Úterý 12. července 1927

Jak ospravedlňují občanské strany účastenství na všech těchto atentátech proti obyvatelstvu? Nedělní kazatelé měšťáckých stran, páni ministři, kteří každé neděle putovali na venek - až jim to patrně živnostenská strana zabránila, jak, to nevím, v posledním čase slyšíme o tom tak málo - hlásali naslouchajícímu obyvatelstvu nové spasitelné učení. To jest podíl na moci. Klamete se přece nesmírně, domníváte-li se, že máte podíl na moci. Pohlížíte-li na dovozní povolení na uhlí, na cla, na kongruu, na všechno to, co měšťáctvu vůbec má sloužiti, jakožto na podíl na moci, prosím, pak máte snad pravdu. Ale jak se to má ve skutečnosti s tímto účastenstvím na moci? Ukázalo se to přece v nejnovější době zase velice jasně, při ubohém zákoně o kursech pro geometry na technikách. Nešlo snad o to, aby zavedeny byly německé kursy pro geometry na zdejší technice, nikoli, šlo jen o to je udržeti, ale proti odporu národních demokratů a křesťansko-sociální strany lidové nemohli jste poříditi. Mluvíte o účastenství na moci, chcete nám skutečně namluviti, že školská autonomie, které se tolik dovoláváte, bude poskytnuta? Školská autonomie, kterou loni na podzim ministr dr Hodža slíbil ke dni 1. července t. r.? Když jste spolkli a aportovali vládě předlohu o reformě správy, přišly zase nové sliby. Slyšeli jsme také, jak bude vypadati školská autonomie. Bude to v podstatě obnovení starých okresních školních rad a to jmenují pánové školskou autonomií! Ale nevidím dosud ani té a podíváme se dobře na to, jak tyto okresní školní rady budou vypadati.

Ale ještě jeden obrovský úspěch zaznamenáváte. Jistý profesor zdejší vysoké školy stal se poradcem v ministerstvu školství, patrně odborník, ovšem pán, který ještě nežije příliš dlouho v Československu a jak se obávám, nebude obzvláště dobře znáti poměry. Proč to právě musí býti medik, nevím. Ale jakou moc tento pán bude míti, jeví se již z toho, že nemá ani kanceláře v ministerstvu, budou se mu posílati spisy, které mu budou chtít posílati. A má-li se vliv prof. Wagnera projevovati týmž způsobem, jako jeho požitky, které činí 170 Kč měsíčně, můžeme si asi představiti, jaký vliv tento muž bude míti. Při této příležitosti chci poznamenati: prof. Wagner má se státi odborným poradcem pro vysoké školy. Což nemáme jiných starostí, nemáme také obecné školy ve státě, není zájem milionů Němců v tomto státě mnohem více zúčastněn na obecných školách nežli na vysokých školách? Pro obecné a střední školy nemáte patrně žádného zájmu, to vám nepřekáží - tam chodí jen proletáři - nýbrž vám záleží jen na vyšších školách a nikoli na obecných a občanských školách.

