Mne zamrzelo včera v soc.-politickém výboru slovo jednoho kolegy, který řekl, že v této republice není vůbec bytového problému. To slovo nemělo padnouti. Bytový problém tu je. Je zajímavo, že různé jiné otázky našeho veřejného života nalezly již řešení a - přiznávám - leckdy hodně důkladné a rychlé. Tak na př. otázka měny a otázky jiné. Je charakteristické, že jen tento odkaz světové války, péče bytová nenalézá takového řešení všeobecného a důkladného, jak by zasluhovala. (Posl. Taub: Nejzákladnější otázka hygieny a zdraví!) Ano. Tento problém je posuzován stále příliš pod zorným úhlem politických zájmů stranických, ač tento problém se k tomu hodí nejméně. Je stále ještě příliš podceňován, než aby se stal předmětem úvah všech činitelů za zdraví národa odpovědných. Je příznačné pro naše poměry, ze takový problém, jako je bytová péče, mohl se vůbec státi předmětem kompensačního jednání mezi stranami, že se vůbec o něm mohlo jednati jako o věci, která vyžaduje kompensace tam, kde se jedná - to si musíme přiznati - o nejdražší statky národa, o zdraví.

I pro jiné státy vznikla otázka restaurace zpustošeného území, jako na příklad pro Belgii, Francii, Polsko a jiné. Tato restaurace stala se bolestným problémem celého národa a stát obdiv uhodně rychlým způsobem ji vyřešil. Zde při debatě o haagských reparacích bylo právem zdůrazňováno, že náš stát a naše území bylo ušetřeno tohoto zpustošení. My jsme sice neměli zpustošené území, ale nemůžeme si zapírati, že nám válka zničila byty nejen materielně, technicky, nýbrž mravně, ideově, že nám zhoršila byty, že opravy domu nesly časově kupředu, že činžemi a vsím ostatním bytová otázka byla pro nás zpustošena, tak že se stala pro nás problémem.

Musíme si přiznati, že jde o celou řadu otázek bytových vůbec. Naše veřejné mínění a veřejnost rozdělila se ve dva tábory. Na jedné straně je tábor majitelů domů, sice velmi skrovný počtem, ale velmi hlučný křikem, a na druhé straně je tábor nájemníků. Šel bych o krok dále. Ne o tyto dva tábory se může jednati, nýbrž o tábor sice bydlících, ale velmi špatně, nehygienicky, a těch, kteří nebydlí vůbec. O tyto tábory nutno se starati a jim nutno věnovati pozornost. Do celé bytové otázky a do péče o byty dostalo se při tom slovo, které v tomto komplexu otázek nemá vůbec místa. Totiž to slovo "rentabilita". Přiznávám, ze má své odůvodnění v celé řadě jiných otázek. Ale v otázce bytové péče slovo "rentabilita" by se vyskytovati nemělo a nemá se objeviti, poněvadž rentabilitou v otázce bytové může býti jedině zdraví a zachování lidského života vůbec, jak to říká správně soc. politik Popper-Lynkess, praví-li, ze největší rentabilitou jest péče o lidské zdraví. Tato péče byla namnoze uložena obcím, ale jest jedním z mnoha stínů zákona č. 77, že nutí tyto obce, aby řešíce bytové problémy, zajišťovaly tak zvanou rentabilitu. Obce nemohou tyto věci vyřešiti tak, jak by si přály. Obce pod tíhou zákona č. 77, ač na jedné straně jsou zákonem přímo nuceny, aby se staraly o byty těch, které brutálností majitelů domů nebo následkem zvýšených činží nebo z jiných důvodů octli se na ulici, musejí se starati o umístění, ale na druhé straně chtějí-li se obce starati o tyto lidi, kteří platí malé nájemné nebo žádné, zejména nezaměstnaní, musejí si vypůjčiti a chtějí-li se vypůjčiti, musí prokázati rentabilitu stavby a rentabilitu stavby zaručí jen výnos činžovní. A tu jsou obce v bludném kruhu, ze kterého nemohou vyjíti. Vítám, ačkoliv předloha není ještě podána, ustanovení osnovy zákona, která bude předložena a o které budeme v příštím týdnu rozhodovati a kde se mluví o tom, že obcím a družstvům má býti poskytnut obnos 20 mil. Kč jako příspěvek ke stavbě bytů pro tyto osoby a ony strany, které vůbec nájemné platiti nemohou anebo jen příliš nepatrné. Já tento podnět vítám proto, poněvadž do určité míry bude přece nedostatek zákona č. 77 napraven a bude umožněno obcím, aby pro tyto lidi stavěly byty s malou činží.

