Schůze zahájena v 21 hodin 15 minut

Přítomni:

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Přikryl, Löw.

120 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: Habrman, inž. Novák; odborový přednosta ministerstva financí dr Vlasák, odborový přednosta ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy dr Bébr, odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Soukup: Zahajuji schůzi a oznamuji, že z předsednictva bylo přikázáno.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Z předsednictva přikázáno:

Výboru rozpočtovému:

Tisk 1781. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4325) o výši daně z cukru (tisk 4366).

Tisk 1782. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4352), kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 30. června 1921, č. 242 Sb. z. a n., o dopravních daních (tisk 4370).

Tisk 1789. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4327) o dani z obratu a dani přepychové (tisk 4371).

Výboru sociálně-politickému a ústavně-právnímu:

Tisk 1783. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4353) o sloučení rozhodování ve věcech nájemních (tisk 4378).

Výboru technicko-dopravnímu a zahraničnímu:

Tisk 1785. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4230), kterým předkládá se Národnímu shromáždění republiky Československé:

1. Úmluva a statut o režimu splavných cest mezinárodního významu;

2. Dodatečný protokol k této úmluvě;

3. Prohlášení, kterým se uznává právo států, jež nemají mořského pobřeží, na vlajku (tisk 4307).

Výboru ústavně-právnímu a zahraničnímu:

Tisk 1786. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4287), kterým se předkládá Národnímu shromáždění smlouva mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných právních styků, sjednaná v Bělehradě dne 17. března 1923, s dodatkovým protokolem (tisk 4363).

Výboru zahraničnímu a národohospodářskému:

Tisk 1787. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4241) na dodatečné schválení obchodní smlouvy mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Britanie a Irska (tisk 4308).

Tisk 1788. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4285), kterým se předkládá Národnímu shromáždění k dodatečnému schválení obchodní dohoda mezi Československou republikou a Spojenými Státy Americkými sjednaná v Praze dne 29. října 1923, uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 1. listopadu 1923, č. 209 Sb. z. a n., (tisk 4346).

Výboru sociálně-politickému:

Tisk 1790. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4368), jímž se mění některá ustanovení, případně prodlužuje působnost některých právních předpisů o nemocenském pojištění dělníků (tisk 4382).

Místopředseda dr Soukup: Navrhuji, aby bylo uloženo výborům, aby o usneseních poslanecké sněmovny č. t. 1781, 1782, 1783, 1789 a 1790 podaly zprávu do příští schůze, která se koná zítra dne 21. prosince 1923 o 15. hodině.

Kdo s navrženou lhůtou souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se).

To je většina. Tím navržená lhůta se schvaluje.

Budeme projednávati bod, jímž jest:

1. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru zahraničního o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1763) k vládnímu návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé Dodatečná úmluva k Labské plavební aktě se závěrečným protokolem sjednaná v Praze 27. ledna 1923 (tisk 1778).

Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pan sen. dr Krupka. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Až do té doby, kdy nastala platnost nového našeho soudního řádu, a to až do roku 1895, přikázány byly přestupky plavební, jakož i spory soukromoprávní, týkající se plavby na Labi, okresním hejtmanstvím, případně okresním soudům přilehlých obcí, jichž agenda však následkem platnosti nových procesních předpisů u nás stala se bezvýznamnou.

Stejně pak bezvýznamnými staly se soudy také v Německu, poněvadž tam trváno na příslušnosti obecních soudů. Zmezinárodnění labského toku mělo pak podle intencí ostatních států interesovaných odpovídati pravomoci soudů mezinárodního rázu, které svěřeno býti má mezinárodní komisi Labské, od kteréhožto zařízení očekává se výsledek příznivější nejen ve směru právním, nýbrž i ve směru národohospodářském.

V této příčině zejména poukazováno na blahodárný vliv komise Rýnské, která již fungovala od roku 1868 jako nadřízená odvolací stolice ve věcech plavebních. Zásady tyto došly pak ve svých základních rysech úpravy v hlavě V. Labské paroplavební akty ze dne 22. února 1922, kteráž byla již všemi smluvními státy přijata a jejíž mezinárodní působnost započala již dnem 1. října 1923.

