Čilý stavební ruch, který nyní zavládl, vlastně do velké míry ubírá, nebo anuluje výhody berních úlev, jež v zákoně o stavebním ruchu se poskytují novostavbám, neboť má za následek, jak to všichni víme a je přiznáváno všemi pány řečníky , náramné stoupnutí stavebních nákladů. Prosím, kdo jenom trochu zná, jak se dnes staví, ten mi přisvědčí, že stavby letošního roku jsou nejméně o 10 až 20 % dražší, nežli byly loňského roku. Vezměte si třebas jen cihly, které ještě na podzim byly oferovány staviteli stavebníkům za 410 Kč, dnes jsou již oferovány za 480 až 490 Kč s dovozem. Toto enormní zdražení má zajisté svůj vliv na cenu staveb. Stouply schody o 20 %, stouply řemeslné práce o 10 %, dřevo stouplo nesmírně a tím se zdražila, jak víte, práce tesařská, truhlářská atd. Zkrátka stavební ruch letošní není žádným požehnáním pro řešení bytové otázky. Staví se byty drahé. Loni se mohly ještě postaviti byty v předměstích o pokoji, kuchyni s příslušenstvím za 3.400 Kč, letos nepostavíte, kdybyste stavěli nejúsporněji, pokoj a kuchyň s příslušenstvím v předměstí na levném pozemku od 4.000 Kč. Kde je trochu dražší pozemek, stojí takový byt 5.000 Kč, a v novostavbě soukromníka stojí až 6.000 Kč. Řekněte mi, může-li to platiti malý úředník, dělník atd.?
To dá zdravý rozum, bude-li bytová krise řešena tímto způsobem, že se nemůže rozřešiti, poněvadž to, co se produkuje, je pro ohromnou většinu obyvatelstva nedostupné. Pánové, nejen že se staví dráže, nýbrž staví se hůře, staví se nedbale, a i v tom jsou stavby dražší. Je spěch, staví se v noci, lešení se špatně upevňují. Všechno se dělá honem, jen aby to bylo hotovo do konce r. 1928, aby se dosáhlo 35letého nebo 25letého osvobození podle toho, jsou-li to malé byty nebo jiné - od daní a přirážek. Všechno se koncentruje na několik měsíců a přeplácí se a nedbá se ani bezpečnostních opatření, staví se, abych tak řekl, va banque. A důsledek toho je ten, že máme tolik úrazů na stavbách, jako nikde jinde. Pánové, na tento stavební ruch, který vás tolik těší, bude Praha pamatovati, poněvadž tolik obětí snad ještě neměl nikdy stavební ruch, jako bude míti letos. Já si vyberu jen některé příklady, abych vám to ilustroval, a pak vám přečtu znalecké posudky o těchto případech.
Po zřícení stavby v Havířské ulici, při níž se vyznamenala vojenská správa svou pohotovostí, následovala celá řada dalších nehod a úrazů na stavbách, z nichž tu jmenuji:
Dne 9. března došlo při přístavbě 5. patra na domě čp. 777 na Vinohradech, Slezská 6, k neštěstí, při němž byli těžce zraněni dva dělníci následkem utrhnuvšího se vytahovadla nedostatečně upevněného. Jiní dva dělníci, pracující u vytahovadla na chodníku, včas uskočili, jinak by byli zabiti.
Dne 5. dubna zraněni byli těžce na staveništi veletržního paláce dva dělníci dřevěnou lyžinou, která se vysmekla nad nimi pracujícím dělníkům z rukou. Téhož dne utrpěl jistý zednický přidavač těžký úraz pádem s lešení na novostavbě v Střešovicích.
Dne 13. června byli usmrceni stavitel Oskar Kirschnes a tesař Jan Převrátil a těžce zraněn dělník Ant. Lana zřícením pažení vykopávky na novostavbě v Revoluční třídě. Třicet dělníků tu pracujících včas prchlo, jinak bylo by obětí více. Příčina: Slabé, na rychlo sdělané pažení.
21. června zraněn byl na novostavbě ve Fochově třídě kočí sesutou hlinou. Téhož dne v noci pracovali tři zedníci na stavbě domu v Dejvicích, pojednou utrhla se část betonové zdi a zasáhla zedníka Václava Vejžírka, jemuž byla přeražena noha.
Dne 26. června v noci zřítilo se lešení ve 4. patře novostavby domu v Bubenči a prorazilo lešení ve všech patrech. Uvolnil se totiž ve 4. patře trám, zasazený do zdi, na kterém spočívalo lešení zatěžkané materiálem. K úrazu náhodou nepřišel nikdo.
