Přítomni:

Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, Donát, Klofáč a dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Procházka, Stržil.

116 senátorů padle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Mayr-Harting, dr Peroutka, dr Spina.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Hartlovi a Křepkovi.

Navrhuji, aby byla udělena dovolená na dobu 14 dnů sen. dr Medingerovi, na dolu 2 měsíců sen. Ant. Šolcovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Tiskem bylo rozdáno:

Žádám, aby bylo sděleno.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Zápisy o 59. až 61. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 16. a 17. prosince 1926.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru zahraničnímu a živnostensko-obchodnímu:

Tisk 325. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení prozatímní obchodní dohoda sjednaná mezi Československou republikou a dominiem Kanadou v Praze dne 20. prosince 1926 a uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 22. prosince 1926, čís. 255 Sb. z. a n.

Výboru kulturnímu a rozpočtovému:

Tisk 326. Vládní návrh zákona o úpravě zeměměřičského studia na vysokých školách technických.

Výboru rozpočtovému a zahraničnímu:

Tisk 328. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé: 1. úmluva o závazcích, vzešlých z hospodaření poštovní správy uherské a císařské a královské poštovní správy vojenské a správy polních pošt, jakož i z hospodaření poštovních správ států, jimž připadla bývalá území uherská, sjednaná mezi Maďarskem se strany jedné, Rakouskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem se strany druhé, 2. závěrečný protokol k této úmluvě, podepsaný v Budapešti dne 15. prosince 1922.

Tisk 329 Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé: 1. úmluva o závazcích, vzešlých z hospodaření bývalé poštovní správy rakouské a poštovních správ států nástupnických, 2. závěrečný protokol k této úmluvě, podepsané v fámě dne 6. dubna 1922.

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 333. Vládní návrh zákona směnečného.

Výboru rozpočtovému:

Tisk 327. Vládní nařízení ze dne 22. prosince 1926, kterým se provádí zákon ze dne 3. dubna 1925, čís. 53 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 16. prosince 1926, čís. 253 Sb. z. a n., o dávkách za úřední úkony ve věcech správních.

Tisk 335. Státní závěrečný účet republiky Československé za rok 1925 spolu s účty státního melioračního fondu, státního bytového fondy a dávky z majetku.

Tisk 339. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 491) zákona, jímž se povolují daňové výhody pro nově vzniklé výrobní podniky národohospodářské důležitosti (tisk 517).

Výboru ústavně-právnímu a rozpočtovému:

Tisk 336. Usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu (tisk 311) zákona o sčítání lidu (tisk 426).

Výboru živnostensko-obchodnímu:

Tisk 337. Usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Petrovického, dr Samka, Votruby, Sedláčka, Matouška a spol. (tisk 324) na vydání zákona, jímž se mění § 1 zákona ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. z. (živn. řád) a § 1 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 259 Sb. z. a n. (živn. zákon pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi) (tisk 448).

Výboru sociálně-politickému:

Tisk 338. Usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Bečko, Brožíka, inž. Nečasa a soudr. (tisk 306), aby byl vydán zákon, kterým se mění a doplňuje všeobecný báňský zákon ze dne 23. května 1854, čís. 146 ř. z., dosud platný na území Slovenska a Podkarpatské Rusi (tis.k 515).

Předseda: Navrhuji, aby bylo uloženo výborům, aby o vládních návrzích č. t. 328 a 329 podaly zprávu ve lhůtě osmidenní.

Kdo s návrhem mým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj se přijímá.

Budeme projednávati jednací pořad.

Prvním bodem pořadu je:

Budeme pokračovati v rozpravě. Dávám slovo panu sen. dr Wittovi.

Sen. dr Witt: Slavný senáte! Nepřihlásil jsem se ke slovu, abych oponoval právě projednávané předloze celního zákona v celém znění, poněvadž uznávám, že je nanejvýš nutno naše celní právo, opírající se o různé zákony a předpisy z části více než půldruhého století staré, kodifikovat jedním zákonem, jenž přihlíží k potřebám dnešní doby a také ho unifikovat, jak toho vyžadují nově nastalé státoprávní poměry.

Uznávám také, že předloha plně svému úkolu vyhovuje a že s hlediska legislativní techniky je vzorně vypracována. Považuji ji proto za jednu z nejlepších, která kdy byla zákonodárnému sboru v naší republice předložena. Plnou čest přináší svému autoru, panu sekčnímu šéfovi Martincovi z ministerstva financí.

