Tyto otázky byly již dávno řešeny v panevropské literatuře a byly dávno zodpovězeny, byť i nejednotně způsobem podle mého mínění rozptylujícím obavy, zvláště pokud jde o poměr kontinentu k Americe. Byly vzneseny i jiné obavy. S německé strany byly uplatňovány obavy, že zde jde o kulisu, za níž se skrývají určité zvláštní zájmy Briandovy a Francie. Dámy a pánové! Tyto pochybnosti jsou velmi srozumitelné. Neznamená to nedůvěru proti osobě Briandově, jehož idealismus známe, přes to že víme, že jeho idealismus byl vždy jistě temperován věcně politicky, ani nedůvěru vůči francouzskému národu, jemuž lidstvo dojista děkuje za mnohý čin vykoupení a za mnohou myšlenku vykoupení. Skepse byla vyvolána především okolností, že právě nynější režim ve Francii udělil Briandovi plnou moc, aby vystoupil s takovým krokem na veřejnost, nynější režim, u něhož se ovšem domýšlíme, že mu neleží tak příliš na srdci zájmy evropské solidarity jako určité francouzské zvláštní zájmy, umožňuje-li tak závažný diplomatický krok. K tomu přistupuje, že také obsah Briandova memoranda jest příčinou mnohých pochyb. Jest nám všem jasno, že nutnosti vedoucí k Panevropě jsou v nejprvnější řadě rázu hospodářského. Přesto však Briand podtrhuje s průhlednou úmyslností podřízení hospodářské otázky otázce politické a slučuje zbytečně s celým plánem již do omrzení projednávanou, tak zvanou otázku bezpečnosti.

Analysuji-li kritiku, přicházím ještě k jedné pochybě, jež byla také zde vyslovena, pochybě, která jest, jak se zdá, mezinárodní. Mluvil zde o ní nejen kol Hajn, nýbrž i Briand sám mluvil o tom ve svém memorandu a říšský kancléř Brüning se o tom zmínil. Myslím na úzkost stran zachování vlastní suverenity. A tu mně tedy dovolte, abych se přiznal jako naprostý kacíř vůči ideálu suverenity. Nepatřím ke kelsenské škole a odmítám naprosto přeměnu, jež se tam provádí. Stojím však na stanovisku: suverenita jest historická kategorie, jež plnila svoji úlohu již od století. Chceme-li však pojem suverenity ještě dále vléci - proti čemuž nic nemám, poněvadž se používáním tohoto tradičního pojmu snad mnohdy vyhneme delším opisům, to jest celá hodnota tohoto názvosloví nutno si uvědomiti, že pojem suverenity není nic jiného, než pojem čistě formální. Znamená, že na území vlastního státu nesmí býti vyšší moc, než vlastní moc státní s výminkou, že vlastní státní moc přenechala dobrovolně určitá příslušenství organisacím nadstátním. Kdyby dnes někdo vstal a tvrdil, že státy vydaly svoji suverenitu v šanc nebo ji zmenšily, když ponejprv přistoupily ke světovému poštovnímu spolku, smáli by se všichni a přece není přistoupení k světovému poštovnímu spolku in nuce nic jiného než to, co se ponejvíce označuje za porušení suverenity, nic jiného než odevzdání náležitostí organisaci, jíž vlastní stát jako plnoprávný člen přináleží, vlastní stát, který, je-li ještě nad to organisace vybudována na zásadě jednohlasnosti, dokonce může překaziti, aby se něco stalo, co se mu nehodí. Chce-li kdo pracovati proti Panevropě se strašákem suverenity, pak to, myslím, není až do konce promyšlená argumentace. Myslím naopak: malý stát jest ve své tak zvané suverenitě, kterou bych raději nazval politickou nezávislostí, podstatně více ohrožen v každém politickém spojenectví s některou velmocí než svým členstvím v některé nadstátní organisaci toho složení, jaké snad vykazuje Společnost národů. Avšak při posuzování všech těchto projektů musí nám býti jasno, že u nich není rozhodující forma organisační, není rozhodující program činnosti, nýbrž že jsou rozhodující myšlenky, jimiž jsou organisace ovládány. Viděli jsme to u Společnosti národů. Společnost národů nebyla s počátku nic jiného - ať se to jak chce schovávalo než nástrojem vítězných států, aby podržely to, co si vzaly. Až když se vítězná Dohoda uvnitř rozpadla, když k tomu přistoupili noví členové Společnosti národů, když si neutrální státy uvědomily svůj vliv, dostala Společnost národů Janusovu hlavu: jedni chtějí ještě, aby pracovala jen ve smyslu starého věcně politického založení, druzí chtějí, aby se vzchopila ke své vlastní činnosti. Mezi těmito oběma extrémy se potácí ještě dnes sem a tam a svůj úkol splní teprve tehdy, až budou trochu zapomenuty vedlejší pohnutky mnohých jejích zakladatelů a dojde k tomu, aby z ní byl vytvořen onen nástroj solidarity, jímž musí bezpodmínečně býti. Tak to půjde také s Panevropou. Ale rozhodujícím není aparát Panevropy, nýbrž rozhodující je duch Panevropy. Chtějí-li teď mnohé státy do tohoto aparátu vnášeti vedlejší účely a zvláštní egoismy, nebudeme moci tomu zabrániti, ale my se proto nesmíme zříci toho, vytvořiti aparát, nýbrž bude úkolem všech oněch, kdož to poctivě myslí s Panevropou, aby panevropskou myšlenku prosadili vůči všem postranním snahám.

