Čtvrtek 24. června 1926

Místopředseda Donát (zvoní): Pan sen. dr. Mazanec.

Sen. dr. Mazanec: Slavný senáte! Dovolte mně, abych především s povděkem kvitoval slova, která zde pronesl kolega Habrman, když se zmínil o tom, že jaksi je si vědom toho, že senát není tím rozhodujícím faktorem, jako poslanecká sněmovna. Používám této příležitosti, abych své mínění v té věci také řekl a myslím, že to bude názorem našich senátních stran, že by takovéto posuzování situace a ústavních práv senátu nebylo správné a že je úkolem stran v senátě, aby samy se postaraly o to, zjednati senátu tu vážnost, kterou alespoň podle ústavy má míti. Já vím, že při různých příležitostech, také když se jednalo o reorganisaci vlády, byly pronášeny všelijaké názory a dokonce byla i docela vážně vedena diskuse o tom, zdali by ministerstvo sestavené ze senátu - bylo ministerstvem parlamentárním, nebo neparlamentárním. Myslím, že k takovým důsledkům, k takovým názorům u nás by docházeti nemělo. Musíme si říci: Buď ten senát je komorou zákonodárnou, na základě ústavy rovnocennou s těmi právy, která má zaručena v ústavě, nebo ho nepotřebujeme. Pak opravdu nepotřebujeme druhé komory, pak nám stačí jedna sněmovna, jeden zákonodárný sbor.

V této otázce státně-zaměstnanecké bylo od počátku pracováno společně se sněmovnou. Zástupci zvolená ze sněmovny a ze senátu připravovali požitkový systém - já k tomu ještě dojdu a vysvětlím to ale tyto společné komise pracovaly až do té chvíle, kdy předlohy byly dány na stůl sněmovny, ne smluvené, ne dohotovené. My byli jsme v té poslední komisi, v tzv. "dvanáctce" byli celkem dohodnuti, ale nebyli jsme dohodnuti s vládou, ani s vládou dřívější, ani s vládou úřednickou. Věc byla dána do sněmovny a už se pracovalo bez součinnosti senátu. Byl bych si přál, aby se bylo vytrvalo na linii původní, poněvadž jsem přesvědčen, že by se bylo mnohým nepříjemnostem předešlo, že by se byly ty věci vyřešily jinak, než se stalo, a že bychom byli si mohli říci po dokonané práci, že sněmovny provedly něco, co znamená skutečné uspokojení a uklidnění státního zaměstnanectva. Ale nebylo tomu tak, a tu nejen Senát nebyl účasten při konečném dojednávání předloh, ale také nebyly účastny odborové organisace. Nebojím se o těch věcech docela otevřeně mluviti. Dělalo se to v Rakousku jinak, dělalo se to před služební pragmatikou, celá léta pracovalo se v anketách, pracovalo se v jednotlivých vídeňských ministerstvech, byli přibíráni zástupci odborových organisací, a takovým způsobem došli jsme k tomu, že pak byla uskutečněna služební pragmatika, tedy zákon, který znamenal tenkráte v roce 1914 skutečný pokrok (Sen. inž. Klimko: Velikou vymoženost!), který znamenal velkou vymoženost pro státní zaměstnance. A my dnes, prosím, jsme v té situaci, že si tady mohou odborové organisace stěžovati, že nebyly k práci přibrány. Nevytýkám to proto, že bych chtěl kritisovati, jenom bych si přál, aby se napříště takovým způsobem u nás nepracovalo. Každá vláda má povinnost upravovati otázky státně-zaměstnanecké a tu povinnost mají vládní strany. Nikdy o těchto věcech nebudou rozhodovati a v žádném státě nerozhodují jiné strany, než ty, které nesou odpovědnost, které mají ten největší zájem na tom, aby státní zaměstnanec byl oporou státu, tak jak byl před převratem. Když se v koalici ujalo okřídlené slovo, že jsme se dohodli, že se dohodneme, pak prostě se musíme také dohodovati s odborovými organisacemi. To jest jedna věc, kterou bychom mohli vytknouti postupu, ale jest ještě druhá, a já si nemohu odpustit, abych také na to nepoukázal. Nebyly zúčastněny odborové organisace, ale řekl bych ještě, že ani sbory zákonodárné nebyly tak zúčastněny, jak by bylo bývalo žádoucno. Ať se na to dívá kdo chce s jakého hlediska chce, demokracie znamená, že politické strany, které nesou odpovědnost, které mají tyto otázky řešiti, musí také míti možnost, aby se od počátku těch prací zúčastnily. My jsme byli postaveni v září před hotovou věc. Víte, jak ty věci byly vedeny v roce 1924, když byl zpracován tzv. restrikční zákon. V zákoně č. 286 byl jasně celý postup vysloven: 1. reorganisace státní správy, 2. na základě toho stanovení nutno počtu státního zaměstnanectva, tedy normalisace, systemisace, a pak teprve 3. jako vyvrcholení tohoto celého díla mělo se přistoupiti k nové požitkové úpravě - tenkráte jsme nemluvili o systému. Z toho se stalo něco jiného, z úpravy jsme došli k požitkovému systému. V září jsme dostali předlohu a nebyla to předloha vládní, nýbrž soukromá studie, ale řeklo se nám hned několikráte a dost důrazně, že na té věci se nedá nic měniti. Prováděly se přece určité změny. My jsme se postavili na stanovisko, že bez jakýchkoliv změn je těžko přijímati celý tento elaborát. Situace se komplikovala potom, když následkem politických neurovnaných poměrů nebo vnitřních rozporů byly vypsány nové volby a když celý ten elaborát byl předložen, ovšem se závazkem převzatým také novou vládou, novým parlamentem, representantem dřívější vlády, o němž nebylo pochybnosti, že zase se ujme otěží vlády. Tehdy bylo prohlášeno, že to bude úkolem parlamentu, aby tento zákon se stal skutkem. Pracovalo se až po Novém roce a zase v nové komisi - po volbách 12 členné - opakovaly se všechny porady, ale zase jsme stáli před rozhodnutím vlády, že není možno na té věci nic měniti. My jsme upozorňovali na to, že to nebude zdrávo. Ukázali jsme na to, že přece bude nutno, aby se dohodly strany, které mají vládu, které tvoří většinu v zákonodárném sboru. To je demokracie, a není zdravý žádný diktát, ať je s té neb oné strany. Demokracie nemůže dobře snésti diktátu.