Ale obzvláště křesťansko-sociální strana se domnívala, že musí seslabiti útoky oposičních stran předivem lží. Pražská "Deutsche Presse", kaliště pana ministra spravedlnosti, přinesla po přijetí předlohy o reformě správy zprávu, že se u jistého bývalého zdejšího člena parlamentu - míněn jest prof. Kafka - konala schůzka s novou společností, nikoli Mayr-Harting, nýbrž Mayer-Hanreich, dále s jedním německým sociálně-demokratickým a komunistickým senátorem a nevím s kým ještě. Prohlašuji zde především před celou veřejností, že se žádný německý sociálně-demokratický senátor nějaké takovéto porady nezúčastnil. To chci zdůrazniti ještě jednou, ač tomu nikdo nevěřil. Ale tyto lži, které byly rozšiřovány, měly míti jen ten účel, aby zdiskreditovaly boj proti předloze o reformě volebního práva. Kdo rozšiřoval tuto zprávu dále? Vážný tisk se o věc dále nestaral. "Der Neue Morgen", pražský pokoutní list posledního řádu a orgán pana Stříbrného přinesly tuto zprávu. Budeme míti ještě příležitost, obírati se blíže styky mezi posl. Stříbrným a panem ministrem spravedlnosti Mayr-Hartingem. Budeme jednou probírati, proč právě pan posl. Stříbrný se cítí povolán hájiti zájmy křesťansko-sociální strany. Ale jest příznačno, že křesťansko-sociální strana nenalézá jiného prostředku, nemá jiné cesty, aby své jednání ospravedlnila, nežli neoprávněné lživé útoky proti jiným osobám. Jest to věc velice špatná, když ji někdo hájí takovýmito prostředky. Čím pak byli naši křesťanští sociálové a naši členové "Bund der Landwirte" ve starém Rakousku? Byli tehdy nejvěrnějšími panoši rodu Habsburského, černožlutí až do nitra své duše. Myslím, že nebylo žádné předlohy, žádné vojenské předlohy, žádné předlohy o válečné službě, kterou by tyto strany nebyly spolkly s nadšením. A jejich společníkem při tom byl pan dr Kramář, který právě tak jako vy ve starém Rakousku přijímal všechno slepě, co mu rod rakouský předkládal, a stará společnost z dřívějšího Rakouska se zde zase shledala ve znamení útisku pracujících tříd. To jest to přece, co všechny zde mezi sebou sjednocuje ve většinu.

Pánové, přiznáváte sami, že jste vstoupili bezpodmínečně do vlády, a nyní hlásáte nové spasitelné učení, že Němcům v tomto státě lze pomoci jen účastenstvím na moci; že ovšem jen znenáhla, jen peu á peu, by se tím poměry zde změnily ve prospěch Němců. Vstoupili jste bezpodmínečně do vlády, nedosáhli jste také, jak sami přiznáváte, dosud toho nejmenšího, ačkoli jste více nežli 1 rok ve vládní většině a zasedáte skoro 1 rok ve vládě. Vysmíváte se nám vždy, že se nám nepodařilo, co se podařilo vám, semknutí se stranami jiné národnosti. Nuže, tento druh semknutí, jaký jste vy, pánové, přivodili, můžeme míti každého dne. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Stanovíte-li za normu, že národnostní mír zde může býti zjednán jen na cestě, kterou nám ukazujete, totiž t. zv. účastenství na moci, ve skutečnosti však podrobení se moci, pak prohlašujeme: po této cestě nemůžeme se bráti. Nepotřebujete se naprosto starati o nás. My socialisté cestu k sobě nalezneme. Ovšem na jiných podkladech nežli vy, poněvadž my nemůžeme jít spolu, abychom se zase zítra rozloučili, tak jako vy to budete musit učiniti dříve nebo později, ať chcete čili nic. Takovouto politiku socialisté provozovati nemohou, poněvadž socialistická politika není politikou z dneška na zítřek, nýbrž musí býti zásadní politikou. My se svými českými soudruhy dojdeme také v národnostní otázce ke shodě na základě poctivé vůle obou stran, poskytnouti oběma národům v tomto státě jejich právo, nikdy však na základě podrobení jednoho národa pod druhý. Pánové, jest dosti známek pro to. Dokázali jsme na sjezdu strany, v nádherné dny Olympiády zde v Praze; jakým v pravdě mezinárodním smýšlením prodchnuti jsou všichni dělníci, kteří v tomto státě obývají. Byli byste vy to dovedli, aby se na pražských ulicích zpívali, ovšem nikoli šovinistické štváčské písně, ale německé písně? To jsme přece dokázali my, kteří jsme, jak známo, v tomto směru zůstali tak daleko za vámi, to dokázala již mezinárodní solidarita proletariátu v tomto státě. A my se svými českými soudruhy jsme pyšnými na tyto dny Olympiády, že přijde čas, kdy ruku v ruce, ale pak trvale v tomto státě budeme moci postupovati.

