A nyní již mnoho bylo řečeno o trafikách a zadávání trafik. Také se o tom zmínil pan zpravodaj, dr Karas. V tomto případě se velmi řeší. I pan zpravodaj dr Karas toto jednání odsuzoval. Avšak když člen strany, která je ve vládě, něco odsuzuje, pak zajisté by bylo záhodno, aby jako člen vládní strany působil na její činitele, na odpovědné osoby ve vládě, aby ony v tomto smyslu také pracovaly. Je-li jeho strana ve vládě a tato vláda nekoná to, co ona jako vládní strana si přeje, anebo co uznává za dobré, zajisté že tato vláda nevykonává úkoly té vládní strany, a na základě toho je pro něho anebo pro tu stranu zbytečným býti v této vládě. Zdálo by se to aspoň býti zbytečným. Nač na jedné straně říkáte členům vládní většiny, že v tom nebo onom ohledu se zná státi náprava, když oni sami nesou na tom vinu, že se náprava neděje.

Ve smyslu výnosu ministerstva financí ze 17. června 1924, č. j. . . . . . atd. mají býti do nejvýnosnějších trafik přiděleni společníci - váleční poškozenci. Paní Černovské, trafikantce v Praze II., Jindřišká ulice, byl 1926 přidělen společník 100%ní invalida Václav Kotiš. Dodatečně ke svému překvapení dostal výnos okresního finančníka ředitelství ze dne 8. září 1926, č. I-1115, že se tam nepřiděluje a tím vyvrací původní rozhodnutí. Věc přidělení se vleče od roku 1925. Poněvadž trafika paní Černovské nese jen z kuřiva 40.000 Kč a z kolků, známek a se vším, co s prodejem kuřiva souvisí, nese přes 50.000 Kč ročně, je tedy trafika pro přidělení společníka podle výnosu hodně zralá - opakoval nebohý invalida znovu žádost a dnes roku 1928 byl zase zamítnut. Věc se už táhne přes 3 roky, a protekcí ministerstva financí nemůže býti jí úplně bezmocný žebrák přidělen ani s podílem 500 Kč měsíčně.

Trafikantka paní Černovská vůbec celý rok se v trafice nezdržuje, jezdí po lázních a má prý na to zvláštní povolení od lékaře. Prodej obstarávají prodavačky z příbuzenstva, takže trafika je familiární zaopatření celé rodinné generace.

Její syn má výhodné zaměstnání u architekta, takže má trafiku a z ní příjem pouze pro lázně a výlety, poněvadž na živobytí má paní trafikantka Černovská po svém muži pensi 800 Kč měsíčně. Vedle pense po svém muži má také velmi výnosnou trafiku.

Ve Vršovicích v Praze byla vypsána nová trafika. Jedenáct válečných poškozenců mělo pro tuto trafiku místo k disposici. Trafika byla však zadána rozvedené paní Boženě Juglové z Karlína, ženě statkáře, která dostává měsíčně 800 Kč alimentů a je zaměstnána v kanceláři Červeného kříže v Karlíně s platem 500 Kč měsíčně. Váleční poškozeni byli odmrštěni, bylo zneužito ministerského nařízení ze dne 1. srpna 1919, čís. 33.804/19, podle něhož se dává přednostní právo při zadávání trafik válečným poškozencům a nikoli rozdováděným paničkám. Aby rozvedená paní Juglová mohla grafiku určitě dostati, vypracovalo ministerstvo financí pro ni zvláštní výnos, podle něhož mohla přijíti trafika jenom do oné místnosti, kde měla ji paní Juglová připravenu. Ačkoli druzí uchazeči z řad válečných poškozenců měli místnosti ihned vedle pro trafiku, nemohla býti jim zadána, poněvadž >Geschiedene Frau< Juglová měla na ministerstvu ohromnou protekci. Velmi vřele se za ni přimlouval pan posl. Prokůpek a spisovatel Svoboda, jakož i Červený kříž. Váleční poškozenci byli odkopnuti.

Jaroslav Pavlík, trafikant v Praze VII. je obecním zaměstnancem. Podle předpisu při obsazování trafik, § 19 odst. 2., nemůže mu býti trafika ponechána jako obecnímu zaměstnanci, a tak dostal dne 27. října 1927 z trafiky výpověď. Okresní finanční ředitelství však protahováním stále brzdí vypsání trafiky, takže do dnešního dne po výpovědi ještě v trafice prodává. V důsledku regulace a stavby nového mostu byl dům, kde trafiku provozoval zbořen, takže bylo trafikantovi Pavlíkovi ještě dovoleno přemístiti prodejnu do jiného domu, kde prodává zase jeho sestra.

Postup okresního finančního ředitelství v Praze je proti předpisům při obsazování trafik, a váleční poškozenci marně se dožadují vypsání této neprávem držené trafiky. Okresní finanční ředitelství protekčním jednáním zřejmě podporuje něco, co se nesrovnává s úředním postupem našeho státního úřadu. Tak totiž se dodržují zákony státními úřady samotnými.

A nyní, pánové, zajisté vám je známo, jak byla přijata delegace, vlastně zastupitelství senátu a parlamentu, při zahájení kulturní výstavy v Brně, a také bylo i stěžována trpce na to v časopisech, že páni zástupci senátu a parlamentu byli bagatelisováni. Pánové, my se tomu nedivíme. Vy se bagatelisujete sami svojí vlastní vládou.

Jak ve zprávě rozpočtového výboru uvedeno, je připomenouti vládě resoluci ze dne 23. prosince 1924, ze které je vidno, jak slavná vláda bagatelisuje slavný senát. Avšak nejenom to, resoluce prvá a třetí, navržená sociálně-politickým výborem, byly v roce 1926 také senátem s chváleny, ale nestalo se nic. Vláda tyto resoluce neakceptovala, vždyť se v nich jedná pouze o válečné poškozence a ne o agrárníky, fabrikanty, bankéře, kněze anebo o válečné zbohatlíky. (Hlas: Generály): Proto také tato usneseni senátu není třeba respektovati, avšak ilustruje se tímto počínáním hniloba parlamentarismu a jeho přežilost jako nástroj nadvlády kapitalistické třídy. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. Ant. Novák.

Sen. Ant. Novák: Slavný senáte! Přiznám se, že v rozpacích chápu se dnes opětně slova, abych mluvil o otázkách, které již bezpočtukráte byly zde projednávány, ale výsledek je takový, jako když se hází hrách na stěnu. Nelze se také diviti a řeknu otevřeně: Úroveň tohoto slavného sboru poklesla na takovou míru, že se to zračí také při projednávání předloh ve výborech a také i v jiných směrech. Opakuji znovu to, co jsem řekl ve výboru: Týden před projednáváním předlohy ve výboru požádal jsem presidium ministerstva sociální péče o slyšení u pana ministra. Žádal jsem o slyšení u pana ministra z toho důvodu, abych mohl slyšeti názor pana ministra, jak on posuzuje přijaté resoluce v zákonodárném sboru. Bylo mi sděleno telefonicky z presidia: Okamžitě sdělíme panu ministrovi, ohlásíme vám odpověď na vaše číslo. Udal jsem číslo telefonu. Nedostal jsem vůbec odpovědi. Stěžoval jsem si na tento nemožný způsob jednání ve výboru za přítomnosti zástupce ministerstva sociální péče. Jednotliví členové vyslovili nad tímto jednáním podivení. Konstatuji, že jsem do dnešního dne nedostal vůbec odpovědi.

Prosím, pánové, když ministr neuzná za vhodné senátorovi, který žádá, ne ve své osobní záležitosti, ale v záležitosti velmi důležité, o slyšení a za 3 neděle pan ministr neuzná za vhodné, aby odpověděl, prosím, pánové, račte prominouti, tímto způsobem dnes se jedná. A při projednávání této předlohy ve výboru byli to po prvé páni referenti, a nejen páni referenti, ale také jednotliví páni senátoři z vládních stran, kteří trpce žalovali na ministerstvo a poukazovali, že je to nemožný a neslýchaný postup ministerstva v této době a zástupce ministerstva - ne že bych chtěl osobně útočiti na jmenovaného zástupce, který koná svoji povinnost, která je vyjádřena v tom: >budeš držeti hubu, nesmíš mluvit,< ten dokonce prohlásil - a pánové musil býti přímo donucen, aby se ujal slova. - >Pánové, já nemám mandát k domu, abych se mohl vyjádřiti.<

Referent si stěžoval, oposice si stěžovala, veškeří senátoři, členové výboru si stěžují, pan ministr není přítomen. Samozřejmě to není možné požadovati. Pošlou úředníka, ten, budiž mi prominuto, prohlásí: Nemám mandátu, nemám legitimace, abych se mohl o stížnosti vyjádřiti. Kladl jsem důraz na to, aby byl požádán pan ministr, aby se dostavil do schůze. Bylo to odmítnuto. Když již byla situace taková, že si velmi stěžovali i vládní senátoři, žádal jsem, aby byl požádán pan ministr, aby se dostavil do dnešní schůze. Pan referent projevil ochotu požádati pana ministra, aby se dostavil do schůze. Prosím, pánové, pan ministr zde není, a nejsou zde ani vedoucí úředníci. Příslušní odboroví vedoucí úředníci zde nejsou. Prosím, v dřívějších dobách bývalo pravidlem, že přišel nejen ministr, ale přišli vždy i vedoucí úředníci. Bylo zde vytýkáno se strany německé, že jsou to vlastně zákony, které byly zpracovány za ministrů socialistů. Neračte zapomínati, že mnohdy nezáleží na tom, jaký je zákon, že je dílem kompromisu, ale záleží na tom, jak se zákon provádí, a na režimu, jakým způsobem je veden. Opakuji, co jsem řekl již jednou: Dnešní režim proti válečným poškozencům je tuhý a bezohledný a za tento režim neodpovídají úředníci ministerstva sociální péče, za tento režim odpovídá ministr msgr. dr Šrámek, ten je tím vinníkem, ten je tím, který prostě dává celý cejch způsobu jednání s invalidy.

Pánové, mám tu v tašce tolik případů, kdybych je měl předčítati, tak budu zde předčítati tyto případy přes dvě hodiny. Když zde pan referent vytrhl to, co bylo vykonáno, na druhé straně bylo by také velmi účelno poukázati na to, jak se drakonickým způsobem proti těmto největším ubožákům postupuje, a právě dnes jsem tomu povděčen, že již pan referent také zdůraznil, že je potřebí vyjasniti sobě otázku, co je resoluce. Resoluce je kus popsaného papíru, jak mně to řekl přednosta příslušného oddělení v ministerstvu sociální péče, ne těmito slovy, řekl to jinak. Když byla zde přijata resoluce 17. prosince 1927, tedy resoluce, která se již opakuje, podle které ministerstvo sociální péče se vyzývá, aby v případě, kdy jmění dotčeného nepřesahovalo 13.00 Kč, přeplatky byly odepsány, a takových případů dostávám stále ještě denně ze všech koutů republiky, šel jsem do ministerstva sociální péče a žádal jsem pana přednostu oddělení, zda a jakým způsobem bude resoluci prováděti. >Pane senátore, resoluce není zákon<, to byla odpověď. Tedy, prosím, nepřejímejme resoluce, když je ministerstvo sociální péče neprovádí a kdy ž ministerstvo sociální péče přímo riskuje senát. Tu se nejedná pouze o oposici, zde se jedná také o vládní strany samotné, poněvadž takovým způsobem, jak nyní ministerstvo sociální péče pokračuje, za celá léta pokračováno nebylo. A já s naprostým klidem poukáži pánům s německé strany, že bych jim mohl také posloužiti. Když nepodařilo se ministrům socialistům. Wintrovi a Habrmanovi, kdy konaly se zde osmiměsíční meziministerské porady, bylo to ministerstvo sociální péče, které tam uhájila proti nátlaku druhých ministerstev, aby zákon zhoršován nebyl. Prosím pány, kteří podávali opravné návrhy k návrhu zákona z 3. června 1926, a to pánové Zajicek, Schubert, Simm, Mayr-Hlarting, Tichi a Holota - pardon, to je nějaký pan dr Holota, aby mně bylo rozuměno - nechť jej uplatní dnes. Není to plný výraz všeho toho, co by právem mělo býti, ale budeme pro tem návrh zákona hlasovati. když podávali pánové s druhé strany, pan posl. Čuřík a ostatní předlohu zákona, podle kterého prodlužuje se lhůta pro přihlášení nároku na důchod válečných poškozenců - je zde podepsáno také několik kolegů senátorů - prosím, my to žádáme, žádají ta páni referenti ve formě resoluce, aby se to stalo. Ať dnes s tím pří jdou vládní strany, ať se jednou konečně postará stát o těch 30.000 nejubožejších lidí. A znovu zdůrazňuji, že jde většinou o Slovensko, o Podkarpatskou Rus, v menším zlomku jde o země historické. Prosím, pánové, máte stále odvahu k tomu klidně přihlížeti a invalidy krmiti resolucemi, o kterých se potom v ministerstvu prohlásí: >Resoluce pro nás nic neznamená.< Tedy přál bych si v zájmu vážnosti zákonodárných sborů, v zájmu vážnosti senátu, aby konec konců také ministerstvo se vyjádřilo. Co je nám to platné? To jsem již s díky kvitoval panu referentovi v sociálně-politickém výboru, kdy ž nám dohazoval, co je resoluce a co jsou to dotazy. Ale co je nám to platné, když resoluce ta není v nejmenším respektována, když ministerstvo sociální péče pokračuje podle přísné šablony, bez ohledu vpravo, bez ohledu vlevo a denně ničí chudičkou existenci řady invalidů tím, když nesplácejí přeplatky, které vznikly vlastně vinou ministerstva sociální péče, taková chudá žena dostane trafiku, má 3.000 ročních příjmů a dostává dále důchod, který nebyl okamžitě zastaven, ač je ztěží živa, že najednou se na to přijde a přijde rozkaz: Vrátiti přeplatky! Nevrátíte-li, odejme se vám trafika! A v celé řadě případů finanční prokuratura sahá k exekučním opatřením. Neznám u nás jediného případu, aby se tak tvrdě, tak bezohledně pokračovalo proti obětem světové války, jako se právě nyní pokračuje proti válečný m poškozencům. Jednou za půl roku o těchto otázkách zde se hovoří, je zde přítomen zástupce ministerstva, snad podá také panu ministrovi zprávu, ta padne do šuplíku, tam zůstane klidně ležeti, v odboru mají jiné starosti, řada pánů se stará dnes o všechno možné, jen o to ne, oč se má starati. Já nikomu nevytýkám, ale když vysocí státní zaměstnanci naříkají si na špatné platy a hledají vedlejší zaměstnání, ať v hospodářství, nebo v chovu stříbrných lišek a těm lidem nedá se žvanec k jídlu, tak je to tvrdost a bezohlednost, která jedině je za tohoto režimu možnou. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.) Ovšem může se říci: takové miliardy nás už invalidé stáli, ale rozpočtově to, co dělá největší obtíže, to drakonické vymáhání t. zv. přeplatků, to je rozpočtově kryto, to nikde není, že takový a takový obnos musí býti do té a do té doby takovým a takovým způsobem vymáhán zpět, tak přece to nejde. A tento způsob již tak daleko pokročil, že prostě není možno s ministerstvem jednati, není možno jednati s ministrem a s příslušným oddělením. Vy, kteří jste dříve měli co činiti v těchto otázkách válečných poškozenců - prosím, zákon byl stejně tvrdý a stejně bezohledný - ale dalo se mnoho a mnoho vykonati, to, co se dnes nedělá, kde naopak dnes ještě více si stěžují, ta situace je zde taková, jak zde bylo v celé řadě případů citováno. Zde, pánové, v prvé řadě padá odpovědnost na ministra, na ministerstvo. Budu velice povděčen tomu a bedlivě budu sledovati, jakým způsobem a zda po této debatě, kde na můj návrh do resoluce - chtěl jsem jinak ji míti stylisovánu, ale byl jsem konečně povděčen, když pan referent přistoupil na můj návrh, že se tam dalo slůvko >ministerstvo sociální péče se důrazně vyzývá<, a ta resoluce, již po třetí opakovaná, je nyní zdůrazněna slůvkem >důrazně<, budou se opakovati případy tvrdé a bezohledné, kde prostě vše jde podle jednoho fermanu a jedné šablony, kdy chudáci venku přicházejí s pláčem, co s tím mají dělati, když mají vrátiti přeplatky po 50 až po 100 Kč měsíčně, které do 14 dnů musejí zaplatiti. Jsou to prostě drakonické případy, které zasluhují, aby byly jednou odsouzeny a aby zmizely. (Sen. dr Soukup: To je vtělená indolence, christiana charitas!) Doufejme, že za rok se budeme těmito otázkami znovu zabývati. Já vím, že ministerstvo sociální péče má pod sedmi zámky připravenu předlohu zákona, která je velice důvěrně známa jen několika osobám a politikům. Také poslední vládní majorita si toho nabrala mnoho na svá bedra: Zhoršiti sociální pojištění, zhoršiti péči o válečné poškozence, oslaviti 28. říjen - všechno to dohromady se dobře dohromady nerýmovalo.