Také otázka stavebních družstev se projednává právě tak jako otázky, o kterých jsem se již zmínil. Následkem velké bytové nouze, která panuje v celém státním území, utvořilo se nesmírně mnoho dělnických stavebních družstev. Ta si řekla: "Když již měšťácká společnost anebo velkokapitál nechtějí stavěti, poněvadž jednak na základě zákona o ochraně nájemníků nemohou hnáti nájemné do nekonečna a poněvadž nechtějí za druhé zmírniti bytovou nouzi, aby vždy měly výhodnou možnost zvyšovati činže, chceme my sobě sami pomoci." Družstva se domnívala, že vláda poskytne alespoň záruku, když již sama nemá hotových peněz, ježto v šesti letech nahromadila tolik dluhů, že hledí vstříc krisi. Stavební družstva dělníků doufala, že aspoň zde v Československé republice domohou se svých práv, že jim zde bude spíše pomoženo, než v absolutistické monarchii. Ale velice se zmýlila. Tato dělnická stavební družstva, která nakoupila pozemků pro stavbu 500 domů, nemohou dnes stavěti, nemohou zmírniti bytovou nouzi, poněvadž vláda nepřevezme ani záruku, ačkoli by banka peníze dala, ačkoli zde máme výpočty a celá věc by vládu nestála ani haléře.

Pánové, jestliže my tedy jakožto komunisté zásadně vyslovujeme každé vládě nedůvěru, máme nejméně příčiny hlasovati pro tento rozpočet československé vlády, naproti tomu máme důvod a příčinu vésti zostřený revoluční boj proti tomuto společenskému řádu, také proti československým zařízením, dokud nebude zřízena diktatura proletariátu. (Souhlas stoupenců.)

Místopředseda Valoušek (zvoní): Dále je přihlášen pan sen. dr. Reyl. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr. Reyl: Slavný senáte! K udržení politické samostatnosti potřebujeme nutně hospodářské soběstačnosti a mravní síly lidstva. O hospodářskou soběstačnost usilují všechny kapitoly státního rozpočtu, který jistě zasluhuje takové pozornosti, jakou mu věnuje cizina, která nám radí jakousi kuratelu našich státních výdajů. Ale myslím, že předčasně. Jisté zrnko pravdy v této radě přece spočívá, že bez hospodářské soběstačnosti svobodu politickou si neudržíme. V rozpočtové debatě nedá se ovšem již cifra měniti, ale lze mluviti o účelnosti výloh a nadhoditi počiny a návrhy pro příští rok.

Pro samou péči o založení a zvýšení blahobytu nesmíme zapomínati na prostředky, kterými lze blahobyt udržeti nejenom v přítomnosti, ale také v budoucnosti, protože samostatný náš stát má blažiti také i příští generace. Nejdůležitějším předpokladem k zachování svobody politické i hospodářské je mravní síla lidu, kterou lze získati jenom vhodnou výchovou jedince v rodině, ve škole a ve veřejném životě. Politickou a hospodářskou svobodu si udržíme jen tehdá, když naše činnost politická a hospodářská bude spojena s kulturním úsilím. Kulturní snahy národa musí podporovati také stát, protože do úkolů moderního státu patří také podpora kultury. My máme zvláštní ministerstvo vyučování a národní osvěty pro podporu osvětového pokroku, a lituji toho, že z úsporných důvodů musilo i toto ministerstvo ze svých požadavků sleviti.

Nesmíme se ovšem domnívati, že pro kulturní rozvoj národa učiní se dosti, když ministerstvo školství a národní osvěty dotuje vzdělávací prostředky, nýbrž každý jedinec musí ke kulturnímu pokroku přispívati svým vlastním i mravním vzděláním. Stát je zajisté pouhé abstraktum, něco neživotného a úkol jeho provádějí vlastně jeho občané. Zkušenost potvrzuje, že hodnota a síla státu závisí daleko méně od dobré jakosti jeho ústavy, než od dobré povahy jeho občanů. Národ i stát je souhrnem jedinců a pokrok vzdělanosti závisí od osobní ušlechtilosti mužů, žen a dětí, ze kterých se společnost skládá, a naopak, co nazýváme úpadkem státu a národa, není nic jiného než zvrácenost života jedinců.