Ovšem vyskytly se obavy, že obce tohoto obnosu plně nevyužijí. Prohlašuji zcela otevřeně, že by bylo ostudou naší samosprávy, kdyby tohoto obnosu využíti nemohly nebo nechtěly. Naše samospráva má svoje práva a musí míti také svoje povinnosti. Musí tohoto blahodárného zákona plně využíti a neobávám se, že by tohoto zákona také plně nevyužila.

Abych se vrátil k ochraně nájemníků. Majitelé domů stále vyzdvihují určité jednotlivé momenty přílišným zdůrazňováním individuelních přehmatů, snaží se buditi náladu a jen tomuto momentu nutno děkovati, že se do určité míry otázka bytová dostala celkem do defensivy. Majitelé domů tvrdí, že bude-li úplně odbourána ochrana nájemníků, že to povzbudí stavební ruch a přesuny bytů, ze vyvolají poptávku a tak budou odstraněny různé domnělé křivdy. Ale nemohou-li prosaditi úplné zrušení ochrany nájemníků, žádají aspoň jeho podstatné zhoršení. Žádají rozmnožení důvodů výpovědních, jako kdyby dnešní prakse již neprokázala, že jakékoliv zvýšení počtu těchto důvodů by mělo určité psychologické účinky na celý problém ochrany nájemníků vůbec. Nejde namnoze o věc nevinnou, ale jde o zvýšení, o rozmnožení počtu důvodů výpovědních. Jde o vliv psychologický, vytvořený takovým rozmnožením celého komplexu výpovědních důvodů v poměr nájemníků k majiteli domu. Majitelům domů nejde o stavební ruch a o odstranění křivd, nýbrž jim jde o zvýšení nezaslouženého zisku, o lepší zhodnocení hodnot, kterých po převratu anebo za války velmi lacino nabyli. Zvýšení činže třebas i ve velkých bytech nebude míti v zápětí zvýšení stavebního ruchu a jeho zintensivnění, jak jest očekáváno.

Uvidíme, zdali toto ustanovení zákona bude míti v zápětí ozdravění stavebního ruchu, zda-li nepřijde k dobru jen několika majitelům domu. Zatíží sice četné rodiny, což kompromisně řečeno, bylo nutno přijmouti, ale na druhé straně uvidíme, zdali tento moment přispěje ke zvláštnímu zhodnocení stavebního ruchu. Majitelé domu zapomínají, že když bychom dovolili rozmnožení důvodů výpovědních, nastal by určitý tlak velkých rodin na malé a že jestliže se majiteli domu podaří vystrnaditi ze svého domu nebo zvýšiti činže u velkých rodin, bude tím dán podnět, aby utlačoval menší rodiny s menšími byty. Tohoto psychologického účinku se vážně obáváme.

Zvýšení činže u jiných bytů by narazilo na faktickou nemožnost placení zvýšených činží. V těchto dnech jsme slyšeli smutná a zahanbující slova, řečená v Anglii, že máme nejvyšší ochranná cla a nejnižší mzdy. Je dokázáno, že naši dělníci nemají ani 50% mezd, které má dělnictvo v jiných hospodářsky pokročilejších státech. A bylo by prostě nemožné žádati, aby z tak nízké mzdy dělník platil na svoji činži větší kvotu, než jeho plat snese. Nemluvím ani o vlivu, který by jakékoliv radikální odbourání ochrany nájemníků mělo na naše menšiny, které jsou přece předmětem tak často vlastenecké péče. My sociální demokraté máme tisíce důvodů, abychom našli spolupráci se všemi národnostmi v tomto státě, a my chceme míti v menšinách klid, nemůžeme poměry v menšinách zostřovati sociálními protivami. Na jedné straně vidíme, že v menšinovém území převážná část majetku domovního je v rukou německých. Nevěřím, že by německý majitel domu vypovídal Čechy jen proto, že jsou Čechy, nýbrž proto, aby dostal vyšší činži, ale okolnost, že by vypovídal české dělníky, by pochopitelně rozrušovala vůbec. Proto máme na uklidnění těchto národních protiv v našem menšinovém území v zájmu státu a v zájmu celého vývoje státu největší zájem.

