Úterý 13. října 1925

Schůze zahájena v 15 hodin 30 minut.

Přítomni:

Předseda:Donát.

Místopředsedové:dr Franta, Klofáč, Niessner, dr Soukup, Valoušek. Zapisovatelé: Löw, dr Přikryl.

103 senátoři podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: inž. Bečka, dr Dolanský, dr Markovič, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Zahajuji schůzi.

Tiskem rozdáno: Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 2233. Naléhavá interpelace sen. Löwa, Perthenové, A. Friedricha a soudr. na p. ministra sociální péče stran předložení osnovy zákona o podpoře stavebního ruchu.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru národohospodářském a výboru živnostensko-obchodnímu:

Vládní nařízení o nejvyšších cenách piva.

Místopředseda dr Soukup: Přejdeme k dennímu pořadu, a to ke Zprávě rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2247) o vládním návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1926. Tisk 2250.

Zpravodajem je pan sen. dr Horáček, jehož prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr Horáček: Slavný senáte! Dnes mám tu čest již po šesté podávati zprávu jakožto hlavní zpravodaj rozpočtového výboru o budoucím rozpočtu. Doufal jsem, že to tak budu moci učiniti i po sedmé a po osmé, ale člověk míní a politické strany mění. (Sen. dr Hilgenreiner: Pětka mění! Veselost.) Vypravuje se, že ve starém Římě, když gladiatoři kráčeli na popravu, před představitelem státní moci volali >Ave Caesar, morituri te salutant.< A tak my také dnes můžeme říci: >Měj se dobře slavná vládo, my, kteří máme umříti, tě pozdravujeme.< (Veselost.) Ovšem umříti jen politicky, neboť jsem přesvědčen, že všichni páni ministři nám přejí hodně dobrého zdraví. Ale než umřeme, máme vykonati ještě jeden úkol, totiž schváliti letošní rozpočet. Jsme jako ten mouřenín, který vykonal svou povinnost a může jíti. Ale my tu povinnost vykonáme rádi, poněvadž vykonáme ji nejen pro vládu, nýbrž i pro stát.

Letošní rozpočet vyznačuje se třemi zvláštnostmi. Především po formální stránce tím, že odpadl, jak známo, rozpočet investiční. Já se svého stanoviska toho nikterak nelituji, poněvadž tento investiční rozpočet vlastně zahrnoval v sobě jisté položky, které v pravém slova smyslu žádnými investicemi nebyly, totiž nebyly výdaji produktivními, a dále také proto, že rozpočet investiční zavdával podnět k různým výtkám, jako bychom nějak svůj rozpočet uměle vyzdobovali. Letos byly investiční výdaje zahrnuty do rozpočtu mimořádného aspoň tou částkou, která skutečně má v budoucím roce býti vyplacena, což je docela přípustné.

