V ústavně-právním výboru, když jsme měli vládní poradu o dnešní osnově zákona, namítal zástupce komunistické strany, že na Podkarpatské Rusi byly poroty. Proč my je máme zrušovati, proč je máme suspendovati? Tato výtka by se zdála správná, kdyby byla jen povrchně posuzována, za nynějšího stavu poměrů na Podkarpatské Rusi, Maďaři ovšem tam měli poroty, které fungovaly až do konce války. Ale jaké to byly poroty? Kdo byl oprávněn zasedati v porotě? Census maďarský spočíval v tom, že mohl býti porotcem ten, kdo platil 20 korun státní daně, a zejména ten, kdo znal státní jazyk maďarský a ovládal jej ve slově i písmě. Tedy to znamenalo - porotcem směl býti jen Maďar, maďarský úředník, snad někdo ze židovského obyvatelstva, a všechen slovenský lid, který neměl škol, který neuměl čísti a psáti, ten byl z vykonávání porotčího úřadu vyloučen. Kdybychom my chtěli zavésti na Podkarpatské Rusi třídní justici, takovou asi, jako měli Maďaři, ta by mohla fungovati hned. Ale tomu se bráníme. Nechceme, aby se vrátily ty staré poměry, kdy jen bohatý byl moudrý a kdy jen sluha maďarského systému mohl mluviti také ve věcech justičních. A je skutečně pozoruhodné, že nikdo ani z pánů oposičních řečníků neučinil výtky té bývalé maďarské vládě, která na celé Podkarpatské Rusi nevydržovala ani jediné střední školy státní, ani jediné obecné školy ruské, která úplně zanedbávala vzdělání lidu, která se o něj naprosto nestarala, a která způsobila, že na Podkarpatské Rusi je pouze 40% lidí, kteří umějí čísti a psáti. A odpočítejte od těch 40% živel židovský - židů na Podkarpatské Rusi je 15% - odpočítejte od toho městské obyvatelstvo, a uvidíte, že na venkovské obyvatelstvo nezbude téměř ani procento. A není to jinak ani možné. Skutečně také v Marmarošské župě bylo zjištěno pouze 11% lidí, kteří uměli čísti a psáti. To jsou poměry přímo hrůzné, a těch poměrů z pánů oposičních řečníků nikdo nevzpomněl. Každý dává vinu jen naší republice, která za 7 let své práce měla způsobiti zázrak, měla odčiniti sta a snad tisíciletou vinu dřívějšího systému. (Sen. Bodnar [rusínsky]: Pane kolego, ale poroty pro vraždy jsou v Podkarpatské Rusi, tak prosím, potom tam nedáme ty porotce?) Bude je nutno delegovati, pane kolego. I náš zákon o způsobilosti porotců pro úřad (Sen. Bodnar [rusínsky]: Pro vraždu porota bude míti svůj intelekt?) ustanovuje, že porotcem smí býti jen ten, kdo umí čísti a psáti. Pro Podkarpatskou Rus je i tato podmínka příliš přísná a bude nutno, aby náš zákon, až bude opravován pro Podkarpatskou Rus, připustil jakousi výjimku, poněvadž není možno, aby to nynější obyvatelstvo podkarpatskoruské již za několik let umělo čísti a psáti. Ti lidé, kteří vyjdou z našich škol, budou dorůstati na porotce teprve po desítiletí.
