Budeme hlasovati pro schválení prohlášení ministra vnitra. (Výborně! Potlesk. )

Předseda (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Luksch.

Sen. Luksch (německy): Slavný senáte! Dříve než přistoupím k tomu, co chci říci, protestují jménem všech Němců proti urážkám německého národa, které jsme nyní s tohoto místa slyšeli. Považuji pod svoji důstojnost odpovídati zde na tyto sprostoty vůči celému národu. Jsme těmto sprostotám od pana Dyka přece zvykli. Jen dějete tak dále, dobrý konec to zajisté nevezme. On přece má zájem na tom, aby propast mezi oposicí a většinou vždy vzrůstala, místo abychom se sešli.

A nyní k věci samé: poněvadž se tedy pan ministerský předseda přímo obává, zodpovídati se nám zde ze svého nového aktu násilí, prováděcího nařízení k jazykovému zákonu, neboť jak známo, dal zodpovědění naší interpelace vámi jakožto majoritou zamítnouti, nezbývá nám nic jiného, nežli abychom použili debaty o karlovarských událostech, které přece bezprostředně souvisejí s jazykovým nařízením, k tomu, abychom projevili své rozhořčení a rozhořčení 3 l/2 milionů Němců v tomto státě.

Chci předeslati jednu věc. Když svého času byl vítán pan president v Pohořelicích, byl jsem jedním z prvních, jenž projevil svůj názor v ten smysl, že se naše oposice neobrací proti státu. Naše oposice obrací se proti téměř každodennímu znásilňování naší národnosti, kteréž právě zas se projevuje v prováděcím nařízení. Zmiňují se o tom proto, poněvadž oposiční řečníci jsou cizině vždy líčeni jako iredentisté. Nikoli, pravím, nejsem jím. Ale proti tomu, co se nám děje, budeme se brániti, neboť také my máme čest v těle, a jeden z našich největších básníků řekl: "Ničeho neoceňuje národ, který nedává vše za svoji čest. "

Chci nyní pojednati o jazykovém nařízení samém. V přestupném roce 1920 a to v přestupný den samý, dne 29. února, stanovilo revoluční Národní shromáždění, kde nebylo ani jednoho Němce, českou státní řeč v důsledku fikce národního státu, a to je vaším osudem. Národní stát a národnostní stát nejsou přece žádné právnické pojmy a vaše vlastní sčítání lidu usvědčuje vás ze lži, neboť ukázalo, že v tomto státě žije 6,3 milionů Čechů a 6,7 milionů jinojazyčných lidí. (Sen. Kroiher: Nechcete tomu rozuměti! ) Sčítání lidu to ukázalo a nemohu porozuměti, že také to chcete ještě popírati. Pak s vámi nelze vůbec debatovati. Že se tolik Němců dostalo do vašeho státu, bylo přece vaší věcí. Pravím, že to je sebeklam, jestli že o tomto státě mluvíte jakožto o národním státě. Italský ministr Nitti, který vám byl kdysi blízkým, ba který se dokonce zúčastnil mírového jednáni v St. Germainu, řekl: "Československo je zmenšené, ale velmi komplikované staré Rakousko. "

