Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. dr Veselý.

Sen. dr Veselý: Vážený senáte! Osnova, která nám byla k usnesení předložena, má zvláštní osudy. Již způsob, jakým se dostala na dnešní pořad denní, vzbuzuje pochybnosti, neboť víme podle jednacího řádu našeho, že senát může jednati o předloze, která mu byla rozdána, teprve 24 hodiny po rozdání zprávy výborové. My jsme dostali zprávu o usnesení ústavně-právního výboru teprve dnes a již okamžitě máme o ní jednati. Znalci jednacího řádu, a myslím, že i každý právník, cítí, že se tu jednacímu řádu zase stala nějaká nehoda, že se tu zase láme vaz nějakému paragrafu. Ale to snad není nejmenší vada dnešního jednání. Zákon o správní reformě ustanovuje, že jej provede ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry. Ale pan ministr vnitra, ačkoli v ústavně-právním výboru bylo po něm voláno, nepřišel a nevyložil nám příčin, proč by zákona bylo potřebí, a pan ministr vnitra nežádá, aby byla účinnost zákona odložena do 1. prosince. Tuto žádost nám předkládají jen vážení pánové z koaliční většiny, kteří se tím sami jaksi ujímají vedení státních věcí, a kteří sami chtějí rozhodovati o tom, kdy má nastoupiti účinnost zákona o správní reformě.

Vážení pánové! Když pan ministr vnitra, který je přece povolán a také odpovědný za vládní akty, se neuchází o odložení této lhůty, je podivuhodno, že jenom strany, jen část Národního shromáždění béře do rukou správu státní. Zdá se také, že tu jde spíše o zájem stran při této předloze, než o zájem státní.

Ve výboru ústavně-právním jsem se tázal, proč se nemohly volby vykonati a proč se žádá o odložení účinnosti zákona. Ve zprávě, kterou jest osnova provázena, se tvrdí, že volby nemohly býti vykonány. Vážení pánové, to přece pravda není. Takové věci by se nám neměly namlouvati, neboť víme, že všechny strany, i vláda byly připraveny již v dubnu 1928 na volby do okresních a zemských zastupitelstev, a že tedy není pravda, že by se byly nemohly tehdy vykonati. Také pan ministr vnitra, když se určovala doba účinnosti zákona, nežádal odložení, naopak když dr Meissner navrhoval, aby účinnost zákona byla určena na 1. ledna 1929, prohlásil, že nepotřebuje takové lhůty, že mu stačí 1. července 1928. Vidíte, že pan ministr vnitra je jen tichým posluchačem a ani ne posluchačem toho, co my jednáme o odložení zákona, který on má provésti. Je tedy jen snad mlčelivým divákem našeho jednání.

Na můj dotaz mi v ústavně-právním výboru odpověděl zástupce vládní docela upřímně, že vláda musí přece vládnout s většinou. Pan zpravodaj ústavně-právního výboru přiznal, že se doba provedení voleb před červencem 1928 nehodila. To jsou aspoň upřímné řeči, které potvrzují naši domněnku, že tu nejde o zájem státní, že tu jde o zájem stran většiny, stran koaličních. Pánové, kteří podepsali návrh na odklad účinnosti zákona, snažili se všelijak svůj návrh odůvodniti. Zejména říkají, že by neodpovídalo ani přání veřejnosti, ani intencím zákona, kdyby měl zákon v červenci 1928 nabýti účinnosti dříve, než volby budou provedeny. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.)

Je ku podivu, jak intence zákona je všude jiná. V Čechách intence zákona nepřipouští, aby začal působit, dokud nejsou volby provedeny. Ta intence zákona na Podkarpatské Rusi ale připouští, aby tam vůbec nebyly žádné volby provedeny a aby zákon vstoupil v účinnost. Intence zákona na Slovensku připouští, aby tam normální stav, řádný stav - kde zastupitelstva župní a okresní už pracují - byl zrušen, a aby tam byl zaveden absolutismus administrativní. Je vidět, že intence zákona, praní veřejnosti atd. u nás v Československé republice mají vždycky tvářnost a výsledy, jak jich potřebují strany koaliční. To je trapné, poněvadž se tu pohrává s pojmy, které mají přece také podstatu mravní, které mají spočívati na vyšším hledisku, než jen na zájmech stran.

