Skutečná pevnost v zásadě nemusí býti spojena se ztrnulostí ve věcech taktiky. Nerozumím důslednosti těch, kteří za změněných předpokladů a za jiné situace budou prostě opakovat to, co říkali včera.

Dr Hilgenreiner pravil, že ministři němečtí jsou pouze slibem, nikoliv splněním německých požadavků a že účet mezi Čechy a Němci není vyrovnán. Němci prý nepožadují nadpráví, nemohou však ho ani strpěti. Proto musí býti minulé křivdy napraveny a nové se nesmějí státi. A jiný německý řečník domáhal se zrovnoprávnění národů v tom smyslu, že by přestala fikce národního státu a všechny národnosti byly uznány za národ státní. Nežádáme, aby Němci trpěli bezpráví. Nejsme si také vědomi toho, že by ho byli trpěli. Spor bude právě o to, v čem je pojem bezpráví. Ale ve zrovnoprávnění národa státního vůči menšinovým národnostem musili bychom naopak viděti bezpráví my. Bylo by to nivelisování pro každého Čechoslováka nesnesitelné. Nivelisování národa, který po stoletém utrpení, po těžkých obětech, po nekonečných a krutých zápasech dobyl československé samostatnosti, s národnostními menšinami, jež se o tuto samostatnost nepřičinily a které teprve po 8 letech se staví na půdu našeho státu, toto znivelisování by považovala naše strana za nesnesitelnou křivdu. Je tu tedy možnost rozporu. Svědčí o tom, že účast Němců ve vládě přišla poněkud brzy a za situace, kterou my nemůžeme považovati za příznivou pro vnitropolitický vývoj, poněvadž může sváděti politiky německé k požadavkům, jež by byly pro nás zhola nepřijatelnými. Proto považujeme dnešní stav za stav jakéhosi příměří. Docházelo-li k takovému příměří, aby zápasící strany mohly pochovávati své mrtvé, jistě po mém soudu je to dovoleno, jestliže běží o hrozící katastrofy, o společné možné pohromy a škody. (Sen: dr Hilgenreiner [německy]: Po příměří přichází mír!) Příměří může skončiti novým bojem, může skončiti také mírem. Naše povinnost je počítati s oběma možnostmi.

Rád bych se dotkl zde ještě jiné věci. Dr Soukup mluvil zde o vysloveně protidělnické a protisocialistické orientaci občanských stran. Pokud se týče strany, jejíž stoupencem mám čest býti, mohu prohlásiti, že budeme ovšem často proti politice socialistické, ale budeme současně pro politiku sociální. Rozhodně je nemyslitelno, že bychom chtěli a mohli dělati politiku protidělnickou. Naopak, želíme toho, že politika socialistická mnohdy sociální a existenční podmínky dělnictva svými požadavky poškozovala. To, co socialisté, jak to doslova dr Soukup pravil, "vybojovali cestou dohody", což je výraz poněkud dvojsmyslný, není pro nás sacrosanctum v tom směru, že by byla vyloučena rozumná a střízlivá revise, ale bránili bychom se tomu, aby tato revise byla diktována duchem třídní nenávisti, jako jsme se bránili proti výbuchům třídní nenávisti se strany socialistické.

Heslem naším jest a zůstane: zachovati, co je dobré, a napraviti a zlepšiti, co je špatné. (Sen. dr Hilgenreiner: Bravo!) Ale v souvislosti s nespravedlivým tímto obviněním řekl dr Soukup něco pozoruhodného. Pravil, že prostředky odporu jejich nejsou parlamentními prostředky vyčerpány. Smysl je jasný. Hrozí se vyvoláním hospodářských zápasů a otřesů. Je to stará taktika socialistických hrozeb. Nechť uváží střízlivě předáci stran socialistických, poslouží-li touto taktikou sobě, či komunistům. Vyvoláním zlých duchů nezískají však dělnické zájmy, mohou býti ohroženy. Stávky, jak zkušenost učí, nejsou nejlepším prostředkem v době hospodářských krisí uhájiti zájmy dělnické. A k čemu by čelila stávka generální, o tom není nutno se šířiti. Prospěla by pouze temným silám, o kterých mluvil dr Soukup.

