Úterý 4. prosince 1923
Schůze zahájena v 17 hodin 20 minut
Přítomni:
Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.
Zapisovatelé. Dr Přikryl, Löw.
105 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: dr Franke, inž. Novák, Tučný, Udržal; odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Zahajuji schůzi.
Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):
Z předsednictva přikázáno:
Výboru rozpočtovému:
Tisk 1745. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4253) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1924 (tisk 4300).
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Přistupujeme k dalšímu projednávání denního pořadu, a to ke
zprávě imunitního výboru o žádosti sedrie v Bratislavě za souhlas k trestnímu stíhání sen. Zimáka pro přečin pomluvy a urážky na cti (č. 4311/1922). Tisk 1739.
Zpravodajem je pan sen. dr Krouský. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj sen. dr Krouský: Slavný senáte! Případ, který právě projednáváme, je na prvý pohled zcela jednoduchý a obvyklý. Opět je žalovaným resp. stíhaným pan kolega Zimák. Ludevít Korínek podal návrh trestního stíhání redaktora Zimáka pro přečin pomluvy a urážky na cti, jehož se dopustil tím, že jako odpovědný redaktor - kolega Zimák byl tehdy odpovědným redaktorem >Robotníckych Novin< - uveřejnil tam článek pod nadpisem >Keťas a vydriduch<, v němž o soukromém žalobci píše: >V Pezinku je tesársky majster Ľudvik Korínek, ktorý keťasí s tehlou a škridlou, ačkoľvek to on nedorába. Tento pán zamestnáva vo svojom závode dvoch tesárskych tovaryšov a desať učňov, čo je aj nezákonné. Zákonitý pracovný čas neuznáva, a zamestnáva učňov, ktorí patria ešte do školy, ačkoľvek v Pezinku sa už nachádzajú tesársky tovaryši bez práce. Žiadame živnostenský inšpektoriát, aby tento závod prehliadnul, a nariadil nápravu dĺa zákona, lebo robotníctvo je už krajne rozhorčené.< To jest obsah článku, a poněvadž § 24 ústavní listiny praví, že ustanovení o imunitě členů Národního shromáždění >nevztahují se na trestní odpovědnost, kterou člen Národního shromáždění má jako odpovědný redaktor<, bylo k trestnímu oznámení Ludevíta Korínka nařízeno stopování a kol. Zimák byl vyšetřujícím soudcem vyslechnut, aniž by bylo žádáno o jeho vydání.
Při tomto výslechu udal kolega Zimák, že svrchu uvedenou lokálku sám psal na základě dopisu, který obdržel od Františka Rozkydala, cestmistra z Pezinku, jehož zná jako důvěryhodného člověka a proto dopisu jeho věřil. František Rozkydal, slyšen jako svědek, přiznal, že zaslal senátoru Zimákovi dopis, v němž uvádí, nač si u něho jako předsedy místní organisace sociálně demokratické strany stěžovali, že totiž Ludevít Korínek zaměstnává 2 tovaryše a 10 učňů, nedodržuje osmihodinnou dobu pracovní, neposílá učňů do pokračovací školy, resp. zaměstnává je přes osmihodinný pracovní čas, takže nemohou chodit do pokračovací školy, a prodává neoprávněně tehlu a škridlu, ač je tesařský mistr. František Rozkydal také uvedl ve své výpovědi, že ve svém dopise požádal senátora Františka Zimáka, aby to dal do veřejnosti a aby se stala náprava.
V důsledku toho rozšířeno bylo stopování i na Františka Rozkydala, a také byla na něho podána žaloba, výsledek její není mně znám, ale současně byla podána žaloba na kolegu Zimáka, ne jako odpovědného redaktora, a to zdůrazňuji, nýbrž jako na pisatele. Nyní kolega Zimák prostřednictvím advokáta posl. dr Dérera podal námitky proti obžalovacímu spisu, o kterých rozhodoval obžalovací senát-sedrie v Bratislavě a námitkám vyhověl. Poněvadž § 24 ústavy - jak dovozuje sedrie v Bratislavě - výslovně praví, že imunitu má jen poslanec, který je odpovědným redaktorem, jestliže je stíhán jako odpovědný redaktor.