Tyto případy nehod a neštěstí vybírám namátkou z časopisů. Dovolte nyní, abych vám citoval posudky odborníků, jak tato neštěstí vysvětlují. Je tomu asi tři neděle, pojednala Inženýrská komora o těchto případech a učinila podání na ministerstvo, v němž se praví:
>Opakující se nehody při stavbách pozemních v Praze prováděných jsou v denním tisku i na forech řečnických uváděny v souvislost s důsledky, vyplývajícími ze zákona o stavebním ruchu č. 43-1928, zejména z hlavy 6. § 49. Jsme daleci toho omlouvati nehody tímto zákonem a zmenšovati odpovědnost stavbu provádějícího za veřejnou bezpečnost, která nesmí trpěti snad chvatem a používáním méně schopných sil při provádění staveb. Nicméně považujeme za nutné upozorniti, že tyto dvě uvedené okolnosti, svádějící k méně opatrnému provádění staveb, jsou skutečně důsledkem cit. zákona; neboť krátká lhůta, daná pro dokončení staveb, které mají ještě požívati značných výhod dřívějšího zákona č. 44-1927, podstatně zhoršených novým zákonem č. 43-1928, vede pochopitelně k překotnému podnikání staveb v počtu nadpřirozeně velkém. To pak má nutně v zápětí škodlivý chvat při provádění staveb samotných a nedostatek kvalifikovaného dělnictva i osob dozorčích - stavbyvedoucích - se všemi neblahými důsledky.<
To praví Inženýrská komora v Praze. Co praví stavitelé? Společenstvo stavitelů také mluví o neštěstí v Revoluční třídě a když uvedlo různé příčiny, praví:
>Jest však potřebí zmíniti se také o spěchu, který zavládá na dnešních stavbách jedině z toho důvodu, že stavebníci předpisují si krátkou lhůtu k dokončení - a to i při stavbách značně obtížných a nebezpečných - nechtějíce ztratiti výhody daňové, jež jim přinášejí zákony o stavebním ruchu na krátkou dobu vydávané.<
A nyní názor Obchodní komory pražské, která rovněž pojednávala o neštěstí na stavbách. Praví:
>Ze stavebního ruchu mohli bychom se jen těšiti, kdyby všechen byl na zdravých předpokladech. Veliký chvat dlužno však přičítati také na vrub nerozmyslnosti předpisu zákona o podpoře stavebního ruchu, který daňové výhody poskytuje větší těm, kdo dříve budou hotovi. Není divu, že při chvatu tím vyvolaném pracuje se s menší dokonalostí a tím výhoda, kterou zákon přináší, pro konsumenta se ztrácí.<
Rozumí se, že se tím také zaviňují neštěstí, jež jsem citoval.
Pánové, z těchto citátů, myslím, vysvítá, že celá veřejnost si učinila již mínění, že terminování, jež se nalézá zejména v zákoně o stavebním ruchu z r. 1927, jest jednou z hlavních příčin toho, že se na stavbách pražských stalo tolik neštěstí a pohříchu, že se ještě zcela jistě stanou, jak můžeme předvídati. Tento zákon o stavebním ruchu mohli bychom nazvati zákonem krvavým, poněvadž opravdu se nepamatuji, že by některý zákon o stavebním ruchu způsobil tolik neštěstí, jako tento.
Dne 21. června konala se konference senátorů koalovaných stran. Tam pan místopředseda senátu dr Brabec přišel s návrhem, aby zákon o stavebním ruchu byl novelisován v ten smysl, že by berní osvobození pro stav by bylo prodlouženo do konce příštího roku, takže by se získalo dosti času pro celkovou novelisaci zákona o stavebním ruchu, zejména také pro odstupňování berních úlev, čímž by se stavební ruch uvedl do normálních kolejí. Pan dr Brabec totiž měl na zřeteli nehody, které se staly na pražských stavbách, a zejména byl k tomuto návrhu pohnut pilnou interpelací socialistických stran o neštěstí na stavbách. Jak se zachovala parlamentní komise senátorů koalovaných stran k podnětu pana dr Brabce?
Jak se dovídáme z komuniké, byly proti jeho názoru uplatňovány různé námitky, a nakonec, poněvadž snad se pánové báli hoditi přímo do koše, co navrhoval, navrhli mu, aby návrh svůj písemně vypracoval a předložil jej koalovaným klubům. Konečně, jak se říká v komuniké, byla zamítnuta pilná interpelace socialistických stran o neštěstích na stavbách.
Pánové od té doby, co pan dr Brabec přišel s tímto podnětem do schůze zástupců koalovaných stran, uplynuly neděle. Kdyby zde byl pan dr Brabec, zeptal bych se ho, zdali již ten návrh vypracoval, a když ho vypracoval, co se s ním stalo v konventiklu koalovaných stran. Když měli pánové tolik kuráže, že zamítli naši interpelaci o neštěstích na stavbách a když pověřili kol. Brabce, aby vypracoval příslušný návrh, máme jistě zájem věděti, co z toho vyšlo. Zatím rozcházíme se na letní prázdniny, aniž víme, co pan kolega dr Brabec zpracoval, nebo jestli to zpracoval a pakli tak učinil, co se s tím ve schůzi zástupců koalovaných stran stalo. V této věci měly vládní strany, zejména když ze široké veřejnosti přicházejí nejostřejší kritiky dosavadního zákona, učiniti opatření, nežli se rozejdou na prázdniny, neboť může do jíti ještě k novým neštěstím na stavbách, zejména na podzim, kdy bude ohromný chvat. Pánové, oč tu běží? O maličkost. Vždyť platnost zákona z r. 1927 i berní úlevy mohou býti prodlouženy o rok, o dva. Není to žádná velká obtíž, a již se tím stavební ruch poněkud zvolní, také spekulace zabrzdí a přirozeně se tím také budou šetřiti životy dělníků na stavbách pracujících. Tedy opravdu nežádá se žádná oběť. Ale zdá se mně, že pánové nemají smyslu pro řádné řešení bytové krise, ani smyslu pro zdraví a pro tělesné bezpečí dělníků na stavbách pracujících.
Nejen že stoupl v ceně materiál, nejen že stouply všechny stavební práce, nejen že se vykonávají práce chvatně a špatně a dochází k úrazům, ale terminování berních výhod v zákoně o stavebním ruchu zavinilo též enormní stoupání cen pozemků. Já již zde o tom mluvil snad dvakrát a přece nikdo si toho nevšímá, ač ta věc je tak neobyčejně vážná a nebezpečná, že by měla vzbuditi pozornost všech pánů, kteří sedí v senátě a v poslanecké sněmovně. Byl jsem na přednášce ministerského rady inž. Mölzera >Pozemky a stavební politika<, která byla proslovena v sociálním ústavě 19. ledna 1928.
Pan inž. Mölzer poukázal různými daty na to, jaké nebezpečí hrozí z pozemkové spekulace v Praze. Nebyl o mnoho mírnější ve svém líčení, než jsem byl já, když jsem v senátě mluvil - a budu opět dnes mluviti - o katastrofě, která Prahu z toho očekává. Prahu a možná, že i jiná větší města, kde se podobná spekulace s pozemky zahnízdila. Je to přímo horentní, když čteme, že v Anglii jsou stavební pozemky osmkráte levnější, než u nás v Praze. Když v nejbližším okolí Paříže může se postaviti vilka na parcele, která nestojí více než 6.000 franků. Jděte hledati u nás parcelu za nějakých 8.000 nebo 10.000 Kč! Když, jdete daleko za periferii Velké Prahy, do Hostivaře, za Krč atd., platíte 100 až 150 Kč za čtvereční sáh. Na nejkrajnější periferii Prahy stojí pozemek dvakráte tolik, než stál domek s pozemkem před válkou. Nevidíte, že je to nezdravé, když stouply pozemky, které stály před válkou 50 Kč, na 2.000 Kč v předměstích pražských. Průměrný vzrůst ceny stavebních pozemků není sedmeronásobný, jak by to odpovídalo valorisaci naší pokleslé měny, ale patnáctkrát až dvacetkráte přesahuje ceny předválečné. Celá nová Praha vyrůstá na pozemcích, jichž ceny jsou fiktivní, celý tento stavební ruch se rozvinuje na písku. Každý musí uznati, že se to nemůže udržeti, že musí dojíti ke katastrofě. Důchody obyvatelstva jsou takřka stabilisovány, vždyť platy nevzrůstají, a jestli, tak nepatrně a na čas, pak zase to jde dolů, když je po konjunktuře. Oproti tomuto úžasnému stoupnutí cen pozemků nestoupají důchody obyvatelstva. Zde vzniká nepoměr mezi cenou pozemků a cenou bytů a důchody obyvatelstva. Ten nepoměr nemůže býti řešen jinak než tím, že musí dojíti ke katastrofě cenové. A tu vzpomínám na jednu resoluci. Můj klubovní kolega sen. Ant. Novák včera si stěžoval na pana ministra sociální péče msgr. Šrámka, že ignoruje resoluce žádající za odpis přeplatků učiněných válečným poškozencům, těm, kteří je skutečně nemohou platiti. Stěžoval si na to, že pan ministr sociální péče prostě ignoruje jednomyslná usnesení senátu a poslanecké sněmovny. Já tu mám takovou jednu resoluci, která byla přijata v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny k zákonu o stavebním ruchu z letošního roku. Zní takto: >Vláda se vyzývá, aby vhodným opatřením s využitími platných zákonů v tomto směru se postarala o znemožnění spekulace s pozemky stavebními, zejména, aby stíhala lichvu s pozemky ve smyslu zákona lichevního.<
Pánové! To odhlasovala koalice. Nevím, kdo resoluci podal, to je vedlejší, ale odhlasována byla a snad jednomyslně jak v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny, tak sněmovnou. Ale ruka se nehnula, aby přání, v této resoluci projeveno bylo uvedeno ve skutek. Pravda je, že resoluce má formální chybu. Mluví o tom, aby byla spekulace s pozemky potírána zákonem lichevním, který se vztahuje na něco docela jiného, jak víte. To je jistě nesprávné, ale, pánové, takový omyl nerozhoduje. Věc sama je jasná. Poslanecká sněmovna žádala, aby vláda učinila opatření proti pozemkové lichvě. Takové opatření se může ovšem učiniti jen zvláštním zákonem, jinak to nejde. Vláda však, resp. ministerstvo sociální péče ani prstem nehnulo, resoluce zapadla v koši parlamentního archivu, nikdo si jí nevšimne a lichvář s pozemky může řáditi dále. (Sen. Toužil: Třídní politika je silnější než resoluce!) já myslím, že páni se tak zakoukali do sociálního pojištění, že zapomněli na celý svět, na všecko i na toto a že jim ta >parita< tak vlezla do hlavy, že by pomalu, kdyby někdo chtěl vzíti republiku, ani toho neviděli. Je pozoruhodné, s jakou lhostejností se tato otázka, toto nebezpečí, vznikající z pozemkové lichvy, sleduje se strany vlády i vládních stran. A přece, pánové, jak jsem pravil, musí každý viděti, že se staví na spekulačních cenách pozemků a že ta věc musí dříve či později dospěti ke zhroucení stavebního ruchu a ještě k dalším důsledkům toho.
Pánové, bude-li se takto řešiti bytová krise, tak se nikdy nerozřeší. Anebo snad správněji, rozřeší se, ale způsobem jiným, nežli si představujete. Rozřeší se tím způsobem, že jak pravím, dojde ke stavebnímu krachu, slétnou ceny pozemků, ceny budov, slétne také nájemné na přirozenou úroveň, danou důchodem obyvatelstva. Praha zažije krach, o jakém nemá nikdo potuchy a jaký nikdy nezažila - krach stavební. Já se bojím toho svého proroctví a přál bych si, aby se nevyplnilo. Ale kdo pozoruje vývoj pozemkové spekulace a tento nezdravý stavební ruch, ten musí viděti, že to k dobrému nespěje.
Za nebezpečí, k němuž spějeme, nebude nikdo odpověden, než tato vláda a vládní koalice. Ona má v rukou prostředky, může jich použíti, může zabrániti nejhoršímu, může zadržeti krach, který hrozí z toho všeho, z pozemkové a stavební spekulace v Praze a také v jiných městech.
My nemůžeme proti tomu nic dělati v oposici, nemáme k tomu prostředků. Co můžeme dělati, je jenom to, že na to upozorňujeme a varujeme. My varujeme vás nejenom v zájmu pracujícího lidu, který nejtíže tím bude postižen, co přijde, nýbrž také v zájmu státu, v zájmu republiky, která těžké rány, jež vzejdou ze stavebního krachu, přirozeně taktéž pocítí. Pánové, máte možnost, konejte svou povinnost! (Potlesk.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Löw.
Sen. Löw (německy): Velectěné dámy a pánové! Jako při poradách o zákonech bytových, jež jsme v minulém roce a letos provedli, je tomu tak opět tentokráte: ačkoli poslední paragraf, § 26 tohoto zákona, jejž právě projednáváme, praví, že se provedením tohoto zákona pověřuje ministr sociální péče spolu s ministrem spravedlnosti a vnitra, není nikdo z pánů ministrů zdě přítomen. Zdá se, že jsou příliš zaměstnáni politickým handrkováním a proto nemají dostatečně času, aby byli přítomni při zákonu pro ně tak důležitém. V tomto zákonu nalézáme vlastně jen jediné ustanovení, které obsahuje jakousi výhodu pro zaměstnance státu, pošt a železnic, totiž onu, která umožňuje požadování bytů pro tyto zaměstnanecké třídy. Přes to však je potřebí přece věřiti, že páni ministři, kteří zde byli uvedeni, alespoň si zákon přečtou, aby se z něho poučili, že je v tomto zákonu něco pro ně zajímavého. Nám však je při tom tak, jako občanům teplicko-šanovským. V časopisech >Teplitz-Schönauer Anzeiger< a >Teplitzer Zeitung< jsme se dnes dočetli, že pasové oddělení tamního okresního hejtmanství vydalo vyhlášku, ve které praví, že pro veliký nával obecenstva, které se nyní uchází o vydání pasů, nařizuje se omezení ve vydávání pasů na tři dny v týdnu. (Veselost.) Naši páni ministři, jak se zdá, dělají to také tak. Pro velká politická vyjednávání, která mají, musí tedy býti jednání a probírání zákonů omezeno na tři dny v týdnu, nebo snad ještě méně. Od pana ministra sociální péče nelze nic jiného čekati; ale druzí ministři měli by jeviti aspoň trochu zájmu. Těmto ministrům mělo by přece býti jasno, že nejen senát diskreditují, nýbrž že tím trpí současně i jejich osoba a že tím konečně musí upadati v neúctu u obyvatelstva celé zákonodárství, když obyvatelstvo vidí, jakou úctu prokazuje ministr nebo ministři tomuto tvoření zákona. To je věc, která mluví sama za sebe.
Věcně není tento zákon, nehledíme-li k zajišťování bytů pro státní zaměstnance, ničím jiným, než všechny ostatní bytové zákony. Čas od času se na tom něco odbourá. I tato předloha je opět krokem nazpět; poznáváme reakcionářského ducha ihned, jakmile do ní nahlédneme. Již § 1 je tak uzpůsoben. Ustanovuje, že, má-li býti bytů použito k jiným účelům než obývacím, má býti směrodatnou okresní správa, okresní úřad, který nemůže do věci viděti tak, jako obec. V zákonu dřívějším bylo toto povolení k proměně bytu vázáno podmínkou, že v obci není bytové nouze. Tato podmínka nyní odpadla, není zde ničeho o tom. Zákon značí zde tedy krok nazpět značného významu, a to, domnívám se, nemělo by býti ani ministrovi tak lhostejno. Chci zde připojiti malý příklad: V jisté obci v karlovarském okresu získal notář minulého roku v exekučním prodeji dům za 126.000 Kč. Dům je v hlavní třídě a patří k němu tři staveniště. Téhož roku prodal notář dům jakémusi pensionovanému úředníkovi berního úřadu s patřičným ziskem a ten ovšem neměl nyní nic lepšího na práci, než vytlouci z domu tolik zisku, kolik vůbec bylo možno. Ježto však zákon o ochraně nájemníků chrání nájemníky před přílišným zvyšováním činži, dělá nyní z přízemních bytů krámy, prodejny. A třebaže souhlas politické okresní správy k této proměně má býti dán jen tehdy, není-li žádné bytové nouze, byl souhlas přece vysloven. Okresní správy nedotazují se v tomto směru nejprve obcí nebo někoho jiného; na zákon se mnoho nedbá, zvláště přijde-li bývalý státní zaměstnanec a o něco žádá. Tah tomu bylo i zde. Za přízemní byty platily nájemci dříve i se vším zvýšením 600 až 700 Kč, teď dostane domácí 8.000 až 10.000 Kč za každý z těchto krámů. Jde o dům rohový a jedná se tedy o četné byty.
Proto podali jsme k tomuto paragrafu změnu a navrhli, aby bylo obci místo okresní správě dáno povolovací právo, neboť jenom obec ví, jak tomu skutečně je. Nebude-li tato změna přijata, pánové, pak je to ovšem zlé s tímto zákonem a obce budou věděti, že to mohou pokládati za nic. (Výkřik [německy]: Zákonem zaručená bytová lichva!) Skorem by se to dalo tak říci.
Podmínky pro výpověď byly již ve starém zákonu rozšířeny a je skutečně dána možnost, šikanováním a vykonáváním nátlaku znechutiti nájemníkům obývání v domě; starý nájemník se nějakým způsobem vystrnadí a při nových nájmech se zákon o ochraně nájemníků obchází. Znám příklad o tom: Bylo pekařství v domě, za něž dosud bylo placeno 900 Kč ročního nájemného, pekařství bez bytu. Nyní byl k tomu přidán malý byt a platilo se 1.300 Kč nájmu. Starý nájemník byl vystrnaděn a nový nájemce pekařství má zaplatiti 14.000 Kč a k tomu ještě za 3 léta předem a nad to kauci 5.000 Kč. Kde zde zůstává celá ochrana nájemníků? A udání, která se proti tomu učiní, se nevyřizují, udání leží po leta u okresního soudu nebo u politického úřadu, ale nikdo se o ně nestará; co záleží domácímu na zákonu, on může činiti, co chce!
Nejhůře je při tom ještě s § 31 zákona o ochraně nájemníků, podle něhož v obcích s méně než 2.000 obyvatel může zákon o ochraně nájemníků usnesením obecního zastupitelstva pozbýti platnosti. A vidíme, že právě tam, kde jsou pánové z vládních stran u vesla, se tohoto paragrafu nejrozsáhleji užívá. Jeli to podle zákona přípustno, čili nic to zdá se jim býti vedlejší věcí. Tak člen živnostenského svazu, který je současně předsedou spolku majitelů domů v Sedlci, vyvolal takovéto usnesení. Vyvolal takové usnesení oproti ustanovení zákona a mám též po ruce originál vyhlášky, kterou dal vydati. Praví se tam: >Místní obec Sedlec usnesla se k žádosti německého spolku majitelů domů v Sedlci ze dne 20. června 1928 ve schůzi dne 26. června po rozumu § 31 odst. 2. zákona o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928, č. 44 Sb. z. a n., aby tento zákon neměl pro Sedlec platnosti.< Nyní však věc vypadá takto: Obec sedlecká skládá se vlastně ze tří místních obcí: Z obce Sedlce jako mateřské a politické obce, Rolnice a Čankova. Zastupitelstvo politické obce Sedlce má většinu sociálnědemokratickou, místní obec sedlecká naproti tomu má většinu z agrárníků a živnostníků, kdežto obec Rosnice, právě jako místní obec Čankov, má úplnou sociálně demokratickou většinu. Podle 31 zákona mohlo však takové u nesení učiniti pouze obecní zastupitelstvo, poněvadž se tam praví výslovně, že takové usnesení může býti učiněno jen většinou všech členů obecního zastupitelstva. Ovšem zemský úřad musí toto usnesení schváliti. Co však na tom záleží starostovi obce Schlosserovi z místní obce Sedlce, který je současně předsedou spolku majitelů domů? Uvidíme, jak se k tomu zachová zemský úřad politický. Dále praví k tomu důvodová správa ještě něco zcela jiného. Praví, že je vůbec nemožno, aby byla v samotné jedné obci ochrana nájemníků podle § 31 zrušena, nýbrž že se tak může státi jen v obytném okrsku větší části a nikoli tam, kde dělníci mají možnost, ze svého bydliště do pracovního místa docházeti. Nemůže to tedy naprosto býti provedeno v obvodu průmyslového území, v průmyslovém městě, nebo, jako je tomu u nás, v obvodu lázeňského místa, nýbrž musilo by celé území býti ze zákona vyjmuto. Tak je to v důvodové zprávě a výbor sociálně politický se k tomu zcela a plně přiklonil. Přesto, že byl pan starosta obce a předseda spolku majitelů domů, Schlosser, na ustanovení zákona upozorněn, domnívá se, že mu po tom pranic není, že by tu měli se usnášeti jen agrárníci a příslušníci živnostenského svazu. Z tohoto důvodu bylo by dobře, kdyby jeden z pánů ministrů byl přítomen, aby byl upozorněn na to, jak se venku provádí ustanovení zákona. Dříve byl zákon lepší, aspoň praví § 9 dřívějšího zákona, že je možno obecnímu zastupitelstvu, zameziti usnesením příliv zvenčí, t. j. mohlo zastupitelstvo učiniti usnesení, které ovšem též musilo býti schváleno zemskou správou politickou, že byty smějí býti nově pronajaty jen osobám, které buď příslušejí do obce, anebo takovým, které přesídlují z jednoho bytu do druhého, tedy řemeslníkům, kteří provozují řemeslo v obci, zaměstnancům, státním úředníkům a takovým osobám, které příslušejí do obce a z ciziny do své obce domovské se stěhují, jiným osobám však jen se souhlasem obce samé. Každá obec měla právo, takové usnesení učiniti a bylo to mnohdy nutno, jako na př. na periferii lázeňských míst, poněvadž dělníci nemohou bydliti v místě samém; byty jsou tam příliš drahé a naproti tomu nechtějí míti vůbec v lázeňských místech dělnictvo, neboť tam pronajímají se byty pouze lázeňským hostům za vysoké ceny, jak je tomu na př. v Karlových Varech. Tam je snadno možno ubytovati 25.000 lázeňských hostů, ale nenalezneme tam bytu, v němž by mohl býti ubytován dělník nebo zaměstnanec, a zaměstnanci, zaměstnanci obecní a dělníci bydlejí vesměs v přilehlých místech. Zde bylo tedy nutno, aby obec něco podnikla, aby opatřila byty pro dělníky a zaměstnance. To se však nestalo a také nestane, poněvadž tento zákon není vůbec politickými úřady uplatňován. A tak se význačným způsobem stalo, že město Karlovy Vary se svým velikým rozpočtem až dosud vůbec ničeho nepodniklo pro péči bytovou, ačkoli vykazuje největší bytovou nouzi. Byl tam sice postaven dům ten však nikterak neodpovídá požadavkům.
§ 7 nového zákona praví, že obce mohou jen tehdy dotyčné usnesení učiniti, mají-li více než 10.000 obyvatel. Vezměme na př. průmyslové místo, které má dnes 10.000 obyvatel; to může se usnésti, ze dělník nebo nájemníci mohou se tam jen tehdy nastěhovati, když obec dá k tomu své svolení. Vezměme na př. Starou Roli, která má více než 12.000 obyvatel. Dělníci, kteří pracují v tamním porcelánovém průmyslu, nebydlejí ve Staré Roli, nýbrž v okolí a Stará Role sama nebyla by s to opatřiti pro ně byty. Ale obec má právo učiniti takové usnesení, kdežto okolní obce k tomu práva nenají. Tak mohou tedy průmyslníci přitahovati vždy víc dělnictva, avšak o jejich ubytování musejí pečovati malé obce. Tím vzrůstá jejich zatížení do nekonečna. Až dosud bylo možno, že obce vytvořily různá zařízení, jimiž bylo umožněno opatřiti byty. Za těchto poměrů však nelze se diviti, že i cizina všímá si našich poměrů v Československu.
Nesmíte si mysliti, že to snad zůstane utajeno. Tak lze čísti v časopisu >Zentralblatt für Technik und Methodik der hygienischen Volksbelehrung< v Drážďanech článek, který se zabývá bytovou péčí a bytovými poměry v Československu. Tam se praví: >Kapitola bytových poměrů v Československu je jednou z nejsmutnějších této země vůbec. Statistika nás poučuje, že ministerstvo veřejných prací povolilo dosud 4.654 miliony pro stavbu obytných domů a že při osazení 3,8 osob, tedy skorem 4 lidmi v jedné místnosti mohlo býti ubytováno 700.000 lidí. Srovnejme však tuto směšně upravenou statistiku s bytovou péčí města Vídně, abychom plně pochopili nezdar vlády v ohledu bytové peče. Potřeba bytů pro nebydlící počítá se v Československu na půl milionů místností.< Tedy i cizina si toho všimla a podává tak zdrcující kritiku o bytových poměrech v Československu. To nám nemůže býti lhostejno. Nedostává se všude, ve většině obcí nejen bytů, ale i možnosti, ubytovati staré a práce neschopné osoby. Ve většině obcí nedostává se příslušného kapitálu. Bylo tudíž nutno vítati, že okresní správní komise zařadily do svých rozpočtů částky, aby tomuto zlu odpomohly. Ale tu přišel moudrý pan ministr financí dr Engliš a znemožnil to vše jediným rázem, finančním zákonem. Je opět příznačno, jak se zde postupovalo. Nalezl jsem v rozpočtu okresní správní komise v Karlových Varech, že se bez rozdílu škrtalo. Červeným inkoustem byly jednoduše vyškrtány částky, zařaděné pro bytovou péči, péči sociální a pro stavbu silnic. Nikdo si nedal ani práci, aby sečetl vyškrtané částku, nýbrž působilo to dojmem, jakoby tam seděl školák, kterému se šablonovitě ukázalo, že má vyškrtati všechno, kde přichází slovo: >sociální politika<, >stavba silnic< nebo >bytová péče<. Jaké zlo bylo zde způsobeno! V rozpočtu okresů karlovarského bylo v řádném rozpočtu škrtnuto 1,609.274 Kč a v mimořádném 1,818.765 Kč. Při tom byla také snížena náhrada předsedovi okresní správní komise, a to ze 24.000 Kč na 6.000 Kč, poněvadž se patrně myslí, že tato práce je 6.000 Kč dostatečně oceněna. Otop místností okresní správy byl stanoven částkou. 900 Kč. Nepůjde to jinak, než že se místnosti okresní správní komise jednoduše zavrou, až se dostaví zima. Pro udržování okresní budovy, což stálo ročně skorem 70.000 Kč, bylo stanoveno 20.000 Kč. V kapitole >bezpečnost< byly vůbec veškeré položky škrtnuty. Částka na opatření hasících povozů a podobné ve výši 27.000 Kč byla rovněž škrtnuta; rovněž opatření hasícího nářadí ve výši 51.000 Kč a rovněž částka pro udržování nemocnice v Karlových Varech byla úplně škrtnuta. Jinde musí okres hraditi celý náklad na nemocnici; v Karlových Varech dávala okresní správa jen 50.000 Kč subvence, ale i to bylo škrtnuto. Nemocnice může tedy po případě býti zavřena. Dále byla škrtnuta částka 30.000 Kč na opatření záchranného auta. K čemu potřebujeme záchranné auto? Snad máme ještě u některého rolníka vůz na hnuj, jehož by se dalo použíti, kdyby se přihodil nějaký úraz. Měl jsem příležitost minulého pátku jeti po některých silnicích okresu a musím říci, že silnice jsou ve skandálním stavu. Nyní byla částka 2,491.000 Kč na komunikace škrtnuta. Také částky na ochranu dětí, péči o mládež a podobné byly rovněž úplně škrtnuty. Nejlepší při tom je, že byla úplně škrtnuta částka na zřízení útulku pro zestárlé, která měla býti opatřena půjčkou. Se stavbou se skorem již započalo, pozemek je zakoupen, plány jsou hotovy, práce z části již zadány, mělo se se stavbou započíti a celý okres na to čeká, aby mohl ubytovati své staré, práce neschopné lidi. Jedním rázem bylo to znemožněno, stavba útulku pro starce stala se ilusorní a nemůže býti provedena. Právě jako z Karlových Varů mohl bych i z jiných okresů uvésti příklady. V okresu kraslickém tylo z malého prelimináře škrtnuto 700.000 Kč; právě tak v Aši, Lokti, Falknově, Chebu, Nýdku, takže všechny tyto okresy nemohou dnes ničeho věnovati na bytovou péči, péči sociální, stavbu silnic a pod. Ba docela i malému okresu vildštejnskému, mezi Ašem a Chebem, byla z řádného prelimináře v sumě 1,424.000 Kč škrtnuta částka 789.000 Kč, tedy polovička, takže okres neví, co má počíti. Z mimořádného prelimináře okresu ve výši 867.000 Kč, který byl určen výhradně pro účely silniční - některé silnice se právě staví - byla škrtnuta částka 740.000 Kč, takže zbývá jen částka 127.000 Kč pro silniční účely v tomto okresu. Je potřebí, abyste věděli, že je to okres, který hraničí s cizinou, a můžete si představiti, jaké vtipy se dělají na Československo, když tam někdo překročí hranice. Pan ministr veřejných prací se svým odborovým přednostou projel právě bavorské silnice; měl jsem příležitost mluviti s ním; byl nadšen bavorskými silnicemi, prohlásil však, že se u nás nedá na to ani mysliti, že bychom tak daleko dospěli. Jestliže však budeme tak postupovati, jako dnes, pak nikdy nedojde ke zlepšení. Městem Starou Rolí na př. jde státní silnice, která tvoří spojení s Johanngeorgenstadtem a Německem. Silnice ve městě je v takovém stavu, že i samo ministerstvo veřejných prací uznalo, že to tak zůstati nesmí. Proto rozhodlo, že se za všech okolností provede letos dláždění. Již minulého roku byl dán obci Stará Role rozkaz, aby chodníky oproti úrovni silnice byly zvýšeny. To se stalo, ačkoli obec musila se na to zadlužiti. Leč obec měla přebráno na přirážkách, takže letos na přirážkách nedostane ničeho. Rozpočet na kus státní silnice zněl na 750.000 Kč. Obec Stará Role byla pověřena, aby práce provedla, při čemž jí bylo přislíbeno 80 % nákladu jako subvence ze silničního fondu. Stát přejímá však jen 6,3 m šířky silnice ke dláždění a zbývající šířku 3,7 m má dlážditi obec na vlastní účet. Kromě uvedených 20 % obnáší celková částka ještě 730.000 Kč. To bylo ujednáno, práce byly vypsány a z části zadány. A nyní pojednou přijde zemská správa politická a praví ve svém výnosu ze dne 30. března, že se obcím zakazuje provésti ty to práce, pokud domáhají se podpory z vyrovnávacího fondu. Co se má nyní státi? Je zde rozkaz, provésti práce, s pracemi je z části započato, zemská správa však nedovoluje uzavření zápůjčky na tyto práce! Jdeme tedy k ministerstvu veřejných prací, postěžujeme si a ministerstvo veřejných prací objeví, že je ještě dekret dvorské kanceláře z r. 1833, v němž je vládě dána možnost naříditi obci, aby s těmito pracemi započala. To má odpomoci. Nevím ovšem, je-li tento dekret dvorské kanceláře ještě směrodatný. Když jsme však přišli znovu k zemské správě, řekla tato: Známe tento dekret; ale dříve musí obec prokázati, jak chce těchto 750.000 Kč uhraditi. A poněvadž ovšem není ve 300 % obecních přirážek žádné úhrady, a poněvadž všech 20 dávek, jež má obec zavésti, je v obci již zavedeno, nezbývá ničeho, není možnosti nalézti úhradu této obecní zápůjčky. Teď je státní silnice z poloviny vytrhána, z poloviny nesjízdná, náklady jsou vypočteny, práce zadány, ale nemohou býti provedeny. Tu by si měl pan ministr financí vyjeti a prohlédnouti si, jakou nesmyslnost tento zákon vytvořil. Tam vnikne do toho, jaké poměru vytvořily tyto zákony, které tak zhoubně působí. Pak se však také uzná, že takové zákonodárství nemůže vyvolati žádného velkého uznání pro státní správu, že se nelze nadchnouti zařízeními tohoto státu.