Avšak o pražské budovy, novostavby - nech sa starajú činitelia českí. - Mne ide o štátne budovy, - stavať sa majúce štátne novostavby, štátne obytné domy - ale aj o privátne domy na Slovensku. V terajšom veku, keď sa na zdravotnícke veci taký ohľad berie, keď sa podporujú rôzne športy, protituberkulózné lígy atď., - ako môžú úrady povoliť byty podzemné a polopodzemné pre ľudí, ktoré sú hniezdami rôznych nemocí pre deti a dospelých? Ako pri štátnych novostavbách, tak štátnych a obecných obytných domoch, tak aj pri stavbe všetkých privátnych domov nesmie sa povoliť podzemné a polopodzemné byty - ale stavby majú úplne zodpovedať zdravotným požiadavkom. Chce sa šetriť niekoľkými tisícmi korún - ale zabíja sa tým zdravie a životy mnohých tisícov ľudí!

A keďže to ministerstvo financií ako v Prahe, tak aj ako počúvam, - v Bratislave chce stavať finančné paláce, - nech aj ti finančníci v tých palácoch potom majú lepší ohľad na poplatnictvo obzvlášte slovenské, - aby im platenie daní neztrpčovali, ale uľahčovali; bola mi podaná sťažnosť, že pre nedoplatok 1300 Kč, ktorý sa ešte mohol tento rok doplatiť, bola patričnému podaná licitácia na 14.260 Kč a 335 Kč licitačných trôv.

Prednášam ešte nasledujúce vážné požiadavky slovenskej ľudovej strany - postavenie šekového úradu pre Slovensko - veď máme už aj v tomto obore pracujúce slovenské sily v Brne.

1. Všetké dane, poplatky, dávky koncentrujú sa do Prahy, kapitálov na Slovensku zostane málo, tak že takouto finančnou a bankovou politikou sa Slovensko tiež ochudobňuje - i tu sa musí stáť náprava.

2. Žiadam konečné upravenie požitkov staropenzistov.

3. Konečne chcem ešte poznamenať, že bolo by potrebné pre Slovensko zvláštný rozpočet vyhotoviť, aby sa videl opravdový finančný stav Slovenska, koľko príjmov ide z neho - a koľko výdavkov je naň.

Keď spolu shrniem celú kritiku rozpočtu, nachodíme to, že mnoho sa malo a má stať, aby Slovensko dostalo to, čo mu patrí - že ešte vždy je moc našich požiadavkov a málo splnenia ich - že ešte není dostatočného pochopenia mentality slovenskej, že nevidíme dostatočných snáh uspokojiť Slovensko a konsolidovať pomery na Slovensku. Naša strana sa o to snaží, keď vymáha práva a potreby Slovenska, keď odhlasuje aj tento rozpočet, ako štátnu nutnosť, ač práve nevyhovuje Slovensku tak, ako si to my žiadame - a preto musíme ďalej pracovať za ľud, za národ slovenský. Ale tu mám aj slovo k nášmu ľudu, k národu slovenskému. Je to vážné slovo: Na miesto, aby sa náš národ spájal, sjednocoval okolo jadra svojho, okolo veľkej všenárodnej slovenskej ľudovej strany - ten náš národ, žial Bohu, upadol do choroby drobenia: drobí sa na strany a straničky. Máme na Slovensku už najmenej 15 stran. To hrozne soslabuje národ. Amerika, Anglia, Francia, veľké národy, majú tri - čtyri strany, a Slovenský národ ich má 10 ak nie 15.

Nech ten náš slovenský národ nepripisuje len nám ľudovým poslancom a senátorom nedostatočné úspechy a vymoženosti - ale nech to pripíše aj sám sebe, že sa drobí, že sa sám soslabuje a slabým sa robí pred Prahou, pred vládou. Keby bol slovenský národ svorný, jednotný - istotne by si všetko skôr vymohol, - ak rozdrobený. Aký rešpekt má mať Praha pred slovenským národom, keď sa ten medzi sebou vadí a hryzie? Národ nech pamätá na radu Svätoplukovu!

Rozpočet odhlasujeme.

Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Polach. Dávám mu slovo.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Generální zpravodaj rozpočtový řekl o finančním ministru dr Englišovi, že je dominujícím duchem, který do našeho rozpočtu uvedl systém a pořádek, že je průkopníkem myšlenky nové kulturní práce, a řekl o našem rozpočtu, že zasahuje do všeobecnosti, do toho, co trvá, a že v tomto rozpočtu žije duch naší doby, rytmus našich dnů. Dovolte mi, abych oproti tomuto chvalozpěvu na odpovědného muže naší finanční politiky uvedl střízlivé skutečnosti a číslice o oné části našeho rozpočtu, ve které by se rytmus doby musil přece projevovati nejzřetelněji a nejsilněji, ve které by toto zasahování do všeobecnosti nejvíce musilo býti pociťováno, totiž o naší kulturní politice, o problémech našeho školství, o kterých se obzvláště chci zmíniti. Střízlivou skutečností je, že kulturní výdaje v našem úhrnném rozpočtu činí 9.37%, vysloveno v cifrách: 894,000.000 Kč. Tím, že pan ministr financí připočetl výdaje samosprávných korporací a kulturní výdaje ostatních správ - tohoto připočtení jiných činitelů opomenul, pokud jde o jiné obory - tím, že tak učinil - nemůžeme to označiti jinak, nežli jako počtářský umělecký kousek - dochází ovšem k mnohem vyššímu školskému rozpočtu, nežli jaký se projevuje v číslici dříve uvedené, a vyvozuje z této podstatně vyšší sumy 2 miliard a 724 milionů nyní závěr, který pociťuji jako positivum jeho stanoviska, že totiž výlohy na školství stávají se takto finančním problémem státu, to je, že pan ministr financí, který se včera bránil proti výtce nepřátelství vůči školám, ve skutečnosti je velmi skeptickým vůči potřebám a nutnostem kulturní politiky. Ministr klade pro blízkou budoucnost otázku - to bylo lze seznati v jeho exposé v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny - kdo má nésti v budoucnosti tento náklad, obzvláště náklad na obecné školy, a odpovídá na to: zde zastupuji jako všude důsledně stanovisko, že kompetence a rozhodovací moc spojena býti musí s finanční odpovědností. Což, přeloženo do řeči obyčejného života, znamená: mluviti do kulturní a školské politiky mají jen ti, kteří na to něco platí, co zajisté důsledně je fiskalistickým stanoviskem a stanoviskem, které všeobecně odpovídati může postavení a mentalitě finančního ministra. Klade potom dále požadavek, že také obce mají nésti minimální kvotu učitelských platů. Při této příležitosti vystoupil trochu ze své umělé objektivnosti, kterou se snažil zachovati, a dal něco poznati, co patrně v tomto směru žije v jeho srdci. Když ve snaze po ospravedlnění chtěl uváděti důvody ve prospěch svého požadavku po znovuzavedení školného pro obecnou školu - o věcné stránce nechci vůbec mluviti - tu mínil, že zrušení školného znamenalo uskutečnění kolektivistické zásady, že každý béře, čeho potřebuje, a přispívá jen tím, co chce. Myslím, že nemůže býti v pochybnosti o tom, že je to velmi ostré stanovisko proti socialistické školské politice dřívějších dob, že zcela jasně z těchto slov dává poznati, jak za překotné považuje všechno to, co v dřívější době provedeno bylo pod socialistickým vlivem, pokud jde o školskou politiku. Proti této protisocialistické nevlídnosti - nelze to jinak označiti - bylo by lze také věcně leccos namítati; především budiž poukázáno k tomu, že zákonem o obecních financích byla těmže obcím, kterým chce uložiti povinnost pečovati o školu a kulturu, možnost obecních příjmů tak zúžena, že to věcně není možno.

