Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Vlček, Valoušek.

115 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda Švehla; ministři: dr Beneš, dr Franke, Habrman, dr Markovič, inž. Novák, Šrámek, Udržal; odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi panu sen. Meissnerovi, dr Hilgenreinerovi, Dúrčanskému.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

Výboru rozpočtovému:

Tisk 1716. Vládní návrh zákona, kterým se mění § 2 a doplněn je § 27 zákona ze dne 26. května 1882, č. 55 ř. z., a § 2 a 26 uh. zák. čl. ze dne 25. května 1882, č. XVIII, o dani z minerálních olejů a kterým se mění poznámky ke třídě XXI celního sazebníku československého.

Místopředseda dr Soukup: Presidiu senátu byl zaslán dopis, o jehož přečtení prosím.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

>V Praze dne 8. listopadu 1923.

Ctěnému předsednictvu senátu republiky Československé v Praze.

Za příčinou rušných scén, které včera při mé řeči k největší mé lítosti nastaly, prohlašuji, že jsem byl dalek toho, dopustiti se urážky poznámkou, která má svůj původ v různých zprávách českých časopisů.

Mám za to, že následkem různých výkřiků nedostalo se mému slovnímu obratu potřebné jasnosti.

Následkem dalšího lomozu a předčasného odnětí slova nebylo mi možno řeč svoji ukončiti a slovy, jež měla následovati, přiměřeným způsobem opraviti výraz, jemuž bylo špatně porozuměno.

Prosím ctěné předsednictvo, aby slavnému senátu sdělilo výraz mého politování nad touto událostí.

Dále prosím, aby dodatečně byla vyslovena nelibost pánům, kteří vůči mně užili urážlivých výkřiků. Nejoddanější

E. Ledebur.<

Místopředseda dr Soukup: Prosím, aby slavný senát vzal obsah dopisu pana sen. dr Ledebura na vědomí.

Konstatuji, že ty pány senátory, kteří při řeči pana sen. dr Ledebura vyslovili výkřiky nepřípustné, nebo urážlivé, jsem již k pořádku volal.

Přikročíme nyní k debatě

a uděluji slovo prvnímu řečníku přihlášenému >pro< panu sen. Zimákovi.

Sen. Zimák: Slavný senát! Strana, za ktorú mám česť mluviť, bere so zvláštnym uspokojením na vedomie exposé p. zahraničného ministra dra Beneša. So zvláštnym uspokojením preto, že událostí, o ktorých je v exposé reč, sú historického významu pre štát, ktorý zbudoval zjednotený národ Čechov a Slovákov, a ktorý sa stává živým dokumentom toho, čo zmóže osviežená radosť zo života. Sme jedným z tých národov, ktorým krvavá vojna světová rozrazila jedno z pút a ktoré sa snažia a usiľujú o rozrazenie púta druhého. Sme jedným z tých národov, ktorým mierové smluvy, tie smluvy, ktoré zakončily hlavný akt světověj tragedie, daly a uznaly právo na život. Nechceme veriť, že by bolo prospešné ľudstvu zasimilovať malé národy vo veľké, že by tieto malé národy sa tým staly kultúrnejšími. Skôr vývin Europy dává za pravdu tomu, že malé národy prinášajú sviežosť a pestrosť do života, bárs počiatok je spojený s hospodárskými ťažkostmi a poruchami. My ako štátotvorný element tešíme sa, že štát náš sa dôstojne reprezentuje medzi novými štáty europskými.

Snáď som udrel na nacionalistickú strunu, ktorá mnohým váženým kolegom tohoto zákonodarného sboru nezaľahodí uchu. Beriem si k tomu smelosť zo vzpomienok z hamburského sjazdu. Vynikajúca osobnosť nášho medzinárodného socialistického sjazdu, nebol to nikto iný než dr Bauer, prehlásil túto pozoruhodnú vetu: >Ein grosses Volk kann nicht ohne Würden leben.< A táto veta našla u účastníkov sjazdu živého súhlasu.