Přehlížíme-li naše bytové poměry, vidíme, že právě oběti tuberkulosy jsou jimi nejvíce zaviněny. Naše statistika dokazuje, že 82% zemřelých na tuberkulosu bydlelo v bytě o 1 pokoji, 11% v bytech o 2 pokojích a jenom nepatrný zlomek v bytech o více pokojích. Žádná fantasie nedovede vylíčiti, jaké to jsou namnoze pokoje, v nichž zemřelo těch 82% tuberkulosních.

V našem státě je přibližně asi 230.000 tuberkulosních, kteří pro nedostatek místa jen nejvýše 10.000 osob lze u nás v léčebnách umístiti - šíří dále nákazu a čím menší byt, tím je nákaza zhoubnější.

V jiných zemích tuberkulosy ubývá. V Německu r. 1925 zemřelo tuberkulosou 66.500 osob, r. 1927 jen již 58.000. V Rakousku rovněž poklesl počet úmrtí z 11.600 r. 1926 na 11.000 v r. 1927. Nelze popírati, že valná část těchto lidí propadla tuberkulose, nebo získala nákazu vlivem špatného bydlení. O jaké sumy připravila tuberkulosa jen určitou výseč nemocných tuberkulosou, uvádí časopis "Zdraví". Ztráty týkají se ušlého výdělku všech pacientů, léčených v Prosečnici r. 1922 až 1929. Za dobu těchto 8 roků nastoupilo sanatorní léčení a z něho odešlo celkem 10.038 nemocných mužů a ti ztrávili v ústavě celkem 78.173 ošetřovacích dnů. Počítáme-li průměrný denní výdělek práce neschopného člověka jen 10 Kč, pak dosahuje ztráta výdělku ušlého pro nemoc u těchto pacientů výše 7,811.000 Kč. Ve zmíněné době zaplatili různé korporace za léčení těchto osob léčebnou taxu denně 40 Kč, celkem 31,246.920 Kč.

Dělník a malý úředník nemůže za dnešních poměrů dosáhnouti velmi často řádného a přiměřeného bytu, jednak pro jejich naprostý nedostatek, jednak proto, že jeho příjem nestačí, aby mohl platiti nájemné v nových domech, které by pohltilo až polovinu jeho příjmu. Že to není fráze, dokazuje statistika Ústřední soc. pojišťovny, podle které je polovina pojištěnců z celkového počtu okrouhle asi 2,500.000 pojištěna ve 4. mzdové třídě s průměrným denním výdělkem 16 Kč, ba jsou města, jako je na př. Znojmo, kde u okres. nemocenské pojišťovny je průměrná mzdová třída III s průměrným denním výdělkem 12 Kč. Tu nepomůže jen dobročinnost a Masarykova liga proti tuberkulose, ač její činnost nelze podceňovati, ale musí se jíti na kořen zla a nákazy a mezi ně patří právě mimo nízké mzdy také otázka špatných bytů.