Po útocích jarních na řečnickou tribunu, po rozbíjení lavic a po všech těch zjevech, kterých byla svědkyní zvláště poslanecká sněmovna, nastalo dnes - s Písmem mluveno - utišení veliké. Bohužel, poměrný klid v parlamentě je provázen tiskovou kampaní, jež vyvolává povážlivou atmosféru. Dr Engliš se zmínil o výhružných dopisech, jež ho docházejí.Není dobře štvaním a zkrucováním hospodářských zkušeností a opatření chystaných vyvolávati zlé duchy. Jsme státem, který, bohužel, již atentáty politické zažil. Snad tato slova stačí!

Strana naše nemá účasti ve vládě. Hlasuje-li přes to pro schválení vládního prohlášení, neprojevuje tím souhlasu s celým jeho textem. Nejsme proti příměří, ale odmítáme kapitulaci a nechceme, aby kapitulace jiných mohla býti omlouvána naší apriorní negací. Jestliže přes obavy a námitky, kterými se netajíme, jsme se odhodlali hlasovati pro schválení vládního prohlášení, jestliže politicky jsme nuceni počítati s něčím, co vzniklo bez naší vůle a co proti naší vůli je skutečností, neměníme ničeho na svých cílech, na svém programu, stejně jako Němci vstupujíce do vlády na svých cílech ničeho nemění. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.)

Budeme na stráži a zvláště ve dnech 400. výročí smutné a žalostné dějinné události budeme usilovat, ne quid detrimenti res publica capiat, aby s té či oné strany nestihla pohroma nějaká republiku. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Brunar.

Sen. dr Brunar (německy): Dámy a pánové! Tři navenek různé věci, vládní prohlášení nové národnostně-smíšené vlády, interpelace o bývalém zástupci šéfa generálního štábu Gajdy a interpelace o drahotě a hospodářské tísni mají býti sloučeny a projednávány v jedné debatě.

Proti společnému projednávání těchto tří věcí nelze ničeho namítati, a to z toho důvodu, poněvadž jsou v příčinné souvislosti. Znetvořenina, kterou nová vláda ukazuje, Gajdova aféra a hospodářská krise, to všechno ukazuje nakonec ve svých příčinách na nepodařenou konstrukci státu jakožto českého národního státu. Fašismus, ztělesněný v osobě generála Gajdy, bývalého zástupce šéfa generálního štábu, zrodil se z poznání, že všeobecná koalice trvale je neudržitelna, ze snahy pokud možno vymýtiti socialistický vliv na zákonodárství a na správu a z odporu proti, byť i jen namlouvanému, zúčastnění se Němců na moci ve státě, poněvadž to odporuje myšlence českého národního státu. Vláda však, která se oběma komorám předešlého týdne představila, vděčí za svůj vznik potížím, které se postavily proti udržení všenárodní koalice, jakož i snaze pracovati na vybudování českého národního státu přes dočasné vyřazení všenárodní koalice, tím že tato vláda utvořením většiny, sestavené z občanských stran, směr českého zákonodárství odvrací sice doprava, ve správě však pomocí šovinistického úřednictva českou vyvlastňovací politiku podržuje a tak ústavní cestou dociluje toho, čeho fašismus chce dosáhnouti cestou převratu, umělecký to kousek, za jehož zdar pan Švehla ovšem vděčí jen národnostní beznáročnosti a skromnosti německých vládních stran. Fašismus a znetvořenina vlády, o které ještě obšírněji pojednám, jsou tudíž dítky téhož ducha, jsou pokusy, násilím resp. neupřímností udržeti systém, jenž národnostnímu složení a zeměpisné poloze státu neodpovídá, jsou však pochybnými a trvale neudržitelnými prostředky, jsou nutnými následky zločinů versailleského a st. germainského, jimiž 3¹/₂ milionu Němců, milion Maďarů, nemluvě o ostatních nečeských národnostech, přiřknuty byly 6¹/₂ milionovému národu českému, aby nad nimi panoval a je vykořisťoval.

Jedním z následků nového rozdělení Evropy na již stávající a částečně teprve nově utvořené státy, jež je výsměchem veškeré morálky, všeho přirozeného práva a všeho rozumu, je také světová hospodářská krise, ze které československá krise jest jen částí. Právě v den, kdy zahájili jsme jednání o československé hospodářské krisi, přišel manifest vůdčích evropských a amerických finančních veličin, ve kterémž se poukazuje na nesmírné škody, které se dějí veškerému lidstvu roztržením prastarých hospodářských území, zřizováním nepatrných hospodářských území s jejich umělým, nepřirozeným uzavíráním a s tím spojeným zvyšováním neproduktivních výloh. Tyto základní příčiny společně s vypleňováním nečeských vrstev lidu, které se v tomto státě provádí od jeho trvání, přivodily otřes našeho veškerého národního hospodářství, pod kterým my všichni žijeme a trpíme. Tak nakonec všechny ty projednávané problémy mají stejný kořen, to je bezpráví, jež nečeským částem lidu způsobeno bylo založením státu o sobě a v dalším průběhu jeho vybudováním v český národní stát.

Dovolte mi nejdříve, abych zcela krátce zaujal stanovisko k interpelaci stran generála Gajdy. Generál Gajda, jehož minulost a dobrodružný život, jehož schopnost pro místo zastupujícího šéfa generálního štábu české armády mnou zvláštním způsobem nehne, poněvadž mně československá branná moc jakožto prostředek na podporu francouzské politiky pochopitelně k srdci nepřirostla, generál Gajda jest jedním z mnohých, kteří pro své nepřezkoumané zásluhy o zdar revoluce musili býti odměněni. Ať se v jednom případě jedná o místo vysokého generála, o propůjčení 36 služebních let 35tiletému člověku, anebo o přidělení zbytkového statku, tabáční trafiky v německém území, to všechno jsou výstřelky jednoho a téhož systému, o kterém již tolik bylo zbytečně psáno a mluveno, systému, který se také nezmění, i když generál Gajda, toto protekční dítě revoluce a českých šovinistických kruhů, byl odstraněn a když 2 němečtí ministři vstoupili do vlády. Příznačným a potěšitelným je však pro toho, kdo v takovýchto zjevech a v takovémto vývoji spatřuje úpadek, že důvody, jež vedly k pádu Gajdově, již od let byly známy v těch kruzích, které teprve pak nabyly energie vystoupiti proti Gajdovi, když jeho opětovně prokázaná nezodpovědnost a bezohlednost staly se nebezpečím pro tyto kruhy samotné. Ale nechť se nikdo nedomnívá, že Gajda fašismus vytvořil; naopak, fašismus učinil ho tím, čím je dnes. Český fašismus není omezen na jednu osobu a závislým na jedné osobě, byl vytvořen a pěstován těmi, kteří zločin ze dne 4. března 1919, svévolné ničení našich pomníků, rozbíjení našich pouličních tabulek a firem a tak mnohé jiné násilné skutky nechali nepomstěny, byl vyvolán melodií, českému lidu vždy znovu přednášenou, že tento stát je "naší republikou", ve které Němci a jiné nečeské národnosti sice mají platiti daně a odváděti rekruty, ale jinak nemají co do toho mluviti. Vy sami, kteří jste od 28. října 1918 prováděli diktaturu českých stran nad státem, jejichž vůdčím motivem bylo vyvlastnění nečeského majetku, jste předchůdci dnešních fašistů, kteří systém vámi zřízený násilím chtějí udržeti, systém, který hrozí se zhroutiti pod tíhou jeho neupřímnosti a nemorálnosti. Fašismus, kterému se jakoukoli byť i jen zdánlivou ochotou vůči nečeským národnostem dostává podnětu a který sice veřejně zapíráte, potají však podporujete, poněvadž jeho existence a působení vám dává dobrou výmluvu pro nedostatek jakékoli ochoty vůči vašim německým spojencům ve vládě ve všech národnostních věcech, ukazuje samotnou svojí existencí prázdnotu demokratické fráze o národnostní rovnoprávnosti. Dříve to byli legionáři, kteří ve státě tvořili nezákonnou vedlejší vládu a kteří se nezalekli odepření poslušnosti, šlo-li o to, přetříti fasádu tohoto státu modro-bílo-červenou barvou. Od té doby, kdy tito uspokojeni byli obročím různého druhu, místy generálů a úředníků, tabáčními trafikami, nádražními restauracemi, přidělováním německé půdy na naše útraty a kdy tvoří umírněný živel, jenž přísahá na Masaryka a Beneše, na demokracii a ústavu, převzal fašismus jejich úlohu. Když všenárodní koalice již není možnou, když spolupráce Němců při udržování systému není více možnou, mají pak oni vystoupiti, aby zachránili národní stát. Tak dospěl boj o národní stát u toho vývoje, o kterém se ve starém Římě říkalo: "Res ad triarios venit." Po mém názoru však útraty této nepoctivé hry na konec nebudou platiti Němci, nýbrž český národ.

Obracím-li se nyní k vládnímu prohlášení, abych objasnil stanovisko své strany k t. zv. historické události, ke které prý došlo vstupem německých ministrů, pak musím v té příčině nejdříve poukázati na vývody svých klubovních kolegů poslance dr Keibla a senátora Hartla, jež onen přednesl ve schůzi poslanecké sněmovny dne 13. t. m., tento dnes s téhož místa k témuž předmětu, kteréžto vývody s plnou jasností vyznačují stanovisko mé strany k této události. Vládní prohlášení pana ministerského předsedy vyznamenává se svou stručností, bezobsažností a nejasností. Po prvé od té doby, kdy máme parlamentní vládu, není v ní zastoupena žádná socialistická strana, ale pan ministerský předseda nedovede tuto změnu směru vysvětliti ani slůvkem, nýbrž poukazuje k tomu, že nová vláda povede státní záležitosti v duchu prohlášení, jež jménem vlády podal dne 18. prosince 1925, v kteréžto vládě zastoupeny byly obě české socialistické strany. Po prvé od té doby, co tento stát existuje, zasedají dva němečtí ministři ve vládě, veškeren tuzemský a zahraniční list zabývá se touto sensační skutečností a navazuje na to množství domněnek. Pan ministerský předseda však vyhýbal se ve svém vládním prohlášení úzkostlivě slovu "německý", nýbrž mluví o spolužití různých národních kultur a o pokusu vytvořiti harmonicky toto spolužití. Nepřesným a v odporu se skutečností je tvrzení vládního prohlášení, že vláda tvoří společenství bez rozdílu národnosti, vyznání a sociálního rozvrstvení, ačkoli strany doleva směřující v ní již nejsou zastoupeny. Příznačným jest obrat, že Československo je klasickým školským příkladem úzkých vztahů mezi různými národními kulturami, obrat to, který jako kočka okolo horké kaše obchází přiznání skutečnosti, že Československo není státem národním, nýbrž národnostním. Pan ministerský předseda je si vědom, že nemohou zmizeti diference, vyplývající z různosti národních kultur - zase vyhýbá se úzkostlivě tomu, aby přiznal existenci různých národů - v čemž s ním úplně souhlasím, i poukazuje k tomu, že v této požehnané zemi demokracie můžeme jakožto svobodní občané otevřeně jednati jako rovní s rovnými. Poněvadž jsme o otevřeném jednání dosud ničeho neznamenali, nýbrž jen o tajném jednání za uzavřenými dveřmi, které sledovalo cíl, pohnouti německé strany ke vstupu do vlády, musíme se domnívati, že teprve nyní nastane otevřené jednání rovných s rovnými, to jest ministrů s ministry.

Úplnou pravdu má pan ministerský předseda, praví-li, že se mu jedná o to, zlepšiti způsob vyřizování a odstraňování diferencí a sporů. Tím, že část německých stran tvoří část vládní většiny, tím, že dva němečtí členové parlamentu náležejí k ministerské radě, bude lze diference a spory vyřizovati příjemněji, totiž kolegiálním stykem ministrů v tónu pokud možno kordiálním a přehlasováním dvou německých ministrů 11 českými ministry. To je panu ministerskému předsedovi ovšem mnohem příjemnějším, nežli když všechny německé strany se nalézají ve společné obranné frontě k vládě v oposici, a je to pro něho ovšem také velice cenné, že od nynějška strany ve vládní většině zastoupené také mimo parlament loyálním způsobem upustí od oposice proti systému, za nějž přece od nynějška musí býti odpovědni, a když musí strany, které zůstaly v oposici, obstarávati poučování obyvatelstva o počešťovacích opatřeních, jež obyvatelstva tak bezevšeho nestrpí. Že to znamená značnou úlohu pro další práci české byrokracie, která za zástěnou národnostně-smíšené vlády pracuje v témže smyslu jako dříve, je beze všeho dalšího jasno každému, kdo zná obrovskou moc českého správního aparátu. My stali jsme se náhle z potlačované menšiny částí národa, který se od Čechů liší jen jinou národní kulturou, částí obyvatelstva, z něhož se část nalézá ve vládě, část v oposici. Vezmeme-li pro další porozumění těchto vývodů vládního prohlášení na pomoc vysvětlení, které německý ministr dal časopisu "Prager Tagblatt", ve kterémž právě tak jako jeho šéf vlády poukazuje na staleté spolužití obou národností, a kde nalézáme pozoruhodné zjištění, že Němci a Češi mluví sice různými jazyky, nehledě k tomu však, že tvoří homogenní masu, pak poznáváme obrovské nebezpečí, které spočívá v této nesobecké spolupráci na německé straně, poněvadž tato spolupráce bez předchozího rozřešení národnostní otázky znamená zrození "německého Čechoslováka", který se od "českého Čechoslováka" liší jen jiným jazykem.

