Nemám v úmyslu promlouvati o jednotlivých ustanoveních zákona, poněvadž v zákoně takřka nelze nalézti jediné rozumné myšlenky. Tu máme § l s jeho důvody pro výpověď. Dlouze a široce se rozkládá o výpovědi. Ale co spomohou důvody pro výpověď, musí zde přece býti náhradní byt. Celá výpověď stojí jen na papíře, nemůže k ní vůbec dojíti, a kdyby se nájemník prohřešil také proti všem třinácti bodům §u l, nepomůže to ničeho, poněvadž ho přece nelze dáti na ulicí. Jedná se vždy o náhradní byt. Kdyby zde bylo dosti náhradních bytů, nepotřebovali bychom celého toho zákona na ochranu nájemníků. Nechci se tudíž dotknouti jednotlivých ustanovení. Posledním jsou ovšem trestní ustanovení. Velmi dobře vymyšlena jsou také ustanovení proti podnájemníkovi, která také jsou jen na papíře a nemohou býti prováděna. Chci tudíž jen všeobecně říci, že musil by být utvořen zákon, ve kterémž se projevuje širší hledisko. Ale takovýto malicherný zákon nemůže splniti svého účelu. Jedná se o to, aby zjednány byly byty, nedostává se domů. Musí se tudíž stavěti. A zde nedostává se velkorysé myšlenky, aby se umožnilo stavěti, na příklad změniti válečnou půjčku ve stavební půjčku, zkrátka musilo by se něco vytvořiti, aby se mohlo stavěti a aby se odpomohlo bytové nouzi. Ale tento malý prostředeček, tento zákon na ochranu nájemníků, ten bytové nouzi nebude čeliti, výsledek se nedostaví. Je to malicherný zákon, výsledek naší malicherně smýšlející doby, nedostává se jakékoli velkorysé akce, jakékoli velkorysé myšlenky. Tak ale nechce se naprosto ničeho podnikati pro lid, sice by se nám nepředkládal takový ubohý zákon. Tvoří-li se něco, co neuspokojí ani nájemníka ani majitele domu, zákon mezí dvěma židlemi, ani černý ani bílý, ani horký ani studený, pak žádoucí výsledek se nemůže dostaviti. Hojnost ustanovení tohoto malicherného zákona nemůže ničeho způsobiti. Chceme skutečné národohospodářské zvelebení, chceme, aby se bytové nouzí vážně šlo na kloub, a nejsme pro takovéto nepostačitelné prostředky. Vím, že celá debata o zákoně na ochranu nájemníků ničeho nespomůže, jest hotovou událostí, a přihlásil jsem se ke slovu jedině proto, abych projevil stanovisko své strany. Bude konečně také zcela bezúčinné, mluvíme-li pro anebo proti, síň jest napolo prázdná, dnes jest krásný jarní den, následkem toho jest zájem na této národohospodářsky tak důležité otázce malý. Projevuje tedy pevné přesvědčení, že celá debata jest marná a bezvýsledná, končím. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo dále p. sen. dr Reylovi.
Sen. dr Reyl: Slavný senáte! Bytová nouze nabyla v našem státě povahy sociálního zla a sociálního nebezpečí, takže nemůže býti pouze zájmem soukromníků, nýbrž musí býti také zájmem státu. Je povinností vlády a ostatních činitelů, aby použili všech prostředků, aby bytové nouzi čelili. Jedním z těchto prostředků, který má bytovou nouzí ne snad odstraniti, ale zmírňovati, je navrhovaný zákon o ochraně nájemníků.
Tento zákon je zákonem nouzovým, je z nouze učiněným a proto se nedivíme, že jako nouzový zákon má také své vady, ačkoliv sleduje přirozeně svou tendencí světlé stránky. Je to zbytek vázaného hospodářství. Světlé známky zákona vidím v tom, že zabezpečuje klidný byt aspoň na rok tisícům lidí, kteří dnes s obavou hleděli k prvnímu květnu, jak dopadne rozhodnutí v Národním shromáždění. Ti všichni lidé dnes jsou jistě klidní, předpokládajíce, že v senátě vyhovíme také jejich tužbám a přáním a budou klidně očekávati nastávající činži a kvartál výpovědní. Není možno tedy zase ani libovolně činži zvyšovati a není možno ani libovolně vypovídati, pouze asi v 16 případech se tak státi může. V tom případě je to zajisté jistý pokrok, že se uvedly alespoň příklady, kde se vypovídati může, proti zákonu, který byl před 2 roky, kde bylo naprosto nemožno dáti z bytu výpověď. Ovšem vedle světlých stránek má zákon též stinné stránky. Předně omezuje disposični právo s majetkem lidí jisté třídy, ačkoliv tito lidé jsou také občané a mají ústavou zaručen nárok na disposični právo se svým vlastnictvím.
