Uznati sovětskou vládu, napřed by bylo vyčkati, až ona uzná náš stát, až uzná mírové smlouvy, na kterých náš stát je založen. Potom teprve budeme moci snad o tom přemýšleti. Máme zde důkazy agitací proti našemu státu, kde jsou komunisté u nás vybízeni, aby podporovali veškeré našemu státu odbojné minority. Je to tak, anebo není? Tedy neuznávají našeho státu. Kromě toho jak pak můžeme uznati sověty, když přece v našem státě na prvém místě je mravnost a spravedlnost, neboť uznati sověty de jure, totiž, že vládnou před ruským národem podle práva a spravedlnosti, znamená uznati princip, že násilí tvoří právo. (Sen. Chlumecký: To je staré, to je všude tak!) Vy tedy nejste pokrokoví, vy chcete zachovávati ty staré principy, že násilí tvoří právo, arci, protože jste němečtí agenti. Tam je pramen té zásady, že násilí tvoří právo. (Sen. Chlumecký: Indie, Egypt, Irsko atd., Slovensko a Podkarpatská Rus!)
Nevím, není mi známo, kdo by v Podkarpatské Rusi provozoval a vyplňoval zásadu, že násilí tvoří právo. My, národ tak vystavený násilí po tolik věků, jedinou záchranu máme v tom, že právo prýští z mravního zákona a ne z násilí. My nechceme nikoho znásilňovati.
Dále vidíme, jak nejen u nás, ale v Evropě vůbec se šíří tendence usmířiti rozhněvané Němectvo, aby se nehněvalo, pomoci mu na nohy, aby nemělo bídu, poněvadž jen potom bude moci platiti reparace, půjčiti mu peníze, když své vlastní peníze zničilo. To je londýnská konference. Možná, že to není z lásky k Němectvu, je to ze strachu, poněvadž Němectvo ohrožuje mír. Proto ženevský Protokol. Na jedné strane usmiřujeme Němce, na druhé straně jim dáváme na jevo, že se jich bojíme. Bude to dlouho trvati, než je usmíříme touto metodou. Také u nás se dějí pokusy a mocní činitelé pracují k tomu, aby byli naši němečtí spoluobčani usmířeni s naším státem, aby byla zřízena česko-německá většina a česko-německá vláda. Slyšeli jsme zde z úst jednoho z našich řečníků, že není nikdo u nás tak mocný, aby si troufal tohle ze své vlastní moci provésti, že by bylo k tomu třeba hlasování národa. Je to dosti nebezpečné. Možná, že by národ třeba řekl, ať je jednou svatý pokoj, tedy ano. Nejsme dobře jisti v té příčině, ta zkouška by mohla dopadnouti pro nás nebezpečně. Nepodceňuji tak sílu komunistů, aby nečinili výsledek takového hlasování nejistým.
Podívejme se, jaké by to mělo důsledky, my musíme přece promysliti, co by se dále stalo. Co by se dále stalo, kdyby ten, kdo má ústavní právo, jmenovati ministry - neohlížeje se na parlament - jmenoval vládu česko-německou a tuto vládu, to jest německé členy, představil jako zástupce německého národa v Čechách? První, co je, že by tím byly porušeny mírové smlouvy, poněvadž v Čechách není žádný německý národ, totiž celek soběstačně žijící plným, svým životem. Podle mírových smluv jsou zde jen občané jiného než československého jazyka, kteří netvoří žádné jednoty a nemohou míti jako celek, jako právní jednotka žádného politického zastoupení. To je v mírových smlouvách výslovně řečeno. Mohlo by se mysliti na to, že by byl jmenován ten nebo jiný německý spoluobčan resortním ministrem, ale ne jako zástupce česko-německého národa v našich zemích, poněvadž tu takového národního celku není.
