A co je nejbolestnější. Barákové stavby, domky o jedné světnici budou postiženy daní, nádherné vily a zámky a byty o velkém počtu pokojů nejsou zachyceny progresí, jaká by odpovídala daňové schopnosti osoby, jež v nich bydlí. Jaký to dvojí loket!

Nyní se obrátím k ženám, jak ony pochodily v daňové reformě. Budou mnozí, kteří řeknou: Jak pak ženy a daňová reforma? Co ty mají s ní společného?

Usnesení poslanecké sněmovny neodpovídá změnám, jež nastaly občanským zrovnoprávněním ženy, ale ani ne zásadám, jež vyjádřilo ministerstvo financí v důvodové zprávě, totiž že jde o jakousi demokracii placení, aby každý platil daň sám. To potvrzují ustanovení, kde jde o ženy.

V §u 5 setkáváme se opět s pojmem hlava rodiny, který superrevisní komise pro občanský zákoník při ministerstvu spravedlnosti již opustila. Ale zde v předloze bude strašiti dále. Týž paragraf v druhém odstavci definuje, kdo je hlava rodiny; věc, která naprosto nespadá do kompetence finančního zákona.

§ 6 nalezl formuli pro ťspotřební společenstvaŤ pojem, který skutečně dnes přiléhá v oboru hospodářském i na rodiny. Proč zákon nepoužil obdoby také u rodiny? Ovšem, § 6 má sloužiti ke snížení daně náboženských společností, které jsouce zdaněny společně, podléhaly by progresi daňové, kdežto při rodině šlo návrhu o zvýšení progrese, proto se sčítají příjmy. Jak to souhlasí s ustanovením ústavní listiny, že rodina je pod zvláštní ochranou státu, to nevím.

Aby bylo ťulehčenoŤ ubohým členům kongregace, předpokládá zákon, že se společný důchod dělí počtem členů na stejné části a každý jednotlivý účastník je takto podroben dani za tuto částku. § 264, odst. 5, však nechává ručiti za daň celou korporaci, neboť zde navrhovatel již si uvědomil, že člen kongregace nesmí vládnouti vlastním jměním, tedy ani osobně k nějakému placení se zavazovati, aniž skutečně platiti. Ale naznačeným fiktivním dělením výnosu na počet členů, třeba je protismyslné, je dosaženo snížení stupně daně pro kongregace.

§ 263 opět petrifikuje v odst. 5 prastaré ustanovení, že ťmanžel pokládá se za zmocněnce své manželky, žijící s ním ve společné domácnosti, ledaže by sám nebyl svéprávný, anebo že by manželka vzhledem ke svému jmění byla postavena pod opatrovnictví jiné osoby než manžela, nebo že by se této domněnce výslovně opřela.Ť A já dodávám: a udělala si tím malér v rodině. Jakoby žena 20. století, která prožila válku, která je vedle manžela velmi často úplnou živitelkou rodiny a vždy spoluživitelkou, neměla sama zastupovati svých zájmů! Tentýž § 263 v odst. 4. dává na vůli spoluvlastníkům, nebo společníkům, nebo dílčím vlastníkům budovy, nebo spoluvlastníkům jinakého jmění, aby jmenovali úřadu pro účely výnosových daní svého zmocněnce. Nestalo-li se tak, pokládá se každý za zmocněnce.

Proč nepoužil navrhovatel téže blahovůle pro rodiny, resp. manžely? Kdyby byl proniknut demokratickým duchem, dovedl by přizpůsobiti zákon i ženě, nalezl by důstojnou formu pro zastoupení manželů, ponechávaje jim na vůli, aby sami určili svého zmocněnce, anebo, kdyby jej nejmenovali, aby kterýkoliv z nich byl pokládán za zmocněnce obou. To nejsou žádné novinky, takové věci nalézáme v zákonodárství severských zemí. Právě tak pro vlastní jmění ženino nebylo správno ustanovovati zákonem zástupce. Mělo jí býti ponecháno volné rozhodnutí tím spíše, že § 264 ukládá jí ručení za daně, předepsané manželu. Zákon neuznává ženu způsobilou, aby spravovala své jmění, ale v abnormálních případech, kdy manžel nechce, nebo nemůže platiti, má si umět poraditi.

Musíme trvati na tom, aby vláda a státní úřady na prvém místě respektovaly změnu, která nastala vůči ženám zřízením demokratické republiky, která je zaručena §em 106 ústavní listiny, vtělena v život rovným volebním právem aktivním i pasivním a živou účastí žen ve veškerém životě veřejném. Jediné z této základny smějí vycházeti veškerá opatření úřadu, pokud jde o ženy, tak zejména návrhy zákonů, vládní a ministerská nařízení a rozhodování jak ministerstev, tak soudů a veřejnoprávních institucí vůbec. Jestliže ministerstva budou pokračovati v neuznání těchto zkušeností, ve snaze, via facti odbourávati rovnoprávnost žen, která přece nevyplynula z nálady, nebo okamžitého nápadu, ale jest odvozena z dnešního stavu kulturního, hospodářského a sociálního, jako jeho nutný následek, vyjdou asi z ministerstev častěji takové protismyslnosti. jaké obsahovala původní studie k reformě o daních přímých. Tam totiž v §u 263 bylo ustanovení, že zmocněncem poplatníka může býti toliko muž. To znamenalo, že žena, doktor práv, která může zastupovati na smrt odsouzeného jako advokát a obhájce ve věcech trestních, která může býti notářem, nesmí zastupovati poplatníka ve věcech daňových. ačkoliv jinak pro zmocněnce požaduje zákon jedinou kvalifikaci, aby byl svéprávným voličem. Nu, toto - promiňte - nejapné ustanovení zmizelo ze studie, ale zůstalo tam a bylo hájeno ještě v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny ustanovení právě tak moudré, že členy daňových komisí mohou býti toliko muži. V době, kdy ženy jsou samostatnými poplatnicemi, kdy vedou samostatně závody, kdy studují na vysokých školách obchodních. na obchodních akademiích od r. 1910, kdy v cizině jsou vedoucími úředníky bank - i my měli v Praze majitelku bankovního závodu, který sama o sobě vedla - v této době žena neměla býti zmocněncem před daňovými komisemi.