Nuž a malý národ by mal žiť bez dôstojnosti? Dôstojnosť patrí snáď len pre veľké národy? Nie, dôstojnosti má si dobyť každý jednotlivec a k dôstojnosti má sa usiľovať každý národ, ktorý chce obstáť na svetovom kultúrnom javisku.

A k dôstojnosti patrí postaviť sa na vlastné nohy, zbaviť sa tútorstva, jednať mužne, sebavedome, k čomu je treba mať vypestovaný rozum. K tomu nie je treba šovinizmu, a nesmie sa menovať šovinizmom to, keď sa v národe prejavujú tieto snahy, skôr sa to môže považovať za mravnú povinnosť. Lebo šovinizmus počína tam, kde sa prejavajú chúťky ovládať, alebo svoje vznášať nad iné.

Len v tom porozumení, uznať rovnaké právo na život, na ten život s tou dôstojnosťou, len v tom môže sa vyvíjať priateľské spolužitie národov. Internacionalizmus je kus ľudského pokroku k vyššej dôstojnosti. Že socializmus v tom smere sa snaží napredovať a pôsobí, aby spodné ľudové vrstvy bez rozdielu národnosti povznesené boly k spoločenskej vyrovnávacej čiare, znamená to, že socializmus môže byť tým, ktorý vybuduje chrám lepšej budúcnosti ľudstva. Je však treba uznať, že tak ako v jednotlivcoch, tak v národoch je zakorenený, vrodený egoizmus. A veru inteligencia jednotlivcov i celku národného mala by sa merať podľa toho, nakoľko kto vie sa zbaviť egoizmu.

A jestli potom chceme hovoriť ešte o výbojnosti toho egoizmu, tu sa mi zdá, že na našej strane môžeme s čistým svedomím hovoriť, že toho egoizmu je menej. U nás, v československej sociálne-demokratickej strane, ako aj môžem hovoriť u veľkej väčšiny československého národa, niet výbojnosti, lež je nanajvýš napjatá bdelosť o zachovanie stávajúceho.

A v tej tendencii je aj zahraničná naša politika pána ministra dra Beneša. Táto tendencia ide tiež jeho celým exposém, o ktorom slávny senát vynáša svoj úsudok. Je to politika pokoja, konsolidácie, demokracie a zaistenia existencie štátu.

Jestli náš pán kolega Niessner prejavil tu svoju peknou predstavu, že po svetovej vojne maly sa všetky národy pekne spojiť k novuzbudovaniu Europy, potom je to veľmi pekná ideálna mienka, ale tu by musela aj Europa ideálnejšie vyzerať, nesmela by mať národov s tak nehamovaným egoizmom.

Europa by musela zabudnúť na 4. august 1914 a nová Europa nesmela by byť nútená živiť sa pamiatkou dňa 11. novembra 1918. Aby sme sa tohoto ideálneho stavu dožili, to závisí veru viac na veľkých národoch, než na tých menších a malých, ktoré sa tešia zo svojho života.

Jestli pán senátor Niessner hovorí, že zaistenie tohoto štátu nie je možné tou politikou mieru, konsolidácie a demokracie, ktorú prevádza minister dr Beneš a za ktorou stojí aj strana, ku ktorej mám česť prináležať, potom ja môžem len s väčším odôvodnením a väčšou dávkou pessimizmu hovoriť, že politika nemeckého národa, ani našich nemeckých triednych bojovníkov nevyjímajúc, nie je tou politikou, ktorá by viedla k ideálu naznačenému kol. sen. Niessnerom. A neviem ani, jestli by to nebolo nezneuctenie tých milionov mrtvých a milionov dokaličených, zmrzačených, keby po strašnom krvipreliatí najväčším vinníkom tak ľahko sa odpúšťalo, jestli by táto strašná krvavá bitka sa skôr nepovažovala za panský šport, jestli by to nebolo vo veľkom to, čo v malom prevádzali hýriví rímski patriciusovia s ich gladiátormi.