Co dále nevyhnutelně by musilo následovati? Změna mírových smluv v tom smyslu, že přestává v našem státě ochrana menšin, poněvadž, jestliže by tato menšina měla ochranu ve vládě samé, tedy by bylo velmi nebezpečné, a pro ten stát velmi málo čestné, aby zde ještě ta menšina, účastná ve vládě, měla mezinárodní ochranu, tedy aby na př. německá říše, až bude členem Svazu Národů a členem Rady, mohla sem vysílati své komisary se podívati, jak se zachází s Němci u nás. To nám hrozí, pánové.
Tedy přestala by mezinárodní ochrana menšin. Považte si, co to znamená. To znamená volnou soutěž. Kdyby u nás byly poměry jako ve Švýcarsku, tak snad by byla ta soutěž i dobrá, ale dokud naši němečtí spoluobčané budou smýšleti s námi tak jako dosud, tedy to nebude soutěž, nýbrž zápas. To je něco horšího. Anebo kdyby zůstala ochrana menšin, musili bychom žádati mezinárodní ochranu našich českých menšin ve zněmčeném území. Jedině tak by se to dalo vyrovnati.
Je pro nás velmi důležito, abychom jasně viděli, nač si vlastně naši němečtí spoluobčané stěžují. Oni tyto své stížnosti publikovali, propagovali v cizině ve všemožných jazycích, anglicky, francouzsky a jsou tedy všeobecně známy. U nás snad jsou známy méně, poněvadž ve svých časopisech naši němečtí spoluobčané ty své stížnosti maskují. Oni se snaží, tyto své stížnosti dostati před Mezinárodní soud v Haagu. Poněvadž to nejde skrze Společnost Národů přímo, užívají Unie společnosti pro Svaz Národů nepřímo. Komise této Unie, která o tom jednala, snad byla ochotna přispěti naší německé minoritě k tomu, aby se její stížnosti dostaly před mezinárodní soud. Pánové, nemylme se, nikdo nám neuvěří, v cizině, že své německé krajany neutiskujeme, poněvadž jiný národ to pokládá za samozřejmé. Tedy čím my jsme hodnější, tím méně je nám to plátno. Byli tedy ochotni přispěti naší německé menšině, poněvadž předpokládají tak jako v Itálii a kdekoliv jinde, že jsou jinonárodní menšiny utiskovány. Náš zástupce v té komisi p. sen. dr. Brabec zastával takové stanovisko, že nemáme nic proti tomu, aby se stížnost našich Němců rozsoudila před Mezinárodním soudem v Haagu, že však upozorňujeme na to, že by se tím tato instituce možná velmi zlehčila, kdyby jí byly předkládány stížnosti neoprávněné a neodůvodněné. Výsledek toho byl, že ta komise se usnesla zcela všeobecně, ne aby stížnosti našich Němců byly předneseny, nýbrž stížnosti vůbec, že musejí býti přesně precisovány a odůvodněny. Tím pokusy o stížnosti skončily. Přes to všechno musíme dobře věděti, zdali ty stížnosti nejsou v něčem oprávněné. Ty stížnosti jsou v jednom bodu oprávněné a to musíme míti dobře na paměti. Tak hlavní stížnost, že se Němci nezúčastnili tvoření ústavy, že jim byla oktrojována - byla zde již ostatně vyvrácena - nepřednášeli. Také na útisk ve školství si nestěžují v cizině, to jenom doma. Hlavní je, že v naší ústavě nebyly dodržány mírové smlouvy o ochraně menšin. Kdyby tomu tak bylo, pak tu při prohrajeme. Je otázka, je-li tomu tak. Ano, naše ústava změnila ustanovení o ochraně menšin jak jsou v mírových smlouvách. Čl. 7 mírových smluv praví, že občané jiného jazyka mají míti možnosti u soudů písemně i ústně jednati