Ale jedním momentem byli jsme vedeni všichni: aby věc, která již tolik rozvířila u nás prach, byla skoncována, aby nebyl ztracen termín účinnosti zákona 1. leden 1926, tedy aby tento zákon byl proveden.

Přirozeně, že každá strana, která má také své odborové organisace, starala se o to, aby získala si v těchto odborových organisacích opory, aby to, co se nestalo dříve, aspoň nějakým způsobem bylo reparováno, abychom slyšeli zde hlas odborových organisací. Já jsem na četných schůzích o elaborátu mluvil a vždy zajímala mne jedna věc: jak se k tomu určité organisace postaví. A přišel jsem k přesvědčení, které zde také docela otevřeně říkám, poněvadž se zde stala zmínka, že snad odborové organisace odmítají tento návrh. Kdyby to bylo pravda, že by odborové organisace tento návrh odmítly, pak, prosím, ten návrh se skutkem nestane, pak jsem přesvědčen, že by se ani jedna ruka pro něj také nezvedla.

Ale tomu tak není. Jako ve všech těch úpravách státně-zaměstnaneckých, které jsme dělali před převratem, byly vždy věci dobré, věci užitečné, nutné a prospěšné státním zaměstnancům smíšeny s některými věcmi méně cennými a méně dobrými, jest tomu i dnes. Avšak ani při zákoně restrikčním, který byl, nechci říci, daleko horší, poněvadž nepovažuji požitkový systém za špatný, ale který znamenal skutečnou ujmu pro státní zaměstnanectvo, když se o něm jednalo v poslanecké sněmovně a když jsem se obrátil na jednotlivé referenty odborových organisací, neřekl nikdo: zmařte to, nedělejte to! Ani jeden nevzal na sebe odpovědnost. A nový požitkový zákon neodmítají stejně.

Bylo zde již obšírně mluveno o výhodách i nevýhodách požitkového systému. Nebudu se proto podrobnostmi zdržovati. Chtěl jsem poukázati na to, že takový velký zákon, který znamená do značné míry převrat v celém dosavadním vývoji, který znamená, že se vracíme do let před služební pragmatikou, má souhlas odborových organisací. Mohl bych vám uvésti doklady, různá usnesení, kde se mluví o tom, že odborové organisace trvají na určitých změnách. Pravda, žádaly celou řadu změn, a my jsme o nich uvažovali, ale když se potom má říci: přijme se ten zákon v tom případě, když žádná z těch změn neprojde, nebo se zamítne, pak není ani jedné organisace, která by řekla na svou odpovědnost: Nikoliv, my ten zákon zamítáme. Neříkám to proto, že bych se teď chtěl krýti rozhodováním odborových organisací, nýbrž proto, aby naše parlamentární sbory napříště postupovaly jinou cestou, poněvadž jsem přesvědčen, že dojdou daleko lépe k cíli a že v každé i hodně obtížné situaci najdou vždy pochopení u odborových organisací. Zdá se snad, že to není správné, ale ti páni, kteří pracují v odborových organisacích, dají mně jistě za pravdu. Ovšem při všech těch otázkách, při všech velkých a těžkých obětech, které přineslo státní zaměstnanectvo od převratu, jsme viděli, že pro zájem státu a národa bylo zde vždy velmi dobré pochopení, a my nesmíme hazardovati s tím, že bychom zbytečně a bezúčelně vydražďovali státní zaměstnanectvo jakýmkoli nesprávným postupem.

Když jsem předeslal, že pro zákon tak, jak je navržen, bude naše strana hlasovati, myslím, že mi bude dovoleno ukázati alespoň na některé věci, na které klademe váhu. Říkalo se, a bylo to také označováno za vůdčí heslo při sdělávání požitkového systému, že má býti provedena jakási denivelisace, že se nemá postupovati na dosavadní linii. Považuji za svou povinnost otevřeně říci, že to, co se někde tak jmenuje, nebo co se u nás zdálo býti nivelisací, bylo něco jiného, totiž doplnění těch nedostatečných hmotných úprav, které jsme od převratu dělali.

V tom byly také zahrnuty právě ty alimentační přídavky, kterých stará pragmatika neznala. Měli jsme skutečně tehdy vyslovenu zásadu ve služební pragmatice, i v těch dřívějších zákonech, že státní zaměstnanec je placen za svoji práci, jak to zde kolega Pánek řekl, tedy za práci a ne za děti. Ten princip byl by se zachoval, kdybychom nebyli přišli do těch válečných a poválečných poměrů, kde státní zaměstnanec ustavičně zůstával za indexem cenovým se svým platem, kde byl bit a daleko více bit, než je dnes v celé té relaci, poněvadž rozdíl mezi násobkem platovým a mezi indexními cenami byl tenkráte daleko větši, když jsme měli index 12, 13, 14, 18, a relace platová byla 2, 3, 4. Tedy bylo docela spravedlivé, aby na jiné straně jiným způsobem byla tato disparita napravována; dělalo se to nouzově, a také se ty drahotní přídavky jmenovaly nouzové. Byly rozděleny na 8 rodinných tříd. Tedy už tady bylo viděti, že to je něco nezdravého, že to je něco, co vlastně jest jenom napravením disparity platové a cenové. S hlediska našeho programu bych tyto sociální přídavky, tyto alimentační přídavky vítal, ale jako plus, jako něco, co se dává mimo spravedlivý základní plat. (Sen. Pánek: Ale ne součást platu, veliká, největší!) Ano, ne jako součást plátu. Pak bych to vítal v tom smyslu. Ale my jsme tyto alimentační, čili, jak to páni autoři tohoto elaborátu nazývají, regulační přídavky nedávali jako zvláštní přídavky; jako výpomoc tam, kde skutečně ze sociálních důvodů zaměstnanec toho potřebuje. Tedy prosím, račte pod tímto hlediskem dívati se také na to, co se u nás jmenovalo nivelisací. Pak bylo ovšem jasno, že nastaly případy, kde někdo, který sloužil 30 až 35 let, a byl v postavení podřízeném naproti svému představenému, měl třeba příjem daleko větší s ohledem na své rodinné poměry, než měl jeho představený. Tento princip nemůže býti pokládán za nějaký princip při úpravě. Kdybychom měli takovýmto způsobem postupovati a říkati, jak se to někde říkalo, že ten, kdo poroučí, také má dostati více, pak bychom přišli k velikým nesrovnalostem.

