Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, dr Brabec, Donát, Klofáč, dr Krčméry, dr Soukup.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

117 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Beneš, dr Engliš, dr Gažík, dr Mayr-Harting, Najman, dr Nosek, dr Peroutka, dr Srdínko, dr Tiso, Udržal.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Adamovskému, na dnešní a zítřejší schůzi sen. Pastyříkovi, na tento týden sen. dr Krupkovi.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Výboru imunitnímu:

Žádost krajského soudu v Jičíně za souhlas k stíhání sen. Kučery pro zločin podle §u 15, č. 3, a přečin podle §u 14, č. 5., zákona na ochr. republiky (č. 5056/27).

Výboru rozpočtovému:

Tisk 552. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 1276) zákona, jímž se doplňuje zákon ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., o přímých daních (tisk 1348).

Předseda: Navrhuji, aby bylo uloženo výboru, aby o shora uvedeném usnesení poslanecké sněmovny podal zprávu ve lhůtě 24 hodin.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo s návrhem mým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj se přijímá.

Nyní budeme projednávati pořad jednání:

Prvním bodem je:

Dávám slovo panu sen. dr Medingerovi.

Sen. dr Medinger (německy): Také jako vládní strany vyhrazujeme si v zahraniční politice svůj samostatný úsudek a odvahu, vysloviti ho otevřeně.

Pan ministr Beneš prohlásil dne 16. listopadu v interviewu, poskytnutém časopisu >Petit Parisien<, že menšiny ve státě jsou s jeho politikou úplně srozuměny. Poněvadž mlčení mohlo by býti vykládáno jako souhlas, musím konstatovati, že tomu tak není. Jestliže jsme od doby jednoho roku nepronášeli zvláště hlasitých námitek proti jeho činnosti, pak stalo se tak proto, poněvadž jsme se v trpkých létech naučili čekati na události a opatrně oceňovati své síly, nikoli však proto, že by jeho směr zahraniční politiky byl snad také směrem naším. Domnívali jsme se, že naši zdrženlivost nebude tak falešně vykládati. Je pro nás těžko zapomenouti na minulost pana ministra. Myslíme, že pozdější budoucnost poučí také Čechy, aby se na jeho životní dílo, které je uvedlo do rozporu se sousedy a které je isolovalo, dívali zcela jinak, než jakým se jim toto dílo zdá býti nyní; že již mnohé poznání svítá, seznáváme nejen z opačného líčení upřímného dr Kramáře, nýbrž také ze skutečnosti, že toto vylíčení nenalezlo odporu. Rozbití bývalého velikého hospodářského území bylo pošetilostí. Co pan Beneš líčí jako řešení bývalých rakousko-uherských problémů, daleko ještě není tímto řešením. Přítomný stav nejistoty jest jenom zjevem vyčerpanosti. Základní koncepce rozštěpení starého doplňovacího hospodářství do pseudonárodních států, aniž by alespoň s využitím mírové smlouvy zjednána byla hospodářská souvislost, je pochybená. Opomenutí jeho nelze více napraviti. Pan Beneš vykonal něco znamenitého jen v rozkladu. Jeho příliš opožděné, syntheticky budující pokusy přinesly jen zdánlivé úspěchy.

Musíme uznati, že pan Beneš je v Ženevě těžkým pracovníkem, pilnějším než kdokoli jiný. Ale co jsou jeho úspěchy? Protokol Benešův leží zaprášen v ženevském archivu, když pro to vynaložil mnoho ducha a obratnosti. Skutečnost se od této konstrukce neustále vzdaluje. Pak byly regionální smlouvy jeho miláčkem. Ovšem jsou jen novým vydáním systému smluv, jenž sice zřízen byl upřímně jakožto defensivní, ale ve zmatených dobách stal se prostředkem útočným, a národy tomu odporující jakoby pomocí lassa strhl do propasti války. Z těchto zkušeností jsme proti myšlence regionálních smluv krajně nedůvěřivými, obzvláště když neustále a právě tam, kde toho nejméně očekáváme, spatřujeme vynořovati se nebezpečí války.