Také vidím vadu v tom, že zákon chrání povšechně nájemníky a nenapomáhá pouze slabým; on chrání též silné nájemníky, kteří nestaví, kteří neplatí vyšší činží přiměřenou svým příjmům. V malém bytě bydlí často lidé dosti kapitálově silní, poněvadž nemohou nalézti většího bytu a na druhé straně ve větším bytě bydlí ještě lidé z dob předválečných, lidé chudší, kteří musili zákonitě upravené zvýšení činže platiti.
Ale největší vadu vidím v tom, že následkem tohoto zákona nastala stagnace a jistá strnulost v bytových poměrech. Není možno také opatřiti si byt těm lidem, kteří ještě nikde nebydlí. To pokládám za velkou vadu. Nastává stagnace na základě toho zákona, bytové poměry se nemění. Tak na př. úředník, když je přeložen do jiného místa, bytu nenalezne, musí se odloučiti od rodiny, žije, jak se říká, na dvě strany, má dvojnásobné výlohy ve své domácnosti, a platy nejsou beztoho tak značné. Tato třída, lidí, kteří byli nucení opustiti dosavadní své bydliště a působiště, je tímto zákonem nejvíce postižena. Tato stagnace v bytových poměrech je též zdrojem lichvy. Přes trestní sazbu §u 28 našeho zákona na ochranu nájemníků přece se ještě v Praze dnes žádá za 2-3pokojový byt 20-30.000 Kč. To mi řekl úředník, který se zde hlásil o byt. (Sen. Pánek: Nabídka a poptávka!) Pravda, kdyby nebylo této ochrany nájemníků, zajisté by to bylo jako při volné soutěži. (Sen. Thoř: To je při nových domech!) Uvádím to jen, že na ochranu nájemníků se tato stagnace vyvinula a nemůže nikdo dnes popříti, že přes to, že jsou přísné tresty na to lichvaření, přece ještě musí vzíti byt s nábytkem, zaplatiti odstupné atd. Tato strnulost zase v sazbách činžovních, že není možno zvýšiti nájemné ve starých bytech, tlumí soukromé podnikání stavební. Jistá věc je, že kdo peníze má, nevloží je do stavebního podniku, jestliže nemá aspoň naději, že je přiměřeně zkapitalisuje. Tento zákon je jistě provisorním. Je sice v přítomnosti nutným, ale doufám, že se nepomýšlí na jeho stabilitu, nýbrž že jej v našich intencích, že je provisorním zákonem. Musíme pomýšleti časem na jeho zrušení.