Dámy a pánové! Je těžko při debatě o vládním prohlášení nezmíniti se o jednání těch německých stran, které dnes sedí ve vládě, je těžko, ne-li nemožno, pro nás německé nacionály, dívati se s národního hlediska na politiku těchto stran, a nevznášeti při tom vášnivé obžaloby. A přece, i když se naše cesty nyní úplně rozcházejí, chci se pokud možno přidržeti směru, který jsem vždy zachovával, přidržeti se názoru, že spor v německém táboře o způsob projednávání národnostních otázek nepatří sem před forum československého parlamentu, nýbrž že tento spor a tyto různosti mínění výlučně má řešiti náš lid, mají býti rozhodnuty v naší domovině. Zabývám-li se tudíž ve svých vývodech německými vládními stranami jen potud, pokud toho zde bezpodmínečně je potřebí, a omezím-li se při tom na konstatování fakt, nechť probůh z toho nikdo neodvozuje domněnku, jako bychom my němečtí nacionálové shledávali toto jednání a toto stanovisko pochopitelným a jako bychom snad, jak se to již v tom neb onom časopise naznačuje, souhlasíce jaksi s nimi, považovali dvoukolejnou politiku tohoto druhu za užitečnou a úspěšnou. Tyto obě německé politické koleje neběží vedle sebe, nýbrž rozbíhají se, i nespatřuji, pokud jedna strana provádí politiku takovéto národnostní beznáročnosti a skromnosti, jak jsem nyní nucen zato míti, žádné možnosti, aby tyto obě koleje se zase sešly. Tato možnost nestává již proto, poněvadž kolej, po které se ubírají německé vládní strany, považuji za mrtvou kolej, na kteréž vlak jimi řízený v dozírné době narazí na nárazníky české národní státní myšlenky a úplného nezdaru zamýšleného dorozumění. Naproti tomu se domnívám, že mohu předpokládati, že česká politika zase použije politiky dvojího dna, již v Rakousku tak mistrně prováděné, tím že mezi oběma skupinami, mezi skupinou vládní a oposiční, úlohy v oboustranné dohodě budou rozděleny.

Ale jednu věc musíme zde na tomto místě konstatovati: za všechno, co se díti bude pod egidou národnostně smíšené, česko-německo-slovenské vlády, jest odpovědnou vláda a s ní její němečtí členové. Za každou německou školní třídu, která bude uzavřena, za každého německého úředníka, jenž bude restringován, za každý hektar německé půdy, který bude postoupen Čechům, za způsob, jakým se bude používati jazykového nařízení a prováděti státní správa, činíme jakožto národní strana odpovědnými důvěrníky německých stran ve vládě; výmluva anebo omluva, že oba němečtí ministři mezi 15 ministry nemohou prosaditi svá přání a stížnosti, své dobré úmysly a požadavky, poněvadž právě budou přehlasováni, nemůže platiti. Členy vlády dlužno vůči lidu za každou škodu, kterou pod nimi utrpí, považovati za solidární dlužníky a bráti je za to plně k odpovědnosti.

Budeme se tudíž příštími vládními předlohami, které zákonodárným sborům pod érou národnostně-smíšené vlády budou předloženy, zabývati co nejpodrobněji, budeme zkoumati, jak dalece v příštím rozpočtu na 3¹/₂ milionu Němců, jejich hospodářství a jejich kulturu brán je lepší ohled než v dřívějších letech, jsme zvědavi, zdali národnostní rozdělení oněch míst, která spravují kulturní a hospodářské účely a německé jmění, kteréžto rozdělení jsme opětovně žádali jak my, tak i dnešní německé vládní strany, nyní bude provedeno a tím šovinistickému úřednictvu odňata tato cenná država našeho lidu.