Přítomná úmluva, označená jako dodatečná, obsahuje podrobnější úpravu článků 44 a 47 Labské plavební akty, na kteréž se usnesla sama mezinárodní komise Labská. Této pak za podklad sloužily návrhy francouzskou a československou delegací podané po vyřízení některých sporných otázek. Pak nakonec usnesla se také dotčená delegace na úpravě, která právě jest obsahem přítomné úmluvy, jež podepsána byla dne 27. ledna 1923.

V této dodatečné úmluvě řeší se věcná i místní příslušnost plavebních soudů, jichž úprava a působnost odpovídá tuzemskému všeobecnému zákonodárství procesnímu, jakož i příslušnost odvolací stolice, kterouž je podle vůle stran buďto nadřízený úřad u nás platný, anebo mezinárodní komise Labská. Při tom se ovšem vyžaduje souhlasná vůle stran, má-li zejména také mezinárodní komise býti příslušnou. Zejména, pokud se týče sporů zaměstnavatelů a zákonodárců, jest potřebí výslovného souhlasu obou stran, aby příslušnou odvolací stolicí mohla se státi mezinárodní komise.

Formální postup pak před touto odvolací komisí odpovídá naprosto našemu zákonodárství: Musí se podati odvolání, které musí býti upraveno tak, jak se to podle civilního řádu vyžaduje, a pak uděluje se lhůta odpůrci ke sdělení a nakonec rozhoduje mezinárodní komise nebo nadřízený úřad. Při tom ovšem mu náleží právo ještě vyšetřiti případně některé okolnosti, které uzná za potřebné, a to zase dotčenými soudy, v jichž obvodu dotčený úkon má býti proveden.

Významné jest ustanovení, že cizinci požívají před těmito plavebními soudy a před odvolací stolicí týchž práv jako tuzemci. V té příčině zejména je důležité ustanovení, že např. kapitánu, veliteli lodi nebo plavci nesmí býti bráněno v plavbě, nedá-li jistoty. Také, co se týče na př. kauce žalobní, jsou cizinci osvobozeni od její složení.

Co do vykonatelnosti rozsudku platí u nás všeobecné předpisy exekučního řádu, a to § 80 a následující, takže tuzemský úřad je povinen zkoumati také dotčené rozsudky, zejména pokud se týče otázky, zdali je rozsudek pravoplatný, zdali byl řádně doručen a proveden.

Připojený závěrečný protokol ze dne 27. ledna 1923 obsahuje, jak to zpravidla bývá, bližší výklad této plavební akty.

Ježto dotčená úmluva vyhovuje plně ve směru právním, navrhuje ústavně-právní výbor schválení její se závěrečným protokolem ve smyslu usnesení poslanecké sněmovny, obsaženého v senátním tisku č. 1763.

Místopředseda dr Soukup: Zpravodajem za výbor zahraniční je pan sen. dr Brabec. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Brabec: Slavný senáte! Se stanoviska výboru zahraničního není mnoho co podotknouti k referátu již přednesenému. Vytkl bych jen tolik, že činí se zmínka o Labské plavební aktě, o které tento slavný senát jednal na základě zprávy technicko-dopravního a zahraničního výboru pod číslem tisku 1666 ze dne 6. června 1923, že činí se zmínka ve hlavě V. článku 44, že pobřežní státy oznámí komisi sídlo a obvod soudů, povolaných souditi přestupky proti předpisům policejního řádu plavebního, jakož i jiné věci, týkající se plavby, které budou vyjmenovány v úmluvě pozdější, dále pak v článku 47, kde se mluví o odvolacím řízení před mezinárodní Labskou komisí a o jeho podrobnostech, že úmluva tvořící dodatek k Labské plavební aktě bude vypracována a sjednána za týchž podmínek, jako řečená Labská plavební akta. Tato úmluva byla sjednána mezinárodní Labskou komisí, a to ve dvou zasedáních komise v červenci 1922 a lednu 1923, a jak již byla zmínka, upravuje v rámci §u 44 až 47 Labské plavební akty věcnou a místní příslušnost plavebních soudů a odvolací řízení před mezinárodní Labskou komisí. Po stránce zahraniční je nejdůležitější myšlenka, že strany mají možnost za stejných podmínek podati odvolání vůbec k mezinárodní soudní komici nebo k soudu země, ve které rozsudek byl vydán, vyjma jediný případ, kdy se jedná o spor mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, pokud jsou příslušníky téhož státu. Tu se totiž žádá, by všechny strany byly ochotny přijmouti příslušnost komise. O podrobnostech již pan kolega referent ústavně-právního výboru promluvil a myslím, že by bylo zbytečno zde obsah Dodatečné úmluvy opakovati. Pouze dovoluji si upozorniti, že v článku 3. užívá se, myslím, málo vhodným způsobem termínu >složení<. Tam totiž stojí, že od cizinců nelze z důvodů jejich státní příslušnosti nebo proto, že nemají v tuzemsku bydliště, aniž se tu zdržují, požadovati složení nebo jistoty. Tedy jistě ta snaha užívati českého termínu je chvályhodná, ale zde by tomu bylo lépe rozuměti, kdyby se řeklo místo >složení< buď >depositum< nebo francouzské slovo >depot<. Arciť, jelikož i ve Sbírce zákonů a nařízení objeví se tato smlouva v textu českém i francouzském - ve francouzském textu je to slovo >depot< obsaženo - není žádné obavy před nějakým nedorozuměním. Proto také nenavrhuji v tomto směru žádné změny, abych věc nezdržoval.