Kromě toho nejde jen o to čísti a psáti, jde také o právní cit. Je nutno v lidu teprve vychovati způsobilost pro poznání práva, právní cítění. Nezazlíváme podkarpatoruskému lidu, že snad nemá toto právní cítění vyvinuto. My víme, jak se tam zabíraly kostely. Tedy prostě lidé říkali: Vždyť naši předkové ty kostely postavili, tedy ty kostely patří nám a my si je můžeme zabrati pro pravoslaví. Anebo zabírají a pustoší státní lesy. Oni tvrdí: Co je státní les, to je náš majetek a my s tím můžeme nakládati. My víme také, že zábavy a svatby na Podkarpatské Rusi končívají krvavě a že pak před soudem jsou poslední scény těchto zábav a svateb. Toho všeho podkarpatoruskému lidu nezazlíváme. Nemůže za to. Úkolem vlády a činitelů, kteří mají pečovati o vzdělání lidu bylo, aby se staral také o nápravu těchto poměrů a aby toto právní cítění a mysl byl vypěstován. V roce 1899 vyslala maďarská vláda spisovatele Egana, aby studoval poměry na Podkarpatské Rusi a aby přišel s návrhy na jejich nápravu. Egan byl svědomitý člověk; studoval, zkoumal tamní poměry a podal maďarské vládě zprávu, ve které pravil: "Člověka se zmocňuje zoufalství při pohledu na tento hynoucí lid. Již dnes možno napřed určiti den, kdy poslední Rusín uteče z této země.<
Pánové! Nedošlo k tomuto předpovídanému výsledku, nedošlo k tomu, aby Rusín opustil svou zemi, a naší povinností, naším úkolem je, aby byly odstraněny ty příčiny, které daly spisovateli Eganovi tak smutný obraz. My jsme přišli na Podkarpatskou Rus a byli jsme si vědomi toho, že naším úkolem a svatou naší povinností je pečovati o kulturní, hospodářské a sociální povznesení všeho tamního lidu. Bohužel - přiznejme si to - nesmíme si zapírati, že dopustili jsme se četných chyb. Nesplnili jsme tu povinnost tak, jak by bylo bývalo naším úkolem a jak bylo přáním našeho srdce. Ale není ještě pozdě. Těch sedm let malého úspěchu je možno nahradit, je možno spravit, jestliže příště aspoň se vyvarujeme těch chyb, kterých jsme se dopustili, a dopustili jsme se chyb ve všech směrech.
V náboženském směru: Podkarpatský lid nemá nějakého hlubokého náboženského cítění. Ten náboženský cit se u něho projevuje primitivním způsobem, spíše náboženským fanatismem, ale naším úkolem bylo najíti cestu k duši toho lidu a ne všechen lid popuditi proti sobě. A tu nemůžeme se zprostiti výtek.
Podkarpatský člověk, tážete-li se ho po národnosti, neporozumí, co je národnost. Často vám odpoví: Já a národnost? Já jsem řecko-katolický uniát. To on pokládá za svou národnost. A my jsme dopustili, aby těmto lidem byly odnímány kostely. Kostely byly přeměněny na pravoslavné. Bylo-li k tomu dosti, řekněme, vnitřního odůvodnění, nechci rozhodovati, ale byly přeměněny. Podkarpatskoruský uniátský lid nám to zazlívá a zazlívá nám, že jsme mu nechali vzíti 4 kostely. Ale když pravoslavní ty kostely zabrali, teď po několika letech, kdy pravoslavní ty kostely drželi, my jim je bereme a popuzujeme je proti sobě. Tak dosáhli jsme toho šťastného stavu, že nás nenávidí řecko-katolický uniát, i ten pravoslavný. Řecko-katolický pop, který byl hlavní oporou maďarské vlády, nikdy nám neodpustí, že jsme zrušili rokovinu a koblinu, že jsme ho připravili o pramen výživy.
V jazykových věcech jistě jsme se rovněž nechovali správně. My jsme myslili, že musíme podle lineálu zavésti buď velkoruský nebo maloruský jazyk a nedbali jsme toho místního jazyka, dialektu. Naším úkolem bylo, abychom nechali domácí vlastenectví vyrůsti, domácí útvar politický a pak, až by tu bylo vzdělání lidové dostoupilo nějaké výše, pak jsme mohli žádati, aby oni tak, jak jsou oprávněni podle naší ústavy, sami autonomně rozhodli jazykovou otázku. Ale vnucovati ať maloruštinu, nebo velkoruštinu, to bylo pochybené a ta chyba se nám dlouho bude mstíti, poněvadž proti nám zvedla předsudek a odpor. (Sen. Bodnar [rusínsky]: Je pouze národ velkoruský a maloruský, ukrajinský! Třetí národ rusínský neexistuje na světě! Ten chce pouze stvořiti československá vláda, aby mohla dále kořistiti z podkarpatského lidu!)