Béřeme obzvláště na vědomí prohlášení německých vládních stran, které včera s tohoto místa podal pan kolega sen. dr Hilgenreiner, a ve kterém praví: "Vítáme tento vývoj ze srdce, zdali a pokud poskytuje záruku pro to, že zásada, která se projevuje, se uplatní v celém zákonodárství a ve správě. Politická rovnoprávnost všech národů v tomto státě se vyžaduje. Ministři jsou slibem, ale žádným splněním - praví se - a minulé bezpráví dlužno napraviti, příštímu se vyvarovati" - se požaduje. "Zárukou toho jsou naši zástupcově ve vládě.. Provázíme jejich činnost důvěrou". Takovýmto způsobem bylo včera s tohoto místa německými vládními stranami označováno jejich postavení u stran celé vlády. Dámy a pánové, nechceme nikterak pochybovati o víře a snaze německých vládních stran a jsme přesvědčeni, že kdyby víra samotná také v tomto oboru mohla přenášeti hory, že by pak němečtí ministři úkoly jim dané a od nich převzaté právě tak plnili jako německé vládní strany, že bychom pak mohli počítati s úplnou rovnoprávností, s úplnou nápravou křivd na nás spáchaných a s tím, že dalšímu bezpráví bude vyvarováno a zabráněno. Ale pánové, zde nedostává se důvěry v poctivou vůli českých vládních stran, zříci se českého národního státu a z toho nutně vyplývajícího bezpráví, potlačování a vyvlastňování, mně obzvláště nedostává se důvěry v sílu německých ministrů a německých vládních stran, prosaditi svoji vůli mezi českými kolegy resp. mezi českými vládními stranami.

Jsem dnes ještě přesvědčen, že Němci jsou si vědomi obrovské odpovědnosti, kterou převzali, když bez předchozího zabezpečení, že splněny budou národnostní minimální požadavky, prohlásili se ochotnými k účasti na moci, doufám na druhé straně, že vládě odepřou svoji pomoc a spolupráci, jestliže uvidí, že se nesplňují naděje, které se pojily k jejich vstupu do vlády a které k odůvodnění svého vstupu do vlády sdělovali obyvatelstvu krásnými, byť ne zcela jasnými řečnickými obraty, seznávám konečně z hlasů v českém táboře, v neposlední řadě z obratů ve vládním prohlášení pana ministerského předsedy a pana posl. Kramáře, že se nesplní naděje, byť nebyly a nejsou příliš velké, kteréž chovaly a očekávaly německé strany. Proto myslím, že účast Němců ve vládě - o účasti na vládě nemůže přece býti řeči - bude jen episodou v dějinách československého parlamentu. Jestliže vstup německých stran do vlády byl chybou, jak se domnívám, co však dokáží teprve dějiny, pak bylo by mnohem větší chybou, ba přímo zločinem, setrvati v této chybě z důvodu prestiže, aby nebylo potřebí doznati mýlku, i když tuto mýlku uznali za chybu ti, kdož se jí dopustili. (Výkřiky.)