Analogicky to platí také o dovolených. Neřekl bych, že ten, kdo poroučí - to může býti třebas mladý člověk - má takový nárok na dovolenou, jako ten, kdo slouží 25, 30 let. To nelze takovým způsobem vyřizovati. Ale já vidím, že v té tendenci denivelisační tak příliš daleko nejdeme, uvážíme-li § 12, kde se mluví o činovném.

Prosím, tady máme jasně v platové stupnici 7, 6 a 5 pověděno, že všechno činovné těchto stupnic je naprosto stejné. To je nivelace! To děláme nivelaci tam, kde bychom ji dělati neměli. Nevím, z jakých důvodů se to dělalo, ale nepovažuji to za správné.

Požitkový systém! Musíme počítati se systémem, poněvadž to, co jsme chtěli dělati, totiž úpravu platovou, neděláme, ale děláme požitkový systém, který znamená postaviti celou tu úpravu na nové zásady. Zásada hlavní byla stanovena, že má každý zaměstnanec dostati jen uprázdněné místo. Provede se systemisace míst a jen na uprázdněná systemisovaná místa může býti někdo jmenován. To je zásada správná. Kdybychom měli zde prázdný stůl a mohli tangy zařazovati podle té systemisace, kterou si vytvoříme, která se nebude mnoho lišiti od té dosavadní, kdybychom mohli umísťovati státní zaměstnance, pak by to ovšem byl ideální stav.

Ale tu neračte zapomínati na to, jak ty věci vypadají právě důsledkem rakouských zákonů a pak zákonů poválečných popřevratových, které vyplývaly z popřevratových poměrů poválečných.

Kdo chce jasně viděti tu budoucí systemisaci, ať si vezme tabulku, která byla připojena k vládnímu návrhu předloženému v poslanecké sněmovně. Je to ta poslední tabulka statistická. Tady máme velmi zajímavý obraz toho, jak vypadají dnes poměry platové a poměry na základě jmenování státních zaměstnanců v celé říši.

Tady máme na příklad v XI. třídě celkem úředníků 6.268, my máme vedle toho těch, kteří už mají plat X. třídy, 5.062, ale jsou jmenováni v XI. hodnostní třídě, my máme s platem IX. hodnostní třídy 1.917, v VIII. třídě 224 a v VII. třídě 10. My máme 10 osob - státních zaměstnanců v VII. třídě, kteří jsou jmenováni v XI. třídě.

Máme v X. třídě docela analogické poměry. Je tam jmenováno 6.048 úředníků, 5.711 těch, kteří mají plat IX. třídy, 1.564 těch, kteří mají plat VIII. třídy, 168 těch, kteří mají plat VII. třídy a jeden, který má dokonce plat VI. třídy a je jmenován v X. třídě.

A zrovna tak je to v IX. třídě. Tam máme 10.302 úředníků, vedle toho je tam 9.330 úředníků, kteří mají plat VIII. třídy a mají časový postup; 2.190 těch, kteří mají plat VII. třídy a jmenováni jsou v IX. třídě, 86 těch, kteří mají plat VI. třídy a dva dokonce s platem V. třídy, kteří jsou jmenováni v IX. třídě. A tak to máte ve všech dalších třídách.

Tak, prosím, vypadá dnes status státního zaměstnanectva! A teď si představte, jak to bude vypadati! V každé té třídě je nějakých 60 až 70% těch, kteří tam sice jsou jmenováni, ale kteří platově jsou daleko výše. Jak to bude vypadati, když se v té nejbližší třídě nějaké místo uprázdní? Tedy podle docela správné zásady, která přichází tu v platnost v požitkovém systému, bude jmenován ten, kdo bude míti výbornou kvalifikaci, kdo bude znám jako svědomitý, pilný, spolehlivý pracovník. Ale když máte tu na 6.748 na př. přes 8 tisíc těch, kteří jsou již daleko výše placeni. Tak teď z nich vybírejte ty, kteří budou jmenováni! Já tvrdím, že - tady vždycky, aspoň v těch prvních letech, než to přijde do normálních kolejí - a to bude trvati 6, 7, 8 let - nebude možno počítati i tomu nejlépe kvalifikovanému, nejspolehlivějšímu, nejpracovitějšímu úředníku s tím, že bude jmenován do vyšší třídy.

Co to bude míti za následek? To nebude míti právě ten účinek, který zákon tu předpokládá a který byl v důvodech jeho tak krásně, ideálně vytýčen, že totiž nastane taková ušlechtilá horlivost, taková ambice mezi státními zaměstnanci, aby vynikli, aby mohli býti jmenováni, aby postupovali. Naopak, já myslím, že tohle to ve svých důsledcích přivede státní zaměstnance tam, že si řeknou: všechna práce je marná, já se tam nedostanu! Jaký to bude míli účinek, nevím, račte posouditi sami!

Jediná cesta, kterou by se tyto věci mohly napraviti alespoň pro přechodnou dobu a musíme počítati s tím, že zákon, který způsobuje takový ohromný převrat, musí míti několik let přechodných - jest, že vláda bude ochotna, jmenovati ad personam ty, kteří beze své viny nezaslouženě nebudou moci býti jmenováni při své nejlepší kvalifikaci a nejlepších schopnostech. A já opravdu nechápu, proč v této věci se vláda staví na takové nesmiřitelné stanovisko k požadavku vyslovenému všemi stranami - řekněme vládními, nebo těmi, které dříve vládu podporovaly. Opravdu nechápu, jak bude možno zde prováděti zásady, na kterých si tento nový systém tolik zakládá.

Mluvil jsem o přídavcích alimentačních nebo regulačních. Konstatuji, poněvadž to v debatě zde bylo také řečeno, že není dosti odůvodněno, aby byl přídavek alimentační různý, že zástupci naší strany stáli na stanovisku jednotného tohoto výchovného, čili přídavku na děti. Ovšem, my jsme žádali, aby byly přídavky ty odrůzněny podle počtu dětí, ne tak, jak to máme v zákoně. My jsme to dělali z toho důvodu, aby se neříkalo v zákoně přímo, že se dává přídavek jen na 2 děti, poněvadž jsme v tom viděli nebezpečenství. A bylo mně zvláštní satisfakcí, když jsem četl jednou v úvodníku "Národní Politiky", která je právě blízká straně, která neměla pro tyto otázky plného pochopení sociálního, že zákon čís. 394, který jsme v roce 1922 přijali, měl po této stránce zvláštní účinky. Já ten článek zde nemám, ale bylo to v "Národní Politice" tenkráte odůvodněno a mně dosti příjemně překvapilo, když jsem tam četl výtku, že zákon ten měl po této stránce velmi nepříznivý, neblahý a reakční účinek, že totiž znamenal v rodinách státních zaměstnanců úbytek porodů. Bylo to uvedeno ještě také v souvislosti s otázkami analogickými ve Francii, a já myslím, že kus pravdy vtom bylo.

To tedy požitkovým, systémem má býti napraveno, ale jenom pokud se týče převodů. Pokud se týče budoucnosti, má zůstati při alimentačních nebo regulačních přídavcích na nejvýše dvě děti.

My máme zájem na tom, aby u nás byla populace spíše podporována, než aby snad takovými nějakými neblahými opatřeními byla ještě bržděna. Podle statistiky, kterou jsem také dostal v tabulkách přiložených k vládnímu návrhu, je z celkového počtu úředníků u nás ženatých 70%, svobodných 30%. To se týká úředníků, důstojníků a rotmistrů. U zřízenců a stráže bezpečnosti je tento poměr příznivější. Tam máme 15% svobodných a 85% ženatých. Ale méně příznivý, dokonce nepříznivý jest tento poměr u četnictva a četnických strážmistrů, kde jest 71% svobodných a 29% ženatých.

To všecko, myslím, by mělo býti dobře uváženo. Zde nerozhodují jen předpisy samotné, které omezují výkonného četníka v možnosti založiti rodinu - jsou to předpisy služební, ale rozhoduje tu celková situace četnictva právě těch kategorii, na jejichž, řekl bych, spokojeném a zabezpečeném rodinném životě záleží velmi mnoho, pokud jde o bezpečnost státu.

My jsme se domáhali toho, aby v zákoně samotném byly stanoveny základy budoucí systemisace. Nestalo se tak. My jsme trvali alespoň na tom, aby otázka systemisace byla projednávána také za součinnosti zástupců organisací, zástupců zaměstnanectva samotného a my jsme se nemusili té otázky bát. Co jsme dělali v zákoně restrikčním? Když jsme připustili tehda součinnost zaměstnaneckých kruhů při otázce propouštění zaměstnanců - a já nemyslím že to bylo takovým zločinem, jak to zde jeden z pánů řečníků nazval - nemáme skutečně žádného důvodu, abychom také v otázce systemisace míst, v otázce tak důležité pro všechny úřady, nepřipustili hlasu těch, kteří ze své praktické úřední činnosti mohou se zde velmi dobře uplatniti. Nemyslím tím, že bychom do rukou odborových organisací dali rozhodování o úřadu! Nikdy! Úředník v úřadě samotném nemůže rozhodovati. Toho bych si nepřál a naše strana také ne. Zde jde jen o to, aby byli přibráni s hlasem poradním, aby hlas jejich byl také slyšen, a to je požadavek, proti Kterému se nemůžeme stavěti.

Když se domáháme lepší systemisace a na tom bude velmi mnoho záležeti, ale ne všechno, poněvadž, jak jsem ukázal, i při té nejlepší systemisaci, která bude provedena velmi benevolentně, nebude možno pro přechodná léta zajistiti státnímu zaměstnanectvu to, co mu má dáti požitkový systém - můžeme aspoň provésti tolik, co bude v našich silách.

Když se připravuje otázka provisorní systemisace, pak nechápu, proč by již při této provisorní systemisaci neměly býti také slyšeny hlasy státního zaměstnanectva. Nebudu uváděti obrázky, jak dnes ta systemisace vypadá. Povšechně to vypadá asi tak, že v té nejmenší třídě, řekněme a kancelářské službě, kde můžeme počítati s XI. až VII. třídou úřednictva, máme 25% systemisovaných míst XI. třídy, 25% X. třídy, pak máme 35% IX. třídy, 12% VIII. a jen 3% VII. třídy. Snad bude možno při budoucí systemisaci upraviti tyto věci lépe. Budeme to musiti upravovati již z těch důvodů, že u mnohých úřadů budeme právě touto systemisací napravovati křivdy anebo nerovnosti, které se nám ukáží mezi jednotlivými kategoriemi státního zaměstnanectva, zejména mezi různými kategoriemi, které budou míti různé předběžné vzdělání, ale nebudou moci býti, jinak dobře honorovány, nežli právě v této systemisaci.