Než předloha obsahuje jisté ustanovení, které mně při prvém čtení bylo hned nápadné. Usoudil jsem, že se tu, velectění pánové, něco svezlo, něco, nač snad autor předlohy ani nepomýšlel. Tato moje domněnka byla potvrzena při projednávání předlohy v ústavně-právním výboru. Prosím, aby si velevážení kolegové laskavě povšimli §u 4. V odst. 1. tohoto paragrafu je stanovena zásada volného styku s celní cizinou, co znamená, že všecko zboží může býti do našeho celního území dováženo, z něho vyváženo, nebo jím prováženo. Samo sebou se rozumí, že tato zásada nemůže míti bezpodmínečnou platnost a že je nutno připustiti výjimky, pokud zájem státu jich vyžaduje. Výjimky tyto obsahuje odst. 2. a odst. 3. §u 4, jakož i § 7, jenž připouští odvetná opatření, a to podle odst. 1., když některý stát na naše zboží ukládá nepříznivější cla než na zboží z jiných států, aneb nespravedlivě ztěžuje dovoz, nebo průvoz našeho zboží, a podle odst. 2., když některý stát provozuje t. zv. dumping, a to buď hospodářský, nebo finanční, nebo sociální. Pro sledování dumpingových zjevů jmenuje vláda poradní sbor, do kterého navrhují po dvou členech ministři financí, průmyslu, obchodu a živností a zemědělství. Lituji, že nebyl přijat výborem můj návrh, jenž zavazoval tyto ministry, aby do tohoto poradního sboru povolávali jako členy také zástupce zájmových korporací dělnických, což jistě je žádoucí, poněvadž ochrana proti dumpingu je eminentním zájmem dělnictva, jehož existence je každým dumpingovým opatřením cizích států dotčena.

Vracím se nyní k oněm výjimkám ze zásady volného styku s cizinou, které připouští § 4. Odst. 2. tohoto paragrafu dovoluje zakázati, nebo omeziti dovoz, vývoz, nebo průvoz zboží pro celou oblast celního území, nebo některou jeho část k ochraně státního monopolu, nebo z důvodů vojenských, nebo policejních, nebo ke splnění mezinárodních závazků. Nenamítám ničeho proti prolomení zásady volného styků z důvodů zde označených, ani když se tak děje cestou nařizovací, poněvadž důvody jsou přesně vymezené a týkají se zájmů státu a veškerého jeho obyvatelstva, které musí býti neodkladně chráněny. Něco docela jiného znamená pro mne odst. 3., jenž připouští výjimky ze všeobecné volnosti oběhu zboží za mimořádných a naléhavých okolností nařízením též z jiných důvodů. Tím je vlastně zásada volnosti oběhu, vytčená v odst. 1., přímo anulována, poněvadž vláda může ze všech možných i nemožných důvodů podle vlastní libosti cestou nařizovací tuto zásadu prolomiti. Navrhl jsem škrtnutí tohoto odstavce, poněvadž, jak jsem již shora na to poukázal, jde o problém, jenž s celním řízením není v nijaké přímé souvislosti. Důkazem toho je také okolnost, že ustanovení, o němž pojednávám, nebylo navrženo autorem předlohy, aneb ministerstvem financí, tedy činiteli, kteří jsou povoláni uplatňovati zájmy, jichž se celá předloha týká, nýbrž ministerstvem průmyslu, obchodu a živností, kteréžto ministerstvo hájí zájmy hospodářsko-politické. S hlediska materielního vytýkám ustanovení, proti němuž brojím, že je příliš široké, takže dovoluje zákaz dovozu, vývozu nebo průvozu z důvodů, které neslouží zájmům veškerého obyvatelstva, a že takový zákaz, neb omezení volného oběhu připouští i ke škodě většiny obyvatelstva, bude-li vláda chtíti třeba sebemenší okruh producentů protěžovati na úkor ostatního obyvatelstva. Zejména bude možno použíti tohoto ustanovení na úkor širokých mas konsumentských, kdykoliv nějaká složka výrobců, ve vládě silně zastoupená, se takového zákazu dovozu cizího zboží bude domáhati.