Neboť že jest organisace Evropy nutnou - ať se již jmenuje Panevropa či jinak, na jménu nezáleží -, o tom dnes nepochybuje žádný vážný člověk, který jest si vědom odpovědnosti vůči budoucnu. Odvažuji se říci, že agrární tíseň by vypadala zcela jinak, kdyby zde byla agrární situace pro celou Evropu a ne pro každou jednotlivou evropskou zem. A mluví-li se o racionalisaci průmyslové výroby, pravím, že každá racionalisace průmyslové výroby, jež se provádí v malých územích, jest bezcenná, a že skutečně může pomoci jen racionalisace průmyslové výroby v hospodářské oblasti tak veliké, jako ji tvoří evropská pevnina. To jsou nezbytnosti, ať se již na věci díváme s politického či sentimentálního stanoviska.

Očekáváme od československé vlády, že zaujme při všech obavách, jež máme sami, při všech obavách, jež snad má sama a jež snad jsou jiného původu než naše, vůči zásadě Briandova plánu sympatické stanovisko, s výhradou přezkoušení všech jednotlivostí a s nutnou reservou, o níž pan ministr mluvil a se kterou souhlasím. Vznáším však žádost na pana ministra zahraničí, aby při stanovení zásad naší odpovědi Briandovi nebyl parlament postaven před hotovou skutečnost, nýbrž aby parlamentu se dostalo spolupráce. Respektuji naprosto hranice mezi mocí výkonnou a parlamentem. Odpověď na notu in formali jest věcí ministerstva zahraničí, případně vlády. Ale o zásadách, jimiž má býti tato odpověď vedena, nechť podá pan ministr zprávu v zahraničním výboru, chce-li, ve schůzi důvěrné, aby byla zahraničnímu výboru dána možnost, aby se vyslovil k zamýšleným vůdčím myšlenkám. Byl bych panu ministrovi vděčným, kdyby chtěl ve svém závěru říci, zda zamýšlí mému popudu vyhověti čili nic.

Mluvil-li jsem o tom, že vyřízení dohody v Haagu a Paříži umožnilo panevropský výpad Briandův a že se tím přechází k určitým příznivým účinkům dohod, chtěl bych nyní dále prohlásiti, že dohody zajisté také umožnily všestranně pozorovaný jiný způsob řeči pana ministra zahraničí vůči Maďarsku. Vítáme tuto změnu tónu a jsme ochotni, chce-li pan ministr zahraničí tento tón zachovati a také stvrditi skutkem, jej podporovati. Tím více litujeme, že v rozpravě mnozí řečníci mluvili proti Maďarsku způsobem, který byl s to, aby setřel dojem korektního stanoviska ministra zahraničí.

Zvláště však vítáme poznání pana ministra zahraničí - cituji teď doslovně - že "politika spravedlnosti národnostní je jedna z nejsilnějších zbraní pro náš stát". Bohužel se tohoto poznání po 12 let vůbec nepoužilo, bohužel jsme i dnes ještě také vzdáleni toho, že by se tohoto poznání použilo přiměřeně. A přece jsme s německé strany zjistili - vzpomínám prvé řeči, kterou jsem měl ve sněmovně před 10 lety - opětovně, že vyřízení vnitřních národnostních otázek jest nejen v zájmu německého nebo maďarského obyvatelstva, nýbrž v nejeminentnějším slova smyslu zájem samotného státu. Myslím, že se pan kol. dr Stránský zásadně postavil na totéž stanovisko jako ministr dr Beneš. Jen použil jedné slovní hříčky, ke které jest třeba určitého vysvětlení. Pravil: "Panevropa! Dobrá! Ale dříve Pančeskoslovensko!" Myslí tím Pančeskoslovensko, jako si představujeme Panevropu, bez hegemonie, vybudované na základě solidarity všech národů, či myslí Československo jako útvar, v němž jest nadvláda jedné z národností? (Posl. dr Stránský: Loyalita!) Odmítáme pro Panevropu absolutně všecko, co by vedlo k hegemonii některého státu, odmítáme také pro Československo za všech okolností každý útvar, při kterém by jednomu národu připadla nadvláda nad ostatními národy státu. (Souhlas.)

Československo má svůj bezpečnostní problém jako každý jiný stát. To jest ode dávna známo a jest snaha tuto bezpečnostní otázku zdárně vyřešiti zbrojením a politickým spojenectvím. Já však pravím, podtrhuje slova ministra zahraničí, že zvláštní bezpečnostní otázka Československa dá se uspokojivě vyřešiti jen tím, že uvnitř státu dojde k národnostnímu míru, že otázka národnostní bude vyřízena, že všichni občané státu mají na státu zájem. Také dobrá zahraniční politika počíná, jako dobročinění, doma, a provádí-li pan ministr zahraničí v tomto smyslu svoji zahraniční politiku také směrem vnitřním, jestliže také jeho vliv na vnitřní politiku zastupuje poznání, které nám ve výkladu vysvětlil, poznání státní nutnosti národnostního míru, pak mu nezazlíme toto zdánlivé překročení jeho kompetence a tento zdánlivý zásah do suverenity vnitřní politiky, nýbrž budeme ochotni jej bezvýhradně v těchto snahách podporovati. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Mareš.

Posl. dr Mareš: Slavná sněmovno! Před několika měsíci byla tu provedena debata o exposé ministra zahraničí, které se zabývalo výsledky konference haagské. Dnes máme před sebou smlouvy, jednak haagské, jednak pařížské a příslušný doprovod ministra zahraničí. Nestranný pozorovatel při debatě v lednu a únoru a nestranný čtenář při čtení části našeho tisku neodnesl si zajisté dobrý dojem o správné orientaci naší čsl. veřejnosti a o správném hodnocení celého díla. Doufejme, že tato naše debata bude poněkud důstojnější našeho státu a zejména našeho parlamentu.

Dosah haagských ujednání byl jednak částí naší veřejnosti, zpracované příslušným tiskem, jednak některými zástupci parlamentu chápán příliš úzkoprse s jednostranného hlediska té které politické strany a zejména s hlediska potřeb vnitřní politiky. I v jiných státech zahraniční politika podléhá kritice, ale kritikové snaží se při tom svou kritikou zdůrazniti zájem státu. U nás výsledky zahraniční politiky a zejména haagská jednání sloužily - a doufejme, že tomu nebude vždy tak - za vítanou příležitost vyříditi si osobní a politické účty a hověti sensacechtivosti určité části naší veřejnosti, beztak pro pochopení naší zahraniční politiky dosud málo vychované.

Ministr zahraničí v zahraničním výboru udílel nám lekci, pokud se týče kritiky. Domnívám se, že této lekce bylo potřebí jen na určité směry. Ti, kteří ve své kritice zabíhají za rámec věcnosti a slušnosti, zapomínají, že hrají vysokou hru tím, že nechápou, že nemůže jíti o osobu, nýbrž že jde o to, abychom ve svém politickém životě pro posuzování a kritiku zahraniční politiky vypěstovali určitou tradici, resp. abychom vzhledem k mnohotvárnosti a extrémnosti našeho vnitřního politického života problém zahraniční politiky poněkud od vnitřní politiky odpoutali. Ministr může míti velmi dobré nervy, ale stát je citlivější! Padlo-li slovo, že ministr nemůže býti fackovacím panákem, může jím tím méně býti stát a jeho zájem. Bylo-li již tehdy uznáno a sněmovnou na vědomí vzato, že haagská ujednání jsou jakýmsi mezníkem v naší politice zahraniční, musíme to uznati obzvláště dnes, kdy pařížská konference a smlouvy pařížské odstraňují, aspoň celkově vzato, poslední, řekl bych, trosky války a znamenají úplnou její likvidaci.

Opustilo-li Československo versailleské síně s vědomím, že mu osud po dlouhém utrpení dal, co mu náleželo, pak dohoda v Haagu a v Paříži tento dějinný příděl teprve zabezpečuje. Netřeba co tajiti a netřeba se skrývati za neplodnou kritiku a vyzdvihovati některé podřadné detaily ve smlouvách nám předložených. Řekněme otevřeně, jsme s výsledky práce naší zahraniční delegace s ministrem zahraničí v čele spokojeni. O více se tu jednati nemusí. Výsledky netřeba vítati s jásotem, jak bylo vytčeno při debatě o Haagu. Potřebujeme jen konstatovati, že jsme se zavázali platit a byla by to divná theorie, která by dnes chtěla tvrdit, že jsme nikdy nevěřili, že budeme tolik moci platiti. Zaváži-li se k placení, pak musím také chtíti platiti. Co platíme dnes po pařížské dohodě, nijak nás netěší. To neříkám proto, že bych nedocenil výsledek jednání, ale nikoho nikdy netěší, musí-li vůbec platiti. Ale při střízlivém a kritickém posudku musíme se přiznati, že Československo uzavírá po Haagu a Paříži svoji bilanci velmi příznivě a jde do nové doby, do dob klidu a míru, s daleko menšími ztrátami, než jde Francie, Belgie, Anglie, Srbsko, Polsko, Rumunsko atd. Byli jsme povinni zaplatiti 31.395.2 mil. Kč. Dle výpočtu ministra Engliše zavázali jsme se zaplatiti 1.189 mil. Kč. Bylo nám tedy sraženo 30.206.2 mil. Kč. Po srážkách, které nutno učiniti podle čl. 203 smlouvy saint-germainské a čl. 196 smlouvy trianonské, můžeme čistý náš zisk počítati na 25 miliard. Jiní přede mnou vypočítali a jiní po mně budou přesně číselně tuto naši úlevu vypočítávati a nemyslím, že číslice budou jiné, budou-li stále opakovány. Při tak velké věci, jako je likvidace celého válečného problému s jeho důsledky, tato hra s ciframi může býti sice pro naše národohospodářství a naši finanční politiku velmi důležitou, ale s hlediska celostátní naší posice v novém světě, s hlediska toho, že kráčíme do nových dob a že teď můžeme celou svoji energii věnovati dalšímu vývoji našeho státu, že víme teď, co jsme dlužni, víme teď, co si můžeme dovoliti v budoucnu a co ne, s tohoto hlediska je toto počítání poněkud menšího významu.

Mnoho debaty zabrala, a snad zase již zbytečně, otázka, zda tyto smlouvy měly před ratifikací, zejména jedna jich část, býti předloženy Národnímu shromáždění. Jsme pro naprosté šetření práv parlamentu. V zájmu klidného vývoje našeho vnitřního života státního nedovolíme, aby parlament ve smyslu daných zákonů byl přehlížen. V daném případě však toto formální stanovisko zdá se býti zase takovou příležitostí, aby kritika byla svedena na jiné pole. Pro mne je rozhodujícím, že formální postup usnesla vláda. A celé vládě nutno adresovati výtky, jsou-li nějaké a jsou-li na místě, ale ne ministru zahraničí, který v tomto směru jen koná, na čem se vláda usnesla. A členové vládní většiny mohou najíti jinou cestu, aby, a to s větším úspěchem, omyly vlády korigovali a zejména se ohradili proti tomu, aby sporné právní otázky, pro vývoj parlamentu praejudicielní, řešil nějaký sbor poradní. Bylo by si přáti, aby se také v našem parlamentě vžila tradice, resp. vytvořila tradice, která by byla vodítkem pro jiné příležitosti. Ale tradice se nevytvoří, když jednou titíž kritikové vytýkají ministru zahraničí, že nejde do plena a že se skrývá v šero v zahraničním výboru, po druhé však zase, že prý s "divadelním gestem" jde přímo do plena. To je pohádka o vlku a jehněti.

Československo má jednu velkou etapu za sebou. Na konci této etapy jsou haagské a pařížské dohody. Tyto dohody budou vždy dějinným mezníkem v životě našeho státu. Československo ukončilo své osvobozenecké dílo a může, chce-li a bude-li chtíti a budou-li chtíti jeho sousedé a bude-li chtíti celý svět, věnovati se klidné práci uvnitř, může pečovati o zvelebení svého hospodářství, své sociální politiky, svého průmyslu, zemědělství a může se státi propagátorem a podpůrcem všech dobrých myšlenek a snah.

Ze smluv vymizelo nešťastné a odiosní slovo: poplatek za osvobození. Nešťastné proto, že tak mnohým kalilo radost z díla zdařeného, a odiosní, že druhým dalo příležitost, aby aspoň něco vytkli. Je to sice lhostejné, poněvadž obsah, "povinnost placení totiž", zůstal, ale pod jiným titulem. Ale je charakteristické pro naši kritiku, že sloupce tisku byly vyplněny mravním rozhořčením nad tímto slovem, ač já se nestydím za to, že svoje osvobození jsme si museli také vykoupiti. A nestyděli se za to ti, kdož v roce 1919 dali k tomu souhlas, aby toto slovo do úmluv se dostalo. Vlk se nasytil, koza zůstala celá. Poplatek za osvobození tam již není, ale příspěvek na válečné náklady tam zůstal.

Ministr zahraničí ve svém exposé podtrhuje zejména význam úmluv potud, pokud skýtají naději na klidnější soužití s naším sousedem Maďarskem. Bude věcí maďarské demokracie, aby si s tamními vládci vyřídila, proč požadavky několika maďarských velkostatkářů mezi sousedními státy, tedy námi a Maďarskem, měly býti příčinou napětí. Jde o tak zvanou otázku optantskou. Maďarsko, jak známo, zuby nehty se bránilo uznati junktim mezi reparacemi a požadavky optantů. Maďarsko s tímto svým stanoviskem neobstálo, junktim byl sjednán a Maďarsko má tu jedinou výhodu, že peníze, které samo bude platiti, zůstanou z části v zemi. Zase se mi zdá býti ne snad zbytečným, ale méně důležitým, rozváděti široce a dlouze, zda naši velkostatkáři dostanou méně než maďarští. Zde přijímám naprosto bez výhrady vysvětlení ministra zahraničí, zejména vyzdvihuji potěšitelnou okolnost, že Maďarsko je zbaveno možnosti zneužívati otázky optantské pro další své nekalé plány a pro rušení jakýchkoliv snah smířiti a sblížiti středoevropské státy. Jen tak trochu přece mám pochyby o tom, zda vzhledem k tomu, že Maďarsko se nevzdalo článku 250 mírové smlouvy trianonské, zda přece se nepokusí v budoucnu utíkati se k rozhodčím soudům, tedy k novým procesům. Pan ministr zahraničí praví sice, že tento článek odumře automaticky tím, že pozemková reforma bude skončena a že tento článek chrání maďarské příslušníky jen a výlučně, pokud by se byla provedla válečná likvidace v době mezi podepsáním příměří s Rakousko-Uherskem a uvedením míru trianonského v platnost. Snad by bylo bývalo nebezpečí, že vzdání se tohoto článku bude považováno za jakousi revisi trianonského míru, menší v poměru k výhodě, která by vznikla, kdyby se bylo Maďarsko vzdalo. Při této příležitosti nutno vyzdvihnouti, že mnoho průtahů a mnoho těžkostí zavinila naše administrativa, pověřená prováděním pozemkové reformy. Oč by jednání v Haagu a v Paříži bylo bývalo jednodušší, kdyby pozemková reforma byla bývala vyřízena? To by se bývalo zajisté mohlo státi, kdyby naše administrativa nebyla do pozemkové reformy tahala věci, které tam nepatří. Pozemková reforma, přesně dle zákona provedená, mohla býti dávno zkoncována. Domnívám se, že naše delegace měla asi dosti obav, když hájila celé dílo pozemkové reformy, aby nemusila býti také nucena hájiti to, co se v pozemkové reformě hájiti nedá. Musíme s povděkem konstatovati, že se ministru zahraničí podařilo uchrániti toto dílo jakéhokoliv doteku zvenčí. Kolik ministrů bychom však potřebovali a kolik dohod a jednání, abychom toto veledílo uchránili v jeho čistotě a kráse také uvnitř! Mohl bych se domnívati, že aspoň tam, kde se nám sousedé přímo dívají za plot, bude snaha pozemkovou reformu vyřešiti správně. Uvádím jen jeden příklad. Na statku knížete Dittrichsteina na Mikulovsku byla provedena pozemková reforma tak, že velkostatkáři bylo zabráno pro drobný příděl jen asi 30 ha, zatím co z volné ruky směl odprodati činitelům, pozemkovým úřadem označeným, přes 220 ha. Zaměstnanci připravení o chléb, jimž reservováno asi 15 až 20 ha, nemají dodnes ani půdy, ani zaměstnání, ani odbytného, a čekají od listopadu loňského roku na splnění čestných slibů, které jim byly dány. A není moci, která by dovedla takovýmto poměrům učiniti přítrž, ač zaměstnance v tomto jejich požadavku chrání zákon. Podobná situace je na Valticku na panství knížete Liechtensteina. Lesní reforma vykazuje také řadu takových stínů, ač zákon staví příděl lesů obcím vedle přídělu státu, celá řada obcí a měst marně se domáhá přídělu lesů, zatím co jeden velkostatek za druhým je propouštěn ze záboru. V exposé ministra zahraničí se objevuje také pasus, který snad není míněn tak, že by i do budoucna tyto úmluvy zakazovaly jakoukoli změnu našeho zákonodárství, kdyby mělo postihnouti také majetek cizích příslušníků. Doufám, že tak to míněno nebylo.

Doufáme, že optimismus ministra zahraničí ohledně lepšího soužití s Maďarskem, který byl vděčně kvitován i se strany oposice, bude v budoucnosti potvrzen. Nemíním, že máme s maďarským národem mnoho sporů, ale nedemokratický režim, který dnes v Maďarsku vládne, těžko bude moci odvraceti pozornost vnitřní demokracie a vlastního obyvatelstva jinam než do zahraničí, kde tento systém se stále bude snažiti hledati nové zbraně k novým pokusům o kalení vod. Poslední groteskní historie s pretendentem trůnu Ottou Habsburkem není zrovna vábným znamením na nebi. Je to sice groteskní nápad několika skupin monarchistických, ale může-li se tak díti v době takové hospodářské deprese a víme-li, že Maďarsko a jeho vláda je silně ovlivňována takovými skupinami, pak můžeme jenom doufati, že k životu se hlásící demokracie dovede podobným šíleným nápadům zabrániti. Ve svém exposé ministr zahraničí výslovně vyzdvihuje, že politika spravedlnosti, míru a konstruktivní práce na venek, politika spravedlnosti, národnostní, hospodářské konsolidace a rozumné spolupráce všech stran a tříd uvnitř bez zbytečných přehánění na jednu nebo na druhou stranu, to je a bude jedna z nejsilnějších zbraní pro náš stát. Zde byla řečena mužná slova, ale co si s těmito slovy počneme v té naší nynější vnitropolitické bídě národnostních nesnází? Budou míti účinek, že provedeme také v našem vnitropolitickém životě jakousi haagskou a pařížskou dohodu v malém měřítku tak, aby nebylo vítězů a poražených? Nestačí stále se oháněti tím, že v našem národním státě netřeba žádného vyrovnání, když na druhé straně jest zjevně viděti, že veliká část naší energie celostátní jest těmito nedorozuměními vázána, vázána odstraňováním mnohých nepříjemností. Nutno otevřeně říci, že se na spolupráci se svými menšinami namnoze díváme s úzkého hlediska našeho předválečného národního odboje. Bránili jsme se proti odnárodnění. Dnes takového nebezpečí není. V samostatném československém státě netřeba, abychom byli přecitlivělí, nervosní. Musíme si uvědomiti, že jakékoli sblížení jest úspěchem celého státu, tedy úspěchem v prvé řadě naším. Více státnosti a méně šovinismu! Méně animosity a více reální spolupráce! Netřeba v každém nedostatku, ať ve školství nebo jinde, spatřovati ihned animositu státu vůči minoritní národnosti. Špatně vybavená německá technika v Praze najde kamarády v našem území na jižní Moravě, kde české školy menšinové, jako v Liliendorfu, v Milfroně, v Šafově, v Jaroslavicích, v Hnánicích jsou umístěny naprosto nedostatečně, kde jediná česká střední škola ve Znojmě, gymnasium, je v nájmu v obecní budově, atd. Národ německý je početný a čítá přes 60 mil., nemůžeme přehlížeti, že naši Němci jsou jeho součástí. A Němci nesmějí přehlížeti, že po dlouholetém útisku jsme v mnohých směrech citliví, že se bojíme o nabyté a že je třeba trochu času, abychom znalostí obou jazyků, znalostí kultur obou národů si porozuměli a navzájem získali důvěru.

Ministr zahraničí ve svém exposé prohlásil, že zahraniční politika musí býti jakousi synthesou vnitřní politiky a vnitřních poměrů. Zdá se mi však, že této synthesi učinil příliš velkou koncesi, když na dotaz o hnutí panevropském prohlásil, že zahraniční politika zkoumá všechna hnutí, a když upozornil, že ve formulaci panevropského hnutí jsou některé věci, ke kterým budeme museti zaujmouti stanovisko kritické nebo velmi jasnou reservu. Takovou reservu formuluje k plánu Panevropy bez Ruska nebo bez Anglie. Troufám si vytknouti zde přílišnou dávku opatrnosti, vedenou snad přílišným ohledem na obavy, s určitého místa pronesené. Kdybychom takto opatrně a příliš opatrně museli vždy přihlížeti k výtkám jednotlivců nebo malých skupin, pak bychom se museli vzdáti vůbec jakési pevné linie v zahraniční politice. Toto opatrné stanovisko je v rozporu s dosavadní politickou linií ministra zahraničí a mohlo by se dostati do rozporu s názorem jiných širokých kruhů ne proto, že snad by panevropské hnutí bylo již skutečně velkým hnutím, nýbrž proto, že na kterékoli hnutí, které sebe menší měrou přispívá ke konsolidaci a k zabezpečení světového míru, musí s naší strany býti reagováno ne opatrně, nýbrž vřele, s celým zápalem, kterého československý národ je schopen. Aby národy, státy a lidé se sblížili, k tomu musíme přispěti kdykoliv a kdekoli, chceme-li míti klidné svědomí, že jsme se nevyhnuli ničemu, co v budoucnu může zabrániti novým válkám, které by neničily jen města, nýbrž vyvraždily celá pokolení. Při tom ani nepadá tak na váhu, že toto hnutí dostalo zvláštní význam návrhem ministra zahraničí francouzského Brianda na utvoření federace států. I kdyby to byl jen výborný taktický tah - Briandovi možno odpověděti jen "ano" nebo "ne", bude pro Francii vždy úspěchem, neboť "ano" ukáže přátele "ne" ukáže, kde se skrývají inspirátoři budoucích zápletek. Československo v srdce Evropy položené se svým vyspělým hospodářstvím a s tím, co po 3 staletích dosáhlo a co má, musí se bez výhrad postaviti tam, kde se jedná o mír a telegram a předmluva musí v tomto kontekstu býti samozřejmostí. Formulace bez Anglie a Ruska musí prý buditi u nás nedůvěru. A proč? Nezbude z Evropy ještě dosti, aby to stálo za pokus sblížiti to ostatní? Máme čekati, až dílo zkázy bude tu? Anglie není velmocí jen evropskou a Rusko šlo na východ a v koncernu ostatní Evropy by mělo míti Československo tak málo síly a sebedůvěry? Cíle jsou přece jasné a přespříliš Německo přeceňujeme. To není již to Německo a nebude nikdy, o němž snila Naumannova "Mitteleuropa", poněvadž není již Rakousko-Uherska. A právě proto, že v různých oblastech Evropy dějí se divné věci, tak na př., že v Postupimi zakládají novou německou monarchii a že na slavnostech svatého Emericha v Maďarii chtějí korunovati Ottu Habsburského maďarským králem, že z Florencie, z Livorna a z Milána je slyšeti mluvu Viléma II., právě proto je nutno hájiti každou akci, která přehluší toto volání a která zasáhne, kam Společnost národů nemůže. A naše suverenita? Kdo se o ni bojí? Není to pojem, který dnes nemá již onoho obsahu, který měl kdysi. Dnes je stát odkázán na sousedství jiných států a musí žíti v souladu s nimi. Dnes přirozeným vývojem věcí nemůže suverenita býti již bezohledností. Neznamená nic jiného, než naši vnitřní a vnější neodvislost. Nemůže však býti fetišem, jakým byl kdysi pojem soukromého vlastnictví. Stát již v jiných oborech vzdal se suverenity. Každou konvencí dotýká se této suverenity Společnost národů, mezinárodní úřad práce je také takovým dotekem naší suverenity. Neodvislost, ano, ale co mně pomůže neodvislost, kterou zničí běsy války? Od suverenity státu jde normální vývoj k suverenitě mezinárodní solidarity.

Abych se vrátil k evropskému hnutí. Uznejme, že pro tak vysoké cíle nutno národ vychovati. Nutno seznámiti československou mentalitu s mentalitou cizí. Ministerstvo zahraničí může zde blahodárně působiti podporou zahraniční propagandy, výměnou profesorů, vyučováním cizím jazykům atd.

Ministr zahraničí našel vřelá slova pro to, že přichází čas, kdy můžeme po probojované vítězné této etapě jíti k dalšímu zdokonalení našeho státu. Může býti ujištěn, pokud bude sledovati tuto politiku míru, sblížení národů a států, že najde plnou podporu bez ohledu na svoji osobu, zástupců pravé demokracie. 8 milionů mrtvých, 15 milionů invalidů a 30 milionů raněných volá nás k odpovědnosti. Může býti pro Československo těžká volba mezi hesly: krásné pušky, krásná děla - zpátky pušky, zpátky děla. Neplatí pro Československo, co řekl ministerský předseda francouzský pro Francii: "Což není pro naši generaci nejkrásnějším ideálem, aby vytvořena byla Francie klidná, silná a vzkvétající, nahrazující jakostí své kultury své číselné nedostatky?" Mrtví vydali ze sebe všechno. Živí ať dají, co je v nich.

To platí také pro Československo.

Z těchto důvodů budeme pro ujednání haagská a pařížská hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Hrubý. Uděluji mu slovo.

Posl. Hrubý: Ministr zahraničí tohoto kapitalistického státu pan Beneš podal zde exposé o jednání v Paříži a Haagu a říká, že z jednání vyšlo Československo s úspěchem. Úspěch spočívá pravděpodobně v tom, že Československo platilo a zaplatí na 45 miliard Kč za své osvobození. Sporná otázka s Maďarskem, ze které prý podle ministra Beneše vyšlo Československo rovněž s úspěchem, vynesla Československu placení 80 mil. Kč ročně. Nás nezajímá, vyšlo-li Československo z jednání s úspěchem čili nic, nás zajímá, kdo to vlastně bude platiti. To je ten problém. Kdo zaplatí ty ohromné miliardy? Zaplatí to ti, kteří mají ohromné milionové zisky? Zaplatí to Rotschildové, Weimannové, Preissové, správní radové bank, ministři, zkrátka buržoasie, která z krve pracujícího lidu žije v pohádkovém přepychu?