Druhá význačná vlastnost našeho rozpočtu je ta, že máš rozpočet letošní, což s potěšením můžeme všichni konstatovati, a což je zajisté zásluhou pana ministra financí, vykazuje přebytek, sice malý, ale přece jen přebytek. Ovšem musíme si to vysvětliti tím způsobem, že především jsou zde jisté úspory, které vznikly následkem známé restrikce úřednictva, jež činí asi 225 a půl milionu Kč; dále že jsou zde jisté vyšší příjmy a tyto souvisí rovněž s řešením otázky úřednické, to jest zvýšení dávek za různé úřední výkony, jízdného atd. asi 156 milionů Kč a pak příplatky cukerní, které činí asi 220 milionů Kč. Dále dosaženo bylo přebytku také tím, že, jak jsem uvedl, investice byly jen jistou částkou zařazeny do mimořádného rozpočtu, celkem asi 1/10, a konečně víme, že rozpočten je také výnos daní, což samosebou by nebylo nepříznivým úkazem, poněvadž větší výnos daní při týchž sazbách daňových je znakem hospodářské prosperity. Konečně jakožto třetí znak rozpočtu uvedl bych to, že rozpočet náš pohybuje se okolo číslice 10 miliard, číslice, která je dnes již daleko nižší než ještě před 4 a 5 roky, kdy, jak známo, náš rozpočet byl téměř dvakrát větší. Ovšem podle mého soukromého názoru ještě i tata číslice 10 miliard je příliš vysoká. Máme-li na zřeteli rozpočty bývalého Rakouska, víme, že se pohybovaly tehdy asi ve výši 3 miliard. Rakousko byla říše asi 3krát větší co do území i co do počtu obyvatelstva, než náš stát, a kdybychom tedy vzali toto měřítko předválečné, měl by se náš rozpočet pohybovati ve výši jedné předválečné miliardy, která, přepočítáme-li ji podle nynější valutové relace, by byla asi 7 miliard Kč. To by měla býti číslice, jíž dosáhnouti by mělo býti naší snahou, ovšem předpokládaje zase, že poměry se tak zlepší, aby různé výdaje poválečné konečně zase z našeho rozpočtu zmizely. Lze doufati tedy, že tato vysoká číslice rozpočtu se v budoucnosti také z toho důvodu nemůže udržeti, poněvadž naše dosavadní sazby daňové jsou příliš značné. My jsme v minulých dobách, zejména v době inflace, naše sazby daňové - a týká se to nejen přímých, nýbrž i nepřímých - stále zvyšovali, ale když inflace ustala a nastala naopak deflace a stabilizace naší měny, tyto sazby daňové nebyly přiměřeně sníženy, nýbrž na té své původní výši zůstaly. A to, co platí o daních, platí také o jiných veřejných dávkách o poplatcích, o sazbách, o tarifech, portu a pod. Je známo, že všeobecně se pociťuje toto velké břímě našeho zdanění, a naše reforma daňová, prozatím daní přímých, má vedle jiných právě ten hlavní účel, aby toto břímě daňové bylo v budoucnosti postupně snižováno, a proto je litovati, že reforma daňová ještě se neuskutečnila, ačkoliv byla slibována již od l. ledna 1925, později roku 1926, a nyní vidíme, že je zase odsunuta alespoň o rok do budoucna. Obyvatelstvo již s toužebností na tuto daňovou reformu čeká a bude jistě úkolem, a to nejpilnějším úkolem příštího parlamentu, aby tuto reformu daňovou konečně uskutečnil.

Tato reforma daňová bude míti jistě za následek úbytek příjmů státních. Vidíme, že právě tento úbytek příjmů musí nás zase vésti k tomu, aby bylo naše hospodářství co možná úsporné. Musí nás vésti k tomu i to, pohlédneme-li na stav a výši našich státních dluhů. Co se týká té konečné cifry našich státních dluhů, mnoho v novinách o tom bylo, že jsou zde jakési kontroverse. Ale to bylo ministerstvem financí vysvětleno. Je jisto, že my úplnou a konečnou číslici naších státních dluhů, zejména pokud se týká dluhů zahraničních, ještě úplně nevíme. Vždyť, jak známo ještě se právě vyjednává v Americe o zjištění výše ciferné některých těch dluhů, ale povážlivá je nikoliv konečná výše našich dluhů, nýbrž spíše to, že, jak jsem ve své zprávě sestavil, až dosud ta číslice naších dluhů každoročně stoupá. To musí také jednou přestati a musíme se dostati tam, aby číslice našich dluhů nestoupala, nýbrž spíše klesala.

Tedy to všechno, slavný senáte, mluví pro to, že my musíme si to heslo nebožtíka ministra Rašína vzíti opravdu k srdci: spořiti. Já vím, že je to spojeno se značnými obětmi, že nemůžeme tím splniti mnohá ta přání, přání snad kulturního a sociálního rázu, která máme a která bychom měli rádi a co možno brzy uskutečněna. Ale již v latině bylo staré přísloví: primum vivere, deinde philosophari - napřed žíti a pak teprve filosofovati. Musíme napřed hraditi své nejnutnější a nejnezbytnější potřeby, musíme na př. naše státní úřednictvo uspokojiti tak, aby neživořilo, dříve než si můžeme dovoliti nějakých výloh, nějakých nákladných staveb, nějakých representačních výstav, výletů atd., které jsou sice velmi hezké a snad nám dělají ve světě čest, ale nesmíme zapomenouti, že to není tak, abychom myslili, bůh ví jak bohatým jsme národem a státem. Jsme dnes chudým národem a chudým státem a podle toho také musíme své hospodářství zaříditi.