Ostatně to datum 1. prosince také není vhodné. O tom se koaliční strany přesvědčí, až skutečné dojde k vykonávání zákona. To datum jim bude také překážeti a zejména 1. prosince ještě nebude znám ani spolehlivý výsledek všech voleb, nebudou konstituována okresní a župní zastupitelstva, takže ani 1. prosince zákon nevstoupí normálním způsobem v účinnost.

Ostatně jestliže se tu mluví o jubilejním roku, že snad by nebylo vhodné, aby jubilejní rok byl rušen agitací volební - jsem přesvědčen, že za nynějších poměrů, nepříznivých politických poměrů, spíše budou rušeny jubilejní slavnosti volební agitací, než aby volební agitace byla tlumena těmi jubilejními slavnostmi.

Přímo musím protestovati proti úmyslu, který v odůvodnění byl vysloven, že další účast na vnitřní správě na Slovensku a Podkarpatské Rusi zabezpečena bude administrativní cestou, a že zemský výbor prozatím bude nahrazen komisí složenou ze členů dosavadních župních výborů. Vážení pánové, varuji před takovým opatřením, poněvadž v něm je přímo protizákonnost. Opatřovat administrativním způsobem sbor, který by spolupracoval se zemským presidentem o provádění zákona, by byla patrná protizákonnost. Pan zpravodaj ústavně-právního výboru snaží se tuto výtku oslabiti ve své zprávě poukazováním na § 90 úst. listiny a na § 100 zákona o reformě správy. Tento § 90 úst. listiny zní: >Do oboru moci nařizovací náleží zřizovati a organisovati státní úřady obstarávající jen správu hospodářskou bez jakékoli výsostné pravomoci<. Prosím, podle tohoto paragrafu by se chtěla opovážiti nějaká vláda zřizovati náhražku za zemské a okresní výbory. Za zastupitelstva okresní a zemská nesmí býti administrativním způsobem žádná náhražka pořizována. Administrativním způsobem ani zpěvácký spolek se nesmí zaříditi. Zřízení takových sborů závisí na vůli občanstva, a tu musí občanstvo spolupůsobiti a projeviti svou vůli, a bylo by to přímo protizákonností, kdyby administrativa se opovážila zřizovati na Slovensku náhražku za zemská a okresní zastupitelstva.

Vážení pánové, i přímo protizákonné by to bylo proto, že v hlavě druhé zákona o reformě politické správy se praví >pokud nebudou ustavena zemská a okresní zastupitelstva, jakož i zemské a okresní výbory, vykonává práva jim příslušející zemský president a pokud jde o okres, okresní hejtman.< Tedy tady zákon již ustanovuje, kdo má nastoupiti v době, kdy není možno zastupitelstvo zemské a okresní zříditi, a kdyby administrativa si tu chtěla pomáhati nějakým nevhodným v zákoně neurčeným způsobem, tedy by jistě porušovala zákon. Ještě se cituje ve zprávě pana zpravodaje ústavně-právního výboru také § 100, odst. 3. > jestliže se zemské zastupitelstvo, zemský výbor, okresní zastupitelstvo, okresní výbor nebo komise neustavily, nebo staly se k usnášení nezpůsobilými, přísluší, jde-li o země, ministru vnitra, jde-li o okres, zemskému presidentovi, aby učinil potřebná opatření k vedení správy.<

Vážení pánové! Poněvadž se již podobné případy vyskytly za dřívějšího zákona, a byly upraveny také již dřívějším zákonem, tedy rozhodoval o těchto věcech i nejvyšší správní soud a ten řekl: >Opatření taková vždy musí se omeziti jen na to, co je nutné k udržení řádného chodu správy.< Řádný chod správy neudržuje zemské zastupitelstvo, ani okresní zastupitelstvo. Řádný chod správy musí udržovati vláda, musí udržovati zemský president a okresní hejtman. Také tento paragraf nemůže býti žádným důvodem k tomu, aby na Slovensku byla činěna nějaká administrativní opatření k získání náhražky za zemská okresní zastupitelstva. Vážení pánové, je mně ještě jenom líto, že musím poukázati, s jak lehkým srdcem odůvodnění osnovy uvádí, že na Podkarpatské Rusi ještě se občanstvo neúčastnilo veřejné správy vnitřní, a že nebude tedy provedením zákona o organisaci politické správy před vykonáním voleb ve svých právech nějak zkráceno. Pánové, je to trapné, že jsme nemohli ještě na Podkarpatské Rusi zavésti řádnou organisaci správní, a dáváme tím jen svým nepřátelům, zejména maďarské agitaci do ruky krutou zbraň, přiznáváme-li, že jsme nezavedli tam pořádek a říkáme-li s lehkým srdcem: >nestane se jim žádná škoda, žádná újma, když ani budoucně nebudou míti toho pořádku.<

Pánové, já bych očekával od stran vládní většiny, které mají přece odpovědnost za to, co se ve státě děje, že jinak budou hleděti na poměry na Podkarpatské Rusi a že ucítí bolest z toho, že nebylo možno tam ještě ustavní poměry zavést, a ne že to uvede jenom s lehkým srdcem tak, jako >intence zákona< a >přání veřejnosti proto, aby účinnost důležitého zákona byla odstraněna.

Je vidět, že poklesl u nás smysl pro ústavnost, že stoupá a stoupá pořád nevážnost k zákonu. My touto osnovou a již také i dřívější osnovou měníme starý dobrý župní zákon, zákon, který byl promyšlen, který byl dobře uvážen a u něhož všechna ustanovení byla přizpůsobena těm poměrům, řekněme, ideálním poměrům, kterých jsme si v naší republice přáli a chtěli zavést. Tenkráte jsme všecko skládali na občana, tomu jsme dávali všecku moc ve státě, protože jsme si ve čl. 1. ústavy napsali, že všecka moc vychází z lidu. Ale teď toho občana odstrkujeme, ten občan nemá práv, jaká měl, naopak abychom ho udělali bezvýznamným, jsme ustanovili, že třetina členů zastupitelstev okresních i zemských bude jmenována vládou. Chceme ho zbaviti všeho rozhodujícího vlivu i v těchto poradních sborech. Všecko se skládá nyní, jak vidět, na byrokraci, na administrativu, na úřady.

Vážení pánové, zapomíná se, že byrokracie je pouhý mechanismus, do kterého ducha má vnášeti teprve občanstvo. Sílu a směr byrokratickému aparátu má dodávat občanstvo. Ale občanstvo staví se tu docela mimo vliv, hledí se zbaviti těch vlivů, které podle ústavy a podle zákona mělo míti.

Projevuje se tu všude touha po moci. Strany, které ve státě se dostaly do vlády, chtějí si svoji moc zabezpečiti a domnívají se, že ten aparát administrativní, byrokratický, který je obyčejně konservativnější než kdokoli jiný, že jim moc zachová, zabezpečí a udrží.

Vážení pánové! Mluvilo se o odstranění dvojí koleje. Ano my jsme si představovali, že tím odstraněním dvojí koleje nastane zjednodušení právních poměrů. Ale, vážení pánové, my jsme zřídili sice zdánlivě jednu kolej, ale zákon o správním zřízení zřizuje čtyři koleje. Budeme míti jednu kolej v Čechách, jednu kolej na Moravě, jednu kolej na Slovensku a jednu kolej na Podkarpatské Rusi, a dejte pozor, pánové, ta slovenská kolej nadělá hodně těžkých hlav pánům z naší vlády, zejména když se bude tak ustupovati těm nátlakům a nárokům ludové strany, jako se ustupuje dosud. Já nejsem pro to, aby bylo nějaké pronásledování, nějaký útlak, nikde ani proti luďákům ne, ačkoli mají ve svých řadách množství Maďaronu. Ne, já jsem pro shovívavost, pro výchovu občanstva, ale pro pevnou ruku, ne tvrdou ruku, ale pevnou ruku máme ukázati, všude, kde jde o zájem republiky, o zájem státu a ne o zájmy stranické. Ty čtyři koleje budou nebezpečným instrumentem ve správě státní. Ty čtyři koleje, jak tu bratr Pichl správně řekl, znamenají trhání republiky. My upravíme poměry na Slovensku tak, že skutečně tam nastane touha, jak to říkají, >bez Čechů <, > proti Čechům<.

Kromě toho, je přímo trapno, když vidíte, jak se vede zápas o jmenování presidentů ve všech těch zemích. Snad v Čechách je to nejklidnější, ale na Moravě se vede zápas a i na Slovensku se krutě zápasí o jmenování zemského presidenta. (Sen. dr Procházka: Na Moravě nic o tom nevím!) Ale já to vím, to neráčíte být dosti informován, když to nevíte.

My jsme myslili, že takový zemský president, který má odpovědnost za celou státní správu v zemi, má býti člověk ke kterému všechny strany mohou míti důvěru, jehož úkolem je prováděti zákony a hleděti zájmů státních. Ale, vážení pánové, vidíme, že jde o to, aby presidentem byli jmenováni straníci, aby to byli jen příslušníci určitých stran. Jak, prosím, žádáte, aby ostatní strany - v každé zemi jsou i jiné strany, než ty, které budou míti presidenta - měly důvěru k tomu presidentu? Přece strana, která si presidenta vymůže - a vymůže si ho hrozbami - bude žádati od něho, aby vykonával její vůli, pracoval v její intencích. Myslím, že jsme již dosti užili těch výsledků, když jsme viděli, že některá ministerstva jsou pouhými sekretariáty strany. Má ještě zemský president dělati sekretáře straně? Zapomíná se, že ostatní strany musí a mají míti důvěru k presidentu, a myslím, mají jednati o potřebách celostátních, o potřebách lidových.

Ovšem s tím úplně souhlasí také to jmenování ¹/₃ zastupitelstva okresního a zemského, o kterém jsem mluvil, které má zesíliti posici stranickou, posici vládní a v administrativě.

Mám dojem, že volby v dubnu, ačkoliv byly připraveny, se nekonaly proto, že se některé strany obávaly výsledků. Prorokovati něco o volbách, jak dopadnou, nebývá dobře, ale někdo přece měl zlé svědomí a cítil, že to, co se stalo, mohlo by ublížiti, a tyto stíny starých hříchů odvrátily vládu od provedení voleb, které byly úplně připraveny. A je zajímavo, že pan zpravodaj ústavně-právního výboru se velmi snaží odůvodniti osnovu zákona o odložení účinnosti správy veřejné všelijakými přípravami atd., ale přece jen musí doznati, že i vláda má vše připraveno k provedení zákona, že má a měla všecko připraveno - přece se zákon nemůže provádět. Z toho je vidět, že tu hrály docela jiné pohnutky velkou úlohu, než potřeby státu.

Ovšem nálada, která nyní je v době rušení malých okresů, v době, kdy se ukazuje finanční úpadek, bankrot naší samosprávy, v té době ovšem nálada není příznivá k provedení voleb. Vážení pánové, to rušení okresů byla věc nerozmýšlena. Původní župní zřízení mělo docela, jiný úmysl. Chtělo zachovati okresy všecky, teprve reforma správy ruší malé okresy.

Tím, že okresy zbavujeme jejich úředních středisk, jejich hospodářských středisk, tím je ochuzujeme. Ba některá města přímo ochudíme na pouhé vesnice. Jak nebudou tam míti ani své samosprávy, svých úřadů samosprávných, stanou se ta města pouhými dědinami. Také úprava finančních poměrů byla jistě nerozmýšlena a nepřipravena, zejména nepřipravena, vždyť víme, že fond vyrovnávací, který měl pomáhati okresům, nemá dostatek prostředků, aby jim pomáhal, a okresy skutečně musí zastavovati platy svým úředníkům a zřízencům, poněvadž nemají peněz. Takovým způsobem se správa státní chovati a prováděti nemá. A vážení pánové, když už jsme viděli, že úprava samosprávných přirážek se děje na ochranu velkých, bohatých, zejména průmyslových podniků velkých, a že to, co ušetří ti velcí, musí doplatili ti malí, přece jen mne překvapilo, když jsem nedáváno dostal do rukou pokyn zemského finančního ředitelství, jak mají býti výtěžky zemědělského hospodářství pro daň důchodovou posuzovány. V tom pokynu je: V kategorii bonitní první do 5 ha má býti vzat za základ pro vyměření dámě výnos 2.000 Kč, od 5 do 10 ha pak jen 1.700 KČ, od 10 do 20 ha jen 1.500 Kč, od 20 do 30 ha jen 1.500 Kč, v dalších bonitních třídách je to stejné. Ve čtvrté třídě do 5 ha 1.300 Kč, od 5 ha do 10 ha 1.500 Kč, od 10 do 20 ha 1.000 Kč a od 20 do 50 ha 900 Kč. Tedy, vážení pánové, všude jsme zvyklí na to, že kdo má více, má větší příjem, že může platiti vyšší sazbu daňovou. Zde se provádí opak. Zde se těm velkým daň snižuje a malým se nakládá. Škoda, že se ta stupnice zastavila u 30 ha. Kdyby byla stoupla dále, možná, že u majitelů zbytkových statků a velkostatků, by nebylo vůbec žádného čistého výnosu, který by se musil zdaniti. Za to chudým kravičkářům do 5 ha, se daň pořádně naložila. Takové posuzování daňové způsobilosti a taková finanční správa nemůže míti dobrých výsledků a může způsobiti jen zlé, poněvadž je viděti, že je to prémie pro bohaté a pokuta pro chudé. My v době jubilea v říjnu 1928 budeme přirovnávati ovšem poměry, jaké byly před 10 lety, budeme přirovnávati říjen z r. 1918 se říjnem 1928. To přirovnaní nedopadne příznivě. V r. 1918 a 1919, kdy jsme dělali ústavu, se důvěřovalo občanstvu. Všechna práva se skládala na občana svědomitého, pracovitého a také vliv ve státě na vedení veřejných věcí byl svěřován občanstvu. Nyní ten občan je odstrkován, většina důvěřuje jen své moci, snaží se opříti o administrativu a byrokraci a hlavním činitelem ve státní správě budou členové zastupitelstev jmenovaní vládou. Umělá drahota, omezování volebního práva, útoky na sociální pokroky a vymoženosti, ukládání daní chudým a slevování daní bohatým, to jsou špatné úkazy po10 letech naší republiky. Ale naše občanstvo porozumí těmto poměrům, a jsem jist, že naše občanstvo si uvědomí, že hlasovacím lístkem, který se při volbách odevzdává, se nerozhoduje o tom, kdo bude v senátě nebo v poslanecké sněmovně Národního shromáždění, nýbrž že se také rozhoduje, jaká bude drahota mouky, masa, jak se bude zacházeti se státními i soukromými zaměstnanci, jaké ochrany se dostane dělnictvu, jaké mzdy budou míti dělníci atd. Těžko se budou napravovati chyby a přehmaty nynějšího režimu.

Je velký rozdíl mezi říjnem 1918 a říjnem 1928. Těžkou odpovědnost mají ti, kteří tento rozdíl způsobili a kteří tyto poměry tvořili.

Naše strana národně-socialistická je si vědoma své povinnosti a proto bude hlasovati proti předloze, která byla senátu dnes předložena. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Toužil. Dávám mu slovo.

Sen. Toužil: Slavný senáte! Několikařádková novelisace zákona o organisaci politické správy, kterou právě projednáváme, ukazuje mám situaci v Československu mnohem jasněji, než mnohé předlohy, které měly celou řadu desítek paragrafů. Účinnost zákona má býti odložena z 1. července na 1. prosinec v historických zemích prý pouze proto, že by se nehodilo ke slavnostním náladám jubilejního roku republiky, aby se ve státě, kde všechna moc vychází z lidu, vykonaly volby. Pro vládu československé demokratické republiky se zdá patrně mnohem vhodnější, když vůli lidu budou representovati lidé, všelijak sehnaní, než aby promluvil lid hlasovacími lístky a aby řekl, co soudí o celém režimu. Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi má býti nová organisace politické správy aktivována bez voleb, prostým jmenováním celých zastupitelských sborů. Vláda Československé republiky snad z jubilejních důvodů, aby lidu připomněla činy vlád rakouské a uherské před převratem, hlásí se touto předlohou přímo manifestačně k politickému dědictví těchto vlád. V politice ovšem nelze děditi jen to, co se někomu hodí. Československá vláda musí býti dědicem, universálním, musí býti vyhnána stejným způsobem, jako byla vyhnána vláda rakouská, aby tak oslava jubilea událostí před deseti lety byla úplná.

Strach před projevem vůle lidové, který vládní většina tímto návrhem projevuje, je zcela oprávněný. Svojí politikou dociluje vládní většina i její vláda toho, že lid počíná chápati pravý stav věcí mnohem lépe, nežli by mohl pochopiti následkem propagandy sebe dokonaleji řízené. Vládní, většina je právem přesvědčena o tom, že je většinou pouze ve sněmovnách a ne v obyvatelstvu a že svoji situaci nemůže zachrániti těmi prostředky, jichž buržoasie normálně ve volbách používá. Odhalila se příliš dokonale, než aby jí pomohly stohy popsaného papíru uměle vyvolané aféry proti komunistům, využívání politické moci všemi možnými volebními švindly a všechny ty knify, které tak dobře zná z dlouholeté prakse.

Režim, který se u nás vytvořil, je výsledkem dlouhého vývoje. Byl připravován politikou vlád předchozích a jest jejich nutným pokračováním. Od převratu až do jara r. 1926 byly sociálně-reformistické strany všech národností v republice přímo zapraženy do káry své Vlastní buržoasie. (Sen. Dundr: Vy také!) Tehdy se jednalo o otázky vedoucího postavení české buržoasie v měšťáckém táboře v Československu. To je smysl celé politiky od r. 1918 až do jara 1926. Politika vývozních a dovozních povolení, uvolňování sekvestrovaného majetku, později politika deflační a pozemková reforma, tak jak u nás byla provedena, zadávání státních dodávek atd., to všechno mělo zesíliti a zesílilo postavení buržoasie české ve srovnání s buržoasií německou, maďarskou a slovenskou. Proti iredentě, kterou buržoasie národností menšinových hlásala v odvetu proti této politice a vlastně jen pod záminkou boje proti ní, se dělala jiná opatření, která současně směřují proti revolučnímu hnutí dělnickému opírajícímu se také o hnutí koloniálně vykořisťovaných národností menšinových. V okamžiku, kdy politika deflační byla u konce, kdy v hrubých rysech byla ukončena i pozemková reforma a kdy byla již situace hospodářská taková, že se v tomto zápase s buržoasií jednotlivých národností pokračovati nedalo a kdy se odpor proti režimu soustřeďoval kolem revolučního hnutí dělnického, bylo nutno nahraditi tuto politiku politikou jinou.

Dochází k dohodě mezi buržoasií českou, německou a maďarskou, která si už stačí na udržení státní moci a může proto s klidným svědomím vzdáti se přímé pomoci sociálních reformistů. Změna vlády na jaře r. 1926 nebyla způsobena pouhým volebním výsledkem. Buržoasie všech národností měla nepatrnou většinu již ve volbách v r. 1920. Nevytvořila společnou vládu proto, že musila vyříditi za pomoci sociálních reformistů své sporné otázky. Nynější většina vzniká následkem toho, že tyto sporné otázky mezi buržoasií jednotlivých národností byly za pomoci sociálpatriotů již vyřízeny a protože bylo potřebí sjednocení buržoasního tábora proti revolučnímu proletářskému hnutí. Je to konečně velmi dobře patrno již z té okolnosti, že ke změně koalice nedochází přímo po volbách, nýbrž až o půl roku později. Představa, že bylo možno vytvořiti koalici socialistických stran s některou stranou měšťáckou, jest úplně, podle našeho názoru, nesmyslná. Režim se netvoří podle toho, jak se kde hovoří, anebo, jak několik machrů v parlamentě chce, nýbrž podle stavu třídních sil, které jsou mimo parlament.

Nově vzniklá koalice pokračuje v podstatě tam, kde přestaly vlády předešlé, jen stupňuje některá opatření, poněvadž se dlouhou dobu neobává rozhodného odporu pracujících mas mimo parlament. Pamatujeme se ještě všichni velmi dobře, jakým způsobem byla rozbita jednotná fronta dělnická, která se tvořila v boji proti clům a kongrue. Naděje, kterou měli tehdy sociál-reformisté, že režim, který se vytvořil, bude přechodný, a která jim diktovala politiku soustavného odporu proti vážnější akci mimo parlament, ukázala se býti bezdůvodnou, přesto však v ní pokračovali, i když později byl projednáván zákon daňový, zákon o organisaci správy a do stejné kategorie náležející zákony o používání zbraní četníky a zákony vojenské.

I proti vůli sociálně reformistických vůdců dochází přesto ke stále vzrůstajícímu vření v dělnických masách, které vrcholí v okamžiku, kdy se buržoasie odvažuje dokonce k útoku i proti špatnému a nedostatečnému sociálnímu pojištění dělnickému. Tvoří se tak znenáhla jednotná fronta dělnická, která je vážnou politickou mocí, s níž musí počítati každý režim. Dělníci a poloproletáři, kteří jsou organisováni v buržoasních stranách, byli strhováni hnutím, nová vládní většina ztrácí půdu pod nohama. A právě tato změna třídních sil mimo parlament má za následek, že buržoasní vláda nemůže pokračovati v útoku proti sociálnímu pojištění se stejnou rychlostí a rozhodností, s níž pokračovala ještě, když se dělala cla, zákony daňové a předlohy politicko-reakční.

V této situaci vzrůstají také rozpory mezi buržoasními stranami jednotlivých národností ve vládní koalici a vyvolávají vleklou krisi celého režimu, jíž jsme byli svědky od počátku letošního roku a která trvá dosud. Jest opět pochopitelné, že hlavní podstatou celé krise je vnitřní krise uvnitř ludové strany na Slovensku. Ludová strana pod heslem autonomie dovedla zorganisovati masy koloniálně vykořisťovaných malorolníků a z časti i dělníků, jimž slibovala rozhodný boj proti českému kapitalismu, ničícímu slovenský průmysl a měnícímu Slovensko v pouhou agrární zemi. Toto autonomistické hnutí je nyní znepokojeno, vedení ludové ztrácí nad ním moc a snaží se pomocí všelijakých kejklí vyvolati dojem, že chce dělati a že dělá opravdu nějakou autonomistickou politiku.

Všechny tyto pokusy končí nezdarem. Ludová strana utrpěla v loňských obecních volbách těžkou volební porážku, která jí dokázala, že lid zcela správně nepovažuje novou organisaci politické správy za nějakou slibovanou autonomii, že jde v podstatě jen o starý centralismus prováděný pod jinou firmou. Proto se snaží nyní dostati do svých rukou alespoň státní policejní aparát na Slovensku, aby udržovala svoji politickou moc všemi prostředky, jimiž ji udržuje dosud strana agrární, která je v tomto směru úplnou dědičkou maďarských magnátů. Korupce, četníci, policejní násilí, kterých budou anebo chtějí nyní využívati slovenští páteři, to je ta autonomie, kterou nese Hlinka Slovensku.

Dohoda s agrární stranou o rozdělení vlivu na mocenský státní aparát a na prostředky ke korupci, o níž se usilovalo ludovou stranou od počátku letošního roku, nebyla snadná. A právě proto, že nebyla snadná, nebylo možno vykonati - i kdyby nebylo jiných překážek - volby do zemských a okresních zastupitelstev. Právě proto nezasedaly obě sněmovny a čekalo se, jak dopadnou volby.

Zároveň se velmi zhoršila mezinárodní situace. Kdo by chtěl podrobně studovati otázku vzniku Československé republiky, viděl by, z jakých důvodů se mezinárodní postavení Československa nyní zhoršuje. Jest úplně nesprávné, a lze to odvoditi dokonce z pamětí Masarykových i Benešových, že rozbití Československa měly v úmyslu vlády dohodové v prvé polovici světové války. Světová válka byla válkou imperialistickou v pravém slova smyslu a bez výbuchu proletářské revoluce ruské by nemohla vésti a nevedla by k osvobození kteréhokoliv potlačovaného národa. Ještě v únoru 1917 vláda francouzské republiky nabízí carskému Rusku smlouvu, kde mu zaručuje, že si bude moci stanoviti zcela svobodně svoji hranici s Německem a Rakousko-Uherskem, jestliže vysloví souhlas s tím, aby Francie se mohla zmocniti nejen Elsaska-Lotrinska, nýbrž i hnědouhelné pánve saarské a železnorudného obvodu lucemburského. Žádá také za souhlas, aby na levém břehu Rýna byl zřízen neutrální německý stát. Ruská vláda souhlasí s touto nabídkou a chce si stanoviti sama svoji hranici s Německem a Rakousko-Uherskem. Je tedy patrno, že ještě několik týdnů před výbuchem ruské revoluce francouzská vláda na rozbití Rakousko-Uherska nemyslila a že na něj nemyslila také carská vláda ruská.