s ministerstvem vnitra dáno upozornění na nejistou situaci banky Bohemie, uvádím, že domnění o tom vzniklo snad z té okolnosti, že v odpovědích na obvyklé dotazy jednotlivých spořitelen u ministerstva vnitra byla v souboru bank, jichž se dotazy týkaly, banka Bohemie vynechána, poněvadž opatrnost kázala, aby vyčkáno bylo výsledků reorganisace ústavu. Pokyn, aby spořitelny vkladů u banky Bohemie nekonaly neb dokonce stávající vklady vybraly, dán nebyl a jsou tedy na tuto domněnku navázané vývody interpelace rovněž bezpředmětnými.
S panem drem Kubíčkem nebylo tedy ministerstvo financí, pokud se záležitosti banky Bohemie týče, v žádném spojení a nemělo ani podnětu ani práva jemu výsledek revise sdělovati. Revisní zpráva nebyla ministerstvem financí svěřena nikomu, leč oprávněnému zástupci banky, a nemůže tedy býti mluveno o nějakém porušení úředního tajemství.
Považuji za nutno zdůrazniti, že podle dnešního stavu zákonného nemá ministerstvo financí možnosti kontrolovati působnost bank se stanoviska obchodně-odborného. V tom směru jeví se nezbytnou ohlášená již vládou zákonná úprava dozoru nad peněžními ústavy.
Vláda znovu prohlašuje, že všemi prostředky, které má po ruce, stará se a starati se bude o to, aby vliv nastalých otřesů v našem peněžnictví byl odčiněn, aby se vrátil klid, rozvaha i důvěra a aby zavládl pořádek, jež jsou nejbezpečnějšími základy všeho hospodářského života.
Samozřejmě trvá vláda na tom, aby skuteční vinníci byli pohnáni k zodpovědnosti. (Souhlas a potlesk.)
Předseda (zvoní): K slovu přichází pan sen. K.Friedrich.
Sen. K. Friedrich (německy): Slavný senáte! Poněvadž nemám německého překladu vývodů pana ministra financí, nemohu bohužel tyto vývody probírati. Chápu-li se slova, děje se tak proto, abych dovodil, jaký dojem musí tyto bankovní skandály dělati na nás Němce v tomto státě. Jaký dojem způsobily na český lid, toho důkaz máte dnes na Vinohradech, kde na jistou záložnu nastal útok, který, jak jsem slyšel, musil býti odražen násilím. Přehlédnu-li stav věcí, mají se takto: máme v československém státě 28 českých, 5 německých a 7 jazykově smíšených bank. Pro počet bank jest přece nepochybné směrodatným výše hospodářského života státu. Banky mají jen tehdy oprávněnou existenci, žádá-li to vývoj hospodářského života. Poněvadž hospodářské posílení národa přirozeně mnoho přispívá k národnostnímu po-sílení národa, jest zcela přirozeno, že ve státě, kde více národností žije vedle sebe, každý národ hledí pokud možno povznésti svůj hospodářský život a že za tím účelem hledí také do své národnostní moci přivésti peněžní ústavy, které spravují hospodářský majetek národa. Němci tak v oblasti svých soukmenovců učinili, anebo se aspoň o to pokusili. Na straně panujícího státního národa, na straně českého národa, šlo se však dále. U českého státního národa neshoduje se po mém názoru vývoj bankovnictví s přirozenými potřebami českého hospodářství. Zde chce politika české koaliční většiny převésti veškeré soukromé hospodářství všech národů tohoto státu do správy ryze českých peněžních ústavů. Tak bylo při zakládání českých peněžních ústavů opuštěno zdravě, stanovisko hospodářské potřeby. Některé české banky již od svého vzniku měly podstatnou vadu. Provozovaly své obchody, smím-li tak říci, s národností. To mělo za následek, že namnoze byla zcela ponechána stranou nutná opatrnost, rozmysl, ba i zdravý rozum v provozování obchodů. O Moravsko-Slezské bance na příklad čteme v listě posl. Lukavského, kde stěžuje si na to, že musí to pykati české menšiny, neboť praví, že, české menšiny z národnostních důvodů byly přivedeny přímo na mizinu. Při založení tohoto státu byl beztoho následkem vítězné nálady v českém táboře podnikatelský duch u českého lidu přirozeně značně vyvinutější, nežli u Němců. K tomu ještě přistoupilo, že se pokud možno využívalo také konjunktury a že se jí hledělo využíti pro zisky často neuvěřitelně vysoké, a mimo to věděl každý, kdo měl spojení s vládnoucími kruhy, že má za sebou plnou moc vlády a že obzvláště v konkurenci se vším, co se zove německým, počítati mohl na dalekosáhlou podporu vládnoucích kruhů. A tak se zcela přirozeně stalo, že se každý odvažoval do nedozírna, obzvláště když se jednalo o to, zakotviti v německých okresech a dostati hospodářské jmění německých okresů do českých rukou. Při tom nalezli se ovšem, jako všude, také zde živlové, kteří chtěli využíti situace pro osobní zisk, ať tantiémy, ať dividendy, a tak hrály ústavy prostřednictvím reklamy úlohu, pro kterouž v hospodářských poměrech základní podmínky dány nebyly. Následek toho byl, že u takovýchto ústavů nebylo možno vystačiti s čistými peněžními obchody. Co se tedy dělo? Pustili se do jiných obchodů, do jiných oborů výdělečných, a tak slyšíme s úžasem, že se na příklad v bance Bohemii provozovaly spekulační obchody se zbožím, jako cukrem atd.; dělaly se dokonce filmové obchody, založena byla spediční firma, kartel českých skláren atd. (Sen. dr. Horáček (německy): Německé banky to dělají také!) Neznám žádnou, pane profesore, která tak činila. Pan Písecký koupil na příklad olej a drogy za 25 milionů. Při tom však se zdá, že také není žádným obchodníkem, neboť ztratil přitom jedině na kursu 50 %, jak stálo v novinách; a totéž slyšíme o obchodu s cukrem, kde sice jinak všichni vydělali, ale někteří pánové, zdá se, že ničemu nerozuměli, neboť nejen že nevydělali, nýbrž utrpěli ještě ztrátu. Učiní-li tak soukromý kupec, pak s pánem bohem, pak to nese on a odpyká to svým jměním; zde však se to děje s penězi vkladatelů. K tomu musíme ještě přibrati oběti, jež byly přineseny z národnostních úmyslů. Správní rada České banky, jak jsem seznal z jisté zprávy, vzala na sebe při jistém podniku ztráty několika milionů, poněvadž tím odstraněno bylo nebezpečí, že by se tento podnik mohl dostati do rukou jiné národnosti. Ba valná hromada mlčela i pak, když vešlo ve známost, že banka na jistém podniku ztratila miliony, ačkoli obchody vede předseda banky, který však tento podnik nikdy nespatřil. To přece jest zcela nezodpověditelný šovinismus, kterýž v tomto případě odpyká český lid, a neslyšeli jsme nikdy, že takový funkcionář byl volán k zodpovědnosti, anebo že byl potrestán. Při takovémto obchodování bylo zcela přirozeno, že musilo dojíti k úpadkům bank. Upadla Moravsko-Slezská, banka Bohemie, a také Pozemková banka prý jest v tísni, ale zde slyšíme, že ministerstvo financí prý vypomohlo. Je-li to pravda, dovolil bych si otázku: jakým právem může finanční správa beze svolení parlamentu použíti peněz k takovýmto účelům? (Místopředseda dr. Soukup ujímá se předsednictví.)