Před několika dny tedy byla uveřejněna prováděcí nařízení k tomuto zákonu, aniž by Němci byli přibráni k poradám, jak jim to jasně a zřetelně slíbil pan ministr Švehla, že tento zákon projde ústavním výborem, že Němci budou přibráni k poradám, dříve než vyjde prováděcí nařízení k tomuto zákonu. Slyšeli jste někdy ve starém Rakousku, že ministr nedodržel svého slova? Jest snad dvojí čestné slovo? Namítá se totiž, že tehdy byl ministrem vnitra a že nyní jest ministerským předsedou. Ano, ale je přece touže osobou. Nuže řekněte nám budoucně z ministerské lavice cokoli, když jsme jednou z ministerské lavice slyšeli nepravdu, držíme se přísloví, které praví, že někomu, kdo mluvil nepravdu, se nevěří, i když příště také jednou řekne pravdu. Skoro po 6 let netroufala si žádná československá vláda předstoupiti na veřejnost s tímto prováděcím nařízením a patří k tomu smutná odvaha, přicházeti právě nyní s prováděcím nařízením, které naše obavy, jež Němci již dříve vyslovili, daleko předstihuje. Musíme to přenechati panu Švehlovi, zdali doba byla vhodná, nyní vzhledem na chaotické poměry v koalici samé přijíti s tímto nařízením, vzhledem k tomu, že pan ministr Engliš před několika dny řekl, že jsme dnes chudší, nežli před válkou, což se ukazuje v tam, že naše cenová úroveň je devateronásobná, průměrný příjem obyvatelstva však jen šesteronásobný. Tvrdí dále, že obyvatelstvo je přetíženo veřejnými břemeny a že jest úlohou vlády, aby strašný schodek zmizel. A v této době, ve které veškerý zřetel měl by býti obrácen k hospodářské konsolidaci, přicházíte s tímto prováděcím nařízením. Každý začátečník v politice a také pan ministerský předseda Švehla měl by přece věděti, že před hospodářskou a finanční konsolidací bezpodmínečně předcházeti musí politická a národní konsolidace. Nechci se o tom šířiti, když jsem mluvil o chaotických poměrech, jak si pánové mezi sebou stojí v koalici. Teprve před několika dny útočil jistý list české strany lidové proti panu Bečkovi a psal, že jakožto ministr byl exponentem Živnostenské banky, kdežto pan dr Engliš že je ministrem financí. Spor vznikl tím, že jeden označil rozpočet jakožto aktivní a druhý jakožto pasivní. Jeden z nich bude míti pravdu, oba nemohou míti pravdu; ale jak to vypadá v koalici, praví citovaný list ke konci: "Půjde-li to tak dále, bude musit koalice brzo zavříti svůj krám. " Prosím, abyste uvážili také to, přicházeti s takovýmito nařízeními, jež Němce hluboce urážejí, v době, kdy na vás naproti v parlamentě volala skupina poslanců, skupina, která volbami vzrostla, a to při debatě o vojenských věcech: "Ano, generálové patří vám, vojáci patří nám. " Nepodporuji toho, ani mně nenapadá, ale je to jen důkazem toho, jak daleko jsme v tomto statě dospěli. Musíme přece uvážiti, v jaké době dnes žijeme. A nyní se přijde s takovýmto prováděcím nařízením. Můžeme panu Švehlovi říci již dnes: "Německý lid pociťuje nový akt znásilnění jako úder kyjem." Němci vědí dobře, že toto prováděcí nařízení je jen dílčí akcí plánovitého ničivého tažení v politickém, hospodářském a obzvláště národním oboru proti Němcům. Je zcela jasno, nebude nikoho, kdo by nestál na tomto stanovisku, že toto systematickou plánovitou snahou pana dra Švehly a koalice má z nás u činěn býti národ méněcenný, chce se nám dát porozuměti, že dnes se na nás pohlíží zde jako na národ méněcenný a že se nemáme státi ničím jiným, nežli - pan řečník přede mnou vyjádřil to obrazně - nežli heloty, a my toho nechceme, a že se dnes jednoduše musíme českému lidu podrobiti, že s musíme podrobiti násilí, které na nás pášete. Nyní teprve můžeme změřiti, jak veliká asi byla politická tíseň, politické zoufalství pana Švehly před svoláním parlamentu, že nyní musil ustoupiti národně-demokratickému teroru, teroru Kramáře. Jeden český profesor psal před dvěma dny: Toto nařízení není ničím jiným nežli vítězství Kramáře nad Masarykem. Opětuji, vzhledem na výkřik pana senátora Kroihera, byl to český profesor a to vysokoškolský profesor Rádl. Nebylo přece jiným účelem tohoto nařízení, nežli zadržeti krisi v koalici, byla to tedy koncese národně-demokratické straně, českým fašistům, hrobařům tohoto státu. Z tohoto důvodu bylo nutno podniknouti politický čin, který ve svých účincích je přímo výplodem zavrženíhodného, negativního nacionalismu, jenž se netáže po tom, zdali v tomto státě něco buduje. Nikoli, to je mu zcela lhostejno, i když boří. Jediná starost je jen, poškoditi nás Němce za každou cenu, i když okamžitě nelze docíliti žádných výhod. Kamkoli pohlédneme, nic jiného, nežli násilí. Na místo práva nastoupilo všude násilí. Násilí a zase násilí. Cituji zde zase českého spisovatele, jenž praví: "Násilím lze po nějakou dobu dělati dějiny; ale základy státu nikdy nepojistíte násilím, " praví dále: "Stát obsahuje tři živly: moc, právo a ethos. Však běda, jestliže moc zatlačí právo a ethos do pozadí, běda státu, jehož příslušníci jsou se státem spojení jen mocí a nikoli etickým svazkem lásky a věrností. Jen stát a obzvláště je-li to národnostní stát, může trvati, jehož obyvatelé mohou říci: stát jsem já. " To praví jeden z vašich spisovatelů.