Moudrá ústava i spravedlivé zákony mají zajisté vliv na povznesení veřejné morálky a kulturního pokroku, ale žádný zákon sebe lepší neučiní z lenocha člověka přičinlivého, z marnotratníka šetrného, z opilce střízlivého a z revolučního buřiče loyálního občana. Tuto mravní nápravu může učiniti pouze individuální počin a souhrn ušlechtilých návyků při rozumné a svědomité výchově dobrých charakterů. Bez svědomité a správné výchovy ušlechtilých charakterů není žádné kultury, bez mravní kultury není života člověka důstojného, není hospodářského podnikání a není ani vlasteneckých ctností. Existence státu je zajisté podmíněna oddaností občanů, ale, ačkoliv láska k národu a obětavá oddanost k vlastnímu státu jsou vlastenecké ctnosti, jsou ozdobou a povinností každého jedince, přece nejsou neodolatelným přirozeným pudem, kterým se vyznamenávají na př. včely nebo mravenci. To jsou mravní idee a musí se vypěstiti výchovou. Záleží-li život státu a sociální soužití, kulturní pokrok a rozvoj blahobytu na správné výchově jedince, pak nutno bedlivou pozornost věnovati výchovným zřídlům, kterými jsou rodina, škola, společnost. A každý státní občan má míti zájem na činnosti školy, která je důležitou spojkou mezi výchovou rodinnou a sociální.

Položme si nyní otázku, jak vyhovuje naše škola v přítomné době velkému svému úkolu výchovnému, úkol školy je zajisté vzdělati, vychovati a vypěstiti harmonický soulad všech rozumových a mravních sil v mladém Člověku. Rozumové vzdělání je zajisté nejlepší zbraní člověku v jeho životním zápasu s přírodou i ostatními lidmi a je také jistě nejlepším vděkem za dobro, které přijal od společnosti. Rozumové vědecké vzdělání uschopňuje člověka, aby život si uhájil, ale nečiní ho ještě ušlechtilým do té míry, aby jen o rozumné požitky usiloval a aby využíval vzdělaní svého ke prospěchu společnosti. K tomu potřebuje člověk ještě sebevlády, která tlumí přirozené tělesné pudy, aby nenabyly převahy nad vyššími ideálními a altruistickými snahami. Sebevláda je nezbytným doplňkem a předpokladem plného vzdělání a dodává teprve náležité ceny inteligenci člověka, poněvadž ho vede k tomu, aby vzdělání svědomitě využil ke svému vlastnímu i sociálnímu blahu svých bližních. Pravé vzdělání rozumové, vědecká inteligence a mravní sebevláda tvoří vlastně ušlechtilý charakter nejen jedinců, ale i charakter celého národa.

Výchovnému úkolu školy staví se mnohé překážky v cestu. Některé z nich leží v sociálních poměrech, jiné si zavinuje škola sama. Hospodářskými a válečnými poměry byl značně rozvrácen rodinný život, který je prvním výchovným ústavem člověka. Rodiče pro samou starost o výživu nevěnují dostatečnou péči svým dětem, které používají té volnosti, vrhají se do života, kdež spatřují zlý příklad, a ten podporuje již přirozený sklon dětské duše ke špatnosti. Pozorujeme, že bývalá prostota dětská se zvrhla v drzou vyzývavost a hrubost, a to nejen v městech, ale bohužel i na venkově.

Letošního roku v listopadu vládní list "Československá Republika" žaloval na znatelný úpadek dobrých mravů i ve školní mládeži. Příčina tohoto neblahého zjevu spočívá ve příliš zdůrazňovaném sebevědomí jedince, v přehnaném pěstování těla a sportu. Přemíra naturalismu, t. zv. zdravého těla vede téměř k hrubosti. Obří úkol připadá tedy nynější škole v době klesající mravnosti, aby zdolala škodlivé vlivy kalného života na dětskou duši. Než pohříchu moderní škola ten to svůj těžký úkol si ztěžuje svou vlastní vinou. Nebudu uváděti žádných konkrétních osobních případů anebo chyb pochybené školní methody. Domnívám se, že tikové konkrétní případy patří na jiné místo než do Národního shromáždění, a jsem přesvědčen, že osoby chybují ve školách jenom proto, že je k tomu svádí chybný školní systém. Jestliže se napraví kořen zla, dostaví se logickou důsledností také náprava methody vyučovací.