Zahraniční výbor projednal rozsah usnesení poslanecké sněmovny a usnesl se současně učiniti návrh senátu toho obsahu, že Národní shromáždění republiky Československé souhlasí předně s Dodatečnou úmluvou k Labské plavební aktě a za druhé se závěrečným protokolem k této Dodatečné úmluvě, jak byla sjednána v Praze dne 27. ledna 1923.

Místopředseda dr Soukup: Slovo má paní sen. Perthenová.

Sen. Perthenová (německy): Slavný senáte! Zákon, který jest předmětem jednání a jenž obsahuje smlouvy mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Britanií, Italií a Československem, jest doplňovací smlouvou k Labské plavební aktě ze dne 22. února 1922. Zaujímáme-li k tomuto zákonu stanovisko, tož děje se to z toho důvodu, abychom jednou promluvili o úplně zastavené plavbě po Labi a o vzniklé tím bídě dělníků a dělnic, kteří při této dopravě jsou zaměstnáni.

Labe mělo odedávna nesmírný význam jakožto dopravní tepna mezinárodního obchodu. Překladiště ústeckého labského přístavu bylo mnohem větší nežli přímořský přístav v Terstu. Stará rakouská sazba labského překladiště, kteréž řídilo dopravu z celé monarchie a za jejími hranicemi po Labi, tato osvědčená sazba byla nahrazena dne 1. listopadu 1921 novou sazbou vltavského překladiště, která nebere ohledu na soutěž jiných cest. Labská paroplavba byla tím velmi těžce poškozena a následkem valutárních poměrů a hospodářské krise došlo to tak daleko, že během léta roku 1923 československá plavba po Labi ležela úplně ladem. K tomu přistupuje, že ve směrodatných kruzích se zamýšlí dopravu zboží z nejdůležitějších překladišť v Loubí, Děčíně, Podmoklí-Rosavicích, Ústí a Lovosicích přeložiti do českého území. To vysvítá z toho, že se chce v Mělníce přistoupiti k založení nového přístavu nákladem velmi vysokým, ačkoliv plány pro vybudování překladiště v Loubí jsou již od let hotovy a výlohy následkem toho by byly mnohem menší než při zřízení nového přístavu.