Jsou jisté obavy před zrušením, chovám je také. Neodvážil bych se pozvednouti ruky k tomu, aby byl zákon zrušen, poněvadž ty obavy jsou zde docela positivně zřetelné. Když se jednalo o zrušení ústředen, pronášely se také různé obavy, že bude znemožněno lidem se živiti, ale shledali jsme, když ústředny byly zrušeny, že obavy tyto se nesplnily. Naopak ještě lépe nám bylo nežli za vlády těch slavných ústředen. Zákon, který by se měl vypracovati, na který by se mělo pomýšleti, měl a musil by chrániti lidi skutečně sociálně slabé. Jenom pak bude míti své sociální odůvodnění. Tedy ne všechny nájemníky chrániti paušálně, nýbrž jenom sociálně slabé. Ovšem to bude vyžadovati individuelního šetření, ale možná, že toto individuelní šetření bylo by na svém místě a uspokojovalo a uklidňovalo ty, kteří jsou tímto zákonem dnes postiženi. Je také nutno pomýšleti na to, abychom jíž jednou z domácích pánů učinili svéprávné, rovnoprávné občany. Nedá se upříti, že dnes majitel domu není svéprávným občanem, nemá disposičního práva se svým vlastnictvím, ač všichni ostatní občané je mají. Nesmíme se domnívati, že všichni domácí páni jsou >zazobaní< kapitalisté. Mluvil jsem onehdy s jedním bývalým domácím pánem, který mně pravil: >Měl jsem jenom dva šťastné dny v životě - po prvé, když jsem se stěhoval do svého vlastního domu, a po druhé, když jsem tento dům prodal a stěhoval se z něho.< Já vím, co všechno je spojeno se správou domu a musím říci, že osud a živnost domácího pána není vždycky závidění hodná. Říká se, že kdyby si člověk uložil peníze ve spořitelně, že by také více nedostal. Ale nezapomeňte, pánové, že se správou domu jsou veliké obtíže a starosti. Domácí pán je vlastně dnes neplaceným státním a obecním zřízencem, musí vybírati daně, musí se starati o objekt. aby byl daně schopný, atd. Kdo domu nemají, nejsou vysazeni poplatku z přírůstku - fiktivního přírůstku - na hodnotě domu na spadnutí o 60 % výše oceněného. Kdo má ve spořitelně peníze, ten s takovým šikanováním nemá co dělati. On si vybere své úroky, koupí si cenné papíry, výnosné cenné papíry, ovšem jednou za rok s tím má prácí, ale malou a pak už nic, nikdo mu nemůže překážeti. Naproti tomu s nájemníky je veliká svízel. (Hlas: Ale činži platí podnájemníci!) Podnájemníci vždycky. Mnohý nájemník je ještě horší vydřiduch nežli domácí pán. To je nesporná věc. Ty případy bylo by zbytečno uváděti, je jisto, že nájemníci jsou teprve ti praví vydřiduši. Nájemníku nebrání zákon lichvařiti. (Hlas: Teď ano!) Tímto zákonem se to trochu zlepší, ale budou přece ještě poměry takové, že se najde východisko z toho, aby se lichvaření aspoň částečně prováděti mohlo. Východisko takové se vždycky ještě najde. Kromě toho jsou někdy domácí páni staří lidé. Dům je výsledek jejich životní práce. Někteří se těšili, svou prací si vydělávali, myslili si, že na stará léta si opatří vlastní obydlí. V malém člověku je takový přímo ideální pocit blahobytu, když má vlastní střechu nad hlavou, protože se nedá upříti, že ze všech životních potřeb je klidný byt věcí nejlepší. Spíše se dovede člověk uskrovňovati v potravě, ale má-li peklo ve vlastním domě je to nejhorší. Tito staří lidé, kdyby neměli vlastního domu, připadli by beztoho na obtíž společností nebo příštímu sociálnímu pojištění. Jsou dnes odkázáni na nájemné, ale dnes výnos nájemného se zřetelem k opravám je nepatrný. Mnohdy výnos domu nestačí ani na živobytí. Domácí pán musí se přičiňovati sám, musí pracovati. To ovšem nepokládám zrovna za zlo, ale jenom kdyby aspoň vždycky pracovati mohl!
Jednu výhodu bych viděl v tom, kdyby zákon byl zrušen, ovšem až to bude možné, že by přestalo placení na opravy. Toto placení na opravy, které se vyměřuje všelijak, často je horší než zvyšování činže. Tak si nedávno stěžovala starší jedna slečna, sirotek z úřednické rodiny. Nastěhovala se do bytu a hned po prvním čtvrtletí dostala výměr, aby zaplatila 1.200 Kč na opravy. Přišla se raditi, co má dělati. Řekl jsem: >S tím musíte k soudu, domácí není oprávněn vám to napočítati.< Ona těch oprav ani neviděla. Nejspíše provedl domácí ty opravy dříve a ona to má chuďas platiti. To by jistě dlouho trvalo, než by se zvýšila činže o 1200 Kč. Soud ji snad odsoudí k zaplacení, ovšem ne najednou. Nevím, jak to dopadlo, ale je to lehkomyslnost. že má zaplatiti 1200 po krátkém pobytu. Kdyby bylo umožněno, aby se činže zvyšovala, řekl bych přiměřeně a byla v tom volnost do jisté míry, domácí by pak nemohl požadovati přirážek na udržování domu, aby to platil nájemník, když je to povinností domácího.