V roce 1924, když se jednalo o restrikčním zákoně, vycházeli jsme s hlediska, že tento zákon, který bude míti za úkol novou úpravu státního zaměstnanectva, bude také napravovati křivdy, které se staly. Nedělali jsme velké plány, nestavěli jsme tenkráte žádné nové systémy, ale prostě žádali jsme nápravu starých křivd. Částečně se to skutečně také splnilo v novém požitkovém systému, ale přece ne plně.

Volali po nápravě křivd středoškoláci, a já upřímně přiznám, že bych byl rád viděl, kdyby se jim bylo vyhovělo alespoň dosti mírným způsobem, kdyby se bylo přiznalo těmto středoškolákům o 1 stupeň v poslední stupnici více, tedy celá 3 léta. My jsme měli o to také boje, ale nedosáhli jsme toho.

My jsme také nenapravili křivdy, které se staly jedné kategorii státního zaměstnanectva, tj. bývalým poddůstojníkům tzv. certifikatistům. Byl bych rád, kdyby vláda skutečně zde si byla vědoma toho, že nabyté právo musí býti respektována. (Tak jest!) Co je nabyté právo? Oni na základě zákona z r. 1872 měli právo po 12 - 16leté a třeba delší vojenské službě, která byla službou kancelářskou, na propočítání let a bylo to nespravedlností, když se tato služba nepropočítala jako služba kancelářská, úřednická, když naproti tomu se propočítala v řadě jiných případů velmi benevolentně, když se dokonce služba, která neměla vůbec s úřednickou službou co dělati, propočítala jako služba úřednická. To byla nespravedlnost, která měla býti odstraněna, anebo která neměla se vůbec u nás vyskytovati, poněvadž jsme v zákoně z 13. května 1919, čís. 250, kterým jsme zrušili zákon o certifikatistech, v §u 3 stanovili, že nabytá práva zůstávají v platnosti. A jak to působí, prosím, když musíme slyšeti z úst vládního zástupce v komisi, kde jsme zasedali, že těchto práv není třeba respektovati, poněvadž těch certifikatistů je prý málo. Certifikát platí 10 let, tedy snad za rok, dvě léta zde již nebude nikoho, kdo toto právo bude míti. Tak si nevykládám nabyté právo. Nabyté právo znamená, že když stát dá do rukou někomu úřednický certifikát na základě kterého má právo, aby byl přijat do státní služby, musí to také splniti. A prosím, my chceme dnes - a je to velmi vážná úvaha v ministerstvu národní obrany - zavésti nové certifikatisty, zase nové poddůstojníky déle sloužící. Přirozeně, když chce míti poddůstojníky - a chce asi snad ze 2.000 zvýšiti jejich počet na 12.000 - musí jim také něco za to dát. Když ti lidé budou tam sloužiti 12 let na vojně, dá se jim zase ten úřednický certifikát, ale cosi mají ti lidé mysliti, když vidí, že ti staří mají certifikát, ale do služby státní nebyli přijati

Těm bývalým úředníkům certifikatistům bylo při propočítání let v roce 1920 odpočítáno plných 7 let vojenské služby, kdežto v jiných případech se celá vojenská služba benevolentně započítala. A dnes podle tohoto nového požitkového zákona jim ještě chceme strhovati dalších 5 let čekatelských. Prosím, my jim z té vojenské služby nejenom v mnohých případech nic nezapočítáváme, my nejen nesplňujeme jejich právo, aby byli přijati do státní služby, my jim chceme ještě odpočítávati plných 12 let vojenské služby. Vláda má možnost v zákoně, poněvadž tam má celou řadu zmocnění má tam zejména § 142, kterým může velice benevolentně prováděti započítávání let podle §u 148 udělovati zvláštní přídavky. Tedy vláda má možnost, aby tyto věci napravila a já bych si přál v zájmu té spravedlnosti, kterou státní zaměstnanec musí viděti, aby tyto věci byly benevolentně posuzovány a také napraveny.

Otázka pro nás nejdůležitější, o které jsem se na začátku zmínil, je pro nás ta, jak se zachovati k této předloze. Řekl jsem již, jaké je naše stanovisko. Přes všechno to, že zde máme celou řadu snad stinných stránek, uznáváme, že požitkový systém znamená také kus pokroku k lepšímu a také všechny odborové organisace usnesly se na tom, že tento zákon přijmou jako provisorium, jako splátku na budoucí definitivní úpravu, můžeme-li vůbec o definitivní úpravě mluviti. V těchto věcech je těžko mluviti o nějakých definitivních úpravách, a také bych si nepřál, když už to považujeme za provisorium, aby to bylo provisorium, o"kterých se v Rakousku říkalo, že jsou pevnější než všechny definitivy.