Následkem zastavení dopravy bylo tisíce dělníků, kteří byli zaměstnáni jednak jako lodníci, jednak jako dopravní a skladištní dělníci, bez práce. V létě roku 1923 ležela československá plavba po Labi úplně ladem, teprve na podzim se poněkud povznesla vývozem cukru, prken a obilí. Doprava však jest stále ještě minimální. Tak např. dělníci na nábřeží, kteří hlavně jsou zaměstnáni při vývozu, nalezli zaměstnání jen pro jednotlivé dny nebo hodiny. Československých lodníků, kteří také již dlouho jsou bez práce, používá se jen nepatrně, poněvadž za mzdu v markách lze dostati lacinější pracovní síly, nežli jsou českoslovenští lodníci, kterým se mimo mzdu v markách platiti musí také ještě pro jejich rodinné příslušníky týdenní příspěvek v korunách, t. zv. valutární rozdíl. Jedno jest jisto, že přes oživení plavby v poslední době ani přibližně nelze to srovnávati s frekvencí doby předválečné. Skoro úplně podvázán jest vývoz uhlí z Československa do Německa. Kdežto před válkou a po válce bylo v Rosavicích zaměstnáno 70 dělníků a 140 nakladaček, kteří denně naložili 200 až 300 vagonů uhlí, ubývalo nakládání uhlí od převratu stále víc a více a bylo během předešlého léta zastaveno vůbec. Jakožto příčina úplného zastavení přichází v úvahu sestátnění Ústecko-Teplické dráhy, poněvadž se veškeré uhlí diriguje nyní přímo Ústecko-Teplickou drahou do Ústí a nikoli již Duchcovsko-Podmokelskou drahou. V této věci zakročil již Svaz dopravních dělníků v Ústí v srpnu t. r. u plavebního úřadu v Praze, dosud však bohužel bezvýsledně. V Ústí jest z 260-270 dělníků a 520-540 nakladaček, kteří bývali zaměstnáni v době předválečné a kteří průměrně za 1 pracovní den naložili asi 1200 vagonů uhlí, zaměstnáno nyní již jen 58 dělníků a 116 nakladaček, kteří denně naloží průměrně sotva 20 vagonů. V Podmoklí jest asi 200 přístavních dělníků, kteří v letech 1920 a 1921 byli zaměstnáni na překladištích v Loubí, Děčíně anebo v Rosavickém přístavě - v tom nejsou započteni labští nakladači v Rosavicích - buď bez práce, anebo si musí svůj chléb hledati jakožto příležitostní dělníci, t. j. když se jim naskytne příležitost k práci. Totéž platí ohledně Ústí. Velká většina těchto lidí jest ještě dnes bez práce. Tito dopravní dělníci, dělníci na labských překladištích a skladištích, jakož i lodníci, kteří zastavením polabské dopravy přišli o práci, dostávají sice podporu v nezaměstnanosti, ale jen po dobu nejvýše 6ti týdnů. Od čeho mají žití potom, vymyká se našim úvahám. Považte jen, pouze 6 neděl podpory a k tomu krutá zima přede dveřmi! Zastavením polabské dopravy a následkem minimální podpory jsou také tito dělníci a jejich rodiny vydáni v šanc největší bídě.

Musíme se jen vmysliti do postavení těchto lidí. Není uhlí, a také nájemné nutno zaplatiti. Rodina však má žíti. Ale jak má žíti, po tom se činitelé v úvahu přicházející neptají. Stojíme krátce před Vánocemi, ve všech kostelech budou kázati: Pokoj lidem dobré vůle! Ano, také nezaměstnaní by měli dobrou vůli pracovati, aby pro své děti mohli nakoupiti jen to nejpotřebnější, aby také ve svých rodinách měli pokoj, po kterém zajisté všichni touží. Pro mnohé tisíce lidí není radostného svátku vánočního, nýbrž, kdežto na stolech lépe situované společnosti v těchto dnech jest všeho hojnost, hladoví tisíce dětí a jdou tak vstříc smutnému osudu, který se jeví přibýváním dětských nemocí. Kdežto jedna třída lidí může svým dětem nakoupiti, co srdce ráčí, stojí dítě nezaměstnaného před výkladem a prohlíží si smutně nádherné věci, které jsou všude vystavěny, toužebně, žádostivě a přece se smutným vědomím, že na všech těchto krásných věcech nemůže míti žádného podílu. Matky pracujících tříd musí, když ještě k tomu přistoupí nezaměstnanost, s krvácejícím srdcem svému dítěti odepříti i nejskromnější přání a tak musí tisíce dětí pykati, co na nich spáchal dnešní společenský řád. Budou často nuceny, ve studeném bytě při skrovné stravě ztráviti Štědrý večer, nenajdou-li se soucitní lidé, kteří také těmto ubožákům připraví nějakou radost. Vláda jest povinna, také této kategorii dělníků, která svojí nezaměstnaností, není vinna, vypláceti plnou podporu.