Pak mluvil o vysokých školách. Pan ministr financí řekl, že na systém našich vysokých škol nelze pohlížeti jako na definitivní, že také zde musí proniknouti duch hospodárnosti do problému kulturního a národnostního. To znamená, že kulturní a národnostní problémy ustoupiti musí duchu hospodárnosti, kterého v souvislosti s kulturně-politickými požadavky jsme oprávněni označovati spíše jako zloducha nežli jako ducha. Řekl o středním školství, že jeho vývoj v Československu má historické důvody, že systém středních škol nebyl vytvořen s přihlédnutím k poměrům československého státu a jeho hospodářských potřeb. Mluvil týmž způsobem, jaký slýcháme také od lidí, kteří jinak k vědám nemají žádného stanoviska, mluvil o nadprodukci inteligentního proletariátu, a mínil, že nezbývá nic jiného, nežli stanovili normalisační plán našeho středního školství a tento plán znenáhla přizpůsobiti skutečnému stavu v zájmu financí a dorostu; mínil, pokud jde o výdaje na kulturu a školství, že nerozhodují cifry oběti pro školství, pokud ovšem nepřekročují finanční únosnost lidu, nýbrž že rozhoduje prospěch, který si touto obětí vykupujeme. Otázkou jen že je, pravil, zdali by bylo možno dosáhnouti téhož za menší oběť anebo něčeho více za stejnou oběť. Že se jedná více o obsah a intensitu vyučování.

Bylo by zajisté zajímavo mluviti s panem ministrem financí soukromě o problému školské reformy. Zná se k ní z důvodů finančně politických, nikoli z pedagogických, sociálně-politických důvodů, a plete se trochu panu ministrovi vyučování do řemesla, mluví-li o této stránce problému, kdežto naopak pan ministr vyučování je neobyčejně mlčenlivý a zdrženlivý, pokud jde o základní otázky naší školské politiky a její základní předpoklady.

Není žádné pochybnosti o tom, že nejdůležitějším a nejnaléhavějším školským problémem našeho státu je vytvoření národnostní školské autonomie v rámci národnostní autonomie vůbec. Tvrdím, že je to také hlavním zájmem státu, a nic by nebylo směšnějším, nežli pohnutky tohoto požadavku spatřovati v národnostní politice nebo dokonce v šovinismu. Není žádné pochybnosti o tom, že smysl a podstata demokracie jsou splněny teprve tehdy, když plně a zcela chráněna jsou práva, která má každý státní občan, ať již patří k menšině nebo většině, když tato práva státního občana nečiní se závislými od náhody většin, a bylo by velice surovým a povrchním chápáním demokracie, kdybychom ji chápali v tomto smyslu.

Ale domnívám se, že se úloha vytvoření školské samosprávy stala také reálně politicky aktuelní s hlediska poměrů našeho státu, nikoli snad reálně politicky aktuelní účastí německých aktivistů ve vládě, kteříž naopak učinili všechno, aby tuto myšlenku národnostní spravedlnosti, kulturní spravedlnosti kompromitovali a ve vědomí všech menšinových národů snížili, nýbrž stala se aktuelní proto, že ubývá psychosy národnostního šovinismu v celém světě vzhledem k větším starostem a úlohám, a poněvadž, jak se domnívám, že mohu říci, také v českém národě proniká poznání, že udělením práv národnostním menšinám autorita státu je nikoli oslabována, nýbrž posilována, podmínky jeho existence a vývoje jen podporovány.