Nechci se zabývati nařízením blíže, to učinili již řečníci přede mnou. Již suché písmeny dýší násilím a pomstou. Až poslední Němec na svém těle pocítí úklady a nástrahy, skryté léčky tohoto nařízení, až v praktickém životě každý si bude vědom, jaké ponížení naší milé mateřské řeči obsahuje toto nařízení, pak výkřik, který dnes beztak zaznívá celou zemí, stane se výkřikem zoufalství, výkřikem pomsty našeho lidu, výkřikem po spáse německého lidu, těžce ve své cti uraženého. Není-li výkřik tento dnes ještě hlasitější, pak zajisté je toho příčina jen v tom, jestliže známe německý lid a jeho vlastnosti. Ale nebylo by divu, kdyby německý lid již dávno zoufal. Pánové, to pravím já, jenž stojím na půdě tohoto státu. Co se nám dělalo z počátku, kolkování bankovek. Koho postihlo? Zaplacení válečných půjček. Koho postihlo? Dávka z majetku a pozemková reforma. Vaše vlastní listy píší, že Němci byli poděleni jen asi 5 % pozemků, kdežto vyvlastnění německých majitelů půdy činí více než 90 %. Nyní k tomu přistupuje ještě rdoušení školství. Víc než 4.000 tříd nám bylo zavřeno. To jsou úřední cifry z vaší vlastní statistiky. Budete snad chtíti také ještě popírati utiskování našich německých zaměstnanců? To tedy není ničím. Znám jeden případ ve svém vlastním volebním okresu Moravské Třebové. Tam prý nyní jeden z posledních německých úředníků, okresní soudce sám, ačkoli okres má 95 % německého obyvatelstva, byl přeložen a na jeho místo přišel prý Čech s několika dětmi. (Sen. Kroiher: Ale ten Čech mluví němečky, kdežto ten váš Němec se česky nenaučil! ) Jmenujte mi jediný případ, kde se něco takového stalo ve vašem okresu s 95 % českého obyvatelstva. Celá vaše práce směřuje jen k tomu. (Slovní hádka mezi sen. Hartlem a sen. Kroiherem. - Sen. Hartl [německy]: My jsme národem otroků! - Sen. Kroiher: To není pravda! Vy nejste národem služebníků, ale my jsme pány! ) Zde jste to zase jednou slyšeli, Pan Kroiher praví: "My jsme páni! " Právě z úst kněze toto vyvyšování pěkně vypadá. To je ta láska k bližnímu pana faráře Kroihera. (Sen. Kroiher: Říkám, vy nejste služebníky, ale my jsme v republice pány. Někdo musí býti pánem, my máme odpovědnost! ) Dobře, že nám to říkáte, vezmeme to na vědomí a zapamatujeme si to. (Sen. Kroiher: Vy jste nám nepomáhal, vy jste byl proti tomu! )

