Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, dr Brabec, Donát, Klofáč, dr Krčméry, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Prause.

118 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Engliš, dr Hodža, Najman, dr Peroutka, dr Spina, dr Srdínko, dr Tiso.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Pociskovi, na dnešní a zítřejší schůzi sen. Habrmanovi.

Prosím o přečtení, co bylo tiskem rozdáno:

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 554. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1304) o prodloužení účinnosti a doplnění zákona o mimořádných opatřeních bytové péče (tisk 1373).

Výboru rozpočtovému:

Tisk 553. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1305), kterým se mění některá ustanovení o poplatkovém ekvivalentu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (tisk 1372).

Výboru sociálně-politickému:

Tisk 555. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1346), jímž se mění zákon ze dne 1. července 1926, č. 118 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 17. prosince 1926, č. 237 Sb. z. a n., o změně §§ 275 a 276 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

Výboru rozpočtovému a živnostensko-obchodnímu:

Vládní nařízení ze dne 28. listopadu 1927, kterým se částečně mění seznam přepychových předmětů a výkonů, vydaný vládním nařízením ze dne 28. dubna 1927, č. 43 Sb. z. a n.

Předseda: Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Navrhuji, aby bylo uloženo výborům, aby o shora uvedených usneseních poslanecké sněmovny č. t. 553 a 555 podaly zprávu do zítřejší plenární schůze.

Kdo s návrhem mým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj se přijímá.

Budeme projednávati pořad jednání.

Prvním předmětem je:

Dávám slovo panu sen. Starkovi.