Promiňte, že se poněkud zevrubněji zabývám stanoviskem odpovědného správce našeho školství k této otázce. Pan ministr školství dr Hodža vyjádřil se opětovně k otázce národnostní autonomie. Již dne 9. listopadu roku loňského mluvil v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovaly proti destruktivnímu a pro konstruktivní nacionalismus. Dnes znamená tento nacionalismus jen uznání, řekl, veliké pravdy, že v každém národě existují veliké ethické a morální hodnoty, a že každý národ na základě těchto svých intelektuálních sil má býti schopen k tomu, aby přispíval k velikému majetku lidstva. Ohlašoval pro 1. červenec letošního roku počátek školské autonomie, o podrobnostech, že prozatím ještě nemůže mluviti. Letos před několika měsíci, dne 8. dubna 1927, prohlásil v kulturním výboru, že školská autonomie patří mezi ony veliké úkoly naší nejaktuálnější kulturní politiky, ve kterých dlužno jednati pokud možno rychle a dobře. Vývoj našeho veřejného života povede stále víc a více k prohloubení demokracie, tedy také k samosprávě. Mluvil pak dne 7. července tohoto roku se zpravodajem jistého německého pražského listu o zásadách autonomie. Existuje již právní podklad, řekl, pro uskutečnění školské autonomie, že k vybudování dojde nejprve na Slovensku a pak teprve v historických zemích atd. Konečně před několika dny, dne 7. prosince, ohlašoval zase v rozpočtovém výboru senátu, že v brzku předloží formální vypracovaný návrh. Všechna tato slova, kterými p. min. vyučování dr Hodža, odevzdává v Evropě svoji navštívenku, kterými si hraje na dobrého Evropana, jsou v nejpříkřejším rozporu se skutečnou praxí jeho jednání. Když zástupcové hnutí pro německou školskou autonomii, ke kterému patří všechny německé strany, také německé strany vládní, chtěli před něho předstoupiti, aby se jim dostalo vysvětlení, příkře je odmítl. Ale to je vedlejší. Má, jak se domníváme z >Lidových Novin<, svůj zákon o autonomii již hotový, a my měli bychom v nejbližší době očekávati, že nám tento zákon bude předložen. A nyní srovnávejme jednou. Není to zajisté autentický text, snad jen pokusný balonek, ale je dosti pravděpodobno, že se >Lidové Noviny< o tom, co přinesly, dozvěděly od strany dobře informované.

Podívejme se na tento návrh školské autonomie! Co se změní touto předlohou, pokud jde o tuto základní otázku v životě naší školy? Praví se v předloze, že školními úřady jsou zemská školní rada, okr. školní rada a místní školní rada, že pro menšinové školy vytvořen býti má místní školní výbor, pro Slovensko školský stoličný úřad. Ale ministerstvo školství vyhrazuje si podle ustanovení tohoto návrhu právo zrušovati každé rozhodnutí, bude-li některý předpis porušen, anebo veřejný zájem poškozen. Že takovéto formulování otevírá libovůli dveře dokořán, o tom není nejmenší pochybnosti pro někoho, kdo za sebou má politické zkušenosti. Jaké je nyní složení těchto školských úřadů? Zemské školní rady: nechci vám vyprávěti podrobnosti, poněvadž vám přece jsou známy, ale leží přece nasnadě, že v tomto složení především panuje byrokratický živel, že byrokracie bude rozhodujícím činitelem. Tvoří se sice zemským zastupitelstvem v poměru k počtu obyvatelstva zastoupení v této zemské školní radě, ale školské odborníky, kteří k tomu přistupují, jmenuje vládla, ti mohou býti vládou jmenováni podle politické denní potřeby. Rozdělení na národnosti provádí vláda; všichni mimo zástupce země jmenováni jsou podle návrhu terna zemského presidenta, a to jsou zemské školní rady v Praze a v Brně rozděleny podle národností, v Bratislavě nikoli, nevím proč.

Ale ještě horší je to, co je stanoveno ohledně okresních školních rad. V čele okresní školní rady má zasedati okresní hejtman anebo jiný úředník jako jeho zástupce, vedle 5-8 zvolených zástupců okresu a po jednom zástupci náboženských společností, při čemž pokrok záleží jen v tom, že nyní k tomu přistupuje také zástupce československé církve, tedy o jednoho zástupce církevních činitelů více. Ale - a to je rozhodující u okresní školní rady - zvláštní německý odbor okresní školní rady má podle tohoto návrhu zřízen býti teprve, je-li zde alespoň 20%ní menšina obyvatelstva a alespoň 15 německých škol v dotčeném okresu. Již toto ustanovení, že právo člověka, nalézti pro své děti školy vlastní národnosti, činí se závislým od určitého procenta, je, domnívám se, nespravedlností, o které také čeští kolegové sotva mohou býti jiného názoru, poněvadž právo na školu ve vlastním jazyce je politickým základním právem, ze kterého se požadavek národnostní autonomie odvozuje sám sebou. Ale okolnost, že se k této již samo sebou kruté podmínce žádaných 20% dodává, že v dotčeném okrese za účelem zřízení německého odboru prokázati nutno 15 německých škol, dokazuje, že je zde možnost dalšího zhoršení. Prosím, bude potřebí zkoumati, kolik okresů v Československu, které vykazují menšinu 20%, zároveň má 15 škol jazyka této menšiny, a zda by z této skutečnosti nedoznaly ztenčení menšinového práva proti nynějšímu stavu, kdežto již za dob Rakouska při menším počtu škol jiné národnosti byly tyto školy přikazovány právě okresní školní radě sousedního okresu, aby tímto způsobem nezůstaly pozadu v ochraně svých práv.