Vyučovací systém v naší škole je značně pochybný, škola naše trpí přemírou nacionalismu a intelektualismu, který se honí překotně jenom po vzdělání rozumu, pěstuje dresuru paměti na úkor cviku v mravní sebevládě, případně na úkor tělesného zdraví. Upřílišněný intelektualismus vypěstuje inteligenci, která si libuje jen v suchopárném rozumování a pro nezažité filosofické teorie nemá smyslu pro potřeby života a lidu. Ale i zdraví dítek trpí přemírou učebných předmětů. Malé děti tráví dnes celý den téměř v uzavřené učebně, vzduch a slunce jsou jim vzácností. Učí se i věcem, které budou až hodně pozdě v životě potřebovat, na př. jednacímu řádu sněmovny. Ještě hůře jsou na tom středoškoláci, kteří dlouho do noci musejí pracovat školní úkoly po celodenní únavě ve škole. Tím se podle mého názoru láska k vědě neprobouzí, spíše nechuť. Zapomíná se na starou zásadu: Multum, non multa, t. j. jádro věci je prospěšnější mládeži, než sebeobsáhlejší učenost učitele.

Když jsem se dotkl vědy, musím vysloviti stesk, že vyučování školní neodpovídá namnoze současnému stavu vědeckého badání, jak to předpisuje ústava republiky. Ještě dnes mnoho učitelů a profesorů přisahá na krédo evolučního materialismu, ačkoli týž už je dávno překonán vitalismem a nejnověji i uznáním nadpřírodního činitele ve světovém a společenském dějství. Překonán je i positivismus novoidealismem. Povinností ministerstva školství a národní osvěty je, aby uvedlo školní osnovu v soulad s pokrokem vědy a netrpělo pohodlné papouškování zastaralých teorií.

Škola naše trpí jednostranným pěstováním rozumu na úkor výchovy, vůle a citu, ale na tom není dosti. I tu skrovnou výchovu mravní založila naše škola na t. zv. vědecké morálce s vyloučením norem náboženské mravnosti. Když někdo chce předpisy náboženské mravnosti podpírati filosofickými a sociologickými poznatky, to je zajisté rozumné a je to jak jednotlivci, tak i celé společnosti užitečné. Ale když školní systém hodlá normy věčného mravního řádu nahraditi pouze vědeckou morálkou, vězí v tom kus omylu, protože věda a morálka jsou zcela různé pojmy. Věda pozoruje jevy a popisuje co je, morálka však podává normy pravidel jednání a učí, co býti má. Věda a její poznatky o zákonité pravidelnosti v přírodě a ve společnosti nemohou nikdy vytvořiti základnu pro mravní jednání, protože mravnost není snad nějakým dosud nerozřešeným problémem, který se teprve vyhledati a luštiti má na základě vědeckého pozorování zákonité příčinnosti, nýbrž mravnost je prostě skutečnost, je to sociální fakt, který existuje přirozeně v lidstvu jako právo, řeč, náboženství a jiné duchové hodnoty, na nichž společnost lidská je založena. Vědomí o mravnosti nabýváme s vědomím, to jest hlasem zákona přirozeného, který je člověku vštěpován původcem mravního řádu a uznáván je též rozumem ze zákonitosti života společenského, v němž dobro plodí zase dobro a zlo páše zase zlo a neštěstí. Netřeba se lopotiti marným hledáním norem mravnosti v sociologických poznatcích, poněvadž sociologie je poměrně věda mladá a nikdo snad se nebude domnívati, že lidstvo žilo před 100 lety bez mravních zásad. Zkušenost učí, že lidstvo i před Augustem Comtem, zakladatelem sociologie, mělo jasné vědomí, že trvá mravní řád se závaznou platností zcela nezávisle na řádech hospodářských, formách společenských a politických, poměrech klimatických i soustavách filosofických.