Slavný senáte! Dnes, kdy se nalézáme na sklonku své parlamentní činnosti, bude snad dobře, když budeme trochu zpytovati své svědomí a použijeme toho okamžiku k jakémusi přehledu o tom, co jsme vykonali, a jaká je vlastně ta naše práce, zejména po stránce hospodářské a finanční. Nejsem, pánové, ten, který by pěl nějaké chvalozpěvy, který by všechno chválil a všechno nalézal nejlepším. Naopak, snad je to tím, že patřím k starší generaci, které se kdysi ani nesnilo o tom, že budeme míti samostatný stát, a kteří pod tím samostatným státem jsme si představovali něco tak ideálního, že nebylo by ve světě žádného státu, ve kterém by se občanstvu tak dobře vedlo, jako ve státě českém. Jak známo, politika je málo ideální a my musíme počítati s reální skutečností, třeba byla někdy trpkou, a musíme si doznati, že opravdu není všechno tak krásné, jak jsme si to představovali. Ale na druhé straně bylo by zase nespravedlivé kdybychom na všechno pohlíželi černě, kdybychom s ničím nebyli spokojeni a kdybychom tak, jak to činí některé oposiční strany, pokládali vše za špatné a celý nynější politický systém za pochybný.

Slavný senáte! Když uvážíme, za jakých obtíží a za jakých nesnází jsme počali budovati tento náš stát, jaký politický a sociální chaos vládl v celém světě, jaký rozvrat, jaké ochuzení následkem světové války a zničení všech hodnot, a když vidíme, kde nyní dnes jsme, musíme spravedlivě uznati, že jsme toho vykonali mnoho, že jsme toho vykonali dost. A když poukážu jen na to, že dnes máme u nás politický a sociální pořádek, že máme zabezpečený právní řád, který je základem každého řádného státu, když uvážíme, jak těžké krise hospodářské a finanční jsme překonali, když uvážíme, že máme ustálenou měnu, třeba to byla ještě měna papírová a třeba nebyla plnohodnotná v poměru k měně předválečné, když uvážíme, že naše obchodní bilance je stále aktivní, když uvážíme to velké dílo pozemkové reformy, které odčinilo tu křivdu, jež se stala před 300 lety a když víme, že dnes zase půda česká vrátila se v majetek českého lidu. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Loupeží!) Nikoliv, pozemkovou reformou legálně prováděnou - musíme tedy uznati, že skutečně se stal pokrok, který jednou historie spravedlivě musí ocenit, a že tyto vymoženosti naše jsou konec konců přece jen výsledkem činnosti naší tak přezírané koalice a té naší koaliční vlády. Víme, že dnešní naše soustava koaliční není žádným ideálem. Je to spojení různých politických stran s programy namnoze protichůdnými a musí tedy dělat politiku jen kompromisní. Ale přes to nemůžeme dnes jinak vládnout. Jestliže jsme si dali ústavu, demokratickou a svobodnou se všeobecným, rovným a poměrným hlasovacím právem, musili jsme býti také připraveni na to, že zde nebude nějaké jednotné většiny. A demokracie a svoboda vyžaduje ukázněnosti, nemá-li býti anarchií a korrupcí, a mně se zdá, že ta koalice a ta t. zv. >pětka< není nic jiného, než výrazem politické ukázněnosti. Myslím, že jednou bude uznáno, že saldo, které z činnosti této naší vlády a této naší koalice vyplyne, bude velice aktivní.