K tomuto bodu byl předložen resoluční návrh, který praví: >Vláda se vybízí,aby nezaměstnanosti dělníků, kteří jsou zaměstnáni při polabské plavbě, čelilatím, že učiní opatření, která opětně umožní dopravu uhlí po Labi, pro tutodobu zastavenou.<

Prosím vás, abyste přivolili k této resoluci, bude tím alespoň zase jedné kategorii dělníků a dělnic dána možnost, pečovati o sebe a o své rodiny. Ostatně budeme hlasovati pro zákon. (Potlesk a souhlas na levici).

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím o přečtení resoluce pí. sen Perthenové.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte): >Resoluční návrh sen. Perthenové,Hladika a soudr. k č. t. 1778:

Vláda se vybízí, aby nezaměstnanosti dělníků při polabské plavbě čelila tím,že učiní opatření, která zase umožní tou dobou omezenou dopravu uhlí po Labi.<

Místopředseda dr Soukup: Pan zpravodaj sen. dr Krupka si vyžádal slovo.

Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Již ve své zprávě jsem podotkl, že právě zřízení mezinárodní komise má míti v zápětí významný národohospodářský prospěch. Tedy zajisté vláda měla již při sjednání této smlouvy na zřeteli úpravu těchto hospodářských poměrů a zejména čelení nezaměstnanosti. Proto doporučuji navrženou resoluci ke přijetí.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Debata je skončena, budeme hlasovati.

Kdo souhlasí s tím, aby byla přijata lodní osnova ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se).

To je většina. Tím je vládní osnova přijata ve čtení prvém.

Přikročíme dále k bodu následujícímu, jímž je:

2. Zpráva rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1764) o vládním návrhu zákona o dani z uhlí. Tisk 1779.

Zpravodajem je pan sen: dr Fáček, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. dr Fáček: Vážený senáte! O zavedení daně z uhlí bylo uvažováno již v roce 1919. Nutkaly k tomu jednak finanční potřeby státu a pak ta okolnost, že v Německu, se kterým máme vzájemný obchod uhelný, byla tato dávka zavedena. V roce 1920 došlo pak k uzákonění této daně, ale sazba tenkráte zavedená byla skutečně exhorentní. Bylo to sice nominelně 30%, ale poněvadž se těchto 30% počítalo z fakturované ceny, ve které dávka byla započtena, činila dávka, přepočítaná na cenu, netto vlastně 43%.

Daň uhelná v této výši skutečně velmi zatěžovala naše hospodářství, a proto již o rok později v roce 1921 bylo přikročeno ke snížení sazby. Byla zavedena sazba skutečných 30% z ceny uhlí na dole. Ale i tato 30%ní sazba byla stále předmětem.soustředěných útoků jednotné fronty těžařů, hornictva, podnikatelů a dělnictva průmyslového.

A vláda, aby ulehčila těžbě uhelné i průmyslu, odkázanému na uhlí, a konečně i domácnostem, ve kterých vysoké, ceny uhlí začly býti tíživými od té doby, co se začly snižovati platy a mzdy, vskutku postupně snižovala dávku uhelnou ne všeobecně, ale individuelně, pro jednotlivé druhy uhlí. K radikálnímu snížení došlo pak v letošním říjnu dohodou, kterou vláda hleděla usnadniti ukončení velké, hornické stávky. Od 10. října byla zavedena, sazba normálních 10%, která mohla od případu k případu býti snižována až na 7%.

Způsob, kterým státní správa toto snižování sazby daně uhelné prováděla, byl sice formálně správný, dalo se to ze zákona odůvodniti, ale přece jenom nebylo to docela nezávadné, aspoň ne docela upřímné. Dalo se to totiž tak, že se rozeznávala při ceně uhlí cena základní, a různé příplatky. Daň byla aplikována pak jenom na tuto základní cenu, kdežto příplatky zůstávaly daně prosty. Když konečně došlo ke snížení na 10%, resp. 7%, uznala vláda sama za nutno, aby tato prakse, poněkud od zákona odchylná, dostala nový právní podklad v zákoně, a proto byl předložen návrh nového zákona o dáni z uhlí, na kterém se poslanecká sněmovna již usnesla.