A potom okresní školní rady, které rozhodovati mají o životě škol na místě samém. Ohledně těch praví se v předloze, že zemská školní rada může povoliti zvláštní místní školní rady pro menšiny. Slovo >může< ukazuje zase s absolutní zřetelností, že to představuje libovůli, náhodu, nikoli však zabezpečení a zákonitost.

Pohlížíme-li kriticky na celou předlohu, o které bude potřebí ještě promluviti, až zde bude, vidíme, že daleko je vzdálena požadavků po samosprávě, po osvobození od panství byrokracie, že také daleko je vzdálena od jakékoli důsledné správy. Vždyť přece ministr dr Hodža při jiné příležitosti mluvil o tradici svatého Václava v souvislosti se školou, což dosti jasně dává poznati, jak sympatickým je mu zmenšení světské povahy školy. Není to žádné zabezpečení proti rdousení německého školství, nadále trvá moc školského centralismu. Ve školských instancích, ve kterých se rozhoduje o životě a existenci škol, má byrokracie rozhodující vliv a při tom zůstává zákon o menšinových školách se svými výsadami pro státní národ v platnosti. Zkrátka, jak konstatovali všichni školští odborníci a všichni, kdož se touto otázkou zabývají, zůstává zde skutečnost, že předloha je horší nežli zemský zákon ze staré feudální doby rakouské, z roku 1873, a že to nikterak není, jak mínil včera pan kolega dr Ledebur, stupněm k vytvoření národnostní autonomie, nýbrž že to naopak je dalším krokem zpět od vytvoření onoho zákona, oněch ústavních záruk, které jsou v zájmu státu a v zájmu dalšího rozvoje našeho veškerého školství.

Máme nyní příležitost poznati pravou podstatu školské autonomie, uvedeme-li si na paměť, jaký návrh stran školské autonomie podala strana, která nikoli teprve v Československé republice, nýbrž již ve starém Rakousku vedla boj o školskou autonomii. Je to strana, ke které mám čest přináležeti. Podali jsme již ve starém Rakousku roku 1899 úplně vypracovaný návrh školské autonomie proti řádění německého měšťáctva, které tehdy činilo si pro sebe nárok na stejnou výsadu, jak se to dnes děje s druhé strany. Vyslovili jsme svůj požadavek po školské autonomii a autonomních právech vůbec při vzniku tohoto státu a naše strana podala roku 1925 návrh posl. Hillebranda, návrh, jenž nese jméno bohužel zemřelého průkopníka této myšlenky, vášnivého socialisty, zástupce myšlenky spravedlnosti ve školské autonomii. V návrhu tomto, na který v této souvislosti musím poukázati, je výslovně obsaženo ustanovení, které poráží hlavní důvod proti autonomii, důvod, jakoby autonomie byla zmenšením státního vlivu a státní autority. Výslovně se ve všeobecné části k tomuto návrhu vyslovuje, že netřeba se obávati žádného porušení státní jednoty z toho, že státní školský dozor, který se vztahuje na cíl školské činnosti, že státní činnost, která se vztahuje na ducha a učební plán, nadále má trvati, závazně pro školy všech národností a kategorií, že však zásady školské autonomie předpokládají utvoření národnostního katastru, do kterého se každý jednotlivý státní občan smí dáti svobodně zapsati za všech ochranných opatření proti vykonávání vlivu, proti nekorektnímu jednání, a že ve správě školy mají býti dva rozhodující, ustanovující činitelé: je to obyvatelstvo a učitelstvo; požadavek, aby ²/₃ zástupců ve všech okresních školních radách ve všech stadiích a formách bráni byli z obyvatelstva a ¹/₃ z učitelstva. Chtěl bych nyní v této souvislosti sděliti ještě jednu skutečnost, že přece již máme příležitost viděti v jiných státech, jak velmi dobře se snáší myšlenka školské autonomie s myšlenkou státu. Chci poukázati k tomu, že sjezd národnostních menšin z roku 1925 a sjezd z roku 1926 se vyslovily pro toto právo, ale především že již máme dvě země, ve kterých stojíme před uskutečněním této myšlenky, to je země Korutany v Rakouské republice a Estonsko. To, co země Korutany v tomto zákoně vytvořila pro Slovince, jejichž počet je nepatrný vůči počtu národnostních menšin v Československu, ukazuje, že existuje zde poznání pro snesitelnost státních zájmů s ohledy na zájmy menšinových národů. Jsou dvě možnosti pro praktické provedení otázky školské autonomie: buďto že státní správní aparát se v tomto smyslu rozdělí na odbory, anebo že se zástupcům menšinového národa poskytnou oprávnění pro správu, pokud jde o tuto otázku. Posléz uvedené je stanoviskem důsledných zástupců autonomie. To také je stanovisko, kterým se země Korutany dala vésti ve svém zákoně.