V hospodářských věcech lidé čekali, že tam přineseme chléb, kterého potřebovali, po kterém toužili. My jsme jim přinesli jen politiku, stranictví našich stran, malichernosti, které náš život doma otravují, ty jsme ještě rozšířili na Podkarpatskou Rus. To je jistě veliká chyba, protože chceme trhati ovoce se stromu a zapomínáme, že dříve je potřebí strom pěstovati, ošetřovati, pečovati o něj, a pak že teprve může vydat dobré ovoce.
V hospodářských věcech bylo potřebí a nutno, abychom zavedli poctivost, spravedlnost a čestnost. To byla věc, která podkarpatský lid nejvíce utiskovala, nejvíce popuzovala proti dřívější vládě. Bohužel nepodařilo se nám vždy usaditi v úřadech republiky lidi naprosto spolehlivé, čestné a poctivé. Jsou výjimky, ale je jich málo. Zde právě z tohoto místa bratr Klofáč několikráte přednesl podrobné stížnosti na vládní praxi a přednesl řadu obvinění, že se některé vládní orgány dopustily nesprávností ve věcech hospodářských. Pokud vím, ani jedna z těchto nesprávností dosud nebyla odstraněna, a právě v poslední řeči bratr Klofáč mluvil o tom, že se podezřelé věci dějí v elektrárně v Mukačevě, žádal nejpřísnější vyšetření těchto věcí, a pánové, jaký výsledek mělo toto volání bratra Klofáče? Nedávno v novinách se vyskytla zpráva, že pan viceguvernér Rozsypal s panem inženýrem Milančem intervenovali na příslušných místech v Praze v této elektrárenské věci. Pánové, to je trapná věc, trapná, poněvadž podlamuje důvěru ve spravedlnost u toho prostého lidu, který očekává, že my Čechoslováci tam přineseme nový řád, že tam přineseme pořádek, čestnost a poctivost.
Takovými prostředky budeme oddalovat konsolidaci poměrů na Podkarpatské Rusi a dopustíme se těžké další viny.
Rusín podkarpatoruský není vinen těmito poměry. On žil ve svých horách odloučen od světa, nemaje ani příležitosti ke vzdělání. Je zde plno lidí, kteří ještě nebyli nikde jinde, nežli ve své obci, a nejvýše v nejbližším okresním městě a neměli ani příležitost jeti po železnici. A od těch žádáme, aby již pracovali politicky. Rusín byl a je ze značné části obyvatelstva obětí alkoholu, nikotinu, nesprávné životosprávy, neznalosti všech životních pravidel a ve své obci jest obyčejně kořistí několika lidí, kteří v obci vládnou a kteří mu nepřipustí ani tolik vzdělání, aby se dovedl vyprostiti z tohoto primitivního trapného stavu. Je pozoruhodno, že ani mezi židy podkarpatoruskými nejsou poměry o mnoho lepší. Židů je zde 15% obyvatelstva a všimněte si, jak se chovají na př. při volbách, jak hrozili kletbami rabíni židovští jeden proti druhému. Zde ukazuje se čirý středověk, před kterým se člověk jen otřese.
Do takových poměrů nepřinášíme čisté ryzí světlo, nýbrž zase svoje malicherné stranictví a hašteření, které otravuje u nás život. Pozemkovou reformu je potřebí na Podkarpatské Rusi prováděti poctivě a čestně, neukazovati zase, že maďarští grófové, šlechtici, ovládají náš státní aparát, naopak naše budoucnost na Podkarpatské Rusi bude jen tehdy zabezpečena, posílíme-li lid podkarpatoruský a dáme-li mu pozemky a lesy, aby se mohl poctivě uživiti.
Jistě máme nejlepší úmysly provésti nápravu, a jsem povděčen tomu, že právě v senátě ozvalo se několikráte volání po nápravě, zavedení poctivé práce ve prospěch podkarpatoruského lidu. Této příležitosti použil jsem rád k tomu, abych připomněl tyto snahy a nutnosti také úřednické vládě, která nyní nastoupila. Proti úřednické vládě bylo tu vysloveno množství námitek. Naše strana, strana československých socialistů, vždycky přinášela všecky oběti státu. Nezáleží konečně na vládě, není hlavní věcí. My plníme a chceme plniti dále oddaně své povinnosti vůči státu, třeba by v čele státu stála vláda úřednická. My budeme úřednickou vládu posuzovati ne podle poměrů a programů jednotlivých stran, nýbrž podle jejich činů, a budou-li tyto činy prospívati státu, republice, může také úřednická vláda spoléhati na naši pomoc.
Říkalo se, že usazení úřednické vlády je vysvědčení neschopnosti parlamentu. Prosím, aby se v té příčině mluvilo opatrně. Prosil bych dále, aby tato zásluha, je-li tu nějaká zásluha parlamentu, nebyla přičítána senátu a aby se pamatovalo na to, co jsme dříve uvedli, že senát byl vyloučen výslovně nesprávně a nesmyslně ode všeho účastenství ve vládě. Jestliže vláda parlamentní měla neúspěch, jestliže snad se ukázalo, že není schopna vésti věci státní dále, prosím, aby tato zásluha nebyla přisuzována nám, senátu, který skromně dosud stál a mlčky si nechal tento ústrk a nespravedlnost líbiti. Ale ani o neschopnosti parlamentu všeobecně, myslím, že nelze mluviti. Jestliže parlamentní vláda musila odejíti, odstoupiti, není to důkazem, že parlamentarismus by byl nezpůsobilý k vedení našich veřejných věcí. Nikoli. Je to jen důkazem, že methody, kterými po několik let v poslední době naše vláda pracovala a kterými naše veřejné věci byly řízeny, se přežily, neosvědčily, že je potřebí nahraditi je jinými methodami, jinou vládní praxí. Snad ti spolupracovníci, kteří s vládou pracovali, snad ta >Pětka< a podobné instituce se neosvědčily, ale není to ještě důkazem, že by se parlament nebo demokratismus nebyl osvědčil a že by je bylo třeba odstraniti. Prosím tedy znovu, aby se v tom směru mluvilo opatrně a aby se rozlišovalo, kdo vinen je, a kdo nikoli.
Negativní stanovisko oposice, jejíž řečníci v této debatě promluvili, myslím, že je chybné a že poškozuje i samotné voličstvo německé. Jestliže chybujeme my, českoslovenští politikové, tedy přece naše chyby odnáší všecko obyvatelstvo naší republiky, platí je draho a odnáší i německé občanstvo i poplatnictvo a myslím, že by bylo moudřejší, kdyby místo toho odporu, té nenávisti nastalo sblížení a kdyby také oposiční strany začaly opravdově a upřímně pracovati o potřebách celého státu.
Pan kolega Luksch velmi příjemně mne překvapil tím, že četl spisy našeho presidenta Masaryka a že uvedl docela pěkně několik citátů z jeho spisů. Je to dobrý začátek. Myslím, že dosud právě němečtí politikové se vyhýbali spisům Masarykovým, poněvadž byli zaujati předsudky. Jestliže nyní budou věnovati jeho knihám a politickým myšlenkám pozornost, snad spadne z nich předsudek a odpor, který proti našemu presidentu měli, a snad také poznají, že ty myšlenky, kterými československý stát je veden a na kterých spočívá jeho základ, nejsou tak špatnými, aby bylo nutno je násilně vyvraceti. Pan kolega Luksch volal po >Ruhe und Frieden<. My s tím souhlasíme a souhlasíme s jeho tvrzením, že šovinismus zničil mnohé strany. Ano, zničil, ale zaslepený šovinismus zničil také mnohé strany politické, zničil také i národy a proto šovinismus, ať již je na české nebo na německé straně, není dobrým vůdcem a je třeba se mu opatrně vyhnouti. My nechceme vládnouti proti Němcům, ani nám to na mysl nepřijde. Němci jsou rovnoprávní občané, mají podle poměrného práva volebního zabezpečeno zastoupení pro vždy. To nejsou ukázky, že bychom chtěli jíti proti Němcům. (Sen. Lippert [německy]: Co pak s jazykovým nařízením?) A jestliže mluvíte o jazykovém nařízení, pane kolego, představte si, jak vy jste nás vychovali. Vždyť ten český lid se nemůže zbaviti hned těch památek a všeho toho, co jste mu vštípili, těch politických myšlenek, za 300 let své vlády. Prosím, pane kolego, vždyť my jsme před převratem, zejména v letech 90tých, hlásali dvoujazyčnou rovnoprávnost v Čechách. My jsme chtěli, aby všecky úřady v Čechách musily vyřizovati česká i německá podání, aby každý mohl jednati před úřady česky i německy, ale vy jste byli odpůrci toho, vy jste tu češtinu vylučovali, vy jste vyložili >landesübliche Sprache<, že čeština není v České Lípě >landesübliche Sprache<, čeština že není >landesübliche Sprache< v Liberci. Vy jste zavedli pojem >Staatssprache<, ze kterého jste udělali příšeru, ovšem za pomoci Maďarů, která měla škrtiti všecky ostatní slovanské národy. Pane kolego, my chceme se zbaviti těchto, řekněme, nesprávných názorů o těch jazykových nařízeních. (Sen. Fritscher [německy]: Ne, ne, pane kolego, vy to děláte docela také tak!) Ano, ale zbavte se toho, co jste do nás za 500 let vštěpovali, to může pominouti hrstka politiků, ale všecky lidové vrstvy ne. My jsme vám dali dosti na jevo, že nechceme tu >Staatssprache< považovati za symbol všeho politického umění, jako vy. My jsme ve svém jazykovém zákoně uvedli nejenom státní, ale i oficielní jazyk a chtěli jsme, aby byl do naší jazykové praxe uveden pojem z Francie, Anglie z kulturních států, kde jazyk není prostředkem násilí, jako byl u vás, nýbrž kde má sloužiti lidovým potřebám. My doufáme, že se časem z toho způsobu myšlení, který jste vy u nás zavedli a nám vštípili, dostaneme, a pak doufám, že ty jazykové stížnosti přestanou. (Sen. Fritscher [německy]: To je vyloučeno!) U vás by to bylo vyloučeno, u nás ne. My se o to snažíme a budeme o to pracovati. (Sen. Fritscher [německy]: Dej bůh, aby to byla pravda!) Já bych si toho vroucně přál, a poněvadž jsem přesvědčen, že český národ žádné nespravedlnosti a žádného násilí nechce, že jazyk nechceme dělati nějakým nástrojem násilným, nebo nástrojem pronásledování, není nám toho třeba, ale vy musíte také trochu důvěry projeviti k nám, abychom mohli tu zaslepenou nenávist odložiti. (Sen. Fritscher [německy]: Přáli bychom si to!)
Bylo tu mluveno také z jiných stran, myslím, že pan kolega dr Hilgenreiner říkal: >My nejsme proti státu, my nebudeme bojovati proti státu, my jen bojujeme proti systému.< Ano, o tom je možno hovořiti, jestliže pan kolega Niessner a všichni ostatní řečníci se prohlásili proti diktatuře, proti fašismu, souhlasíme s tím. Ano, to jsou docela rozumné řeči, to jsou rozumné myšlenky, ve kterých se můžeme sejíti. Ovšem, my víme, že jedna vlaštovka jara nedělá, ale když jich přiletí několik, má člověk aspoň naději, že jaro se blíží. A z debaty, která zde byla včera a dnes provedena, zůstal mně aspoň ten příznivý dojem, že skutečně můžeme si činiti naději, že také politické jaro mezi stranami oposičními a mezi československými stranami se přiblíží. Přeji si toho ze srdce a přeji oběma stranám, československé i ostatním, německým, komunistické a snad i ľudové straně, aby měly dosti síly, konati politiku rozumnou a poctivou. (Výborně! - Potlesk.)
Předseda: Další slovo uděluji panu sen. dr Soukupovi.
Sen. dr Soukup: Vážený senáte! Budiž mi dovoleno, abych k této debatě připojil několik poznámek. Pokud jde o tento předmět denního pořadu, ohledně dalšího omezení působnosti porot na Podkarpatské Rusi, budeme ovšem nuceni trvati na tom, aby toto omezení platilo pouze do konce r. 1926. ježto není žádného důvodu pro jeho další prodloužení. Jsem také přesvědčen, že nebude obtíží nepřekonatelných při sestavování listin porotců, že také budou odstraněny překážky rázu technického, že budou zřízeny zejména potřebné budovy, a očekávám také, že pokud jde o delikty rázu hrdelního, delikty, na něž je stanoven trest smrti, že nebudou obžalovaní odňati svému řádnému legálnímu soudci, nýbrž že k projednání těchto případů budou moci býti a zajisté budou také delegovány příslušné porotní soudy z východního Slovenska, na př. z Košic.