Ovšem největší tíseň u domácích pánů spočívá v tom, že opravy jsou enormní. Znám případ, že když se rozbijí 2 tabule v okně, účet za ně se rovná měsíční činži toho bytu. Má si to zaplatiti nájemník sám. Ten se však zdráhá, a tak domácí řekne, raději to zaplatím, než bych se soudil. Prosím, tak je činže měsíční pryč. Dříve taková tabule stála 60 h. Dnes stojí 15 K. To je 30 K, činže také 30 K, a domácí má činži pryč. Z toho musí zaplatiti 30 - 40 % přirážek, a tak co potom člověku konec konců zbude? Do jisté míry musíme míti soucit s domácími. Ovšem hyenismus u domácích nenávidím, poněvadž vím, že někteří domácí se odváží říci za byt 600-700 K měsíčně. Co si myslí, koho má před sebou. Jsou lidé, kterým sotva zbude na živobytí. Jsou takoví tvrdí lidé, na ty by měl zákon doléhati, to bych chápal. Ale jistý ohled na domácí musíme míti. Jsou to také občané, jest jím zaručena volnost disposiční. Na to se musí pomýšleti v budoucnosti, dnes ovšem to jsou, co jsem vykládal, řekl bych, otázky budoucnosti, v přítomné době není možno zákon odstraniti a vůbec ho zrušiti. Ovšem bylo by potřeba také, aby stavební ruch se podnítil. Vím, že r. 1922 podle oznámení ministerstva bylo vystavěno asi 5000 domů s 11,000 byty. Stát přispěl okrouhle 700,000.000 Kč, ale více asi dělati nemůže, poněvadž losová akce úplně selhala. Někteří lidé jsou tak bezohlední, že ani los si nekoupí, ač by to pro ně nebylo velikou obětí. Je to lepší než akcie Bohemie, ponesou 2 %, a mají naději na výhru. To jsou ti nejtvrdší a nejlépe situovaní, těm je 500 Kč velikou obětí ve prospěch veškerenstva, kdežto kdyby podporovali losovou akci, mohli by lépe konati akcí pomocnou. Bohužel my bychom neměli tak naříkati na špatné zákony, jako na špatné republikány, na jejich charakter, že je málo soucitu mezi lidmi a že se neluští sociální bída účinnou svépomocí. (Hlas: Proto jsme měli uložiti nucenou půjčku!) Kdyby byla nucená půjčka stavební nebo losová, myslil bych, že by tomu mohla pomoci. Dosud bez pomoci státní není možno stavěti. Takových ideálních lidí, kteří by vložili do stavby milion a viděli, že se to nebude úročiti ani jako 100.000 Kč, takových lidí nebude. Peněžní ústavy jsou vyčerpány, komuny by stavěly, ale nikdo jim na to nepůjčí. Stát peníze nemá a ústavy také ne. Těžko se vypůjčuje. Kde je chuť a kde to využili, jako u nás v Hradci Králové, tam ovšem vzniklo skoro celé město. To je možné proto, že obec měla majetek 40 mil., a proto mohla dáti něco do zástavy. Máme 30 mil. dluhů, ale snad se to vyplatí, poněvadž máme kde zůstávati. Kdo přijde do Hradce, řekne, to je ukázka, jak se luští bytová nouze za pomoci komuny. Někde ovšem staří páni v komunách, ačkoliv jsou tam teď moderní lidé, nechtějí dělat dluhy, ale zapomínají, že takový investiční dluh není vlastně dluhem. To musí zaplatiti příští generace. Dnešní to užívá, tak proč by neměla 30-50 let platiti. Když by ti dnešní všecko uspořili, tak by se potomstvo svádělo k marnotratností. Řekli by: >Tatík šetřil, my můžeme utráceti.< Když se komuny zadluží, ti následující se budou musit nutiti, aby to zaplatili.