A pří této příležitosti zmínil bych se snad také o naší politice zahraniční. Já, slavný senáte bych ani tak neviděl - ovšem zde dávám výraz jen svému osobnímu stanovisku - úspěchy naší zahraniční politiky v tom, že dnes náš poměrně malý národ a stát může mluviti do různých otázek evropské zahraniční politiky na světových konferencích. Spíše bych byl pro jistou soběstačnost, poněvadž takové zasahování do velké mezinárodní politiky chová v sobě také někdy jisté risiko. Ale v čem vidím hlavní úspěch naší zahraniční politiky? Jednak v onom defensivním útvaru representovaném Malou Dohodou, která nás chrání proti útokům nepřátel; jednak v těch pacifistických snahách, které došly zejména výrazu v protokolu ženevském. Ten protokol nebyl pohříchu sice uskutečněn, ale víme, že dnes zase jinou cestou se tyto snahy mají uplatniti, totiž uzavřením zvláštních, tak zvaných záručních smluv neboli garančních paktů, a tu pokládám zejména za velice důležitý garanční pakt s Německem, o kterém se právě v Locarnu jedná. Jestliže, slavný senáte, nám hrozí nějaké nebezpečí zahraniční, pak by nám hrozilo jedině od toho mocného souseda našeho, který sice ve světové válce byl poražen, ale jehož sílu v budoucnosti nesmíme podceňovati. Těch ostatních nepřátel se nebojíme, s těmi bychom byli hravě hotovi. Jestliže nyní s tímto mocným sousedem na severozápadě uzavřeme takový pevný pakt, pak budeme chráněni proti všemu nebezpečí mezinárodnímu, pak můžeme se věnovati své vnitřní práci mírové. (Sen. dr Spiegel [německy]: Odzbrojíme potom?) Již staří Římané říkali: Si vis pacem, para bellum. (Sen. dr Heller: Si vis bellum, para bellum, si vis pacem, para pacem! - Hluk. Místopředseda dr Soukup zvoní.)

Vážení pánové z oposice! Myslím, že ten garanční pakt s Německem bude míti také na vás velíce dobré účinky. Myslím, že ten garanční pakt s Německem rozptýlí pak všeliké ty blouznivé naděje, že snad mírové smlouvy jsou jen kusem papíru, že ty mírové smlouvy budou zmařeny, a že zase náš stát stane se obětí všelikých nepřátelských útoků. Jestliže tyto naděje budou rozptýleny a nastane-li střízlivější mínění také na straně našich německých občanů, pak snad uznají, že ty naše pokroky a vymoženosti hospodářské a finanční také jim jsou ke prospěchu. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Dozajista!) Ovšem, páni se strany německé mají své jisté nacionální stesky a já konečné z lidského stanoviska se jim nedivím. Německý národ vedle maďarského národa byl v Rakousku zhýčkaným národem, národem panujícím. To dnes přestalo. Byli to >beati possidentes<, a nikdo se svých posic rád nevzdává. Ale není to do jista pravda, že bychom my nějak je utiskovali a utlačovali. My nebyli vynálezci theorie o národech superiorních a inferiorních. My jsme vždy byli pro rovnoprávnost a nějaké utiskování a odnárodňování nebylo nikdy v našem programu. (Výkřiky.) Nikdy ne! (Sen. dr Spiegel [německy]: Také nyní ne?) Ani nyní ne, ani v budoucnosti ne! Proto myslím, že ne-li dnes, aspoň v budoucích generacích to střízlivé nazírání i na německé straně nabude vrchu, a že pak bude možno mluviti - snad až ten okamžik nastane - o vzájemné spolupráci ve prospěch celého státu a všeho jeho obyvatelstva.

Slavný senátě! Rozpočtový výbor schválil svou většinou rozpočet a já jménem jeho navrhuji, aby tento rozpočet tak, jak poslaneckou sněmovnou byl usnesen, a rovněž tak finanční zákon a resoluce přitištěné byly také slavným senátem schváleny.

Slavný senáte! Je to jeden z našich posledních nejdůležitějších úkolů. Splňme tento úkol, vykonejme toto dílo s tím přáním, které odkažme svým nástupcům, s tím vroucím přáním - ať žije, ať roste, ať zkvétá naše republika Československá! (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Navrhuji projednání věci v debatě jednotné, rozdělené na tři skupiny, a to

1. politickou.

2. finančně-kulturní a

3. hospodářskou.

Kdo s tím souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tím je přijat.

Udělují slovo prvnímu řečníku přihlášenému > proti < panu sen. prof. dr Mayr-Hartingovi. Prosím, aby se ujali slova.