Pokud jde dále o návrh váženého našeho pana kolegy Donáta, mohu prohlásiti, že nebudeme zajisté činiti žádných námitek proti jeho přikázání kompetentnímu výboru a že bude pak věcí tohoto výboru národohospodářského, aby k resolučnímu návrhu kolegy Donáta, své stanovisko zaujal. My ovšem budeme hlasovati proti tomu, aby zrušením čl. 2. citovaného vládního nařízení byla automaticky obnovena šestinásobně valorisovaná pevná cla obilní, a pokud jde o vyzvání vlády, aby v době nejkratší předložila příslušnou osnovu zákona o novém definitivním autonomním celním tarifu, a pokud pan kolega Donát sám ve svém návrhu předpokládá, že projednávání této vládní osnovy se bude díti formou, neboli úpravou zákonnou, dosahujeme tím toho, čeho jsme dosáhnouti chtěli od samého počátku, aby totiž tato životní věc, dotýkající se interesů celého národa a celého státu, nezůstala v rukou nahodilých většin té neb oné vlády, nýbrž aby parlament sám jako takový měl možnost vysloviti se závazně ve formě zákona o tomto velikém problému, a aby každé straně, každému klubu zůstala pak možnost, aby v debatě i při hlasování samém stanovisko své v této otázce mohl také tlumočiti.
Je přirozeno, že jsme se se vším důrazem postavili proti tomu, aby otázka cel byla u nás řešena ať už nařízením vládním, ať už nějakým diktátem, který v této věci skutečně byl přednesen. Postavili jsme se proti žádosti pana ministra zemědělství dr Hodži, že otázka tato musí býti vyřízena ve lhůtě 3 neděl a to cestou nařízení vládního. Pan kolega Donát předkládá dnes senátu návrh resoluce, v níž už upouští od uvedeného diktátu 3 neděl a žádá pouze, aby s urychlením otázka tato, a to ve formě zákona, byla projednána. Kdyby toto stanovisko bylo bývalo zaujato od samého počátku jednání o této otázce od ustavení nové vlády republiky, myslím, že nemusilo snad dojíti k těm důsledkům, jejichž produktem je nynější vláda odbornická.
Pokud zde mluvil pan kolega Luksch a druzí kolegové z německého tábora, z německého Bundu der Landwirte, a pokud projevovali svůj souhlas s meritem resolučního návrhu pana kolegy Donáta, a pokud tento zjev nám oznamuje možnost jistého rozestupu Národního shromáždění, nikoliv však jak tomu bylo doposud, podle zájmů čistě národnostních, nýbrž rozestupu Národního shromáždění také podle zájmů čistě ekonomických a třídních, můžeme tento vývoj věcí jenom pozdraviti, poněvadž tím také bude zjednán podklad pro to, aby hluboké a životní otázky národohospodářské, ekonomické nebyly u nás řešeny jenom se stanoviska národnostního, se stanoviska čistě nacionálního, nýbrž že bude umožněno, aby otázky tyto byly řešeny a rozhodovány se stanoviska čistě věcného, odborného, se stanoviska národohospodářského, respektive třídního. (Sen. Habrman: Ale páni budou musiti také hlasovati pro úhradu a rozpočty!)
Není o tom žádné pochyby, vážení pánové, že také my, sociální demokraté, a druzí socialisté, jsme zásadně pro velmi intensivní ochranu výroby zemědělské, poněvadž dovedeme oceniti, čím tato výroba primární je pro životní úroveň celého našeho národa a všeho obyvatelstva tohoto státu. My se hluboce skláníme před proletářem na hroudě zemědělské, odkázaným od kolébky až do hrobu k přetěžké robotě, při níž z několika měr nebo korců půdy musí vydobýti existenci celé své rodině. My víme, že není velikého rozdílu mezi dělníky zemědělskými ať již v postavení mezdném nebo samostatném a mezi dělníky průmyslovými, a že v tomto případě jde o to, aby se zde došlo k jistému souladu mezi výrobou a konsumem, aby otázka cel byla posuzována také se stanoviska všenárodního, nebo, řekl bych, lépe s hlediska všestátního, a aby při jejím řešení nebylo nikdy zapomínáno, čím je dělnictvo průmyslové, jež se svým věčným putováním od jedné továrny ke druhé permanentně nalézá se v trvalé hospodářské nejistotě a je ovšem v prvé řadě a nejtíže postihováno všemi těžkými krisemi, jaké dnešní hospodářský systém automaticky ve svém vývoji vyvolává.
Předloží-li proto nynější vláda Národnímu shromáždění osnovu o úpravě definitivního autonomního celního tarifu, budeme míti zajisté možnost, abychom mohli tuto osnovu zkoumati, své stanovisko k ní zaujmouti a ponechati hlasování v celém Národním shromáždění, v obou jeho sněmovnách, aby většina rozhodla, jaký právní poměr v této otázce do budoucna v naší republice má nastati. Prosím pak o jedno, aby otázka autonomního celního tarifu nebyla v žádném případě směšována s otázkou sociálního pojišťování. Otázka sociálního pojištění jest otázkou sama pro sebe. Sociální pojišťování není ničím jiným než nutným a nezbytným atributem moderního státu. Věc tato stala se nezbytností republiky a její řešení má zajisté význam všenárodní, všelidský, představíme-li si při tom onu velikou fluktuaci, jíž se lidé zámožné třídy proletarisují, a proletarisované vrstvy mají pak možnost, aby participovaly na dobrodiní, které tento zákon poskytuje všem kategoriím našeho pracujícího lidu.
Byl to pan kolega dr Hilgenreiner, který včera použil velmi silných akcentů o událostech, k nimž došlo u nás loni ve dnech 6. července při oslavách Husových.
(Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.)
Budiž mně prominuto, že nemohu pominouti mlčením tyto vývody pana kolegy dr Hilgenreinera. Pan dr Hilgenreiner měl za nutné prohlásiti, že mistr Jan Hus může býti u nás oslavován jen jako oprávce jazyka, že však varuje před tím, aby jména a významu Husova nebylo u nás zneužíváno proti Němcům a proti katolicismu vůbec. (Sen. Habrman: A což Luther? To je také reformátor!)
Mám za to, že pan kolega dr Hilgenreiner musí ponechati úplně nám a našemu rozhodnutí, jakým způsobem my se chceme 6. července pokloniti před dějinnou památkou světové postavy Husovy. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Pokud neurážíte církev a Němce!) Pro nás není Jan Hus pouze oprávcem jazyka českého (Sen. Habrman: Letos oslava Husova bude daleko lepší, než dříve! - Sen. Kroiher: Bude-li míti z toho Hus radost, to je jiná věc!) pro nás je Hus také průkopníkem veliké myšlenky svobody svědomí, a my, pane kolego dr. Hilgenreinere, jsme povinni, abychom se v tomto případě, a pravím to velmi důrazně, ohraditi proti jakémukoli vměšování jakýchkoli činitelů zahraničních (Sen. Habrman: Ale řekněme přímo Říma!) do této otázky, poněvadž v tom vidíme vědomé zasahování do suverenity tohoto státu. (Výborně! - Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vaši katolíci nevidí v tom žádné vměšování. Naši katolíci přejí si toho také! Vy jste štvali proti církvi a papež protestoval, to je jeho právo!) Nás je daleko, abychom se jakýmkoli způsobem vměšovali do interních nařízení a interní správy církve římsko-katolické, a žádáme-li úplnou odluku církve od státu, žádáme to také z toho důvodu, aby toto odmítnutí jakéhokoli vměšování bylo nejslavnostněji manifestováno. Žádáme-li svrchovanost a svobodu pro sebe, chceme odlukou církve od státu dáti úplnou svobodu a svrchovanost také církvi římsko-katolické. (Sen. Fritscher: [německy]: Poroba oproti druhým! - Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Bude-li to poctivě děláno, prosím!)