Tolik jednou pro vždy na vysvětlení ohledně budovy. Není pravda, že máme v parlamentě nádheru nebo zbytečný přepych. Prošel jsem hezkou řadu parlamentů a prohlédl jsem si z přirozeného zájmu parlamentní budovy a jejich zařízení. Máme parlament takový, jaký přiléhá našemu národu. Žádný přepych u nás v parlamentě nemáme, a není ani pravdou, že zdejší restaurace je přepychově zařízena. Nejdříve si nejapní lidé brousili jazyk, jak poslanci popíjejí plzeňské pivo v pohodlné restauraci a teď si zase brousí jazyk obráceně, že sice máme nádhernou restauraci, ale že tam nikdo z poslanců nechodí. Jak poslanci popíjejí a hodují, vysvítá nejlépe z toho, že každý šenkýř s prodělkem odtud utíká přes to, že neplatí nájemného a že se mu dává k disposici zařízení restaurační, které je majetkem parlamentu.

Poslanci jsou veřejní činitelé, podléhají kritice, a společnost má právo kontrolovati jejich počínání a život, ale prosíme o kritiku věcnou.

A nyní o práci v parlamentě. Včera zase se nám stalo, že při zahájení jednání bylo ve sněmovně přítomno jen několik málo poslanců. Byl z toho poprask, lidově řečeno, a zase to dalo podnět k různým novinářským zprávám. Račte, prosím, vzíti na vědomí, že v normálních dobách se v parlamentech pracuje tak, že jsou vyhrazeny určité, stálé dny pro jednání pléna a poslanci se již podle toho zařizují svým časem, a pak ve stanovených dnech je plenum poslanci opravdu navštěvováno. To je ve všech parlamentech světa. Dodávám ještě k tomu, že ve vídeňském parlamentě mívali pravidelné schůze plenární 2krát do týdne. Začínalo se v 11 hod. dopoledne a končívalo obyčejně ve 4 hod. odpoledne, takže poslanec měl čas do 11 hod. provésti intervence a po 4. hod. vyříditi si korespondenci.

Jistě bude snahou presidia naší poslanecké sněmovny, aby i v tomto smyslu zavedlo určitou stabilisaci, aby poslanec mohl disponovati volným časem již dopředu. Žijeme v mimořádných dobách a proto také mimořádně zasedáme. Zasedali jsme také celé noci. Jsme nový, mladý stát, budujeme nové věci, žijeme nyní v mimořádné hospodářské situaci atd.

Pro pléna poslanecké sněmovny se však nehodí pondělní časná hodina. Kdo z Podkarpatské Rusi a Slovenska chce jeti do parlamentu, potřebuje k tomu minimálně den a půl noci nebo den a noc z východní části naší republiky. Ale nejenom slovenští a podkarpatoruští poslanci, nýbrž i my ostatní, kteří máme blíže, nemůžeme věnovati svůj čas jen sezení v plénu. Další věc: kdybychom měli schůze krátké a debaty věcné, pak bychom všichni i fysicky vydrželi býti zde a poslouchati. Ale račte odpustiti, když začneme v 9 hod. ráno a končíme v 10 nebo 11 hod. v noci, kdo by to fysicky vydržel, seděti zde a poslouchati všecky řeči a čtení? To přece nemůže nikdo žádati.

Ale ještě něco jiného mám na mysli. Jako se provádí ve všem racionalisace a specialisace, tak tomu je i u činnosti zákonodárných sborů a tedy také u poslanců. Už to nejde, aby jeden člověk byl universálním znatelem všech možných otázek. Dělíme se prostě o práci. Mnohý poslanec musí hodně studovati, než přijde se svými odbornými věcmi. Ale i když se všeobecně řekne, úroveň nebyla valná atd., přece čas od času, když se jedná o některých specielních věcech, vystoupí vám poslanci, kteří jsou pravými a dokonalými znateli merita věci, o niž jde. To nemůže nikdo popříti.