Sen. dr Mayr-Harting (německy): Slavný senáte! Již pan zpravodaj mluvil velmi málo o rozpočtu, nesmíte se tudíž diviti, mluvím-li také já více o jiných věcech. Kdo sobě v naší smutné době zachoval trochu humoru, nebude zklamán ústavní listinou. Čtěme jen v §u 1: Lid je jediným pramenem veškeré státní moci, a pomysleme při tom na tajemné jednání >Pětky< v její temné komoře. § 2 praví: Československý stát je demokratickou republikou. Pan Švehla doplňuje: demokracie, ve které každý smí chtíti to, co chci já. § 3 jedná o autonomním území Podkarpatské Rusi, které se dostane dalekosáhlé autonomie. Doposud rovná se tato autonomie skrývačce, kterou můžeme točiti a obraceti jak chceme; nenajdeme ničeho. A tak to jde celou ústavou. Nadmíru veselý příspěvek k tomuto systému přehodnocení všech hodnot poskytuje také předložený rozpočet a jeho t. zv. projednávání. Veselý, kdyby věc nebyla tak příliš smutnou! Pokroky, kamkoli pohlédneme! Především projednávání: náš parlamentní aparát, který se vlastně po celou dobu 5 let podobal výbušnému motoru, poněvadž po dlouhém váznutí se vždy jen jednotlivými výbuchy po krátký čas pohybuje, tento aparát doposud zpravidla nepřipouštěl, aby rozpočet byl podroben řádnému projednávání, nýbrž pomáhali jsme si tím, že v posledním okamžiku byl parlamentu předložen a pomocí §u 55 našeho oktrojovaného jednacího řádu zkráceným řízeními vyřízen. A letos? S velkolepým gestem zříkáme se dokonce nouzové pomůcky zkráceného řízení, aby se ponechal volný průběh poradám a aby zastupitelstvu lidu konečně jednou byla dána příležitost, když jíž rozpočet ne změniti a zlepšiti - neboť to odporuje zdejšímu pojmu o demokracii, ježto u nás je demokracie jen diskusí, někdy díky zákonu na ochranu a tiskovému zákonu ani tolik, ale jistě nikdy více než to - pravím tedy, že bychom se byli měli domnívati, že se zástupcům lidu chtěla dáti aspoň příležitost, aby uplatnili svá přání a své stížnosti. Ale chyba lávky! Výklad zákona, který se řídil podle receptu Gotheova: >S výkladem se dlouho nepárejte; nevyložíte-li, něco podkládejte!<, dovedl ze zkráceného řízení učiniti řízení nejzkrácenější. Neboť jen zkrácené řízení zná jisté minimální lhůty, řádné řízení nezná žádných. Je tedy řádné řízení vyřízeno, když nikdo nemluví, i když je kratší nežli minimální lhůty, které žádá zkrácené řízení! Zdrcující to logika, jejíž smutný humor každý pravý demokrat ihned pochopí. Tvoří zároveň nový pojem to demokracii. Neboť demokracie u nás již není ani diskusí, demokracie je monologem. Neboť vděčíme skromné zdrženlivosti pánů zástupců vlády, pánů zpravodajů a členů koaličních stran, že t. zv. debatu v poslanecké sněmovně a ve výboru v podstatě obstaraly opoziční sírany samy. Tak vytvořuje tedy náš t. zv. ústavní život zase jednu parlamentní novotu, totiž nekritické přijetí desetimiliardového rozpočtu, který vláda diktuje, vládní koalicí, která poklesla na hlasovací stroj. A ještě druhá věc: povolávání daní a finanční kontrola jsou nejen historickým kořenem parlamentarismu, nýbrž až do dnešního dne páteří, podstatným obsahem politické mocí každého zastupitelstva lidu. Vláda, která má rozpočet v kapse, je nezávislou od parlamentu, jejž může každého dne poslati domů, jestliže neposlouchá, poněvadž jí kdysi pověstný § 14, dnes neméně pohodlný zmocňovací zákon, proti kterémuž se oposice díky vládní většině, vychované k mrtvolné poslušnosti, marně pokoušela bojovati, umožňuje býti bez parlamentu, jen když před tím dostala rozpočet pod střechu. A nyní se dožíváme toho, že tento umírající parlament, který věru plně si zasloužil svoji brzkou smrt, prokazuje svému přísnému vládci ještě poslední službu tím, že mu bez odporu povoluje rozpočet pro dobu, ve které sám již bude míti dokonáno, a ačkoli ví, že tím nový parlament již předem odsuzuje k bezmoci, že mu ubírá podstatné právo kontroly, že ho činí míčem absolutistických choutek neodpovědné vlády. Nevíme věru, čeho nutno více litovati, zda nevážnosti parlamentu anebo, řekněme, neohroženosti vlády.