Sen. Stark (německy): Slavný senáte! Bylo mně mým klubem uloženo, abych promluvil o kapitole 12, pozemková reforma, a o otázkách, které s tím souvisejí. S tohoto místa promluvili již často, ba velmi často moji přátelé ve straně a klubovní kolegové o skandálu, který se děje s rozdělováním půdy. Poněvadž se na dosavadním systému přesto, že německé strany vstoupily do vlády, ničeho nezměnilo a německé vládní strany tento skandál prodělávají s sebou, buďtež zde tomuto panstvu připomenuty případy, které by jim musily vehnati ruměnec studu do tváře pro jejich schvalování reformní praxe, předpokládaje, že si ještě zachovali jistou míru pocitu čistoty. Ode dvora škody, který byl prodán v Chotíkově u Plzně, odebral nový majitel spachtované pozemky německým pachtýřům a prodal je Čechům. Prodej proveden byl nikoli teprve po žních, nýbrž po zasetí, takže němečtí pachtýři přišli o osivo a dosud za to nedostali žádného odškodnění, ani náhrady. O zamýšleném prodeji nebyli ani včas vyrozuměni, takže jim nebylo ani možno uchrániti se před škodou. Spor o náhradu škody není dosud skončen, jeho výsledek je velmi pochybný. Dvůr Tisová panství windischgrätzského v Tachově prodán byl z volné ruky jistému panu Arnoštu Plaňanskému. Ačkoli k prodeji došlo téměř před třemi roky a dělníci, zaměstnaní na tamním dvoře, žádali za odbytné, byli tito ubožáci, mezi nimiž se nalézají dva těžcí invalidé, pozemkovým úřadem o své žádosti ponecháni v úplné nejistotě. Neobdrželi ani písemného rozhodnutí o tom, že jim práce na dvoře je zabezpečena, aniž nějakého vyřízení na svoji žádost. Plaňanský vypověděl letos 5 deputátníků a dojde k jejich propuštění, avšak tito nebožáci stále ještě nevědí, co se s nimi stane. Dvůr Pernolec téhož panství má během tří let již druhého pachtýře. Jaké pochybné lidi si pozemkový úřad k tomu vyhledává, vysvítá z toho, že prvý pachtýř držel si jen jednu krávu, hnůj prodával po fůrách sedlákům v okolí, zásoby krmiva, zkrátka všechno, co mohl, prodal, a pak šel. Dvůr Mnichov panství kolovratského přešel rovněž asi přede dvěma léty do rukou nového majitele. Pachtýřům pozemků tohoto dvora odňal nový majitel luční parcely a nabídl a propachtoval jim za to horší parcely orné půdy. Tím vyvolenec pozemkového úřadu způsobil pachtýřům velmi těžkou škodu, což pozemkový úřad strpěl. Jedná se přece o samé malé hospodářské existence, které k získání píce mnohem více potřebují luk nežli polí, a jejichž chov dobytka se octl v nebezpečí, poněvadž se jim nedostávalo píce, kterou jim dávaly louky. Je nadmíru příznačno, že se za režimu pozemkového úřadu naučili noví majitelé statků tak rychle používati metod starých majitelů statků. Je starým zvykem, že si propachtující dávají málo výnosné pozemky od pachtýřů přepracovati na výnosné pozemky, aby jim je pak, když tyto pozemky se staly výnosnými, zaměnili zase za špatné pozemky. Panství Landwehr v Halži u Tachova bylo vyňato ze záboru. Vnucení pachtýři z Halže a okolí vidí v tom ohrožení své existence, poněvadž jim panství odnímá propachtované pozemky a spachtuje jen za libovolné ceny, anebo si je ponechává. Skandál s pozemkovou reformou v Kozolupech u Plzně jest již znám. Tam nebyl obci přikázán ani čtvereční metr stavebního pozemku, zato však obmyšleny byly půdou české štváčské spolky. Zde setkáváme se s případem, že se dokonce při přidělování stavebního pozemku činil rozdíl mezi uchazeči podle jejich národnosti. Jestliže jsme dosud mohli pozorovati, že se přidělování stavebních pozemků dálo nejširší měrou všeobecně, tož ukazuje nám příklad v Kozolupech, že to také platí jen tam, kde nebylo žádných národnostních třenic. Kozolupy tvoří zvláštní případ. Obec Kozolupy nemá ani čtverečního metru vlastní půdy. Potřebovala však k založení hřbitova bezpodmínečně větší výměry půdy. Obec žádala tudíž o zabranou půdu od Škodových velkostatků. Neobdržela však přikázán ani jeden čtvereční metr, kdežto určité osoby v Kozolupech, které jsou členy známých českých štváčských jednot, obdržely přikázáno více hektarů půdy, které namnoze nemohly použíti a se kterou dokonce čachrovaly. Není bez zajímavosti, že před několika týdny bylo obecní představenstvo v Kozolupech požádáno - nevím, zda to vyšlo od pozemkového úřadu - a že od něho žádáno bylo potvrzení o tom, že obec Kozolupy nikdy nežádala o příděl půdy. K jakému účelu se tak stalo, není mi jasno. Jestliže jsme zde projednali několik novějších případů výstřelků pozemkové reformy, ke kterým došlo ještě před vstupem Němců do vlády, tož chceme nyní uvésti několik případů z novější doby, kterými chceme dokázati, že si německé vládní strany velmi rychle osvojily systém stranické korupce. Je vůbec zajímavo poznati smýšlení německých měšťáckých stran na podkladě jejich skutků. Neboť z toho vyplývá skutečnost, že se měšťáckým stranám nejedná o lidovou politiku, ani o stavovskou politiku, nýbrž o osobní obohacení politiků samých a o korupci lidí vlastní strany ve prospěch vlastních snah o obohacení.