Ale kdyby měl poslanec jen toto. Račte vzíti na vědomí i věc další. My jsme vědomě opřeli naši demokracii o politické strany; pravím, vědomě. O co byl opřen stát dřívější? O moc císaře a § 14 a posl. sněmovna tam byla více méně jen dekorem. Pomocí §u 14 mohl z těch činitelů vládnouti bez posl. sněmovny kdo chtěl a jak chtěl. O co jsme opřeli moc u nás a kdo jest nositelem naší demokratické ústavy státní? Politické strany. A i když všechno selže a politické strany se nedohodnou a koalice nemůže s místa, kdo je pak nositelem moci? President má svou moc vyhraženu zákonem a pro nejhorší případ je zde Stálý výbor, volený zase ze zákonodárných sborů. Ale právě proto, že jsme naši demokratickou ústavu opřeli o politické strany, mají strany zájem, aby měly ve svém lůně pořádek, a každá strana uloží poslanci za povinnost, starati se buď o určitý úsek volební župy a činí ho odpovědným za to, co na župě je, nebo strana uloží svému poslanci starati se o některou svou složku a činí ho také odpovědným. Poslanec nemá tedy jen práci zde, nýbrž i venku. Co přivodila naše demokratická soustava? Přivodila opravdovou racionalisaci v provádění poslaneckého mandátu. Nikdy snad nebyli poslanci se svými voliči v takovém styku jako dnes (Tak jest!), nikdy se neradili voličové s poslanci, jako se radí nyní. Vzpomenu jen na některé věci: Někde je původní řízení - musí tam býti poslanec, je někde manifestace - musí tam býti poslanec, někdo potřebuje intervenci - musí i při tom být poslanec, jde o stávku, jde o kolektivní smlouvy - i při tom musí býti poslanec. Je to zcela v pořádku, je to ve smyslu naší demokratické ústavy, ale pak nechtějte na poslancích nemožnosti, nechtějte, aby zde zbytečně seděli 13, 14 hodin, když se zde mnohdy mluví i nevěcně. To je ovšem jiná stránka našeho parlamentního života, o které dnes mluviti nebudu. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

A konečně o poslancích samých. Dovolte mi jako starému poslanci říci toto: Dosti často se objevují nejapnosti o poslaneckých příjmech. Kdyby poslanec na prvního vzal 5.000 Kč gáže, mohl jíti každou sobotu odpoledne domů, v neděli si sednouti u své rodiny a starati se jen o sebe, byl by to příjem slušný a mnohý by jej mohl záviděti. Ale i kdyby tomu tak bylo, nedosahoval by ten slušný příjem ještě výši příjmu mnohého našeho státního úředníka, kterému to lidé nevyčítají. Poslanci platí však příspěvky na stranu, na klub, platí si poplatek na jízdní lístek a přece řada poslanců nemá jiného příjmu než poslanecké diety. Odpočítá-li tyto položky, zbývá měsíčně asi 3.000 Kč, 36.000 Kč příjmu za rok. Vezměte si do ruky schematismus a porovnejte plat poslance s platem mnohého státního úředníka! (Hlasy: Ale ta spousta složních lístků, které dostávají!) Nyní však přijdou dary a jiné a jiné věci, nehledě k tomu, že poslanec má býti slušně oblečen, má všude jíti, má se representovati, a řeknu vám, který chce býti člověkem, a říkám to zúmyslně pro veřejnost, poslanec, který chce býti člověkem čestným, řádným, slušně žíti, žije velmi skrovně, tak skrovně, že si toho veřejnost prostě není ani vědoma. (Výborně!)

Ale mnoho poslanců nemá jiných existenčních podmínek než toto; nemají pojištění ani nemocenského, ani pensijního, ani úrazového. Jestliže jednou již před časem vzbudilo sensaci tvrzení, že vdova po jednom čelném českém poslanci, chtějíc býti živa, musila prositi o protekci, aby dostala tabáční trafiku, pak vám říkám, že značná část rodin našich poslanců by také potřebovala tabáční trafiku.

Upozorňuji na konec na tuto věc: Ano, poslanci jsou veřejní činitelé, nesmí se nikdo brániti kritice a kontrole. Proviní-li se poslanec takovým způsobem, že by jeho vina se nedala sloučiti s veřejným politickým životem, pak strany se staraly všecky bez rozdílu, aby takový poslanec byl z veřejného života odstraněn. Tedy nemělo by se jen tak ploše o těchto věcech psáti a kritisovati.

Budiž poznamenáno ještě, že k našim spolupracovníkům vedle aparátu úřednického i zřízeneckého v zákonodárných sborech patří žurnalisté. Tak, jako poslanec může vykonati, béře-li mandát svůj vážně, velmi mnoho dobra svým lidem, tak jako poslanec může býti učitelem, rádcem, vůdcem lidu atd., také dobrý žurnalista může vykonati totéž krásné poslání ve svém životě, a bylo by tedy záhodno, myslím, pro ozdravění i parlamentarismu, ale i náhledů o naší demokracii, abychom žili se žurnalisty v nejužším styku a vzali si za úkol, oba směry náležitě informovati naši veřejnost. Odpusťte, že jsem se zabýval poněkud touto věcí, ale považoval jsem to jaksi za svou povinnost. (Výborně!)

A nyní mně dovolte, abych přešel ke svému vlastnímu referátu.

Začnu hned bez dlouhého úvodu s věcí. Při přehlídce vývoje hospodářského života musíme rozeznávati některé zajímavé zjevy. Předem podotýkám, že hospodářský život je tak obsáhlý, tak komplikovaný, že není možno ani nejzkušenějšímu národohospodáři obsáhnouti jej a vysvětliti do detailů celý v hodinové řeči. Já abstrahuji v tomto případě úplně od finanční vědy a budu si všímati jen otázky výrobní a odbytové.

Pozorujeme-li vývoj hospodářského života i se světového hlediska, vidíme v tomto směru tři etapy. První etapa se nám objevila po válce, kdy se průmysl nejprve hleděl zbaviti těch málo kvalifikovaných nebo nekvalifikovaných lidi, které musel přitáhnouti v době války, když mu válka odvedla kvalifikované dělnictvo. Průmysl likvidoval otázku tuto velmi rychle, jako likvidoval i zbavení se válečného materiálu a přetvoření své výroby na výrobu mírovou.

Ta věc je sice odbyta pro průmysl, ale není odbyta, žel, pro nás. Nezapomínejte, co válka a likvidace této první průmyslové etapy nám tu zanechala. Byla tu vytvořena spousta nových průmyslových středisk. Města, kde byl průmysl koncentrován, nabrala masu nového a nového obyvatelstva, která nechtěla potom z měst jít na venek a zůstala nakonec městům na krku. Nejen bytová otázka, ale celá sociální péče leží na bedrách měst. Když člověk si nechá, řekl bych, před očima jíti vývoj největších měst, jako Londýna, Paříže, Berlína a řekněme i italských měst a konečně i rozvoj naší Prahy, věřte, že se mnohdy zastaví a ptá se, co musí na lidstvo přijít, aby se vývoj nesl obráceně, aby se lidé z měst stěhovali na venek. Stojí tu i největší sociologové a národohospodáři úplně bezradní před touto otázkou, ale pravda je, že dodnes máme důsledky této první etapy průmyslové na bedrách a řešíme ji nejen s hlediska měst, nýbrž i státního.

Nebudu se touto věcí dále zabývat, jen poukáži na vývody své klubovní kolegyně posl. Zeminové z minulého týdne o povinnostech města Prahy, o jejím finančním postavení a o tom všem, co má Praha řešiti bez pomoci státní.

Druhá etapa bude pro nás již poněkud zajímavější, a ta je zahájení racionalisace, čili, jak my tomu říkáme u nás všeobecně, vědeckého řízení práce. Co spadá všechno pod slovo racionalisace? V racionalisaci vidíme nejprve soustředění kapitálu. Malé peněžní ústavy mizejí nebo slučují se a vytváří se tu veliké peněžní koncentrace, které hledí intensivněji zasáhnouti do výroby a práce. Vedle toho vidíme slučování průmyslových závodů ve veliké závody už opravdu továrenské, které hledí zachytiti z hladového trhu poválečného pro sebe pokud možno největší zisk. Vidíme dále, že do racionalisace spadá úspora materiálu, úspora hnací síly, úspora na dovozu a nakonec 100% využití lidské pracovní síly neboli dělnictva. Rozumí se samo sebou, že do racionalisace spadá mechanisace, t. j. opatření všech vynálezů a vymožeností strojových, že spadá tam přirozeně také normalisace i typisace, ale ještě dvě zajímavé věci sem spadají, totiž financování odběratelů a konsumentů. Rozumí se, že když tolik akcí najednou se provádí, musilo to nějaké výsledky přinésti a také přineslo. Kdyby se racionalisace byla nesla nějakým jiným cílem, než zachytiti co možná nejvíce z trhu pro sebe, mohli bychom ji z důvodů sociálních eventuelně vítati. Žel, že tomu tak nebylo a není. Každý se žene ovšem jen za tím cílem, co nejvíce vydělat, a dalo by se velmi mnoho mluvit o tom, jaké to má následky. Já se o tom ostatně zmíním později, jen bych chtěl říci, že racionalisace vnesla do výroby tak úžasné tempo, že opravdu lidský tvor zaměstnaný v racionalisaci je vyssáván v pravém slova smyslu do posledního svého nervu. (Souhlas.)

Racionalisace přinesla s sebou vedle určitých výhod, které nám národohospodáři liberalistického světa staví před oči jako různě vynálezy, spousty nervových nemocí, spousty sebevražd a ruinování v pravém slova smyslu individuelních jednotek lidských. To se samosebou rozumí, že jsme také nechtěli zůstati zpět a chtěli-li jsme soutěžiti s cizinou, museli jsme zde také dělati některé věci, ale než k nim přijdu, dovolte mi říci toto: Racionalisace přinesla světu nejméně 10 mil. nezaměstnaných dělníků. Zprávy tvrdí, že je přes 4 mil. nezaměstnaných dělníků v Americe, přes 2 mil. nezaměstnaných dělníků v Anglii a v evropských státech neméně než 2 mil. nezaměstnaných. Racionalisace nám tedy přinesla již na 10 mil. lidí, ohromnou armádu lidí hladovějících, trpících a zoufalých. Kdyby ti, kdož prováděli racionalisaci, hledali cesty a našli je, jak vyřešiti otázku nezaměstnaných, pak bych připustil, že racionalisace je jen jedním z prostředků pro přechodnou dobu k vyřešení celého hospodářského života pro budoucnost. Žel že tomu tak není a kapitalistická soustava liberalistická jest nyní s celým svým hospodářstvím v koncích. Svět se stará o nové hospodářské cesty a hledá je. My je hledáme také, a to je pro nás ještě zajímavější, jaké cesty kdo hledá. Hledá je každý podle své struktury. Někdo je hledá starým předválečným způsobem, že až nebude vědět kudy kam, vypukne válka, kterou se zbaví těch hladových zbědovaných lidí, jiný je chce hledat cestou dohody, ještě jiný obracením zřetele na místní konsum, jiní - a k těm patříme my - by je rádi našli v docela nové soustavě hospodářského života, odlišné od soustavy liberalistické.

Chtěl bych jen ještě říci, než přijdu k našim programovým zásadám, jak postupovalo Československo v hospodářském vývoji. Naše republika měla při svém vzniku štěstí, že měla značnou část průmyslu, který byl již dříve v dobách mírových zakotven na světovém trhu a tímto průmyslem se nám podařilo vklíniti se do hospodářského života světového. Ale ani otázka racionalisace nezůstala nám cizí a hleděli jsme získati anebo osvojiti si tytéž metody, jako svět, jen abychom mohli konkurovati. Upozorňuji, že u nás jsme založili Masarykovu akademii práce. Upozorňuji, že ta právě na hospodářském kongresu v r. 1924 v Praze konaném přinesla novum v názorech na světové hospodářství, že od této konference v Praze konané vzniklo tak zv. mezinárodní nazírání na světové hospodářství. Byli jsme na hospodářské konferenci v r. 1925 v Bruselu, r. 1927 v Římě a byli-li jsme na pražské a bruselské konferenci více méně pozorovateli hospodářského života světového, r. 1927 v Římě již naše republika obsadila nejvíce z věcných referátů o výrobě a racionelním vedení neboli vědeckém vedení práce.

Konečně jsme byli r. 1929 na mezinárodním kongresu v Paříži. Vedle toho každoročně se zúčastnila naše republika kongresu Mezinárodní parlamentní obchodní unie a i tam naši poslanci a senátoři zaujali skutečně vynikající místa a přednesli velmi zajímavé referáty. Upozorňuji, že jsme se zúčastnili jako stát na mezinárodní konferenci středostavovské unie v Bernu, upozorňuji dále, že se zúčastňujeme každoročně prostřednictvím Parlamentní unie mezinárodního jednání o hospodářských otázkách ve všech státech. Konečně upozorňuji, že jsme měli mezinárodní konference agrární a že i v těch stojíme na význačném místě. Upozorňuji dále, že stojíme dokonce v některých věcech v popředí na mezinárodních konferencích sociálních, nemluvě o kongresech vědeckých a na konec ani nemluvě mnoho o zvláštním vědeckém oddělení Národní banky, které se také stará o postřehy v hospodářském životě.

Jak je tedy viděti. republika Československá nevynechala jediné příležitosti, aby se nezúčastnila jednání o vývoji hospodářství, a proto také naši lidé jsou velikými znateli hospodářského vývoje světového. Názory naše přirozeně na hospodářství domácí mnohdy plynou také ze zkušeností světových.

Nebyl bych však úplným, kdybych neřekl, že racionalisaci průmyslové de facto předcházela racionalisace zemědělská. Nejprve proto, že jsme měli odlivem venkovského obyvatelstva do průmyslových míst nedostatek pracovních sil na venkově. Agrární kruhy zemědělské použily také hesla tohoto a nahradily lidskou práci prací strojovou; vedle toho racionalisace u nás je právě nejpokročilejší u zemědělství, neboť máme i celý vědecký aparát již po desítiletí, který se zabývá opravdu vědeckým řízením práce, lépe řečeno obhospodařováním, takový aparát, který nám mnohé státy závidějí. Neopominuli jsme tedy nic.

Chtěl bych teď jenom říci, jakými cestami se zabývají některé státy a Evropa. Dlužno rozděliti svět hospodářský na Ameriku a Evropu a dlužno děliti i Evropu. Amerika má jednu ohromnou výhodu před námi, že je to stát ohromné rozlohy, že má 123 miliony obyvatel, že má vysoké mzdy, pěkné platy, vysokou životní úroveň a naproti tomu Evropa je rozčleněná na 3 díly. Anglie jde svou cestou, Italie jde svou cestou, Rusko jde svou hospodářskou cestou, a kdyby měly státy střední Evropy vytvořiti takový konsum, takovou plochu pro jednotnou celní i hospodářskou politiku, jako je Amerika, pak by bylo potřebí, aby se 20 středoevropských států dohodlo o jednotné linii, o jednotné celní unii, aby mohly čeliti hospodářské podnikavosti americké. Amerika svým konsumem jest jedinečná, ale Amerika je také svou výrobou jedinečná, a poněvadž se stává nebezpečnou celé Evropě, nejvíce však Anglii, Anglie nechce míti nic společného v ohledech hospodářských s akcemi panevropskými, s nějakým jednáním o evropské celní unii, Anglie hledá cestu smíru s Amerikou - vizme cestu Macdonalda do Ameriky, vizme její dohodu o námořnictví s Amerikou. Vymýká se tedy Anglie svým hospodářstvím z koncernu evropského.

Italie pak nastoupila staré cesty: Zbrojí. Vedle toho chce mocí získati hospodářské výhody. Okupovala Albanii, rodinným svazkem přivázala k sobě Bulharsko. Nijak neskrývá své cíle o Adrii, ba dokonce i o některých oblastech francouzských. Ale ona neskrývá dokonce ani úmysl o cíli, který je přímo válečný. Tedy cesty staré.

Rusko se omezilo v hospodářském slova smyslu docela na svou politiku. Mluví-li se o ruském dumpingu, nemusí býti všechno pravda, co se u nás tvrdí. Ale fakt je jedno: Půjde-li hospodářský vývoj těmi cestami, jakými jde, a nebudou-li moci některé státy vyvolati válku a korigovati válkou nynější hospodářský vývoj, co pak může nastati? Může nastati přísné uzavírání hranic státu proti státu - a my budeme nuceni, tak jako celá řada jiných států, sáhnouti k docela novým hospodářským metodám, aspoň uvnitř státu. A jestliže dnes mnozí vytýkají Rusku anebo také nám, že státní moc zasahuje do příliš jemného pletiva hospodářského života, pak nevím, nejsme-li před otázkou zasahování státu i my.

Co pak by to bylo jiného, než zasahování do hospodářského života, kdybychom dělali obilní monopol, kdybychom dělali jiná zařízení? Co pak je to jiného než zasahování do hospodářského života, když tlačíme mocí státu na snižování cen atd., atd.? Ba my se můžeme dožíti v hospodářském životě v budoucnosti i takových zjevů, že státy budou velmi intensivně počítati to, co mají, a budou zkoumati, vystačí-li s tím pro svoje obyvatelstvo. Proč? Právě proto, poněvadž trh je přetlučen výrobky, trh je přesycen hospodářskou výrobou a není tady moci, která by tak pozvedla konsum, aby mohl stačiti spotřebovati hodnoty lidské práce. A ti, kdož nynější kolo hospodářského života vedou, tedy bankéři, liberalisté, nechtějí ani slyšeti o nějaké změně v jejich vedení, jako o spravedlivějším rozděleni zisků z práce, o zkrácení doby pracovní, atd.

Bylo-li na jedné straně dr Benešovi vytýkáno, že dělá mnohdy projevy, prosím, já také se odvolávám na jeden jeho projev. On jako ministr zahraničních věcí musí sledovati nejen politický vývoj v jiných státech, nýbrž také vývoj hospodářský. Ostatně, co pak jsou ty mezinárodní hospodářské kongresy, o nichž jsem mluvil? Nejsou ničím jiným než pomocnou akcí Společnosti národů, která má, anebo sleduje cíl, udržeti mír. A jestli ministr zahraničních věcí dr Beneš při svém posledním projevu řekl, že sice bezprostřední nebezpečí státu nehrozí, ale že musíme býti stůj co stůj a za každých okolností velmi opatrni, měl právě na mysli vývoj hospodářských poměrů ve světě, měl na mysli ty různé nezdary i jednotlivých mezinárodních konferencí hospodářských.

Naše strana nastoupila cestu v hospodářském programu, myslím, jedině správnou a hleděla ji uplatniti také v koalici. Cesta tato zní: Ponechati si to, co můžeme z ciziny získati v mezinárodním obchodování a obrátiti zřetel svůj k domácímu konsumu, hledět pozvednouti koupěmožnost domácího konsumenta, stlačovati ceny životních potřeb, aby byly každému dostupny a vyčkávati vývoj hospodářský v celém světě. Jiného prozatím nemůže dělati.

Pro tuto politiku jsou nám činěny různé výtky, specielně naší straně, a mnohdy, žel, i z kruhů koaličních kolegů. Mám na mysli debatu v rozpočtovém výboru. Bylo velmi žehráno některými koaličními kolegy, že jsme překročili státní rozpočet, bylo velmi žehráno, že chceme zavésti daň ze zisků pivovarských se zpětnou platností, a bylo velmi horováno o svobodě v podnikání. Odpovídám velmi krátce: Kampak přijdou ty obnosy, o které jsme zvýšili státní rozpočet? Přijdou do koloběhu našeho vnitřního hospodářského života, nejdou za hranice. Kdopak bude míti zisk z těchto větších obnosů státního rozpočtu? Náš vnitřní hospodářský život. Kdopak má zisk z podpor, které vyplácíme nezaměstnaným? Uloží je nezaměstnaný dělník? Nemůže. Spotřebuje je a jde stejně kupovati do konsumu, jako k živnostníkovi, obchodníkovi, řemeslníkovi atd. Někteří koaliční kolegové nám vytýkali zasahování do hospodářského života a omezování svobody, ale titíž kolegové, zastávající maloživnostenskou politiku, dovolávali se ochrany, tedy zasáhnutí státu a omezování svobody.

Tedy kritika tato a volání toto je nevěcné.

Upozorňuji dále: Vytýkají-li nám někteří koaliční kolegové velké konsumy a měli zejména na mysli konsum poštovních zřízenců, bude snad zajímati veřejnost, řeknu-li, že ve funkci starosty zemského svazu živnostenských záložen a družstev intervenoval jsem u poštovního konsumu pro dodávku družstvu středostavovské strany živnostenské, které ji také dostalo. (Slyšte!) Bude vás snad také zajímati, řeknu-li, že poštovní nákupna kupuje od maloživnostníků obuv, krémy na obuv, šatstvo a já nevím co všechno. Mnohokrát jsem intervenoval a bylo mi vždy vyhověno, když vyhovovala nabídka a ceny.

Bude snad zajímati ty pány, kteří nám to vytýkají, kdo dodává na př. do poštovní nákupny husy. Že jsou to příslušníci strany středostavovské, mne mrzí, viděl bych raději, kdyby to byli naši příslušníci - to je pochopitelné. Ale dodal bych k tomu, že svépomoc poštovních zaměstnanců a zřízenců odráží se také v podávání obědů. Měl bych jako representant živnostenský snad tuto věc potírati. Já bych ji i chtěl potírati, ale dostane poštovní zaměstnanec za 4 Kč oběd v hostinci? Dostane za 4 Kč dobrou večeři v hostinci? Nedostane, poněvadž hostinský mu ji za tuto cenu nemůže dáti; má velikou režii. Jestliže kolegové vyčítali poštovní nákupnu, byl bych rád slyšel, kdyby byli řekli: Přidejte poštovním zřízencům, aby mohli jíti do hospody obědvat. Poštovním zřízencům upravte platy, aby se nemuseli chytati takovéto svépomoci. Ale to není to hlavní, co chci říci. Nejhlavnější je, že kolegové vytýkají svépomoc poštovním zřízencům a tito kupují od živnostníků zboží, které potřebují pro své členy. Taková se u nás dělá - žel - i koaliční politika.

Bylo by to totéž, kdybych chtěl vytýkati zemědělcům jejich svépomocné podniky. Pokud jich zemědělci neměli, byli odkázáni úplně na libovůli jednotlivých spekulantů. Teprve svépomocnými podniky se zemědělci dostali z objetí spekulace. U svépomocných podniků jiných je tomu stejně, ale není třeba mnoho o té věci mluviti. Také my, živnostníci, máme svépomocné podniky a máme jich hodně, máme jich v Československu skoro půldruhého tisíce a nikdo nám to nesmí vytýkat. (Posl. Zeminová: A co živnostenská velkonákupna?) Středostavovská strana živnostenská teď organisuje nákupnu pro obchodníky. Patrně kopíruje počin obchodnictva v německé říši, které má hodně velikou síť svépomocných podniků.

Ale dovolte, abych přikročil dále. Myslím, že jsme v hospodářském vývoji dělali určité chyby. Řídili jsme se v hospodářském životě jen ohledy na velké podnikatele a nebrali ohledu na podnikatele střední. Dělali jsme od převratu celní politiku s ohledem na náš průmysl a drželi jsme vysoká cla na průmyslové produkty jen proto, abychom dali průmyslu čas, aby se mohl přizpůsobiti vývoji doby a světu. Náš stát dělal celou finanční politiku s ohledem na velké podnikatele. Žel, že náš stát dokonce dělal i daňovou politiku s ohledem na ně. (Tak jest!) Vědecké řízení práce a vše, co do toho spadá, se dělá s ohledem na velké podnikatele. A kolik těch velkých a středních a malých podnikatelů máme? Velkých podnikatelů máme v celé republice Československé patnáct stovek. Drobných a středních podnikatelů máme přes 600.000 a dělali jsme politiku s ohledem na 1500 lidí a nedělali jsme ji s ohledem na 600.000 malých a středních podnikatelů. (Posl. Richter: To je ta politika: Kdo platí, ten poroučí, kdo poroučí, ten vládne!) Když jsme na to poukazovali, byli jsme odbýváni slovy, že dělajíce politiku pro velké podnikatele, děláme ji také pro dělnictvo, že velcí podnikatelé zaměstnávají sta a tisíce - a možno-li mluviti o světě - miliony dělníků. Ano, ale béře velký podnikatel na dělníky ohled, když jich nepotřebuje? Kolik podnikatelů z těch velkých nyní v hospodářské tísni béře opravdu ohled na dělnictvo? Jsou někteří, ale prosím, kolik jich jest? Někteří podnikatelé béřou ohled na dělnictvo tím způsobem, že rozdělují zaměstnané dělníky na dvě nebo tři party, dva, tři dny v týdnu pracuje jedna část dělnictva, dva, tři dny druhá část dělnictva, aby žádný z nich nebyl vyhozen na dlažbu a do bídy. Ale kolik jich je? Když je velký zaměstnavatel nepotřebuje, tak je docela bezohledně vyhodí. Ale kdyby je jen vyhodil! Komu je hodí na krk?

Hodí je na krk státu, tomu státu, který dělal politiku s ohledem na něj po celé desetiletí. (Výborně!)

Upozorňuji dále, kdyby bylo jen toto! Ale každý z těchto velkých souhlasí se státem a souhlasí s vládou potud, pokud mu to jde k duhu, ale jakmile mu člověk šlápne lidově řečeno, na kuří oko, nejen že křičí sám proti republice, proti vládě a proti státu, ale že štve nám ještě dělnictvo na krk. (Výborně!) Žel, že dělnictvo mnohdy se dává k tomuto úkolu zlákat. Dělali jsme zákon o zdanění abnormálních zisků pivovarů. Pivovary nyní dělají z nouze ctnost. Pokud byl chmel za 8000 Kč a ječmen za 300 Kč, nebyly zavírány pivovary proto, že prodělávají. Teď je chmel za 250 Kč, ječmen za babku. Napadlo pány pivovarníky, aby přidali ze svých abnormálních zisků něco dělnictvu, napadlo pány pivovarníky, aby zlevnili své výrobky? Ne. Ale když jsme nyní udělali daň na abnormální zisky, napadlo pivovarníky poslat nám slaďáky na krk, aby intervenovali v jejich prospěch. To je morálka prapodivná! Vůbec celé liberalistické hospodářské podnikání není prospěšné celku, je prospěšné jen určité kastě bohatých lidí. Co má z racionalisace, z normalisace a ze všech těch věcí, které se řadí pod pojem o vědeckém řízení práce, masa lidí? Co má masa lidí z vynálezů? Můžete si koupiti automobil, aeroplán, můžete jíti do světových lázní, můžete míti všechny tyto vymoženosti, které tu jsou? To jsou vymoženosti pro několik desítek lidí! A ti ubožáci, kteří se drou a jsou vymačkáváni jako citron, ten dělník jako soukromý úředník, dívají se na tyto vymoženosti jen v kinu na plátně a nemohou jich přirozeně použíti. (Výborně!) Jsem přesvědčen, že liberalistická soustava hospodářská zklamala, a že není prostě schopna přivésti ozdravění v hospodářském životě, neboť při své sobeckosti nepřipustí dělbu svých abnormálních zisků a nebude se starat o ty, které vyhazuje jako přebytečné ze svých dílen a továren. Jsem přesvědčen, že nový hospodářský život může zavésti jen socialismus, (Výborně!), který má smysl pro člověka jako takového, který má smysl pro lidské individuum. (Výborně! - Posl. Mojto: Ale nie panský socialismus!) Pravím socialismus. Vy se p. kolego, opíráte o morálku křesťanskou! Budiž, máte svou morálku. Včera zde mluvil jeden kolega z těchto vrstev o obětování se ve prospěch jiných. Ale to obětování jsme ještě v praxi neviděli. Máme zde tisíce a statisíce nezaměstnaných. Právě nyní se děje akce ve prospěch nezaměstnaných. Rád uvidím, kolik lidí z té křesťanské morálky se obětuje pro tyto ubožáky z křesťanské morálky. (Výborně! - Potlesk.) Ano, pravím, socialismus jest jedině povolán, aby zavedl pořádek do hospodářského života. Nebudete mi přece nikdo tvrditi, že je pořádek a spravedlnost v hospodářském životě, když 10 roků po světové válce je 10 mil. lidí vyhozených na dlažbu úplně na pospas bídě, nedostatku a zoufalství. To mně nebudete tvrditi. (Výkřiky.) Proto my usilujeme o vítězství socialismu, ne proto, že bychom chtěli panovati, nýbrž právě proto, že chceme zavésti docela nový pořádek. Účelem života není věcné zoufalství, strach a bída, účelem života je také radost. Jak může míti člověk radost z práce, když ví, že jeho práce není oceněna, jak může člověk s radostí pracovati, když neví, zda ještě zítra bude v práci. (Výborné!) Zde máme podstatné rozdíly v práci zemědělské, průmyslové, obchodní a živnostenské. Zemědělec vedle zisku z práce nebo uhájení sebe skrovnější existence má také ještě radost z práce, radost z přírody. (Posl. inž. Žilka: Dnes jen radost!) Radost mám z práce i já, když ve svém hospodářstvíčku prodělávám, ještě mám radost z práce. Jinak je tomu u zemědělce nebo podnikatele, jinak u dělníka a soukromého zřízence. Ten nemůže míti radost z práce. Účelem socialismu je, vnésti i v práci lidskou radost.