svým jazykem beze všeho obmezení, t. j. němečtí spoluobčané mají právo u každého soudu v celé republice užívati svého jazyka. Tam není žádné obmezení na určitý značný zlomek. Nejde jim snad o Čáslav nebo Uherské Hradiště, ale o Prahu jim jde, kde - nevím jak to je nyní - ale kde bývala více než polovina německých advokátů. Tedy v tom my jsme chybující. Omezili jsme sice to právo svým německým spoluobčanům na 20 % obyvatelstva v okresu, ale za to jsme jim dali právo užívati jazyka u všech státních úřadů vůbec, nejenom u soudů. Proč? Poněvadž máme to za zcela spravedlivé, že našim německým spoluobčanům, tam, kde je jich více jak 20 %, záleží na tom, aby užívali svého jazyka u všech státních úřadů a že jim méně záleží na tom, aby v Uherském Hradišti nebo v Čáslavi užívali německého jazyka jen u soudu. Toto obmezení na značnější zlomek obyvatelstva jiného jazyka týká se školství. V okresích, kde je značný zlomek obyvatelstva jiného jazyka, musí se dáti vhodná příležitost dětem, aby byly vyučovány ve svém jazyku. Jinde ve všech smlouvách je "dětem v národních školách", ale u nás to "v národních školách" odpadlo a je tam "dětem ve všech školách vůbec". To je omezeno na značný zlomek obyvatelstva. Zde je to 20 %. Tedy kdyby naši němečtí spoluobčané na tom stáli, aby se přesně mírové smlouvy plnily, mohli bychom se dáti k tomu odsouditi, poněvadž by tím naši němečtí spoluobčané mnoho ztratili, na čemž jim velmi záleží. Oni by ztratili předně možnost v německém území s úřady jednati v německém jazyku, za druhé ztratili by právo v okresích, kde není 20 % obyvatelstva, žádati školy. Mohli bychom tedy všechny německé školy v Praze na příklad podle mírových smluv zavříti beze všeho dalšího. Oni by ztratili mnohem více, než by získali.
V naší ústavě vyšlo se skutečným potřebám našeho německého obyvatelstva dobře, spravedlivě vstříc a nemusíme se báti toho soudu, poněvadž ten by nás mohl odsouditi jenom k podmínkám ustanoveným v mírových smlouvách, a kdyby se to stalo, tedy Němci pozbudou velmi mnoho výhod, které jim naše ústava dává.
My bychom mohli ještě jíti dále. Čl. 9. mírové smlouvy ustanovuje, že na všech těch školách, které budou zřízeny pro obyvatele jiného než státního jazyka, muže býti zavedeno vyučování ve státním jazyku. To je nejenom na středních školách, nýbrž také na vysokých školách. Tu je rub toho, že ta slova "národní škola" pro nás vypadla. My máme právo na všech německých školách vysokých zavésti povinné vyučování ve státním jazyku. Jestliže za Rakouska právnická fakulta university Karlovy měla nucené státní zkoušky v němčině, my podle mírových smluv jsme úplně v právu zavésti státní zkoušky z českého jazyka vůbec na všech vysokých, školách německých. Tedy ty stížnosti jsou pro německé naše spoluobčany nebezpečné. U nás, kdyby je přednášeli a byli vzati za slovo, jistě by byli usvědčeni z nepravdy, ale v cizině, neznalé poměrů, působí ty stížnosti jako pravda. Hlavní věc, na které našim spoluobčanům záleží - a tím se také netají - jest, aby měli účast na vládě. To zde prohlásili někteří již několikráte, jenže jejich chování potom je takového způsobu, že sami tento svůj postulát uvádějí v niveč.
Nyní přikročím k jiným otázkám, které se týkají rozpočtu podrobněji. Hlavní starost, která se všude jeví, je, jak se říká u nás a čte, restrikce rozpočtu, obmezení rozpočtu. Je jistá věc, že osobní výdaje v našem rozpočtu jsou neobyčejně vysoké. Je jistě věc důležitá, že úřednictvo naše trpí nouzí. To není žádná fráse, pánové, to je pravda. Divili byste se, kdybych vám řekl, jaký plat měsíčně má universitní profesor ve 40. roce své služby. Při tom je naše občanstvo až do nejhlubší míry roztrpčeno výškou i způsobem předpisování daní. Jsou zde jisté věci, které se dají těžko dohromady srovnati: Zlepšiti plat státních zaměstnanců a uleviti daňovému břemenu. A při těch obrovských osobních výdajích, kde se předpokládá velké množství státních zaměstnanců a úředníků, administrativa přece vázne. U soudů vázne. Slyšel jsem obchodníky, kteří praví: "Než bych soudně vymáhal pohledávky, raději je odpustím, poněvadž bych se nedočkal rozhodnutí." - V politické správě nemáme úředníků kvalifikovaných na důležitá místa. A berní správy? Nikdo se nedočká konečného platebního rozkazu. Za několik let dostane platební rozkaz a nikdy není si jist, že to je ten platební rozkaz konečný, pravý. Naši spoluobčané stěžují si, a právem, že celé dni chodí plni starostí, jak to bude s daněmi. Větší závody musí míti zvláštní úředníky k tomu, aby měli v evidenci daně, které přijdou. Příčinou toho, že jsou berní správy přetíženy. Dělaly se zákony, které je těžko prováděti, na př. vrácení dávky z majetku, kdy se vracely dávky z majetku do 50.000, kterých je ohromné množství. Stálo to stát několik set milionů, berní správy byly přetíženy prací a ti občané dostali nějakých 200-300 Kč zpátky. To nestálo za to.
Dále státní zaměstnanci trpí ještě jinou hroznou věcí. Nikdo z nich neví, jaký má plat, nikdo neví, co na prvního dostane. To by nebylo tak zlé, kdyby se mohl na to spolehnout; že to, co dostane, je jeho. Není to jeho, poněvadž za nějaký čas přijde zpráva, že mu bylo dáno víc, než mu patří, a že to musí vrátiti. Stalo se, že bylo rozkázáno úředníku, aby hned poštovní složenkou vrátil 4000 a já nevím kolik set korun, že mu bylo přeplaceno. Tedy ty úřady samy podle toho nevědí, jak mají vymezovati platy. Stalo se v jiném případě, že učitelka, vdova po učiteli, brala pensi po svém manželi a svoje vlastní služné. Za nějaký čas dostala vyrozumění, že má vrátiti 14.000 Kč. To se jí strhovalo měsíčně, takže jí zbylo 300 Kč měsíčně na živobytí, a při tom měla konati svou službu. Pánové, toto je administrativa rozvrácená při tom ohromném množství státních zaměstnanců a ještě ohromnějších osobních výdajích. Jakou nápravu zde hledati? Psalo se v novinách, že vláda pomýšlí na to, poněvadž v takových případech se stávalo, že se postižení obrátili k nejvyššímu správnímu úřadu a při vyhráli proti úřadu, aby omezila kompetenci nejvyššího správního soudu. Pánové, to je deklarace bankrotu, v ohledu správním. Jestliže se chtějí naše úřady krýti před rozhodnutím soudu tím, že kompetenci soudu omezí, pak se vzdávají. To je konec. Tedy, prosím, taková myšlenka, když se může vyskytnouti, to znamená, že máme vládu, která neví, kudy kam. Řekněme si to mezi sebou, ona tu není, neslyší to, ona nemluví, neslyší, nemáme tedy žádného důvodu, abychom si sami mezi sebou ne-řekli, jak ty věci jsou. Vláda by měla na př. říci, jak hodlá provésti volby v roce 1926, zdali podle starého volebního řádu, proti kterému kde kdo už vystupuje, co hodlá učiniti se župním zřízením a jiné a jiné otázky, které velmi leží na mysli našeho občanstva, zůstávají zahaleny v mlhách. Bylo by dobře přece při rozpočtové debato také slyšeti, co vláda hodlá příštího roku dělati, když si předpisuje, aby se jí povolily takové výdaje.
Konečně můj vlastní předmět, ministerstvo školství. Nebudu zde mluviti o reformách národního školství, úcta k práci se v nich projevila - všechna čest - do národních škol se zavedly ruční práce, to největší břemeno pro naše učitelstvo, ten největší nepořádek a nesmysl. Je dobře nechati, aby si děti hrály samy, a ne nutiti je k tomu, aby si hrály ve škole, poněvadž děti pracují tím, že si hrají.
Reforma střední školy. To, co dosud vyšlo na jevo, ve všech, kdo mají úctu ke vzdělání, kterého jim poskytla naše střední škola, která má ve světě dobrou pověst, budí obavu před reformou a raději by řekli, aby se snad zatím ještě trochu počkalo. Rovněž tak reforma učitelského vzdělání. Ten projekt, který se objevil ve Věstníku ministerstva školství, je velmi pochybné ceny, ale o tom zatím netřeba mluviti.
Vysoké školy. Také by se mohla vyskytnouti myšlenka, že je potřebí reformovati vysoké školy. Včera jsme tu takovou myšlenku slyšeli: Zemědělské vysoké školy odevzdati ministerstvu zemědělství, právnickou fakultu ministerstvu justice, lékařskou ministerstvu zdravotnictví - a budeme moci zrušiti potom ministerstvo školství. Pánové, tak to nejde. To není možné. Takto reformovati vysoké školy, znamená je zničiti. Vysoká škola je ústav, kde se má pěstovati věda, totiž mají se tam zkoumati nové otázky. Jestliže spojíte vysokou školu hned s tím příslušným praktickým oborem, zrušíte její vlastní poslání. Potom by technika naležela k ministerstvu veřejných prací a hlavní úkol vysokých škol by přišel nazmar. Doufám, že k takovýmto reformám nedojde, ač je u nás ve jménu pokroku všechno možné.
Staví se pro vysoké školy v Praze representační budovy. Včera jsme od kolegy dr. Němce slyšeli, jak ty základy vypadají u Čechova mostu.
Je to velice potřebná věc, ale musím zde vyznati, že universita Karlova za architekturu těchto budov nebere žádné odpovědnosti. To je třeba konstatovati jednou veřejně.
Ale stavějí se také ústavy pro různé fakulty. Jeden z takovýchto ústavů právě se dostal pod střechu letos na Albertově, ústav, jehož vylíčení v jednom časopise skutečně budí dojem něčeho pohádkového. Nádherně vypravený ústav. Hlavní schodiště, 4 schodiště ještě vedlejší, elektrické osvětlení, elektrické vyssávání prachu, plocha 5000 m2, 2 patra, pro dva ústavy centrální topení. Pánové, je-li zde někdo z ministerstva veřejných prací, rád bych se ho na to zeptal, kde se má dělati centrální topení a kde se nemá dělati. V takové budově - jednu už tam máme - jejíž místnosti většinou jsou po celý den prázdné, se nedělá centrální topení, poněvadž potom v těch místnostech, kde se pracuje, je zimy. A to centrální topení, když má býti celá budova vytápěna, přijde denně na 1 1/2 vagónu uhlí. (Slyšte!) To už máme jednu zkušenost z toho, v tom jednom slavném ústavě, který tam je. Nedejte se mýliti tou zevnější slávou. Když se podíváte dovnitř, vidíte, že se v tom nedá nic dělati. Nádhera takových ústavů znamená ukládati na ty, kteří v nich pracují, lichvářské úroky z jejich vědecké práce. Toho oni nezaplatí.