Pánové, my oba tyto návrhy zákonů zamítneme, neboť jsou, jak jsem řekl, útokem na dělníky v tomto státě a útokem na nás jako na národ. Nejsou prvním, nýbrž již druhým útokem na všeobecné a rovné právo volební. S volebním právem vojínů jste začali, s omezením volebního prává pro okresní a zemská zastupitelstva pokračujete a s útokem na všeobecné rovné volební právo vůbec skončíte. To víme, vy chcete boj, vyzvali jste nás touto předlohou k boji, přijímáme tento boj. Nebojíme se boje, milujeme jej, vždy jsme bojovali, dokud žijeme. A v tomto boji obstojíme stejně vítězně, jak jsme jej vítězně vedli proti našim utlačovatelům ve starém Rakousku. (Potlesk něm. soc. dem. senátorů.)

Místopředseda Donát (zvoní): Pan sen. dr Heller užil podle stenografického zápisu ve své řeči těchto slov: "Z těch vyjímám samozřejmě Italii, Rumunsko atd., jež jsou vyloučeny co se týče jejich vlád v posledních letech z řady civilisovaných a spořádaných států."

Volám pro tuto část řeči pana senátora dodatečně k pořádku.

Dále má slovo pan sen. dr Witt.

Sen. dr Witt: Slavný senáte! Chápu se slova, abych zde jménem našeho klubu zdůvodnil stanovisko k oběma předlohám. Budiž mi však především dovoleno doznati, že chápu se slova s jistou nechutí, více znechucen než znaven. Znechucen způsoby, kterými se obě tyto tak důležité předlohy v této sněmovně projednávají. Račte jen uvážiti, velectění pánové, že naše vláda v této již pokročilé letní době, v níž se jinde parlamentární sbory jistě nesvolávají, svolala nás k ústavnímu projednání dvou tak důležitých a objemných předloh.

Ústavně-právní výbor zhostil se své práce ve třech schůzích, z nichž dvě trvaly s malou přestávkou od 9 hodin ráno až do 12, resp. 1 hodiny v noci. Pánové, nežaluji na nějaké nepohodlí, ale poukazuji na tyto vnější momenty již proto, abych vám zde mohl demonstrovati, jakou vážnost naše vláda přičítá tomuto slavnému sboru, když jej za takových okolností nutí k práci. A. veřejnost, především žurnalistická, této naší práci věnovala moc málo pozornosti. Jednotlivé listy přinášely jenom výňatky z řečí svých straníků a orgán pana min. předsedy uznal za vhodné v posměch uvésti veškerou práci, kterou i podle uznání předsedy ústavně-právního výboru konala oposice. Konečně vláda sama - velectění pánové, dnes jste toho svědky - uznala za vhodno konati ministerskou radu a tento sbor ignorovati.

Velevážení pánové! Kdyby toto vše se bylo odehrávalo po prvé, jistě bych se zde o tom nezmiňoval, ale vidíme, že je to systematický postup a systematické znevážňování tohoto sboru. Pánové, toto jednání je zřejmě protiústavní. My sociální demokraté nijak jsme se nenadchli pro dvoukomorový systém, ten nám byl vnucen, ale jakmile byl vtělen v ústavu, jakmile byly obě komory uvedeny v právní život, my jsme se podrobili, naše strana tuto komoru obeslala a všichni, kteří tuto stranu zde zastupujeme, snažili jsme se loyálně zde spolupracovati. Ale vláda po celá léta, co tento sbor existuje, spíše mu projevovala tu nevážnost, jak jsem už řekl, než aby jakýmkoliv způsobem na jeho součinnost reflektovala.

Velectění pánové! Tu je potřebí říci: Dost té hry! Buď senát, anebo nesenát. Ale takový senát, senát na oko, my trpěti nemůžeme v zájmu své vlastní důstojnosti! A já apeluji na všechny činitele, zejména na předsednictvo tohoto senátu, aby hleděli aspoň pro příště zjednati senátu plné právo a také respekt u vlády.

To pokládal jsem za nutné v ohledu formálním říci a mám za to, že i vy, pánové z majority, třeba to otevřeně zde nedoznáte, budete míti jistě nemilý pocit nad tím, jak se tu s námi zachází.