Nechci se pouštěti do detailního rozboru dvou předloh, které tu máme učiniti zákonem. Jsou reprodukcí starých zákonů. Myslím, že nemůžeme si hráti se slovy. V soc.-politickém výboru, i na jiných místech, i zde bylo řečeno, že tento jeden důvod, o který rozmnoženy důvody pro výpověď, že rodiče mohou dáti výpověď nájemníku, aby opatřili byt pro svoje děti, které se hodlají oženiti anebo vdáti, by měl nějaké zvláštní tragické důsledky v praxi. Ovsem v zákoně je nejasná koncepce a je možno, že tohoto důvodu bude zneužíváno, že děti se budou zasnubovati, budou žádati výpověď nájemníka, ale potom, jakmile se vystěhují, bytu nepoužijí. Mám za to, že dosavadní praxe nás učí, že tyto případy jsou sporadické a nebudou ohrožovati celou konstrukci tohoto zákona. Mám za to, že je potřeba v tomto směru dáti naší judikatuře, která je velmi vyspělá, jasné a určité směrnice. Ale používám této příležitosti, abych vznesl apel na celou sněmovnu, na všechny politické strany, abychom si při této příležitosti všichni navzájem řekli, že k řešení těchto věcí přikročíme co možná v nejbližší době, abychom tyto problémy vyřešili jednou definitivně, abychom se jimi nemusili časově, periodicky každým rokem znovu zabývati. Musíme si navzájem přiznati, že v tomto problému leží kus zdraví celého národa. Ovšem přiznávám zase jednu věc, že jestliže předloha, která se octne na stolech sněmovny v příštím týdnu, která jedná o malých bytech, dává možnost, aby všeužitečná družstva stavěla byty s plochou 40 m², a jestliže my zástupci obcí, žádáme, aby to bylo ještě zintensivněno potud, že obcím má býti umožněno stavěti obytné kuchyně, musím prohlásiti, že tento stav pro nás nemůže býti ideálem. Pro nás, bytové reformisty, nemohou býti ideálem ohromná kasárna, ve kterých by se tísnili lidé v malých bytech o 40 m² nebo dokonce v obytných kuchyních. Situace je však taková, že musíme zatím řešiti, co nás nejvíce tíží. Mrznu-li, nehledám hermelín, vezmu cokoliv. Naším ideálem musí býti dostati lidi z těch tmavých a vlhkých činžáků, ze starých nevlídných domů o 6, 7 poschodích. Chceme členy našeho národa vyvésti blíže k půdě, do rodinných domků, kde mají kousek zahrádky, dvorek na široké ploše, kde nejsou tak koncentrováni jako ve válečných táborech. Chceme je připoutati k půdě a jsem přesvědčen, že je tím připoutáme také ke státní myšlence, když jim dáme slunce a zdravý vzduch.

Stávající zákony nedostačují. Nemohu býti chvalořečníkem zákona o vyvlastnění, který bude prodloužen, poněvadž praxe ukázala, že tento zákon nestačí. Administrativní řízení přes to, že zákon obsahuje termín, je tak zdlouhavé a těžkopádné, že se o termíny nikdo nestará. Kdyby nedocházelo k dohodám bez vyvlastňovacího řízení, zřídka kdy bychom se k vyvlastněnému pozemku dostali. V tom směru je třeba koncentrace naší práce. Na obcích řada rozšafných mužů zná potřeby svých lidí, poněvadž mezi nimi žije, zná bytové problémy a měla by proto býti obcím poskytnuta finanční možnost. Města nemají jednotný plán. Ministerstvo by mělo pro všechna města a obce vydati pevné směrnice, jak mají zastavovati volné plochy, jak se vůbec k nim mohou obce dostati zejména na periferiích, pokud nejsou v jejich majetku.

Pořádáme sjezdy, rádi na nich vystupujeme, hodně se na nich mluví, ale domnívám se, že je na čase, abychom od slov přešli k činům. V těchto dnech se koná sjezd městské hygieny, který vřele vítáme, ale domnívám se, že bychom se měli již z toho všeho něčemu naučiti a pozdraviti podněty, které zde byly dány.