Snižovala bych úroveň tohoto slavného sboru, kdybych se chtěla zeptati, s jakými ženami stýkají se páni, kteří dělají podobné návrhy? My, zástupci lidu víme, jak jsou to velmi, velmi často ženy, které vedou celý obchod, výrobu, zachraňují mužem rozvrácené hospodářství, ale vědí to i vedoucí politikové, že jen hospodářská zdatnost jejich žen to byla, která jim umožnila, aby se věnovali politické činnosti. My, zástupci drobného lidu, pak víme, co znamená hospodářský smysl ženy, jak je vyvinut, ale hlavně jak je vyvinut jejich smysl pro spravedlnost, smysl, kterého právě v daňových komisích je potřebí.

Paní a pánové! Domníváte se, že je zbytečno mluviti o snaze po vyloučení žen z daňových komisí, když poslanecká sněmovna v tom směru změnila znění zákona? Návrh dnes nemluví o tom, že jen muži mohou býti členy daňové komise, ale právě odpor, který vyvolal požadavek nás žen, aby tam bylo výslovně řečeno, že členy mohou býti občané ťbez rozdílu pohlavíŤ, ukazuje, že v praksi budou členy přece jen a jen muži, tím spíše, protože jmenování členů je v rukou úřadů. To, co provádějí - a užívám vědomě tohoto slova ministerstva svými návrhy zákonů, vládními nařízeními (na př. č. 113 z r. 1926, dále ze 17. března 1927), intimáty atd. vůči ženám, to jest aktivní resistence proti ústavě, proti duchu osvobození, proti životní zkušenosti, ale i proti vůli parlamentu. Je to snaha, aby potlačeno bylo pomalu rostoucí sebevědomí žen, jejich smysl pro vlastní odpovědnost ve všech sférách života, odpovědnost, kterou ve skutečnosti mají, a to nejen před trestním zákonem. Je to činnost zadržující vývoj demokracie a protože jest vedena centrálními úřady státu, nutno ji odsouditi jako poškozování státu právě těmi, kdož mají pečovati o jeho rozkvět. Prohlašuji jménem mnoha desetitisíců žen - nejen své politické strany - že naše trpělivost je v tomto směru vyčerpána a že rozhodně žádáme, aby byly z vedoucích úřadů odstraněni lidé. kteří dělají tuto aktivní resistenci vůči ústavě, čímž dokazují, že nemají smyslu pro zájmy demokratického státu. Prohlašuji dále, že nestrpíme my voličky, jichž je ve státě většina, abychom byly nuceny hlídati úřady, kdy zas chystají něco proti nám, že budeme hledati viníky a že je budeme osobně přibíjeti na pranýř za jejich zpátečnictví. V demokracii nesmí býti svalování viny na jiné, každý musí míti odvahy nésti důsledky svých činů

Zdálo by se, že přehlížím fakt, že za ministerstva nesou odpovědnost ministři. Nikoliv. Ale vím, že nejtužší odpor proti právům žen jest u ministerských úředníků, že oni to jsou, kteří ministrům dokazují z prakse životní nemožnost rovnoprávnosti žen. Ministr jest obětí jejich. Ano, ministři musí nésti odpovědnost, ale my víme, že konec konců - bohužel, že tomu tak jest - jsme my občané, v rukou úřadů, jak mi sám přiznal jeden z pokrokových úředníků a jak vím z vlastní prakse na radnici i v parlamentě. Jestliže úřad dovede ministrům vylíčiti v černých barvách nebezpečí zkázy, které by plynulo z rovnoprávnosti žen, je pro nás, demokraty, vinen intelektuální původce, úředník na prvém místě. Vina ministrova - a tu zde těžce vyčítám ministrům - je v tom, že nemá důvěry v ženy občanky, že si nenalezne cesty, aby proti názoru úřadů vyžádal si názor žen, aby eventuelně svolal anketu, kde by ženy mohly tváři v tvář proti úředníkům hájiti své rovnoprávnosti. ]e nedůstojné, aby občanky republiky hlídaly a chytaly - promiňte výrazu - za šosy ministry, aby vítězila omezenost, bázeň před novým řešením problémů, aby zákon dal sankci hlouposti a ženám a aby ponechal ťhoře z rozumu.Ť

Ohlašuji otevřeně boj proti zpátečníkům. Je na těch, kdo chtějí zameziti boji, aby se vzpamatovali a vyhnuli se mu.

Dotkla jsem se z ohromné spousty materiálu, který je v návrhu daňové reformy, jen některých z těch bodů, které dokazují očividnou nespravedlivost. K nim přistupuje amnestie defraudantů, velmi silná ochrana tisku při řízení, aniž je poplatníku zaručena ochrana rovnovážná, ač je jisto, že finanční orgány jsou v ohromné výhodě proti poplatníku, jako ten, kdo odborně zná všechny předpisy a i zadní dvířka jejich, proti neučenému, prostému člověku; dvoj- i trojnásobné trestání za opomenutí nejen za vědomý přestupek atd. atd.

K tě.m nespravedlivostem přistupuje naprosto nedemokratické jmenování daňových komisí, které budou vlastně orgány finanční správy, protože jí budou jmenovány a dokonce polovina bude kdykoliv odvolatelna, kdyby dobře ťnesloužilaŤ - druhá pak polovina bude representantem jen části poplatnictva. Přímo famosní jest ustanovení §u 245, odst. 3, které dovoluje, aby komise se neobírala příliš poplatníky, jichž celkový zdanitelný důchod nepřesahuje 50.000 Kč a rozhodla o nich hromadně. Jakož vůbec předloha v částech, které se dotýkají malých poplatníků, není ani z daleko tak propracována jako v částech, jež jednají o poplatnících velkých. Je to jen o důkaz více, že předloha nepočítá s lidmi, neví, že u toho malého poplatníčka jde o celou existenci, ba často i o život.

To je ono neporozumění psychologie poplatníka - ono umělé tvoření propasti mezi státní správou a občanstvem. A jestliže všichni jsme přesvědčeni, že je nutno zvýšiti daňovou morálku, pak tato předloha k ní nepřispěje.

Daňová morálka může se zvýšiti jen pocitem důvěry k finanční správě jako krajně spravedlivé, čili morálkou administrativy. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! Dobrá administrativa dobře školená, mající smysl pro obtíže poplatníkovy, pro jeho nervositu. je nezbytností. Poplatník neschopný platu, jejž po něm žádá berní orgán, je nemocný člověk. A jako nemá výsledku u nemocného zákrok lékařův, jestliže nechápe psychologie nemocného, pak ani zákrok berních orgánů. Viděli jste zajisté sami, že naopak tyto orgány jsou s to přivésti poplatníka o rozum, protože mu věc nevyloží, neporadí, dokonce vůbec k němu nepřihlížejí. A přece jen ten poplatník je tangován, a ne berní orgán, a proto může a má zachovati důstojný klid. Vždyť je všemohoucím pánem nad poplatníkem. Společenská kultura těchto orgánů je naprostou nezbytností. Berní orgány nesmějí pro sebe si vymiňovati více práv, než která ponechávají poplatníku. Jestliže zákon tvrdě nastupuje na včasné přiznání k dani, co se má státi berní správě, která nesprávně předepíše daň, vymůže ji pohrůžkou exekuce a pak poplatníka po 8 měsíců nechá marně choditi a prositi a nepodá ani návrhu na vrácení?

Stát jako poplatník musí míti k sobě práva a povinnosti. Nová daňová reforma dává však všechnu ochranu státu, nechráníc poplatníka před zneužitím moci. Přímo hrůzné v tom směru je ustanovení §u 256, odst. 5, kdy právoplatné rozhodnutí úřední může býti zrušeno, jiným nahrazeno, nebo změněno. Jinak to bude právní stav, jaká jistota - nepovede toto ustanovení k ledabylosti v rozhodování? Jak se zařídí věc, jestliže na př. poplatník se odvolal k nejvyššímu správnímu soudu, zatím úřad změní rozhodnutí; nebo odvolá se finanční správa, nejvyšší soud zamítne odvolání a úřad změní rozhodnutí o své újmě. Jak je možna při tomto stavu věci důvěra poplatníkova, morálka daňová!

O druhých dvou předlohách promluví další řečníci mé strany, ač otázka financí samosprávných územních svazků je mému srdci blízka.

Konstatuji ke konci. že moje strana snažila se vždy o daňovou reformu, protože ji považovala za nutnou. Nikdy nechtěla se domáhati reformy, která by nedala státu, což jeho jest. Avšak nemůže souhlasiti s návrhem, který hřeší těžce proti základním principům demokracie a spravedlnosti, musí býti proti osnově, jež již dnes vykazuje tolik omylu a vad.

Přistoupiti k daňové reformě, uzákoniti ji a nemíti jistoty, že je schopna sloužiti několika desetiletí, je odpovědnost veliká. Uvažme, jaké nedoměrky a ohromné nedoplatky vznikly zavedením nových daní, čili vsunutím do systému něčeho nového!

Úřadu se navalí novým zákonem nové předpisy; úředníci se budou musiti přeorientovati. To znamená zvolnění pracovního tempa. Budou vydány nekonečné peníze za nové tiskopisy. A my dnes už víme, že má zákon četné vady, že na příklad je naprosto neudržitelné vyměřování pozemkové daně podle čistého katastrálního výnosu, že musí se změniti obdobně výdělkové dani.

Máme přesvědčení, že tento návrh zákona při ohromné práci, kterou si vyžádal právě proto, že nebyl zastižen duch, kterého je potřebí pro náš demokratický národ, nevyhoví potřebám a že dnes jej uzákoniti tak, jak byl navržen, jak jsem již dříve řekla, znamená velkou finanční škodu i státu. My se sice pokoušíme podáním řady pozměňovacích návrhů aspoň poněkud upraviti předlohu, ale nebude-li k nim přihlédnuto, nebéřeme za zákon odpovědnost. (Potlesk senátorů čsl. strany nár.-soc.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má pan sen. Toužil.

Sen. Toužil: Slavný senáte! Prosím, aby mi bylo dovoleno, abych jménem své strany mohl prohlásiti, jaké že stanovisko k daňovým předlohám zaujímáme. Většina pánů ze senátu tvrdí, že přijetím těchto tří daňových zákonů, které právě projednáváme, sníží se skutečně daňové zatížení obyvatelstva, a pan ministr financí se odvážil v rozpočtovém výboru senátu a dokonce i s tohoto místa tvrditi, že se těmito zákony nejvíce snižuje daňové břemeno pro obyvatelstvo nejchudší. Není to pravda a později dokáži, že je to vědomá nepravda, která má jen zastříti pravou podstatu celé t. zv. daňové reformy a její pravé poslání.

Všechny tři daňové zákony nejsou ničím jiným, nežli výrazem snahy buržoasie, odbourati všechno hospodářské zákonodárství válečné a poválečné, k němuž musila dáti souhlas, neměla-li býti zlomena její politická moc a nemělo-li dojíti ke konečnému zúčtování mezi ním a proletariátem. Za války i po válce řadou zákonů a nařízení byly zavedeny válečné a poválečné přirážky k daním přímým, jimiž byly odstupňovány jednotlivé přímé daně podle výše důchodu, anebo podnikového výnosu, které postihovaly. Toto odstupňování bylo poměrně dosti ostré. Nezpůsobilo však vyšší daňové zatížení vrstev kapitálově silných, protože při daňové politice nezáleží ani tak na sazbách, jako na tom, jakým způsobem se zajistí správnost přiznání k dani. Tyto přirážky způsobily, že lidé kapitálově silnější a velké podniky nesprávně přiznávali k dani a nesprávně bilancovali. Vysoké sazby ve vyšších stupních důchodu a zisku neznamenaly tedy skutečně vysoké zdanění, ale veliké daňové defraudace.

Tím byl vyvolán v hospodářství naprostý zmatek. Vzpomínám při této příležitosti zejména článku národohospodářského redaktora ťNárodních ListůŤ dr Fouska, který otevřeně přiznal, ze bilance akciových podniků nejsou a nemohou býti správným základem pro bursovní obchody, protože tyto bilance jsou vesměs zešvindlovány jen za tím účelem, aby byly sníženy daně a přirážky samosprávné. Tento stav byl udržitelný nějaký čas a zejména nevadil burse tak dlouho, dokud byla podniková horečka, dokud byla vysoká konjunktura poválečná. V okamžiku krise vypomohla si buržoasie zákonem o daňových odpisech z r. 1924, ale nyní musí sáhnouti k opatření jinému, nemá-li nastati rozklad kapitalistického hospodářství. Finanční kapitál, který je vůdcem kapitalistického hospodářství v tomto období, musí docíliti změn v daňových zákonech, má-li býti vůbec něco platna konsolidační politika kapitalistická, která se provádí již řadu let.

Je to pravda, že, kdo chce dělat daňový systém jen poněkud sociálně spravedlivější, musí jíti dále, než k pouhým daňovým sazbám. Musí zabezpečiti řádnou kontrolu přiznávání k daním a musí se zároveň postarati o to, aby opatřeními, vzatými z jiného než kapitalistického řádu, bylo zabezpečeno podnikání. Musí zároveň zajistiti stát před tím, že kapitály uvnitř země vytvořené nebudou utíkati před vyšším zdaněním do ciziny, kde by následkem nižších daní mohly skýtati vyšší výnos. To prakticky dá se provésti pouze tehdy, když se přikročí k vyvlastnění bank a když celý kapitalistický státní stroj bude nahrazen státním strojem novým, proletářským. Každé polovičaté opatření musí přinášeti jen krisi. Ti, kteří nechtějí jiti dále, než k těmto polovičatým opatřením, musí pocítiti zle jejich následky, ztratí politickou moc. Ti na konec musí ustupovat a musí se spokojit pouhou loyální oposicí. Pro nás komunisty, kteří jsme si velmi dobře vědomi toho, že požadavek vysokého zdanění kapitalistů a kapitalistických podniků přináší krisi kapitalistického řádu a jeho rozklad, je situace ovšem jiná. S požadavkem vysokého zdanění kapitalistů spojujeme zároveň požadavek úplné změny státní formy, vyvlastnění bank a velkých podniků. Stavíme před všechny chudé lidi docela jasně otázku: Chcete platiti velké daně za kapitalisty, nebo chcete dobýti politickou moc, zmocnit se velkých podniků a bank a říditi celý státní aparát i všechno velké podnikání ve svůj prospěch? Pro nás boj za sociálně spravedlivý daňový systém je částečným bojem, jedním z těch četných bojů, které proletariát vede a které nutně musejí vyústiti v konečný zápas o moc, v lidové povstání proti buržoasnímu státu a proti kapitalistickému řádu.

Víme docela dobře, že válečná a poválečná politika daňová se nedělala proto, že snad po válce byli socialisté ve vládní většině, že snad se jim podařilo kapitalisty přesvědčiti a přemluviti, aby dělali politiku sociálně spravedlivější a přece ohrožující jejich kapitalistický řád. Že za války se nezaváděly rychle stoupající přirážky z přímých daní, to není potřebí dokazovati. Avšak ani po válce tomu tak nebylo. Je přece pravda, že v t. zv. revolučním Národním shromáždění bylo socialistů poměrně méně, nežli ve sněmovnách, zvolených r. 1920 a dokonce méně, než ve sněmovnách nynějších, které vzešly z voleb r. 1925. Jestliže tehdy buržoasie ustupovala, pak věděla velmi dobře, proč. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.) Bylo potřebí nějak ukonejšiti lid, bylo potřebí vyvolati dojem, že se bude dělati socialismus postupně a že k tomu není nutno změniti celou státní organisaci a provésti skutečný a rozhodný zápas o moc ve státě. Národ stál tehdy ve zbrani. Po převratu to byli především dělníci, malí rolníci a chudí živnostníci, kteří měli v rukou zbraně, kteří mohli rozhodnouti definitivně o dalším vývoji. Buržoasie je potřebovala přesvědčiti o tom, že republika je jejich a že jí jsou povinni učiniti vše na to, aby státní republikánský aparát byl posílen. To nedělala buržoasie jen v Československu, to dělala v celém světě. Podvod s vývojovým demokratickým a nerevolučním socialismem je podvod mezinárodní. Není to tedy žádný československý vynález. Podařilo se získati část dělníků pro státotvornou politiku. Věřili tomu, že zabezpečují národní samostatnost, domnívali se, že budují aparát republiky, která je dovede k sociální spravedlnosti. Ve skutečnosti šlo však o něco docela jiného. Převratem byla oddělena od starého Rakouska část jeho státního aparátu a tento státní aparát po Rakousku zděděný byl z důvodů prý vlasteneckých dáván do pořádku. Státní aparát, budovaný monarchií kapitalistickou a šlechtickou k potlačování proletariátu, byl obnovován a při tom bylo dělníkům slibováno, že tímto obnoveným rakouským aparátem, vybudovaným na potlačování proletariátu, bude docilováno sociální spravedlnosti. Dnes už všichni dělníci vědí, že to byl podvod, dnes už vědí, proč se v zájmu vlasti musili vzdát za války vybudovaných socialistických rad, které mohli snadno přeměniti v organisaci svého státu, státu dělníků a rolníků.

Sociálně-patriotičtí vůdcové dělali státotvornou politiku. To znamená, posilovali státní aparát po Rakousku zděděný a při tom jim buržoasie povolovala některé sociálně-politické zákony a neodvažovala se přijíti s odstraněním válečných přirážek k daním přímým a byla nucena dokonce souhlasiti s některým rozšířením těchto přirážek. Výsledek se musil dostaviti. Všechno sociálně-politické zákonodárství nemělo a nemá ve státním aparátu náležitý prováděcí orgán a stejně tak poválečná a válečná opatření daňová nebyla a nemohla býti prováděna příslušnou úřední organisací. Všechny tyto zákony nepřinesly a nemohly přinésti lidu to, co se mu slibovalo za to, měšťáci mohli ukazovati na to, že tímto zákonodárstvím pouze zmatek stoupá, a že právě proto musí býti v zájmu konsolidace odbouráno. Dokud česká buržoasie se rvala s buržoasií německou o vedení hospodářského života ve státě, byla ochotna strpěti vůdce sociálně-patriotických stran na ministerských křeslech. Za jejich pomoci vybudovala policii, četnictvo, vojsko, dala si schváliti zákon na ochranu republiky, zákony tiskové, a když jí sociální patrioté vybudovali dosti silná opevnění, že se v nich cítí bezpečna před bezprostředním útokem proletariátu, pak sociálně-patriotické vůdce vyhodila. Pan dr Mayr-Harting a pan dr Spina přišli už k hotovému. Nepotřebovali se hmožditi s tím, aby napravili škody, jež válka a rozvrat staré monarchie natropilo na měšťáckém státním zřízeni. Tu špinavou práci vykonali za ně pánové Bechyně, Stříbrný a Meissner a proto se cítí starý rakouský klerikál v tyrolských zemích i německý agrárník v ministerských křeslech Československé republiky jako doma.

Byla to právě polovičatost sociálních patriotů a jejich státotvornost, která dala buržoasii politickou moc, která ji posílila na úkor socialismu. Právě to, že sociální patrioté zapomenuli, že předpokladem opravdové socialistické politiky je rozbití měšťáckého státního aparátu, právě proto, že zapomenuli, že socialistické požadavky lze vytyčovati jen tehdy, když masy vědí, že jejich plnění bude znamenati rozklad kapitalistického řádu i státu a vynutí si konečný zápas o politickou moc, přinesli proletariátu jen almužničky, jen drobné dárky, které mu dnes buržoasie bere, ale buržoasii dali vše, co chtěla a co potřebovala k dnešní svojí politice. To je důvod, proč říkáme. že sociální patrioté jsou objektivně pomocníky buržoasie, to je důvod, proč nazýváme sociálně-patriotické strany buržoasními reservami.

Jestliže dnes přichází ministr financí s tím, že sazby daně důchodové a daně výdělkové ve vyšším stupni působí pouze daňové defraudace a musily by míti za následek útěk kapitálu do ciziny, pak mají právo odmítati toto jeho zdůvodnění daňové reformy pouze ti, kteří vedou proletariát k přímému zápasu o politickou moc, kteří dokazují, že je potřebí rozbíti měšťácky státní stroj a nahraditi jej státem proletářským a že je potřebí, aby tento proletářský stát vyvlastnil velký průmysl, banky a velký obchod. Sociální patrioté mají na vybranou: buď se omeziti na loyální oposici, to je na pouhé mluvení proti daňové reformě, anebo otevřeně přiznat, že se mýlí, že neměli pravdu vedoucí lidé z II. Internacionály, ale že měl pravdu Lenin, ruská revoluce a že má pravdu Internacionála III.

Sociální patrioté si již vybrali, zůstali věrni své loyální oposici, omezit se na mluvení v parlamentě, odmítli spolu s námi komunisty přenésti boj parlamentu do ulic, z měst do vesnic, do továren, a tak pomohli buržoasní většině k snadnému vítězství. Že jejich způsob boje proti daňové reformě, jejich způsob boje za sociálně-politické požadavky je naprosto nesprávným, to nejzřetelněji dokazuje způsob, jímž buržoasní větš ina projednává v těchto sněmovnách všechny tři daňové předlohy.

V rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny se ještě jakž takž debatovalo. Buržoasie slibovala, že vládní návrh bude hluboce změněn, protože se bála, protože ještě nevěděla, zda se sociální patrioté nedají strhnouti k podobnému odporu jako při předlohách celních a zda při tomto odporu skutečně nevytrvají tak, jak měli vytrvati při celních předlohách, když měly býti tyto předlohy zmařeny. Jakmile však již věděla, že sociální patrioté zůstali věrni své víře v parlamentním povídání, pak ihned docela manifestačně všem lidem vzkázali. že parlament nic jiného než parlament není. O debatu v plenu poslanecké sněmovny se již páni z většiny nestarali. A když zákon přišel do senátu, tak ukázali ještě zřetelněji, že na ně pouhé debaty v parlamentě neplatí. Zpravodaj prohlásil ihned na počátku, že se na předlohách nesmí změniti ani čárka, a aby se ušetřilo, tak se celá debata ani neprotokolovala. Proto oposice vyšla z výboru. Neměla však jednotně pouze z výboru vyjíti do kuloárů senátních, ale měla jíti ven, přímo k masám pracujícího lidu a měla je vésti do boje.

Je úplně samozřejmo, že my komunisté svoji kritiku neadresujeme pánům z vládních lavic. Jim je naše mínění naprosto lhostejné. Mluvíme tu z oken, mluvíme k masám pracujícího lidu, protože víme, že o vážných politických a hospodářských otázkách rozhoduje skutečná moc a ne pouze její stín, její mátožná odvozenina, měšťácký parlamentarism. Víme, že politiky z měšťáckých stran nemůžeme přesvědčiti o tom, že jejich politika je sociálně nespravedlivá, že ničí velikou část národů, které obývají tento stát. Avšak, i kdyby se nám podařilo přesvědčiti tento tak říkajíc, ťslavný senátŤ, pak stačí, aby si na celý senát kapitalisté najali pár set kluků v černých košilích, a nebude-li státi za oběma sněmovnami skutečná.moc ztělesněná buď ve státním aparátě, anebo v lidových masách, tedy na bezbranné lidi pár těch klackářů stačí. Právo bez moci nic není. A moc, která stojí za právem chudých, to je moc mas pracujícího lidu, odhodlaných jíti do otevřeného boje, t. j. jen jednotná fronta dělníků, malorolníků i drobných živnostníků a všech chudých lidí. Jim je potřebí dokázati, že těmito daňovými předlohami převalují se na ně břemena, spojená s udržováním státního aparátu, kterého používáte proti mm, jim je třeba předložiti spravedlivé a rozumné a plně odůvodněné požadavky a zároveň říci, že splnění těchto požadavků bude znamenati další rozklad kapitalistického státu a kapitalistického hospodářství, který si vynutí, aby rozbili vaši státní mašinu a udělali si svůj stát rolníků, malých dělníků. drobných živnostníků, stát chudých lidí. (Sen. Šťastný: To jsou sliby, které se nesplní a které zklamou!) Když ty to nechceš!

Všechny tři daňové předlohy, které současně projednáváme, dotýkají se jen přímých daní a přirážek samosprávných k nim. Není to tedy daňová reforma v pravém smyslu, protože nereformuje všechny daně, nýbrž je to pouze reforma přímých daní, které se vyměřují podle výše důchodů a podnikatelských výnosů, které následkem toho mohou postihovati větším procentem větší důchody a větší výnosy a mohou býti upraveny tak, že se při nich může bráti plný zřetel na sociální postavení poplatníkovo. Kdyby snížení všech přímých daní a všech přirážek k nim bylo poměrně stejné, t. j. kdyby všechny tyto daně se snižovaly o stejnou poměrnou část, takže by bylo možno snáze namlouvati lidu, že tato daňová reforma je spravedlivá, neznamenala by nic jiného, než přesun daní z bohatých na chudé. Vždyť o to, oč klesne výnos daní přímých a přirážek samosprávných, musí nezbytně stoupnouti výnos daní nepřímých a samosprávných přirážek. Pan ministr financí sice tvrdí, že tomu tak není, při tom však docela vědomě napaluje masy chudých lidí. Již při jednání o rozpočtu prohlásil, že zlepší vybírání daně obratové a očekává větší výnos této daně než dosud. Daně nepřímé byly zvýšeny v poslední době v celé řadě případů a tak se podařilo finanční správě vykonati nezbytné přípravy pro tuto t. zv. ťdaňovou reformuŤ.

Konečně se v návrhu zákona o úpravě finančního hospodářství samosprávných svazků přímo samosprávám nařizuje, aby zavedly všechny samosprávné dávky a tím nahradily úbytek přirážek ke státním daním. Zde je tedy přesun daní přímo zákonem nařízen, a nikdo nemůže tento fakt popírati. Ve skutečnosti ovšem není úprava daní přímých taková, aby se mohlo mluviti o poměrně stejném snížení všech daní. Skutečné a největší snížení daní nastává tam, kde je na dani interesován finanční kapitál. Naproti tomu se nesnižují, a dokonce zvyšují přímé daně, které postihují chudé poplatníky. Rozumí se samo sebou, že nezáleží pouze na daňových sazbách, nýbrž především na tom, jaká část důchodu, anebo výnosu podnikového se zdaní. Zatím však, abychom ukázali jen v hrubých rysech smysl těchto předloh, budeme se zabývati srovnáním sazeb. Pro finanční kapitál jsou nejdůležitější zvláštní daň výdělková z akciových podniků, daň z tantiem a úprava daně důchodové v nejvyšších stupních. Zvláštní daň výdělková u akciových podniků činila před válkou 10% z bilančního zisku a k tomu přistupovala až 4% daň předválečná, která se platila podle rentability podniku. Bylo tedy zdanění nejvýš 14% a nejméně 10%. Za války a po válce byly zavedeny válečné přirážky, které se řídily rentabilitou podniku a činily nejvýše 8%. Při výpočtu daně se před válkou od bilančního zisku nesměly odčítat daň s přirážkami a po válce teprve zákonem o financích samosprávných z r. 1923 bylo zavedeno vypočítávání daně ze zkráceného základu pouze v tom případu, když podnik dospěl maxima zdanitelnosti daní státní i se všemi přirážkami.

Vládní návrh zabezpečuje všem podnikům akciovým, které budou platiti daň v předepsaných lhůtách, že bude pro ně daň vypočítávána ze základu, zkráceného o daň i přirážky. Již to znamená velikou výhodu. Nové sazby, které jsou navrženy, činí 8% sazby základní a k ní přistupují rentabilní přirážky, které činí nejvýše 6%. To znamená, že se sazba pohybuje od 8% do 14%. Nemůžeme ovšem srovnávati tuto sazbu ze základu zkráceného se sazbou starou, která byla vypočítávána z celého čistého zisku. Musíme si vypočítati, kolik se má platiti podle nového zákona z celého zisku bilančního. Tu pak uvidíme, že z celého bilančního zisku se bude platiti při maximálních přirážkách 470% z daně státní od 5 ¹/₂% do 7.7%. To znamená, že zvláštní daň výdělková z podniků akciových se snižuje i proti poměrům předválečným téměř o celou polovici. Je to jediná daň přímá, která bude po reformě daňové nižší, než byla před válkou.

Státní daň z nejvýnosnějších podniků bude ovšem ve srovnání s poměry dosavadními snížena mnohem více. Současně projednáváme předlohu zákona o t. zv. stabilisačních bilancích, jíž se dovoluje každému podniku, aby si přepočítal cenu svých zařízení a všeho svého majetku a podle toho si změnil akciový kapitál. Nominelní cena akcií, z níž se vypočítává procento výnosnosti, podle něhož se řídí rentabilní přirážky k dani státní, bude tak u podniků nejvýnosnějších zvýšena a tím přirozeně procento výnosnosti klesne. Podnik, který vynášel nyní 20 nebo 25% a z něhož se následkem toho platila největší rentabilní přirážka, bude vynášeti po změně akciového kapitálu 6 až 8% a nebude se z něho tedy platiti rentabilní přirážka žádná, anebo nejvýš 2%. To znamená, že státní daň z nejvýnosnějších akciových podniků klesne ve srovnání s dosavadními poměry také o více než o ²/₃.

Daň z tantiem, jež platí akciové podniky členům svých správních rad, činila před válkou 10% a k nim byla zavedena 200%ní přirážka státní, takže se platilo z vyplacených tantiem 30%. Podle nového zákona budou platiti daň z tantiem pouze volení členové správních rad, ředitelé bank a velkých podniků, budou od daně z tantiem vůbec osvobozeni. Platiti se bude pouze 10%. t. j. snižuje se daň z tantiem o plné ²/₃. U daně důchodové. která byla dříve nazývána daní z příjmu, dochází podle nového zákona k průměrnému snížení o 40%. To jest ovšem pouze průměr. Ve skutečnosti zavedení daně ze mzdy a úpravou některých předpisů u malých zemědělců je snížení pro nejchudší lidi mnohem menší a v některých případech dokonce jen zdánlivé. Na tyto okolnosti poukáži později. Avšak i když k nim nepřihlížíme a používáme oficielních dat o snížení daně důchodové. vidíme, že při důchodu od 8 do 13.000 Kč snižuje se daň o 37.34%. avšak u důchodů větších než 100.000 činí snížení skutečných 40% a v některých případech dokonce i více. Také u daně rentové vidíme důležité opatření ve prospěch velkého finančního kapitálu. Rentová daň ze vkladů bankovních se snižuje na polovinu, na úroveň rentové daně ze vkladu placené spořitelnami a záložnami. To ve spojitosti se zákony o úlevách daňových a poplatkových při fusi akciových podniků neznamená jen úlevu daňovou, ale přirozeně také význačnou podporu kapitálové koncentrace. Soustředěním všech ukládaných kapitálů do několika málo bank budou sice opatřeny dostatečným množstvím kapitálu velké podniky, ale drobní podnikatelé a zemědělci, odkázaní na malé místní ústavy peněžní, ztratí úvěr. Rovněž i u daně domovní je opatření velmi výhodné pro všechny továrny. Samostatné tovární budovy a křídla budov výhradně věnovaná výrobě jsou od daně domovní vůbec osvobozeny, za to však malí živnostníci budou ze svých dílen platit plnou domovní daň.

Celkem lze říci, že daně přímé pro finanční magnáty budou sníženy o více než polovici. Pro ně také má největší význam snížení samosprávných přirážek, protože jim na chudinství obcí a zařízení obcí, v nichž mají své podniky, tuze mnoho nezáleží a protože na ně také nijak nedolehnou obecní dávky, jichž výnosem bude nahrazován výnos samo správných přirážek. Tímto skutečně ohromným snížením daní se umožní akciovým podnikům správnější bilancování, pokud to budou potřebovati pro své bursovní spekulace. A právě v těchto úlevách pro finanční magnáty je jádro celé daňové reformy. Za obrovské úlevy jim poskytnuté se musilo přirozeně dostati odměny těm vrstvám obyvatelstva, které svojí politickou mocí splnily přání finančního kapitálu. Jsou to především velcí podnikatelé soukromí, velcí obchodníci, velcí sedláci a kněží.

Velcí podnikatelé bývají zpravidla zúčastněni na podnikání a obchodech finančního kapitálu. Má tedy pro ně význam již to, co z daňové reformy získává finanční kapitál. Vedle toho mají zájem na dani důchodové, o jejímž snížení v nejvyšších stupních jsem již mluvil. a pak na všeobecné dani výdělkové. Všeobecná daň výdělková po válce se platí mimo staré kontingenty. Je vyměřována na základě klíče pro všeobecnou daň výdělkovou, vydaného v příloze k výnosu finančního ředitelství pražského ze dne 12. prosince 1922. Sazby v tomto klíči uvedené jsou až do výnosu 20.000 Kč jednotné a pro výnosy vyšší dvojí podle horní a dolní hranice. V praksi se snižovaly z vyměřování daně sazby do 20.000 Kč o ¹/₃ až ¹/₂ a pro výnosy vyšší se používalo hranice dolní. Jen v případech, kde skutečný výtěžek přesahoval výtěžek pravděpodobný, z něhož se daň skutečně vyměřovala, bylo používáno sazeb vyšších, buď plných sazeb klíče pro výnosy do 20.000 Kč, anebo sazeb podle horní hranice, mírněji snížených. Daň se vyměřovala z celého čistého výnosu, který nesměl býti zkracován o daň s přirážkami.

Podle vládního návrhu se daň platí ze základu sníženého o daň s přirážkami. Zdá se na první pohled, že je to opatření stejně výhodné pro bohaté, jako pro chudé. Ve skutečnosti při přirážkách samosprávných 470% se tím snižuje ve srovnání s daní placeného z celého čistého výnosu, daň pro živnostníka, jehož podnik vynáší 7.000 Kč, pouze o 8%, ale pro továrníka, jehož podnik vynáší 1 milion Kč, se snižuje daň téměř o 19%. Již toto opatření ukazuje, jak byla celá všeobecná daň změněna. Výhodně pro fabrikanty a velmi nevýhodně pro nejchudší živnostníky. Základní sazba daňová činí podle nového zákona 2.5% a snižuje se pro část výnosu do 30.000 Kč na ¹/₂% a pro část výnosu vyšší než 140.000 Kč se zvyšuje na 4%. Do výnosu 15.000 Kč se má platiti ¹/₄%. Pro živnostníky, kteří nemají celkem více důchodu než daně prosté minimum a jichž živnost nevynáší víc než 7.000 Kč, se snižuje sazba na ¹/₈% a daň státní se neplatí a platí se pouze přirážky k ní, jestliže živnost takového chudáka nevynáší více než 4.000 Kč ročně. Je nyní otázka, jaké skutečné zatížení ve srovnání s dosavadním stavem nastane pro chudé živnostníky a pro bohaté fabrikanty..Na příklad chudý švec na vesnici, jehož živnost vynáší 7.000 Kč, platil všeobecnou daň výdělkovou podle klíče na všeobecnou daň výdělkovou ²/₃ sazby, která činila 16 Kč, tedy zhruba asi 11 Kč. Jestliže nemá jiného příjmu, bude platiti podle nového zákona 8.80 Kč. Podle dosavadního zákona platil ovšem k sazbě ještě válečnou přirážku, která činila 50% daně, tedy 5.50 Kč, z níž se však neplatily přirážky samosprávné. Tomuto ševci se tedy daň nepatrně snižuje. Jestliže však má několik kousků polí a baráček, které mu vynášejí víc než 3.000 Kč ročně a má-li na př. jen dvě děti, pak bude ze své živnosti platiti ¹/₄%, to znamená 17.50 Kč, čili základ přirážkový mu stoupne o 6.50 Kč. Fabrikant, jemuž továrna vynášela 1 milion korun, platil podle dolejší hranice, tedy ve stejném případě, kdy se menšímu živnostníkovi sazba snižovala o ¹/₃, 28.200 Kč a k tomu 250% přirážky, t. j. 70.500 Kč čili dohromady 98.200 Kč. Nynější jeho daň bude však, počítáme-li se snížením základu, které nastane při přirážkách 470%, pouze 31.188,92 Kč. Je pochopitelné, že již při zmíněné úpravě daně domovní a při zostřeném vybírání daně obratové bude znamenati tato úprava všeobecné daně výdělkové další zhoršení konkurenčního zápasu malých živností s fabrikami a ovšem také s podniky akciovými, jak jsme již ukázali výše. Strana živnostenská však štve pouze proti družstvům a na kapitalistické podniky zapomíná. Tak vypadá prakticky její boj proti Baťovi a pro drobného obuvníka.

Také úprava daně pozemkové je podobná. Daň pozemková by měla býti zrušena, protože je daní vyměřovanou na základě starých katastrálních výnosů a není vůbec odstupňována podle velikosti hospodářství. Kdyby byla nahrazena i pro malé nevýhodnou a pro velké výhodnou úpravou všeobecné dani výdělkové, znamenalo by to, že by malý domkář platil asi ¹/₄ toho, co musí platit na dani pozemkové velkostatkář, který však vydělává na svém statku ¹/₂ milionu, asi třikrát tolik. Daň pozemková byla udržena jen v zájmu bohatých sedláků, kteří se zmocnili zbytkových statků, t. j. zmocnili se půdy, jež byla slíbena chudým zemědělcům. Také páteři dostali odměnu za své služby finančnímu kapitálu. V dani důchodové je obsažena největší výhoda pro kláštery. Pro každou spotřební domácnost, pro každou rodinu se vyměřuje daň důchodová ze součtů všech příjmů příslušníků této domácnosti. Daň z příjmů klášterů se ale vyměřuje tak, že se přímo rozdělí na jednotlivé kněze, nebo mnichy, nebo jeptišky stejným dílem. Podle starého zákona měli právo na paušalovanou srážku, na pracovní oděv toliko lidé těžce pracující. Nyní podle nového zákona daňového budou míti právo na tuto srážku všichni mniši a na př. pan biskup s příjmem 100.000 Kč bude míti právo při přihlášce k dani důchodové si sraziti na svůj pracovní oděv 9.200 Kč, zatím co slévárenský dělník s příjmem 10.000 Kč ročně má právo pouze na srážku 2.000 Kč. Pro pátery největší výhody,jsou však obsaženy v dani domovní. Od daně domovní jsou osvobozeny nejen kostely, nýbrž i fary a biskupské residence. Pan biskup ze svého zámku nebude platiti žádnou daň domovní, ale chudák, třebas byl katolík, bude z roztrhané chalupy platiti domovní daň, která bude dokonce tam, kde se platí domovní daň třídní, podle nového zákona ještě zvýšena.

Pro všechen pracující lid znamená předloha zhoršení jeho hospodářských poměrů. Je tomu zejména tak u daně ze mzdy, kterou budou platiti dělníci a zaměstnanci vůbec, která se jim bude srážeti přímo na závodech. Na základě zavedení této daně nepřijde u dělníků a zaměstnanců státní správa ani o haléř. Celkový výnos daně z příjmu bude u dělníků zavedením daně ze mzdy zvýšen, což konečně doznává sám ministr financí, který dokazuje, že výnos daně z příjmu se nesníží o 40%, o něž se snižují sazby, nýbrž méně, poněvadž daň bude od dělníků důkladněji vybírána.

Nemohu zabíhati do podrobností. To je věcí specielní debaty. Stručně lze říci, že celá daňová reforma znamená úlevu pro kapitalisty. Zejména pro finanční kapitál je vyvrcholením stabilisační a konsolidační politiky kapitalistické. Musí přinésti ovšem zvýšení daňového zatížení pro nejchudší obyvatelstvo, pro pracující lid a to především proto, poněvadž bude znamenati zvýšení daní nepřímých a samostatných dávek. Celá daňová reforma je jen přesunem daní z bohatých na chudé. Tento fakt nelze zastříti. I když lze předpokládati, že většina senátu schválí zákon tak, jak vyšel ze sněmovny poslanecké, neznamená to konec bojů o daňové zatížení.

Naopak. Jakmile zákon vstoupí v platnost a lidé poznají jeho účinky, vznikne nové volání po provedení další daňové úpravy, po odstranění toho, co většina dnes usnáší. Chudí lidé však pochopí, že boj o daňový systém je jen částečným bojem proletariátu a chudých lidí s buržoasií, zejména s finančním kapitálem a že může býti vítězně vybojován pouze tenkráte, když proletariát dobude státní moci a změní celou státní organisaci. Měšťácká většina vychází z boje o rozvržení daní vítězně. Vyložil jsem již, proč. Je potřebí ještě říci, že je to vítězství Pyrrhovo. Vždyť právě tímto vítězstvím měšťáků a finančního kapitálu budou soustavně přesvědčováni malí živnostníci, malí rolníci a dělníci, že jim nepomohou prosby, ani parlamentní kritika, ale že jim může pomoci toliko rozhodný zápas o celou moc ve státě, o vládu nad nahromaděnými výrobními prostředky a nad organisací finanční. Toto vítězství buržoasie učiníme zbraní revolučního hnutí v zápasu o vliv na masy, toto vítězství buržoasie se stane jednou z příčin pádu buržoasní moci. (Potlesk komunistických senátorů.)