My tedy budeme hlasovati pro požitkový zákon, poněvadž vidíme, že přináší zaměstnanectvu velice cenné věci. Vidíme, že to bude základem nového rozvoje, že bude moci státní zaměstnanectvo využíti všech výhod, které se mu v požitkovém zákoně dávají. O to se ovšem musí starati. Ale na druhé straně bude musiti býti si vědomo toho, že práce odborových organisací teď vlastně teprve nastane. To, co jsem tam řekl na začátku, když jsem ukazoval obrázek statutu státního zaměstnanectva, když jsem ukazoval na to, jak to nyní vypadá v těch jednotlivých třídách, je právě takovým mementem pro naše odborové organisace. Nechtěl bych, aby ten požitkový systém se nějakým způsobem zvrhl. Nechtěl bych, abychom byli svědky snad velice nepěkných zjevů ve státních úřadech a v organisacích zaměstnaneckých proto, že ta mentalita poválečná není lepší, než byla před válkou. A my jsme tenkráte již viděli, že leckde v těchto úřadech se stala křivda mnohým pracovníkům dobrým, spolehlivým, svědomitým, výtečně kvalifikovaným a my to nesmíme opakovati. Musíme právě zde míti na mysli, že těmto zjevům, zesilovaným ještě nedostatkem vzájemné solidarity a kolegiality v úřadech, bude se musit čelit. Znovu se obracím na zástupce vlády, aby dobře uvážili, co by způsobili v řadách státního zaměstnanectva svým odporem proti jakémukoliv jmenování ad personam. Nevidím skutečně jiného východiska, aspoň pro první léta účinnosti tohoto zákona, mají-li býti skutečně výhody zákona zachovány. Vláda bude musiti, ať chce nebo nechce, přistoupiti zase k tomu, k čemu přistoupila rakouská vláda, když viděla tenkráte před služební pragmatikou důsledky zásady, že státní zaměstnanec může býti jmenován jenom na uprázdněné služební místo. Tenkráte to ještě šla, dalo se to ospravedlniti, ale, prosím, dnes po všech těch přímo katastrofách válečných i poválečných tuto linii udržeti není možno.

Všechny strany bývalé koalice dělaly spolu všechny ty zaměstnanecké zákony. Dělali jsme je společně a bylo by skutečně velkou naivností, kdyby státně-zaměstnanecká veřejnost chtěla věřiti, že některá strana v tom udělala více, než druhá. My jsme je dělali velmi solidárně a velmi dobře společně, já nepůjdu tedy na toto pole vzájemné licitace. A tak to také bude v budoucnosti; každou reformu budeme dělati zase společně. Nebudeme ji dělati ovšem se stranami, které stojí na stanovisku protistátním. Ty mohou slibovati všechno. Páni komunisté jsou v tom šťastném postavení že mohou státním zaměstnancům všechno slibovati, ale nic nedovedou splniti. To je úkolem těch stran, které vládu tvoří a které za vládou stojí. Jednotnou frontou, jak zde bylo řečeno a bojem mimo parlament se státním zaměstnancům nepomůže.

Měl jsem několikráte také možnost a příležitost setkati se se zástupci národní strany práce. Když jsme jednali o tomto požitkovém systému, byl jsem na schůzích, kde tito páni se bili v prsa a slibovali státnímu zaměstnanectvu všechnu pomoc: Státní zaměstnanec se má prý obrátiti na stranu práce. Řekl jsem jim tehdy docela klidně: Pánové, já si velmi vážím té dobré vůle se strany práce, ale já vám říkám hned, že vám ta strana práce nemůže prospěti v ničem, poněvadž nemá ani jediného hlasu v parlamentě. V zájmu státu, v zájmu národa, v zájmu klidu v našem státě si přejeme, aby všechny ty otázky dělaly strany, které mají také odpovědnost před veřejností zaměstnaneckou a před budoucností našeho státu a národa. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Jaroš. Dávám jemu slovo.

Sen. Jaroš: Vážení pánové! Kolegyně Plamínková si stěžovala, že ani dneska není známo, kolik bude státi úprava učitelů. K její útěše mohu říci, že ani my, členové "desítky", až do dneška nevíme, co bude státi úprava učitelů, ani úprava jednotlivých kategorií. Snad by přineslo více jasno do této věci, kdybychom to věděli. Bylo nám řečeno, že to není možno zjistiti, poněvadž se neví, kolik lidí se zařadí a jak se zařadí. Věřím, že do poslední číslice se to zjistiti nedá, ale přece jen pro lidi, kterým se předloha předkládá, měl by býti jakýs takýs obraz poskytnut.

Kolega dr. Mazanec tady poukázal, že není možně, aby organisacím bylo přiznáno právo do toho mluviti, to že je věcí stran, které drží vládu, aby se dohodly. My jsme byli stranami, které držely vládu a dohodli jsme se, ale přes tu dohodu na černý pátek byla udělána veliká čára.

Kolega dr. Mazanec vyvozuje také z toho, že organisace zákon neodmítly, že je uspokojivý. Připomínám, že stanovisko organisací nemůže býti jednotné, poněvadž některé organisace zákon uspokojuje a ty jistě protestovati nebudou. Každá organisace dívá se na zákon podle toho, jaké materiální výhody zákon přináší jejím příslušníkům. O tom není sporu, že určitým skupinám zákon přináší velmi slušné zlepšení. Za druhé ani organisace, kterým přináší malé výhody, nemohou se rozhodnouti pro odmítnutí, když předeni vědí, že bylo prohlášeno, že více se nedá dělati. Za třetí odpor státních zaměstnanců proti zaměstnancům soukromým již povahou povolání je tlumen. Jak mají státní zaměstnanci projeviti odpor, když nemohou býti jednotní? Každá organisace posuzuje, jak jsem řekl, zákon podle toho, co jí dává. Říci: nechceme ho, to nestačí, a stávka? Já bych rád viděl, jest-li při tom požitkovém systému by bylo možno dostati všechny státní zaměstnance do jedné fronty.