Ale jaký pokrok také v rozpočtu samotném! Konsolidovaný, aktivní rozpočet, jak to vládní tisk do světa vytrubuje ve všech jazycích, které má k disposici, a těch je nemálo, což vděčíme neomezené dobročinnosti vlády, zejména ministerstva zahraničí v tomto oboru. Ale běda, nedostává se mi víry. Známe kadeřnické umění těch, kdo sestavují bilanci. Víme však také, že toto umění slouží jen k chytání hejlů, že vážné a věci znalé lidi klamati nedovede. Ale kadeřnické pokusy našich bilančních umělců jsou, jako u nás všechno, ještě hrubší než jinde, a proto nejsou snad ani s to nachytati hejly. V každém případě se zdá již nyní, že docilují právě opačného výsledku nežli toho, který snad doufaly docíliti. Bylo šťastnou náhodou, jednou z náhod, které jimi nejsou, že tento t. zv. aktivní rozpočet vešel ve známost právě v okamžik, ve kterém jsme se chystali pokusiti se zase jednou o své štěstí na zahraničním ukládacím trhu, poněvadž jsme si domácí trh uzavřeli neblahým řešením otázky válečných půjček - řešení, to jest lucus a non lucendo - do nebe volajícím hospodářstvím pozemkového úřadu, které se v případě Mariánských Lázní ukázalo jednou celému světu v plné své zvůli, a jehož hanebné zhroucení má právě odvrátiti zvláštním zákonem vyžádaný úvěr 700 milionů, jakož i jistými jinými událostmi, které se sice bojí světa veřejnosti, které však přece nezůstanou skryty. Tento t. zv. aktivní rozpočet měl sloužiti dále jakožto doporučující dopis pro komisi, která se právě vypravila do Ameriky, aby si vymohla blahovolné projednání československých válečných dluhů. A co vidíme? Jedni, příští věřitelé, ukazují se upjatými a poukazují stát, který se domáhá úvěru, na jeho domácí trh, který by přece státu, jenž může tak platiti, nemohl odepříti svého úvěru. Druhý, americký věřitel, nedovede uvésti v soulad nářky československého dlužníka s jeho skvělým rozpočtem, i klade kruté podmínky, které jen státní hospodářství skutečně spořádané bude moci splniti. Oba dávají se rádi klamati, poněvadž klaní poskytuje vítanou záminku zbaviti se uchazeče o úvěr, jehož pravou situaci správně poznali, když mu před několika měsíci radili, aby nečinil výdajů, jejíchž úhradu nemůže nalézti doma, a aby učinil rozhodný krok k zjednání trvalé rovnováhy ve státním hospodářství. Až do té doby musily by zahraniční půjčky záviseti od mezinárodní finanční kontroly, aby zjednána byla záruka, že na místo stranicky politického nátlaku nastoupí zdravé zásady finančního hospodářství.

My tuzemci však nechceme se dáti klamati, poněvadž víme, že je nejen nemorální, nýbrž také hospodářsky katastrofální, když se efektivní schodek přebásní ve zdánlivý přebytek. Bylo by již sotva více nežili poetickou licencí, kdybychom jakožto konsolidovaný aktivní rozpočet velebili rozpočet 10 miliard, který s námahou vypočítává přebytek 15 milionů, kdežto předešlá léta vykazovali miliardový schodek. Ale i tato poetická licence jeví se nemístnou, podíváme-li se na číslice poněkud blíže.

O t. zv. aktivu bude pochybovati již ten, kdo dovede správně oceniti vyloučení zvláštního investičního rozpočtu samo sebou uznání hodné jakož i oddělené budgetování t. zv. komercialisovaných státních podniků.

