Úrok se nedá snížiti dekretem a bylo by omylem, kdybychom nařídili normou, že pod takovým a takovým trestem nemůže býti vyšší úrok, poněvadž bychom pak po případě vůbec žádného dostatečného kapitálu nedostali. Zde jest jaksi nejchoulostivější punkt pro regulaci státní. Často jsme viděli, jaké důsledky měly normy při úpravě cen, že se dá sice vysloviti norma pro maximální ceny, ale proto zde ještě nejsou zásoby. Je pak mnoho lidí, kteří by při této ceně chtěli kupovati, ale je málo těch, kteří by chtěli při této ceně vyráběti a prodávati, a tak vzniká krise mezi výrobou a spotřebou a bylo by potřebí, aby byla reguační funkce nahrazena jinou metodou, jak se stalo za války chlebovými lístky a distribučními opatřeními. Proto nejde také úrok uměle snižovat, nýbrž je potřebí vytvářet přímo předpoklady pro tento úrok; aby mohl dolů, potřebujeme likvidního trhu, poněvadž ročně probíhá jen určitá část peněžním trhem, probíhá jen několik málo miliard, nikoli celých 60, 80 miliard, nýbrž jen jistý zlomek, ale to napjetí působí zpět na celý finanční kapitál a výrobní poměry na peněžním trhu, které se jen pro jistý zlomek vytváří a umožní, že i v ostatním finančním kapitálu lze působiti ke snížení úroků. Když se vytvoří na peněžním trhu 5% úroková míra, já nejen že při nových zápůjčkách dosáhnu této míry, nýbrž mohu postupně konvertovati na tuto míru všechny ostatní státní dluhy.

My, stát a veřejné svazky jsme udělali od převratu tolik dluhů, že bychom byli s to odčerpati veškeré nové úspory, které byly vytvořeny v republice, a neponechali bychom soukromému hospodářskému podnikání nic nebo málo. Bylo tedy jasno, že je potřebí na dvou stranách působiti. Na jedné straně k podnícení úspornosti a vytvoření nových vkladů na úsporách a zásobení peněžního trhu a na druhé straně odčerpávají veřejné svazky z trhu více, než je naprosto nutno, aby soukromé podnikání mělo dostatek kapitálu.

Naše obyvatelstvo je šetrné a spořivé, ale nepravím, že by se nedalo ještě více vytvořit a ušetřit. Musím s povděkem říci, že dnes okrouhle 3 miliardy ročně jsou to, které se vytvoří a uspoří v našem obyvatelstvu. Ale to je ještě stále všechno málo pro stát, jako jsme my. Náš stát, který je silně průmyslový, silně exportní a musí míti také prostředky pro výrobu, musí míti velké prostředky pro to, a kdybychom jich nevytvořili doma, musili bychom jíti do ciziny si je vypůjčit. Bylo by chybou, kdyby stát, jako jsme my, žil z cizozemských výpůjček. Tu myšlenku jsme prováděli aspoň ohledně veřejných svazků, abychom se nestali závislí na cizích státech, abychom nebyli v situaci, že máme vypůjčenou měnu, tedy jen na základě zahraničního kreditu, musíme si pomoci doma, ale máme-li si pomoci, musí býti silné tvoření kapitálu jak v podnicích, tak v domácnostech, neboť na tom závisí konkurenční schopnost našich podniků, na jejich technické výpravě, na tom, jak jsou strojově a jinak zařízeny, ale na tom také závisí i výše mzdy, poněvadž na tom závisí výkonnost dělníka. Výkon dělníka při nedokonalém stroji je hospodářsky menší než při stroji dokonalém. Vysoké mzdy amerického dělníka nejsou v tom, že víc pracuje, nebo více se namáhá, ale v tom, že je postaven k dokonalejšímu technickému zařízení, které umožňuje lepší honorování jeho práce. Proto tento proces musí býti se všech stran fedrován. Pak přijdeme do doby, kdy budeme musit kredity dávat, poněvadž stát exportní neobejde se bez toho, aby exportoval také na úvěr do svých odbytišť. Nejsme ještě tak daleko. Podívejte se na Anglii, která, chtěla-li býti exportním státem, jakým je, neobešla se bez toho, aby se stala věřitelskou zemí.