Velevážení pánové! Pan ministerský předseda a také pan Kroiher mohou si zapsati za uši: tak jednoduše a diktátorsky nedáme si vzíti svůj jazyk, kterým jsme po sta a tisíce let mluvili v naší zemi a v našich domovských obcích. To prosím vezměte na vědomí. Ale chci panu Švehlovi říci ještě něco: kdo seje vítr, klidí bouři. Mám za to a jsem pevně přesvědčen, že také Němcům dojde trpělivost, budete-li takto dále s námi jednati a nebudete-li se chtíti trochu namáhati, abyste zjednali klidnější poměry v tomto státě. Žijeme již jednou zde a vaše práce musí směřovati k tomu, abyste zde umožnili žíti vedle sebe, když již spolužití je tak těžké. Nenapínejte luk příliš, aby nepraskl. Stalo se to již častěji. Poměry vyvíjejí se často jinak, nežli si myslíme, a může se to jednou týkati také vás a státu. Panu Švehlovi - nikoli se stanoviska Němců, o budoucnost Němců nemusíme se tolik obávati, také tuto episodu přežijeme - míním v zájmu tohoto státu - bych mu radil, aby se nedal oblouditi tirádami hypernacionalistického tisku, který právě v poslední době se tak rád ozývá. Snad je v tom také něco dobrého pro nás Němce, neboť vám vděčíme za to, čeho naší předkové a my sami po celá desetiletí jsme nedosáhli, že totiž jste dovedli to, že konečně jednou probudilo se národní vědomí našeho lidu. To vděčíme vám. A že jste tak učinili, budete snad jednou sami litovati. Jedno je jisto, že pan Švehla svojí smutnou odvahou dokázal, že není žádným státníkem s politickým rozhledem; jeho politická prozíravost zdá se, že nejde za hranice Prahy. Zdá se, že tato politika není právě ničím jiným nežli politikou rozpaků pana Švehly a koalice, které den ze dne se daří hůře. A koalice musí býti udržována pohromadě, i kdyby stát z toho se musil rozpadnouti v trosky, koalice musí zkrátka býti udržena. To je začátek a konec politiky pana Švehly v tomto státě. Přihlédneme-li my a také celá Evropa k těmto jazykovým nařízením, přijdeme k závěru: takovéto jednání proti druhému největšímu kulturnímu národu tohoto státu je svědectvím politiky šíleného šovinismu. Což nemusí každému slušnému Čechu vehnati ruměnec studu do tváře, když takovýto Mussolini se odvažuje dovolávati se české politiky vůči menšinám v tomto státě pro svojí nesmyslnou politiku znásilňování jihotyrolských Němců? Je dnes již bohužel více Mussolinů, naproti jeden a zde jeden. A oba prou se o palmu vítězství, kdo druhého předstihuje ve znásilňování menšin, Mussolini I a Mussolini II. (Sen. Böhr [německy]: A Mussolini I. odvolává se na Mussoliniho II.! ) Ano, jeden se odvolává na druhého. Nechci se toho blíže dotknouti, ježto již řečníci přede mnou se o tom zmínili, že toto nařízení ukládati bude obrovské, ba přímo nesnesitelné větší zatížení na penězích a na čase obcím anebo jednotlivým osobám. Nemůžeme od lidí, kterým je 30 nebo 40 let a kteří neměli příležitosti se naučiti česky, žádati, aby se přes noc naučili česky. Musí tudíž platiti obrovské útraty za zastoupení a za překlady. Pro mně je jasno, že celé toto nařízení nemá jiného účelu nežli to, co zamýšlel t. zv. restrikční zákon, vyhoditi totiž poslední německé zaměstnance na ulici, a jestliže nyní české noviny dokonce píší, že jsme restrikčním zákonem finančně ničeho nedosáhli, pak víme my, že asi 80 % Němců bylo vyhozeno z různých státních, zemských a obecních úřadů a že mnozí z nich se nalézají v největší bídě. Abych poukázal jen na jednu věc, která se obzvláště týká našich samosprávných korporací, našich obcí, pravím, že toto nařízení přímo odporuje obecnímu řádu, poněvadž obcím odnímá právo, aby samy stanovily jednací jazyk. Ale tento obecní řád je zákonem a toto nařízení je právě jen nařízením, které nad to nemá ani podpisy všech ministrů i věděli bychom rádi, proč páni ministři české sociální demokracie toto nařízení nepodepsali. (Výkřik [německy]: Poněvadž by se byli styděli. ) Zajímalo by nás věděti, co je k tomu pohnulo. V tomto státě se mnoho pracuje s hesly a to jen z toho důvodu, aby vnější svět byl klamán o skutečných, pro Němce nesnesitelných, ale také pro tento stát neudržitelných poměrech. Jak bylo by jinak možno, že "Lidové Noviny " přinášejí zprávu jistého bostonského časopisu: "Československo jest mezi všemi státy vzorným příkladem svobody, vzdělání a pokrokovostí. Češi řídí se zásadami presidenta Masaryka a jsou nejliberálnějšího smýšlení. Všechny rasy chovají se v Československu loyálně. " (Výkřik [německy]: Jsou to "Fliegende Blätter?") Ne, je to článek z amerických novin, který zde cituji. Také Němci ukázati se býti přístupnými československým hospodářským a kulturním ideálům způsobem překvapujícím. Svým chováním vůči jednotlivým kmenům dali Češi v celé Evropě zářný příklad. Ale já jsem toho názoru, že je to příklad, jak se to právě nemá dělati.

U nás se mluví velmi mnoho o demokracii jakožto heslu a dnes jsme toto slovo zase již několikráte slyšeli. Demokracie znamená panství lidu. Nuže táží se všech posičních stran, zdali již něco pocítili z toho panství lidu. Podívejte se na příklad na zákon na ochranu republiky, který zde byl vytvořen, je to snad demokracie? Praví se nám, že demokracie jest diskuse. Kdy, kde a s kým je vůbec možno diskutovati? Zde v tomto parlamentě, to je přece jen zdánlivý parlament. To je většina, to je menšina, a tomu se říká diskuse. Bylo by snad nejvýš možno, že bychom se mohli pustiti do diskuse s gumovými obušky pana ministra Stříbrného.

Nyní máme po hesle demokracie zase nové heslo, to je duch Locarna, ačkoli právě toto nařízení přímo odporuje ducha Locarna; Locarno mělo na venek přenésti mír v Evropě. Ale má-li tomu tak, býti tak musí se důkladně změniti poměry netoliko ve vnějších státech, nýbrž také zde u nás, neboť bez u spokojení menšin byl by mír na venek jen zdánlivým; mírem bez veškerého trvání.

Pro zahraniční politickou situaci a pro zahraniční posuzování je podle mého názoru směrodatný duch, z něhož toto nařízení vzešlo, a to je onen obojaký duch, který v Paříži slíbil všem v Československu bydlícím národům plná a stejná práva. Chci vám sděliti jen některá místa smlouvy St. Germainské. Článek 7 praví: Všichni českoslovenští státní občané bez rozdílu rasy, jazyka nebo náboženství budou před zákonem rovni a užívati týchž občanských a politických práv. Naproti tomu praví pan farář Kroiher v jednom svém dřívějším výkřiku: My jsme páni a vy jste sluhové. (Sen Kroiher: To jsem já neřekl! ) Ale já jsem tomu tak rozuměl. Článek 8 praví: S československými státními občany, kteří patří k jazykovým menšinám, bude se po právu a takticky jednati stejně a budou míti stejné hospodářské výhody jako ostatní českoslovenští státní občané. Vidíte však, jak se poměry ve skutečnosti zde mají. Smlouvu St. Germainskou podepsal také náš ministr věcí zahraničních pan Beneš, ale také toto prováděcí nařízení k jazykovému zákonu nese jeho podpis. To jsou však dvě věci, které se daleko rozcházejí. Může některý ministr dáti svůj podpis pod dvě smlouvy, které nejen že se nekryjí, nýbrž naopak přímo se rozcházejí? Pan ministr věcí zahraničních tím vlastně projevil, že část mírových smluv prohlašuje za neplatnou a že jí hodil do koše. Nemáme skutečně ničeho proti tomu, kdyby celou smlouvu St. Germirskou hodil do koše. Ale jestliže nám chce ještě bráti to málo, co nám přiznala svého času tato smlouva, k níž došlo diktátorským způsobem, pak mám z to, že tím lid dráždíte k nejhoršímu. Pro nás však je nadále také směrodatným duch, který kdysi stanovil československý jazyk, avšak praxe ukázala, že československý jazyk vůbec neexistuje a také existovati nemůže. Nám je dále směrodatným onen duch, který ve veřejných školách učí, že každá ústava zakládá se na zásadě sebeurčení a samosprávy národů a který dále praví, že utiskování národa je zločinem proti lidskosti. Tomu se vyučuje ve školách, kdežto zároveň čteme v orgánu vysokého státního funkcionáře, že se opětovně podařilo pomoci pozemkové reformy posunouti hranice mezí Němci a Čechy ve prospěch českého národa. To praví jeden z vašich ministrů. Směrodatným pro nás však je také onen duch, který nejen v řeči, nýbrž také ve skutcích jest obojaký, který ostře rozeznává mezi kulturními a hospodářskými zájmy státního národa a národů menšinových, onen duch, jenž tisíce výkonů schopných německých úředníků, zaměstnanců a dělníků zrovna před vánocemi vyhodil na ulici, při čemž samozřejmě jako při restrikčním zákoně, jak české noviny píší, netoliko ničeho nebylo uspořeno, nýbrž náklady pro stát se ještě značně zvyšují. Tím spíše se ničeho neuspoří, když se současně zřizují nová místa, aby příslušníkům státního národa zabezpečen byl ještě větší podíl na státním žlabu. Směrodatným však je také onen duch, který nedávno - žasnu, že to je právě živnostenská strana - která teprve nyní v jednom vládním orgánu s radostí konstatovala, že německý živel v tomto státě vymírá. V témže listě vyslovuje se naděje, že za 10 roků - pisatel předstihuje tu dokonce Clemeceaua, jemuž jak známo 20 milionů Němců v Evropě bylo příliš mnoho - jeden milion Němců zmizí.