Při projednávání zákonů o požitcích státních zaměstnanců třeba vzpomenouti úkolu, který státní správě a Národnímu shromáždění je uložen zákonem ze dne 22. prosince 1924, čís. 286. Zákon žádal, aby do roka provedena byla reforma státní správy a dal podklad k restrikci. Restrikce byla provedena, zdali šťastně, o tom se mínění různí, pokud jde o reformu státní správy, nebylo učiněno nic. V důvodové zprávě se praví, že nemůže býti předsevzata dříve, dokud není provedeno župní zřízení, dokud není rozhodnuta otázka základu organisace správních úřadů. Těžko posouditi, do jaké míry jsou důvody oprávněny, jedno je však jisto, že předloha tím trpí a že zcela jinak mohla býti předloha vybudována, kdyby tvůrci její měli možnost budovati na jiných základech. Že poměry platové a mzdové zjednodušuje, že činí konec té anarchii v požitcích, že ustaluje a zpevňuje, upravuje postup, odstraňuje zákony čís. 394 a 286, je její plus, že uspokojuje jenom část státních zaměstnanců, je její minus. Snaha denivelisační je patrná v rozdílech, které se jeví v úpravě požitků vyšších a nižších kategorií. Příčiny, proč se tak děje, jsou nám známy. Mají prý býti odstraněny křivdy, které se napáchaly v době válečné i poválečné v předešlých úpravách, kdy nižším kategoriím měřilo se blahovolněji. Předloho-u je vyjádřeno, že napříště odměna za práci a službu má býti hodnocena podle předběžného vzdělání, méně je přihlíženo k nebezpečnosti a odpovědnosti, za jaké mnohdy práce zdánlivě manuelní se koná.

Zaměstnanci posuzují se přesně podle výkazů školních bez ohledu na jejich vrozenou inteligenci neb schopnost.

Také se dostatečně nezkoumalo, zdali jsme skutečně zlikvidovali válečné poměry a je-li již vhodná doba k odbourání menších materielních rozdílů mezi slupinami státních zaměstnanců. Znajíce cenu schopného úředníka, universitního profesora, soudce pro stát, jsme daleci toho, vytýkati jim lepší honorování. Nemůže zejména nám býti lhostejným útěk schopných úředníků a soudců ze státní služby, jak se nám po válečných letech jeví. Neodvislost soudcova je podmíněna zbavením ho starosti o existenci. To je také zájmem dělnických stran. Všeobecný zájem žádá, aby mzdy nešly nikde pod existenční minimum. To o mzdách nejnižších kategorií nelze říci. 320 a i 4 Kč za hodinu práce dostane státní zaměstnanec nejnižší kategorie. To nestačí k existenci v dnešní době a také to neuspokojí. Vždyť mnohý platí až 400 Kč měsíčně z bytu a ze mzdy 25 Kč denně 13 Kč za byt a 12 Kč mu zbývá na stravu, šatstvo, palivo a jiné nutné potřeby. Znám případ železničního zřízence, který bydlí v komůrce u půdy, která nemá denního světla, kde se celý den svítí a kde se vraždí žena s dítětem. Že má dítě skrofulosu, je samozřejmé a přece několik desítek milionů by bylo stačilo, aby se nejnižším kategoriím zřízenců a úředníků osud zlepšil. Vůle stran súčastněných v "desítce" byla. Také návrhů v tom směru bylo hojně podáno. Na vše byla jedna odpověď: suma 700 milionů nesmí býti překročena, nenašlo by se další úhrady. Ano, z těchto 700 milionů mělo býti 50 milionů reservováno na kongruu.

Dnes se ukazuje, že zde prostředky jsou, ovšem ne pro posunovače, topiče, kteří denně riskují život, ani pro listonoše, kteří měří sta pater denně, ani pro kancelářské moly a také ne pro učitele, o kterých stále ještě panuje mínění, že jejich práce je méněhodnotná, pohodlnější a lehčí.

Nám socialistům se stále předhazuje, že jsme materialisté, že hlásáme třídní boj, že rozséváme nespokojenost. Ne my, ale ten, kdo brání zvýšení životní úrovně chudého lidu, kdo mu odepírá dostatek chleba, kdo vymýšlí a hlasuje pro zákony, které zmenšují tu skývu chleba, ten tvoří třídní nenávist a dělá z republiky Masarykovy stát třídní.

Jaký že je dnes zdravotní stav dělnictva? Mám po ruce statistiku jedné z největších pokladen v Praze, která měla v r. 1925 56.000 členů a 87.746 onemocnění, čili víc, jak polovic členů onemocnělo dvakrát. Z toho případu tuberkulosy 4003, to znamená v procentech 52%. Z tuberkulosních bylo neschopných 1732, takže objevuje se neschopnost v procentech 370. Příslušníků rodin bylo hlášeno tuberkulosních 280 a v r. 1925 zemřelo u tohoto ústavu pojištěných členů 101 na tuberkulosu. U státních zaměstnanců nebude lépe. Do 31. května letošního rohu ohlášeno ústavu tomuto onemocnělých členů 41.250 a z těch tuberkulosních 2384 osob, v procentech to znamená 54. Z těchto tuberkulosou onemocnělých bylo neschopných ku práci 740, v procentech znamená to neschopnost 312. Rodinných příslušníků hlášeno 171 a na tuberkulosu zemřelo od 1. ledna do 31. května t. r. u tohoto ústavu 52 pojištěnců. Skrofulosních bylo ošetřeno 1804 pacientů jen v ambulanci ústavu a vedle toho u tří lékařů ozařováni byli členové, poněvadž 4 horská slunce nestačí k tomu, aby skrofulosní děti, ženy i dospělí mohli býti ošetřeni.

Dnes táhne se sněmovnami jako červená nit snaha odbourávati vše, co v době našeho osvobození revoluční Národní shromáždění lidu dalo. To je zjevné z nazírání na otázky sociální, na ženy, na válečné poškozence a tu samou tendenci v hodnocení práce má předložený zákon.

Je pravda, organisace byly povolány, aby se vyslovily, ale k dílu již hotovému, když stavba jeho byla dokončena. Pakli ho přijímají, činí to jenom pro několik světlých stránek, o kterých jsem mluvil na počátku.

Po stránce materielní neznamená zejména pro ty nižší kategorie nic, neboť před jeho přijetím jako na výsměch přijaty byly zákony, z nichž vzešlá břemena pohltí vše, co jim zákon dává, mimo kvoty, kterou bude každý státní zaměstnanec v cukerní dani sám na sebe přispívati.