Toto domnělé aktivum pochází však především od toho, že daňové příjmy příštího roku byly bezdůvodně oceněny výše. Bylo-li to lze ještě před několika týdny považovati za zlovolné utrhání stále ještě zlovolné oposice - neboť že oposice může býti jinakou nežli zlovolnou je státníkům a politikům ryze československého rázu nepochopitelno- pak můžeme se dnes oproti vládě dovolávati právě vlády. Byla tak laskavá a předložila nám mezi tím poslední účetní uzávěrku. Z toho vyplývá: oproti běžnému roku 7 zařazují se pro budoucí rok 1926 příjmy z přímých daní částkou větší o 200 milionů spotřební daně o 100 milionů daň z příjmů ,skoro o 200 milionů veřejné dávky vůbec částkou větší o 2700 milionů, Ve skutečnosti však byly příjmy podle nejnovější úřední uzávěrky - za role 1923 - oproti tehdejšímu rozpočtu o 2200 milionů menší a schodek beztoho očekávaný vzrostí ještě o l miliardu, A sice ukazují právě daně a dávky, pro které předložený rozpočet předpokládá větší příjem, úbytek jedné poloviny miliardy. Skutečně tedy není zde důvodu pro optimismus pana finančního ministra, který od poplatní síly a ochoty poplatníků očekává plus o více než 2 a půl miliardy. Čím více tedy pohlížíme na cifry rozpočtu tím více musíme dojíti k poznání, že tento rozpočet je frivolní hrou s ciframi, že tento t. zv. aktivní rozpočet nemá jiného účelu, nežili klamati cizinu a podporovati těžce zatíženou koalici při nastávajícím volebním zápase.

To nemá znamenati, že bychom nemohli míti konsolidovaný aktivní rozpočet. Naopak, musíme si říci, že tento stát, který převzal nejbohatší a kvetoucí území staré monarchie, obilní komoru a průmyslový park Rakouska, nedovedl si předem zjednati konsolidované státněhospodářské poměry. Ovšem nedivíme se více, když jsme viděli a vidíme, jak se u nás hospodaří. Divíme se pak nejvíce ještě tomu co stát dovede snésti. Nemluvím o zlu, které ve všech oborech státního hospodářství, ve všech odvětvích státní správy natropily ziskuchtivost a nepoctivost. O tom rozpočet moudře ničeho neobsahuje, alespoň nikoli ve viditelné formě. Neboť demokracie zapovídá poctivě přiznati dispoziční fond. Dovoluje jen nepoctivé mrhání rozpočtených, anebo také nerozpočtených peněz pro nepředvídané účely.Vzpomínám na příklad jen na nikoli nepatrné sumy, o jejichž nikde nevykázaném použití pro československou církev pan Stříbrný v době své zlobné demise dovedl vypravovati. Pomýšlím-li na možnost skutečně aktivního rozpočtu, mám snad na mysli rozpočtové položky, jejichž přiměřená a nikoli těžce dosažitelná redukce by sama sebou dala to, co dnes se pokouší kejklířské umění předstírati veřejnosti jejíž soudnost podceňuje způsobem přímo urážlivým.

Kdo zde nepomýšlí především na našeho marciálního ministra národní obrany, pro kterého milice stále ještě jest utopickým snem, přes všechna ujišťování ústavní listiny a branného zákona. Ale kdo právě nemá štěstí užívati sinekury československého ministra války, ten, aniž by proto musil býti nepřítelem státu, anebo pacifistou, přece přizná, že použití jedné pětiny všech státních příjmů pro vojenství, opětné zvýšení již od počátku příliš vysokých vojenských vydání o více než 100 milionů je nepoměrné, když současně pro školství a osvětu, podle mínění mnohých lidí alespoň stejně důležité, nelze sehnati ani polovinu těchto obnosů, jen něco více než 800 milionů. Krátkozrakost tohoto moderního, demokratického militarismu nebude pádněji osvětlena snad ničím jiným, nežli způsobem, jak se stát zbavuje svého závazku pečovati o mládež, kterážto péče, když již ze žádných vyšších ohledů, tož právě se stanoviska branné moci by zasluhovala obzvláštního zřetele. Pro účely péče o mládež zařáděna je nepatrná částka 20 milionů, asi 2 % celé potřeby ministerstva sociální péče, z čehož ostatně ještě značná část vypadá na osobní náklady, takže pro vlastní péči zbude málo, velice málo.


Související odkazy