Děkuji panu ministru zdravotnictví, že na tomto sjezdu při uvítání užil slov, která uvedena ve skutek, by mohla v tomto směru velmi dobře zapůsobiti. Dejte obcím prostředky, resp. zákonnou možnost, aby ve svém okruhu mohly všelicos v tomto směru podniknouti. Je nesporné, že se u nás hodně staví, ale troufám si tvrditi - snad to bude zníti trochu kacířsky - že stavíme representativně tak, že z toho skutečně malý člověk nic nemá. Chceme se našimi stavbami blýsknouti, stavíme paláce a ohromné budovy. Dáváme tím sice zaměstnání našim architektům, nemůžeme popříti, že i naši umělci a architekti mají právo najíti si ve své domovině zaměstnání, aby mohli doma použíti, čemu se v cizině naučili. Víme, že tyto stavby mají velký význam pro zaměstnání dělnictva, ale pro řešení bytové otázky neznamenají příliš mnoho. Stavíme příliš representativně, zatím co problém spočívá v tom, že stavěly-li se před dlouhými lety velké pyramidy, paláce a chrámy, že teď, 12 let po převratu, náš problém pozůstává v tom, abychom získali tisíce a tisíce malých, zdravých, levných, vzdušných a slunných bytů. To je náš problém, hic Rhodus, hic salta! Naši architekti by měli ukázati, co dovedou, zde by měly vyrůstati kolonie zdravých dnešních bytů ne pro dělníky s platem 200 Kč, jak nová předloha o nich mluví v důvodové zprávě, nýbrž pro dělníka, který má 120 až 140 Kč týdenního platu. Takových bytů potřebujeme. A proč? Proč právě my, československý národ, si nemůžeme dovoliti luxus, abychom ztráceli i jedno dítě, které nám hyne ať tuberkulosou, ať rhachitidou nebo rheumatickými nemocemi atd? To si snad mohou dovoliti velké národy. A je tu zajímavý rozpor v názorech v našem národě. My, kteří přímo žárlivě střežíme existenci každého dítěte v menšinách - já sám žiji v území smíšeném - kteří střežíme každé dítě ve škole a bojíme se o ztrátu každého děcka, které by se nám mohlo odnárodniti v menšinovém území, kteří střežíme je jako oko v hlavě, a je to naší svatou povinností, trpíme všichni na druhé straně, aby tisíce a tisíce zdravých dětí nám umíralo tuberkulosní nákazou a jinými nemocemi. A není zde rozpor v našich názorech: na jedné straně dokonalá péče, námi vítaná a na druhé straně, řekl bych, určité zanedbávání těchto těžkých zájmů?

Mluvili jsme mnoho o zemědělské krisi. Bude se ještě o ní mluviti, je to jenom začátek celého komplexu. My víme, že zemědělskou krisí se budeme u nás zabývati ještě jiná léta, ne jenom tento rok. Ale při řešení zemědělské krise nejdeme některým věcem na kloub. Vítáme ustanovení v předloze, která se tu ocitá, že je možno zemědělským zaměstnavatelům stavěti zdravé byty pro deputátníky a lesní zaměstnance. My se však díváme velmi skepticky, pokud se provedení tohoto zákona týče. Ale mám za to, ze je tu také kus řešení zemědělské krise. Na venkově máme bytovou krisi, zejména u deputátníků a u dělníků vůbec. Zde je možno řešením bytové péče řešiti část krise zemědělské. Proč nám lidé z venkova utíkají, proč se nám venkov odlidňuje? Proto, že nedovedeme venkovu dáti dobrou knihu, dobré kino, divadlo, dobrý sport, hotel, že mu nedovedeme zpříjemniti jeho kulturní život. Proto nám utíkají, poněvadž tam není zdravých bytů; dělník vedle toho, co mu schází, nemá též zdravého bydlení.

Vyřešení bytové otázky na venkově je skrovnou, ale přece jenom pomocí při řešení zemědělské krise vůbec. V našem sousedství vídeňská obec se snažila jíti této věci na kloub a vyřešila otázku tuto. Může býti rozpor v názorech, zdali to řešila v našem smyslu, zdali my s tím můžeme souhlasiti. Nemůže býti ideálem, aby veleobec řešila to tím, že vystaví ohromné činžáky o 6 až 8 poschodích ale vídeňská obec to dokázala a musíme uznat je jí argumenty; nedostatek komunikací - nutnost rychlé pomoci. Postavila na 30.000 bytů ve velkých dělnických koloniích. My, mnohem pokročilejší a hospodářsky silnější stát, přicházíme teprve teď k tomuto řešení, teprve teď se dostáváme k řešení malých bytů. Dřívější zákony se dosti ostýchavě vyhýbaly řešení zdravých, levných a slunných bytů.

A tato věc, která je v nové předloze, je vítána, ale je smutným znamením, že nabýváme teprve teď pochopení pro řešení této otázky. Ochrana nájemníků jest jenom výňatkem z celého komplexu otázek, které se mají řešiti, atd. Já se tomu velmi divím, že zásobování vodou není již dávno otázkou politickou. Zavádíme-li obvodové vodovody, zlepšujeme-li kanalisaci, o tom se kompensační jednání nekonají, o tom nikdo nemluví, o tom není dlouhých řečí, poněvadž to vše se chápe jako věci nepolitické. Ale otázka bytová je stále ještě předmětem politických tahanic a myslím, že se k tomu nehodí. Celá otázka bytová se dělí na tři problémy: problém novostaveb vůbec, za druhé úprava nynějších bytů a za třetí problém, o kterém se velice málo mluví, problém bourání starých bytů. Nepomůže výstavba nových bytů a úprava starých bytů, když na druhé straně armáda lidí se tlačí do bytů, které jsme opustili, ze kterých jsme lidi vystěhovali, abychom je dali do bytů lepších. Dokud zákonem neupravíme povinnost, aby majitel domu zrušil takové byty nebo použil jich k něčemu jinému, než pro lidské bydlení, dělali jsme sysifovskou práci a nedostaneme se k důkladnému řešení těchto otázek vůbec. Majitelé domů poukazuji na diference mezi činžemi ve starých domech a v domech nových. To může býti. Jde tu o přílišné individualisování případů, zejména při osnově zákona o nuceném vyklizování domů. A pokud jde o to zneužívání: Já bych kol. Kalaše chtěl upozorniti na to, že vůbec neexistuje právní obor, ve kterém by nedocházelo k zneužívání. V každém oboru jsou ti, kdož zneužívají zákona a zákonných opatření. To jest v každé materii zákonem upravené a nemůže to býti žádným argumentem. V těchto věcech můžeme postaviti jen argument proti argumentu. Demagogie má tu nejméně místa. Poukazuje-li se na platy ve starých bytech, je třeba také poukázati na mizerné platy stát. zaměstnanců a dělníků. Dnes 70% dělníků nemá více platu než 20 Kč denně. I těch, kteří mají platu pod 20 Kč denně, je ohromné procento. Máme tu zaměstnance státní. Včera slyšel jsem případ, že vlakvedoucí, kterému je svěřen celý vlak se mnoha osobami, který má dobře jísti a dobře spáti, aby mohl na svém místě vytrvati a vlak správně říditi, má 800 Kč měsíčně!

Při řešení celého problému bytového chtěl bych poukázati na toto. Jestliže v řadě komplexů jiných otázek dovedli jsme spojiti laickou spolupráci s administrativou státní, máme na př. zemědělské komory, řadu jiných korporací, kde spolupráce je ideální, doporučoval bych, aby i při konečném řešení otázek bytových a stavebního ruchu bylo sáhnuto k součinnosti se stavebními družstvy. Jsem sám družstevníkem dlouholetým a vím, kolik zkušeností je uloženo v těchto družstvech, a bylo by chybou, kdyby zúčastněná ministerstva a odpovědní činitelé vyhýbali se této spolupráci. Ideální by bylo, kdyby ohromná kapacita těchto družstev, zkušenosti jejich a schopnosti funkcionářů byly spojeny v celek, aby se tu utvořil svaz družstev, který by za účasti vlády a parlamentu a jiných veřejných korporací šel těmto věcem na kloub. Za bývalé vlády šlo se do extrémů tím, že se odepřela jakákoliv státní podpora. Musíme to napraviti, poněvadž nemůžeme se vzpírati poznání - a není to výtka, je to jen konstatování - že stát při řešení těchto věcí nemůže státi opodál. Jakákoliv výtka, pokud jde o přímou podporu státu, jest farizejstvím. Stát má dnes zcela jinou funkci, než míval, stát má také funkci sociálně hospodářského regulátora. Vždyť se celé řadě jiných otázek nevyhýbá, pomáhá a nemůže se vyhnouti spolupráci a zásahu (Posl. dr Winter: Celá celní politika!) Ano, byla zde politika celní, zemědělská, měnová, sanace bank. Stát chtěl chápati a pochopil, že sanace bank je v zájmu celostátním nutná, a zasáhl. Domnívám se, že v tomto případě se nemůže stát zásahu vyhýbati. (Výkřiky: Ale my jsme dali ze všech států střední Evropy na stavební ruch nejvíce!)

A pořád to ještě nestačí! To znamená, že musíme dávati více a tak dlouho, až to stačí. Nemůžeme se držeti číslice, nýbrž potřeby. Podle potřeby musíme jíti a nikoliv podle číslice. (Výkřiky.)