Kapitola Zierhutova je toho nejvýš drastickým důkazem. V Železné Rudě zápasí asi 250 dřevařů o uznání svého nároku na příděl půdy, kterou uchazeči a jejich předkové měli po celá desítiletí spachtovánu. Příslušné okresní a krajské soudy a také nejvyšší soud uznaly oprávněnost nároků a přiřkly uchazečům spachtovanou půdu do jejich vlastnictví. Tu přišel na základě novely přídělového zákona z dubna 1921 pozemkový úřad, vzal spisy k sobě a nehnul se do dnešního dne. Nejpříkřejšími odpůrci přídělu jsou od roku 1921 správy státních statků, podporované ředitelstvím státních lesů a statků v Brandýse. Opětovně vybízel lesnický personál, v čele pan Marsi a nyní pan Qual, lesní dělníky, aby se vzdali svých nároků. Došlo k přesazování do jiných revírů, k propouštění a výpovědím, aby jeden dřevař po druhém připraven byl o práva svého nároku změnou bydliště a spachtovaného pozemku. Tvrdím dokonce, že nejhorší odpor proti přídělu neklade nikdo jiný, nežli správy státních statků, které boj proti tomu se svým personálem přímo organisovaly. Výsledkem našeho pozorování je, že lesníci a hajní čas od času dřevařům berou naději, že pozemek někdy dostanou, a při tom zcela nepokrytě zasévají nedůvěru k naší straně. Co činí Zierhut? Jemu nejde o to, aby jako místopředseda dopomáhal zákonu, právně prokázanému nároku ve vládě k uplatnění, nýbrž jen o to, aby sklízel osobní popularitu. Je hotov obětovati právní nároky dřevařů za několik hektarů půdy, jen když se mu podaří, aby sám určoval dřevaře, kteří mají obdržeti pozemek.

Podle výroku pozemkového úřadu v Plzni má z pozemků, kterých se dřevaři domáhají, býti několik set hektarů prodáno dřevařům a pachtýřům dobrovolně. Kdyby se měl uskutečniti tento zcela rafinovaný plán, který mohl vzniknouti jen v mozku Zierhutově, pak znamenalo by to znesvářiti dřevaře mezi sebou, pohnouti je částečně k tomu, aby se zřekli nejsilnější zbraně v tomto boji, aby se zřekli svého nabývacího práva, které jim soud přiřkl, znamenalo by to pracovati přímo do rukou přáním správy státních lesů a pozemků. Nikdo nebude popírati, že jitření, které vzniklo mezi dřevaři dlouholetým průtahem přídělů, musilo by vésti k výbuchu, kdyby jeden obdržel pozemek, druhý nikoli. Co nastati musí a co Zierhut zamýšlí, je, že by nastati musilo rozdílení požadovaných pozemků s výsledkem, že by jeden měl přednost před druhým. Zierhut sleduje tuto myšlenku jen proto, poněvadž mu korupce jednoho je ve prospěch a poněvadž v tom spatřuje svůj vlastní program. Dovede svůj vliv využitkovati. Ví, že ti, které on navrhne, půdu obdrží, poněvadž my proti nim bojovati nemůžeme. Ví, že dřevaři ve své nouzi vezmou půdu z kterékoli ruky. Zierhut je si dobře vědom postavení dřevařů. Používá jich k tomu, aby si vytvořil osobní podporu a podporu strany samotné. Rozumí se samo sebou, že dřevaři, kteří chtějí obdržeti půdu, musí se státi členy Bund der Landwirte. K tomu poukazuje akce, kterou zahájil v srpnu. Že naše tvrzení je pravdivé, dosvědčují dále příděly dvorů členům Bund der Landwirte od té doby, kdy vstoupili do vlády.

Správce dvora Částkova panství windischgrätzského Wehmaier byl od tohoto panství při odevzdání dvora pozemkovému úřadu propuštěn a nebyl navržen pro nabytí dvora, poněvadž mu Windischgrätz vytýkal, že dvůr za správy Wehmaierovy byl vždy pasivní. Windischgrätz věděl, jakým správcem byl Wehmaier, a proto ho nedoporučil. Wehmaier hledal dlouho nějakou existenci. Po vstupu pana Zierhuta do vlády stal se Wehmaier čekatelem kolovratského dvora v Přimdě a dostal ho také. O Wehmaiera je postaráno. Byl-li dříve nacionálem, který by při každém jídle pozřel několik tuctů Čechů, pak stal se dnes jejich vysloveným přítelem, jak se mohl můj důvěrník u plzeňského komisariátu pozemkového úřadu sám přesvědčiti.

Vedle Wehmaiera stal se okresní důvěrník svazu Bund der Landwirte v tachovském okresu, úšavský sedlák, společně se svým tchánem rovněž majitelem statku. Oba obdrželi ke koupi windischgrätzský dvůr Třídvoří u Dlouhého Újezda. Jsme žádostivi, zdali tito dva členové svazu Bund der Landwirte nároky malých uchazečů o půdu uznají, anebo také zamítnou.

Jistý člen svazu Bund der Landwirte v Přimdě musil obdržeti dvůr, který již po dlouhá léta byl zrušen a jehož pozemky byly propachtovány. Tak zvaný Ovčín v Rozvadově, náležející panství kolovratskému, byl tomuto členu Bund der Landwirte předán. Většina pozemků, které k tomu patřejí, a které po dlouhá léta byly propachtovány dřevařům a malorolníkům, byla jim vzata a přikázána dvoru, ačkoli majitel ani není s to, aby na dvoře skutečně hospodařil. Dřevaři, kteří si založili svou existenci na těchto spachtovaných pozemcích a pozbyli nájemních pozemků ze dvora Mnichovství a ze dvora Rabnova u Přimdy, jsou nuceni od tohoto majitele statku kupovati drahou píci anebo svůj dobytek prodávati. Jsou tudíž ve prospěch jednoho člověka těžce poškozeni ve své existenci. Tato sta lidí byla uvržena do bídy jen proto, aby člen Bund der Landwirte obdržel dvůr a stal se majitelem statku. Je-li ještě někdo, kdo německé vládní strany považoval za to, za co se vydávaly, ten spatřuje zde na jejich činnosti pravou jejich povahu, povahu chtivosti peněz a korupce.

Podle hesla: potřebujeme bohaté sedláky, zamýšleno je také přidělování lesů. Ačkoli si stát zabezpečuje lví podíl a do přídělového řízení se dostane jen zcela málo, nemá se těchto několik málo hektarů lesa dostati autonomním korporacím a samosprávným svazům, i mají se přiděliti soukromým lesním družstvům. Pan Zierhut neopomenul vyzvati vedení svazu v Plané expresním dopisem k bezodkladnému založení lesního družstva. Tomuto vyzvání v Plané ihned vyhověli, vždyť přece vědí, co vynáší městský les, který se jim bez námahy dostal do vlastnictví. Nezůstalo ovšem při tomto jediném založení, také křesťanští sociálové a němečtí nacionálové založili rychle takováto lesní družstva. Ale jak se má toto založení k dřívějšímu stanovisku těchto stran? Pamatuji se, že pan sen. Spies spolu se soudruhem naší strany Zörklerem ve schůzi starostů v Tachově doporučoval jménem a z rozkazu své strany založení účelového svazu autonomních korporací za účelem nabytí lesů. A dnes vybízí místopředseda této strany k zakládání soukromých družstev. Je k tomu potřebí smělosti, ať nedím drzosti honěného lupiče pokladen, popírati dnes to, co včera ještě slavnostně hlásáno bylo jako cíl a program a líčiti pravý opak toho jako jedině správnou politiku, jako ochranu zájmů lidu. Patří k tomu velká dávka frivolnosti, pokoušet se namluviti obyvatelstvu, že tato politika to smýšlí poctivě se zájmy lidu. My, kteří vás a vaši politiku prohlédáme, víme, že vaše hesla jsou jen frázemi k oklamání pracujících lidí. Víme, že nic vám není tak cizí jako ochrana zemědělství, že pod tímto pojmem rozumíte jen ochranu bohatství. Ochrana pachtýřů byla by pro vás, jak případ v Rozvadově ukazuje, jen nástrahou, vy však nechcete a nemůžete potřebovati této ochrany. Přidělování půdy podle výroku soudcova a podle zákona vzalo by vám možnost korupce osob, vy kašlete na zákon a na právo a chcete čachrovati. Čachrovati s politickým smýšlením, čachrovati o majetek a peníze, právo a zákon.

Podle vašeho volebního hesla chcete své velké sedláky osvoboditi od sociálního pojištění. Zemědělský dělník, čeledín, domácký dělník mají býti vydáni v šanc, jen když sedlákovi zůstane ušetřeno několik grošů na příspěvcích pro sociální pojištění. Na tomto místě nemohu opominouti, abych nepoukázal na episodu, která se odehrála v této síni při projednávání agrárních cel. Pan sen. Luksch řekl nám kdysi, když se zastával zavedení pevných cel: "Jste zástupci dělníků, pracujících vrstev a pečujete tudíž o lepší mzdy dělníků. Povolíte-li nám nyní cla, bude nám tím umožněno, abychom lépe odměňovali náš služební personál." Volali jsme tehdy na něho ihned: "Jsme zvědavi, zdali se tak stane." A dnes můžeme konstatovati, že nejen neplatíte lepší mzdy svému služebnímu personálu, nýbrž že vám je dokonce příliš mnoho těch několik korun měsíčně, které máte za zemědělské a lesní dělníky platiti na příspěvcích k sociálnímu pojištění. Punčocha s penězi, které přibylo o cla, má nyní býti naplněna krvavými krejcary dělnického pojištění. Tomuto účelu slouží zákon o obecních financích, zákony o daních a dávkách, zkrátka všechny novoty, které jste vytvořili v neprospěch těch, kteří nemají ničeho, anebo kteří mají málo.

Proti vládě, která všechno obětuje mamonu, která pracujícímu lidu všechno ukládá, proti takovéto vládě jest jen boj, který skončí a skončiti musí odstraněním této vlády. Ani haléře této vládě. To je nálada venku ve většině obyvatelstva. Tento rozpočet zamítáme. (Potlesk něm. soc. dem. senátorů.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Scholz Franz. Dávám jemu slovo.

Sen. Fr. Scholz (německy): Slavný senáte! K předloženému státnímu rozpočtu jako celku a k nejdůležitějším částem jeho promluvilo zde v senátě již několik příslušníků mé strany. Chtěl bych připojiti jen ještě několik bodů v zájmu dělnictva. Také my musíme zdůrazniti, že dosažení dobrých obchodních styků se sousedními státy má největší význam pro dělnictvo, takže se nám jeví mnohem důležitějším nežli různá jiná propaganda v cizině, která pohlcuje mnoho peněz a která našemu hospodářskému životu často jen málo může prospěti. Vítáme srdečně, že naše výroba během posledního roku stoupla, že se poměry odbytu zlepšily a počet nezaměstnaných se zmenšil. Ale zlepšení naší domácí výroby prospělo, bohužel, dosud jen příliš málo domácímu dělnictvu. Mzdy pohybují se stále ještě na mnohem nižším stupni nežli v sousedním Německu. Musí stále více pronikati přesvědčení, že domácí kupec je důležitějším nežli kupec v cizině. Jak má stoupati kupní síla domácí, když dělnictvo nebere podílu na stoupající konjunktuře vyššími pracovními mzdami? Jiné stavy lidu nesmějí na to pohlížeti jako na bezpráví, když naše dělnictvo klade vyšší základní požadavky a když se všemi prostředky snaží, aby v době hospodářského rozkvětu přiměřeně zlepšilo také svoje postavení.

Činnost pozemkového úřadu byla v poslední době s nejvyšších míst velebena jako velký sociální čin. Ale nedostatky a nespravedlnosti, ke kterým dochází v pozemkovém úřadě a při provádění pozemkové reformy, vytýkali jsme již v poslanecké sněmovně, avšak dlužno se o nich zmíniti také zde. Sociálním činem v plném slova smyslu nelze věru nazývati pozemkovou reformu v jejích dnešních účincích, dokud tisíce německých dělníků a zemědělských dělnic připraveny byly o chléb a o přístřeší. Na skrovné odbytné musí tito většinou staří lidé čekati po celé měsíce, ba staly se případy, že musili čekati přes celý rok. Domnívají-li se úředníci v pozemkovém úřadě, že ten, kdo má dostati odbytné, tohoto odbytného naléhavě nepotřebuje, odloží se spis jednoduše stranou a dotyčný, který odbytného již naléhavě má potřebí, může hladověti, neboť pánové v pozemkovém úřadě nepociťují přece bídu těchto lidí, kteří připraveni byli o živobytí. Mnoho pozemků, jež byly vyvlastněny, obdrželi lidé, protekční děti dřívější české vlády, kteří o praktickém zemědělství nemají potuchy. Tyto pozemky staly se následkem toho méně výnosnými. Sociální dílo bylo nesvědomitým zneužíváním proměněno často v největší bezpráví.

Požadavkem, který již opětovně obzvláště naše strana vznášela, jest úprava požitků staropensistů. Je příkazem spravedlnosti podporovati snahy pensistů, dokud nebude provedeno úplné naroveň postavení všech pensistů. Je to zkrátka zahanbující, ba hluboko skličující, že lidé, kteří jako úředníci, učitelé, profesoři, jako ředitelé atd. svou službu podle povinnosti zastávali, byli pensionováni, anebo restringováni a nyní musí čekati na úpravu svých pensijních požitků. O tom, že tito lidé žijí v bídných, nuzných poměrech, pan ministr se nezmínil, z kteréžto příčiny zase my s veškerou vážností na tuto věc poukazujeme. Máme za to, že by od ledna 1919 při trochu dobré a poctivé vůli bylo bývalo dávno možno dáti pensistům to, co jim po právu přísluší.

Otázka, která v nejbližší době jako jedna z nejdůležitějších bude projednávána, je novelisace sociálního pojištění. Naše dělnické kruhy k této sociální věci zaujaly dosud klidně a věcně stanovisko ve svých kruzích. Nucená spořivost pro případ nemoci a pro osoby, které následkem svého stáří se stávají k výdělku neschopnými, jak ji ukládá sociální pojištění, je zajisté jediným, byť nepostačitelným prostředkem, aby byl dělník chráněn před nejhorší nouzí. Je samozřejmo, že této péče dosaženo býti musí pokud možno levně a účinně. Může-li v dosavadním sociálním pojištění býti leccos zlevněno, pak nenahlížíme, proč bychom se měli proti tomu stavěti, jen když zůstanou požitky nemocnému a starému dělníku zabezpečeny v dosavadní výši. Také o ostatních ustanoveních máme za to, že se nesmíme uzavírati nějakému zlepšení, znamenají-li pro dělníka skutečně takovéto zlepšení. Jedno musíme míti na mysli: sociální pojištění vytvořeno bylo v zájmu dělníka i musí také zůstati plně věnováno jeho zájmu. Vítáme to, pakli se podnikatelé o věc chtějí zajímati více, nežli tomu bohužel bylo dosud. Směrodatný vliv, rozhodující slovo ve správě musí zůstati zabezpečeno dělníkům. Zájmy dělníka musí u sociálního pojištění míti přednost před všemi jinými zájmy, i dlužno dbáti toho, aby se dělníkům dostalo sociálního pojištění v míře pokud možno největší. Je-li tomu tak, pak bude dělnictvo ochotno přinášeti pro tuto věc potřebné oběti. Při této kapitole jsem nucen urgovati návrh na zákonitou úpravu poměrů sociálního pojištění na Hlučínsku, který jsem svého času podal společně s panem sen. Stolbergem, a kterým se žádá brzké předložení osnovy zákona, jímž se upravuje převedení osob, které podle dřívějších říšsko-německých zákonů jsou již pojištěny a mají nárok na zaopatření, a kterým se také upravuje uznání nabytých nároků a čák při provádění článku 312 mírové smlouvy Versaillesské.

V rozpočtu je také mezi monopoly položka, která zasluhuje zcela obzvláštní zmínky, totiž tabáková režie. Neméně nežli 1.015 milionů zisku odvádí se z tohoto podniku státní pokladně. Že se dociluje tak velikého zisku, je přece určitě zásluhou píle a zvláštní zdatnosti a poctivosti dělnictva v tabákových továrnách, dozorců, dílenských mistrů a úředníků. Bohužel musím zde zdůrazniti, že postavení dělnictva i po poslední úpravě mzdy ze dne 31. března 1927 nelze označiti za skvělé. Představenstvo křesťanských dělníků v tabákových továrnách zaujalo jako příslušná odborová organisace stanovisko k tvrdostem v této mzdové úpravě ve dvou pamětních spisech, které svého času byly podány ministerstvu financí a ústřednímu ředitelství tabákové režie. Byly sice dány sliby stran úpravy přídavků na děti a absencí, jakož i stran výchovného, postupu a pod., avšak pokud jde o jejich příznivé vyřízení, zachovává hlavně ministerstvo financí velice pomalé tempo. Zdá se, že se zde rovněž používá systému spořivosti na útraty dělnictva a zaměstnanců. Spolek podúředníků a čekatelů československé tabákové režie žádá od roku 1921 jménem dílenských mistrů a dílovedoucích zařadění do stavu úředníků. Účelem jejich požadavku není snad dosažení titulu úřednického, požadavek tento sleduje spíše lepší jejich finanční postavení a dosažení 35leté služební doby. Za Rakouska provedena byla úprava požitků těchto kategorií cestou nařizovací, v našem státě k takovéto úpravě přes mnohonásobné urgence stále ještě nedošlo. A přece je služba dílenských mistrů a dílovedoucích těžká a odpovědná, poněvadž tito jsou zprostředkovateli mezi dělnictvem a kanceláří a pro své znalosti, jakož i následkem toho, že vědomi jsou si svých povinností, podniku nejvíce prospívají. Dílenští mistři a dílovedoucí byli opomenuti při úpravě požitků státních zaměstnanců na základě zákonů ze dne 7. října 1919 a ze dne 9. dubna 1920, ačkoli se jejich služební výkony rovnají výkonům kvalifikovaných podúředníků a úředníků skupiny D a E. Myslím, že by se při velikém tomto čistém zisku tabákové režie lehko nalezla ve státním rozpočtu úhrada pro tuto větší potřebu. Na poslední memorandum, které v této věci bylo podáno v květnu 1927, nedošlo bohužel dodnes žádné vyřízení. Žádal bych tudíž naléhavě pana ministra financí, aby na požadavky dělnictva a dílovedoucích, sepsané v těchto pamětních spisech, co nejdříve v příznivém smyslu odpověděl.

Velice důležitou je konečná úprava svátků všeobecně a dvojitých svátků obzvláště. Křesťansky organisované dělnictvo žádá zpět tyto dvojité svátky, které mu svého času byly odňaty polosocialistickou vládou. Za tímto požadavkem nestojí však jen křesťansky organisované dělnictvo, nýbrž veškeren pracující lid bez rozdílu.

Konečně poukazuji na nedostatky ústředny léčebného fondu, které namnoze jsou velice křiklavé. Také zde nutno zjednati pořádek, sice dojde skutečně k tomu, že se z fondu, který má sloužiti blahu, vyvine neblahý fond.

Vláda podala v poslanecké sněmovně ve spojení s odstraněním visa zákon na ochranu domácího trhu práce. Stejně jako vítáme odstranění visa, právě tak musíme nabádati k potřebné opatrnosti, jde-li o to, abychom svůj pracovní trh úplně uzavřeli před cizími pracovními silami. Neboť, jak známo, nejsme odkázáni jen na vývoz pracovních sil. Příliš úzké uzavření našeho pracovního trhu mohlo by snadno vésti k odvetným opatřením, takže by se zákon na ochranu našeho pracovního trhu snadno mohl obrátiti ve škodu pro naše dělnictvo, poněvadž by pak naše dělnictvo nenalezlo práci ani doma, ani v cizině. Oceňujeme snahu ministerstva sociální péče, zabrániti pokud možno zaplavení domácího trhu práce cizinci, ale upozorňujeme důrazně na zpětné účinky, které by mohly povstati z popřípadných nemoudrých zákonitých opatření v tomto oboru.

Tolik domníval jsem se, že musím zde přednésti k jednotlivým běžným otázkám se stanoviska dělníků. Příslušníci mé strany již projevili, že nás státní rozpočet v různých věcech naprosto neuspokojuje. Doufáme však, že se naší vytrvalé práci ve vládě a ve vládní většině podaří naše požadavky vždy více uplatniti a tímto způsobem našemu německému lidu prokázati účinné služby. (Potlesk německých křesť. soc. senátorů.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo panu sen. Millerovi.

Sen. Miller: Slavný senáte! V obou sněmovnách bylo o našem rozpočtu již se stránky všeobecné tolik řečeno, že to nebudu opakovati. Budu se zabývati ihned ministerstvem zemědělství. Dotknu se však při tom také otázek, které s ním nesouvisejí přímo, ale mají s ním zájmovou příbuznost.

Ve vídeňské říšské radě posl. dr Roser opakoval při projednávání rozpočtu třicetkrát svůj návrh na zrušení malé loterie, líčil její vlivy na chudinu velmi chmurnými rysy. Nedočkal se jejího zrušení, a přece jednou jí byl konec, když pan ministr financí nalezl náhradu v třídní loterii. Já ne po třicáté, ale po třetí apeluji na vládu, aby splnila svůj slib a zrušila ministerstvo zásobování. Přišlo by k dobru těch ušetřených 11 mil. Kč, ale ještě lépe by se projevil účinek toho se stránky morální, a to z toho důvodu, že vláda plní dané sliby a bylo by to znamením, že hospodářská konsolidace našeho státu opravdu tak pokročila, že byla zrušena instituce, která vznikla z poválečné bídy.

Po třetí apeluji na pana ministra zemědělství, aby se snažil zvýšiti ve svém rozpočtu položku na meliorace. Za nynějšího stavu žádosti družstev leží a nemohou býti vyřizovány až za dva, tři, ano čtyři roky, až se na ně dostane peněz. Není-li možno zvýšiti položku na meliorace v mezích celostátního rozpočtu, prosím pana ministra zemědělství, aby zapátral v jiných položkách svého resortu, zda by se tu nedalo něco přesunouti na meliorace, zvláště při subvencích na používání strojů, chovu koní i skotu, pokud se udělují jednotlivcům a pak bývají trpce vyčítány těm, jimž se jich dostane. Kdyby se tu ušetřené obnosy věnovaly na meliorace, nevyčítal by jich nikdo, neboť zvýšení úrodnosti půdy není jen v zájmu dočasného držitele, nýbrž v zájmu celého našeho národohospodářství.

A tu ne při projednávání rozpočtu, ale ve státní účetní závěrce na rok 1926 čteme: "Jockey-clubu bezúročná záloha 3 mil. Kč." Administrativně se tato položka odůvodňuje zvelebením chovu koní. Jockey-club podporuje chov koní dostihových a koňské dostihy samotné. Tedy sport. Každý pozorovatel a znalec musí vyvinouti hodně fantasie, aby dospěl k souvislosti mezi chovem koně hospodářského a koně dostihového. Za Rakouska jsme se ani nenamáhali, abychom k této souvislosti dospěli. Tu jsme správně a rovně říkali: "Dostihy jsou zábavou vysoké šlechty." Byli jsme pevně přesvědčeni, že je také tato povinna si svoji zábavu platiti. Jestli u nás vyrůstá nová šlechta, nechť je té laskavosti, ať si svoji drahou zábavu platí sama.