A nyní ke konci mých vývodů ještě několik slov o jiných problémech školské politiky, o jiných problémech kulturní politiky. Nepotřebuji říkati - také při této příležitosti musím to opětovati - že náš boj proti klerikalisování školství, pro jeho zesvětštění půjde dále a pokládám také jako sociální demokrat v tomto případě za nutné, oproti všem zkreslujícím a utrhačným líčením našich pohnutek prohlásiti, že požadavek odluky školy od církve, církve od státu, nikterak neznamená nepřátelství k církevním dogmatům anebo církevním článkům víry. My zcela důsledně se stanoviska svého programu ponecháváme každému, aby byl šťastným podle svého způsobu, doufáme, že se člověk od předsudků propracuje svobodně a k vědecky jasnému názoru o všech věcech; to je naděje, kterou pojíme ke kulturnímu vývoji, i nenapadá nás, abychom chtěli proniknouti do náboženského citového života člověka. Tento náš požadavek neznamená nic jiného nežli odejmouti církvím všech vyznání illegální moc, které, jak se tak děje, používají k účelům, jež s náboženstvím a články víry nemají naprosto nic společného. Je tudíž jasno, že nadále budeme státi na tomto stanovisku.

Ale nejdůležitějším problémem školské politiky vedle problému autonomie je problém školské reformy. Pan ministr dr Engliš má přece pravdu, když mluví o nutnosti reformy našeho školství, ale není to pravá láska pro školskou reformu, nýbrž je to jeho potřeba uvésti finance pokud možno v každém směru do pořádku, do onoho pořádku, jehož pravý smysl nám přece je zcela jasný. Chceme, a to je cílem školských reformátorů na celém světě, aby učebná škola dnešní proměněna byla v pracovní školu. Nikoli nauky a formule, nýbrž vědomosti, k nimž jsme se dopracovali, jsou předpokladem toho, aby škola se stala důležitým nástrojem pro existenční boj, který den ze dne se stává těžším, aby obzvláště dítě proletáře, jež z 99% je poukázáno jen na obecnou školu, naučilo se tomu, čeho pro život potřebuje, takovým způsobem, aby největší část z toho mohlo vzíti s sebou do života a usnadnilo si tím boj o existenci. Máme dnes chudý stát, ve kterém již velice daleko pronikly myšlenky této školské reformy, proměny učebné školy ve školu pracovní. Je tomu tak v Rakousku a obzvláště ve Vídni, která se stala poutnickým místem pedagogů a školských reformátorů celého světa, ve Vídni, kde péče o dítě a jeho vychování, jeho zabezpečení také v ohledu zdravotním, zvýšení jeho radosti z učení jest - o tom všichni jsou zajedno, kdo to pozorovali - osou všeho počínání. Ale také reforma v oboru středoškolském v Rakousku předcházela. Uvedete-li si na paměť vývoj našeho středního školství v Československu, pak přece uvidíte, jak velitelsky sobě vývoj věcí žádá reformy střední školy. Od trvání tohoto státu klesl počet humanistických gymnasií ze 101 na 34, kdežto počet reálných gymnasií stoupl ze 62 na 122 a počet reformních reálných gymnasií, které starým klasickým jazykům vůbec vyučují teprve ve vyšších třídách, z 3 na 67, což zajisté dosti jasně ukazuje, že v obyvatelstvu je zde potřeba, učiniti onu kategorii škol vedoucí a rozhodnou, ve které se nejzřetelněji projevuje přizpůsobení se potřebám života a využití výsledků vědeckého a technického badání. Tento požadavek školské reformy je také naším požadavkem, se kterým se ztotožňujeme a za který bojujeme. Ovšem je především potřebí, aby kruté ustanovení o počtu žáků, kteří mohou býti v jedné třídě - to se vztahuje na obecné školy - v době jejich platnosti doznalo změny. Až do roku 1932 musil by maximální počet v jedné třídě obecné školy činiti 70, absolutní to překážka provedení jakékoli sociální reformátorské myšlenky.

My jakožto sociální demokraté spatřujeme v kulturní politice střední bod pro všeobecnou politiku vůbec, klíč pro porozumění toho, co zde je, a toho, co v budoucnosti v tomto směru chceme. Nejsme slepými k nutnosti, abychom přes hranice školy také pro svou mimoškolskou vzdělávací činnost nalezli ještě větší porozumění, nežli na počátku státní činnosti vytvořilo české obyvatelstvo, které přeje vyučování a vzdělanosti. Obáváme se, a máme k tomu všechny příčiny, že vláda měšťáctva, kterému otázka vědění, vzdělanosti a školy je kalkulačním živlem v celkové kalkulaci, ještě více se uchýlí od této lásky ke škole, která leží v tradici českého národa, a obáváme se obzvláště, že ti, kdož v této měšťácké vládě zasedají jakožto zástupcové německého měšťáctva a každodenně dokazují absolutní nedostatek vlivu ve vládě, budou to chtít napraviti laskavými službami, které prokazují reakcionářskému kursu naší celkové kulturní politiky. A proto varujeme v zájmu skutečných státních zájmů, v zájmu kulturního pokroku a v zájmu forem zápasu uvnitř nutného dějinného zápasu tříd před tím, aby protivy nebyly zostřovány tím, že se pracujícímu lidu zhoršuje nejvyšší a nejdůležitější podmínka: to je skutečná, duchem moderního pokroku prodchnutá školská reforma a kulturní politika. (Potlesk něm. soc. dem. senátorů.)

Místopředseda dr Brabec: Dalším řečníkem je pan sen. Hampl. Dávám mu slovo.

Sen. Hampl: Ve třídním státě, slavný senáte, slouží státní aparát buržoasii proti dělnické třídě; proto také rozpočet senátu předložený, je v tomto smyslu zpracován. Je to ochrana kapitalistického zřízení a zatížení širokých pracujících vrstev.

Dělnictvo ve své zdrcující většině dochází na základě zkušeností, kterých nabývá každým dnem v praktickém životě, k přesvědčení, že rozličná zařízení ve státě jsou ustavena proti němu a také státního rozpočtu a veliké části obnosů v něm určených se používá proti pracující třídě.

Zvláště politické hnutí komunistické je trnem v oku vládnoucím v tomto státě, a proto musí být pronásledováno a k tomu účelu používá se státních orgánů od policajta až po soudce. Komunisté jsou pokládáni za zločince, ač neprovádějí nic jiného, než o čem mluví Masaryk a Beneš ve svých >Pamětech<, pouze s tím rozdílem, že oni bojovali pro osvobození jednostranné, národní, kdežto komunisté bojují ne pouze o osvobození národnostní, nýbrž o osvobození veškerých potlačovaných marodů a také o osvobození politické a hospodářské.