Při tom však je jiná věc, která zasluhuje zmínky. Ostatní ústavy, které zůstaly ve staré budově v Kateřinské ulici, dostaly výnos ministerský: "V r. 1925 bude nutno aspoň z části zaříditi stavby, které v r. 1924 se provádějí. Náklady s tím spojené zatěžují mimořádné úvěry, jež ministerstvu pro vysoké školy budou povoleny, tou měrou, že bude r. 1925 nutno upustiti od povolení mimořádných dotací na opatření nových potřeb starých, aspoň částečně již zařízených a vypravených ústavů." - Pánové, to je hospodářství, kterého svět neviděl. Vystavějí budovu za 40 mil. a budou šetřiti na dotacích těch ústavů starých, nevypravených. A víte, jak velké jsou tyto dotace? 3, 5, 10 tisíc. Než se naspoří těch 40 mil., to bude trvati dlouho... A což je to vůbec možné, je to nějaký plán, jeden nebo dva ústavy vypraviti s takovou nádherou a ostatní nechati zkomírati v tom rakouském provisoriu. Jak pak to bude vypadati? Podívejte se. Ty ústavy staré nebudeme stavěti. Dejte si pozor, nepovolujte takových úvěrů. Řeknu vám tuto věc. (Místopředseda dr. Soukup ujímá se předsednictví.)
Přišel Američan, díval se. Výsledek jeho inspekce po našich ústavech byl: "My jsme u nás myslili, že jste chudý národ, ale vy jste bohatší než my. Tak my se u nás nezařizujeme." - To mně připomíná na výrok jiného Američana, kterému ukazovali nádherně vybudovaný dvůr hospodářský. Ten řekl: "U nás pro krávy nestavíme paláce." To je amerikanismus, aby všechno bylo svému účelu přiměřeno. Jestliže to není svému účelu přiměřeno, všechna nádhera je marnou, naopak, působí na člověka jako hanba. Velký přepych na jedné straně, nouze a bída na druhé straně. (Tak jest!) Máme všelijaké projekty, ústav pro zubní lékařství. To je přepych, který si nedovedete představiti. Až bude ten ústav vybudován, bude stát několik milionů a všichni zubní lékaři budou musiti zvýšiti ceny, poněvadž je to bude státi tolik, že ten náklad budou musiti na ty "konsumenty" přesunouti. Máme také školu pro ošetřovatelky. Těm se přednáší asi tak, jako medikům. Je jich na českém oddělení 95, mají 65 místností v Ječné a Salmově ulici a náklad na jednu stojí 8.890 Kč ročně. Náklad na jednoho medika na Karlově universitě činí 3.505 Kč, tedy přijdou tyto ošetřovatelky podle tohoto úředního odhadu, dráže než jeden posluchač medicíny. To se rozumí, poněvadž ty ošetřovatelky platí také velké školné, že to budou ošetřovatelky drahé, polodoktorky, které budou při ošetřování očekávati, že tam budou ještě pomocnice, které ty hrubé práce udělají. Já bych rád viděl, kdo u nás těchto ošetřovatelek, které stát stojí tolik peněz, bude potřebovati.
Konečně přicházím k velmi vážné věci. Narazil na to už pan sen. dr. Heller. Musíme dobře věděti, oč jde, a musí také věděti vláda, jak se díváme na věc. Rozpočet uvádí na české lékařské fakultě 30 řádných profesorů. University vydávají každého roku stav osob, kde je každý zaznamenán od začátku až do konce. Tam je jich jen 26. Na německé universitě je řádných profesorů 18 v rozpočtu a ve skutečnosti je jich 20. Člověk myslí, že se tu na útraty české university platí profesoři na německé. Ale není tomu tak, to by byl omyl. Já jsem spočetl stav osob obou pražských universit dohromady, všech fakult, a shledal jsem, že jich ve skutečnosti je o 16 řádných profesorů méně a o 32 mimořádných méně než jich je v rozpočtu, to jest 16 řádných a 32 mimořádných profesorů neexistuje, ale výdaj osobní na ně v rozpočtu je. Neměl jsem ostatní stavy osob po ruce, ale potkal jsem kolegu z Bratislavy a táži se: Kolik pak tam máte na té vaší fakultě profesorů? On mně je vypočetl na prstech. Bylo jich 11, ale v rozpočtu je jich 21. Včera zde pan kol. Němec upozornil na to, že také na přírodovědecké fakultě v Brně je řádných profesorů ve skutečnosti 9, v rozpočtu je jich, nevím kolik. (Hlas: 16!) Já jsem to totiž nekontroloval. Zatím toho máme dosti. Kdyby to bylo jedině letos, mohla by to býti mýlka. Zjistil jsem v minulém a předminulém rozpočtu, že tato diference trvá již 3 roky. Když tyto výdaje, které se nevydají, poněvadž těch osob není, spočítáte, vidíte, že je to přes l milion, a to je jenom na dvou universitách. Co je na těch ostatních školách, to nevím. Tedy zde se povolují výdaje pro neexistující osoby! Kam ty peníze přicházejí, o tom bych si ovšem přál vysvětlení.
Nejenom to. Náš rozpočet ministerstva školství je velmi příznivý umění a zvláště výtvarnému a divadelnímu. Na to je náklad 17.856.000 Kč, na divadlo 5.000.000 Kč, na písemnictví 1.800.000 Kč. Ale máme velkou starost o representaci. Na mezinárodní výstavu dekorativního umění v Paříži roku 1925 jest v rozpočtu 3.500.000 Kč. K témuž účelu roku 1924 bylo v rozpočtu 1.000.000 Kč, roku 1923 1.500.000 Kč. A tu bych si přál vysvětlení. Je ta mezinárodní výstava dekorativního umění každý rok? Co to vůbec znamená. To by nám ta výstava přišla dráže, než všechno naše písemnictví, kdyby se na takovou výstavu každý rok věnovalo 1 1/2 milionu Kč. Při tom nakonec vám uvedu ještě jednu pamětihodnost. Ministerstvo školství a národní osvěty dbá o zachování památek. Náklad na ochranu památek činí 6.828.000 Kč, z toho na restauraci památek stavebních 1.650.000 Kč. To je velmi chvalitebné. Je viděti na Vyšehradě vykopávky starých chrámů, půdorysy. Každý český člověk říká: Stará česká sláva své stopy ukazuje. To by bylo správné, kdyby nebylo jednoho těžkého případu. V Praze máme velice slavné stavební památky, to je Karolinum. Zvláště přízemní místnosti Karolina s arkýřem. Jdete-li okolo, vidíte gotické klenby se žebry, rozsáhlé místnosti s tím arkýřem, to je stavba základní, která byla odevzdána Karlově universitě roku 1386. To je budova v naší historii velmi slavná. Tam Hus a Jeroným vedli disputace, tam dekret Kutnohorský byl přečten, sněmy se tam konaly. Je to jedna z nejslavnějších našich památek. Přišel americký profesor Andrews, přednášel na naší universitě. Nabízeli mu v akademii pěkné moderní místnosti, poněvadž Karolinum jest velmi sešlé. Styděli se za to Karolinum na právnické fakultě. On řekl: "Ne, já chci přednášeti v Karolinu, poněvadž budu moci v Americe říci, že jsem přednášel v Karolinu." Když Denis vstoupil do auly, řekl: "Duch věků ovane mysl člověka, když sem vstoupí."
Jak pak ty místnosti vypadají? Obec pražská s takovou péčí ochraňuje kolej Všech Svatých, jak pak Karolinum? Tam jest odedávna mnoho krámů. Mezi jiným byl tam také krám lahůdkářský, pak jest tam vinárna, zrovna pod arkýřem. Přepažili jednu síň, k sloupu postavili pec, přepažili chodbu, poněvadž vinárna potřebuje jistých vedlejších místností. To všecko bylo zařízeno za Rakouska. Rakouská vláda slibovala universitě, že vyklidí tyto místnosti. Nestalo se to. Nyní po převratu universitní zákon dává Karolinum ve vlastnictví Karlově universitě, jakožto nejdůležitější památku její, tedy vysvědčení, že je stará universita pražská. Akademický senát žádal, aby ty místnosti byly vyklizeny, že jich právnická fakulta sama potřebuje na zkoušky, rigorosa. Ale ochrana nájemníků překážela. Žádali, že snad by se do zákona, na ochranu nájemníků, až bude projednáván, mohla dáti klausule, že Karolinum je z toho vyňato. To prý by nešlo, to by ústavně nebylo schváleno. Podívejte se, jak se anticipuje váš úsudek, že byste to neschválili! Konečně se stalo toto: Nájemník žádal ministerstvo veřejných prací za dovolení, aby mohl nájem z těch místností předati na jinou firmu. Toho užil akademický senát - zpravodaj našeho rozpočtu vám to potvrdí, on byl jako rektor zúčastněn jednání toho - aby nyní ministerstvo ten nájem zrušilo a místnosti odevzdalo svému účelu. Památkový úřad byl na to také přibrán, aby pomohl skončiti tu historii. Akademický senát protestoval, aby byly tyto místnosti dále pronajímány. Nic plátno - mám zde výnos, který bych mohl přečísti - ministerstvo veřejných prací v souhlasu s ministerstvem školství a ministerstvem financí dalo svolení, aby nájem ten byl předán jiné firmě. (Fuj! Hanba!)