Oběť, kterou stát posledním snížením daně uhelné přinesl, jest opravdu značná. Tato daň, která v roce 1921 vynesla téměř 11 miliardy a v roce 1922 také ještě miliardu, je pro rok 1924 následkem toho snížení rozpočtena jenom na 350 milionů Kč. Proto jistě všechny naše strany podporují snahu vlády, aby sleva daně, která stojí stát tak veliké oběti, skutečně přišla k dobru konsumentům uhlí, domácnostem a průmyslu, který je na uhlí odkázán. A jistě každý s velikým zadostiučiněním četl nedávno prohlášení, které ministr veřejných prací učinil ve státní radě uhelné o této záležitosti.

V našem rozpočtovém výboru bylo také poukazováno na to, a také v tištěné zprávě výboru je to zdůrazněno, a podškrtávám to ještě jednou, že je nutno, aby pro budoucnost ta hra s nezdaněnými příplatky se neopakovala, jednak proto, že to není způsob docela nezávadný, a pak také proto, že naše rovnováha finanční prozatím nesnese dalšího ztenčování beztoho tak již velmi ztenčeného výnosu daně z uhlí.

Stanovením nižší sazby pro daň uhelnou není však obsah přítomného zákona vyčerpán. Podstatnou jeho část tvoří některá nová ustanovení, jejíchž účelem je zameziti, aby unikala daň státní pokladně. Prakse totiž zjistila případy takových defraudací daňových. Na př. vyskytovalo se, že uhelná firma obchodní, která byla zároveň majitelem dolů, účtovala na dolech cenu velmi nízkou a teprve při zprostředkovatelském prodeji uhlí si činila značnou přirážku, která se ovšem vymykala zdanění. Tomu čelí přítomný zákon, který stanoví, že i přirážka zprostředkovatele prodeje uhlí podléhá zdanění. Nebo jiný případ byl, že při vývozu, kde se kontrola u příjemce zboží vymyká zdejším úřadem byly předstírány ceny nízké. Tomu zase čelí zákon ustanovením, že v takovém případě musí býti uhlí zdaněno aspoň podle průměrné ceny, kterou týž důl v téže době dosáhl při prodejích v tuzemsku. Další ustanovení zamezuje, aby nemohl majitel důlního podniku dodatečně prokazovati, že musil povoliti odběrateli jisté srážky z faktur, nebo že pohledávka jeho stala se nedobytnou, a domáhati se z toho důvodu vrácení daně.

Konečně vloženo je nové ustanovení, že zboží samo ručí za zaplacení daně tenkrát,

když příjemce zboží mohl předpokládati při náležité opatrnosti, že uhlí, které koupil, nebylo zdaněno, jako je to zejména při uhlí kradeném.

Tedy jsou tu jistá zostření posavadních předpisů zákonných, ale dlužno je jenom uvítati, poněvadž přispívají k tomu, aby mezi poplatníky byla rovnost a aby žádný nedociloval prospěchu na úkor státu.

Na druhé straně přináší záhon zase některé nové úlevy a výhody. Zejména důležitá je ta výhoda, že pro exportní průmysl může státní správa povoliti snížení daně, po případě i vrácení daně již zaplacené, je-li toho potřebí k tomu, aby výrobky tohoto průmyslu byly schopny soutěže v cizině. Je to míněno hlavně o železe, ale ustanovení je všeobecné a dá se aplikovati i na jiné případy. Aby ho nebylo zneužíváno, k tomu je zárukou podmínka dohody 3 odborných ministerstev.

Konečně bych zde ještě připomenul, že pro vyrovnání soutěžných podmínek mezi domácími a cizími elektrárnami je zavedena také náhradní daň z elektrického proudu přiváděného z ciziny, která má vyvážiti zatížení domácích elektráren, které jim vzniká daní z uhlí.

Jménem rozpočtového výboru navrhuji, aby slavný senát přistoupil na usnesení poslanecké sněmovny a schválil vládní osnovu zákona o dani z uhlí. (Potlesk).