Velectění pánové! A teď k předloze samé. "Zákon o reorganisaci politické správy" - tak zní jeho nadpis. Ale podíváte-li se na celý tisk, uvidíte, že zákon obsahuje jen málo toho, co se týká organisace politické správy. V podstatě tento zákon obsahuje jenom změnu zákona o župách, zákona, který jenom v první části hlavy druhé zabývá se organisací administrativy. Proč na to, pánové, zde poukazuji? Abych vás upozornil na jistý stálý zvyk naší vlády. Kdykoliv se u nás upravuje zákonem nějaká důležitější materie, vplete se do toho ještě něco, co tam vlastně nepatří, anebo jen zdánlivě patří. Přece nemůže nikdo vážně tvrditi, že naše politická správa, která jest jistě hodně komplikovaná, může několika články, jak je zde vidíme, vážně býti organisována. Ale naše vláda sleduje tu jiný cíl. Připadá mi zde jistá reminiscence z mého mládí. Vyrostl jsem na vesnici poblíže hranic, a tu jsem poznal dosti často, že hospodář, s nímž jsem na pole jezdil, když vezl naloženou fůru zpět, přes hranice něco v té fůře převezl, aby to nebylo viděti, zejména aby to neviděla finanční stráž. A na tento zvyk našich občanů, kteří dříve bydlili tam u nás na pohraničí - nechci říci, že se to také někde jinde děje - sleduje naše vláda. Naše vláda považovala za potřebné organisovati politickou správu a specielně tu její část, která je, abych tak řekl, nejvíce odiosní, totiž policejní právo trestní.

Velevážení pánové! Přijíti tak s nějakým zákonem, jenž by neobsahoval nic více, než právě policejní bič, to by jistě nevypadalo příliš lidově. Snad by to ani nebylo vhodné těm voličům anebo vrstvám, které zastupuje majorita. Tu vláda zcela chytře vloží to do té fůry reorganisování autonomie a není to tak nápadné a vláda to tam vyřídí několika paragrafy, resp. články. Loyálně uznávám, že jistě naše policejní právo potřebuje reformy. Vždyť spočívá na hodně starých zařízeních z doby absolutistické. Vláda mohla přijíti s moderním kodexem, jenž by obsahoval nejen reformu materielních ustanovení, nýbrž i formálních. Mohla reformovati trestní policejní právo a trestní policejní řízení. Kdyby byla naše vláda přišla se samostatným zákonem, tak by bylo na ni žádáno nějaké zlepšení, nějaký pokrok oproti době rakouského absolutismu a samostatný zákon byl by vyvolal větší odpor. A tu, když vláda přišla s druhým zákonem a čekala, že venku vyvolá velký odpor, myslela si zcela správně, že se odpor trochu rozdělí a že se nebude věděti, proti kterému usnesení se má odporovati více. Vláda měla povinnost přijíti s reformou trestního práva a reformou trestního řízení a specielně s takovou reformou trestního řízení, která by všechny trestní činy podrobila judikatuře samostatných orgánů, ať již ho jmenujeme praetorem nebo jiného, nebo smírčího soudce a podobně, a nám by to bylo jistě vítáno, zejména kdyby ten orgán byl vybaven takovými výsadami, jak je mají soudci, kdyby byl nadán neodvislostí vůči vládě. Nic takového se nestalo. Vláda převzala staré rakouské policejní právo, které bylo dosti perhoreskováno, nejen proto, že bylo zastaralé, nýbrž i proto, že bylo dosti kruté. Vláda je nezmodernisovala, naopak zase tu šla svým starým způsobem: nenápadně se rozšiřuje síť paragrafů kulatými slovy, žádné přesné právní pojmy, a takovým způsobem dostává vláda v jistém směru pomocí policejních orgánů obyvatelstvo pod svoji moc. Tresty jsou zvýšeny a skutkové podstaty rozšířeny. Ustanovení týkající se trestního práva jsou velmi pružná, kaučuková, což již nám doznal p. dr Kramář. Ve své důvodové zprávě v poslanecké sněmovně p. dr Kramář prohlásil: "Není pochyby, že jest moc, kterou zákon správě politické dává, velmi široká a jak řečeno, pružná čili, jak se to ve výboru nazvalo, kaučuková, a obavy z této nové pravomoci politických a policejních úřadů jsou docela pochopitelné, ale nutno se přece jen dívati na správní úředníky jinak než na policejní úředníky staré školy." Tu se setkáváme se zvláštním zjevem, totiž že napřed se všechno uzná, co druhá strana, zejména oposice, vytýká a pak se přichází s tím velikým "ale", a toto jedno slovo, (Výkřik sen. Kroihera.) pane kolego Kroihere, to je korunování veškeré naší logiky. Tu se prostě řekne "ale", avšak to "ale" spočívá v tom, že prý teď máme jiné úředníky administrativní než jsme měli policejní úředníky v Rakousku. Nechci se nijak dotýkati našich policejních úředníků a zejména nechci dáti přítomnému panu ministru příležitost, aby se jich zde musil ex officio zastati, ale jen jedno řeknu: Kdo sleduje rozhodnutí našeho nejvyššího správního soudu, dozná mi, jak málo ještě jest objektivity a jak je proto předčasné, že už dnes tak velikou moc dáváme našim administrativním úředníkům. K tomu by bylo třeba ještě docela jiné jejich mentality než ji poznáváme z rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Žasli byste, jak dovedou úřady, zejména i administrativní, rozhodovati i v takových věcech, které jsou zákonem jasně vyjádřeny. A teď si představte, že dáváme jim do rukou kaučukové zákony. Dr Koerber řekl kdysi, že Rakousko má mnoho policejních zákonů, ale že jich nevykonává. Za Rakouska mluvilo se mnoho o rakouském šlendriánu. Když stát si tvoří takové zákony, pak je v nebezpečí, že je vykoná a tím se stane obyvatelstvo nespokojeno, nebo je v nebezpečí, že jich nevykoná a že celý jeho právní řád zbahní, jak to bylo za Rakouska. Proto nelze tento způsob doporučovati. Ale já také nemyslím, a to bych chtěl panu ministrovi zde doznati, že by nastalo všeobecné stíhání a persekvování všech obyvatelů, kteří v síti zákonů tak pružných uváznou, ale mám spíše obavu, že bude to zákon do zásoby, že se ho někdy použije, a to tenkráte, když se bude chtíti, a pak zase ztratí se důvěra v objektivitu úřadů a konec konců budou mluviti ti, proti kterým je zákona použito, že se koná proti nim nějaká persekuce. Už proto nebylo správno, že jsme si zákony takového způsobu, jak to doznává dr Kramář, dali.