Pokud jde o učitelstvo, zanechává způsob, jak byla řešena úprava jeho požitků určitý osten, který nebyl odstraněn ani přijetím zlepšovacích námětů. Již z důvodů morálních neměl býti činěn rozdíl mezi učitelem a státním úředníkem se středoškolským vzděláním, když paritním zákonem rozdíly byly odstraněny. Vědomí nestejného hodnocení bolí více, než újma finanční, ač ani ta nesmí býti přezírána. Požadavek učitelů, aby byli postaveni na roveň úředníkům-středoškolákům, dvakráte povýšeným, nebyl nijak přemrštěným. Zejména však bylo požadavkem spravedlnosti, aby konečné služné s výměrou ředitelského přídavku dosáhlo výše konečného služného středoškoláka dvakrát povýšeného: 30.600 Kč. Zhoršení činovného o čtvrtou stupnici dotkne se nejvíce stavu učitelského a neměla již z těchto důvodů býti zaváděna.

Nesmí se zapomínati, že učitelé, kteří se odhodlali býti na vesnici, 20 let nebo celou služební dobu tam ztrávili, mají dítky a musejí je za vzděláním jinam posílati, měli jistě právo, aby činovné jim bylo vypláceno vyšší. Připomínám " že v původní osnově nebylo děleno činovné na stupnice čtyři, teprve později že nastalo zhoršení a dělá to opravdu dojem, jako by to bylo k vůli učitelům, aby ještě tzv. parita byla zhoršena.

U učitelek ručních prací, kterým se dnes předpisuje nepoměrně větší vzdělání, je porušení parity nejkřiklavější. Její konečné služné činí méně než u úředníka skupiny D, který byl jednou povýšen. Odměna, jakou předloha poskytuje učitelům na školách měšťanských, svádí k domněnce, že se význam těchto škol u nás podceňuje.

Novým zákonem děje se těžká křivda, učitelům měšťanských škol ustanovením, že jim má býti propočítána celá služební doba a pro zvýšení na měšťanské škole má jim býti započítána jen ta doba, kterou ztrávili na měšťanských školách v poměru zatímním, nebo definitivním. Nepřihlíží se tu vůbec k nabytému právu těchto učitelů. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)

§ 4., odst. 4. paritního zákona výslovně stanovil, že při přestupu na měšťanskou školu započítá se učiteli služební doba tak, jako kdyby byla celá odsloužena na měšťanské škole. Toto ustanovení bylo od 1. června 1922 nahrazeno ustanovením § 2 zák. čís. 251/1922, jímž stanoveno, že při přestupu na měšťanskou školu připočtou se učiteli tři léta pro postup, kteréžto ustanovení v podstatě i v účincích znamená též propočtení celé služební doby tak, jako kdyby byla celá odsloužena na měšťanské škole; podle tohoto ustanovení zněli dva stejně služebně staří učitelé měšťanské školy stejný plat, bez ohledu na to, kdy který z nich přestoupil na měšťanskou školu. Tuto zásadu vládní návrh ruší, a to nejen pro budoucnost, nýbrž i do minulosti a tím ruší nabytá práva těchto učitelů. Je to křivda tím větší, že u jiných kategorií státních zaměstnanců se nabytých práv šetří, na př. u profesorů bylo dbáno nabytých práv, jichž získali zákonem čís. 541/1919, totiž zkrácení postupu proti jiným vysokoškolákům o dva roky. Bylo by bývalo tedy aktem spravedlnosti, aby i u učitelů měšťanských škol bylo šetřeno nabytých práv a aby jim při převodu byla započtena celá doba tak, jako kdyby přestoupili na měšťanskou školu v šestém služebním roce.

Že konečně dochází k úpravě platů státních a obvodních lékařů, jest jen potěšitelným zjevem a my jej v zájmu dělnictva musíme jenom uvítati. Byl také nejvyšší čas, že se k otázce úpravy přikročilo, neboť útěk lékařů z venkova dokazuje, že za daných poměrů neskytá venkov lékaři dostatečné existence.

Zajímavo je, jak se dívá většina Národního shromáždění na práci lékařů a sluhů církve. Hodnotí ji stejně. Jedná-li v souhlasu s většinou obyvatelstva tohoto státu, jest jiná otázka. Pokud víme, národ cení práci lékaře více a kdyby se mohl plebiscitem vysloviti, dopadlo by to se sluhy církve hůře, nežli s knížaty v Německu. Pro většinu tohoto shromáždění jako by se však nic nezměnilo. Když jsem před lety četl v Denisově "Konci samostatnosti české", jaké těžkosti měl Jiří z Poděbrad s kardinálem legátem, tak jsem Jiřího litoval. Tenkráte jsem si ovšem nepomyslil, že za 5 století po tam budeme míti to potěšení, míti takového legáta v republice, který nejen má tu odvahu urážeti, kopati nás, ale který má tu odvahu zasahovati do suverenity jak národa, tak presidenta. U nás se na to rychle zapomíná. Dokazuje to jenom, že se zapomíná také na tu tvrdou českou nepoddajnou povahu a že s tím našim Husitstvím je to asi tak jako v "Prodané nevěstě" s tím Vaškem, ovšem s obměnou slov: nelekejte se, já nejsem Husita, já jsem dobrý katolík. A za jakou bídnou čočovici byl tento obchod sdělán, že za mrzký peníz prodány byly největší statky národa, jeho hrdost i jeho sebevědomí.

Správně bylo řečeno, že dnes by se ani tato předloha nedělala, nebýti slibu daného před volbami. Kurs vede doprava. Práška jste smetli, sami vládnete podle jeho systému. Naší věcí bude přesvědčiti vás, že ne Prášek, nýbrž Masaryk má pravdu. (Výborně! - Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP