Doufajíce, že se učiní vše, co je možno v tomto směru jmenovitě dnes, kdy každý hledí uhájiti svoji existenci, budeme ovšem hlasovati pro tyto předlohy.

A nyní dovolte mi, vážení pánové, několik slov v osobní věci. Včera mluvil s tohoto místa o této předloze starosta města, ve kterém mám svůj statek, německo-nacionální dělnický poslanec, pan kol. Lev Schubert.

Lituji, že je nepřítomen, poněvadž si rád vyřizuji tyto věci z očí do očí. Tento pán je velmi charakterní Němec v tom smyslu, že své názory národní dovedl také učiniti, řekl bych, jaksi živými tím, když jako berní úředník měl nastoupiti a konati službu pro náš stát ve Fulneku, odepřel složiti přísahu republice a musil býti svého úřadu zbaven. On vzal na sebe tuto nevinnou situaci a dal tím na jevo, jaké jest jeho stanovisko k tomuto státu. Je přirozené, že tento pán není zvláště nadšen, že v tomto Fulneku jsem koupil s panem Chrastinou statek zabraný. A znovu to opakuji, poněvadž "Lidové noviny" s velikou chutí otiskují taková cukrátka, pokud jde o národního demokrata, a přes to, že jsem s tohoto místa mluvil proti insultacím pana posl. Schollicha. Koupil jsem zabraný velkostatek se svolením Pozemkového úřadu a tento velkostatek byl dále předmětem záboru a přídělu. Mně bylo bráno, resp. musil jsem ve zkráceném přídělovém řízení postoupiti velkou část půdy za menší peníze, než kdybych ji byl prodal z volné ruky. Žádný zbytkový statek jsem nedostal, nýbrž jsem jej koupil od bývalých princezen belgických. Tento statek za celou dobu své existence prokázaně patřil vždycky Čechům, snad s jedinou výjimkou opavského průmyslníka pana Čejky, později barona z Bahrenfeldu, který, nechci říci, že byl Čechem, třebas se jmenoval Čejka, poněvadž to koupil teprve r. 1887 od české šlechtické rodiny hrabat z Vrbna. Od něho to koupil Filip belgický, bratr Leopoldův a konečně od kněžny z Vendome a její sestry jsme koupili tento zabraný statek my.

Pan starosta Schubert cítil se dotčen mojí předvčerejší řečí, ve které jsem upozorňoval na stížnosti, které mně byly předneseny v pondělí tohoto týdne na schůzi v Orlové a v Karviné, jak v závodech dr Larische jsou čeští dělníci, hlavně mistři a vyšší zaměstnanci utiskováni, jak český člověk, který se do nedávna cítil chráněn státem, je vytiskován ze svých hospodářských posic a dávají se mu horší, poněvadž se drží českých stran, nejenom naší, a jak českost jako za Rakouska je podnětem k sociálnímu útlaku. Poukázal jsem, že zatím co my jednáme vůči Němcům - podle mého a našeho přesvědčení - více než loyálně, poněvadž jim dáváme více, než jsme povinni, a chceme žíti s nimi ve shodě, jak se tato dobrá vůle odměňuje na Těšínsku, ať jde o Karvinou, Třinec, Český Těšín nebo Nový Bohumín, a poukázal jsem na rozdíl, jak se chovají v Polsku, ačkoli jsou nacionálně vyvlastněni. Zato v Čes. Těšíně se cítíte spíše jako v německém.

Konstatování tohoto faktu není žádnou šovinistickou zaujatostí, poněvadž jsem právě poukazoval na to, jak se o Český Těšín třeba je více nebo méně v rukou německých stará naše vláda a jak se za to odměňuje určitá část obyvatelstva na Těšínsku našemu státu. Tato skutečnost podráždila pana starostu Schuberta, který mi vytkl, že nacionálně hovořím a že při tom prodávám za dobré peníze německým sedlákům půdu, které jsem lichvářsky, levně nabyl od belgické princezny. Konstatuji, že jsem z dobré vůle německým sedlákům nic neprodával, že v tom byla nacionální zaujatost, poněvadž pokládám za samozřejmé, že český člověk má povinnost, aby český majetek, když ho získal za těžkých obětí a zachoval, zůstal v českých rukou, jak to nyní pokládám pro sebe za samozřejmé. Při tom nejsem natolik netaktním, abych slušným německým žadatelům nebo obcím, které toho nezbytně potřebují ke své existenci, pozemky neprodal, ale prvním úkolem to nebylo, abych prodával, proto jsem se snažil v Hladonicích a Životicích zemědělskou půdu, která mně zbyla, když byly všechny dvory vyvlastněny a dány zbytkářům, kolonisovati českým lidem a založil jsem několik usedlostí. Přišli lidé z Hodslavic a Životic a já jsem prodal půdu, která byla v pachtu německých lidí, poněvadž běží o půdu německou.

Jakmile přišla do vlády selská německá strana Landbund, bylo to r. 1926, snažili se přirozeně tito lidé, kteří byli z části mými voliči, dosíci toho, aby se neprodávalo, co měli dosud oni v nájmu a co jsem jim z pachtu bral, lidem cizím, nýbrž aby jim parcely, které měli pachtované, zůstaly ve vlastnictví. Následkem skutečnosti, že jsem měl zabrán statek, že jsem nemohl s tou půdou volně disponovati a že přišla německá strana selská do vlády, řekl mi pozemkový úřad: Ode dneška, - mám to černé na bílém a mohu to "Lidovým novinám" kdykoliv ukázati - nemůžeme schvalovati tyto prodeje novým příchozím z jiných českých obcí, můžeme schváliti pouze prodej dosavadním pachýřům.

Se stanoviska selské politiky měl snad pozemkový úřad pravdu. Nacionální zájmy, jak je viděti, od té doby - to byl jistě velký úspěch účasti německé zemědělské strany ve vládě - byla tato disposice zastavena. Toto autentické vyřízení pozemkového úřadu mám v ruce. Poněvadž jsem neprodával půdu z volné ruky, nýbrž byla podřízena řízení přídělovému, a poněvadž byla cena stlačena a byl bych dopadl hůře, na doporučení pozemkového úřadu jsem pachtýřům půdu prodával a pozemkový úřad každou kupní cenu schvaloval, tedy ji pokládal za přiměřenou. Zase jsem tedy neprodával nic rád a za lichvářskou cenu německým sedlákům jako nacionální poslanec, nýbrž jako majitel zabraného statku - žádného zbytku - jako majitel statku podléhajícího pozemkovému úřadu jsem musil jako jindy dosavadním pachtýřům přenechati půdu, které se domáhali, když přišli jejich representanti do první vlády česko-německé. Nikterak jsem se tedy neprohřešil na svém nacionálním přesvědčení. Snažím se vyjíti slušně se slušnými Němci. I té obci Fulnek, kterou zastupuje posl. Schubert, jsem k jeho žádosti prodal určitou plochu lesa, která ležela odděleně; chtěli tam míti v budoucnosti nějaké letovisko. Uvědomil jsem si, že bude dobře, když jim vyhovím pro tento sociální a humanní účel a půdu jsem jim prodal. Pánové sami pro to přišli, sám jsem s nimi nejednal, nýbrž prostřednictvím notáře. Právě tak jsem prodal německým obcím rozptýlenou půdu, kterou jsem nemohl držeti, poněvadž ti lidé - ne ovšem všichni, ale určitá individua - mne okrádala. Byly to pozemky, na kterých jsem neměl zájmu. Prodal jsem je uchazečům německým, poněvadž tam žádných českých nebylo a není, za cenu, kterou sami nabídli nebo o které jsme se dohodli. Měl jsem k tomu právo a povinnost, poněvadž mám na statku milionové dluhy a je zájmem každého člověka, zbaviti se dluhů částečným odprodejem parcel, které nepřinášejí užitku. Nikdo nemohl na to dohlížeti, leželo to stranou. Tyto rozptýlené parcely jsem prodal i uchazečům německým, kde nebylo uchazečů českých, tedy ze žádné dvojakosti svého nacionálního smýšlení, nýbrž z důvodů hospodářských, z důvodů slušnosti a hlavně proto, že jsem byl k tomu pozemkovým úřadem donucen anebo vůbec donucen.

To na odpověď tomu osočování, které přednesl pan posl. Schubert, a také jako odpověď "Lidovým novinám". Když národní demokrat provede něco dobrého, "Lidové noviny" o tom pomlčí, ale když kdokoliv o národním demokratu prosloví nepravdu - nechci to označiti jinakým jménem, nevím, byl-li pan posl. Schubert dobře informován či nikoliv - hned chvátají "Lidové noviny" a rozmazávají to. Na př. jsem si všiml, že ani německé časopisy to neměly, ale "Lidové noviny" to rozmazávaly, jako právě odkrývají, že německý i český nacionál jsou oba na tom stejně, poněvadž pan posl. Schubert má také hospodářské objekty.

K obhájení své cti, resp. ke zjištění těchto skutečností, které mně naprosto žádnou mravní úhonu nemohou přinésti, pokládal jsem za nutno odpověděti na výpad p. posl. Schuberta.

Prosím, aby slavná sněmovna vzala na vědomí, že se budeme snažiti, aby v budoucnosti berní břemena našeho obyvatelstva nebyla zvyšována, nýbrž snižována, a to ne proto, že bychom nepřáli státu a veřejným korporacím co nejvíce peněz na provádění jejich kulturních a rozumných účelů, ale protože jsme přesvědčeni, že může i v zájmu veřejnosti z jednotlivých hospodářství soukromých býti dáno na účel kolektiva tolik, kolik bez újmy existence a hospodářské samostatnosti toho individua dáti je možno. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. Gläsel.

Posl. Gläsel (německy): Slavná sněmovno! Již dosti značný počet řečníků věnoval pochopitelně zvláštní pozornost projednávaným návrhům zákonů. Pravím pochopitelně, neboť jde o tři návrhy, které nepochybně uvalují na hospodářství nová břemena v době, kdy toto hospodářství trpí všeobecnou velmi citelnou depresí, a musí se zdáti poněkud nepochopitelným, když místo aby se hospodářství od veřejných břemen a dávek ulehčilo, přistupují k tomu nové. Hospodářská krise se již dnes všeobecně uznává, jelikož se pociťuje. Vycházejíc od zemědělství zasáhla dnes všechna odvětví hospodářství, omezuje obchod a dopravu, nutí výrobce a spotřebitele k pronikavým opatřením a všeobecně zhoršuje živobytí. Není teď mým úkolem zjišťovati důvody, které to způsobily. Ale že při tom působí veřejné zatížení, měli by všeobecně věděti všichni činitelé, kteří nějak mají býti činni při povznesení národního hospodářství. Ale zdá se mi, že toto poznání ještě všude neproniklo. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Jinak by musilo zabrániti, abychom se musili zabývati takovými zákony. Tím chci říci, že nynější hospodářský stav zakazuje usnášeti se o zákonech, jejichž účelem jest zvýšiti daně. Jako venkovský zástupce mám na mysli především naše vysílené zemědělství. Všeobecně známé přísloví "Má-li sedlák peníze, má je celý svět", přichází, jak se zdá, opět jednou k platnosti, ovšem spíše v tom smyslu, že sedlák peníze nemá a že tedy scházejí i všude jinde. Déle dvou let se již namáháme, abychom větší ochranou zákona opatřili zemědělství, které již od této doby jest citelně krisí potlačováno, možnost hospodařiti poněkud výnosněji, aby se tím posloužilo i veškerému národnímu hospodářství, bohužel postrádali jsme s počátku vůbec všeho pochopení pro nouzi sedláků a dnes je vidíme jen potud, že by přece rádi zachránili na venek jisté zdání, poněvadž se sice nouze sedláků uznává, ale nikdo není ochoten poskytnouti jim účelně skutečnou pomoc. Dokazuji to tím, že uzákonění těchto návrhů jest v souvislosti se zemědělskými požadavky. Projednávali jsme zde ve sněmovně v poslední době neméně než 7 zemědělských návrhů, které měly poněkud pomoci zemědělství; naprosto nehledě k tomu, že zcela značný počet 7 zákonů do dneška nemohl sám sebou se skoro vůbec projeviti, musil býti každý z těchto návrhů vykoupen jinými ústupky. Nouze zemědělství se vydatně využilo jako předmětu čachrování a při tom se prosadilo mnoho věcí, které svým finančním účinkem tak zatěžují státní hospodářství - státní rozpočet vykazuje, jak známo, zvýšení o 1/2 miliardy - že docházíme k tomu, abychom se usnesli na zákonech, které mají udržeti státní hospodářství v rovnováze a mimo to i sanovati obecní finance. V první polovici roku usnesli jsme se na zákonech, které činí ohromné požadavky na státní pokladnu, mezitím na zvýšení podpory v nezaměstnanosti, třeba že v zemědělství trpíme nyní tak jako dříve nedostatkem dělníků. Tento zákon přinesl nezaměstnaným ihned hmatatelný výsledek v hotovosti. Rozumíme našemu nedostatku dělníků v zemědělství. Třebaže se jim nedostává zaměstnání v průmyslu, nemají lidé již zapotřebí jíti k sedlákům a hledati si výdělku, neboť oni podporou v nezaměstnanosti dostávají mzdu za to, že nic nedělají. (Posl. Krumpe [německy]: No, no, ale to je přece mylný názor!) Prosím, podpora v nezaměstnanosti platí se za to, že lidé nic nedělají. Podpora v nezaměstnanosti se provádí úplně mylně, proč se neprovádí produktivní péče o nezaměstnané, když jest přece práce dosti? Poukazuji jen na rekultivační práce našich báňských podniků. Usnesli jsme se na zákonech o těžkých invalidech a staropensistech, tedy jistě o věcech, o nichž i my jsme přesvědčeni, že vyžadují úpravy. Ale ony zatěžují státní hospodářství, což se nemůže jinak projeviti než zvýšením, zatížením veřejnosti. Usnesli jsme se na tak zvané vánoční remuneraci pro státní úředníky. Všechny tyto zákony byly předmětem čachru při projednávání zemědělských nouzových požadavků, při tom se však hospodářská nouze stále prohlubuje a sedlák nemůže dnes ještě mluviti o žádném zlepšení svého hospodářského stavu, zatím co účinek jiných zákonů se ihned projevil citelně a hmatatelně. Vidíte, pánové, to jest to, co roztrpčuje zemědělce venku, zemědělství má pochopení pro sociální nouzi všech jiných stavů, ale ono zřejmě mizí proto, že se musí konstatovati, že pro jejich nouzi nelze pochopení nalézti. Domnívám se, že se zamýšlí ještě dále využíti situace, aby selský stav byl asi zesocialisován a zkomunisován.

Včera mluvil zde pan kol. Kremser o stejném předmětu a k návrhu o zvýšení zvláštní výdělkové daně uváděl, že jeho požadavek směřuje k tomu, aby se zase vyrovnaly výhody daňové reformy, které se poskytují těm společnostem, na které se vztahuje nová novela zákona. Nebyl bych této poznámce věnoval právě zvláštní pozornosti, kdyby mne při tom nenapadlo, že se nanejvýš pravděpodobně také zamýšlí rovněž odstraniti nebo paralysovati výhody daňové reformy ve prospěch zemědělství; všechny příznaky, jak se zdá, k tomu ukazují. Rozhodně nás to nutí, abychom tomu věnovali pozornost. Není pochybnosti, že chování mé strany k návrhu bylo a také jest neobyčejně kritické a domnívám se, že jsem to krátce vylíčil. Dáme-li svůj souhlas k těmto zákonům, stane se to pouze proto, poněvadž jsou to výsledky jednání souvisící s opatřeními podle zemědělských požadavků, neboť jsou výronem oněch zákonů, zatěžujících státní pokladnu, které jsem již částečně uvedl. Ovšem někteří naši kolegové usnadňují si to tím, že kdysi hlasovali i pro takové zákony a při tom neopominuli řečí a tiskem žádati ještě daleko vyšší výdaje, nyní však, když jde o to, aby se opatřily peníze, pyšně prohlašují, že jsou proti návrhům a že je zamítají, jelikož zatěžují veřejnost. To jsou výsady oposice a sotva se nás mohou dotknouti, ani tehdy nikoliv, když by snad nás chtěli potírati pro náš souhlas. To jest zrovna tak, jako kdyby nás někdo chtěl činiti odpovědnými za další trvání zemědělské krise, ale sám nevěděl, jak ji odstraniti a jakých prostředků užíti.

K jednotlivým návrhům bych rád poznamenal: Zmínil jsem se již o návrhu o zvláštní dani výdělkové. Vládní návrh tisk 702 jest, nehledě k mému již vyloženému zásadnímu stanovisku, takový, že s našeho venkovského hlediska nemohl by najíti ani nejmenšího odporu, poněvadž se nás málo dotýká. Nebudu se jím tedy blíže zabývati a vítám jen onen pozměňovací návrh rozpočtového výboru, podle něhož se upustilo od zamýšleného zpětného zdanění reserv. Toto zpětné zdanění bylo by v zásadě bývalo špatné, neboť konečně mají na něm přímý zájem i některá naše družstva.

Jinak jest tomu s vládním návrhem tisk 701, se zákonem o zvýšení daně z piva. Úmyslem zákona jest fiskálně zachytiti zvláštní zisky pivovarského průmyslu. Pivovarský průmysl má jistě tak zvanou dobu konjunktury. Vždyť ceny surovin k výrobě piva, chmele a ječmene klesly tak, že vyrábějící zemědělství jest oloupeno o svůj trvalý základ. Ceny piva nebyly sníženy a množství vyrobeného piva stále stoupalo. Jest to jediné průmyslové odvětví, ve kterém není krise, které naopak prodělává velmi příznivé hospodářské období, zatím co u všech jiných to jde stále dolů nebo prodělává zpětný vývoj. Na první pohled jistě bychom se domnívali, že proti zvláštnímu zachycení zvýšených zisků plynoucích z těchto příznivých okolností pro zvýšené zdanění nemohlo by býti nejmenších překážek. Vládní návrh předpisuje, že zvýšené daně mají hraditi pivovary a že se nesmí zvýšiti spotřební cena. Jak řečeno, není zevnější pohled na zákon špatný, jen že se obraz změní, když se jím déle zabýváme a především se zajímáme o souběžné zájmy.

Tu především jistě přicházejí v úvahu naše zájmy zemědělské. Naše ceny ječmene a chmele jsou tak nízké, že dnes vynášejí jen polovici výrobních nákladů. Naši zemědělci, mají-li býti zachráněni před úplnou zkázou, musejí dostati 10%ní zvýšení cen tohoto zboží. Nyní se jim však béře možnost takového zvýšení tím, že zvýšením daně z piva se ve formě daní odnímá rozhodně dosti velká část nynějšího cenového rozpětí, které znamená konjunkturu pivovarů, a proto pivovary sotva budou chtíti vydávati vyšší ceny za své suroviny. Kol. Kremser předložil nám sice včera výpočet o zlevnění hektolitru piva, podle něhož 1 hl piva podle nynějších cen chmele a ječmene se vyrábí o 37·20 Kč levněji. Podle tohoto výpočtu zbylo by pivovarům ještě tolik, aby mohly platiti aspoň poněkud slušné ceny chmele a ječmene. Ale velice se obávám, že pivovary výpočet pana kol. Kremsera hodně seškrtají a že při prvním zvýšení cen chmele a ječmene zvýší cenu piva a že to skoro bych se vsadil - svým vlivem také dokáží. No a když nikoli, pak tedy ceny ječmene a chmele zůstanou nízké. Sedlák jako obyčejně při tom pohoří, zaplatí tedy i zvýšení daně z piva z vlastní kapsy. Mohlo by se uznati, že zdanění zisků pivovarů jest naprosto oprávněné jen tehdy, kdyby se jeho výnosu užilo k podpoře zemědělství, zvláště k pěstování chmele a ječmene. Druhou skupinou povolání, která jest postižena zákonem o dani z piva, jsou hostinští. Hostinským záleží na tom, aby ceny piva, které hradí jejich režii, byly stálé. Že návrh zákona i na ně rozšiřuje zákaz zvýšiti ceny, zdá se úplně nesrozumitelné. Bylo by mělo stačiti, kdyby při prodeji piva byly pivovary zákonem nuceny nezvyšovati cen. Pokoušel jsem se v rozpočtovém výboru poraziti poslední větu v odst. 2, §u 30, týkající se tohoto opatření. Bohužel nebylo to možné. Upozorňuji i zde na to, že budou-li v některé obci nějaké dávky nově zaváděny nebo zvyšovány, mohou se působiti nesnáze hostinskému, přesune-li je na cenu piva. Máme ještě mnoho takových obcí na venkově, nikdo jim nebude překážeti, aby zavedly dávku z piva, ale nikdo také nebude moci žádati, aby hostinský platil tuto dávku z vlastní kapsy. Vždyť v takových obcích jsou ceny piva zpravidla nižší, v rozličných krajinách kolísají od 1·30 až k 1·60 Kč za půl litru výčepního piva. Rozhodující osobnosti mne ujistily, že se nepomýšlí na takový výklad zákona, že se na to vezme zřetel při provádění. Doufám, že se to také stane.

Při této příležitosti chci naléhati na splnění ještě jiných požadavků hostinské živnosti, jako na úpravu obchodu s lahvovým pivem, zavírací hodinu, cizineckého ruchu a jiných. Poněvadž i hostinská živnost jest v těžkém postavení a vyžaduje většího zřetele, než to činí tato novela zákona, proti níž těžce, bohužel, marně bojovala, jak o tom vědí rozhodující místa, zasluhuje, aby se k ní zvlášť přihlíželo.

Třetí návrh, novela k zákonu o úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy, jest nejvíce sporný. Jest to tisk 703. Tento návrh zákona byl skoro veskrze posuzován s hlediska činovníků těchto sborů. To nazývám jednostranným. Když se u jiných předloh přihlíželo k tomu, kolik může poplatník platiti, proč u této předlohy nikoliv? Když se při posuzování státní daně kritisuje státní správa - nepatřím naprosto k těm, kteří snad nepovažují takovou kritiku za nemístnou, nemám naprosto úmyslu chtíti snad hájiti státní finanční hospodářství - ale musí býti dovolena také kritika finančního hospodářství těch sborů, jimž má zákon prospěti, aniž se tím člověk dostal do špatné pověsti, že jest nepřítelem samosprávy. Zdůrazňuji, že kdyby toto finanční hospodářství bylo bývalo aspoň poněkud řádné, nebylo by bylo zapotřebí zákona o obecních financích. Pravím výslovně: "nebylo by bylo zapotřebí", poněvadž jej považuji za nutnost. Kol. Kremser se včera zde zmínil, že prý občanské strany zamýšlely při usnášení zákona o obecních financích zrušiti všeobecné volební právo do obecních zastupitelstev. Nuže, chci na to otevřeně odpověděti. My jistě nemáme námitek proti účasti širších vrstev obyvatelstva při správě obecních věcí. Ale není možné, aby se tam bez obalu a bez jakéhokoliv příspěvku se své strany usnášely na výdajích, které přesahují platební možnost platící části místních obyvatelů. Stávalo se to, neboť byly obce s několika tisíci procenty přirážek a tu již nelze mluviti o platební možnosti. Přistoupí-li k tomu ještě 1000% okresních přirážek, jak uváděl sám kol. Kremser, nelze již takové finanční hospodářství v obcích a okresích snésti. Domníváme se, že kdo peníze vydává, má také věděti, jak se scházejí a jak těžké to jest. Proto mějte si klidně své všeobecné volební právo do obce, ale k tomu také daň, která přímo postihne každého, kdo chce míti nějakou účast v obecní správě. Dejte svůj souhlas k takové dani a zákon o obecních financích jest vyřízen. Zdali konečně nynější zpolitisování obecních rad jest úspěchem, ponechme stranou. Vidíte přece, jak to jde, když po komunistech tvoříte v obci dvě silné strany. Zákon o obecních financích z r. 1927 uspokojil obyvatelstvo platící přirážky, pokud jde o platové úlevy. Vidíme to zvláště nyní v četných rozhodnutích, která dostáváme a která praví, aby se naprosto nepřipouštělo žádné uvolnění stanovených mezí. Tato rozhodnutí naprosto nepocházejí jen ze zemědělství, nýbrž obchod a průmysl, majetek domovní a pozemkový se proti tomu ohradil, a divil jsem se velice, že včera kol. Schollich prohlásil jménem německé strany národní, že jest zásadně proti každému omezování přirážek. Důsledkem toho jest přece vyšší zdanění a mám po ruce protest průmyslnických kruhů, který se staví proti tomu, a při tom jde vysloveně o jeho stranníky. Co má znamenati akce proti daňovému útisku, není mi docela jasné, neboť daňový tlak nepociťuje jen 150.000 lidí, nýbrž jistě miliony, zvláště za dnešní doby. V rozpravě se kritisovala správa obcí před válkou, ale ovšem nebyly podány konkrétní údaje. Nevím, netouží-li obce dnes ještě po předválečných poměrech. Jistě mělo mnohem více obcí před válkou urovnanější finanční poměry než dnes. Správa se opírala o velmi staré zkušenosti, místa obecních starostů byla čestná a také se pracovalo, ovšem nikoli s takovými osobními výdaji jako dnes. I když se snad dnes činnost poněkud zvětšila, náhodou ji znám z vlastní praxe v obci a okresu před válkou a po válce, v poměru ke zvýšení finančních výdajů se nezvětšila, i když přihlížíme ke znehodnocení peněz. Nanejvýš dovolili jste si věci, které by spíše měly zůstati u soukromého hospodářství. My totiž ani dnes se nemůžeme přiznávati k socialistickým ideám. Když obce za války utrpěly škody, jejichž důsledkem byly také finanční nesnáze, nelze přece tehdejší obecní zastupitelstvo, které se většinou skládalo z méně zkušených náhradníků, činiti tak odpovědným, že se mu vytýká chaotické hospodářství.

Není také pravda, že by se obecní finance byly zhoršily teprve potom, když zákon o obecních financích nabyl účinnosti. Ovšem věc se stala vážnou teprve, když berní šroub selhal a musilo se užíti zákonitých prostředků, protože jiné nepomáhaly. Vysoké mínění pana kol. Schuberta o skládání účtů členy obecního zastupitelstva při obecních volbách má platnost pro předválečnou dobu, nikoliv již pro dobu po válce, poněvadž zpravidla zástupci, kteří se usnesli na vysokých obecních břemenech, patřili k jiné skupině než ke skupině platící přirážky. Ospravedlňování před nimi musilo podle stavu věci přestati, neboť se zpolitisováním obecních zastupitelstev přestala odpovědnost vůči všem občanům v obci, jsou k tomu povolány jen strany.

Zákon o obecních financích z r. 1927 není jistě bezvadný v každém směru, ale rozhodně jest dobrý, pokud šlo o omezení přirážek. Ani my se jistě neuzavíráme poznání, že dnešní mizerie obecních financí musí býti napravena. Víme také, že se četné obce dostaly do finančních nesnází omezením přirážek, ale že nebylo lze jejich správě činiti žádné výtky, ony se staly obětí jiných. Nepochybně dlužno nalézti prostředky a cesty, aby se překonaly nynější těžkosti. Tu jistě měl by se především jednou podrobně vyšetřiti stav dluhů obcí a okresů v určitý rozhodný den a zjistiti, nač se těchto peněz užilo. Přetíženým okresům a obcím mohl by stát za účelem jednorázového ulehčení odejmouti tu část dluhů, které jejich finanční hospodářství trvale ohrožují. Již i přiměřenou dotací vyrovnávacího fondu bylo by bývalo možno sprovoditi se světa mnoho nespokojenosti. Zjednodušení postupu při projednávání rozpočtu a jeho přezkoušení bylo by musilo míti rovněž příznivé účinky. Tento návrh částečně vyhovuje tomuto poslednímu požadavku. Návrhy rozpočtového výboru zlepšují rozpočty nepochybně v zájmu správních těles.

Při přípravách k vydání nynější novely přistoupili jsme konečně s těžkým srdcem na zvýšení mezí, ono nás částečně připravuje o výsledky daňové reformy, přináší nám však s druhé strany ten výsledek, že se ruší platební povinnost za chovance v blázincích úplně a za chovance v nemocnicích při ošetřování trvajícím přes 4 týdny, a to v zájmu našich drobných venkovských obcí, což dříve leckterou obec trpce zatěžovalo.

Nikdo nám nesmí přisuzovati, že bychom neměli zájmu pro nynější krisi obecních financí. My jako strana venkovského lidu máme zájem na správě snad většiny obcí. Žádáme spořádané obecní hospodářství, jen dlužno dbáti také platební síly poplatníků.

Dále bychom si byli přáli, aby domovní třídní daň nebyla postižena příštím zvýšením přirážek, aspoň nikoliv nejnižších 5 tříd, což se týká drobných majetníků domů, zvláště našich drobných zemědělců a což by bylo bývalo oprávněno pro omezení činžovní daně. Bohužel nemohli jsme se svým návrhem proraziti. Zamýšlí-li pan ministr financí, vycházeje vstříc tomuto návrhu a podanému odůvodnění, naříditi v nejbližší době revisi katastru, aby se sprovodily se světa nynější nespravedlivosti a umožnily úlevy při domovní dani třídní, přejeme si, aby se to stalo co nejdříve a aby to skutečně vedlo k výsledku, jenž nás jistě bude těšiti.

Ohlásil-li včera mluvčí německých sociálních demokratů boj za odstranění těch výhod, které mluví pro poplatníka, můžeme mu na to jen odpověděti, že tento boj musíme přijmouti, abychom naše beztoho velice zatížené zemědělské podniky na vesnicích proti takovým úmyslům obhájili. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Kunz.

Posl. Kunz (německy): Slavná sněmovno! Nehledě ke všeobecné hospodářské krisi, náš parlament obírá se v této rozpravě ještě také zvýšením daní a dávek.

Než se ještě budu obírati touto kapitolou, jsem povinen zabývati se ještě vývody pana kol. Špačka, přednesenými ke smlouvě o těšínských objektech. Pan kol. Špaček shledal nutným v této sněmovně veřejně prohlásiti, že české strany vynutily zrušení slezské zemské politické správy jako trest za neloyalitu německých Slezanů a toto opatření zároveň také včera ještě s tímto odůvodněním schválil.

Tento výrok nezvratně dokazuje, že odpor Čechů proti správní reformě ve prospěch Slezska nikdy vážně neexistoval. Jestliže ještě 10 t. m. exponovaní zástupci českého lidu ve Slezsku uspořádali v hlavním městě země, Opavě, před německým divadlem protestní projev proti neslýchanému nakládání se Slezskem, pak se musíme tázati, zda to také bylo to, zač se to vydávalo, či zda měli pravdu, kdo v tom spatřovali jen manévr českonárodní propagandy.

Vracím se nyní k novým daňovým návrhům, o nichž se má sněmovna právě usnésti. O nějakém usnesení parlamentu lze jistě sotva mluviti, poněvadž v plenu, přes různý odpor, ani vládní strany nesmějí provésti na předložených návrzích nijaké podstatné změny.

Zvýšení zvláštní daně výdělkové z 8% na 9%: Tato daň byla zavedena zákonem ze dne 25. října 1896. Důvodem k tomu byla jednak okolnost, že tato daň postihla velká, pro národní hospodářství zvláště důležitá, kapitálová sdružení, vybavená nezřídka značnými peněžními prostředky, na druhé straně však také okolnost, že jest to daň, která co nejpřesněji zachycuje zisk podniků, poněvadž jest založená na podkladě bilančních čísel, která podléhají veřejné kontrole. Zvýšení této daně, jakož i každé zvýšení daní jest v této chvíli nanejvýš nebezpečné. Dnešní režim jest asi více než kdy jindy fiskálně založen, a ministr financí, starostlivý o blaho a zdar výroby, obchodu a živnosti, zdá se, že zapomněl všech těch slibů, které před třemi léty, vydávaje daňovou reformu, tak často a rád zdůrazňoval, že tato daňová reforma jest myšlena na léta a že musí míti na mysli ponenáhlý pokles daní. Při nynějším zvýšení daně poukazuje důvodová zpráva, že Československo, pokud jde o zvláštní daň výdělkovou, stále ještě nedosáhlo výše sousedních států Rakouska a Německa. Naproti tomu musím konstatovati, že v obou těchto státech tak zvaná korporační daň činí 20% až nejvýše 27%, ačkoliv tyto státy patří mezi státy poražené a daleko chudší než Československo. Odevzdávání čistého výtěžku průmyslu v částce přes 60 %, jako jest tomu u nás, bude asi ojedinělým případem na celém světě, neboť v Československu jest národní příjem zatížen 29 %, v Německu 26%, v Rakousku 19·3%, ve Francii 27·4, v Italii 19·6 a v Polsku 16%. Proč pan ministr financí nepoukazuje ve své důvodové zprávě na daňové zatížení v Belgii, Maďarsku a Jugoslavii, kteréžto státy přes svou chudobu jsou značně méně zatíženy než Československo?