Nuže, jak napomoci tomu? Po stránce positivní byla to otázka stabilisačních bilancí a otázka berní reformy, jak umožnit, aby podnikům zůstal interes na tvoření jejich kapitálů lepší technickou výpravou, abychom totiž nebrali ze substance, a to byla stabilisační bilance, které kdybychom nebyli udělali, byli bychom zdaňovali něco, co výnosem vůbec není, nebyli bychom dělali dostatečné odpisy podle dnešních poměrů. Berní reforma měla tuto funkci. Možná že by bylo bývalo snad důležitější v tomto státě nejdříve odčiniti jisté daně obchodové, jak jsem měl příležitost o tom vykládat, avšak se zřetelem k naprosto nedostatečnému kapitálu a se zřetelem k potřebám administrativním a finančně psychologickým bylo nutno dáti berní reformě přednost.

To byla positivní stránka. Ta negativní stránka spočívá v tom, že stát nemůže odčerpávati z peněžního trhu, jakož i ze samosprávy největší část nových úspor, poněvadž jinak vytvořuje sám to napětí na peněžním trhu, zdražuje v sobě, ale také zdražuje v celé industrii úvěr. Zavládlo dočasně heslo: hospodaření bez půjček. Není možno dělati teorii a dogmata v politice. Není možno se odvolávati na tu a tu thesi té a té finanční půjčky, poněvadž život je vždy silnější než formule, schema půjčky.

Na r. 1926 po prvé jsme po zotavení peněžního trhu mohli říci: naprosto žádnou výpůjčku a musíme si za každou cenu pomoci. Jestliže žádná výpůjčka, to znamenalo ani ne podnikům, podnikům jsme musili dáti nejnutnější ze státní pokladny, aby investovaly, ale abychom co nejvíce omezili, a kde co můžeme sami dáti, aby podniky vešly na peněžní trh. To znamenalo dále, aby stát upravil budget tak, aby prostě s ním vyšel.

Stáli jsme před problémem státních zaměstnanců, na který jsme vlastně r. 1926 dostali pouze daň z cukru, zlomek toho, co jsme potřebovali; bylo nutno ještě radikálnější úpravy provésti a dodatečně vtěsnati tam platy státních zaměstnanců, abychom mohli vyjíti bez úvěru. Na této myšlence byly budovány rozpočty další. Rozpočty naše jsou ještě stále vysoké, neklamme se o tom. Náš rozpočet 9¹/₂ miliardy je ještě stále poměrně vysoký. (Sen. Skalák: Tak vysoký jako rozpočet pro r. 1921 a 1922!) Že je vysoký, vidíme nejlépe z toho, jakých metod uhrazovacích musíme použíti a používáme k jeho krytí. Neboť tážeme se, zdali uhrazovací tyto metody mohou trvale takto zůstati a nejsou-li škodlivé v jejich konstrukci pro národní hospodářství.

Máme ještě příjmy z cel, které přesahují jednu miliardu, ale směr, který půjde jistě k postupnému uvolňování cel ochranných, bude znamenati, že tento příjem ve státní pokladně se bude menšiti. Ale s tím souvisejí jiné zdroje, které předpokládají cla, naše obchodní daně. Roztřídil jsem příjmy naše státní ne s onoho hlediska a formulky teoretické, nýbrž z čistě praktické, státní. Jsme státem exportním. Podívejme se, co mu prospívá a co mu škodí, které z těchto přímo a nepřímo na export působí.

Z těchto tří skupin byly vytvořeny daně přímé, daně výnosové a důchodové, daně spotřební a obchodní. Na první pohled mezi těmito dvěma posledními skupinami je rozdíl velmi technický podle toho, přijímají-li se na cestě mezi producentem a konsumentem, anebo u těch, které jsou vtisknuty do výrobních nákladů, postihuje-li se hotový produkt. To znamená, postihuje-li se cukr, pivo, líh atd., to jsou daně spotřební. Ty, co jsou vtěsnány do nákladů výrobních, daň obratová, uhelná, daň z vodní síly, daň přepravná, nazýváme obchodovými. Proč je toto rozlišení? Se stanoviska zahraniční soutěže.