Místopředseda dr Soukup: K slovu je přihlášen pan sen. Jarolim, jemuž uděluji slovo.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Zákonem, jejž zpravodaj doporučuje slavnému senátu k přijetí, má býti změněn zákon ze dne 9. dubna 1920 o úpravě uhelného hospodářství. Podle §u 32 naposledy zmíněného zákona má uhelná daň činiti 30 procení z ceny uhlí. Když však dne 1. května 1920 nabyl tento zákon účinnosti, pan ministr financí vyloživ si jej směle dosáhl toho, že daň z uhlí byla zvýšena ze 30% na 42,8%. Skutečně také mnoho měsíců byla uhelná daň vybírána z ceny uhlí ve výši 42,8% a bylo k tomu třeba velikého úsilí, než se podařilo uhelnou daň snížiti na vlastní zákonitou míru 30%. Připočtou-li se k uhelné dani ještě jiné státní dávky a komunální dávky, přicházíme ke strašlivé věci, že během let 1920 a 1921 celkové zdanění uhlí bylo stonásobně až 120násobně vyšší než v době před válkou. Tedy dobré dvě pětiny celkové ceny uhlí činila pouze daň. K tomu můžeme připojiti, že také ještě dnes, i když daň z uhlí má býti snížena na 10%, stále ještě velmi podstatnou položku tvoří daň z uhlí a jiné daně a skutečně také ty daně stojí na prvém místě. Podle doznání bylo účelem uhelné daně, státní pokladně, která byla v nouzi, nejrychlejším způsobem dopomoci k 11 miliardě. Tohoto účelu bylo v prvých dvou letech plně dosaženo. To by bývalo zajisté dobré a krásné, kdyby se byl býval tento finanční úspěch neprovedl na útraty průmyslových dělníků všeobecně, zvláště však horníků. Může býti, že toto břemeno uhelné daně omezilo také poněkud možnost výdělku podnikatelů. Vždy však musíme konstatovati, že podnikatelé si dovedli své výdělky zajistiti tím, že bezohledným snížením mezd snížili nyní výrobní náklady. Zde bych poukázal jen na to, že, ač daň z uhlí byla v podstatě nezměněna, československé železo během posledního roku bylo od několika měsíců na světovém trhu nejlacinějším železem. Tento úspěch jsme však rozhodně velmi draze zaplatili omezením spotřební schopnosti dělnické třídy v našem státě. Toto bezohledné snižování mezd průmyslníků a vlastníků dolů proto tedy vláda tak vydatně podporovala, poněvadž sama neměla v úmyslu snížiti daň z uhlí. Avšak hospodářské nutnosti byly během času silnější než jednostranné fiskální stanovisko ministra financí. Vláda a strany většiny nebyly dosud vždy ochotny prováděti nějaké zákonné úpravy daně z uhlí. Všechny návrhy, které jsme podali stran snížení daně z uhlí, byly stále zamítány. Tvrdošíjně zamítavé chování působí tedy tím zvláštněji, jestliže víme, že hospodářské poměry vládu nutily, aby bez zřetele na zákonná ustanovení daň z uhlí přece velmi podstatně snížila pod zákonitou míru. Nejprve byla během roku 1922 daň z uhlí snížena u kamenného uhlí na 18%, u hnědého uhlí na 24%. Mimo to na mnoha dolech byla povolena ještě nižší daňová sazba. Musilo k tomu dojíti proto, poněvadž ony doly byly by musily zastaviti práci. Jak tehdy na to vláda přišla, aby hnědé uhlí, které jinak podle své výhřevnosti jest horší než kamenné uhlí, zdanila o 6% více než kamenné uhlí, jest nevyzpytatelné. Věcné momenty tehdy také nepůsobily. Rozhodně bych však připojil, že ke snížení daně z uhlí nedošlo tedy proto, poněvadž vláda viděla do budoucnosti, nýbrž, že k tomu byla donucena okolnostmi, způsobenými stávkou v r. 1922. To pan zpravodaj více méně řekl. Nyní musila vláda následkem sedmitýdenní hornické stávky daň z uhlí snížiti znovu. Od 10. října t. r. činí uhelná daň pro hnědé a kamenné uhlí 7-10%. Mohli jsme tedy očekávati, že uhelná daň, poněvadž má býti zákonně upravena, nejen že bude přizpůsobena poměrům vytvořeným dne 10. října, nýbrž že vedle toho dojde ještě k dalším úlevám.