Říkám to všeobecně a mluvím čistě akademicky. Přes to doufám, že mi páni z tábora agrárního a průmyslového budou dobře rozuměti a že mně také dají za pravdu. S hlediska ústavního je ustanovení toto přímo povážlivé. Sám pan referent v důvodové zprávě přiznává, že odst. 3. §u 4 obsahuje podstatné omezení moci zákonodárné, a omlouvá ustanovení tím, že je nezbytné, nemá-li býti zabráněno případným škodám pro národní hospodářství včas, kdyby zákonodárné sbory nemohly ihned zakročiti. Já si prakticky nedovedu takovou naléhavost představiti, zvláště uvážíme-li, že máme u nás, nezasedá-li Národní shromážděni, stálý výbor podle §u 54, jenž může býti každou chvíli svolán, jak jsme toho byli svědky v r. 1920, kdy naše ústava vešla v platnost. Ústavně-právní výbor nečelil správně mým pochybnostem, když vsunul do řečeného ustanovení slovo "naléhavých". Ostatně při celé této otázce nejsou mně tak relevantní okolností, zejména jejich mimořádnost a naléhavost, nýbrž důvody, pro které má býti učiněno opatření, jež tak těžce muže zasáhnouti do problému výživy, nebo výroby.

S hlediska formálního, čili ústavního bylo více než povážlivým vzdáti se prerogativy Národního shromáždění a odevzdati primérní rozhodování o tak důležité věci vládě. A není ani tak jisto, že vládě, poněvadž předloha mluví o nařízení a nikoliv o vládním nařízení, a přes odchylný názor, projevený panem referentem ústavněprávního výboru ve zprávě důvodové, která nikdy nemůže býti autentickým výkladem, vzejde pochybnost, bude-li legitimována k vydání takového nařízení celá vláda, anebo jenom ministři, kteří podle §u 141 předlohy zákon provedou. To jsou páni ministři financí, průmyslu, obchodu a živností a zemědělství, mezi nimiž mají většinu dva resorty, které jsou obyčejně u nás representovány zástupci dvou nejvýznačnějších výrobních vrstev.

Bylo mně vytčeno jedním panem členem výboru, že projevuji strach před vládou, který je nyní v národě všeobecný, neboť máme prý strach si vládnouti. Odpovídám: Nemám strachu před vládou, ale mám strach o prerogativy zákonodárných sborů, jichž se stále více a více vzdáváme, ponechávajíce řešení nejdůležitějších problémů nařizovací moci vlády. A domáhá-li se vláda toho jistými předlohami, pak ji nemohu zbaviti oprávněné výtky, že stále více a více význam zákonodárných sborů omezuje a ve veřejnosti snižuje. A nejméně máme my, členové senátu, důvodu, abychom vyhovovali takovým snahám vlády, neboť náš vládní systém již po léta senát zrovna ubíjel, až ho konečně zbavil i té trochy moci, kterou mu ústava, když ne slovem, tedy aspoň duchem svým dala. Nechci se o tom šířiti, neboť jsem přesvědčen, že nikdo z mých kolegů mně nebude odporovati. I veřejnost to vidí a snad jednou předstoupí před nás s otázkou, proč tu ještě jsme a proč se neporoučíme. Lituji, že mezi námi není již zesnulý kol. prof. dr Spiegel, jenž s obzvláštní horlivostí brojil proti každému delegování zákonodárné moci a proti každému zbytečnému povolení, aby vláda cestou nařizovací směla ten neb onen problém řešit. Vytvořili jsme v ústavně-právním výboru zásadu, že nepřenecháme ničeho zbytečně nařizovací moci vlády, nyní však tuto zásadu opouštíme, a to hlavně za asistence německých kolegů, kteří dříve svým nejvýznačnějším právnickým mluvčím a ústavně-právním odborníkem vždy volali: Pryč s nařízením! (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Dnes žádá vláda, abychom ji zmocnili cestou nařizovací zameziti, nebo omeziti dovoz zboží a pod., ale v krátké době svedeme s ní nejostřejší boj pří projednávání předlohy zákona o organisaci politické správy, podle níž chce vládním nařízením upraviti předpisy o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů, zejména o řízení trestním a exekučním. Vláda vyhražuje si pro moc nařizovací také v této předloze rozhodování o otázce slučování a rozlučování obvodů okresních úřadů a právo provésti různé změny v kompetenci samosprávných a státních úřadů.

Pánové, vláda jde však dále. Poukazuji zde na tisk č. 302. Je to předloha zákona o železniční přepravě. Tam se domáhá vláda paragrafem 2. toho, aby vládním nařízením směla upravovat podle potřeby vnitrozemskou přepravu osob a při té úpravě aby se mohla odchýliti od předpisů zákonných a do jisté míry také od zákonných předpisů donucovacích. Tento požadavek vlády je jistě více než povážlivý a zřejmě prozrazuje tendenci vlády co nejvíce moci dostati do svých rukou a, abych tak řekl, postupně celý parlament v jeho významu snížit a jeho moc povlovně anulovat. O tom nemůže býti ani nejmenší pochybností.

