Ovšem dopisovatel jednoho z orgánů pana zahraničního ministra - já nevím, mohu-li říci, jednoho z orgánů národně-sociálních zašel poněkud příliš daleko alespoň v jednom ohledu, neboť Haag nám přinesl jistotu alespoň v jednom: že totiž budeme platiti daň z osvobození. O tom nebylo pochyby. Jinak ovšem úvodník "Lidových novin" jest jen dalším dokladem, že tehdy, jak věci vypadaly, jednali jsme nejen bez znalosti ujednání, ale také, že pan ministr zahraničí buď si nebyl vědom neúplnosti a nedostatečnosti haagských ujednání, nebo - musím to říci - nebéře právě vážně sbor, jemuž lze tři hodiny vykládati o konferenci, jejíž práci věrné mu listy řadí do velebného rodu zásadních dohod, které nic neznamenají. Jestli měly pravdu "Lidové noviny", proč vůbec tehdejší exposé, proč celá ta debata a celé to schvalování?

Že šlo tehdy o nepromyšlenost nebo podivnou hru s parlamentem, je ostatně zjevno i z té okolnosti, že k věci musíme se vraceti dnes, a že bychom měli opakovati všechno, co bylo řečeno tehdy, doplňujíce to ovšem novými informacemi.

To snad tak trošku jako úvodem.

Ve své řeči dne 4. února nemohl jsem se ovšem zabývati otázkou pozemkové reformy a fondů A a B, jednak pro nedostatek času, ale také proto, že situace nebyla dosti jasná. Musím říci zcela upřímně, že nechtěl jsem spoléhati na pochopitelně zabarvený výklad pana ministra zahraničí. Řekl jsem výslovně, jak ukazuje ostatně stenografický protokol, že je vážná otázka, nebudeme-li platiti nepřímo to, co původně Maďaři na nás chtěli přímo.

Slavná sněmovno! Ne bez jistého politování musím říci, že podezření takto vyslovené a vyplývající z logiky situace je dnes prokázaným faktem dokumenty cizích vlád, jež ovšem pan ministr zahraničí této sněmovně a naší veřejnosti nepředložil.

Mluvil jsem tehdy hodně mírně, když jsem řekl, že pan ministr zahraničí není k této sněmovně zcela upřímný. Já tu mám a mohu vám ukázati (ukazuje) text haagských dohod, které anglickému parlamentu předložilo zahraniční ministerstvo Velké Britanie, jak se na obálce praví "z rozkazu Jeho Veličenstva". Není nezajímavé, že zatím co parlament Velké Britanie obdržel tyto texty před řadou neděl, my jsme je úředně dostali teprve dne 17. t. m., a to ještě ne všechny. Chtěl bych upozorniti na tuto okolnost s hlediska vážnosti jednání sněmovního. Jest přece zřejmo, že takováto krátká lhůta většině poslanců znemožňuje řádné prostudování tak důležitých dokumentů, že není možná příprava, a někteří páni kolegové, kteří se tomu usmívají, jak jsem přesvědčen, také se nemohli připraviti, nemohli všechnu látku ovládnouti. Jest to tedy prostě takové zdržování na úkor řádné diskuse, zkrátka znemožňuje to prostudování celé situace. Nastává otázka: Je to šlendrián, neodpustitelná pomalost, hraničící na neschopnost ve věci čistě technické, nebo máme co činiti s úmyslem? Věc, která mohla býti před anglickým parlamentem před celými nedělemi, mohli jsme jistě obdržeti před nějakými čtrnácti dny; obtíže s překlady by jistě nijak nebyly tak vážné.

Textu předloženému anglickému zákonodárnému sboru předchází resumé s poznámkami pro nás jistě velmi poučnými a celou tu otázku fondů a jich skutečnou příčinu objasňujícími poněkud jinak, než nám to bylo líčeno.

Zpráva je podepsána u nás dnes tak známým panem Snowdenem. Nejsou to jen texty, předchází diskuse k povaze zprávy. Tam se líčí fond agrární, známý jako fond A. Konstatuje se, že nebude přesahovati 240 mil. korun ve zlatě, že je to výsledek kompromisu, nedotýkajícího se právnického hlediska zúčastněných stran. Z tohoto fondu budou hrazeny požadavky vznikající z pozemkových reforem Rumunska, Československa a Jugoslavie, t. j. požadavky, převyšující nároky, které maďarští příslušníci mají na základě vnitřního našeho zákonodárství.

Vedle toho - pokračuje zpráva - jsou prý však požadavky proti nástupnickým státům, vznikající z konfiskace nebo likvidace maďarského majetku, na př. statků habsburských arcivévodů, církevního majetku, místních drah a různých průmyslových podniků. Upozorňuji, že podle zprávy vyjednává se o urovnání těchto nároků a mnohé prý budou snad vyřízeny zvláštními dohodami. Doufám, že tomuto parlamentu nebo jiným kompetentním činitelům bude jednou pověděno něco o těch dohodách, budou-li skutečně uzavřeny. "Poněvadž však" - pokračuje zpráva - "nástupnické státy prý se obávaly, že by musily čeliti neurčitým nárokům, utvořen na jejich krytí t. zv. fond B, obnášející maximálně 100 mil. zl. korun."

Připomínám, že z této anglické zprávy je zjevno - alespoň jiná dedukce není možna - že naše delegace přiznala možnost, ne-li jistotu, že bychom na základě rozhodnutí mezinárodních tribunálů musili platiti arcivévodské statky, které ovšem podle našeho zákonodárství propadly oprávněné konfiskaci. Nastává tedy otázka, zdali naše delegace i po této stránce dovedla obhájiti zájmy státu.

Jak - opětně podle anglické zprávy mají býti tyto fondy dotovány? Takto: 1. Z poplatků nebo restaurace majetku nástupnickými státy na základě jejich zákonodárství, 2. z podílů Belgie. Francie. Anglie. Italie, Japonska a Portugalska na maďarských platech do r. 1943, 3. ze všech platů Maďarska po roce 1943.

Poněvadž panovala obava, že aktiva fondů nebudou se rovnati pasivům. Francie, Anglie a Italie se zavázaly zaplatiti do fondů sumu nepřesahující 6,600.000 zl. korun ročně a průměrně prý vlastně činící polovinu tohoto obnosu. Z toho Francie a Italie budou platiti 40% a Velká Britanie 20%.

To jsou ovšem celkem známé zásady a podávám je zde hlavně pro celistvost obrazu. Zpráva praví, že zásady ty jsou definitivně přijaty a že jakékoliv spory budou rozhodnuty Francií, Italií a Anglií po vzájemné dohodě. O tomto rozhodování těmito třemi velmocemi budu ještě mluviti, ale v této souvislosti nás musí zajímati, co pan Snowden praví o platebních povinnostech Anglie a jak sděluje, že vlastně Anglie nebude platiti jediného haléře.

V letech 1931 až 1932 Anglie zaplatí do fondů 25.000 liber ročně, v letech 1932 až 1944 ročně 55.000 liber a 19.000 liber ročně v letech 1944 až 1966.

Dámy a pánové, řekl jsem, že Anglie za platí. Ne, dámy a pánové, to není tak zcela přesné. Anglie stává se pouze prostředníkem. Anglie do fondů odevzdá pouze peníze zaplacené Československem ve formě liberačního poplatku. (Čujme!)

Slavná sněmovno, to není jenom můj úsudek.... (Posl. dr Stránský: To jsou její peníze!). Pardon, o těch fondech budu ještě mluviti. Neboť pan Snowden utěšuje anglický parlament a anglické poplatníky sdělením, že ze svých kapes nedají ani haléře. Na straně 11 a 12 tohoto dokumentu setkáváme se se sdělením, které potvrzuje, na co jsem už sněmovnu v únoru upozornil, a které přes úsměv pana dr Stránského zdá se mi úžasným a přímo sensačním. Praví se tam totiž doslovně: "Tyto příspěvky budou hrazeny z platů povinných Velké Britanii na základě ujednání s Československem (viz níže odstavec IV)" - rozumí se ovšem v této knize (ukazuje knihu) - "takže tyto dohady jako celek nebudou znamenati jakékoliv netto zatížení pokladny". (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Tedy anglické finance nebudou vůbec zatíženy, protože na tyto fondy jsou určeny peníze československé, t. zv. liberační poplatek. Neboť odst. IV tohoto dokumentu č. 14 v této knížce ukládá nám t. zv. daň z osvobození.

Je tedy zcela jasné, že t. zv. fondy A a B jsou prostě fikcí, aby byla zastřena okolnost, že my Maďarům platíme za zabrané pozemky daleko více než příslušníkům svým.

Kdybych nemluvil s parlamentní tribuny a kdybych vůbec neměl ve zvyku užívati výrazů co nejmírnějších, užil bych jiného výrazu než fikce.

Ale teď alespoň řeknu, že tyto fondy jsou hrou velmi průhlednou a jenom novým dokladem, že vůči parlamentu není té upřímnosti, jak by měla býti. Řeknu upřímně, že takové zastírání pravého úkolu fondů není důstojno, nemá se to dělati, a tím méně se to má dělati v zákonodárném sboru.

Když už neúspěchy, když už porážky, proč to zastírati takovými průhlednými fikcemi, které konec konců každý musí prohlédnouti? (Posl. dr Stránský: Pane doktore, všecko, co jste zde řekl, dověděli jsme se od dr Beneše, to není nic nového!) Tyhlety citáty jste se však od pana dr Beneše nedověděli. Při nejmenším ne tuto interpretaci. Pan dr Beneš říkal, že si páni mohou se svými penězi dělati, co chtějí, ale nepověděl, že v prvé řadě jim je dáme a že v druhé řadě půjdou na účet liberačního poplatku.

Když už vám předkládám tyto informace z ciziny, nezastřené a nezahalené politickými potřebami p. ministra, dovolte, abych vás upozornil ještě na jinou věc, ukazující ve velmi jasném světle ty tak slavné diplomatické úspěchy u nás.

Ve své "Pravdě o Haagu", která bude tak slavnou a tak příjemnou jako známý spisek o zachování Rakouska - když už při tom propukají určité úsměvy - pan zahraniční ministr nám vypravoval, že převzaté námi státní statky byly evaluační komisí oceněny na 3.889 milionů zlatých korun, t. j. asi 24.278 milionů Kč. A jaký prý je to velkolepý úspěch, že naše závazky za převzaté státní statky byly anulovány! Už tehdy jsem ukázal na nemožnost takové kalkulace.

Co však o tom praví p. Snowden ve své úřední zprávě - a to je jistě věc, o které jste se nedověděli z exposé p. zahraničního ministra? Praví doslovně toto: "Konečně závazky nástupnických států za veřejné majetky situované v postoupených územích rakouskouherské monarchie, které znamenaly naprosto nedobytné požadavky, jsou definitivně škrtnuty, tak jako jsou požadavky za liberační dluh, mimo poplatek, který má býti učiněn Československem z tohoto titulu."

Nedobytné požadavky - anglické slovo má trochu jiný význam, ale nedá se to jinak přeložiti - prostě požadavky, se kterými se nepočítá, které neměly významu a ceny - a nám se tu vypravuje, co se ušetřilo. Zní to poněkud jinak ve zprávách zahraničního ministerstva anglického, podávajícího zprávu anglickému ministru financí. Prostě nám páni spojenci škrtli pohledávky, s jejichž inkasováním nikdy nepočítali a které neměly pro ně ceny.

Bylo-li zrovna seriosní předkládati nám za těchto okolností bilanci, která nám byla předložena, ponechávám, pánové, vašemu úsudku.

Zmínil jsem se povšechně o pozemkové reformě. Máme-li o ní mluviti, jak jinak pochodili poražení Maďaři, a jak jsme pochodili my a jakou ohleduplnost vůči nim jevili spojenci, mohu se opětně dovolávati svědectví páně Snowdenova. Nemýlím-li se, p. Snowden je dnes zase dobrým socialistou. Když při zprávě, že se o nás nepěkně vyslovil, dokazovalo se, že je liberál, snad bude zase dnes jeho slovo poněkud jinak přijato.

P. Snowden na str. 10 praví: "Po r. 1944 až do r. 1966 budou Maďaři platiti 13,500.000 zlatých korun, t. j. asi 560.000 liber ročně na úplné a konečné urovnání všech smluvních závazků; jak však vysvětleno níže, těchto platů bude použito věřitelskými vládami k zabezpečení nároků maďarských příslušníků oproti nástupnickým státům, takže neuloží žádného břemene netto národnímu hospodářství Maďarska."

Tedy vůči Maďarsku ohromná šetrnost. Maďarská vláda odvede určité obnosy spojeneckým státům, ale tyto sumy se vracejí maďarským příslušníkům, hlavně ovšem maďarské gentry - maďarský lid z toho nebude míti nic.

Za to my musíme platiti spojencům přímo, Maďarsku nepřímo. Jaký je rozdíl mezi státem vítězným a poraženým? Jistě vděčný námět k přemýšlení.

Některé partie haagských dohod, které p. ministr dosud nepředložil, jsou vůbec charakteristickým důkazem, jak se s námi na mezinárodním foru zachází, jak se na nás hledí, a je nejen důkazem toho, že jsme nuceni k velkým finančním obětem, nýbrž i toho, že naše delegace nedovedla obhájiti a naše diplomacie nedovede hájiti čest, důstojnost a mravní prestiž státu.

V Haagu byla uzavřena dohoda všeobecné povahy, podepsaná i Československem, týkající se maďarských závazků na základě mírových smluv. Tato dohoda jedná i o nárocích maďarských příslušníků a o utvoření t. zv. agrárního fondu, totiž fondu A, ale měla býti ovšem definitivně zredigována v Paříži. Musím ihned přibíti co nejostřeji okolnost, že dohoda s anexy, jak byly stilisovány v Haagu, Národnímu shromáždění předloženy nebyly. Mám před sebou texty anglické, předložené anglickému parlamentu. Vám však, dámy a pánové, je znemožněno posuzovati vývoj jednání, poněvadž pan ministr zahraničí text haagský vám nepředložil. Máme před sebou definitivní redakci pařížskou, všechny haagské texty tu však nejsou. Ponechávám vašemu úsudku, je-li to vážné zacházení s vážným sborem, jakým sněmovna nesporně býti má. (Posl. Šeba: Text byl zaměněn pařížským!) Já k tomu ještě přijdu. Já jsem tuto vaši námitku slyšel již v zahraničním výboru a nezapomenu na to. Studium textů, jak byly předloženy anglickému parlamentu, ne nám, teprve nám umožňuje posouditi, jak naše delegace v Haagu vypadala. Úvod dohody o fondech mluví o připojených anexech, později ovšem zredigovaných v Paříži, a úvod výslovně praví, že zúčastněné vlády se sešly, aby konečně byla upravena otázka maďarských reparací a aby byly urovnány nároky maďarských příslušníků vůči některým státům, tedy i proti nám. Již toto doznání je charakteristické, stejně jako je příznačné, že nám nebyly předloženy. Poslední odstavec úvodu je však ještě příznačnější a výslovně praví: "Připojené a správně iniciálkované texty stanoví a definují základy dohod, které nyní a v budoucnosti tvoří závazky podepsaných vlád. Na těchto základech konečné texty budou vypracovány. Výbor sestávající ze zástupců každé z podepsaných vlád je pověřen vypracováním textů. Tento výbor bude seděti v Paříži dnem 5. února 1930 počínajíc. Je-li výbor jednomyslný, připravené texty budou definitivní."

Až potud tedy dobře. Po té však přichází ustanovení, které více než překvapuje a je jasným důkazem, že s naší delegací v Paříži nebylo jednáno jako se zástupcem nezávislého, suverenního státu, že ani formálně nebyla zachována rovnoprávnost a rovnocennost, když už mocensky jsme slabší, nýbrž že jí bylo velmocemi docela otevřeně diktováno, ba, že naše delegace tento diktát, nedůstojný samostatné, s ostatními státy rovnoprávné republiky, svými podpisy přijala. Ihned před podpisy zástupců všech zúčastněných států, tedy i před podpisy pánů Beneše a Osuského, čteme totiž toto ustanovení: "V případě jakékoliv nesnáze při vypracování textů strany prohlašují, že přijmou rozhodnutí Francie, Velké Britanie a Italie." Tedy ne nějaká dohoda, nějaká arbitráž, ale docela dobrovolné - možná, že by pan ministr řekl "dobrovolně vnucené", jako to řekl ve svém dopise Rašínovi - docela dobrovolné podrobení se diktátu velmocí. Tak ovšem samostatný stát nemůže a nesmí jednati na mezinárodní konferenci. Alespoň tu formální neodvislost si musí zachovati.

Taková je tedy pravda o Haagu. Není ovšem divu, že pan ministr zahraničí nám haagské texty nepředložil. Úředně tato sněmovna a veřejnost pravdy o Haagu dosud nezná. Já se velice bojím, že v budoucnosti - a prosím, abyste si vzpomenuli na to, co říkám - bude vycházeti najevo ještě řada jiných okolností, které nám budou velice nemilé a pro stát tíživé. Velice se bojím, že se ještě objeví nějaký interpretační dokument pařížských dohod. I to se ještě může stát. Tak se mi zdá, že tu pravdu o Haagu lze nazvati jen ohlášením dobrého předsevzetí, že to však je a bude pravda po troškách, aby celá dávka a najednou pacienta příliš neohromila.

V zahraničním výboru se pan ministr vyhnul vysvětlení, proč haagské texty všechny nebyly sněmovně předloženy, ač předloženy mohly a měly býti již dávno. Pan posl. Šeba ovšem se snažil věc vysvětliti líčením diplomatických forem a tvrzením, že se sněmovně předkládají vždy jen texty konečné. Pan posl. Šeba ovšem zapomíná, že jeho ústy pan ministr s této tribuny slíbil, že texty haagské předloženy budou. (Výkřiky posl. Šeby.) My máme posuzovati celý vývoj. (Posl. Šeba: Přece se nikdy nepředkládají věci ve stadiu vývoje!) To byla definitivně podepsaná dohoda v Haagu, to ostatní mělo býti jen zrevidováno. Pan poslanec by ovšem o té věci nemluvil bez svolení svého šéfa, ale přes to přehlíží okolnost... (Posl. Šeba: Vy urážíte!) Co je na tom za urážku? Já to nemíním nijak urážlivě, naopak, vy všichni, když o těchto otázkách mluvíte... (Posl. Zeminová: Vy jste byl tokijským vyslancem a máte také máslo na hlavě!) Chcete-li mluviti o tom másle na hlavě, chcete-li mluviti o Tokiu, jsem vám k disposici. Dejte si předložiti odpověď pana ministra dr Kramářovi, co tam přiznává. S tím je lépe nezačínati. (Výkřiky posl. dr Stránského.)

Pan posl. Šeba je vyslancem na dovolené. Já jsem si opravdu tuto věc tak nevykládal, ale nebojím se na to reagovati. Pan posl. Šeba přehlíží okolnost, že pan ministr sám pokládal haagské texty za definitivní, neboť jinak by si dnes musil přiznati, že v únoru přišel před parlament docela zbytečně a s věcí nehotovou. Přiznávám, že sněmovně nelze předkládati celý postup jednání a všechny jeho podrobnosti, co však ujednáno bylo a co bylo podepsáno, je povinností předložiti. Toho pan ministr neučinil. Anglickému parlamentu úplné texty haagské dohody byly předloženy už dávno. Rád bych věděl, je-li náš parlament pro nás méně významný než anglický pro Anglii. Může býti náš zahraniční ministr s námi méně sdílný, než je anglický vůči anglickému parlamentu? Nemáme právo věděti na př. o té klausuli, kde se přijímá rozhodnutí tří velmocí? Ne arbitráž, nýbrž diktát, rozhodnutí. I vy, pánové z národně socialistické strany, jste měli právo to věděti. Ale nejen že nemáme před sebou úplnou pravdu o Haagu, pravdu formální, máme-li ji jinak... (Ministr dr Beneš k poslancům strany nár. socialistické: On nerozumí správně textu, vykládá něco, co není pravda! Já to potom vysvětlím! - Posl. Stříbrný k min. dr Benešovi: To je hanba, že takhle mluvíte s poslancem, chovejte se slušně! V rakouském parlamentu takto ministr nesměl mluviti!) O té otázce pravdomluvnosti se s panem ministrem dr Benešem hádati nebudu, poněvadž bych musil předložiti dokumenty, kde pan ministr slibuje určité satisfakce, které nedodržel. Ostatně chcete-li, přijdu s tím při jiné příležitosti. Máte mou brožuru s fotografickými dokumenty, ve které jsem panu ministrovi odpověděl. (Posl. Bergmann: Tu jsme dali tam, co jsou napsány dvě nuly!) To jsou ovšem vaše argumenty! Nadávky, nepravda, kalumnie atd. Já říkám, že nemáme před sebou nejen všechny haagské dohody, nýbrž že nemáme ani všechny pařížské. Pan ministr o té věci mluvil v zahraničním výboru, ale texty nepředložil. Vyměnil s panem Loucheurem, předsedou komise pro východní reparace, několik dopisů povahy not, které nám však předloženy nebyly, ač maďarskému parlamentu předloženy byly jako integrující část pařížských dohod a při nejmenším směrodatné pro jejich výklad (ukazuje knihy). To jsou texty předložené maďarskému parlamentu. (Posl. dr Stránský: Ale v zahraničním výboru nám o nich referoval!) K tomu přijdu. Tedy nejen nesmíme úředně věděti tolik, co anglický parlament, ale ani ne tolik, co maďarská vláda předkládá parlamentu král. maďarského. Pan ministr úředně sněmovně nepředložil tyto dokumenty, třebaže o nich povšechně mluvil v zahraničním výboru:

1. Dopis pana ministra Beneše panu Loucheurovi, datovaný v Paříži dne 26. dubna 1930 a týkající se dávky z majetku.

2. Dopis pana ministra Beneše rov něž panu Loucheurovi, stejného data a specifikující pokud možno obnosy, které budou placeny do fondu A na základě našich pozemkových zákonů.

3. Dopis téhož data, rovněž pana Beneše, témuž činiteli a prohlašující, že určité spory, uvedené tam čísly, nepodléhají článku 1 II. dohody pařížské současně podepsané, která stanoví, že dnem, kdy nabude dohoda účinnosti, odpovědnost stran žalovaných ve všech sporech, které byly zahájeny do 20. ledna 1930 v souvislosti s pozemkovými reformami, náležejí výlučně t. zv. agrárnímu fondu.

Směrodatná povaha těchto dopisů je zjevna z té okolnosti, že je to vlastně odpověď panu Loucheurovi a ověřené kopie páně Benešových prohlášení předány byly panem Loucheurem předsedovi maďarské delegace.

Pan ministr - to docela loyálně přiznám hovořil o té věci v zahraničním výboru. Aniž bych výslovně mluvil o příčinné souvislosti, zajímá mne, že se tak stalo po publikování zprávy, že budu reklamovati celou řadu dokumentů v zahraničním výboru. Tedy v každém případě pan ministr přišel v poslední chvíli. Omezil se také na pouhé všeobecné sdělení a do rukou výboru texty nedal. Kde jde o dokumenty takové povahy, nestačí pouhé všeobecné informování členů zahraničního výboru. To je také vaše právo, to je právo každého člena posl. sněmovny. (Posl. dr Stránský: Vždyť vy jste je nežádal ve výboru!) Tato sněmovna může schváliti jen to, co jest jí úředně předloženo, nemůže schváliti, co částí předložených textů není. Co není částí předložených textů, nemůže míti a nebude míti u nás zákonité platnosti. A vy části těch tištěných textů nemáte. V Maďarsku ovšem platnost míti budou, protože tam jako část dohod sněmovně předloženy byly, kdežto u nás podobná platnost je vyloučena.

Jak je třeba míti texty, můžete posouditi z episody, která se stala v zahraničním výboru. Nejdůležitější z těch listů je list třetí, jenž podle čísel určuje, které spory nebudou upraveny článkem 1 dohody II. mimo arcivévodské statky. Pan ministr nám řekl, že tyto majetky budou kryty z fondu B. Já jsem si nebyl jist, zdali jsem dobře rozuměl. Já jsem poněkud opatrnější ve vyjadřování, než ukázal před chvílí zde pan ministr. Tedy, abych mu nekřivdil, konstatoval jsem, že takto jeho líčení chápu, že v dopise však o fondu B není vůbec řeči. Mám totiž znění, jak bylo předloženo maďarskému parlamentu. Dal jsem panu ministrovi příležitost, aby vysvětlil, rozuměl-li jsem dobře jeho tvrzení, nebo aby je doplnil. Pan ministr příležitosti nepoužil, ač se mnou o některých otázkách alespoň nepřímo polemisoval. A tak dnes musím říci, že o obsahu řečeného dopisu bylo tvrzeno něco, co v něm vůbec není.

Spory listem vyjmenované podle čísel týkají se, jak nám bylo řečeno, církevních statků. O tom pan ministr ve svém druhém exposé výslovně řekl, že v protokole byl učiněn dodatek - cituji - podle kterého "všecky církevní otázky mezi oběma státy se zřetelem k tomu, že ve věci byl zúčastněn také Vatikán, byly ponechány stranou; při tom si oba státy reservovaly své zásadní stanovisko".

Je tedy rozpor mezi výrokem pana ministra v zahraničním výboru a tímto sdělením. Rozpor je zvýšen sdělením pana ministra na jiném místě, že fond B úplně stačí, zejména když z něho odpadají spory církevní, jež budou řešeny jinak. Ptal jsem se, jak budou ty spory řešeny. Podle modu vivendi? Ale modus vivendi není zákon, ani smlouva; v mezinárodním právu je to prostě opatření z nouze, dočasné arrangement, které může býti kdykoliv vypovězeno.

Pan ministr mluvil tehdy o modu vivendi jako o skvělém řešení, ale dámy a pánové, skvělým řešením není nic, co ponechává jakoukoliv nejistotu. Takové řešení nepokládám za výhodu ani pro jednu, ani pro druhou stranu.

Pan ministr v té souvislosti ubezpečoval, že nechtěl nic tajiti a nikdy také nic tajiti nechce. Ohražoval se proti výtkám takové povahy jako nespravedlivým. Všechny dokumenty jsou prý k disposici kdykoli kterémukoli členu výboru nebo sněmovny.

To je sice hezké ubezpečování, ale pan ministr by nám musil vysvětliti, jak eventuelně mohu žádati předložení listin, o jichž existenci nevím? To je jistě značná záhada. Tedy nesporně v této věci pan ministr přišel hodně pozdě.

Co má neb nemá býti předloženo parlamentu, je podle pana ministra otázkou oportunity. Proč pokládá pan ministr za neoportunní sněmovně jako celku - nemluvím o zahraničním výboru - předložiti doslovná znění listů vyměněných Loucheurem, když mohly býti předloženy v parlamentu maďarském? Ono to přímo dělá dojem, jako kdyby pan ministr chtěl říci, že on předloží nebo nepředloží listy podle svého úsudku, že je to věcí jeho volného uvážení. A pan ministr si neuvědomuje dostatečně, že takto bezvýhradně mohl kdysi mluviti německý říšský kancléř s říšsko-německým sněmem nebo dokonce v jistých dobách rakouští ministři. Pan ministr je prostě povinen parlamentu předložiti vše, co státu ukládá jakékoli břemeno v jakékoli formě nebo co s uložením takového břemena souvisí. (Hlasy: To je demokracie!) To není věc oportunity, o které pan ministr rozhoduje sám.

Chtěl bych v této souvislosti právě se zřetelem na situaci, jak se tu utvářela, dotknouti se jiné věci. Pan zahraniční ministr pronesl ve výboru řeč, která byla také publikována, která by se dala nazvati obhajobou, eventuelně apologií. Říkal, že je nutno míti v lidi důvěru; užil také jiného výrazu. Měl jsem dojem, že pan zahraniční ministr nemluvil o důvěře politické, která záleží na názorech, kde mohou býti docela poctivé odchylky, nýbrž že pan ministr měl na mysli důvěru v sebe jako člověka.

Pan ministr řekl, že zahraniční ministr Československé republiky nemá býti pokládán za fackovacího panáka - odpusťte, dámy a pánové, to není můj výraz, to je výraz pana ministra; pan ministr vůbec často užívá prazvláštní terminologie. Ale užil toho výrazu a oposice ovšem musí reagovati. Ano, měly by býti u nás poměry, aby o slovu tak vynikajícího činitele, jako je p. zahraniční ministr, nebylo nikdy pochybováno. Bylo by také žádoucí, aby nikdy nejenom o něm, nýbrž o kterémkoli vedoucím činiteli v našem veřejném životě, pokud sám si to nevyvolal přímo vyloženě, nebyla pochybnost o jeho intelektuelní poctivosti. A je v tom kus tragedie, když dnes čsl. zahraniční ministr musí přicházeti se žádostí o pouhou lidskou důvěru. I to je tragedie, když zahraniční ministr téměř se srovnává s fackovacím panákem, on, muž, který r. 1919 přišel do republiky s tak ohromným mravním kapitálem. Ale já bych chtěl říci ještě tolik..... (Posl. B. Procházka: Ti trabanti @a la vy to dělají! - Posl. Stříbrný: Procházka tě nemůže urazit!) Já si to spravím s vámi potom. Já jsem chtěl jenom ad informandum věděti, zdali je v československém parlamentě obvyklé takto mluviti. (Posl. B. Procházka: Takhle mluvit ne!) Já mluvím parlamentárně.

Ale p. ministr by se měl zamysliti nad svým postupem nejenom poválečným, nýbrž dokonce počínajícím jeho příchodem do Paříže ještě za války. Měl by si uvědomiti, že prostě není lidsky možno, aby alespoň u veliké míře nebyl přivodil tuto situaci sám.

V politickém životě a v dějinách vůbec vyskytují se individuality, nad nimiž visí veliký otazník a jichž každé slovo a každý čin je nutno stále zkoumati a stále obhajovati, třebaže nejsou nikdy přímo usvědčeny. Veřejnost má zdravý instinkt, jmenovitě v otázkách přímosti charakteru a může se mýliti dočasně, ne však na konec a trvale. Pouhá zloba nepřátel nikdy nestačí na vyvolání nedůvěry často nabývající povahy přímo živelní. (Posl. B. Procházka: Vaše slova jí též nevyvolají, buďte bez starosti!) Já se také o to nepokouším.

Vysvětlení alespoň u veliké míře je vždy nutno hledati v povaze příslušného činitele, a to také dělá moderní biografie, na př. Emil Ludwig, docela oblíbený u nás; klasický doklad toho - jeho životopis Viléma II.

Já bych nechtěl sahati k příliš odlehlým příkladům právě v této části své řeči, ale snad by neškodilo, kdyby si někteří činitelé u nás prostudovali životopis amerického státníka Aarona Burra, muže neobyčejných schopností, jenž dosáhl vysokých hodností a jemuž r. 1800 do presidentství scházely hlasy jediného státu. Byl poražen, aby stál později před soudem pro velezradu, a byl poražen hlasy odpůrců svého protikandidáta Jeffersona, poněvadž nad ním věčně visel otazník. A pozdější události ukázaly pravdu a odůvodněnost tohoto otazníku. Nedávno vyšel jeho životopis, apologie, omluvy, vysvětlování a jeden americký kritik na to odpověděl: "Ano, je to všechno hezké, ale co je to všechno platné, když stále se musí vysvětlovati, stále se musí hájiti." Docela poučná episoda.