Se stanoviska zahraniční soutěže tyto daně posléze uvedené jsou přímými, podtrhuji, činiteli konkurenčními. Naše daň z cukru působí také na soutěž zahraniční, neboť konec konců zdražuje životní míru veškerého dělnictva a tlak té mzdy působí konec konců na výrobní náklady všech statků. Ale u cukru samotného nepůsobí tato daň při vývozu, poněvadž i při vývozu odpadá, kdybychom ji měli vtěsnati přímo do dovozu řepy atd., nebyla by na hranici odpočitatelna a seděla by v té ceně výrobních nákladů cukru, nevyvezli bychom cukr potom do ciziny. Nepůsobí tato daň přímo na zahraniční soutěž, ale nepřímo. A teď, když se podíváme na přímé daně, i ty mají velkou funkci soutěžní. Umožňují lepší vybavení kapitálové, strojové i v podnicích a nepůsobí přímo. Daň obchodní působí přímo na soutěž s cizinou a daně spotřební a daně přímé působí nepřímo, a to daně přímé působí cestou kapitálu, nepřímé daně spolupůsobí cestou zdražování práce nepřímo k soutěživosti, ale co bezprostředně brzdí náš zahraniční obchod, jsou právě daně obchodové. Nuže, tyto daně obchodové jsou ještě neobyčejně vysoké. Podívejte se na daň z obratu, z přepravy, na daň uhelnou, to jsou daně, které nebudou moci trvale v tomto rozsahu býti součástkou budgetu uspořádaného, budou muset opadávat. To souvisí také se systémem celním. Byly by nemožny, kdybychom dnes úplně odčinili celní systém, poněvadž, jestliže jsou dnes překážkou jen při vývozu, byly by pak překážkou i dovozu z ciziny k nám.

Tyto věci nám ukazují, že musíme v budoucnu počítati s dalším opadáváním budgetu. Jestliže jsem řekl >hleďme prozatím stabilisovat, hledejme, nemůžeme-li budget snížiti o miliardy, to jest nemožné< tím jsem nechtěl říci, že ten rozpočet není dosti vysoký, jak bylo také v >Národohospodářském Obzoru< na jednom místě psáno, že není stabilisován rozpočet, že musí jíti dolů. Nejde to najednou, ale tím, že stabilisujeme - pan zpravodaj na to poukázal - činíme rozpočet relativně méně tíživým, všechny zdroje hospodářské rostou, roste, přibývá obyvatelstva, roste konsum, podnikání práce, tak všechny zdroje státní narostou. Jestliže při tom nezvýšíme výdaje, tedy pochopitelně tytéž výdaje jsou vůči ostatním rostoucím zdrojům méně relativně tíživými a budou-li se trvale přebytky vyskytovat, bude možno postupně přebudovat finanční soustavu. My ji přebudovat musíme, a to tím tempem, jak to bude vyžadovati uvolnění zahraničního obchodu.

Proto řekl-li jsem, že musíme usilovati o stabilitu, neřekl jsem etapu poslední, nýbrž první, na ten čas proveditelnou, ale abychom i té první dosáhli, je nutno stabilisovati hlavní složky státního rozpočtu, to jest usilovati o to, aby ta největší pasiva byla svázána a nedělala nám starosti. To je státní dluh, to jsou platy státních zaměstnanců s kodifikací a systemisací, to je otázka administrativních budov, vydání vojenských, upravená zákonem o fondu a pod. toto všechno mělo za cíl ty hlavní složky rozpočtové zpevnit a učinit je stálými; a máme jen problém školský, který není stabilisován, který má vzestupnou tendenci.

Tedy je to etapa, a současně pendant k tomu tvoří samospráva, neboť co děláme ve státě, musíme činiti i v samosprávě. Nám by nic nepomohlo, kdybychom v hospodářství státu hleděli sledovati tuto politiku, kdyby současně nebyla také sledována v samosprávě, a to proto, že konec konců podnikání jest jedno, je-li zatíženo přirážkami nebo daněmi, sčítá se to a řekne se: tak a tak jsem zatížen, a všechno úsilí by bylo marné, kdyby nebylo obdobného úsilí v samosprávě. Proto je zde ten zákon o finančním hospodářství samosprávy. Nehledejte v tom zákoně něco nepřátelského vůči samosprávě, on byl pro tento čas národohospodářskou nutností. (Výborně!) Nehledejte také nějakou antagonii mezi státem a samosprávou.

Slavný senáte! V demokracii není kvalitního rozdílu mezi státem a samosprávou. Není tento stát také samosprávou, nemáme stejné metody volební a správu od obce a státu se zastoupením a vším ostatním? Nuže, kde je ta antagonie, vždyť stát je přirozeným vyvrcholením těch svazků a občanstvo samo plní v určitých svazcích jisté úkoly podle toho, jaké úkoly jsou vhodné pro obec, okres, zemi a stát. Musí zde nastati účelné sečlánkování, spojení a proto také zákon o reformě veřejné správy byl po této stránce neobyčejným pokrokem.

Představte si, že jsme neměli žádného kontaktu, že byla zde dvojí technická správa u místodržitelství a u těch zemských výborů, roztříštěna byla správa vod a elektrisace. Je třeba zracionalisovati péči o děti od státu k obcím a sečlánkovati všechna odvětví jedno po druhém a k tomu zákon o reformě veřejné správy přináší docela jinou platformu jednání, než bylo dosud. Vždyť přece nejsou to dva světy proti sobě nepřátelské, nýbrž chtějí pracovati ve vzájemné kooperaci, ovšem tak, že vyšší svazek kontroluje svazek nižší. To bylo nutno učiniti, abychom rozpočet ustabilisovali, aby nám nešel výše. Tento úkol není splněn docela. Páni poslanci v rozpočtovém výboru poukazovali na to, jaké že je to stabilisování rozpočtu, když máme před sebou ty a ty úkoly. Já přiznávám, že máme před sebou úkoly - staropensisty, budeme musiti sanovati bratrské pokladny, máme ještě přestárlé řešiti, ale i tyto úkoly budou se musiti řešiti stále pod zorným úhlem stabilisovaného rozpočtu. Nemohli jsme ty jednotlivé výdaje postaviti a dáti proto, poněvadž na to nemáme ještě příslušnou normu, nebyla ještě parlamentem vyslovena povinnost, že se tak státi má a jak se to státi má. Jakmile bude vyslovena, bude to nutno dáti do rozpočtu.

Ale stále musíme míti na mysli, jak a kde by se dalo ušetřiti, které mimořádné úkoly poválečné odpadnou, něco ušetříme na konversi státního poválečného dluhu, abychom do této prostory dostali ještě tyto úkoly.

Je tedy ještě ve střeše tato práce, abychom provádění těchto sociálních úkolů dostali do rozpočtu, aniž by se tato střecha mimořádně nadula.

Ale i v základech chybí veliký balvan, který se jmenuje učitelské platy. Stále bylo poukazováno a bylo mně vytýkáno socialistickými stranami, že na to ukazuji, abych budil nepřátelství vůči učitelstvu a škole. Není nic snadnějšího, než býti obhájcem školy a není nic krásnějšího než škola. Já však nejsem nepřítelem školy, já nechci na škole nic ušetřiti a nechci jí dávati méně než dosud, avšak chci, abychom ty peníze, které na školu dáváme, upotřebili jako kulturní investice, abychom z nich měli také určité maximum kulturního výtěžku. Táži se, jestli je to tak zařízeno, aby toto určité maximum kulturního výtěžku zde bylo, či ne? (Sen. Polach [německy]: To je otázkou školní reformy, ne financí!) Ale prosím, pane senátore, to já plně uznávám, to neví naše věc, ale věcí finanční správy je stanoviti tyto výdaje školní a normalisovati je, abychom viděli, na čem jsme.

Není přece možno ani kulturu dělati na úkor hladu nebo útisku. (Výborně!) I kultura musí býti úměrná všemu ostatnímu. Pečujeme o zdraví, o kulturu a všechny úkoly, poněvadž potřebujeme harmonického člověka. Byla by chyba, kdybychom chtěli sebe učenější lidi a ti byli při tom degenerovaní. (Výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Ministr dr Engliš (pokračuje): Lidé musí býti také zdraví (Výborně!), musíme míti prostě harmonického člověka, a to je úkolem ministerstva financí, aby se dívalo, jak se opatřují ty omezené prostředky, které máme na rozmanité účely. Neboť zkoumati tu nosnost, zda se ještě může dále jíti v útisku, to je zase věc ministerstva financí. Ty nářky do přílišného útisku, které slyšíme na všech stranách, mají to nepříjemné, že je neslyší resortní ministerstva, nýbrž ty musí slyšeti ministerstvo financí. A proto také jenom my můžeme říci, můžeme, nebo nemůžeme dále utiskovati. A když máme určitou hranici a řekneme: nemůžeme dále, a nechceme-li dělati dluhy, musíme říci... (Sen. Skalák: Pan ministr sám uznává, že je to nejvyšší míra!)

Předseda: Prosím pana kol. Skaláka, aby nevyrušoval! Jste přihlášen ke slovu později!

Ministr dr Engliš (pokračuje): ...Ano, je pravda, že jsme zatíženi v nejvyšší míře, to já nepokrytě přiznávám. Ale podívejme se, odkud ten útisk vzniká. Jistí pánové žádají stále ještě víc a víc a následkem toho máme ten útisk větší. Ale já takovým kouzelníkem nejsem, abych na všechno to sehnal úhradu. Spočítejte si jen, co by stály ty resoluce, které strany kritisující rozpočet předkládaly, kdybychom je byli uskutečnili. To jsou snad miliardy, které bychom byli musili vydati, a při tom má býti ten útisk menší? Tedy takovým kouzelníkem nejsem. To je veliký problém, který se musí řešiti. Nestačí říci jen >ne<. My můžeme dosud uhrazovati učitelské platy z jistých reserv z daně obratové, které máme. My jsme před berní reformou musili provésti gigantickou depurační akci, kterou musily provésti berní úřady a která spěje ke konci. V tom mají obce určitou reservu na úmor svých dluhů, ale nesmějí přepínati svých požadavků ještě více, jenom vzhledem k tomu, že snad je zde vyrovnávací fond. Ty prostředky jsou přesně zákonem stanoveny.

Není správné, že rozpočet na rok 1927 byl dělán pod tlakem zákona o finančním hospodářství svazků územní samosprávy. Rozpočet byl dělán v r. 1926 na podzim, kdy ještě nebyl zákon o finančním hospodářství svazků územní samosprávy. My vidíme, a zjistili jsme - já neříkám, že přesnou metodou statistickou, poněvadž nejsou ještě budgety obcí podle jednoho schematu sdělány - u rozpočtů za rok 1926 a 1927 tendenci vzestupnou. Vždyť nikdo by nebyl větším přítelem toho >dát a dát<, kdyby bylo z čeho. Ale konec konců nosnost obyvatelstva je hranicí, na které musíme pevně státi, poněvadž by nám pak nepomohlo nic a my bychom ani ty kulturní a sociální úkoly nemohli plniti, kdybychom tohoto základního pravidla o nosnosti obyvatelstva nedbali. (Výborně!)

Nemáme dosud všechny úkoly splněny. To je práce na řadu let. Teprve příštím rokem budeme znáti pořádně přirážkovou základnu, která dosud není zjištěna. My jsme totiž měnili základnu daňovou u všeobecné daně výdělkové, u daně pozemkové, a dělali jsme reformu více méně na slepo. Ale bylo to nutné. My teprve příštím rokem zorientujeme se o tom a pak předložíme poslanecké sněmovně a senátu finanční řád hospodářství, ve kterém budou upraveny normy o sdělávání rozpočtu, jeho provádění a kontrole od státu až k obci, poněvadž chceme míti také jednotné schema obecních rozpočtů, abychom skutečně vědecky mohli ukázati: zde to jde, zde nikoli, zde je potřebí pomoci, nebo zde je vlastní vina, tedy abychom na problém šli čistě vědecky.

Tedy r. 1928 bude jistě rokem krise a rokem přechodu, nežli se naprosto přesně zorientujeme o situaci, a také prakse nám potom ukáže metodu, jak budeme pokračovati dále. A bude trvati ještě několik roků, než toto období jisté konsolidace samosprávy a státu překonáme a postupně půjdeme k odbourávání daní.

Prvé co bude, až překonáme ten vrcholek, bude přepravní daň. Aspoň já se svého stanoviska považuji za nejnaléhavější a nejpilnější odčiniti přepravní daň na zboží, poněvadž překáží nám v cirkulaci a také v tarifní politice železniční překáží užšímu spjetí Slovenska s Prahou. A při tom tvaru republiky, jakou má, hraje právě doprava neobyčejně velikou roli a my zlevněním dopravy musíme jaksi zkracovati dráhy mezi historickými zeměmi a Slovenskem.

Tedy když se díváte na to, co bude dále ve finanční politice, je to úplně jasné. My nemůžeme než pokračovati, musíme v té politice jíti krok za krokem dále, co možná nezatěžovati peněžní trh, působiti ke zlevnění úrokové míry, působiti ke snížení břemen státu, působiti ke stabilitě resp. ke snižování daňového břemene a odbourávati daň za daní. Rozumí se, že obchodní daně zatěžují také dělníka, poněvadž mu zdražují životní míru. U finančního ministerstva zřídili jsme stálou komisi pro daňové zatížení a budou co nejdříve vydány cifry, které ukáží zatížení daňovým břemenem rodin dělnických i úřednických všemi složkami veřejných dávek a daní, aby bylo jasno, kolik se vlastně reálního důchodu odnímá jednotlivým důchodovým vrstvám.

I k tomu přijdeme, ale nebudiž mně vytýkáno, že snad mluvím napřed o daních kapitálových, nebo že mluvím o daních obchodních a neříkám, že především jsou daně spotřební, které by bylo potřebí odčiniti. Na ten čas bylo však nutno nejprve zjednati výdělek, možnost příjmu. Nám by nepomohlo, kdybychom dnes byli snížili daň z cukru o 40 hal. Byli bychom sice v tolika a tolika domácnostech rozzářili oči, ale nebyli bychom ten stroj uvedli do pohybu. A málo bychom pomohli, kdybychom byli udělali na jedné straně radost ze snížení cen, ale na druhé nebylo zde toho výdělku a měli stále nezaměstnanost; kdežto ta metoda, kterou jsme volili, musila postupně vésti k roztočení hospodářských koleček. Nepravím, že všecko bylo provedeno vnitřní politikou finanční, úpravou peněžního trhu. Jistě že tu jdeme také s vlnou, jdeme s Německem. Jestliže jsem řekl v poslanecké sněmovně, že nepřeceňuji tuto souvislost, přece jen to neznamená, že ji nedoceňuji, ale fakt je, že struktura jejich konjunktury je poněkud jiná, než struktura naše, že naše struktura konjunkturální je vybudována hodně na domácím peněžním trhu. Vždyť jsme sledovali také na vagon, jak a kudy běží a kolik z té konjunktury připadá na vrub zahraničí a kolik domácí spotřebě. Na to všechno přijde řada, ale vždy první otázka je: musíme žiti, musíme pracovati, vydělávati a pak je také otázka distribuční na místě. Neváhal jsem prohlásiti také v poslanecké sněmovně, když se snižuje ve výrobních nákladech ona složka, která se jmenuje kapitál, resp. veřejné zatížení, že zůstává více volné prostory při řešení ostatních a zejména sociálních problémů v tomto rámci. To není nepřátelství, je to prostě doba a problematika, jakou jsme si vytvořili od konsolidačního období. Musili jsme na ten čas snížiti tlak peněžního kapitálu a dosáhli jsme toho jen methodou, o které jsem právě mluvil.

Finanční správa má ovšem ještě mnoho jiných věcí: běží ještě o jisté kodifikační práce v poplatcích, v nepřímých daních, ale to jsou věci podrobné. Hlavní kodifikační práce na trestním zákoně důchodkovém se připravují, chystá, se kodifikace poplatků. Ale jde nyní hlavně o to, aby finanční správa řešila finančně-hospodářské problémy, t. j. vztah mezi financemi a hospodářstvím, aby se vycítilo, kde metoda, rozsah atd. finančního hospodářství působí - vlastně měl by působiti - na výrobu a export brzdivě, aby se jim uvolnilo, kde toho je potřebí, aby se mohla hospodářská kolečka roztočiti. Běží tedy prostě zde o soustavu prostředků stále jdoucích jedním a tímže směrem. Jakmile vyřešíme jen poněkud otázku hospodářskou, přijde ihned na řadu otázka sociální, neboť neváhám říci, že má také finanční správa povinnost vůči sociálním problémům, neříkám positivně, poněvadž to je úkolem resortních ministrů, ale negativně v rozdělení daňového břemene. Až budeme míti přesná data, uvidíme, jak je daňové břemeno rozděleno. Ono musí býti rozděleno progresivně, nejen proporcionelně. Ale ono jest již progresivně rozděleno, to nám první výsledky vyšetřování ukazují. Jak půjdeme dále, je věcí vývoje, ale především toho, jak se nám hospodářsky bude dařiti.

Dovolte mi ještě několik konkretních poznámek k rozpočtu samotnému.

Při formální konstrukci rozpočtu byly s mnohých stran vyslovovány hlavně výtky, týkající se třetí skupiny, jednající o samosprávných svazcích, že tato skupina měla býti v rozpočtu samotném, že jsme neměli dělati skupinu zvláštní, a kdybychom ty dvě skupiny sečetli, že se vlastně ukazuje, že rozpočet není stabilisovaný, nýbrž že rozpočet vlastně roste. Račte se pánové na tu třetí skupinu podívati! Máte na posledním místě největší položku, zálohu, kterou dáváme na učitelské platy z daně obratové. Ačkoli nejsme žádným zákonem dnes povinni z daně obratové dávati zemím to, co jim dáváme, přece do rozpočtu dali jsme položku 600 milionů. Tedy my ve státní správě šetříme, poskytujeme zemím zálohu, abychom mohli řešiti ten problém, abychom autonomii mohli tu zálohu poskytnouti, a z toho se dedukuje, že státní výdaje rostou. Tak je to i s jinými položkami. Náležejí příjmy patřící samosprávě, daň z obratu, pokud patří samosprávě, do výdajů státních? To jsou příjmy obecní, to jsou průběžné položky se stanoviska státní pokladny. Klamali bychom veřejnost, kdybychom to vstrčili prostě do rozpočtu státních vydání a kdyby se pak řeklo, že rozpočet státu roste, a čím více bychom ušetřili, tím více by rozpočet státu rostl. Kdybychom udělali veřejný budget od obce ke státu jeden, musili bychom určité položky vyloučiti, poněvadž bychom je počítali dvakráte. Tedy toto opatření po mém soudu je naprosto dobré, neznemožňuje kontrolu a nemůže sváděti k jakémukoli zneužití. A také, myslím, že u všech politických stran, až na výjimky, došlo toto opatření souhlasu.

Ohledně stabilisace odpověděl jsem již na výtky, které byly učiněny. Pokud šlo o jednotlivé druhy vydání, o ministerstvu školství, byla již řeč. Pak byla řeč o podnicích. Byla zde diskuse o financování některých státních podniků, o tom, byli-li jsme oprávněni, nebo ne, vzíti z pošt jejich čistý výnos jako všeobecný příjem, abychom uhradili případný schodek a jakým způsobem se mají investice železnic do budoucnosti honorovati. To jsou věci vážné.

V r. 1926 a 1927 jsme řekli, že ponecháme železnicím a poštám čistý jejich výnos na investice a jiným podnikům nechali jsme kvotu 20%ní, na př. státním statkům, státním baním a hutím jsme nechali více, jen abychom usnadnili situaci.

Při ponechání zisku investicím bylo několik motivů. Chtěli jsme především odleviti peněžnímu trhu, aby se utvořila likvidita.

Dále jsme omezili investice podniků na kvotu třeba jen 10%, abychom vznítili snahu po ekonomisaci a normalisaci podniků, neboť víme, že, čím více se přičiníme, tím zracionalisujeme podniky, tím více napomáháme k novému rozvoji. Při tom nešetříme ani snad pro ministerstvo financí, nýbrž pro sebe.

Zůstáváme tedy stále ve vztahu mezi rozsahem investic a čistým ziskem. Třetí důvod byl ten, že nelze v podnicích státních mluviti o investicích rentabilních. Po léta se pokoušíme a zavádíme pořádek do toho rozlišování staveb, které jsou provozní, od staveb, které jsou skutečnými investicemi. Nemohu to jinak formulovati než jako technickou rovnováhu. I to bylo předmětem výtek. Pokud udržují železnice stav, na př. pražců, kolejí, zůstávají ve své výkonnosti neztenčeny, neinvestují, ale co je nad to, jest investicí. Ale jen v technickém smyslu svého hospodářství nejsou vždycky rentabilní.

Naše podniky mají také veřejné funkce a nelze tedy říci, když je z důvodů administrativních, národohospodářských nutíme k stavbě spojek a kolejí, které nebudou aktivními, že smíme to činiti na úvěr, poněvadž bychom stále zhoršovali provozní účet železnic. Proto chceme umožniti, aby bezúročně mohly tyto investice prováděti a nebyly zatíženy. Na této distinkci musíme trvati. Můžeme odkázati na úvěr pro investice podniky, které zaručují rentabilitu, hlavně úrok a úmor toho, co se do toho dalo, zkrátka uhrazují samy úvěr, který byl pro to poskytnut. Ale jen potud je úvěr oprávněný, a nebyli bychom spravedliví, kdybychom vybírali daně a dávali je na takové investice, které nemohou úvěru uhraditi. Investice, které nemají té povahy, že mohou uhraditi poskytnutý úvěr i úrok, nemohou na úvěr stavěti.

Pokud nebudou míti železnice tak velké zisky zabezpečeny, nemůžeme připustiti úvěr. V poslanecké sněmovně bylo řečeno, že máme 6% vagonů, které jsou 70 let staré, ale pouze 0.6% takových vagonů, které se pohybují na kolejích vedlejších drah a dohromady nic nevozí.

To jsou problémy těžké proto, poněvadž státní podnikání není organisačně na té výši, jak by mělo býti. Vytvořili jsme zákon, kterým napodobujeme u státních podniků soukromou administraci. Udělali jsme správní sbory. Loňského roku vláda vytvořila konferenci předsedů správních sborů, abychom seznali skutečný stav, abychom měli bilanci účtu, zisku a ztrát, znali výnos těchto podniků a abychom se dívali na jejich výnosnost tak, jako se dívá soukromý podnikatel. Ale tím jsme nevytvořili toho ducha, který musí býti duchem snažení ekonomisace a stálé promyšlené organisace, jak by se státní podnikání zlepšilo, aby bylo výnosnější, a tím vykonáváme také současně službu všem, kteří si přejí, aby bylo státní podnikání rozšířeno, poněvadž bez ekonomie by to nebylo možno. (Sen. dr Soukup: Tedy nikoliv propachtování železných drah!) Ptáte se mne? (Sen. dr Soukup: Já to jen konstatuji!) Železné dráhy propachtovati nebo nepropachtovati, to není pro mne problém, před který jsem postaven, poněvadž mi nebyl dán, a věc nebyla nikdy tak akutní, aby finanční ministerstvo se jí musilo zabývati.

Mám však za to, že ten problém není zásadní, poněvadž neběží o to, kdo železnice spravuje, nýbrž o to, jak jsou spravovány, zdali plní určité veřejné úkoly, které na ně nakládáme, národohospodářské, administrativní, strategické, sociální a všechny ostatní, či nikoli. Máme státy, kde jsou soukromé dráhy a státy, kde jsou státní dráhy. Nemůžeme připustiti soukromé podnikání, není-li naprosto zaručeno všechno, čeho od železnic potřebujeme. Je-li to garantováno, je nám milejší ten provoz, který je ekonomičtější pro národní hospodářství. Tak se mi jeví věc teoreticky, praktickou se dosud nestala.

To by bylo asi vše, co bych měl vůči námitkám proneseným v rozpočtovém výboru proti finanční správě říci. Z toho plyne, jestliže jsme poštám vzali čistý zisk - poněvadž musili rychle kabelovati, nemohly se omeziti na investice, které jsou naprosto rentabilní - že neudělali jsme nic, co by bylo národohospodářsky škodlivé nebo neodůvodněné. Byli bychom ještě raději, kdybychom byli s to ještě dále rozpočet státní snížiti a i tohoto zisku se vzdáti. Račte si vypočítat, za jakou cenu bychom musili tento krok učiniti. Myslím, že na ten čas by věc nebyla proveditelná. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Předseda: K rozpravě o první skupině dávám slovo panu sen. Skalákovi.

Sen. Skalák: Celní řeč pana generálního zpravodaje Stodoly byla jedinou básní na úspěchy, kterých jste docílili ve státním hospodářství, zobrazeném ve vývoji rozpočtů posledních let. K této básni, kterou bych nazval bezmála symfonickou básní, symfonickou ovšem jenom pro váš hudební sluch, zaznívá neustále v nejrozmanitějších obměnách jako hlavní motiv kouzelné slovo: stabilisace. Stabilisace je též heslem, napsaným na štítě ministra financí dr

Engliše. Stabilita rozpočtu byla prý až v r. 1927 přizpůsobena hospodářským silám státu. Rozpočet na r. 1928 jest ještě zdokonalený, opět a opět stkví se pravdivostí, stabilitou, aktivitou. Něco o té pravdivosti a též aktivitě bylo promluveno v rozpočtovém výboru, a bylo viděti, že v tomto směru máme všechny příčiny k názorům úplně protilehlým. Dnes chci věnovati svoji pozornost pojmu druhému, pojmu stabilisace, na kterou kladete takový důraz. Stabilisace, dobře; ale přijde na to, jaká je ta vaše stabilisace, na jaké výši, jakého obsahu, co v ní je stabilisováno, kdo při ní může zpívati chvalozpěv s vládními referenty, a kdo při ní naopak je postižen tak, že jeho bída křičí celým vesmírem. Pan referent snaží se kvalifikovati stabilisaci poněkud blíže svojí definicí, že odpovídá poplatným silám výrobním, že je úměrna hospodářskému rozvoji země, že není založena na horší úrovni, nežli stabilisace rozpočtu předválečného Rakouska. Nehledě k tomu, že tato poslední vlastnost nebyla by zvláště příznivou, dovoluji si obrátiti vaši pozornost na to, jakou formou tyto názory jsou propagovány a popularisovány v masách obyvatelstva. Nemusíme jíti právě daleko, stačí poslechnouti slova druhého generálního referenta p. posl. dr Hnídka, který v poslanecké sněmovně v úvodu svého referátu pravil toto: