Místopředseda Böhr (zvoní): Příštím řečníkem je pan sen. Šťastný. Má slovo.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Nehodlám mluviti politickou řeč, třebaže předložené osnovy zákonů k tomu přímo svádějí. Věřím, tak, jako bylo již leccos řečeno politicky, že toho bude ještě dost během této debaty naší, než abych musil také já mluviti politicky. Politicky řeknu jenom tolik. S naší celně kongruovou většinou, myslím, bude dnes moci polemisovati jenom volič hlasovacím lístkem a bylo by věru velmi na čase, aby režie této koalice už dala k tomu, pokud možná, příležitost.

Jinak, pokud se týká osnov předložených, považuji je za trojčlen jednoho účelu. Předloha zákona o odkladu exekučního vyklizení místností přímo navazuje na předlohu o ochraně nájemníků a obě společně, myslím, že tak souvisejí účelově i se zákonem o podpoře stavebního ruchu.

Měly by souviseti účelně, poněvadž jejich příčinou - příčinně souvisí pochopitelně - a účelem je odstraniti tu největší dnešní národní bolest, bolest národního života - nouzi o byty. Pravím, měly by míti tento účel, ale tak, jak jsou předloženy, účelu tohoto nemají. Mají skoro opačný účel.

Pokud se mluví o zákonu o ochraně nájemníků, nebude znamenati, bude-li uzákoněn - a já bohužel věřím, že bude, poněvadž naše námaha je zde podstatně marná - ochranu nájemníků, spíše ochranu oněch mocných, kteří znamenají kontrapol nájemníků, a nebude znamenati podporu stavebního ruchu, spíše přímou podporu lichvářů se stavebními hmotami, výrobců stavebních hmot, kteří lichvaří, a že bude znamenati přímo podporu lichvy s pozemky stavebními. Takhle to vypadá. Kletbou toho, co přijde, kletbou tohoto zákona trojčlenného již zase jest jednoroční provisorium.

Už r. 1924 byl mým klubem předložen návrh zákona, který chtěl řešiti tuto otázku na delší lhůtu. A i dnes by se doporučovalo řešiti tento zákon na 6 roků dopředu. Nikdo nám přece nebude povídati, že šest roků by byla dlouhá doba, poněvadž ona bída, která dnes je mluví se o 50.000 bytech - nebude vyřešena do šesti let. Kdyby aspoň takhle chtěla býti tato věc řešena. Bohužel, jak říkám, není. Přicházíme zase s jednoročním provisoriem. Toto jednoroční provisorium znamená, že každému, kdo bude chtíti docíliti nějaké výhody - jde ovšem jen o daňovou úlevu, o odpuštění daní na 20 resp. 30 roků, nejde o žádnou přímou finanční pomoc státu, tato úleva již sama o sobě bude mocnou pobídkou, že ho požene horempádem do stavby, aby této výhody docílil. To znamená především velikou poptávku po stavebních parcelách a za druhé velikou poptávku po stavebním materiálu.

Stavební parcelace jest otázka tak trochu sama pro sebe. Loni předložil zde v senátu návrh na zabránění pozemkové lichvy, zejména parcelační stavební pozemkové lichvy, kol. Modráček. Alespoň to kdyby byla nynější panující koalice vzala poněkud za své, mohli jsme přece jen dospěti k určitým opatřením, která by měla svůj význam pro řešení těžké otázky bytové nouze.

Nestalo se v tom ohled u nic. I když se sáhne k poslednímu prostředku, t. zv. vyvlastňovacímu řízení, oč zase půjde? O otázku obecné ceny. Kdyby se řeklo cena přiměřená, bylo by to něco jiného; vím, že je dosti těžko při daném právním řádu a zákonech, jaké o soukromém vlastnictví máme, zde nalézti něco, co by prospělo této věci. Ale přece cena obecná, co to vlastně je? Když v jedné obci, v jednom úseku, prodává se sáh půdy za 5 až 6 stovek, znamená to, že je to cena obecná, a dále, kde je půda mnohem méněcennější, řekne se, prosím, to je cena obecná. Tím je věc odůvodněna, a nikoho nenapadne, aby trestal lichváře pro skutečnou lichvu, poněvadž se řeklo něco o ceně obecné. To jsou ty podstatné pojmy, které, myslím, že nebudou, jak jsem již řekl řešiti tuto velikou bolest.

Pokud se týká stavebních hmot, přivodí tento zákon, poněvadž řeší věc jen provisorně, na jeden rok, něco jiného než podporu stavebního ruchu. Řekl jsem, že podpoří vlastně výrobce stavebních hmot v jejich lichvaření. Jak vypadá věc, podíváme-li se na ni jen v krátké historii?

Počátkem roku 1923 bylo lze koupiti cihly za 250 Kč, v r. 1924, když vstoupil v účinnost zákon o podpoře stavebního ruchu, zase krátce časově omezený, stouply cihly ihned na 320 až 380 Kč. Dnes v r. 1928, kdy zákon ještě ani ve svoji účinnost nevstoupil, ale poněvadž se předpokládá, že jistě vstoupí, stojí cihly 420 až 480 Kč.

Pánové, to je věc jistě poněkud na pováženou. Kde se berou k tomu důvody? Vím, řekne se, železný zákon o nabídce a poptávce. Dobře, ten otvírá široké pole působnosti těm lichvářům, ale kde jsou věcné důvody? Pamatujeme se, že v r. 1924, tuším v září, byla odbourána uhelná dávka, která činila 30% z celé ceny až na 7%, tedy o celých 23%. Hlínu a vodu dává pánbůh zadarmo, jako dával před válkou, mzdy dělnické od r. 1921 až 1923 soustavně snižované vykazují zmenšení o dobrých 30%, ale cihlář najednou si zvýší cenu z 250 na 480 Kč za tyto cihly. Prosím, kde je pro to věcný důvod? Ten se vůbec nenajde. Zde je vyložený pojem lichvy, prostě pojem zneužití té situace, kterou dává tato krátkodobá lhůta platnosti takového zákona. To jsou věci, se kterými se musí počítati a za které neseme odpovědnost. Máme-li pomáhati a dáváme-li tituly: zákon o pomoci stavebnímu ruchu, zákon na ochranu nájemníků, nevím, zda-li nemáme povinnost pozastaviti se nad tímto faktem. V čem vlastně spočívá ochrana nájemníků? Ochrana nájemníků spočívá v tom, aby byl nájemník chráněn před svým panem domácím, aby nemohl libovolně zvyšovati činži.

Víme, kdyby měl majitel domu valorisovati činži, kterou má teď, že bychom došli k vyšším částkám, než jaké jsou placeny. Otázka je, zdali by to bylo spravedlivé, a zdali by to bylo za dané situace, ne tam nahoře, kde se bere, nýbrž tam dole, kde se platí, vůbec možno. Myslím, že bychom tuto otázku zodpověděli záporně.

Zákon má ten účel, aby nájemník byl chráněn před takovýmito spády pana domácího. Ale jestliže necháváme zákon o stavebním ruchu na krátkou lhůtu, na 1 rok, pak necháváme i možnost lichvě s pozemky stavebními i se stavebními hmotami. Vážení pánové, to se zajisté objeví v činži u toho, kdo podniká za těchto drahotních poměrů, jestliže přeplatil pozemek. Víme na př. že na Dejvicku ještě r. 1921 stál sáh půd v 500 Kč, dnes se chce za tento sáh půdy 3.000 Kč, čili šestkrát tolik. Na periferiích Prahy, na periferiích, pravím, kam nejdou ani dopravní prostředky a pokud jdou, vyžadují hodně času a nákladu, sáh půdy stál ještě r. 1924 7.20 Kč, dnes možno keťasovi, který pozemek lacino koupil a nechal ležeti, takže chleba nežral, chtíti za tento pozemek 130 Kč.

Jestliže máme takové diference jenom v cenách stavebních pozemků, pak nebude jistě nikdo blázen, když to koupí a postaví tam činžák a kalkuluje činži, aby to nechal pro slávu boží a doplácel na to z vlastní kapsy. On se jistě postará o to, aby to v činži dostal zpět.

Jsme tu odpovědni za to, děláme-li zákony s takovýmito vzácnými tituly a za to, abychom také řešili tyto otázky.

Máme zde v Praze důkazy, jak to nejde stavěti, že je to pozemková lichva. Máme plánované území ve Velké Praze, které provádí státní regulační komise. Je to místo v Dejvicích, Holešovicích, v Břevnově, kdyby se mohlo exploatovati ke svému účelu, bylo by tu asi 40.000 bytů; ale právě jsem hovořil o té ceně. Co pak se dnes někdo může odvážiti podnikati stavby činžovních domů, které se musejí rentovati, kde se musí počítati s konečným výnosem, nebo aspoň s úmorem a úročením kapitálu? Co pak se někdo odváží, aby na takovéto pozemky, jichž cena je lichvářsky vyhnaná, šel postaviti dům? U nás je pozemek relativně asi osmkrát dražší než v Londýně. Toto myslím, že je také trochu na pováženou, jestliže u nás mohou býti tak drahé pozemky proti cenám v Londýně a vůbec proti Anglii. Již jsem uvedl, že r. 1920 stál sáh 500 Kč, dnes stojí 3.000 Kč. Sáh pozemku na rodinný domek na periferii, který stál r. 1924 20 Kč, dnes stojí 600 Kč. Takto rapidně byly zvyšovány ceny pozemků. Tedy toto je kletba toho krátkého provisoria.

Jsou tu ještě jiné momenty, které proti tomuto provisoriu hovoří. Řekl bych výrobní cena domů. Jestliže se stanoví zde zákon s termínem jednoho roku, zákon o podpoře stavebního ruchu, pak přece sluší uvážiti, alespoň ti, kdož tyto věci ze zkušenosti znají, měli by tuto věc uvážiti - a snad laikové to ve vládě nedělali - že právě této doby jednoho roku je alespoň potřebí na vybudovaní řádného činžovního domu. Tedy zde by byla velká otázka, jak to mají udělati ti, kteří chtějí provésti stavbu činžovního domu. Musí dělati to zadání úřadu, - musí čekati na jeho vyřízení, musí plánovati, dělati plány a všecky tyto přípravy, a na to všecko dohromady mají právě jeden rok. To je zrovna ona doba, které je potřebí jako výrobního času pro výstavbu jednoho činžovního domu. Již tím je viděti, jak se tato věc při tom nedomyslila, anebo lehkomyslně, lehkovážně se řeší, aby se jenom nedořešila. Je, viděti, že je to úmysl, aby se od té věci šlo pryč.

A to řízení úřední! Sami úředníci říkají, že za dřívějších poměrů, za dřívějších zákonů o stavebním ruchu bylo vyřízeno šest, deset případů za den, dnes při té komplikaci toho vyřizování mají co dělati, aby vyřídili jeden kousek za den. Popíše se spousta papíru a nic jiného se tím nevyzíská.

Pokud se týká úvěru. Vždyť též úvěr je potřebí opatřiti, a jestliže pak toto řízení trvá tak dlouho a k vyřízení je zase jen jednoroční lhůta pro celé provedení věci, vždyť ta spořitelna se nedovede ani rozhodnouti, aby udělila určitý úvěr pro druhé pořadí hypotekární, poněvadž nedovede ani dohodnouti, jak vysoko se může pustiti a úřad neráčí dlouho v tom ohledu co říci. Je-li toto podpora stavebního ruchu, to je veliká otázka.

Jak jsem již řekl, kdybychom chtěli skutečně řešiti tuto otázku, kdybychom chtěli pomoci těm nájemníkům, kdybychom chtěli pomoci těm nebydlícím a kdybychom chtěli dělati nějaké opatření proti event. lichvě činžovní tedy kdybychom chtěli chrániti nájemníka, tak bychom musili řešiti tyto dvě věci společně a velmi radikálně. Buďto by se musila provésti skutečně důsledná ochrana nájemníků, ta by musila ovšem býti řešena též s ohledem na možnost stavebního ruchu a nesmělo by se případné zvyšování činží za žádných okolností dostati majiteli domu do rukou, poněvadž je to přece jenom svého druhu renta vedle pouhého úmoru kdysi vloženého kapitálu, který postačí, ostatní by musilo plynouti do veřejných prostředků, ze kterých by musila býti účinně podporována stavební podnikavost. Buď takto dokonale hájiti a chrániti nájemníka, anebo nechati nájemníka stranou, ale radikálním způsobem řešiti otázku stavebního ruchu a řešiti jej tím tempem, abychom co nejdříve dohonili tu ohromnou číslici chybějících 50.000 lidských obydlí. Tedy jedno, anebo druhé a jak říkám, ani jedno ani druhé tento zákon neřeší. Nechci mluviti o všech těch věcech. (Sen. Kotrba: Za rok bude chyběti znova 50.000!) Jistě, nechci mluviti o těch věcech z politických motivů. Zde by se dalo vytknouti na účet naší panující koalice velmi mnoho věcí, ona je ví a nepotřebuje je slyšeti, to zatížené svědomí zlé, myslím, že hovoří, zejména když sama má v rukou moc, jak se říká: ťmáme ten smyčec, můžeme hrát a druzí musejí poslouchatiŤ, ať se jim to líbí, anebo nelíbí. A tedy příchází se i s takovými nemožnostmi. Nechci mluviti o tom, co budou říkati menšiny. Řekl to právě předešlý řečník, proč bychom opakovali všichni totéž, proč bychom opakovali jeden po druhém. Já o tom nechci mluviti, řeknou to ty menšiny a řeknou to, milý Kotrbo, ti vaši živnostníci, až budou viděti, co je to exekuční vyklizení místností, až budou viděti, co je to nynější ochrana nájemníků i také živnostenských nájemníků. Nepotřebuji to tedy říkati, ani jsem k této kapitole nechtěl dojíti. Mně záleželo jen na tom, abych slavný senát upozornil na to, že je to znevážnění sebe sama, jestliže se přichází s takovými zákony. Ovšem by se to musilo předem říci v poslanecké sněmovně, poněvadž senát je druhou komorou, která odtud dostává věci ke konečnému dořízení. Ale říká se to a zde, kdyby bylo dosti citu a dosti smyslu, plniti povinnost vůči občanům voličům, pak by se alespoň v poslední chvíli musil senát vzchopiti, aby od razil to, co nám ráčila sem poslati poslanecká sněmovna, toto zákonné nonsens, které ani nechrání nájemníka, ani nepodporuje stavební ruch, tedy prostě věc neřeší. To se rozumí, řešiti věc tak účelně, jak jsme měli na mysli naším návrhem před lety podaným, zde tak účelně řešiti tuto otázku velké národní bídy, to nemohu očekávati u nynější panující celně-kongruové koalice. Tak naivní nejsem, a proto končím tím, že ohlašuji, že se vší rozhodností tyto osnovy zákonů odmítáme. (Výborně! Potlesk senátorů čsl. str. nár. socialistické.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Modráček.

Sen. Modráček: Vážený senáte! V jednom bodě souhlasím s panem zpravodajem rozpočtového výboru dr Kararasem, totiž v tom, že zákon o stavebním ruchu je v těsné souvislosti se zákonem na ochranu nájemníků. Je pochopitelno, bude-li možno v jisté budoucnosti přikročiti k odbourání ochrany nájemníků, že musí předcházeti stavební ruch, který vyprodukuje dostatek bytů, aby ti, kteří musejí staré domy opustiti, měli se kam uchýliti. V jednom však nutno doplniti názor pana zpravodaje dr Karasa. Totiž v tom že tím ještě věc nebude rozřešena, bude-li nadbytek bytů, nýbrž běží též o to, zdali budou byty cenou svou přiměřeny příjmům nebydlících nebo bytů hledajících, a v tom ohledu nutno posuzovati otázku stavebního ruchu v souvislosti s otázkou odbourání ochrany nájemníků. Nuž, jakým způsobem předložená osnova zákona o stavebním ruchu chce tuto otázku řešiti, t. j. připravovati půdu pro budoucí odbourání ochrany nájemníků? Konstatuji, že samotní páni zpravodajové uznali jisté nedostatky předložené osnovy. Ovšem nicméně ji doporučují. Zpráva rozpočtového výboru poslanecké sněmovny výslovně konstatuje, že osnova může míti i ji sté neblahé následky, o nichž se ještě zmíním.

Ale páni zpravodajové neměli dosti odvahy přinésti nějaké opravné návrhy a pomohli svému svědomí jednoduše tím, že řekli: očekáváme, že vláda příště udělá to nebo ono, že udělá nápravu, nebo že tento zákon, který má býti pouze na jeden rok, je zákonem posledním, že přijdou již zákony, které budou dlouhodobé. De facto nedostatek, který páni zpravodajové vidí v zákoně o stavebním ruchu, týká se jen té krátkodobosti, jen toho, že zákon končí opětně za rok jako dosavadní. Nepopírám, že je to vada velmi značná. Ovšem není to jediná vada tohoto zákona. Tam je jich více. Tenhle nedostatek jistě bude míti následky, jež předvídá zpráva rozpočtového výboru poslanecké sněmovny, že totiž povede k překotnému stavebnictví, se kterým bude spojeno stoupání cen stavebních materiálií a pozemků, jež se budou platiti, aby stavebníci měli nárok na výhody, v osnově zákona jim slíbené. Budou prostě přepláceti pozemky a materiálie jen k vůli tomu, aby podle zákona včas byli hotovi. Co to znamená? Že výhody, jež zákon poskytuje, budou prostě zcela jinými živly osvojeny. Výhody, jež poskytuje zákon stavebníkům v osvobození berním, připadnou ne budoucím nájemníkům v těchto domech, nýbrž majitelům cihelen a pozemků, a to jistě nemůže zákon o stavebním ruchu chtíti. Bude se podporovati spekulace se stavebními hmotami a s pozemky jako dosavadním zákonem. Je jisto, že zpráva rozpočtového výboru poslanecké sněmovny má pravdu. My její obavy jen podtrhujeme.

Ale ptám se, proč zákon je omezen jen do 31. března 1929. Vždyť jedním škrtem péra může býti tam datum 31. březen 1935 nebo 1940. Dá to tolik práce, aby tam bylo to prodloužení o 5 nebo 10 let? Proč se omezuje zákon na tuto dobu? To nám nebylo vyloženo. (Sen. Časný: Páni referovali po pěti minutách!) Tady u nás v senátě to mají ve zvyku. V poslanecké sněmovně se přece jen šířeji o tom zmínili.

Tedy proč se to neopraví, když se vada uznává, proč žádný z referentů nenavrhl, aby tu bylo datum jiné, pozdější, než je datum 31. března 1929? Tkví v tom idea, že ty úlevy, které v tomto zákoně jsou, tedy osvobození od daní u malých staveb, obecně prospěšných družstev a obcí na 25 let a na 15 let u ostatních staveb, budou ještě dále omezeny. Snad se pánové domnívají, že za rok nebude už vůbec potřebí podporovati stavební ruch. Dovolte tedy, abych se nejprve o této otázce zmínil.

Především, pánové, je potřebí si ujasniti, že se nacházíme stále ještě ve kvasu doby poválečné. Nemáme ještě ceny normalisovány. Bude to trvati nejméně 10 let, než se přijde k poměrům normálním. Opakuje se v době po světové válce totéž, co bylo po válkách napoleonských. Plných 30 let po válkách napoleonských to trvalo, nežli se ustálily ceny. Po velkém vzestupu cen na konci válek napoleonských a bezprostředně po nich nastalo s jistými reakcemi trvalé klesání cen od r. 1818 až do r. 1849. Podle této analogie i my musíme čekati do budoucna delší dobu trvající pokles cen, se kterým je nutno počítati při stavebnictví v přední řadě, poněvadž se produkují hodnoty, které se dlouhou dobu konsumují, třebas 100 let.

S tohoto hlediska je nutno souditi, nebude-li potřebí za rok již žádné podpory stavebního ruchu. Proč je potřebí podpory, určitých úlev daňových, dlouhodobých, úlev větších, než budou poskytnuty budoucím novostavbám? Poněvadž těmito úlevami paralysuje se nebezpečí, jež by mohlo hroziti z poklesu cen domů v budoucnu. Tím, že dům dostává 25 let daňové osvobození, nabývá zvýšené ceny proti budoucím novostavbám, jež budou stavěny za poměrů příznivějších a vyrovnává se jejich hodnota. Vyrovnávají se tím činže, které z obou domů budou placeny. Tedy podpora, jež se poskytuje dnes v úlevách stavebnictví, neznamená pouhé animování stavebního ruchu, nýbrž spíše ochranu dnešního stavebního ruchu proti budoucímu risiku, a tu jsem toho mínění, že nejméně ještě 10 let bude podpora stavebního ruchu potřebná. Je otázka, bylo-li na čase, když se najednou v této osnově zákona skočilo ze 35 na 25 let a z 25 na 15 let daňového osvobození. Myslím, že zlepšení tak rychle nepokračuje. Bude se sice opět dosti stavět za těchto omezených výhod, ale jen proto, poněvadž každý se bude obávati, že za rok to bude ještě horší, že za rok snad nebude žádných výhod. Nebude to tedy nějaký normální stavební ruch, nýbrž stavební ruch vynucený obavami, že příště ani ty poměrně malé výhody, jichž se dnes stavebníkům dostává, nebudou.

Pánové - já se zde odvolávám opět na zprávu rozpočtového výboru poslanecké sněmovny. Tato zpráva se raduje z toho, že se staví, a více než se stavělo v době, kdy se dávaly tučné stavební subvence 45 až 80%. Je jisto, že se staví více, než když byla podpora nepoměrně větší. Dnes se poskytuje pouze osvobození berní na jistou řadu let a v omezené míře státní záruka, ale páni, kteří se radují z mimořádného stavebního ruchu, zapomínají, jak jsem hned s počátku již na to narazil, že nestačí jen stavební ruch, nestačí jen produkce bytů, je potřebí také se ptáti, zdali ty byty budou veliké většině obyvatelstva vyhovovati, zdali je budou moci platiti. Musíte přece uznati, že 90% nájemníků v Praze nemůže platiti z pokoje a kuchyně 5.000 Kč činže (Hlas: 6.000 až 7.000 Kč!), dobře, já vezmu méně, jen 5.0000 Kč. Bytů je v Praze dosti, máte už cedulky na domech, máte inserty každý den v novinách, chcete-li platit 15.000 za dva pokoje a kuchyni, máte byt hned. To nemůže býti řešením bytové krise, to nemůže býti cestou k odbourání ochrany nájemníků, je potřebí, aby tu byly byty, které jsou pro 90% nájemníků v Praze snesitelné a v tomtéž poměru, pro 90% ne-li více procent nájemníků i v jiných městech, a tu slyšíme, a zrovna jsem to četl v novinách při projednávání této osnovy zákona, že prý v tom poměru, jak stouply činže v novostavbách oproti době předválečné, stouply prý též mzdy. Pan dr Reif uveřejnil obsáhlé pojednání v Československém statistickém Věstníku v lednu o mzdové hladině za léta 1919 až 1926 ve srovnání s r. 1914. Ukazuje tu na základě velkého číselného materiálu, že reálná hodnota mezd pražského dělnictva, měřena na indexu životních nákladů, je prý v r. 1926 o 28% vyšší než byla v r. 1914 S touto statistikou se silně hausírovalo. Takřka každý orgán vládních stran přinesl o ní zprávu, a ukazoval, že hodnota mezd dělnictva v Praze jest o 1/3 vyšší, než byla v r. 1914. Kdo však důkladně se obírá čísly dr Reifa, pozná, že nepodávají obraz skutečných poměrů životních pražského dělnictva, nýbrž toliko ideální průřez hodinových mezd 32 pracovních oborů a že na zvýšení těchto mezd vysoko nad úroveň r. 1914 měly podstatný vliv jednotlivé malé obory, jako řezbáři, kožešníci atd., jichž mzdy nadprůměrně stouply, kdežto dělnictvo řady jiných velkých oborů vykazuje buď malé stoupnutí reální mzdy, anebo pokles. Reálně činí zvýšení u zámečníků toliko 10%, u stavebních dělníků 9%, u klempířů a slévačů je pokles 6%. Statistický výsledek byl tu porušen tím, že příznivá čísla malých, nepatrných oborů řemeslných zvážila nepříznivá čísla oborů velikých; kromě toho padá na váhu, že statistika Reifova týče se mzdy hodinové, nikoli výdělků denních. Kdyby se srovnal výdělek denní v r. 1914 s denním výdělkem pražského dělnictva v r. 1926, tu by diference jistě byla poměrně velmi malá.

Vzpomínám si při tom, jaká rabulistika byla prováděna se srpnovým indexem cen zemědělských plodin a poživatin, jenž byl asi o 37 bodů nižší než v srpnu r. 1926. To dělal ťVenkovŤ a ťNárodní Listy.Ť Usuzovali z toho, že ceny životních potřeb podstatně poklesly. Kdo však vzal si ta čísla do rukou a podrobně je probíral, přišel na to, že ani jediná poživatina, hlavně domácího původu, neklesla v ceně, že v ceně klesla pouze rýže, chmel, seno a sláma. A hlavně pokles sena a slámy způsobil, že celkový index klesl o 37 bodů. Prosím, z toho se usuzovalo v oficielních listech našich vládních stran, že za koalice mzdy stoupají, a naopak ceny životních potřeb klesají. Ve skutečnosti klesla cena potravin dobytka, ale ne lidí. Při tom však maso nekleslo v ceně, nýbrž stouplo. Vzpomínám si na to, když se mluví o tom, že mzdy jsou reálně vyšší, než byly v r. 1914. jak je možno statistiku rabulisticky využít a vyčísti z ní, co naprosto se z ní nedá odvoditi.

Musím se zde postaviti též proti názoru, který se hájí i se stran oposičních, že budou-li ceny bytů v novostavbách - a po zrušení ochrany nájemníků i ve starých domech - devětkrát, desetkrát vyšší než byly byty předválečné - že úměrně s tím také stoupnou mzdy, totiž že dnešní mzdy asi odpovídají tomu nájemnému, jež se vytvořilo pod ochranou nájemníků, a že mzdy stoupnou jaksi automaticky, nebo že si je dělníci vybojují, jakmile bude ochrana nájemníků zrušena. I tento názor potírám. O výši mzdy u nás nerozhoduje výše životních nákladů v tuzemsku, naše mzdy podléhají zákonům světového trhu. My jsme do velké míry státem vývozním a u nás nemůže se prostě říci: my si libovolně zvýšíme mzdy - poněvadž by to znamenalo ihned přirážku na vývozní ceny a tím znemožnění konkurence na světových trzích. Máme však také import, sem jsou také dováženy za určitou cenu cizozemské artikle, s těmi se musí konkurovati, ty také působí u nás na utváření jak cen, tak i mezd. U nás je možno přizpůsobiti mzdy výši nájemného jenom v těch průmyslech, jež pracují pro domácí trh, ale nikoliv v těch průmyslech, jež pracují do velké míry pro vývoz. A tu kdyby nastala tato eventualita, znamenalo by to, že by dělníci pracující v průmyslech pro v voz byli dvojnásob poškozeni, neboť jejich byty by se jim enormně zvýšily, mzdy by však zůstaly na stejné výši a při tom by musili platiti zdražené články vyráběné v domácí produkci, která jde na domácí trh a ne do ciziny. (Hluk.) - Prosím vás, když se tam tak moc bavíte, bavte se aspoň potichu, abych se nemusil příliš namáhati, poněvadž mne to unavuje. Nechcete-li poslouchati, tedy raději odejděte, to je lepší.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím, pánové, o klid!

Sen. Modráček (pokračuje): Tento důsledek může nastati. Není nepřirozený. Je v Anglii, nebo aspoň byl v Anglii, když jsem tam byl. Tam skutečně mzdy v těch průmyslech, jež pracovaly pro domácí trh, byly znatelně vyšší - na př. u krejčích atd. - než u těch, kteří pracovali pro vývoz, na př. v uhelných dolech, železárnách atd. Tam mzdy po válce klesly a přes stávky dlouho trvající nebylo možno je povznésti. Víte dobře, že vláda sama dávala dokonce peněžité subvence uhelným dolům, aby mohly platiti určité minimální mzdy. A když pak subvence odpadly, byla z toho generální stávka. Zkrátka, tam se ukázalo, že mzdy v Anglii se řídí podle poměrů na světovém trhu, ale ovšem mzdy v těch průmyslech, jež pracují pro světový trh. A u nás by to bylo také, u nás by se mzdy taktéž nerovnoměrně vyvíjely následkem zdražení bytů. Tam, kde dělníci pracují pro domácí trh, mohli by si vymoci takové zvýšení mzdy, aby mohli zaplatiti činži. Ale tam, kde nepracují pro domácí trh, kde pracují pro vývoz, nemohli by si to vymoci.

Nevěřím prostě, že je možno přizpůsobiti mzdy automaticky nebo nějakým bojem, zvýšeným činžím. Právě proto, že tomu nevěřím pokládám řešení bytové otázky resp. řešení stavebního ruchu s toho hlediska, aby se produkovaly byty pro obyvatelstvo snesitelné za hlavní a nejdůležitější. Mně neběží o to, aby se hodně stavělo, nýbrž o to, aby se stavělo tak, aby tam lidé mohli bydliti. To je kardinální otázka celé této věci!

Řekl jsem, že nemůže bydleti 90% obyvatelstva pražského v bytech, kde pokoj a kuchyň ročně stojí bez ostatních poplatků - jen čistá činže - 5.000 Kč a snad ještě více.

A tu opravdu je na podiv, že vládní strany nedovedly a nechtějí přispěti ke zlevnění činží v novostavbách ani tou benevolencí, která ani stát nic nestojí, totiž rozšířením státní záruky na druhé hypotéky u staveb s malými byty.

Pánové, zase státní záruka je omezena do jisté výše do 150 milionů. V dosavadním zákoně je 120 milionů. Proč to omezovati? Cožpak ta záruka do 120 milionů byla tak hojná, že se ani nespotřebovala? Já vím, že přišlo nejméně třikráte a čtyřikráte tolik žádostí, pane sekční šéfe, o státní záruku, než na to stačila částka povolená zákonem o stavebním ruchu. Vždyť dobře vím, že se přijímání žádostí o státní záruku všemožně hledělo zabraňovati. Vždyť čtu publikace pana sekčního šéfa dr Kubišty, jenž přímo varuje družstva, aby nepodávala žádosti o státní záruku, že to nemá ceny, když tam chybí jeden z dokladů. Přímo se odraďují družstva od podávání žádostí o státní záruku, nebo se říká: nestavte, dokud nebudete míti státní záruku. Které družstvo se podle toho zařídí, dopadne špatně. Dostane státní záruku za rok a zatím stoupne cena materiálu o 10% a cena pozemků o 50% a na státní záruce se prodělá. Tak se to před válkou nedělalo. Cožpak státní záruka je nějaká subvence?- Vždyť je to pouhá formalita, kterou stát zajišťuje věřiteli II. hypotéky, že o nic nepřijde, kdyby nemohl stavebník platiti, že stát sám prostě to zaplatí. Ale ty případy, kdy stavebník nemohl by platiti, jsou dosti řídké, poněvadž každý stavebník musí dáti do novostavby 20%, teď 15%. To je veliký kapitál, který nikdo nebude chtíti tak snadno ztráceti. A když by stát dům musil přijmouti, dostal by jej o 20% levněji, než zač byl postaven. Je jisto, že tu může býti risiko v tom, že by se státní záruka udělila na domě stavěném nedosti prakticky nebo na pozemku příliš drahém. O tom ještě budu mluviti. Je možné, že pozemek klesne v ceně, že klesne i stavba do jisté míry v ceně, to jsem již řekl. Ale to lze paralysovati berními úlevami, to je jeden z prostředků státu, kde se může krýti proti risiku. Nejpravděpodobněji může stát přijíti ke škodě, přejme-li záruku na postavený barák na drahém pozemku. Ale státní záruka se nemusí dávati na domy na drahých pozemcích. Naopak, státní záruka nemá se dávati na budovy, které jsou stavěny na drahém pozemku. Samo ministerstvo pozná, je-li cena pozemku přiměřená nebo ne, vždyť jsou tam odborníci.

Tato okolnost, že by mohl barák býti postaven na drahém pozemku, který by mohl klesnouti v ceně, není žádným důvodem, aby se státní záruka nedávala neomezeně alespoň těm sdružením, jež jsou obecně prospěšná a obcím, poněvadž proti risiku se může stát chrániti jednak tím, že státní záruku nedá na stavbu pochybné hodnoty, jednak tím, že je zde přiměřená sleva berní na jistou řadu let, která zvyšuje sama sebou hodnotu domu a chrání dům před klesnutím jeho hodnoty.

Divím se, že je to právě nynější finanční ministr dr Engliš, který se tak vehementně staví proti tomu, aby státní záruka byla neomezena jako před válkou za Rakouska. Divím se tomu právě u dr Engliše, poněvadž dal ve svých spisech najevo sociální cítění více než kterýkoliv jiný z národohospodářů. A pojednou nejen nechce - řeknu - angažovati stát v přímých podporách peněžitých vůči obecně prospěšným stavebníkům - nýbrž on ani nechce poskytnouti té podpory, která stát nic nestojí, ani státní záruky. To je již podivné, to zavání již ne opatrností a šetrností, nýbrž jakousi animositou vůči lidovému stavebnictví. Něco jiného bylo by, kdyby skutečně bylo dokázáno, že stát rakouský přišel státní zárukou o kolik set milionů, ale on nepřišel o nic, a československý stát také o nic nepřijde, i kdyby státní záruku rozšířil do výše neomezené.

Ale, vážení pánové, státní záruka po mém soudu sama nestačí k cíli, jejž zákon o stavebním ruchu musí sledovati, chce-li připravit půdu pro odbourání ochrany nájemníků. Musíme prostě uznati, že pro velkou vrstvu obyvatelstva bude dlužno stavěti byty zvláště levné nebo poměrně zvláště levné. Tyto byty budou potřebovati zvláštní podpory, nejen státní záruky, nýbrž ještě zvláštní subvence.

Já zde hned řeknu, že mně neběží o to, aby se dávaly takové dary jako dříve. Mně tu běží o tento princip: Dnešní drahota bytů a staveb do velké míry je způsobena drahým úvěrem. Úvěr ten je vyšší než před válkou průměrně o 1½%. To znamená hodně. Na takovém nájemném znamená 1½% vyššího úroku o 1/5 vyšší činži. Kdyby byl úrok jako před válkou, budou činže v novostavbách tam, kde se činže nájemníkům normálně předpisuje, o 1/5 nižší. 1/5 hraje v činži velkou úlohu, o tom není pochyby. Je-li možno, aby byt, který stojí, řekněme, 2.500 Kč, stál 2.000 Kč pak se to u každé chudé rodiny pociťuje.

Jsem toho mínění, že musíme vytvořiti jakousi náhradu zákona z 8. července 1902 o dělnických bytech, který před válkou poskytoval 24leté osvobození od daní, a při schválení zemského výboru dokonce i od samosprávných přirážek. Náhrada by byla v tom směru, že stát bude po tu dobu, pokud úroky hypoteční neklesnou na úroveň předválečnou, připláceti na hypoteční úrok, a to jen těm stavbám, jež výslovně budou určeny pro dělnické obyvatelstvo, pro něž byl zákon tento určen. Pánové, vyslovuji-li tento svůj požadavek, tím nechci od státu žádati, aby rozhazoval peníze plnýma rukama. To je samozřejmá věc. To není trvalá subvence, nýbrž dočasná, po tu dobu, pokud trvají abnormální poměry. Tato subvence odpadne ihned, jakmile úroková míra klesne na míru předválečnou. Výše nákladů by byla nepatrná. Již loni jsem o tom zde mluvil. Při jedné miliardě hypotečního úvěru, k níž by stát nanejvýše připlácel 1.5%, činily by náklady státu 15 mil. Kč ročně. Ale při tom by v bytech, kterých by se za to postavilo za více než jednu miliardu, byla činže snížena o 1/5.

Jak by se to dalo uhraditi? I zde by stát nemusil míti škodu, dalo by se to uhraditi z t. zv. regresu u subvencovaných staveb. Vždyť stát platí 267 mil. Kč ročně na tyto stavby. Nenašlo by se tam 15 mil. Kč ročně? Kdo by to pocítil? Velcí páni, kteří mají na účet státu krásné vily, ti by toho neucítili, kdyby musili nějaký ten pakatel státu vraceti, který by ho použil na podporu staveb bytů pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Ale také je to možno hraditi ze zvýšeného nájemného ve starých domech. Nechci, aby stát na to ukládal nové daně. Zde jsou jiné zdroje, z nichž je možno podporovati stavbu bytů, přiměřeně levných, pro nejchudší vrstvy obyvatelstva.

Bude-li stát chtíti, zdroje ty se najdou. Stát to nemusí státi nic, je prostě potřebí, aby stát trochu myslila vynalézal peníze, tam kde jsou, a dal je na to, co je potřebí udělati. (Výkřik.)

Nuže, pánové, to všechno nestačí ještě po mém soudu k řešení otázky stavebního ruchu. Má-li se stát chopiti správných prostředků, skutečně účinných, je potřebí, aby si povšiml též ceny materiálií a pozemků. Nejdříve se zmíním o cenách materiálií. Do 31. prosince 1923 měli jsme v zákoně cenové soudy. Pak zmizely. Z jakých důvodů? Prý ceny beztak klesají a tak prý jsou cenové soudy zbytečné. Ale od loňského roku, prosím, ceny stoupají. Tu by bylo záhodno, aby zase ty cenové soudy byly ustaveny. Mzdové soudy páni do zákona dali, aby dělníci nechtěli vysoké mzdy, ale cenové soudy páni do osnovy zákona nedali. Já vím, že bychom s těmi cenovými soudy neudělali žádných zázraků, jako se neudělaly se mzdovými soudy. Ale prosím, přece se to tam mělo dát. Možná, že by přece jenom někdo měl tu kuráž a uvedl nějaký cenový soud do pohybu, aby materiálie stavební tak úžasně nestoupaly. Víte, jak stoupají ceny stavebního materiálu? Dáváte berní osvobození o 10 let Kratší, ačkoliv letos a příštím rokem stavby budou nejméně o 10 až 15% dražší, než byly roku loňského, když jste dali o 10 let delší osvobození? Jaký to má smysl, pánové, dávati menší výhody, když jsou stavby dražší, a větší, když jsou levnější? To nedovedu pochopiti. A jaký to má smysl, dávati do zákona mzdové soudy a cenové tam nedati? Když tam dám jedno, musím tam dát i druhé, a ne dopouštěti se i v této, po mém soudě dosti formální věci, jednostrannosti, neboť jednostrannost to je.

Vážení pánové! Snad více nežli drahota materiálu padá na váhu ú žasné stoupání cen pozemků. Drahota materiálu může býti dočasná, přestane se trochu stavěti a již to poletí dolů. Ale u ceny pozemků je to něco docela jiného. Zde ty ceny mají jistou stabilitu a letí dolů jenom po delší době, když již natropily spoustu škod. Jak stoupají ceny pozemků, to víte. Myslíte, že se valorisují? Myslíte, že ceny pozemků v Praze a snad v jiných větších městech v Brně atd. jsou dražší jenom 6½krát? Myslíte, že jsou dražší proti době předválečné jenom 9krát anebo 9½krát? Ne. Průměrem 15krát až 20krát v pražských předměstích.

Mám o tom zkušenosti praktické. Pozemek, který naše družstvo před válkou koupilo za 73 K a prodalo za války za tutéž cenu, prodává se nyní 1 sáh za 1.000 Kč. Pozemek, o který jsem vyjednával pro družstvo před válkou ve Vršovicích za 80 K, prodává se nyní za 1.300 Kč. Já vím, že jisté pozemky u vinohradského nádraží stály 50 K za sáh před válkou, dnes stojí 1.500 Kč, a to je na místech, které nejsou pro bydlení zrovna prvotřídní. Jinde stoupají ceny pozemků ze 200 K na 2 až 3.000 Kč. A všude se tam staví byty. A víte, co znamená cena pozemku ve stavbě? Nebudu vás mořiti číslicemi. Nechci svou řeč prodlužovati, ale přece jenom znázorním vám zde ty věci alespoň zběžně Stavební náklad na malý dům o 10 nejmenších bytech stojí dnes asi 1/2 milionu Kč. Dejme tomu, že cena pozemku na ten dům činí 50.000 Kč, cena domu dohromady 550.000 Kč. Násobte to osmi, aby se dostalo nájemné, které by krylo všecky výlohy a snad zisk majitele domu. Dostanete nutné nájemné 44.000 Kč. Dejme tomu, že pozemek je ne za 50.000 Kč, nýbrž za 100.000 Kč. Násobte to osmi a dostanete ihned 48.000 Kč nájemného. Tedy o 4.000 Kč více, na každém malém bytě o 400 Kč nájemného více. A komu se musí platiti těch 4.000 Kč ročně? Ty se platí člověku, který k té ceně přišel, aniž hnul prstem. Ten pozemek tu ležel před válkou a po válce jako za války, nic s ním a na něm nedělal ten jeho majitel, a najednou dostane za něj 2 až 3.000 Kč za sáh, ač jej koupil třeba za 50 K. Úplně bez zásluhy. Ale nájemci musejí mu tuto nezaslouženou rentu zúrokovati, trvale jsou tím postiženi, trvale je na tom baráku ten tribut tomuto bývalému vlastníku, který přišel k této ceně prostě, aniž ví jak.

Pánové, toto je věc velice důležitá, zejména v Praze. Nechci od vás, abyste byli socialisty, vy jimi nebudete, to není váš naturel. Na tom nesejde, ale já chci, abyste byli vlastenci, abyste cítili s Prahou. Celá nová Praha je stavěna na pozemcích, jejichž cena je fiktivní, fantastická, nepravdivá, cena, která musí v budoucnosti klesnouti a s ní poletí stavební - hodnoty, hodnoty, které se dnes produkují, poněvadž ta cena byla vyhnán a během posledního roku nebo dvou let, někdy spekulačně tak, jako se vyhánějí akcie na burse. Byla vyhnána do velké míry vinou našich zákonů o stavebním ruchu, ale také do velké míry zvláštní psychosou obyvatelstva, které si myslí, že pozemky polní nekonečně do výše a dává za pozemek cenu, jakou kdo chce. Celá řada řetězových obchodů je zde v Praze se stavebními pozemky a tak stoupá čtvereční sáh přímo od týdne k týdnu úžasným způsobem. Nezmiňuji se ani o astronomických cenách ve vnitřní Praze, kde se žádá za čtvereční sáh až 60.000 Kč, což bude znamenati zruinování pražského obchodu. Poukazuji jen na to, že ťnormálníŤ, ťmírnýŤ požadavek za čtvereční sáh ve vnitřní Praze je 30 až 40.000 Kč. Pánové, v tom přece musí každý viděti nebezpečí pro hlavní město naší republiky. Nebezpečí tomu je možno zabrániti, a můžeme, budeme-li chtíti a budeme-li míti kuráž. Následky této pozemkové spekulace budou strašlivé. Budou tu bankroty, pády peněžních ústavů, tisíce ožebračených lidí. K tomu dojde u nás, jako jinde ve všech městech, kde nebylo prozíravosti a nezabránilo se této spekulaci. Na př. jenom v Berlíně tolik zkrachovalo tam před válkou společností a bank, které spekulovaly s pozemky! A přece tam nebyla ta spekulace tak příšerná a divoká jako v Praze dnes. Když se v Německu říkalo, že v tamějších pozemcích stavebních vloženo je 13½ miliardy marek fiktivních hodnot, tak byli tam plni obav, co z toho bude následovati, jaký krach z toho může v Německu vzejíti. A co máme říkati dnes my, pánové, když Praha v jednom roce dostala takových fiktivních fantastických hodnot nejméně za několik miliard. A ty fiktivní hodnoty se vtělují v baráky, ty určují jejich ceny, takže jejich hodnoty stojí na písku a mohou ohroziti zhroucením celé město, jak jsem řekl, největší katastrofou. Proto pravím, nechci, abyste byli socialisty, ale buďte vlastenci, milujte Prahu a nedopusťte, aby náš rozkvět, který zažíváme, takhle skončil! Odnesl to Řím, Budapešť a Vídeň, všechna města to odnesla, kde následky spekulace pozemkové včas neviděli. A my máme v rukou takové poučení z historie, a ne abychom se z toho poučili! je historie k tomu, aby se z ni nikdo neučil? Snad je vám docela milé, že se uplatňuje a vítězí v těchto věcech princip soukromomajetkový nad socialismem, jenž všechno by chtěl vázati? Ale, pánové, myslím, že přece jen je to příliš velká odpovědnost, míti vládu v ruce a neučiniti opatření proti těmto zjevům. Podal jsem návrh zákona v senátě proti pozemkové lichvě. Vím, že je v koši. Možná, že si vzpomenete někdy na mne a možná, že to nebude dlouho trvati a řeknete, ten Modráček měl pravdu s tím zákonem. Škoda, že jsme ho odhodili a jej neprovedli.

V rozpočtovém výboru naznačil jsem tyto čtyři zásady, podle kterých bych si přál, aby byl stavební ruch prováděn, a zákon o stavebním ruchu formulován. 1. zásada: pokládám za nutné, aby zákon o stavebním ruchu byl dlouhodobý, 2. aby záruka byla neobmezená pro malé byty, 3. aby byl v něm příspěvek na zúrokování hypotéky pro obecně prospěšná sdružení a byty pro dělníky, pokud úroková míra neklesne na normální stupeň, 4. aby v něm bylo opatření proti lichvě s pozemky.

To jsou čtyři zásady, jež pokládám za nutné, aby byly obsaženy v zákoně o stavebním ruchu. V tomto zákoně není obsažena ovšem ani jedna. Proto zákon tento nevyhovuje a nemůže vyhověti svému účelu. Nemá zřetele na široké vrstvy obyvatelstva, podporuje stavbu bytu drahých a nepodporuje stavbu bytů levných, jichž je katastrofální nedostatek a vede proto k naprosto nesprávnému řešení bytové nouze, jak jsem vylíčil. Proto musím se vysloviti proti tomuto zákonu. (Potlesk.)