Ničménej nevzdávam sa nádeje, že dôjde k tomu ideálnemu priateľskému spolužitiu národov európskych a myslím, že Spoločnosť národov môže byť spokojná tou inštitúciou, ktorá pripraví prvé začiatky. Poznáme slabiny Spol. národov, ktoré prenikly najmä pri spore grécko-talianskom a vieme, že by prospelo tejto spoločnosti, keby mala z najširších vrstiev ľudových činiteľov vo svojom strede. Dúfame však, že čo nie je, môže byť. Že minister dr Beneš bol zvolený do Rady spoločnosti národov, naplňuje nás radosťou, lebo je to vyznačenie našej československej mierumilovnej a tvorivej politiky.

Cestu pána prezidenta do západných štátov považujeme za dejinnú udalosť. Jestli slávne doby husitské boly tými, ktoré obeznámily dejiny národov s národom českým, potom po slávnych činoch našich legionárov, ktorí priviedli na dejinné forum aj slovenskú vetvu československého národa, je táto cesta p. prezidenta druhou významnou událosťou v dejinách oslobodeného národa.

So strany komunistických pánov senátorov poukazoval včera ich rečník pán kol. Chlumecký, že sa pestuje u nás viac militarizmus než kultúra. Zaniesol tak do zahraničnej debaty aj rozpočet, že na vojsko máme v rozpočte 2.300,000.000 Kč, na kultúrne veci menej. Bolo už častejšie poukázané, že armáda československá je na obranu a nie na výboj - a to není militarizmus.

Žiaľ, žijeme v dobe, v ktorej sú tie malé naše kultúrne ustanovizne ohrožené a veru málo by nám pomohly väčšie výdavky na kulturné veci, keby sme ich nevedeli uchrániť. Sme v takej situácii, že se na nás chystajú stále zo súsedstva, závidia nám náš štátny samostatný život, závidia nám to, čo sme si po prevrate vydobyli.

Ja poukazujem len na jedno. Za Maďarska mali sme na Slovensku 344 ľudových škôl, ktoré sa menovaly síce slovenské, ale vyučovalo sa v nich len 6 hodin v týždni slovensky. Aby sa dostala podpora štátna, bolo treba tak sa prispôsobiť, aby sa totiž v týchto slovenských školách vyučovalo až 20 hodin maďarských, a len čo zostalo, bolo slovenské. Toto se menovalo slovenské školy. Jiných škôl nebolo. Teraz boly spravedlive upravené školy na Slovensku, podľa potrieb národa, takže máme 2751 škôl ľudových, 86 škôl občianskych, 40 stredných škôl, 15 učiteľských ústavov a 6 obchodných akadémií.

To bude odpoveď i pánu sen. Dúrčanskému, ktorý tu prečítal vyhlásenie ľudovej strany o osobitnosti slovenského národa.

Tá osobitnosť je zaiste vecou pracovníkov kulturných na Slovensku.

A tu je treba pripomenúť, že tí, ktorí túto osobitnosť slovenského národa budujú, rekrutujú sa z historických zemí. Ti, ktorí píšu učebnice pre tieto školy, sú Česi, ktorí sa naučili na Slovensku nielen hovoriť slovensky, ale i písať slovensky, a písať zkrátka učebnice. Tedy jestli tu volakto buduje osobitnosť slovenského národa, je to táto vetev, ktorá sa rekrutuje z historických zemí. Velice malé nepatrné procento, asi 12 až 13 procent je tých Slovákov, ktorí vedeli napísať volajakú slovenskú učebnicu. Maďari mali velice ľahkú úlohu. Koncom rokov 60tých nebo 70tých mali sme na Slovensku - je to všeobecne už známa vec, ale neškodí to pri takejto príležitosti zvlášte vzpomenúť - posledné 3 gymnázia. A tieto 3 gymnázia vláda maďarská zatvorila, s tým jednoduchým odôvodnením, že Slováci nemajú učebníc. To je snáď dosť na doklad toho, kto buduje slovenskú osobitnosť. Iste to nemôže byť ten, ktorý vli-vom a tlakom okolností a pomerov objavil v sebe Slováka v posledných dobách, chodí po zahraničí, chce robiť zahraničnú politiku v duchu tej osobitnosti, podľa jeho plánov.

Snád slávny senát vystihne, že tu ide o kandidáta na zahraničné ministerstvo pána profesora Tuku, ktorý v sebe v poslednej dobe objavil toľko schopností na toto miesto. On totiž kritizuje nášho zahraničného ministra dra Beneša a volá ho pred súd na základe zákona na ochranu republiky za to, že vraj ztratil Kladsko, ztratil Lužicko, ztratil koridor do Jugoslavie a teraz že vraj je obava, že ztratí i Javorinu, totiž tú Javorinu máme ztratiť, ktorú, jak všeobecne známo, pán posl. Hlinka, vodca ľudovej strany, chcel začachrovať Poliakom a ktorú Javorinu minister zahraničia chráni do tej miery, že teraz je odovzdaná na medzinárodné forum pred medzinárodný súd.

Pán sen. Dúrčanský odvoláva sa v deklarácii ľudovej strany na pittsburgskú dohodu a tu bolo by treba snáď len toto podotknúť. Zrovna prichodia zprávy z Ameriky, že dr Šrobár a dr Maule majú veľké úspechy v Amerike. Dali sa tam na cestu, aby poučovali slovenský ľud, ktorý tamojšou klerikálnou tlačou bol svedený na iné cesty a naplnený veľkou nedôverou v režim Československej republiky. Že je taká nálada v Amerike proti režimu v Československu, dá sa vysvetliť tým, že v Amerike je možnosť vydávať časopisy na účet inzerátov. V dôsledku toho máme celý rad maličkých slovenských časopisov v Amerike - je ich asi 12 nebo 14 - ktoré sú v rukách klerikálov a propagujú myšlienku nedôvery k československému režimu a k československej vláde. Z väčších časopisov, ktoré niečo znamenajú, je na pr. >Newyorkský denník<, ktorý celkom objekivne a správne posudzuje režim Československej republiky. Pán dr Šrobár a Maule dali sa na cestu do Ameriky, a vysvetľujú tamojšiemu slovenskému ľudu pomery na Slovensku a majú taký úspech, že tí samí páni, ktorí pôsobili pri podepísaní Pittsburgskej dohody, vyslovili dôveru československej vláde. Je tu telegram, včera ho priniesly časopisy, že zástupci všech význačných slovenských inštitúcií vyslovili so všetkou rozhodnosťou dôveru k vláde československej a vyslovili vieru v jej spravedlnosť a konečne odsúdili kategoricky všetky podvratné snahy usiľujúce a rozkol československej jednoty a o separatizmus. O zahraničnej i domácej propagande autonomistickej bolo vyslovené presvedčenie, že je dielom nepriateľských živlov, ktoré majú záujem na podvrátení dôvery cudziny k Československu.

Veľavážený senát, toto je aj to, čo potrebuje Slovensko. Slovensko potrebuje vysvetlenie, čo znamená autonomia a čo znamená jednotnosť Československa. Že reakčné živly použily ťažkú hospodársku situáciu na Slovensku, je pochopiteľné a je to zjavom europskym. Vlny reakcie sa hrnú cez celú Europu a neni divno, že zrovna na Slovensku táto vlna takto zasáhla. Táto vlna sa ale prevalí a prevalí sa tým skôr, čím robotníctvo, ktoré je na Slovensku tak početné, srazí své šiky a povolaní sa vynasnažia vyučovať a vzdelávať slovenský ľud, ktorý touto reakčnou ideou bol otravovaný.