Tak vidíme, velectění pánové, že dožaduje se vláda plné moci jednou, aby o otázkách hospodářských, po druhé aby o otázkách naší svobody rozhodovala podle vlastní libosti a podle nápadů svých věhlasných odborníků jak ze řad byrokracie, tak i ze řad universitních vědátorů ústavněprávních, mezi nimiž se hlavně uplatňují celou svou zaujatostí proti demokracii a pokroku ústavně-právní lumina brněnské university v čele s některými pány, kteří svůj věhlas politický a odborný nyní nezakládají na ničem jiném, než na tom, jaké máme diety a co smíme ještě podle jejich nazírání na imunitu volně promluviti.

Pan referent ústavně-právního výboru dovolává se proti mně precedenčního případu. Poukazuje na zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 96, kterým se vláda zmocňuje, aby při opatřeních hospodářského nátlaku podle čl. 16. úmluvy o Společnosti národů použila cesty nařizovací tehdy, kdyby průtah spojený s předložením věci Národnímu shromáždění byl věci na újmu. Prosím pana kolegu referenta, aby uvážil, že v tomto zákoně jde o opatření, která vynucuje si válečný stav, kdežto předloha dnes projednávaná má na zřeteli poměry mírové.

Velectění pánové! Dotkl-li jsem se jen jedné materie, kterou řeší navržená předloha o organisaci politické správy, pak nemyslím tím projeviti souhlas s ostatním jejím obsahem, ba naopak. Mohu vás, velectění pánové, ujistiti jménem klubu, k němuž mám čest přináležeti, že se zde v tomto slavném senátě stejně, jako to učiní naši kolegové ve sněmovně poslanecké, postavíme se vší možnou vehemencí na odpor proti neslýchanému útoku na demokracii, který nynější vláda podniká touto t. zv. reorganisací politické správy. Pánové, my se netajíme, že spatřujeme v této předloze zrovna neslýchaný útok na demokracii a samosprávu. Nebudu se podrobně o této předloze šířiti. Chci jen poukázati na hlavní body, pro které tato předloha je nám naprosto nepřijatelnou.

Předloha ruší revolucí dobyté všeobecné hlasovací právo tím, že vládě dává oprávnění, aby jmenovala jednu třetinu členů samosprávných korporací. Velectění pánové! Čím se toto jmenování jedné třetiny členů samosprávných korporací odůvodňuje? Toto odůvodnění není pro majoritu nijak lichotivé. Vláda chce touto předlohou zajistiti prý jednu třetinu odborníků. Nejde snad tak o odborníky, ale říká se, o lidi intelektuálně lépe kvalifikované, poněvadž prý všeobecné hlasovací právo neuvedlo do veřejných korporací tolik inteligentů, odborníků atd., kolik by bylo žádoucno. (Sen. Toužil: Ty zkušenosti z odborníků už máme!) Nechci o nich mluviti a zejména ne o jejich charakteru. Ale, velectění pánové z majority, jedno vám chci říci, že si nečiníte touto předlohou, odůvodňujete-li ji takto, veliký kompliment. Říkáte-li, že celý součet té inteligence, který přišel do veřejných sborů všeobecným hlasovacím právem, není dostatečný, pak participujete i vy podle matematických zásad na této nedostatečnosti více než minorita, oposice, a říkáte si tím sami, že hlavní kádr těchto nedostatečných intelektuálů je na vaší straně. A je-li to, pánové, poklona pro naše rolnictvo, které má největší zastoupení v majoritě a které je dnes svojí stranou agrární a lidovou, řekl bych, nejsilnějším elementem v majoritě, to posouditi přenechávám vám. Naše strana, opírající se o dělnické masy, odmítá tuto výtku a považuje ji za naprosto neodůvodněnou. Chcete-li však, pánové z majority, na tom státi, že všeobecné hlasovací právo neuvedlo dosti inteligentních lidí do veřejných korporací, musíte si tento důvod fundovati ve svém vlastním politickém inventáři a ne v inventáři oposice.

Předloha omezuje, velectění pánové, volební právo tím, že zvyšuje hranici věkovou při aktivním právu volebním a pasivním a že prodlužuje působnost na jeden rok, resp. na tři roky. Předloha ruší samosprávu a byrokratisuje jí. Odnímá rozhodovací právo zástupcům voleným a přenáší je na úředníky.

A, pánové, jako Slezan, považuji za svoji povinnost, abych dnes, kdy promluvil také v ústavně-právním výboru poslanecké sněmovny o Slezsku pan dr Kramář, tlumočil rozhořčení, které vyvolala předloha v celém Slezsku tím, že samostatnost Slezska má býti zrušena. (Sen. Jílek: Když se hlasovalo o župy, hlasovalo se: "Slezsko pryč!") Pardon, já vám na to odpovím: župa moravsko-ostravská hlavně co do územní rozlohy pojala téměř celé Slezsko a část Moravy. (Sen. Miller: Vždyť' jste roztrhali také Čechy těmi zákony!) My jsme je roztrhali a vy je dáváte zase dohromady.

Pánové, nelze říci, že by byl zákon o župách zrušil samostatnost Slezska. Připojil jenom přiléhající části Moravy. Každý, kdo poměry zná, uzná, že to mohlo svým celým založením hospodářským Slezsko jen posíliti, ale Slezsko zůstalo z podstatné části tím nedotčeno. A říkám vám, pánové, je-li pravda, jak pan dr Kramář říká, že je to Slezsko příliš malé, připojte k němu moravsko-ostravskou část a nebudeme činiti žádných námitek.

Velectění pánové, říká-li pan dr Kramář, že Slezsko je malé, chci proti tomu říci, že samosprávné obvody nesmějí býti příliš velké, poněvadž veliký obvod již tvoří jakýsi centralismus a centralismus je v naprosté kontradikci s každou samosprávou. (Předseda dr Hruban ujímá se předsednictví.)

Velectění pánové, uvádělo se také, že Slezsko v ohledu finančním je prý nedostatečné, ale tento důvod je naprosto neopodstatněný, neboť Slezsko bylo v hospodářském a finančním ohledu úplně soběstačné. Toho důkazem je, že existovalo bez cizí pomoci. (Výkřiky sen. Jílka.)

Pan kolega mi říká, že na celém Slezsku je 12 nebo 13 obcí náležejících do t. zv. enkláv, které tedy ve směru samosprávy jsou sloučeny, anebo patří k Moravě. Je to jistý historický přežitek, pravda, protože každý tyto obce, pane kolego, a já sám dobře znám. Tedy tyto obce byly jistě Moravě poplatné. Já, velectění pánové, o tom dnes nechci mluviti, jaké výhody přineslo Brno Slezsku a jaké výhody přineslo Mor. Ostravě. Velectěný pane kol. Jílku, jestliže Vy jste na to tak zvědav, tak bych Vás prosil, abyste se na to jednou zeptal Vašeho kolegy, prof. P. Drobného,..... (Sen. Jílek: On není páterem!) jenž je referentem pro nemocnice a zdravotní ústavy, a vezměte si tam pana prof. Drobného, toho nastávajícího, abych tak řekl, představitele, vlastně teď již je to zrušeno, celé té vaší Moravy, zajeďte s ním do Mor. Ostravy a tažte se ho, co tam dovedla Morava pro to Ostravsko, z něhož pobírá ročně nejméně 22 milionů Kč, co tam to Brno dovedlo pro Mor. Ostravu vytvořiti. A, pane kolego, zardíte se, až uvidíte naše nemocnice, a zardíte se, až uslyšíte, jak veliký boj jsme musili vésti s Brnem, abychom dostali alespoň nepatrnou část z té zdravotní přirážky, které Ostravsko do Brna platí. Ten osud, který měla Ostrava, pokud byla v rukou Brna, očekává, velevážený pane kolego, také celé Slezsko, a Slezané dobře vědí, co jim kyne a zvláště jaký osud jim kyne, když budou vaši páni rozhodovati ve všech sociálních a zdravotních institucích. Já jsem vám dal jenom jeden doklad. A, pane kolego, myslíte-li, že jsem nemluvil pravdu, přijďte do Mor. Ostravy a já odvolám každé slovo, které jsem snad zbytečně řekl a kterým jsem snad vaši stranu nebo vašim činitelům v zemském výboru ublížil, když.... (Sen. Jílek: Vždyť jsou tam lidé z vaší strany!) Ne, pane kolego, nemocnice má pan prof. Drobný. To je fakt a nemůžete to oddiskutovati, pane kolego: Ostatně, pane kolego Jílku, říkám, že za každé slovo, které zde pronesu, také stojím. Nic na tom, prosím, nezměníte, nic nevyvrátíte, a snad pan kolega vedle vás stojící vám potvrdí, že mluvím pravdu.