Rád bych viděl pány, kteří to udělali, aby se zde ukázali. Kde jsou? Tohle je neslýchané! Ptám se, jaký je z takových slavných místností nájem? Hledám, nikde v rozpočtu nenajdete nájem z těch staroslavných místností. Hledám tedy v rozpočtu ministerstva veřejných prací. Tam je nájem ze státních budov asi 300.000 až 400.000 Kč, tam jest ten nájem z Karolina skryt! Ostatně bych se tázal, jakým právem ministerstvo veřejných prací disponuje s Karolinem? Chápal bych, kdyby to bylo ministerstvo školství, ale s Karolinem aby disponovalo ministerstvo veřejných prací? Kde je ten právní titul? Karolinum není obyčejná státní budova. Universita je korporace, která má právo míti vlastnictví, majetek. Zákon z 20. února 1920 přikázal Karolinum do vlastnictví university Karlovy. To je tedy něco docela jiného, než kterákoliv jiná státní budova. Kdyby tato záležitost university Karlovy přišla k nejvyššímu správnímu soudu, prohraje ministerstvo, poněvadž nedbalo vůle vlastníka pro pronájem místností v budově, která mu náleží podle zákona. Vy řeknete: Vždyť přece ministerstvo veřejných prací tam musí dělati opravy! - Ano. A kdo bude na ty opravy platiti, když Karlova universita se činí vlastníkem? - Na to budou platiti velkostatky universitní. Týž zákon, který odevzdal Karolinum ve vlastnictví Karlovy university, odevzdal velkostatek Michle, Malešice, Štěrboholy uvnitř Velké Prahy do vlastnictví státu s podmínkou, že bude plniti to, co z těch statků se mělo hraditi. Tedy, prosím, tu je příjem. Rozumí se ovšem, že zákon universitní není proveden, jen ty velkostatky si dal stát zapsati do knih, ale to ostatní visí všechno ve vzduchu. Památky staré pražské university jsou pořád v držení university německé. Přednáším tuto věc proto, poněvadž mám za to, že to je naší vlády naprosto nedůstojné. Tázal bych se, jaký zde může býti motiv? Přece nemohu předpokládati, že by to byla taková hrubá nevědomost, trpnost. Ten motiv může býti tento: Staví se representační budova pro universitu Karlovu u Karlova mostu, ta se tam během let přestěhuje a v Karolinu zůstane universita německá. Karlova universita, vystěhujíc se z toho domu, ztratí kontinuitu. Proto musí ty krámy zůstati pronajaty, až se universita Karlova přestěhuje do nových representačních místností. Nevím, ale to může býti tak. Rád bych viděl správce toho domu, aby nám to vysvětlil, proč vlastně pronajímal to Karolinum. Tu mohu prohlásiti, že se vždycky najde na Karlové universitě někdo, kdo tuto věc překazí. Karlova universita a Karolinum, to jsou paladia kultury českého národa, která nesmějí býti ztracena! (Výborně! Potlesk.)