S potešením berieme na vedomie energické prehlásenie pána ministra zahraničia, čo sa týka Maďarska, že ráta sa s pôžičkou pre Maďarsko len vtedy, keď sa podarí uplatniť sa demokratickým živlom v Maďarsku a najmä tiež emigrácii. Ja pochybujem, že dnešný režim pána Bethlena by bol ten, ktorý by bol vstave veľkú zmenu v režimu Maďarska spraviť. Režim Bethlena je kompromitovaný Orgoványom a Zalaegerszegom, rôznym prelievaním krvi. Velice pochybujem, že by bolo možné, aby tento režim mohol na veci v prospech demokracie v Maďarsku spraviť. Ako sa pomery v Maďarsku vyvíjajú a ako je nám dosiaľ nebezpečné Maďarsko, je treba poznamenať následujúce: Máme zprávy, že Maďarsko v smysle mierových smlúv je do istej miery odmilitarizované, že má mať len 35.000 vojakov. Sú tam však formácie, sú tam rôzne úrady, ktorými sa zakrývajú militaristické chúťky. Máme na pr. militarizované formácie. K týmto patrí štátna policia, záloha policie, colná stráž, riečna stráž a čiastočne i četníctvo. Záloha policie predstavuje káder pechotnej brigády a je doplňovaná, vyzbrojovaná, a cvičená stejným spôsobom, ako radové vojsko. Colná stráž je práve v štádiu reorganizácie, nesúcej sa vo smere zmilitarisovania. Vie sa, že riečna stráž nepokročila vo vojenskom vývoji, ale chystá sa k tomu. Četníctvo je síce orgánom bezpečnosti, ale je taktiež do veľkej miery zmilitarisované. K zmilitarizovaným útvarom je treba tiež počítať rôzne spolky politické, športovne, študentské formácie, kamarádske spolky a pod., nad ktorými vynikajú >Prebúdzajúci sa Maďari< a >Ochránci rasy<. Za poznamenanie stojí ešte to, že často sa objavujú zbrane. Behom tohoto roku zistila kontrolná komisia, ktorá účinkuje v Maďarsku: v únoru sklad zbraní a munície, v Kistétényu, v kvetnu v Kecskemétu, v červnu veľký sklad munície v hajmáskérských lesoch, v zárí výrobu delostreleckej munície zakázaného kalibru v Csepelu, v ríjnu našli plynové granáty pri Sarváru. Z toho je zaiste najlepšie videť, akej je treba opatrnosti oproti Maďarsku a jak je odôvodnené to, že sme nútení, žiaľ, udržovať neproduktívnu armádu, ktorá nás stojí tak veliké peniaze, veliké obnosy. Ale záležalo by najprv na tých, ktorí sa bijú o samobytnosť slovenského národa, aby provodzovali takú politiku, aby sa tou politikou, neživil iredentizmus maďarský, ktorý nás nutí k tomu, aby sme tuto armádu udržovali.

Jestliže opravdu nám záleží na samobytnosti slovenského národa, nezbývá nič iného, než postavit sa do tých radov, ktoré sú za udržanie a vybudovanie a ďalšiu konsolidáciu tohoto československého státu, ktorý je jedinou zárukou za udržanie ťažko vydobytej slobody a samostatnosti, jak Čechov, tak Slovákov.

Prehlašujem, že s potěšením bereme prehlásenie pána ministra zahraničia na vedomie. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: >Proti< není žádný z pánů senátorů zapsán, proto uděluji dalšímu řečníkovi >pro< panu sen. Klofáčovi slovo.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Politik stojí vždy na rozcestí mezi přítomností a budoucností a musí už nejen věděním o skutečné situaci, ale i intuicí a dohadem vidět, do jaké míry, v jakém smyslu a za jakou cena smí, může a má měniti to neb ono přítomné v budoucí formy. Musí dobře rozpoznati, co je a co není možné. V tom je tajemství politického úspěchu a také tajemství zahraniční politiky.

Zahraniční politika státu velkého je přirozeně nepoměrně snazší, nežli státu malého. Obtíže mezinárodní mohou se dotknouti velikých států silně, ale zřídka se dotýkají jejich existence. Pro malé státy znamenají mezinárodní některé obtíže vždy hluboký otřes v celém jejich politickém, hospodářském a sociálním životě a velmi často ohrožují přímo existenci státu. Proto úloha zahraničního ministra našeho malého státu jest nepoměrně obtížnější, nežli ministra státu velkého. Prvý ministr velikého státu si může dovolit řadu chyb a stát to ještě nezaplatí ani existencí, ani velkými otřesy, ale ministr malého státu, kdyby se dopustil i nějaké nevelké chyby, pocítí to velmi silně. Proto jsem velmi šťasten, že, když se dívám na to, co se dálo u nás v posledních pěti letech, když dívám se na úspěchy naší zahraniční politiky, na triumfální cestu pana presidenta, že mohu konstatovat, že naše zahraniční politika dbala method a směrnic poctivých a loyálních, dbala náležité korektnosti a také naprosté střízlivosti, zkrátka dbala směrnic a method, které končí úspěchem. Jsem rád, že má právo pan dr Beneš u nás konstatovat, že naše zahraniční politika jest demokratická. (Sen. Matuščák: Částečně!) Tedy na 50 % se nějak dohodneme, kol. Matuščáku! Já nerad mám spory. (Veselost).

Jsem povinen dnes poněkud polemisovat s řečí, která již byla pronesena v poslanecké sněmovně a jsem nerad, že jest to řeč dr Kramáře, na kterou musím reagovat. Dr Kramář řekl, že nevěří demokracii, kdyby zahraniční politika státu neměla se opírat o demokracii a neměla býti demokratickou. Demokracie znamená pro mne mír a především kontrolu.

Světová válka byla válkou mass lidových a proto vyvolala v massách vědomí, že se musí o věci politické starat a o nich rozhodovat. Ať už válku vyhraje ten neb, onen, všichni jí trpí. Proto právě světová válka v celém světě vyvolala tak silné vědomí demokratické a přímo epochální změnu ve vývoji lidstva a ve smyslu všeobecné demokracie celého společenského života. I zahraniční politika jako taková byla tímto protestem co nejhlouběji dotčena. Ve většině států evropských až do nedávná byla doménou jen několika lidí a i ve státech jinak konstitučně demokratických prováděla se zahraniční politika absolutisticky. Dnes to není možné. I když pan dr Kramář v demokracii nevěří, demokracie jest tady, a jest všude, útrapy válečné a bída, do které nešťastná dřívější zahraniční politika, politika nedemokratická, absolutistická a feudální uvrhla národy celého světa, to vše vynucuje si zdemokratisování zahraniční politiky, to všechno vynucuje, aby o všech otázkách mezinárodních bylo veřejně jednáno, aby o nich byla diskuse veřejnosti v tisku a parlamentech, aby odstraněno bylo byrokratické vyřizování nejvážnějších otázek pomocí neveřejného jednání a tajných smluv a aby poslední slovo o věcech zahraničních neměla moc výkonná, to jest ministr a vláda, nýbrž moc zákonodárná, tedy výbor pro věci zahraniční a parlament, t. j. poslanecká sněmovna a náš senát. Já opakuji, demokracie znamená především kontrolu. Není pochyby, dokud nevyrostli všichni v pravé demokracii - a s tímto faktem musíme počítati - do té doby demokracie v zahraniční politice má své jisté hraníce, ty hranice přiznávám. Tato kontrola znamená velice mnoho. Kdo by byl proti demokracii a proti demokratisaci zahraniční politiky, ten by sváděl na cestu starou, kdy bez kontroly veřejnosti páchány zločiny nejen na celém jednom národě, ale na celé Evropě a na celém lidstvu.