Na spolupráci jsme tu všichni. Pracovati nebude jeden, nýbrž všichni. Silné slovo tu nepomůže. Já jsem apeloval na součinnost všech politických stran. My nemůžeme vnucovati nikomu své mínění, my přijmeme názory a argumenty jiných stran a dovedeme je kompromisně zhodnotiti a vyřešiti, ale o ty argumenty prosíme, nikoliv jen o silná slova. Otázka bytová nesnese silných slov, nýbrž takřka vědecké spolupráce. Já jsem volal k spoluodpovědnosti architekty a naše peněžníky a prosil jsem je také, aby byli nápomocni v tomto směru. S tohoto místa bych děkoval zejména peněžním ústavům a v prvé řadě spořitelnám, ale postrádám tu jakéhokoli systému. To je zase v zájmu nás všech, abychom systematicky použili peněžních fondů, které tu jsou. Naše spořitelny a ústřední pojišťovna, pensijní ústavy a všechny ústavy s pupilární jistotou udělaly v tomto směru ohromně mnoho. To je nutno přiznati. Ale já v tom postrádám systému. Mohlo by se vykonati ještě více, kdy by tu byla kontrola, centrální distribuce těchto peněz. Ještě mnoho a mnoho leží ladem čeho dalo by se pro stavební ruch použíti. Až se bude řešiti tato otázka definitivně, pamatujme na všechny tyto věci, odpolitisujme tuto otázku a dejme ji na koleje čistě hospodářské. Všichni se shodneme v tom, že jsou to naše děti, že je to součástka národa, nemůžeme žádnou částku vylučovati z ochrany. Na tomto místě padla výstižná slova dra Kramáře o vybudování našich nemocnic a klinik. To je nutno podtrhnouti. Ale já myslím, že naše činnost musí býti preventivní, nebudeme stavěti nemocnice, když jich nebudeme potřebovati. My je však musíme stavěti a rozšiřovati, poněvadž máme nemocné lidi. Ozdravte napřed dítě a nemusíte je posílati do nemocnice! Bytu věnuje člověk jednu třetinu celého života. V něm dostává dítě první své dojmy. Proč to nechceme nahlédnouti? Ve Švýcarsku v Holandsku a jinde to chápou. Proč to nechceme pochopiti my, že dítě nejen ve škole, nýbrž i od svých rodičů ze svého bytu dostává první dojmy? S tím, co nabývá na svých dojmech ve svém bytě, jde do života. Ten gymnasista, který tam studuje, vchází do života jako tvůrce našeho hospodářství a spolupracovník na celém státě. S toho stanoviska jsem prosil o porozumění a prosím o podporu všech.

Nechme silných slov a vraťme se k problému, který jest vysoce sociálním a hygienickým požadavkem! A při této příležitosti, promiňte, dovolím si říci, co sice nesouvisí s ochranou nájemníků, ale s bytovou péčí.

Dostávám se k otázce, která zneklidňuje naše družstva, že stát bude uplatňovati vůči družstvům a stavebním vůbec regres, který snad prý si vymínil v dřívějších zákonech. Stavební družstva poukazují v první řadě na právní nemožnost takového regresu. S hlediska právního nenalézá úmysl státu v dosavadním zákoně opory, poněvadž záruka v zákoně uvedená není povahy rukojemství po rozumu §u 1346 a násl., nýbrž záruka tato je současně převzetím dluhů podle §§ 1404 a 1405 a p. Tento výklad nalézá také oporu v jiných ustanoveních zákona. Ale je tu řada jiných důvodů, které mluví proti tomu, aby stát jakýmkoliv způsobem uplatňoval regresní právo. Jsou to hlavně důvody hospodářské a sociální, pro které není možno uplatňovati jakýkoli regres. Nelze přehlížeti, že členové družstev měli za tehdejších těžkých popřevratových poměrů v poválečné době odvahu věřiti zákonu a zákonodárci a informacím, kterých se jim dostalo v různých ministerstvech. To byly důvody, aby tito členové stavebních družstev šli a stavěli. Stát měl tehdy eminentní zájem, aby jednak podnítil stavební ruch, jednak aby se hotové prostředky, které byly namnoze ukryty v punčochách, dostaly na světlo denní. Stát dovedl je zfruktifikovati a investovati do staveb. Ti lidé nevěřili peněžním ústavům a spořitelnám, ale věřili, že stát nebude od nich požadovati zpět peníze. Věřili stavbám a sehnali namnoze velmi těžko žádaných 10 až 20% z vlastních prostředků. Dnes by chtěla státní správa ty peníze požadovati zpět? Cožpak stát nepomohl i v jiných poměrech, na př. při sanaci bank? Nebudu kritisovati, je to za námi, je to zákon. Ale miliony byly věnovány na sanaci bank. Mezitím banky se dávno uzdravily a nikoho nenapadne ve státní správě a v ministerstvu financí, aby to od nich požadoval zpět. Nikdo to nežádá zpět, poněvadž to byl státní zásah v určitém hospodářském i úseku. Není možno žádati to na stavebnících. Před naším to jako podnět pro příští úpravu tohoto komplexu otázek, o kterých se bude jednati v létě a na podzim - aby potom nebylo řečeno, že směrodatní činitelé nebyli upozorněni.

Promiňte, jestli trochu s lokálního hlediska vyzvednu poměry znojemské. Stavební družstvo "Domovina", snad jedno z nejsilnějších družstev v republice, postavilo za několik let své činnosti 603 byty s celkovým nákladem 35,800.000 Kč, z nichž 22,000.000 Kč převzal stát jako záruku. Toto družstvo umístilo 3535 osob ve městě, které čítá asi 23.000 obyvatel. Toto družstvo vykonalo od r. 1920 na podkladě těchto zákonů za využití jejich výhod velmi závažný kus státní práce v tak důležitém území pohraničním. (Posl. dr Hanreich [německy]: Bylo to počešťování, nic jiného!) Já jsem neřekl "nacionální", pane kol. Hanreichu. Vedle českého družstva "Domovina" vyvinulo také velmi intensivní práci německé družstvo "Sicheres Heim" a jemu při využití zákonů šla obec pilně na ruku. To, pane kol. Hanreichu, nemůžete popříti. (Výkřiky posl. dr Hanreicha.) Ale pouze s hlediska státního: řada rodin se stěhovala k nám z Vídně, kde se nemohly uživiti, stěhovali se ševci, krejčí, řada malých živnostníků, poněvadž tam nenašli živobytí. Kam se stěhovali? Mají jednu hodinu autobusovým spojením, 2 hodiny po železnici, pochopitelně do města Znojma, ale bylo věcí prozíravosti tamních činitelů - ale já konceduji prozíravost téměř všech politických stran ve Znojmě - ze dovedly tomuto problému čeliti intensivním využitím výhod tohoto zákona - i to německé družstvo "Sicheres Heim", což mu budiž připočteno k dobru. Uvádím to proto, že dnes čekatelé těch družstev a stavebníci nemohou býti za svou státní práci trestáni nějakým regresem, který by byl dnes na nich požadován, poněvadž tehdy pod záštitou veřejnou, pod záštitou radnice, pod záštitou vládní a státní stavěli; nemohou býti tedy a nesmějí býti za své stavění trestáni.

Ke konci svých vývodů bych si dovolil opakovati svůj apel. Jsem přesvědčen, jako se nám podařilo vyřešiti řadu jiných problémů, že i tento bytový problém vyřešíme. Spoléhám na součinnost všech stran a jsem přesvědčen, že teprve potom, až i tyto problémy vyřešíme, budeme moci doplniti slova Komenského: Správa věcí vrátila se do našich, ale správných rukou. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Hokky. Uděluji mu slovo.

Posl. Hokky (maďarsky): Ctená snemovňa! Návrh, o ktorom práve pojednávame, je zase presvedčivým dokladom tej nemohúcnosti, ktorá charakterizuje dnešný vládny systém už od prvého okamihu je jeho zrodenia, ba možno povedať jeho počatia: Neodvažuje sa nič vybaviť, neodvažuje sa uzákoniť návrhy zdravé a smerujúce do opravdy ku blahu štátu, vôbec neodvažuje sa definitívne vyriešiť nič, iba preťahuje a odkladá meritorné vybavenie vecí.