Neboť po našem názoru není, jak přece jasně ukazují vývody různých řečníků v debatě o vládním prohlášení, jakož i projevy českého tisku, není ještě zralou doba, sjednati vyrovnání mezi českým a německým národem, lze-li vůbec o takovém mluviti, které by však přece bylo mělo tvořiti předpoklad pro vstup Němců do vlády. Příliš jest ještě český národ naplněn ideologií o českém národním státě, aby chtěl popustiti něčeho z moci v "naší republice", nejsou ještě rozdíly mezi českými stranami různých směrů dosti veliké, aby znemožnily návrat všenárodní koalice, anebo aby tento návrat jen ztížily a tím přivodily bezpodmínečnou nutnost spoluvlády německých stran, ještě nejsou hospodářské nedostatky, vzniklé českou samovládou, dosti veliké, aby vykonávaly potřebný nátlak na kruhy hospodářsky smýšlející, ještě se neprojevil dosti silně politický a hospodářský vzestup německé říše, již znatelný, aby českým vedoucím osobnostem ujasnil úpadek jejich myšlenky národního státu s jejím nutným nepřátelstvím vůči Němcům. Pravím-li, že doba pro německo-české vyrovnání ještě není zralá, pak prosím, abyste vzali na vědomí, že při tom myslím na směr německé politiky, který zastávají t. zv. aktivistické stany, a že o vyrovnání mluvím s jejich stanoviska. Pro německou národní stranu není žádného vyrovnání, které by se rovnalo podrobení se nutnostem, vytvořeným roku 1918 a 1919 a které by znamenalo vzdání se našeho velikého národního cíle. Jestliže pan ministerský předseda ve svém vládním prohlášení mluví o víře, že my Němci pro všechnu budoucnost zůstaneme s Čechy pohromadě, pak dovoluje si proti němu postaviti svoji neochvějnou víru a nepřekonatelnou naději, že tomu tak nebude. Připouštím bez vytáček, že my dnes nebo zítra ještě nedosáhneme a nemůžeme dosíci národního cíle každého národa, totiž svobody, to je práva, abychom si svůj osud a svou státní příslušnost určili sami. Vy však, pánové, na české straně, musíte přiznati, že národ o 6¹/₂ milionu obyvatel sám o sobě nikdy nebude s to, aby mohl zabrániti sjednocení 3¹/₂ milionu příslušníků jiného národa se sousedním národem, se kterým tvoří národ 80 milionů, musíte jakožto lidé národně smýšlející přiznati, že nehledě vůbec k tomu, jak se s námi Němci zde v tomto státě zachází, uzavřenou část národa ve velikosti sudetského Němectva trvale, a kdyby, řekněme, mezistátní možnost k tomu byla dána, nelze zdržeti od toho, aby se nedomáhala návratu ke svému národu, musíte, jestliže jste studovali historii, nejlepší to učitelku života, přiznati, že smlouvy pod přísahou uzavřené vždy byly a v budoucnosti zůstanou lidským dílem, že státy, které pevně spjaty byly ve staletých dějinách, se rozpadly, roztrženy bylý národnostní myšlenkou jako mezi jinými také ono staré Rakousko, které jak pan ministerský předseda ohledně Československa ve svém prohlášení tak případně řekl: bylo klasickým příkladem úzkých vztahů mezi různými národními kulturami. Den, kdy se splní osud německého národa ve střední Evropě, přijde a musí přijíti, poněvadž právě od doby války, jejíž neblahý výsledek vám hodil do klína stát, o jakém se vám věru ještě několik let před tím nezdálo ve vašich nejsmělejších snech, nyní národ, nikoli však historické právo, anebo hospodářská nutnost na základě všeobecného mezinárodního názoru, jest oprávněn tvořiti státy. Není to zášť proti českému národu, která nám diktuje toto stanovisko, nýbrž láska k vlastnímu národu, důvěra v to, že se historický vývoj nezastaví právě před německým národem, a že vy sami jednou, abyste vlastnímu národu zabezpečili cestu do budoucnosti, ve které by se, osvobozen od národnostních bojů, mohl rozvíjeti, uzavřete vyrovnání s německým národem, které bude trvalé jen tehdy, nebude-li uzavřeno s některou stranou anebo s nějakou částí, nýbrž s veškerým německým národem, podle formule: každý z obou národů tvoří vlastní, na své osazené území omezený národní stát, kteréžto státy v míru a přátelství spolu mohou žíti, oplodňujíce se navzájem kulturně a hospodářsky - pak budete volni. Pak, dámy a pánové, budete osvobozeni od unavujícího národnostního boje, osvobozeni od boje proti německému hospodářství, jež podkopává vaše vlastní hospodářství, osvobozeni od starostí o budoucnost svého státu, osvobozeni od nutnosti, vydržovati si s obrovskými obětmi nepoměrně velikou armádu, pak budete volni a vedle vás pak jakožto vaši přátele my. (Potlesk u stoupenců.)

Místopředseda dr Brabec: Přerušuji jednání a sděluji, že

do zahraničního výboru nastupuje za sen. Trčku sen. Pastyřík,

do výboru imunitního za sen. dr Macků sen. Wágner a navrhuji, aby se příští schůze konala v úterý dne 26. října 1926 o 15. hodině s tímto

1. Pokračování v rozpravě o vládním prohlášení.

2. Nová volba předsednictva senátu, zapisovatelů a pořadatelů.

Jsou námitky? (Nebyly.) Není jich.

Končím schůzi.

Schůze skončena v 13 hodin 05 minut.