V poslanecké sněmovně i tady slyšíme často mluviti o vasalství států malých k velkým, zejména mluví se velice nesprávně a neobjektivně o našem poměru k Francii, Anglii a také Německu. Nutno říci, že o plné souverenitě jednotlivých států dnes ve skutečnosti mluviti nelze. Jako v soukromém a hospodářském životě jsme odkázáni jeden na druhého a nemůžeme říci, že třeba jeden národ živí jiný národ, nýbrž pravda je uprostřed, že živíme jeden druhého, tak tato zásada platí také i pro celé státy, ano i zemědíly, jak nejlépe svědčí o tom dnešní poměry v Americe. Amerika trpí nesporně neurovnanými poměry v Evropě. Dnes a v budoucnosti, čím dále tím více, jednotlivé státy budou od sebe závislé a závislost tato jeví se buď smluvním omezením souverenity, anebo bezesmluvným ukládáním si reservy všech států navzájem, častěji však státu malého ke státu většímu, takže stát malý ve svých mezinárodních stycích má vždy menší volnost, než stát veliký. To je přirozený důsledek mocenských poměrů, vždyť tomu tak bylo a je a bude. Ale mluviti za takových okolností o vasalství, to znamená této základní pravdy vzájemnosti a vzájemné odvislosti nechápati, a pánové, pravidelně jde tu, jak pozoruji v debatě v poslanecké sněmovně i tady v senátě, o obyčejnou strannickou demagogii. To pozoruji zejména v oné debatě, která se týká našeho poměru k Francii. Pánové z německého tábora, kteří zde mluvili a byli slušní - o těch neslušných nebudu mluviti - nebyli dosti objektivní. Oni mluvili, jakoby vším byla vinna Francie a mírové smlouvy. Může býti, že v tom nebo onom politika Francie mohla býti jiná, že někdy mohla užíti třebas jiné methody, to všecko může býti. O tom může býti diskuse a jistě jsem přesvědčen; že byste tuto diskusi mohli vésti s velmi četnými Francouzi. Ale, pánové, v tom je neobjektivnost, kritisovati pořád jen politiku francouzskou a mlčeti ke všemu, co se dělalo a dělá v Německu, co dělá německá politika.

(Sen. Polach [německy]: To sociální demokracie nedělá!) Prosím, i o tom budu mluviti, zejména o událostech posledních v Bavorsku a o tom, co tam se stalo, o tom novém náporu reakce, že i vy, němečtí sociální demokraté, budete musiti oceniti, co udělali jsme my v tomto státě. My jsme, nedbajíce popularity, vytvořili baštu proti reakci. Myslím, že by tyto naše zásluhy uvnitř Evropy centrální měly býti německou sociální demokracií hodně vyzvednuty. (Tak jest!)

Když mluvím o věcech zahraniční politiky, tu chápu poměr dr Ledebura k Francii. On je duchu starého Německa, Německa Vilémovského, náramně blízký. Ale jsem povinen reagovati na formu, v jaké on vystupuje. Přeji si, aby jeho slova byla doslovně všude vytištěna. (Hlas: Tak jest!) Přeji si, aby tato jeho slova byla známa také ve Společnosti Národů, aby byla známa v celém světě, kde ještě není dosti jasno, jaký je poměr mezi námi a Němci v této republice. Pan dr Ledebur chtěl býti vtipným mermomocí, a to vždycky tak dopadne, když někdo chce býti mermomocí vtipný. Může býti, že ještě demokracie není všude na správné cestě. Existuje také pseudodemokracie, ale ona existuje také pseudoaristokracie. (Pochvala.) Já vzpomínám velíce vtipných studií vašeho Hermana Baara, který po zásluze charakterisoval tu servilní rakouskou aristokracii, onu servilní aristokracii, která se plazila jako pes nahoru k dynastii habsburské, i kdyby tam byl seděl největší idiot, plazila se tam přímo se psí pokorou, ale chovala se velice surově, necitelně a nelidsky tam dolů k lidu. (Výborně!) Jestliže bývalý velkostatkář a aristokrat je teď rozčilen demokracií politickou, kterou my máme, může se všelicos chápati. Mohu chápati rozčilení, když někdo nemůže žíti tak, jako žil ve státě rakouském, ale jakmile se začne mluviti o tom, co je to krádež, pozor, je nutno být poněkud opatrný! (Potlesk.) Ze kterého data jsou statky tohoto rodu? Myslím, že mnozí z nás, kteří jsme četli dějiny konfiskací od Bílka, víme, co je to loupež a krádež, že loupež a krádež byla spáchána na našem národě generací, ke které pan dr Ledebur náleží a je tam! (Sen. Kouša: Žije z té krádeže!)