Političtí zločinci od včera mohou být oslavovanými osvoboditeli zítra; ti, kteří se dopouštěli zločinů t. zv. vlastizrady, vymyslili si zákon na ochranu republiky. Tohoto zákona se používá při všech možných příležitostech a obzvláště proti komunistům. Není možno vám dokázati, že by komunisté proti státu, v němž žijí, proti jeho samostatnosti podnikli něco podobného, jak líčí Masaryk a Beneš v jejich >Pamětech<, odboj proti státu, jehož byli příslušníky.

Tento stát měl také zákony, kterými se takové a podobné výkony trestaly tresty těžkými, a byly také nezákonné.

Boj komunistické strany je také bojem proti složení státu, ve kterém žijeme. Tento stát nám nevyhovuje, s tímto státem se nemůžeme smířiti, poněvadž jest státem třídním, ve kterém strhla na sebe moc buržoasie, kapitalismus. Veškeré práce zde konané jsou vedeny tímto směrem, jsou vedeny k posílení moci kapitalistické třídy ve státě kapitalistickém.

Proto také spolupráce socialistů na vládě v takovém státě směřuje k posílení posic vykořisťovatelů v neprospěch pracující třídy. Důkaz v míře přehojné nám podává řada protidělnických zákonů usnesených za spoluvlády socialistů.

Dnešní vláda pokračuje pouze na cestě vytčené vládami dřívější koalice. V těch dobách, kdy za spoluvlády socialistů pracováno na restauraci buržoasního státu, zasazeny proletariátu těžké rány v jeho třídním boji.

Tenkráte také socialisté vykonali měšťácké společnosti neocenitelné služby na úkor pracujícího lidu a proti tomuto lidu.

Dostali za to také odměnu, byvše vykopnuti ze spolurozhodování, a naše buržoasie zapomněla již na služby socialistickými stranami jí prokázané za cenu zrady na proletariátu.

Jak pan ministr dr Engliš má zaveden svůj aparát k vymáhání daní nutný, vysvítá nejlépe z tohoto případu: V obci Vozovce u Turnova žije 66letý stařec, František Hyhlík, truhlářský pomocník, který podle lékařského vysvědčení trpí chronickým katarhem plic a kýlou levostrannou. Tohoto starce v nynější době racionalisace nepřijme nikdo do zaměstnání. Aby tento člověk přímo nežebral, prodává občas okurky a cukrovinky u malé lávky přes Jizeru vedoucí. Za cukrovinky vydal 999.20 Kč a za okurky 234 Kč. Za cukrovinky stržil 1317.50 Kč a za okurky 246.10 Kč. Výdělek činí za 8 měsíců 330.40 Kč. Na daních je však na něm vymáháno 84 Kč za r. 1926, na dani z obratu 42 Kč. Mimo to obdržel 22. srpna t. r. od berního úřadu v Turnově vyzvání k zapravení daně z příjmu za r. 1922 Kč 224.10.

Tento člověk nebyl podle vysvědčení zachovalosti nikdy trestán, ani soudně stíhán. Žebrota je trestná; jak má však tento člověk žíti? Protest proti výměru byl však odmítnut a provedena exekuce.

Není to přímé vhánění do zoufalství člověka, který nikdy nebyl trestán, neměl s úřady a trestním zákonem nikdy co dělat, a nyní starý a zedřený nechce býti na obtíž příslušné obci a poctivě se, i když bídně, chce živit?

Jak vysoko stojí tento člověk nad mnohým kapitalistickým lumpem, kterému se odepíšou miliony Kč na daních, a to pouze z toho důvodu, že jeden je lump vykořisťovatel a kapitalista, kdežto druhý poctivý a zedřený dělník.

Je to smutné, že pan ministr dr Engliš má svůj rozpočet založený na tak neskonalé bídě žebráků, aby chráněny mohly býti příjmy kapitalistů.

Prostředků takovým způsobem na chudácích vymáhaných se používá zase proti dělníkům a malým rolníkům a pronásledování jejich politického hnutí.