V daném případě je sen. Zimák stíhán výslovně podle obžalovacího spisu jako pisatel a proto že nutno napřed žádati o souhlas senátu k jeho vydání. O této zásadní věci jednal imunitní výbor. Poněvadž je to skutečně otázka zásadní, musím dnes o ní promluviti - slavný senát snad mně promine - poněkud šířeji, než obvyklo.
Předem bych předeslal rád výklad ustanovení rakouského a uherského trestního zákona, která jsou pro řešení této otázky směrodatná.
Rakouský tiskový zákon ze 17. prosince r. 1862, v naší republice v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dosud platný, upravuje v hlavě 2. odpovědnost redaktorů pro delikty t. zv. pořádkové. Sem spadá na př. přestupek § 21, kterého se dopustí odpovědný redaktor, jestliže neuveřejní opravu. Jinak podle hlavy 3. téhož tiskového zákona, byl-li spáchán trestný čin obsahem tiskopisu; tu odpovědný redaktor podléhá všeobecným předpisům tiskového zákona. A nejen odpovědný redaktor; u nás podléhá zároveň odpovědnosti vedle odpovědného redaktora pisatel, překladatel, vydavatel, nakladatel, tiskař, dokonce i knihkupec a kolporter a všichni vedle sebe tak, že si žalobce může kteréhokoliv z nich vybrati a může také žalovati všechny zároveň. Nemůže se státi kdokoliv z těch stíhaných beztrestným proto, poněvadž prohlásí výslovně, že nesouhlasí s uveřejněným článkem a nestává se také beztrestným proto, že některý z těchto výslovně převzal na sebe odpovědnost.
Tato odpovědnost podle všeobecných předpisů trestního zákona však předpokládá, že redaktor, vydavatel, tiskař atd. předem obsah znali a vědomě závadný článek do tisku dali. Jestliže tomu tak není, pak odpovědný redaktor, za jistých okolností i nakladatel a tiskař dopustí se pouze t. zv. culposního deliktu, přestupku zanedbání povinné péče či pozornosti podle čl. III. z 15. října 1868, č. 142 ř. z. Tak upravena jest odpovědnost za trestní čin tiskem spáchaný, zejména odpovědnost redaktorova podle rakouského práva.
Na Slovensku však a v Podkarpatské Rusi jest tato odpovědnost upravena podstatně jinak a to zákonným článkem XIV, z r. 1914. Rovněž uherský zákon činí odpovědným odpovědného redaktora za delikty t. zv. pořádkové. Pokud jde o odpovědnost za obsah tisku, má uherský zákonný článek XIV odchylku od práva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platného. Předně uherský tiskový zákon nezná předpisu o zanedbané povinné péči. Podle uherského zákona, byl-li spáchán obsahem tiskopisu trestní čin na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nemůže se odpovědná osoba brániti tím, že prohlásí, že bez jejího vědomí se dostal článek do tisku, nýbrž v takovém případě odpovídá tak, jako kdyby článek četla. V tom směru je zákon uherský přísnější, než zákon rakouský. Odchylný je uherský zákon od rakouského také potud, že nedává odpovědnost zároveň a vedle sebe odpovědnému redaktorovi, pisateli, vydavateli atd. až kolportérovi, nýbrž uherský zákon za odpovědného považuje podle § 33 zmíněného zákonného článku v přední řadě původce, při čemž za původce se považuje nejen pisatel, ale také ten, kdo u pisatele článek objednal, anebo jej k napsání přiměl.
Pokud jde o periodické časopisy, je za trestný obsah časopisu odpověden redaktor jenom tehdy, není-li možno původce stíhati, nebo jestliže odpovědný redaktor sám nařídil původci, aby zprávu s obsahem protivícím se trestnímu zákonu napsal.
Z toho vidno, že odpovědný redaktor na Slovensku odpovídá toliko podpůrně.
Imunita členů Národního shromáždění je upravena článkem 23 až 26 úst. listiny. Ve článku 24. v 2. odstavci se praví, >že tato předcházející usfanovení nevztahují se na trestnou odpovědnost, kterou měl člen Národního shromáždění jako odpovědný redaktor<. V konkretních případech šlo o výklad tohoto ustanovení a jde o to, jaká praxe se při stíhání odpovědného redaktora vyvíjí.
Jakými úmysly bylo vedeno revoluční Národní shromáždění, když docela nově proti dosavadnímu zákonodárství tuto výjimku z poslanecké a senátorské imunity zavedlo do ústavy? Ani v důvodové zprávě vládní osnovy, ani v důvodové zprávě ústavního výboru, ani konečně v řeči referentově a plenu nenacházíme ničeho, co by k určení tohoto úmyslu vedlo. Ani žádný z řečníků k tomuto paragrafu se neujal slova. Později uvedu, že lze úmysl zákonodárcův zjistit ze stenografického protokolu o schůzi ústavního výboru revolučního Národního shromáždění a to jenom zásluhou jedné interjekce. Pamatuji se však, že v době revolučního Národního shromáždění bylo zejména vytýkáno, že někteří poslanci bývají na listě napsáni jako odpovědní redaktoři a stále a stále se opakuje žádost za jejich vydání. Revoluční Národní shromáždění toto těžce neslo, neboť šlo nejen o případ odmítnuté opravy - § 19 a 21 tiskového zákona - šlo nejenom o přestupky zanedbání tak zvané povinné péče, nýbrž také o delikty spáchané obsahem tiskopisů, ať již stíháni jsou veřejným nebo soukromým žalobcem. Šlo zejména o dosti časté urážky na cti spáchané tiskem, chtělo se zabrániti tomu, aby poslanci nehráli úlohu t. zv. slaměných redaktorů na místě skutečných od povědných redaktorů na listě nepodepsaných. Šlo o to, aby soukromému neb veřejnému žalobci byla ponechána možnost sjednati nerušený průchod právu, byla-li některá, jakákoliv trestní norma porušena. Šlo o to, aby žalobce bez závady mohl stíhati toho, kdo je na listě podepsán, zejména, není-li u deliktů spáchaných obsahem tiskopisů znám pisatel a to i tehdy, je-li odpovědným redaktorem člen Národního shromáždění.
V opatření proti slaměným redaktorům a ve snaze, aby si žalobci mohli pro závadný obsah tiskopisů nebo jiných deliktů zjednati satisfakci proti tomu, kdo za list skutečně odpovídá, jest hledati výklad pro druhý odstavec čl. 24 úst. listiny. Hlavně se jednalo o urážky na cti resp o přestupky t. zv. povinné péče redaktorské.
Ministerstvo spravedlnosti ve shodě s ministerstvem vnitra kromě řady jiných otázek souvisejících s praktickým prováděním imunity členů Národního shromáždění zabývalo se brzy po zvolení nynějšího Národ ního shromáždění otázkou výkladu druhého odstavce č1. 24 ústavy. Vypracovalo ve věcech imunitní prakse obšírný a obsahově velmi bohatý elaborát, který 3. března 1921 byl zaslán též presidiu senátu. Presidium naše odkázalo elaborát našemu ústavněprávnímu výboru, který se jím zabýval ve schůzi 15. června r. 1921. Nemohl však podle jednacího řádu k celému elaborátu zaujmouti určité stanovisko, nemohl učiniti žádného zásadního usnesení, a vyslovil názor, že lze jenom v konkretních případech při řešení otázek imunitních velmi cenný materiál elaborátu vzíti v úvahu, k čemuž bude kompetentní výbor imunitní. Proto elaborát z usnesení výboru ústavně-právního byl uložen do archivu. Se zásadním hlediskem našeho ústavně-právního výboru nutno souhlasiti, poněvadž mám za to, že konečné, rozhodující slovo nejenom o tom, zda člen Národního shromáždění, ať poslanec či senátor, má býti vydán, nýbrž také o tom, zdali v určitých konkretních případech nebyla porušena imunita, rozhodnutí o tom přísluší jedině a konečně dotyčné sněmovně. Rozhodnutí dotyčné sněmovny, které vydává v rámci své autonomie, je závazným nejen pro vládu, nejen pro státní zastupitelstva, ale i pro soudy. Toto právo ohledně poslanců přísluší výhradně poslanecké sněmovně, ohledně senátorů přísluší výhradně senátu. Obě sněmovny rozhodují tedy v těchto případech závazně a samostatně.
Taková ostatně byla prakse i před pře vratem, jak v Rakousku, tak i v Uhrách. V Uhrách, ač imunita poslanecká nebyla regulována zákonem, alespoň pokud jde o členy poslanecké sněmovny a magnáty, nýbrž pouze usneseními dotyčné sněmovny, přece vždy byla jak správními úřady, tak soudy tato usnesení plně respektována. Rovněž rakouská vláda vždy respektovala stanovisko sněmovny, kdykoliv došlo mezi úřady a poslaneckou sněmovnou ke konfliktu. Při takovém výhradném svém rozhodovacím právu v rámci své autonomie musí i náš senát zásadně setrvati.
Pokud tedy jde o výklad § 24, odst. 2. ústavní listiny, podle něhož nemá člen Národního shromáždění imunitu, je-li stíhán jako odpovědný redaktor, vykládalo původně ministerstvo tento paragraf tak, a nyní cituji, že tuto výjimku >dlužno vztahovati pouze na takové trestné činy proti takové mu zákonu, jichž dopouští se člen Národního shromáždění jako odpovědný redaktor, a nikoliv na tiskové delikty vůbec. Jsou tedy vyjmuty,< totiž u nich není třeba souhlasu k trestnímu stíhání, >delikty pořádkové, oddíl II. tiskového zákona, pokud mohou odpovědným redaktorem býti spáchány a přestupek povinné péče. Řízení objektivní není ovšem vyloučeno v žádném případě.<
Ministerstvo spravedlnosti se totiž v tomto případě postavilo na stanovisko, že, je-li delikt spáchán obsahem tiskopisu, je nutno žádati za vydání dotyčného poslance nebo senátora, že tedy nesmí býti v trestním řízení stíhán, dokud sněmovna k vydání nesvolí.
Ministerstvo spravedlnosti dalo také stát ním zastupitelstvím a soudům poukaz, aby u členů Národního shromáždění - redaktorů, v každém případě, nejde-li o delikt pořádkový nebo o delikt zanedbání povinné péče, žádaly o vydání dotyčného člena Národního shromáždění příslušnou sněmovnu dříve, než zavedou trestní stíhání.
Imunitní výbor poslanecké sněmovny však v konkretních případech postavil se na stanovisko jiné. Imunitní výbor poslanecké sněmovny prohlásil, že nesdílí náhled ministerstva spravedlnosti a rozhodl, že v těchto případech, kde jde o trestní čin spáchaný obsahem časopisu, na příklad urážku na cti, netřeba žádati za vydání, že tedy poslanec v takovém případě podle čl. 24, druhého odstavce ústavní listiny imunity nemá. Když o tom ministerstvu spravedlnosti byla podána zpráva, podrobilo ministerstvo dosavadní svůj výklad k čl. 24, 2. odstavci znovu úvaze a za souhlasu ministerstva vnitra a po dobrozdání nejvyššího soudu, na který se obrátilo ve smyslu §u 6 zákona ze dne 16. dubna 1919, přiklonilo se ministerstvo odchylně od svého původního usnesení k náhledu imunitního výboru poslanecké sněmovny a novým cirkulářem ze dne 17. března 1922 dalo pokyn, aby napříště bylo upuštěno od žádostí za vydání člena Národního shromáždění, je-li stíhán jako odpovědný redaktor pro trestní čin spáchaný obsahem tiskopisu.
Ministerstvo nyní řeší spornou otázku předem s hlediska bývalého rakouského zákonodárství a odůvodňuje v novém cirkuláři své stanovisko takto: >Povinností odpovědného redaktora je dbáti toho, aby zákonné předpisy pořádkové jemu uložené za povinnost, byly splněny a aby obsahem tiskopisu nebyl spáchán trestní čin. Jestliže odpovědný redaktor závadný článek, znaje jeho obsah, vědomě do časopisu pojal, jde také o trestní jeho odpovědnost a dokonce o hrubší porušení povinnosti odpovědného redaktora než tam, kde snad je jen zanedbání povinné péče. A stejně má se věc, kde odpovědný redaktor někoho k napsání závadného článku vybídnul, anebo článek takový sám napsal.
Účelem tohoto zákonného ustanovení - pokračuje ministerstvo spravedlnosti - bylo docíliti větší čistoty tisku a zabrániti tomu, aby odpovědný redaktor mohl se krýti imunitou člena Národního shromáždění. Původně bylo dokonce podle návrhu posl. dr Hajna a soudr., č. t. 2001 úmyslem některých stran, učiniti neslučitelným povolání člena Národního shromáždění s povoláním odpovědného redaktora. Jestliže ústavní listina spokojila se tím, že vyloučila z imunity případy trestní odpovědnosti odpovědného redaktora, neznamená to podle soudu ministerstva spravedlnosti, hledíc také k postupu imunitního výboru poslanecké sněmovny, že chtěla od úmyslu, který byl podkladem návrhu shora uvedeného, nějak ustoupiti. Všeobecná dikce o trestní odpovědnosti člena Národního shromáždění jako odpovědného redaktora svědčí o opaku a také by se nedalo náležitě odůvodniti, proč by touto trestní odpovědností měla se vyrozumívati jen odpovědnost za delikty pořádkové a za opomenutí povinné péče.<
S hlediska zákonodárství v bývalém Rakousku a nyní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platného možno se stanoviskem ministerstva spravedlnosti souhlasiti, byť bych nemohl se přikloniti k názoru, že pro rozpoznání úmyslu zákonodárcova směrodatný jest návrh pana posl. Hajna. Jsem rovněž toho náhledu, že neodpovídalo by úmyslu zákonodárcovu, aby zbavil členy Národního shromáždění - odpovědné redaktory imunity jenom v těch případech, jsou-li stíháni jako odpovědní redaktoři pro delikt pořádkový anebo pro zanedbání povinné péče. Jsem toho mínění, že nemají členové Národního shromáždění imunitu ani tehda, jsou-li stíháni jako odpovědní redaktoři pro delikty spáchané obsahem tiskopisů, na př. pro urážku na cti.
Pokud jde o účel druhého odstavce článku 24. ústavní listiny, tu k tomu, co uvádí ministerstvo spravedlnosti, a co jsem sám již předem dovolil si k tomu poznamenati, ještě dodávám toto:
Vyžádal jsem si stenografický protokol o schůzích ústavního výboru revolučního Národního shromáždění a tam jsem našel pro názor imunitního výboru poslanecké sněmovny i pro názor ministerstva spravedlnosti i pro názor, ke kterému se přiklonil náš imunitní výbor, oporu. Stenografický tento protokol uvádí, že referent přečetl celý § 24 a nebyla k tomuto návrhu vlastně žádná debata.
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.
Zpravodaj sen. dr Krouský (pokračuje): Pouze posl. Prokeš pronesl interjekci a sice interjekce ta zní takto: >Když spáchá redaktor ústní urážku na cti, sněmovna ho nevydá a nemůže býti stíhán. Když to udělá tiskem, může býti stíhán.< Na to odpovídá referent: >To je úmyslné.< Předseda: >Nikdo si nepřeje slova. Kdo souhlasí se zněním §u 24?< Přijato jednomyslně. Referent tedy vyjádřil jasně úmysl odepříti imunitu členu Národního shromáždění, je-li stíhán za trestní čin spáchaný obsahem tiskopisu. Po tomto jeho výkladu přijal výbor jednohlasně čl. 24 ve znění referentem navrženém.
Zde tedy máme doklad o účelu, jaký sleduje druhý odstavec čl. 24 ústavní listiny.
Imunitní výbor poslanecké sněmovny ovšem jednal, pokud vím, výhradně o imunitě poslanců - odpovědných redaktorů z Čech, Moravy a Slezska. Rovněž ministerstvo spravedlnosti v přední části svého novějšího elaborátu přihlíží k zákonodárství bývalého Rakouska, avšak v druhé části zmíněného cirkuláře zmiňuje se ministerstvo spravedlnosti i o zákonodárství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platném, tedy o zákonodárství uherském. A to právě se hodí na případ kol. Zimáka, poněvadž >Robotnícke Noviny< vycházejí v Bratislavě. Cirkulář ministerstva vnitra, pokud se zabývá uherským, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platným zákonodárstvím, praví, že to, co bylo řečeno o zákonodárství rakouském, sluší vztahovati také na obvod platnosti tiskového zákona čl. XIV z r. 1914 a uvádí k odůvodnění toto:
>Nejen že tendence ustanovení druhého odstavce č1. 24 ústavní listiny zůstává zde táž, ale také rozdíl, který je mezi tiskovým zákonem platným v obvodu Čech, Moravy a Slezska a tiskovým zákonem platným na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, že totiž posléze uvedený zákon stíhá odpovědného redaktora pro čin sám i tam, kde tiskový zákon z r. 1862, resp. zákon z r. 1868 stíhá jej jen pro zvláštní kulposní delikty, neodůvodňuje nikterak, aby pojem trestné odpovědnosti odpovědného redaktora byl vykládán jinak.
Článek 35 zákonného článku XIV z roku 1924 ustanovuje, že odpovědnost podle tiskového práva stíhá odpovědného redaktora, nelze-li autora podle tiskového práva pohnat k odpovědnosti, nebo dal-li odpovědný redaktor autorovi přímo příkaz, aby napsal zprávu, jejíž obsah odporuje zákonu trestnímu. Ustanovení toto zjevně předpokládá, že odpovědný redaktor není autorem, avšak to nevylučuje, aby bylo mluveno o trestné odpovědnosti. Odpovědný redaktor po rozumu §u 24 ústavní listiny i tam, kde je sám autorem článku nebo zprávy pojatých do časopisu, jehož je odpovědným redaktorem, neboť obsahově je odpovědnost v obou případech táž. K tomu bych chtěl poznamenat tolik: V obvodě platnosti zákonodárství bývalého Rakouska nelze rozlišovati mezi obsahem a dosahem odpovědnosti odpovědného redaktora a odpovědnosti pisatele. Jinak je tomu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi; tam, jak jsem již uvedl, lze žalovati pro trestní čin spáchaný obsahem tiskopisu odpovědného redaktora podle §u 35 jen tehdy, nebyl-li znám původce, anebo jestliže odpovědný redaktor sám pisateli nařídil, aby článek napsal. V daném případě ovšem kolega Zimák výslovně prohlásil, že on je pisatelem. Poněvadž je zároveň odpovědným redaktorem, je tím, podle mého mínění, implicite řečeno, že dal pisateli, t. j. sám sobě, příkaz k napsání článku. Kolega Zimák mohl tedy být žalován nejen jako pisatel, ale mohl býti žalován současně v tomto výminečném případě i jako odpovědný redaktor. Kdyby tak byl žalobce učinil, nebylo by podle našeho názoru nutno žádat za jeho vydání. Žalobce však výslovně žaluje kolegu Zimáka pouze jako pisatele a nikoliv jako odpovědného redaktora. Tedy jen z toho důvodu imunitní výbor přiklonil se k názoru sedrie a uznal, že v takových případech, kde obžaloba zní pouze na pisatele, je potřebí chránit imunitu, je potřebí, aby prve než soud zavede trestní stíhání, vyžádal si souhlas příslušné sněmovny.
To je asi stanovisko, které imunitní výbor pokládal za potřebné formulovat i vzhledem ke stanovisku imunitního výboru poslanecké sněmovny, i ke stanovisku ministerstva spravedlnosti, vyjádřenému ve shodě s ministerstvem vnitra a s nejvyšším soudem.
Nyní, slavný senáte, ve věci samé. (HIuk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.
Zpravodaj sen. dr Krouský (pokračuje): Imunitní výbor stojí na tomto stanovisku: V daném případě kol. Zimák byl informován důvěrníkem sociálně-demokratické strany v Pezinku. Informátora svého soudu sdělil. Mohl mu věřit, poněvadž to byla osoba důvěry hodná. Žalobci byla poskytnuta možnost, aby zjednal si satisfakci proti dotyčnému informátorovi, Rozkydalovi. Také této možnosti použil a Rozkydala žaloval. Je-li tomu tak, pak imunitní výbor má za to, že není v tomto případě příčiny, abyste projevovali souhlas s vydáním kol. Zimáka a navrhuje vám, abyste žádost sedrie v tomto případě zamítli. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.) Budeme hlasovati.
Kdo souhlasí s návrhem imunitního výboru, aby pan sen. Zimák k trestnímu stíhání v této věci vydán nebyl, nechť zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina. Návrh imunitního výboru se přijímá, čímž denní pořad je vyčerpán.
Přistoupím k ukončení schůze.
Navrhuji, aby příští schůze se konala v úterý 11. prosince 1923 o 16. hodině s tímto
denním pořadem:
1. Druhé čtení zprávy výboru kulturního o vládním návrhu zákona (tisk 1712), jímž se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 17. února 1922, č. 75 Sb. z. a n., upravujícího organisaci odborných škol pro ženská povolání a poměry učitelstva těchto škol v republice Československé. Tisk 1735.
2. Zpráva ústavno-právneho výboru o usnesení poslaneckej snemovny (tlačivo 1726) ku vládnemu návrhu zákona, ktorým predlžuje sa účinnosť zákona zo dňa 8. února 1922, č. 50 Sb. z. a n., o obmedzení pôsobnosti porôt na Podkarpatskej Rusi. Tisk 1740.
3. Zpráva ústavno-právneho výboru o vládnom návrhu zákona (tlač. č. 1734) ktorým sa mení § 113 odst. 3. uh. zák. čl. zo dňa 9. prosinca 1894, č. XXXI, o manželskom práve a §§ 51 a 59, odst. 2. uh. zák. čl. zo dňa 9. prosinca 1894, č. XXXIII, o štátnych matrikách, potom § 30 zákona zo dňa 22. kvetňa 1919, č. 320 Sb. z. a n., o obradnostiach smluvy manželskej, o rozluke a o prekážkach manželstva. Tisk 1741.
4. Zpráva ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona (tisk 1715), jímž se povoluje užíti komunálních dluhopisů, vydaných akciovou společností >Centralbank der deutschen Sparkassen in der Čechoslovakischen Republik< k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů. Tisk 1743.
5. Zpráva ústavně-právního výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1730) o vládním návrhu zákona, jímž se prodlužuje platnost zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n., o změně některých ustanovení trestního práva a doplňují některá jeho ustanovení. Tisk 1742.
Jsou proti tomuto dennímu pořadu námitky? (Nebyly.) Nejsou. Jest tedy schválen.
Končím schůzi.
Konec schůze v 17 hodin 55 minut.