V tom případě vláda stavební ruch nezmůže, tu musí obecenstvo účinnou svépomocí pomáhati, a proto resumuji svůj výklad tím, že dnešní dobou ochrana nájemníků se zrušiti nemůže, musí se dále zase prodloužiti, jak byla navržena a já prohlašuji jménem své strany, že budeme hlasovati nejen pro tento zákon o ochraně nájemníků, ale i pro ty druhé dva, poněvadž tvoří komplex jednotných zákonů na zlepšení bytové nouze. Tím končím. (Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Löwovi.
Sen. Löw (německy): Slavný senáte! Jako obyčejně, máme-li odůvodňovati nějaký zákon, zachvacuje nás zástupce oposice jistý nepříjemný pocit. máme-li zde vystoupiti na řečnickou tribunu, poněvadž si musíme předložití otázku, zdali se nám podaří proniknouti aspoň s malým zlepšením předlohy zákona, anebo zdali kážeme hluchým uším. A to jest zvláště v tomto případě tak drastické, poněvadž vidíme, že již první komora naproti zaujala stanovisko k tomuto zákonu a že projednání jeho provedeno bylo bez jakékoli změny a že se oposici nepodařilo předsevzíti byť jen nejmenší změnu, ačkoli z celého znění zákona vyplývá, že proniknut jest zlobou a nepřátelstvím proti nájemníkům a dělnictvu. Viděli jsme již, že starý zákon v této příčině splnil vše, a obzvláště § l starého zákona měl přece ve svých jedenácti odstavcích takové množství důvodů k vypuzení nájemníka z bytu, že vůbec nebylo potřebí zde ještě něco rozšiřovati. Přes to snažila se vláda a koalice, aby k těmto jedenáctí odstavcům §u l připojila ještě dalších pět takovýchto bodů, takže dnes již nedělá žádných potíží dosíci u soudu skutečně výpovědí, takže tedy pronajímateli jest snadno nalézti důvody, aby okresní soud povolil výpověď. Uvážíme-li to všechno, vidíme-li dále, že ze všech těchto ustanovení, z každého paragrafu mluví zášť vůči dělnictvu, musíte přiznati, že při nejlepší vůli nemůžeme hlasovati pro takovýto zákon, ačkoli víme, že bez ochrany nájemníků bychom dnes nevyšli. Nemůžeme si přece vůbec představiti stav, který by nastal, kdyby ochrana nájemníků náhle zmizela; kdyby všichni ti, kdo mají obydlené nemovitosti, mohli jimi volně nakládati, byl by nájemník prohlášen za psance. Viděli bychom, že tisíce a tisíce rodin by zůstalo bez přístřeší.
Co se týká nové předlohy, musíme říci. že nás tím více zaráží, ježto, jak jsem již řekl, rozmnožují se body, které umožňují výpověď, o dalších pět bodů, Z toho vysvítá celá zášť koalice proti dělnictvu, z toho seznáváme, že se dala vésti jedině ziskuchtivostí majitelů domů, aby docílila takovéhoto zákona. Chci to dokázati: tvrdíte, že soudce může bráti jisté ohledy. Ale musím již říci, že takovéhoto ohledu od naších okresních soudů neočekávám. Musím toho litovati tím více, ježto přece vynikající právníci se o tento zákon zasazují a ježto právě oni by musili věděti, jak se dnes u naších okresních soudů koná právo.
(Předsednictví převzal místopředseda dr Soukup.)
Když na jedné straně stojí nájemník jako žalobce a na druhé straně pronajímatel jako žalovaný, pak víme, jak se líčení u okresního soudu a také u krajského soudu koná; jak domácí pán přivede vždy s sebou svého zástupce, kterého si přece od nájemníka dá zaplatiti, a jak tam před soudem široce vykládá svůj názor, a jak zde stojí malý nájemník, je-li postaven proti velkým pánům od soudu a jak přednášeti musí svoji obhajobu. Ve většině případů - a zastupoval jsem již sta případů před soudem - učinil jsem zkušenost. že by se vlastně měl zjednati zákon, který by soudce pravé tak udržoval v mezích, aby nemohl uniknouti. Ale právě předložený zákon otvírá libovůlí dvéře dokořán a soudcové se budou usmívati, když uvidí, že v zákoně jest obsaženo, že na příklad stačí, když při opatření náhradního bytu náhradní byt nemusí odpovídati zařízení dřívějšího bytu, jak nejvyšší soud rozhodl. Tím se stalo, že na příklad v okrese nýdeckém řekl soudce již pří výpovědi jisté straně, která stála před nuceným vystěhováním a která žádala za odklad - k tomuto zákonu se ještě později vrátím - že stačí, když pronajímatel najme straně náhradní byt v některé jiné daleko vzdálené obci, poněvadž tím jest vyhověno, slovu >náhradní byt<. Nuže podívejte se jasněji na případ v Nýdku. Týká se chudé vdovy, která má 2 syny ve stáří 14 a 15 let a oba jsou zaměstnáni v Nýdku. Náhle obdrží výpověď z toho důvodu: že pronajímatel potřebuje byt pro sebe a že by jemu podle znění zákona vznikla větší škoda nežli nájemníkovi, kdyby nájemní poměr zůstal zachován. Výpovědi bylo dáno místa, a to z toho důvodu, poněvadž se prohlásilo, že opatřen byl náhradní byt v Hirschenstandu. Nevím, je-li zde někdo, kdo toto místo zná, Hirschenstand leží zcela nahoře v pohoří, kde není možno v zimě sejíti dolů do Nýdku. Zde byla nabídka náhradního bytu uznána za vyhovující a následkem toho bylo také výpovědi vyhověno. Odvolání proti tomu, podané v Chebu, nemělo výsledku. Neboť krajský soud v Chebu praví ve svém rozhodnutí, že úplně stačí, když takovýto byt byl nabídnut. a že oběma dětem je možno v Nýdku dostati vlastní byt. Na jedné straně se žádá, aby matka nebo otec, je-li zde ještě - v tomto případě ho zde již není - vykonávali u dětí své právo výchovy, aby tedy dětí ve smyslu ustanovení občanského zákoníka byly vychovávány, aby stály pod. ochranou a pod dozorem rodičů; na druhé straně však přijde okresní a krajský soud a řekne, že již postačí, když si obě dětí, 14letý a 15letý, opatří v Nýdku byt, chudá matka však že má bydleti zcela nahoře v Rudohoří. To jest slučitelné se zákonem. Tak pracujete vy, to jest ta zášť, která se projevuje v zákoně vůči dělnictvu.
Chci uvésti ještě jeden případ. V Karlových Varech dostala jistá rodina rovněž z podobných důvodů výpověď; okresní soud vyhověl výpovědi a praví ve svém rozhodnutí: V Karlových Varech jest po ruce mnoho nábytkem opatřených bytů. Opatření bytu s nábytkem anebo možnost. nalézti byt opatřený nábytkem, stačí tedy k tomu, aby se vyhovělo žádostí o výpověď. Z toho vysvítá tendence a krátkozrakost okresního a krajského soudu, ježto přece samo rozhodnutí nejvyšší instance praví, že na příklad nelze mluviti o vhodném náhradním bytu, když v nabídnutém bytě nelze umístiti ani nutný nábytek a když se pro ostatní nábytek nenabídne místnost. Tak rozhodl nejvyšší soud dne 17. října 1922 a 4 měsíce na to vysloví krajský soud v Chebu rozhodnutí, že stačí, nabídneme-li byt s nábytkem, aby opatřen byl náhradní byt. Buďto má pravdu nejvyšší soud, staví-li se na stanovisko, že musí býti alespoň možnost Umístiti nábytek, anebo má pravdu krajský soud v Chebu. Vidíte tedy zde názory dvou instancí nikoli podřízeného významu, nýbrž vyšších instanci. Když již tyto tak různě rozhodly, představte si, jak to nyní bude, když nyní přijde změna starého zákona, kde různé paragrafy se rozšiřují takovým způsobem, že okresní soud má možnost ještě dále uniknouti, nežli tomu bylo doposud. Z toho vysvítá a tím jsem již odůvodnil, proč nemůžeme býti pro takovýto zákon, tím však se podává také důkaz, že jste se vším způsobem pokusili, abyste dokázali, že nynější koalice stojí na stanovisku, že musí navenek přímo dokázati, že zde dělnictvo, že zde chudoba v této sněmovně není zastoupena, a že pánové, kteří tvoří koalicí, dávají se vésti kapitalistickým stanoviskem, tedy stanoviskem majetných. Dlužno toho tím více litovati, musím říci, ježto skutečně právníci pracovali na tomto zákoně, kteří podle mého názoru by měli projeviti více idealismu, nežli tomu bylo doposud. (Sen. Matuščák (německy): Pardon, pane kolego, majorita je v restauraci!) Tak tomu je vždycky; nechtí slyšeti, co se říká jejich krásné a dobré práci, patrně se stydí převzíti, za to odpovědnost, co se nám předkládá, neboť snad ve skutečnosti nejsou na tak nízké úrovni, aby také za to chtěli převzíti odpovědnost. Tedy raději uprchnou.
To již vidíme, prohlédneme-li si body l až 16 v §u l. Viděli jsme se tedy nuceny podati celou řadu pozměňovacích návrhů. Především navrhujeme, aby v §u l odstavec 2 čís. l slova >24 hodin< nahrazena byla slovy >3 dny<. Lhůta 24 hodin jest příliš krátká, nebude možno do 24 hodin po vyzvání zaplatiti nájemné, myslím, že ani 3 dny nejsou lhůta příliš dlouhá.
Ovšem, namítá se proti našim návrhům, že by nastalo vacuum, kdyby senát zákona neschválil. Viděli jsme však takovýto stav již často, ale proto jsme přece nezahynuli a vláda zůstala také. A pravím vám otevřeně, i kdyby došlo k takovémuto vacuum na dobu jednoho měsíce, že majitelé domů přijdou na svůj účet, jak ještě dovodím.
Dále navrhujeme v bodu 3 §u l, aby příslušníci rodin, kteří sdíleli společný byt toho, kdo z Československa byl vypovězen, a kteří vypovězením nejsou postiženi, nastoupili v práva a povinnosti nájemníkovy. Jest ovšem pravda, stanou se případy, že hlava rodiny jest člověk, kterého se nemůžeme zastávati, ale jsou zde děti a ženy a všichni možní příslušníci, kteří vedli život skutečně počestný, kteří se nedopustili toho nejmenšího. Proč má se s nimi, když otec jest zločincem, stejně zacházeti jako s ním?
Žádáme dále, aby se v bodě 10, provedlo škrtnutí, poněvadž nemůžeme s tím býti srozuměni, ježto se zde praví, že při posuzování přiměřenosti náhradního bytu se nemá hráti zřetele na výpravu posavadního bytu. Odůvodnil jsem to již a prokázal jsem: nesejde-li na tom, že nutno opatřiti alespoň rovnocenný byt, může se již státi, že skutečně bude pronajímatel jednou žádati, aby nájemník byl umístěn ve stodole, jak jsme to již skutečně viděli, na příklad v podbořanském okresu. Tam byli lidé, poněvadž se jednalo o ubytování vojska, jednoduše umístění ve stodolách. To přece nemůže býti úmyslem zákonodárcovým, a proto bylo by po mém názoru již lépe, kdyby nastalo vacuum, poněvadž bezzákonný stav by stranám nemohl škoditi tak jako stav, který skutečně chcete tímto zákonem zjednati. Každý byt dnes stačí, ať vypadá jakkoli, hlavní věcí jest, aby zde byl důvod k výpovědi. Můžeme tedy dokázati, že návrh na škrtnutí poslední věty v bodě 13. §u l jest odůvodněn.
Podali jsme ještě hojnost návrhů, následkem omezené doby řečnické spokojím se tím, že odůvodním jen některé. V bodě 16, buďtež škrtnuta slova od >je-li< až >osoba<. Toto škrtnutí bylo by užitečné. Dále buďtež v §u 5 na místo slov >odst. 2 č, l až 8< dána slova >odst. 2 č. 1, 2, a 4 až 8<, Touto změnou má býti vynechána řada ustanovení. U mnohých sporů skutečně zavdána byla příčina k mylným výkladům, a aby tyto mylné výklady nebyly dále v zákoně zachovány, dlužno za všech okolností provésti tyto škrty.
Dále žádáme, aby škrtnut byl odstavec 5. v §u 8. Jedná se tam o zvýšení nájemného. Zvýšení nájemného jest beztak zabezpečeno starým zákonem, Není potřebí udržovati v §u 8 obšírná ustanovení, která hlavně jednají o tom, jak nový zákon zabezpečuje majiteli domu zvýšené příjmy. Obzvláště byl přece § 12 starého zákona přejat zase do nového zákona, podle kterého majitel domu má právo započítati nájemníkovi opravy. Zdůrazňoval jsem ode dávna, že dříve žádnému člověku nenapadlo přesunovati výlohy za opravy na nájemníka. Teprve tím, že to zákon v §u 12 výslovně stanovil, napadlo pronajímatelům započítati výlohy za opravy. Jaké to má účinky, dovodil jsem již před rokem na tomto místě. Majitelé domů přestavěli zcela staré domy, zaměnili staré břidlicové střechy za nové, a započítali to stranám. Teprve nedávno stal se v mé domovské obci tento případ: majitel nabyl reality v roce 1921 od své tchýně. Ve stavebním povolení z roku 1899 bylo prodávajícímu předepsáno, aby zavedl systém žump. Když nový kupec v roku 1921 získal domu, zrušil v roce 1922, tedy loňského roku, tento systém žump a vystavěl nový kanál. Tento kanál, který se jeví jako novostavba, započítati zcela nájemníkům, tj., chtěl to započítati, a žádal za to amortisační lhůtu 6 let. Nevím, jsou-li zde stavební odborníci, ale zařídíme-li kanál z cementových rour, víme, že takovýto kanál z cementových rour musí vydržeti alespoň padesát let. Zástupce pronajímatelův jest náhodou rada zemského soudu, který pak šel na odpočinek a zřídil si advokátní kancelář, a kterého si majitel vzal za zástupce jen proto, poněvadž oproti jiným advokátům u okresního soudu v Karlových Varech má jistou přednost, to jest soudcové, radové zemského soudu atd. projevují vůči dřívějšímu kolegovi v úřadě ode dávna jistou ochotu, a jen z toho důvodu vzal si ho majitel za zástupce v tomto případě. Nájemníci tedy namítali, že žalobní požadavek jest nemožný. A nyní přijde to nejhezčí. Okresní soud v Karlových Varech rozhodl, že o tom musí znalci podati posudek, a že nájemníci musí předem složití znalečné částkou 500 korun. Představte si nyní účinek! 21 nájemních stran v jednom domě většinou jen o jednom pokoji, v nejlepším případě pokoj s kuchyní, množství dětí v domě. Všechny strany žijí z podpory v nezaměstnanosti! A tu existuje soudce, který jim dá rozkaz, že, nechtí-li uznati, co - nenalézám výrazu - nerozumný, mám-li se tak vyjádřiti, majitel od nich žádá, že mají složiti útraty znaleckého dobrozdání, jež má býti podáno. Úroveň tohoto soudce nemůže býti tak nízká, aby nepochopil, že nově vystavený kanál není opravou, že to nelze a že se to nesmí do toho pojmouti. A nyní lze snadno zodpověděti otázku, proč soudce tak učinil. Věděl zcela dobře, že strany nemohou sehnati částku 500 korun a že znalecké dobrozdání ovšem odpadne a že on vynésti může svoje rozhodnutí ve smyslu svého úředního kolegy, ve smyslu právníka, který vystupoval jako zástupce pronajímatelův. Tak účinkuje tento zákon. Tu musíte uznati, že my, když jsme postavení před takovouto alternativu, nemůžeme zůstati lhostejnýma, a že obzvláště ty pány, kteří takovýto zákon dělali, musíme upozorniti, co vlastně učinili všeobecnosti, chudému obyvatelstvu. A musím říci, že se mi tak zdá, jako kdyby podpory v nezaměstnanosti se dávaly jen k tomu účelu, aby bylo lze uspokojiti majitele domů. Neboť pro něco jiného nepostačí. Dělá na mne divný dojem, že ministerstvo sociální péče nezaujalo vůči tomu žádného vhodného stanoviska, nýbrž že zůstalo zcela lhostejno, a že se domnívalo, je-li pomoženo majitelům domů, že již jest pomoženo všem. Tak se věci mají. Hlavní věcí jest, že musíme vytvořiti zákon pro veškerenstvo. A k tomu - pravím to otevřeně a poctivě - tento zákon nepostačí.