A nyní chci promluviti o vašem stanovisku, o stanovisku státu samého. Kdo vyhrál válku? Nikoli Evropa, nikoli Francie, ale nejméně vy, nikoli, válku skutečně vyhrála Amerika a Japonsko. Naši úlohou jako Evropanů bylo by, abychom tuto Evropu hospodářsky, kulturně a politicky přivedli zase k významu, jak tomu bylo před válkou. Ale jak se to může státi? Jednotlivý stát, jednotlivý národ nemůže ničeho učiniti, to může se státi jen na základě dlouhé poctivé spolupráce všech. Tato spolupráce jest možná a přes to se, velevážení pánové, nepřenesete, možna jen v rámci úplně rovnoprávných států a národů. Musí býti úlohou nás všech vytvořiti dnes Panevropu, abychom s vývojem Evropy dospěli zase tam, kde jsme byli před válkou.

Ze všech těchto důvodů a ježto toto nařízení s poruše ním závazných slibů vlády bez nás, ba přímo proti nám bylo vydáno, nemůže pro nás Němce existovati, není pro nás závazným. Je nejen morálně zavržitelné, je také protiústavní, protizákonné a protimluvní a tudíž podle státního a mezinárodního práva neplatné. Aby z této neblahé situace vybředl, není pro tento stát resp. pro vládu žádného jiného východiska nežli: odvolání tohoto na nás spáchaného násilí. My je nikdy neuznáváme, poněvadž jsme to dlužni cti svého národa. Odpověď našeho lidu zní a nemůže jinak zníti. Nepřijatelné a pojmouti pevné a železné rozhodnutí, jak to učinil o statisíce Němců dne 29. února, uchopiti se všech prostředků, až toto monstrum nařízení zmizí, poněvadž, jak doznáno, nemá jiného účelu než-li vyhubiti 3 l/2 milionů sudetskoněmeckého lidu v tomto státě. Dívejte se jednou se stanoviska svého státu, ale jen ne brýlemi národního státu, na vývoj v Evropě a obzvláště na vývoj v ohledu politickém, hospodářském, národním a finančním, obzvláště ve svém vlastním státě. Pravím vám, a jsem pevně o tom přesvědčen, a také vy dříve nebo později, a dejte pozor, aby nebylo příliš pozdě, dojdete k tomuto přesvědčení, že čas pracuje sice pomalu, ale že pracuje pro nás Němce. Pracuje dobře pro nás Němce, i když potřásáte hlavami, pracuje zřejmě pro nás. Poukazuji jen na Ženevu, co se tam nyní děje. Německo je dnes plno cenným státem a věci utváří se během doby ještě lépe ve prospěch Němců. Zdali však československému státu bude možno samozřejmý běh věcí ve světě zadržeti, o tom nechci rozhodovati. (Výkřik: To bude naše starost! ) Vzhledem k tomuto výkřiku opakuji, že stojíme na půdě státu a že nejsem žádným iredentistou. Ale jaké násilí se zde provádí proti nám, kdyby za starého Rakouska jen desetina toho byla bývala podnikána proti vám, co vy byste byli tehdy činili, o tom si nemůžeme utvořiti ani pojem.

Pravím, že taková politika, jakou dělá nyní pan Švehla, odporuje lidskému rozumu a odporuje příkazům sebezachování tohoto státu. Pro nás Němce nastává jen otázka, co máme nejprve podniknouti proti tomuto nařízení. Můžete býti ubezpečeni, že užijeme všech vnitrostátních opravných prostředků. Ale nezbude nám také nic jiného, nežli abychom s těmito opravnými stížnostmi předstoupli před Společnost Národů a před stálý soudní dvůr v Haagu. Vám by se to ovšem hodilo, jak soudím z vašeho potřásání hlavou, kdy byste neměli žádné kontroly ve svém státě, ačkoli jste pode psali smlouvu St. Germainskou, to vám rád věřím. Tato nařízení odporují ústavnímu zákonu, jazykovému zákonu, především zákonu na ochranu menšin, ujednanému v St. Germainu, a spravedlnosti a zdravému lidskému rozumu. Nechce-li Rada Společnosti Národů dáti v sázku svojí vážnost jakožto instance spravedlnosti, pak musí se zasaditi pro změnu jazykového nařízení ve smyslu rovnoprávnosti všech občanů v tomto státě. Rozhodnutí Rady Společnosti Národů v této otázce bude pro nás Němce rozhodujícím a směrodatným, zdali Společnost Národů je tím, za co se vydává, totiž smiřovatelem mezi národy a nástrojem světového míru, anebo naopak klamáním národů, jak tomu bylo již při 14 bodech Wilsonových, které jasně a zřetelně všem národům a národnostem přiznaly sebeurčení. Jak toto sebeurčení obzvláště zde v tomto státě se provádí, to ukazuje nám obzvláště zase jednou prováděcí nařízení k jazykovém u zákonu

Poněvadž jsem již řečnickou lhůtu překročil, jsem nucen ukončiti. Samozřejmě my Němci nevezmeme na vědomí odpověď ministra vnitra v otázce karlovarské. (Potlesk na levici. )

Předseda: Dále má slovo pan sen. Kroiher.

Sen. Kroiher: Slavný senáte! Byl jsem několika slovy vinen na značném rozruchu zde v senátě, když jsem totiž si troufal říci: "Ne, vy nejste sluhy, ale my jsme tu pány! " toho se dedukovalo, jako kdyby u nás v republice musil býti jeden, abych tak řekl, tábor pánů a druhý tábor sluhů, nebo řekněme to silněji, otroků. Ale to není pravda. Každá věc na světě musí míti svého pána, nebo majitele a tak také stát má svého majitele, a poněvadž nemáme již panovníků z boží milosti, jak jsme říkali, tedy na místo těchto panovníků, kteří se vyhlašovali za majitele státu, kteří říkali mé státy, má armáda a podobně, nastupuje lid. Ale poněvadž není možno, aby kde kdo mohl si rozhodovati, aby ten stát, tedy v našem případě naše Československá republika, šla ve smyslu všech možných nápadů, které se objeví, poněvadž by musila jíti "čehy a hot", tedy v důsledku toho musí zde býti určitý program, a ti kteří se smluví na programu, za kterým stojí většina, ti vládnou a jsou páni. (Sen. Luksch [německy]: Ale vy přece nejste většina! ) To je naší starostí! A až se ukáže, že je nás pouze 74. potom bude nějaká jiná většina. Ale dejme tomu, kdyby se i stalo, že by naše koalice nevydržela některou zkoušku, tedy vám řeknu.. (Sen. Šturc: Papež dal požehnání. ) Buďte bez starosti, my dostaneme možná papežské požehnání, vy dostanete požehnání z Moskvy, jenže do poručené něčím hutnějším. Z Říma my nedostaneme na penězích nic. Kdyby se stalo, že by koalice náhodou nevydržela. (Výkřik: Praskla.) dejme tomu, z toho nevyplyne, že by se utvořila jiná většina, neboť já bych se neobyčejně divil, kdyby na př. seděli v jedné většině - kolega Šturc mi to, promine, že ho jmenuji - a kolega dr Hilgenreiner, a k tom řekněme kolega Hartl. (Veselost. ) Pánové, jak dlouho by držela tato většina, na to se vás ani neptám. (Výborně! - Potlesk. - Veselost.) Pánové, my máme právo říci, že jsme zde pány. (Výkřiky komunistů. ) Pane kolego, nekřičte. Já už jsem včera povídal, že... (Sen. Toužil Vy jste tím tmelem, který koalici drží.) Snad vy; strach před komunisty! Nehádejme se o tuto čest, mysleme si každý své. My jsme pány v naší republice také z jiného důvodu. My Češi a Slováci jsme tuto půdu všechnu zdědili. My jsme tu byli odjakživa. (Výkřik: Bílá Hora! ) Po Bílé Hoře jsme tu byli také my, Češi, a vy mne nebudete učiti, kdo tu byl! (Výkřik: Vraždili jste naše předky! ) Kdyby byl někdo zavraždil vaše předky, tak jste tu nebyli, poněvadž mrtví předkové nemají děti. To byste tu nebyli. (Hlas: Vy jich máte dost! ) Pane kolego, to je sprosťáctví!