Jak málo úspěchu má spolupráce páně Benešova na odzbrojovacích pracích, poučuje nás každá nová konference a poučuje nás, jakožto osobně postižené, vzrůst našich vojenských výdajů. Velikou zásluhu má pan Beneš nepochybně na vytvoření systému rozhodčích soudů. To jest jediný nový výtvor společnosti národů. Tím více jsme ustrnuli, když pan Beneš jménem vlády, ačkoli oba němečtí ministři ničeho o tom nevěděli, odevzdal pamětní spis, který jeho vlastní dílo zase podkopal. Upíral maďarsko-rumunskému rozhodčímu soudu zcela jednoduše primérní právo, vysloviti úsudek o své příslušnosti, a prohlásil, že nebude dbáti výroku soudu, kdyby byl jiného názoru nežli on sám. Kam poděje se celá instituce rozhodčích soudů a tím i Společnost národů, kdyby každý stát takto jednal? Úspěch, že totiž Společnost národů obratnými zprostředkovatelskými službami a čilou prací pohnuta byla k tomu, aby neprováděla účinnou ochranu menšin a aby zapudila žaloby do archivů, tento úspěch nemůžeme upříti. Ale byla Společnosti národů, byla světovému míru skutečně prokázána služba tím, že ušetřena zůstala pro tento okamžik trapných úloh, že zklamáni byli mnozí, kteří v ni doufali, a že se věci odkládají na dlouhé lokte, jak on to pro nedostatek energie při všem rád činí?

Zahraniční politiku československého státu nelze vésti dosti nehlučně. Slovo Hamletovo: >Příliš mnoho rušnosti škodí< mělo by býti v ministerstvu vtesáno. Bylo na příklad potřebí začíti spor s Vatikánem, se kterým, jak již Napoleon praví, každý přijde zkrátka? Doufejme, že to brzy bude napraveno. Ostatně lze jen vždy znovu poukazovati na Švýcarsko, kde se z taktního ohledu na různé národnosti v zemi vyhýbají každé stranickosti v zahraniční politice. Československý stát by nejbezpečněji prospíval, kdyby vymazal neblahé slovo prestiž, kdyby zanechal tak zv. vysoké politiky a kdyby pěstoval jen obchodní, hospodářskou a kulturní politiku.

V oboru vysoké politiky je hlavní konstrukcí pana Beneše úzké spojení se vzdálenými místo s blízkými státy. Tato koncepce je příliš umělkovanou a neodpovídá ani zeměpisu, ani hospodářským potřebám, ani příbuznosti národů. O zeměpisu chci říci jen tolik, že 70% hranic státu obráceno je k Německu, Rakousku a Maďarsku. Hospodářská situace charakterisována je dostatečně tím, že Německo a jeho přístavy, Rakousko a Maďarsko dohromady v roce 1926 pojaly asi 52% našeho vývozu, naproti tomu Rumunsko, Jugoslavie, Polsko a Francie dohromady jen 10%. Hospodářsky zůstáváme tedy na život a na smrt spjati s našemi třemi sousedy, na tom ničeho nemohou změniti veškeré politické svazky, řeči při banketech a návštěvy. Toto společenství zájmů bylo po celá staletí hlubší příčinou příslušnosti zemí koruny české k německému císařství. Tomuto spojení vděčí Češi za svoji kulturní výši, kterou se před jinými slovanskými národy vyznamenávají. Tato úzká souvislost se středoevropským systémem, jež Německo řídí, je přirozená poloha, do které se dobrovolně a z hospodářského pudu sebezachování vrátí prostor mezi Rudohořím a Karpaty po každé poruše. Bylo tudíž zajisté počínáním beze vší naděje na úspěch, chtít se odpoutati od středoevropsky-německého životního ovzduší a začíti boj se zeměpisem, hospodářstvím a s dějinami, které organicky z obojího vyplývají. Jakkoli pan Beneš v malém se jeví střízlivým a moudrým, zůstává jakožto státník přece romantikem. Nepoznává dobro, jež Němci jeho národu prokázali a pohlíží na minulost nespravedlivě, tedy nehistoricky. Naši tři sousedé jsou, jak řečeno, našimi nejsilnějšími dodavateli, zákazníky a dopravovateli; a mohli by jimi býti ještě mnohem více, kdyby, obzvláště v Rakousku, nebyli bývali tak nesmyslně poškozeni. Co se jim způsobilo, částečně za pomoci pana ministra, působí zpět na nás. Že toho nepředvídal, nýbrž že přechodnou poválečnou konjunkturu přeceňoval, bude velikou výtkou pozdějších dob proti němu. Styky s Francií neprospívají nám hospodářsky, aby to stálo za řeč, jsou naopak jen drahé. Úzké spojení s Jugoslavii, Rumunskem a Polskem, existuje-li posléz zmíněné, může nás přivésti do komplikovaných a škodlivých protiv k jiným státům, a my můžeme si jen spáliti prsty na jihovýchodních i na polských ohništích nebezpečí. Přes jazykové příbuzenství je duševní příbuzenství Čechů s Jihoslovany a s Poláky menší nežli s Němci. Postavení enklavy a dlouhé spolužití byly právě silnějšími nežli všechny národnostní rozbroje a zůstanou silnějšími také v budoucnosti. Doufáme v to tak pevně, že s klidem můžeme přihlížeti čilosti pana ministra. Jsme sice pro nejkorektnější styky s Francií, obzvláště pokud jde o zlepšení jejího poměru k Německu. Stejně málo averse chováme proti Jugoslavii a Rumunsku, jimž naopak přejeme všechno dobré. Avšak politiku pana ministra, podle které nám Francie a státy Malé dohody jakožto spojenci mají býti bližšími nežli naši příbuzní a nejlepší obchodní přátelé, tuto politiku jen pozorujeme, aniž bychom ji vnitřně provozovali s sebou. Neútočíme na pana ministra, poněvadž nás dějiny přece učí, že každého, kdo dělá převrat, jeho vlastní přívrženci, jsouce zklamáni, dříve nebo později nechávají padnouti.

Nedostáváme se kupředu přes jisté rozpory ve výkladech pana ministra. Jednou označovány jsou mírové smlouvy za nikoli věčné, ba že možna jest jejich revise a naznačuje se možnost revise článkem 19 úmluvy. Pak se zase a limine odmítá jakákoliv snaha po smírné revisi ve vzájemné dohodě. Nejsem nikterak srozuměn se všemi takovýmito snahami. Lord Rothermere na příklad přehmátl se obzvláště v oboru hospodářském, pokud jde o prostředky, ačkoli měl pravdu s vylíčením náhod při tom, když došlo k mírovému diktátu. Bylo by zajisté požehnáním pro stát, kdyby z napětí s Maďarskem vyšel smírnou dohodou. Nesmí se říkati, že musí býti bez naděje na úspěch. Poněvadž naše hospodářství, jak již bylo ukázáno, v prvé řadě závisí od rozkvětu Německa a Rakouska, musíme se zajímati o tyto státy, jako by šlo o nás samotné, i když se jedná o otázky reparační anebo jiné. Nutno se velice zamysliti nad tím, že obchodní bilance Rakouska za rok 1926 byla pasivní částkou více nežli 1 miliardy šilinků, t. j. 60% jeho vývozu. Dovoz z Československa činil 555 milionů šilinků, vývoz do Československa jen 208, takže jenom zde zůstává schodek 347 milionů. I když výsledky z roku 1927 budou asi poněkud lepší a když platební bilance také je mnohem příznivější nežli bilance obchodní, byl deficit platební bilance Rakouska přece od samotných znalců dohodových odhalován na 250 mil. Naše mnohem příznivější hospodářské výsledky stávají se smutnou situací našich sousedů pochybnými. Mstí se právě nepředloženě, k jednostranné radě provedené nové uspořádání věcí, takovýmto způsobem se mstí, když politikové rozkouskují hospodářství. Poněvadž Rakousko, jak dnes, oloupeno o své veliké poslání, před námi leží se svým otřeseným hlavním městem chudo, žádného skutečného vzestupu stejným krokem s jinými státy a žádného vnitřního ozdravění dosáhnouti nemůže, nesmíme se také žádným způsobem obraceti proti jeho návratu k Německu, jestliže si ho přeje. Tato otázka ovšem stane se v nejbližší době sotva akutní, bude lze prozatím provésti jen právní přizpůsobení a komunikaci duševních a finančních sil: tím a společným řešením praktických hospodářských otázek neprohřešuje se Rakousko proti převzatým závazkům, nýbrž provádí jako první země jen to, čeho hospodářská konference ode všech států požaduje. Doufejme, že právní a hospodářská spolupráce Rakouska a Německa sloužiti bude později jakožto kristalisační bod pro úmluvy jiných států.

Náš program je na venek: striktní švýcarská neutralita bez politických závazků a zejména bez vojenských konvencí, odstranění chyb, spáchaných ve vítězném opojení smírnou dohodou se sousedem a využití článku 19 úmluvy Společnosti národů. Uvnitř: zjednání rovnováhy mezi národy pokud možno brzkým vyrovnáním bez majorisování a bez oktroje. Přibrání Němců ke spoluvládě bylo dosud jen prázdnou formou. Prováděli jsme aktivismus, ale nedostávalo se vzájemného plnění, logického důsledku: přeměny státu v česko-německo-slovenský, federalisace podle švýcarského, nebo jak president Masaryk doporučoval, podle belgického vzoru. Doba založení státu již bledne. Rozhodnou musí se státi okolnost, kdo stát udrží: to musí ústava konečně projeviti. Náš veškerý program je veskrze mírumilovný a vyvozuje jen logické důsledky z naší polohy ve střední Evropě. (Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Koutný, dávám mu slovo.

Sen. Koutný: Slavný senáte! Toto stereotypní >slavný senáte< měl bych zaměniti slovy: >vážené prázdné lavice<, a to proto, že na projednávaném rozpočtu není naprosto žádného zájmu z toho důvodu, že na něm koalice česko-německo-pokrokově-zpátečnická žádné změny nepřipustí. Můžete tu mluviti andělsky nebo ďábelsky, nejvěcnější důvody nejsou nic platny. Z kritiky si totiž vládní činitelé ničeho nedělají, neboť prý se z celé debaty nestřílí, a kdyby, tož se nic netrefí. Je to totální úpadek parlamentarismu, tolik měšťáky vychvalovaného, a zároveň bankrot buržoasní demokracie.

Zúčastňujeme-li se my komunisté přesto rozpočtové debaty, činíme tak jenom proto, abychom tuto skutečnost konstatovali před tváří celé veřejnosti. Krátce zmíním se o kapitolách rozpočtu ministerstva národní obrany a ministerstva vnitra. Před válkou pohlíželi jsme na militarism jako - promiňte - na krávu, které sice žír výborně chutná, ale kapky mléka od ní neuvidíte. Bylo to tíživé břemeno pro občanstvo, k nesnesení, a my socialisté při každé příležitosti jsme tenkráte militaristické zřízení v kapitalistických státech potírali, protože sloužilo zájmům vykořisťovatelů a všech těch, kdo byli na výsluní blahobytu z práce jiných, sloužilo k potlačování dělného lidu a k udržení kapitalistického systému. Rakousko-uherské vlády pro potřeby pracujících vrstev neměly nikdy peníze, zato do chřtátu militaristického molocha cpaly neustále.

Ve dnech popřevratových washingtonská deklarace ve svých 12 postulátech zaručovala občanstvu Československa úplnou svobodu slova, tisku, práva shromažďovacího, odluku církve od státu, dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy, vyvlastnění velkostatků, zrušení výsad šlechticů, a že podle postulátu 8 stálé vojsko nahrazeno bude milicí, poněvadž militarism je zničen. Jistě mnoho občanů, kteří nový státní útvar vítali v radostných slzách a v písních jásavých - podle slov jednoho bývalého ministra - oddechlo si v předpokladu, že zbaveni budou drahé a jalové krávy - armády. A zatím? Zatím je poplatnictvo v tomto směru ještě více zatěžováno, nežli bylo před světovou válkou, a militarismus československý slouží na udržení kapitalistického zřízení tak jako dříve.

Rakousko-Uhersko, čtyřikráte větší Československa, mělo 24.809 důstojníků a 359.000 vojáků, ale tento stát má 19.000 šarží, z toho přes 10.000 důstojníků, z nichž je 112 generálů a 120.000 mužů. Na 11 vojínů připadá v Československu jeden důstojník a jedna šarže na 6 mužů - naproti tomu jeden učitel má vyučovati 60, ba i více dětí.

Z navrhovaného rozpočtu pro r. 1928, to jest z těch 9.536,073.544 Kč, vrazí se do jícnu militarismu 1.700,000.000 Kč, což je podle generálního zpravodaje 15% z celkových státních výdajů. Ve skutečnosti je to však mnohem více, poněvadž některé položky, určené pro vojsko, jsou zastrčeny v jiných kapitolách státního rozpočtu. Panu ministrovi národní obrany je toto ještě povážlivě málo, chtěl by, aby na armádu bylo více pamatováno, a to prý proto, že: >Musíme míti takovou armádu, abychom byli hledanými spojenci, nebo - lépe řečeno - abychom se nestali v těžkých dobách břemenem svých spojenců<, jak doslovně prohlásil v rozpočtovém výboru senátním.

Jestliže pan ministr národní obrany už mluví o >těžkých dobách< a o >spojencích<, je to jistě důkazem, že se válečné nebezpečí skutečně blíží, že připravuje se nové a strašlivější vraždění, nežli bylo ve světové válce, jak správně upozorňuje strana komunistická a burcuje občanstvo pracující k pohotovosti.

Otevřeně pravíme, že každá válka kapitalisticko-imperialistická proměněna bude pracujícím lidem měst a venkova ve válku občanskou a zbraně obrátí proletariát proti vlastním nepřátelům.

Pravda, mužstvo a zejména nižší šarže mají skutečně nedostatečný žold, zato platy generálů jsou nesporně úctyhodné a jednotlivci pobírají: Kč 39.000, 42.600, 49.800, 54.000, 60.000, 66.000, 72.000 a 78.000 ročně. Vedle toho mají činovného Kč 3.960 až 15.000 ročně; a konečně ženatí generálové pobírají ještě výchovné Kč 1.800 až 3.000 ročně.

Zkrátila a dobře jedna pětina státních výdajů na militarism, která se každoročně opakuje, ožebračuje poplatnictvo, které, kdyby mohlo, tak z >osvobozené vlasti< uteče. Dosud na militarism bylo vydáno v Československu na 18 miliard Kč, suma to přímo závratná, za niž by se mohlo hodně bídy zmírniti a drobným občanům na daních uleviti. (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu ze dne 14. prosince 1927 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) V československé armádě je také mnohem bezohlednější disciplina, než tomu bylo na př. ve starém Rakousku. Uvedu aspoň jeden konkretní případ: Záložník Fr. Knajfl z Hradce Králové narukoval 17. srpna 1927 na 21denní cvičení do Josefova k 22. pěšímu pluku I. polní roty. Při vystrojování - jak se již zpravidla děje, byly mu, jakož i ostatním záložníkům, t. zv. >figurky< prostě naházeny tak rychle za sebou, že se o pravém jejich stavu nemohl nikdo ani přesvědčit. Když Knajfl měl jíti domů, byl volán do kanceláře, kde mu bylo řečeno, že prý odvedl prasklou pažbu pušky, za níž musí zaplatiti 106. 70 Kč. Když Knajfl namítal, že pušku nepoškodil a také nic platit nebude, prostě se mu prohlásilo, že dokud nezaplatí uvedenou částku, nebude propuštěn do civilu. V důsledku této pohrůžky podepsal předložený revers, že žádaný peníz zaplatí. Při odchodu do civilu bylo mu strženo ze žoldu 4.50 Kč, totiž všechno, co mu za tři dny strhnout mohli. Takovýchto postiženců bylo přes 80 a mnohým z nich byl stržen žold až za 12 dní. Strhli, co se jen strhnouti dalo, takže mnozí záložníci ze Slovenska pocházející propuštěni byli bez jediného haléře na dalekou cestu. Knajfl, který je ženat, otcem dvou dětí, zcela nemajetný, byl potrestán nejen tím, že za 21 dní připraven byl narukováním o výdělek, ale má ještě platiti za opravu prasklé >břízy<, která mu předána byla porouchaná. Žádati po záložníkovi, aby zaplatil za vadné komisní součástky výzbroje, je při nejmenším okrádáním takového chudáka a zasluhuje nejostřejšího odsouzení.

Krátce chci se zmíniti ještě o jednom: V prohlášení washingtonské deklarace ze dne 18. října 1918, podepsané prof. T. G. Masarykem, ministerským předsedou a ministrem financí, generálem dr Štefánikem, ministrem národní obrany, a drem Benešem, ministrem zahraničních záležitostí a ministrem vnitra, zaručena byla občanstvu vedle svobody svědomí a slova také svoboda tisku, která v praksi vyhlíží takto:

>Slovácko< ze dne 15. ledna 1927, č. 7 bylo konfiskováno ve článku, ve kterém pojednává o čtyřech komunistických a jednom nár.-soc. poslanci, že za svou parlamentní činnost jsou postaveni před soud. Zabaveny byly tyto věty. (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu ze dne 14. prosince 1927 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Je nutno, aby pracující lid měst i venkova protestoval proti této neslýchané persekuci zástupců lidu.

O tři řádky níže v témže provolání k protestní schůzi lidu zabavil censor tato: >... na níž proti persekuci zástupců pracujícího lidu promluví poslanci komunistické strany. Dělníci a dělnice, přijďte všichni bez rozdílu politického přesvědčení protestovati proti tomu, aby za poctivé hájení zájmů pracující třídy byli poslanci ještě souzeni.<

V témže čísle ve čl. >Reakce na postupu< zabavil censor tyto věty: >Na tento požadavek pracující třídy vládní činitelé nedbají, nedbají také na to, že ruské trhy budou okupovány cizím průmyslem a obchodem, co záleží na hladovících vrstvách proletariátu, který se domáhá práce uznáním SSSR? Nic. Přednější je konstruovati procesy proti komunistům, ostouzeti SSSR, vydržovati tisíce kontrarevolučních darmojedů a navazovati styky s Vatikánem.<

Dále v témže čísle padl za oběť censorově tužce tamto odstavec: >Soudruzi a soudružky, proveďte řádnou agitaci na pondělní protestní projev proti persekuci poslanců. Nechť se dostaví na schůzi dělnictvo ze všech továren, závodů a dílen protestovati proti připravované persekuci zástupců pracujícího lidu.<

V čísle 8. ze dne 18. ledna 1927 byla ve >Slovácku< shledána závadnou v odůvodnění nejvyššího soudu v rozsudku proti stát. učitelovi Košťálovi Marxova nauka, a to v těchto slovech:

>Podle názoru nejvyššího soudu okolnost, že někdo nevyvíjí činnosti nesoucí se za účelem násilné změny ústavy a že ani jiné osoby k takové činnosti nenabádá, nebrání závěru, že teoretickým rozebíráním učení Marxova i komunistických hesel působil na mysl posluchačů takovým povšechným abstraktním způsobem, že se u nich mohla a měla vytvořiti nebo ustáliti protiprávní nálada zmíněného rázu.<

A dále byl zabaven redakční dodatek k tomuto soudnímu výroku:

>Rozsudek jen rozmnožuje počet strašlivých rozsudků proti komunistickým pracovníkům. Co je v něm nového, je jen odůvodnění. Považuje-li nejvyšší soud pouhý rozhovor nauky Marxovy a zásad komunistické strany za zločin podle § 15, odst. 3, zákona na ochranu republiky, pak je to strašlivé obvinění českých sociálních demokratů, >marxistů<, kteří pro tento zákon hlasovali a spokojili se pouhými, pro soud nezávaznými výklady v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona. Nejvyšší soud zřejmě přešel mínění důvodové zprávy, že mají býti trestány pouze výroky, které skutečně bezpečnost státu ohrožují, a ne pouhé teoretické úvahy. Ačkoli se to nestalo po prvé, je nicméně způsob, jímž nejvyšší soud rozsudek odůvodnil, důkazem o přípravách široce založené persekuce komunistického hnutí. To, že nejvyšší soud pouhý rozbor zásad komunistické strany považuje za zločin, nemůže ovšem zničiti komunistické hnutí, ale povede samozřejmě k novým metodám propagandy. Chce-li vládla strhnouti komunistické hnutí do podzemí, pak se přepočítá a uvidí výsledky zcela jiné, než ty, které očekává.<

V čís. 9. ze dne 20. ledna 1927 podlehl konfiskaci článek o konaném protestním projevu proti persekuci poslanců, a to tyto věty:

>Je samozřejmé, že proti této zdražovací akci fabrikantů a statkářů, která započala uzákoněním cel, musili se komunističtí poslanci v parlamentě postaviti na odpor. Za to byli vydáni a souzeni pro zločin. >Veškeren pracující lid protestuje proti tomuto postupu vůči svým zástupcům v parlamentě. Přítomní občané na veřejné schůzi lidu v Hodoníně po vyslechnutí referátu sen. S. Koutného a posl. Mikulíčka, prohlašujeme, že co nejdůrazněji protestujeme proti tomu, aby poslanci, volení lidem, byli za svoji činnost v parlamentě soudně stíháni, jako se to stalo s posl. Harusem, Jílkem, Kreibichem, Šafrankem a Knejzlíkem, kteří za to, že se postavili proti clům a kongrue, jsou postaveni před soud. Takovéto jednání se nestalo ani za monarchistického Rakouska. Je smutné, že se tak děje v Československé republice, která si dává titul demokratická. Považujeme takovéto jednání za porušení poslanecké imunity a varujeme příslušné činitele před pokračováním v takovémto jednání vůči obhájcům pracujícího lidu.<

V čís. 10. ze dne 22. ledna 1927 zabaven byl titulek článku >Druhá epocha buržoasního běsnění proti komunistům<, >Znemožňování obhajoby< a další odstavce: >Nezasvěcenec by se mohl po přečtení žaloby domnívati, že jde o lidi krajně životu a majetku jiných nebezpečné, jak obžaloba snaží se je vylíčiti, zatím však se jedná o dělnické poslance, kteří jedinou možnou cestou v měšťáckém parlamentě hájili zájmy svých voličů. Za to, že plnili příkaz voličů svých, byli měšťáckou demokracií postaveni před neméně demokratický soud, případ to v dějinách parlamentarismu ojedinělý, jehož způsobu nepoužil nikdy ani carský absolutismus. Z procesu politického je dělán proces zločinecký. Komunističtí poslanci odráželi zločinný útok buržoasie na zbídačení pracujících vrstev a za to jsou obžalováni ze zločinů. Pracující lid ví, že před soud jsou pohnáni pouze proto, že poctivě a podle svých sil hájili zájmy svých voličů, buržoasie pak obžalobou poslanců pro parlamentní činnost dokazuje pouze úpadek měšťáckého parlamentarismu.<

>Proces těmto je novou ukázkou dělníkům pravé ceny parlamentarismu, když poslanci a zástupci svých voličů pro svoji činnost jsou hnáni před soud. Česko-německá vládní buržoasie chce tímto činem získat nezahladitelnou slávu nejreakčnější z reakčních.<

V čís. 12, ze dne 27. ledna 1927 zkonfiskováno bylo ve článku o daňové Englišově reformě toto:

>Žádná persekuce nemůže nás odraditi od tohoto boje pro zájmy lidové. Naopak právě tento boj musí kolem nás seskupiti takové davy lidu pracujícího, před nimiž dnešní reakční režim bude musiti kapitulovati.<

A dále byla zabavena vložka:

>Proletářská revoluce: Proletářská revoluce není možná bez násilného zničení státního měšťáckého aparátu a nahrazením jej novým aparátem.<

Další vložka:

>Leninismem, bolševickou taktikou a prací porazili naši ruští soudruzi buržoasii, nastolili vládu dělníků a rolníků (Další slova byla usnesením předsednictva senátu ze dne 14. prosince 1927 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) a je jisté, že převrátíme dnešní poměr sil mezi proletariátem a buržoasií v náš prospěch tím dříve, čím více budeme míti více vyspělých bolševiků.<

V jubilejním čís. 37 ze dne 26. března 1927 zkonfiskováno bylo ve článku >Pozdrav z Prahy< od soudruha I. Olbrachta toto:

... >že prvním a snad jediným mým úkolem bude povzbuditi zdeptané dělnické sebevědomí a přesvědčiti soudruhy, že prosinec přes všechno osobní utrpení nebyl porážkou, nýbrž úspěchem, jehož význam se brzy objeví.< - A dále:... >Slovácko bylo první, které se vyslovilo pro odštěpení se od sociální demokracie a pro ustavení KSČ. Bylo to ono, které šlo do prosincových bojů s plnou proletářskou vážností a s celým slováckým ohněm. Teď upevňuje a zceluje svůj organisační aparát. (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu ze dne 14. prosince 1927 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Ve článku >Slovácko< a >odborové organisace< nelíbila se censorovi tato věta:

>Vězeňské persekuci se vysmějeme, neboť ta nás jen sílí a zatvrzuje v našem třídním nadšení.< A dále byla zkonfiskována slova >... copatý ouřada<.

Ve článku >Už 20 let< v témže čísle zabaven byl tento odstavec: (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu ze dne 14. prosince 1927 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Dále zabaven byl titulek článku >Měšťácká vyzvědačská blamáž před soudem<.

V čís. 46. ze dne 16. dubna 1927 zabaven byl titulek článku: >Koloniální metody karpatoruské policie<.

Dále ve článku >Další oběti železniční katastrofy v Brně< zabaveno bylo toto:

>V prvé řadě je to špársystém, neboť tou dobou, kdy k neštěstí došlo, byli oba jak strojvůdce, tak i topič, 14 a půl hodiny ve službě. Na všechno jsou peníze, na vojáky, pátery, zkrachované banky, ale tam, kde jsou v nebezpečí tisíce lidských životů, tam se náprava neděje.< Soudr. >Rudé Právo< napsalo: >Vinníky katastrofy jsou ministerstva financí a železnic. Ministerstvo železnic, které restrikcí snížilo počet železničních zaměstnanců, že nestačí obstarati službu, že nepřipouští větší počet vozů, aby lidé, kteří zaplatí jízdné, nemusili se věšeti na tyče, na spojovací mříže mezi vagony a na stupátka zvenčí, a ministerstvo financí a železnic proto, že se nepostaralo dodnes o zvětšení brněnského nádraží, které nepostačuje zejména ráno, když do něho vjíždějí dělnické vlaky. V celém Brně je nepopsatelné vzrušení a všichni odsuzují činitele vládní. Strojvůdce lokomotivy od Slavkova byl ihned vzat do vyšetřování. Bez ohledu na to, co bude vyšetřeno, jest jisto, že praví vinníci katastrofy ve vlacích nejeli. Sedí v ministerstvech.<

V čísle 69. ze dne 11. června 1927 ve článku >Veliká amnestie vyvrácena< nelíbil se censorovi citát >Soudcovských Listů< v tomto znění:

>Za zločin nejvyšším soudem je považována výzva, aby se dělníci spojili a jediným rozmachem rozehnali vládu. Je lhostejno, zda posluchači jsou k tomu náležitě způsobilí.< (Rozhodnutí nejvyššího soudu z 26. června 1926 Zm III. 263-26.) Citujeme další podobná rozhodnutí: (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu ze dne 14. prosince 1927 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Máme zbraně v kasárnách.< (Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1924, Zm III. 801-24.) >Výzva k matkám vojínů, aby své syny nabádaly k odepření poslušnosti v případě nespravedlivé války<. (Rozhod. nejvyš. soudu z 2. ledna 1925, Zm I. 674-24.) Naši vládu je třeba svrhnout a sestavit vládu komunistickou<. (Rozhod. nejvyš. soudu z 28. února 1925, Zm III. 9-25.) >Komunisté za krvavé cíle nepůjdou do války. Nepůjdeme do boje, ať jdou kapitalisté. Se všemi musíme býti proti válce.< (Rozhodnutí nejvyššího soudu z 14. ledna 1925, Zm III. 1150-24. ) Nebo výkřik: (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu ze dne 14. prosince 1927 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) >Takové upozornění je zločinem i tehdy, když nebylo učiněno vůči brancům, protože podle názoru nejvyššího soudu stačí, když jsou přítomny osoby, které někdy budou na vojně, anebo které by mohly působiti na mínění brance.<