Velectění pánové! Když se tak podíváme zejména na jednotlivé články první části hlavy I, které obsahují zákony o organisaci a policejní trestní právo, mohl bych zde, probíraje je, pronášeti hodně výtek. Učinil jsem to už ve výboru a nerad bych je opakoval, tím méně, když také ani nemohu čekati, že by mé námitky byly vyvráceny.

Podívejte se na čl. III. Zde vidíte tresty až do 5000 Kč anebo na svobodě od 12 hodin až do 14 dnů, tedy libovolně bude ten úředník jednomu dávati peněžitou pokutu a libovolně bude dávati tomu druhému trest na svobodě.

Pánové, tyto tresty, a zejména tyto tresty na svobodě budou se dávati bez újmy soudního stíhání. Co to znamená? Že bude dvojí stíhání, jedno administrativní a druhé soudní. Jinými slovy, vážení pánové, bude porušena tak zv. zásada "ne bis in idem". Právo má také svou kulturu a moderní právo převzalo i tu starou zásadu, že se nemá žádný trestní čin dvakráte stíhati a trestati. Ale my tvoříme nový zákon a ponecháváme dvojí tresty. Snad se mi namítne, že tomu tak bylo i za Rakouska. Přiznávám, že jenom v jisté části Prügelpatentu. (Zpravodaj sen. Lukeš: Při různých zákonech!) Ale vážený můj milý příteli a krajane, já ti řeknu: Či my se nechceme v ničem odrakouštiti? Či my to máme, bych tak řekl, ještě hůře anebo stejně zle udělati jako dříve?

Velectění pánové, vláda si dala tímto zákonem právo upraviti administrativní řízení, a to na základě několika bodů, které si vytkla článkem 10. Já zde právě o tomto ustanovení této předlohy chci se rozšířiti, poněvadž mám za to - tvrdil jsem to ve výboru a s dobrým svědomím to opakuji - že toto ustanovení jest zřejmě protiústavní anebo alespoň neústavní. Slyšel jsem tolik právníků mluviti proti, ale nikdo, vážení pánové - a to neříkám z nějaké domýšlivosti - nikdo nedovedl mou obavu, že se zde páše veliký hřích na naší ústavě, rozptýliti.

Článek 10 říká: "Vládním nařízením budou sjednoceny a upraveny předpisy o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů - čítajíc v to exekuční řízení - se zřetelem k účelnému zjednodušení a urychlení řízení."

Velectění pánové, původně šla vláda dále, neboť ve svém návrhu chtěla i trestní řízení upraviti cestou nařizovací. Avšak to i panu dr Kramářovi zdálo se snad příliš mnoho a proto vynechal toto ustanovení opravňující vládu i k vydání nařízení ve věcech úpravy trestního řízení administrativního.

Velevážení pánové, podívejte se jen na naši ústavu. § 6 úst. listiny stanoví: "Moc zákonodárnou vykonává pro celé území Československé republiky Národní shromáždění, skládající se ze dvou sněmoven: sněmovny poslanecké a senátu." A § 55 úst. listiny zní: "Nařízení vydávati lze jen ku provedení určitého zákona a v jeho mezích."

Co říkají nám obě tato ustanovení ústavy? Že moc zákonodárná je vyhrazena výhradně Národnímu shromáždění a že normy, spadající do rámce zákonodárné činnosti nemohou nikdy býti vydávány cestou nařizovací. Naše ústava tedy táhla tlustou čáru a říká: To je působnost vlády a to je působnost Národního shromáždění. Ty, vládo, smíš vydati nařízení jenom k provedení určitého zákona a v jeho mezích. Já se vás táži, pánové, i když by někdo chtěl tvrditi, že vláda tu vydá jenom toto nařízení se zřetelem k účelnému zjednodušení a urychlení řízení a když v čl. 10 je obsaženo několik bodů, které budou tvořiti obsah tohoto nařízení o řízení ve věcech správních, zdali vláda již tím jest oprávněna takové nařízení vydati? Toto nařízení nemůže se přece omeziti jenom na to, co v čl. 10 bylo v několika větách řečeno. Bylo doznáno i pány zástupci vlády, že toto nařízení bude obsahovati více než 100 paragrafů. Bude těchto 100 paragrafů obsahovati jenom prázdná slova a žádné právní pojmy a žádné normy? To přece je vyloučeno.

Toto nařízení, chce-li svému úkolu dostáti, nemůže nijakým způsobem se omeziti jenom na to, že rozvede čili provede v několika větách stanovené normy, jak jsou obsaženy v těch odstavcích 2 a 5 čl. 10. Vidíte, že tento článek obsahuje zřejmě porušení ústavy a vy byste se měli zamysliti nad tím, můžete-li tento zákon schváliti, zejména když si uvědomíte, že jste složili slavný slib na naší ústavu. Naše ústava nedovoluje žádnou delegaci zákonodárné činnosti. Vládá může jen provésti nějaký zákon nařízením, to znamená, že se může obrátiti na své orgány a dáti jim poučení o tom, jak mají při provádění zákona postupovati, ale ani jediné nové normy nesmí takové nařízení obsahovati.

To uznává plně literatura a uznává to i náš ústavní soud. Víte, že máme takovou instituci v naší republice, která jest povolána, aby na návrh některého zákonodárného sboru rozhodla o tom, zdali nějaký zákon odpovídá naší ústavě, zda ji neporušuje. Já jsem v ústavně-právním výboru podal resoluční návrh, podle něhož měl se senát usnésti, že navrhuje ústavnímu soudu, aby tento zákon podrobil zkoušce, ale majorita to odmítla. Táži se vás, nač máme tento ústavní soud, když mu zabraňujeme, aby konal svou činnost podle toho, jak mu ji zákon vytkl? Pánové, máme my ten ústavní soud na nějakou parádu? Pánové, porušuje to prestiž vlády, porušuje to prestiž Národního shromáždění, když se svolá takový soud a když on takový zákon zkoumá v tom směru, zdali neporušuje ústavu? Já, pánové, z toho odmítnutí svého návrhu, který zde bude opakován, jsem seznal jen jedno: Pánové, my příliš, řekl bych, laxně nazíráme na ústavu, my příliš laxně snažíme se tento stát ovládnouti v jejím duchu a přivésti ustanovení ústavy k úplné platnosti. Velectění pánové, toho je velice litovati, toho je velice litovati i pro ty zájmy, které vy zastupujete. Já, vážení pánové, se tomu neobyčejně divím, že právě občanské vrstvy mají tak málo právního smyslu. Té výtky vás nemohu nijak ušetřiti, vždyť, pánové, vám jako živlu, který není revoluční, by mělo záležeti hodně na tom, aby každé právní ustanovení a zejména ustanovení ústavy, které je nejméně měnlivé, bylo plně lidem respektováno.

Velevážení pánové, já se však na druhé straně tomu nedivím, já už častěji pozoruji, že vláda vždycky povážlivě pohybuje se na okraji té ústavy - a mohl bych vám zde uvésti řadu příkladů - a vždy najde několik odborníků, vědátorů - teď pochopíte, proč naše vláda v tomto zákoně horuje tak pro ty odborníky - kteří ji v tomto počínání podporují. Velectění pánové, když předloha o organisaci správy byla předložena v posl. sněmovně, tu jistý universitní profesor podrobil ji ostré kritice s hlediska ústavního. Na to mu odpověděl velevážený jeden pan profesor z university brněnské, ale jakým způsobem? Já o formě nechci mluviti, o jemnosti a o vlídnosti, jak brněnský kolega zacházel s pražským kolegou, ale, pánové, on se zrovna posmíval tomu, že v našem státě nyní se šíří jakási mánie býti ústavním. Velevážení pánové, myslím, že bychom všichni mohli tomu žehnati, kdyby taková mánie zde byla, počínaje naším ministerským předsedou až ke kterémukoli občanu v této republice. (Výborně!)

Pánové, universitní profesor se však této snaze posmívá. On však jde dále a říká: I kdyby tomu tak bylo, že to není ústavní, nač si tím - neříká to tak přímo, ale to byl smysl jeho vývodů - lámati hlavu? Hledejte raději, co v tomto zákoně je. Ten zákon vám dává jisté plus proti Rakousku, tak to honem seberte a neptejte se, je-li to ústavní či protiústavní.

Dr Lueger říkal ve Vídni: "Man nimmt das Gute, woher es kommt", ale všeobecnou morální zásadou to ovšem nemůže v politice býti. Občan se musí tázati, zdali jakákoli norma je zdůvodněna v ústavě, i tehdy, když mu přináší nějaké výhody.

Vážení pánové, představte si: Universitní profesor, který má vznešené akademické povolání, učiti naši mládež, naši dorůstající byrokracii, která bude právě tyto zákony vykonávati, ten, který by ji měl podnítiti k největšímu idealismu, prostě prohlašuje: Nač všechna ta věda, dívejte se lidičky na to, tam je to pro vás dobré a spolkněte to, jak to je.

Promiňte mi, já se ještě necítím tak starým, abych byl tu mentorem pro všechny, zejména abych mentoroval ty, kteří mají povolání, jako kantoři - třeba akademičtí - mentorovati nás. Ale je to symptomatické, jak se u nás v republice náš právní život a smysl začíná vyvíjeti. Mám za to, že směřujeme k jistému úpadku. Kdyby v dělnictvu se zrodila taková mentalita, zejména v tom dělnictvu, které je revoluční, plně bych to chápal, ale u vrstev občanských je mně to naprosto nepochopitelné. Chci vám říci jedno: Vzpomeňte si, pánové, dob po převratu. Měl jsem tenkráte čest býti na exponovaném místě a starati se o to, aby u nás byl klid a pořádek. A tu dosti často přicházeli ke mně dělníci a říkali: Co, to jsou staré zákony rakouské, ty pro nás neplatí! Chtěli volnou schůzi a nechtěli znáti žádný spolčovací a shromažďovací zákon. Ale já jsem považoval vždy za svou nejsvětější povinnost jim říkati toto: Vy musíte právní řád, ať vám je milý nebo nemilý, plně respektovati, poněvadž máte v demokratickém státě možnost si jej měniti legálním způsobem tak, aby vám byl vhod, ale není možné, abyste se vy chovali jako občané tohoto státu tak, že byste se přes zákony a jejich ducha přenášeli. Tak jsme my, pánové, vychovávali dělnictvo. Neříkám to proto abych se chlubil - poněvadž to všichni dělali - ale proto, abyste viděli, jaké vzory nám dávají akademičtí učitelé, jaké vzory v této předloze dává naše vláda.

Jediný, který tehdy mým vývodům v ústavně-právním výboru věnoval jistou pozornost, zejména pokud se týká tohoto ústavního problému, byl velevážený pan kol. dr Brabec. Jeho projev, učiněný ve formě brilantní - uznávám to, třebas nesouhlasím s jeho obsahem - byl uveřejněn v Národních Listech. Ale tento projev, když si jej bedlivě přečtete, je velmi význačný - a proč? Pan dr Brabec namítá v prvé řadě proti mně, že není tu porušení ústavy, resp. jejího principu, vytčeného v §u 55, podle nějž vláda není oprávněna upravovati správní řízení cestou nařizovací, poněvadž " - - - nejde -" prý - "o naprosté tvoření nových norem, nýbrž o unifikaci norem stávajících, o jejich úpravu s určitým zřetelem, aby byly účelně zjednodušeny a řízení zrychleno."

Nejsme tu nějaká právnická akademie, nelze vývody pana dr Brabce podrobiti nějakému přesnému a obsažnému rozboru. Pan dr Brabec však prohlašuje, že nejde o nové normy, nýbrž, že jde o unifikaci. Co znamená unifikace? Unifikace znamená přenášení norem z jednoho území na druhé. Pro toto území, kam se přenáší, je to norma nová a proto nemůže býti žádná unifikace prováděna cestou nařizovací.

Dále říká p. dr Brabec, že jde jenom o tah provádění zákona, ale hned doznává: "Ovšem, je pravda, že věc jde dále, ale to se dá odůvodniti jistou praktickou potřebou." Tedy p. dr Brabec vyslovuje zde ten povážlivý názor, že praktická potřeba může odůvodňovati jistou odchylku, čímž nechci mu zrovna imputovati úmysl porušiti ústavu.

Pánové, to myslím, že je povážlivé. Pan dr Brabec uspokojuje své právní svědomí velmi lehce. On říká, "že naše organisace veřejné správy vyžaduje rychlého vyřešení" a že nynější stav nemůžeme snášeti dále. Pánové, v té době, kdy byl p. dr Brabec na universitě, byl jsem na universitě i já a tenkráte platilo jen jedno heslo: Tenkrát se říkalo: Fiat justitia, pereat mundus. Ale nyní, pánové, se prohlašuje prostě: Stav to vyžaduje. (Sen. Kroiher: Kde zůstane ta spravedlnost, když svět zahyne!) To už jest více otázka, která spadá do filosofie a teologie, ale právnicky to není. (Zpravodaj sen. Lukeš: Čapek to napsal!) My, právníci, právě stojíme na tom stanovisku, že normy mají absolutní a ne relativní platnost, poněvadž jinak bychom dospěli k tomu názoru, velevážený a důstojný pane kolego, že platí jenom pro toho, komu jsou vhod a komu nejsou vhod, pro toho neplatí. Vy sám musíte státi na absolutnosti těchto pojmů.

Dále říká p. dr Brabec: "Je tu veliký problém výkladu §u 55. Já bych chtěl raději s vámi" - totiž s námi, s oposicí - "souhlasiti, bylo by mi to snazší".

Já věřím, poněvadž by to odpovídalo zákonu (Sen. Dundr: I jeho právnímu cítění!) i jeho právnímu cítění. Já si p. kol. dr Brabce neobyčejně v tom směru vážím, chci říci, v jak strašné a choulostivé situaci byl on, když to měl hájiti a dokazuji, že ta obhajoba se mu nezdařila. Naopak předpokládám, že ve svém soukromém povolání byl vždycky šťastnější.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP