Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Zajiček. Dávám mu slovo.

Posl. Zajiček (německy): Slavná sněmovno! Než budu mluviti o svém thematu, musím jménem svého klubu prohlásiti toto:

Zabývali jsme se včera ve svém klubu podrobně stížnostmi, vznesenými proti tomu, jak se provádí soupis lidu. Kolega z mého klubu Fritscher protestoval včera s tohoto místa proti rozličným přehmatům. Ale v posledních 24 hodinách dostali jsme znovu ze všech částí státu rozličná hlášení, z nichž vidíme, že tyto nespravedlnosti jsou ještě větší, než jsme si myslili. Při jmenování komisařů a revisorů nebyl skoro nikde dodržen národnostní klíč. Komisary a revisory byli v převážně německých obcích často jmenováni lidé, kteří jsou známí jako české národní horkokrevné živly. Dále byly nezřídka jmenovány osoby, které jsou představenými těch, u nichž se soupis má prováděti, na př. ředitelé panství. Domníváme se, že tyto osoby při soupisu neprojeví nutné nestrannosti, předepsané zákonem. Jak se zdá, byly rozkazy ministra vnitra sabotovány. U okresních a zemských úřadů se prohlašuje, že o ministrových rozkazech nic nevědí. Přejeme si, aby soupis lidu poskytl nestranný obraz seskupení obyvatelstva po stránce národnostní, náboženské a hospodářské. Po tom všem, co se již stalo, máme odůvodněné pochybnosti o této nestrannosti. Hledíme soupisu lidu vstříc s největší nedůvěrou. Soupis lidu jest význačný politický čin. Provedení není věcí patřící jen do oboru ministra vnitra, nýbrž věcí všech ministrů, věcí celé vlády. Politicky odpovědnou musí tedy býti celá vláda.

Po tomto prohlášení dovolte mi, abych přešel k vlastnímu předmětu. V posledním pololetí projednávaly se zde všelijaké zákony, které mají pěstování obilí a chov dobytka učiniti výnosnými. Na jedno odvětví zemědělství se docela zapomnělo: na vinařství. Toto odvětví chřadne rok od roku stále více a více. R. 1904 měli jsme na Moravě - v Čechách a na Slovensku jsou poměry obdobné - 11.654 ha vinic, za 20 let, r. 1924, již jen 4.663 ha. To jest pokles ve 20 letech o plných 60%. V pětiletí 1919 do 1924 činí pokles 32%. Pokles trvá podle statistických výkazů i po roku 1929, na Moravě poklesly vinice na 4.324 ha, ačkoliv tu a tam byly založeny nové, ale na druhé straně byly starší vinice zrušeny. Příčiny poklesu vinařství jsou zcela zřejmé: především byly zpustošeny mšicí révovou, pak se staly nevýnosnými pro mrazy, dále zahnívaly hrozny, mimo to byly ještě neobyčejně vysoko zdaněny a co jest nejnebezpečnější pro vinařství: cizina dělá ohromnou konkurenci. R. 1926 bylo z ciziny dovezeno vína v ceně 59 mil. Kč, r. 1927 již za 83 mil. Kč a r. 1928 již za 99 mil. Kč. Není jen v zájmu vinařů, nýbrž veškerého národního hospodářství, aby dovoz byl pokud možno omezen. Neboť musíme usilovati, aby peníze, které se vydávají, pokud možno zůstaly doma. Pro naše vinařství jest zvlášť nebezpečné řecké víno. Nedávno řekl mi jistý obchodník vínem, že litr řeckého vína na místě v Mikulově nebo ve Znojmě přijde na 3.80 Kč. To jest zhola méněcenné víno, nic jiného než, jak se říká v odborných kruzích, "fíková voda", víno, kterému uměle bylo přimíseno mnoho alkoholu. Toto řecké víno ubije v soutěži naše vína. Dováží se víno ze Španěl, z Italie a z Maďarska. S většinou států dohodli jsme se na kontingentech a jest zajímavé, že řecký kontingent jest vždy velmi brzy vyčerpán, zatím co kontingenty jiných států se nevyčerpávají úplně. Žádáme, aby tyto kontingenty byly sníženy, ale není-li to možné, aby po celním vyjednávání byla zvýšena cla nebo byl zaveden autonomní celní sazebník. Naše strana podala dne 6. února ve sněmovně obsažný návrh, v němž uvádíme také požadavek, který jest zcela obdobný zákonu o nuceném vymílání, na kterém jsme se před několika týdny usnesli. Pravíme v něm: "Obchodníci s vínem, kteří chtějí dovážeti cizozemské víno, musejí prokázati, že v jisté době, která bude určena, koupili přiměřené množství domácího vína." Jsou totiž v našich vinařských oblastech obchodníci s vínem, kteří od vinařů vůbec nic nekupují, kteří všechno víno, které prodávají, kupují z ciziny. Kdyby náš návrh nabyl platnosti, byli by obchodníci s vínem nuceni kupovati určité množství domácího vína. Domnívám se, že kdyby byl zaveden podobný zákon jako pro pěstování obilí, bylo by jistě lze tohoto obdobného ustanovení užíti s výhodou i pro vinařství.

Naši vinaři právem si stěžují, že daně ukládané na víno, jsou příliš vysoké. Uvažte toto: Platný zákon o dani nápojové byl vydán r. 1919. Tehdy stál litr vína ve sklepě 15-20 Kč. Tehdy byla daň určena takto: 80 h všeobecná nápojová daň, 40 h paušalovaná daň z obratu, 20 h zemských dávek, to dělá úhrnem 1.40 Kč. Tehdy, v r. 1919, byla to desítina ceny vína. K tomu přistupuje ještě v četných místech dávka obecní, na př. v Praze přirážka 50 h za litr. Před několika dny dostal jsem od okresního zemědělského svazu v Hustopečích u Brna memorandum, v němž se praví: "Letos prodával se ve zdejším okrese mošt, ovšem z nouze, za 1.50 Kč litr. Obchodníci nabízejí při nákupu na vagony 1.30 Kč za letošní červené víno a 1.60 Kč za letošní bílé víno, ovšem dosud za těchto cen nedošlo k uzávěrce. Při průměrné ceně 2 Kč za 1 litr činí daň z vína a dávky z 1 litru 1.60 Kč, to jest 80% prodejní ceny. Kdyby se však dosáhlo prodejní ceny 3 Kč, pro kteroužto průměrnou číslici není naprosto žádných předpokladů, činí daň stále ještě 52%. Daň z vína pohybuje se tedy letos mezi 60 a 80% a v některých případech při nouzovém prodeji činí skutečně 100% výrobní ceny. Proti tomu stálo víno r. 1920 16 až 20 Kč za 1 litr, daň z vína činila tedy v procentech 8-10% výrobní ceny." Velmi správně praví tento pamětní spis, že podle své ceny jest víno letos pět až desetkráte výše zdaněno než v r. 1920.

Jest několik obcí, kde se tu a tam dosáhne poněkud vyšších cen, na př. 3-4 Kč. Ale co mnozí páni nevědí a co zní zcela neuvěřitelně, jest toto: Sedlák, který sklízí své vlastní víno a pije toto své vlastní víno, musí v tomto případě platiti daň. Sklidil-li na př. vinař letos 180 litrů a nemá ve svém sklepě z minulé sklizně již nic, smí vypíti těchto 180 litrů a nemusí platiti daň. Ale má-li ve svém sklepě na př. ještě 30 litrů od loňska, úhrnem tedy 210 litrů, musí za každý litr, který vypije, zaplatiti 1.40 Kč na dani. To je něco, čeho žádný vinař nechápe a čím jest právem pobouřen. Vinaři žádají, aby daň z vína byla zrušena nebo alespoň velice zmírněna. Nežádáme něco, co by jinde nebylo. R. 1926 Německá říše zrušila úplně daň z vína, Rakousko r. 1926 snížilo daň z vína z 22 na 12 šilinků z hektolitru, vinař v Dolních Rakousích platí tedy polovici naší daně z vína. Dále žádáme, aby bylo zdaněno jen víno, které se prodává, ale nikoliv to, které sedlák sám vypije. Žádáme, aby od daně bylo osvobozeno přiměřené množství domácího nápoje. U nás není ve skutečnosti naprosto žádné víno osvobozeno, kdežto v Rakousku každý sedlák za každého dospělého člena rodiny má právo vypíti ročně 365 litrů plně hodnotného vína a nemusí z něho platiti daň.

Naši vinaři byli divně dotčeni odpovědí pana ministra financí Engliše na interpelaci o dani z vína. V ní praví, že litr výčepního piva, který stojí 2.60 Kč, jest zatížen 54 h daní a dávek, ale že litr vína, který stojí v hostinci průměrně 10 Kč, jest zatížen jen 1.40 Kč až 1.90 Kč, z čehož vyvozuje, že daň z vína jest v dnešní výši oprávněná. Kdyby byl pan dr Engliš pozoroval daň z vína v poměru k ceně vína u vinaře, byl by přišel na to, že daň z vína jest poměrně mnohem vyšší nežli daň z piva. Dr. Engliš praví dále, že se o zrušení daně z vína neuvažuje se zřetelem na obchodní smlouvy, poněvadž by toto osvobození od daně musilo býti prospěšné i cizozemským vínům. To jest správné a proto žádáme, aby vývoz byl omezen. Dále praví ministr, že vinař nemůže míti zájem na výši daně, neboť tuto daň platí spotřebitel vína. To jest správné jen do jisté míry. Vinař musí víno, které sám vypije, sám zdaniti.

Dále praví ministr: Ostatně finanční správa vyšla již dosti vstříc našemu vinařství tím, že zrušila daň z vína v lahvích.

Z této odpovědi na interpelaci vyciťujeme, že ministr financí nemá ochoty vinařům nějak vyjíti vstříc. (Výkřiky posl. Kunze.) Podal jsem jednou návrh, který naši vinaři přijali, aby se sebraly peníze a ministrovi financí koupil vinný sklep. Ať jej spravuje, a když pak přijde to trýznění, až by finančníci přišli do jeho vlastního sklepa, snad by brzy nahlédl, že musí vinařům vyjíti vstříc. A tu právě jsem u bodu, o kterém stále mluví naši vinaři: u kontroly sklepů. Vinař jest vlastníkem svého sklepa. To jest správné. Ale finančníci mají právo v každé hodině přijíti do sklepa, reviduje se, měří se sudy, zkoumá se obsah a obyčejně to dopadne tak, že se vinaři diktuje vysoký trest. Již v r. 1926 jsme řekli: Kontrola musí býti. Ale kontrola mohla by se prováděti mnohem praktičtěji a levněji. V každé obci ať se zvolí výbor sedláků, kteří by byli pod přísahou, a když se bude víno prodávati, musí býti při prodeji člen této komise. Zase nežádáme nic, co by nebylo jinde. Toto ustanovení se provádí v Rakousku. Ve svazovém zákoníku pro Rakouskou republiku, částka 10 ze dne 31. ledna 1925, se praví: "Výrobci vinného moštu a vína, kteří v jednom roce nevyrobí více než 20 hl, jsou v příštím ročním období osvobozeni od kontroly sklepů." Dále jsou tam ustanovení o komisi pro daň z vína, která se skládá ze zemědělců. Dále se praví: "Zemský finanční úřad může odníti úlevy na 3-10 let, byl-li výrobce pravoplatně odsouzen pro těžký důchodkový přestupek daně z vína." V Rakousku se tato soustava osvědčuje, osvědčovala by se i u nás a stát by ušetřil úředníky.

Zcela krátce chci promluviti o několika požadavcích, které dlužno provésti při novelisaci zákona o dani nápojové. Žádáme, aby sedlák měl dále právo, aby víno, které sám vyrobí, také sám vyčepoval, tak zvané výčepní právo pod víškem. Dále žádáme, aby bylo zakázáno na Slovensku vyráběti sladké víno. Podle dnešního zákona o dani z vína smím od vinaře koupiti jen nejméně 40 litrů. Žádáme, aby se šlo dolů na 20 litrů, aby se více vyloučilo obchodní prostřednictví, aby si tak mnozí lidé mohli svou spotřebu zakoupiti u vinaře. Dále žádáme, aby procento výtraty bylo podstatně zvýšeno. V minulých letech nám v ministerstvu financí několikráte prohlásili, že zákon o dani nápojové bude novelován. Ale především musíme za to míti náhradu a náhrada byla poskytnuta zvýšením daně z piva. Tomu nikdo neuvěří, že zvýšená daň z piva se bude vybírati jen ve prospěch samosprávných sborů, nýbrž většina zůstane v ministerstvu a domnívám se, že když pan ministr financí má náhradu za daň nápojovou, která má býti zrušena, pak že máme také právo žádati, aby se konečně tento 11 let trvající zákon o dani nápojové noveloval. Slyšíme, že celá daň z nápojů, a to bez daně obratové, činí něco přec 30 mil. Kč ročně. I kdyby se škrtla celá tato částka, byla by na druhé straně nahrazena zvýšenými příjmy daně z piva.

Domnívám se, že jest ve všeobecném národohospodářském zájmu, aby se zvětšil počet vinic, abychom nebyli nuceni kupovati tolik vína z ciziny. Založení vinice jest velmi drahá věc. Uvažte, že nová vinice v prvních letech vůbec nic nevynáší a že založení vinice stojí velmi mnoho, nehledě k práci - připomeňte si jen velké výdaje za révy. V Německé říši poskytl se vinařům úvěr 120 mil. marek, tedy skorem 1 miliardy Kč, a to především k zakládání vinic. Jak jsem slyšel, nebude německá říšská vláda trvati na vrácení této půjčky, takže tyto miliony byly přímo darovány. V Dolních Rakousích bylo v posledních letech poskytnuto 3000 půjček k rekultivaci vinic. V Dolních Rakousích dostává vinař prostředky na vyhubení hmyzu, na př. modrou skalici, dále révové podložky, chránítka proti mrazu, rouby atd. podstatně levněji než v obyčejném obchodu. Víte, že Rakousko zavedlo pro své zemědělce nouzovou akci a že z této nouzové akce bylo i dolnorakouským vinařům přiděleno několik milionů čsl. korun. V Dolních Rakousích se poskytují vydatné subvence i na tak zvané révové skleníky. Srovnáme-li s tím, co se děje pro naše vinaře, musím říci, že tolik jako docela nic. Podali jsme letos dne 11. dubna zde ve sněmovně návrh, v němž jsme žádali, aby vláda, která několika zbankrotělým bankám půjčila 300 mil. Kč, půjčila 300 mil. Kč také zemědělství. Mezi jiným mají býti tyto peníze půjčeny na podporu k zakládání sadů a vinic se zvláštním zřetelem k těm zemědělcům, kteří v uplynulých 3 letech utrpěli velké ztráty mrazy a krupobitím. V důvodové zprávě jsme poznamenali, že na zřizování vinic má se půjčovati až 20.000 Kč na 1 ha. Dále jsme řekli, že se těchto peněz má užíti k podpoře, zakládání a rozšíření zemědělských družstev, jejichž účelem jest zpracovati zemědělské výrobky, na př. vinařských družstev, syndikátů vinařů atd. Tento návrh jistě není přepjatý a domnívám se, že vláda jistě mohla vzíti tento návrh za základ velkorysé pomocné akce.

Při této příležitosti dovolte, abych ukázal na jedno ustanovení zákona z r. 1885. Praví se tam: Při novém zakládání vinic, které byly již dříve osázeny révou, přiznává se osvobození od daně pozemkové na 10 let, ale spojuje se s tím podmínka, aby bylo osázeno aspoň 1/4 ha. V praxi vidíme, že to jest příliš vysoké, že zvláště naši drobní lidé často osazují mnohem méně než 1/4 ha.

Jest nutné, aby vláda podporovala pořádání kursů a přednášek a aby také zahájila jistou propagandu pro podporování domácích výrobků. Když předloni byl pan president Masaryk u nás na jižní Moravě, navštívil obec Mušov. Byl zaveden do sklepa a třebaže je abstinentem, ochutnal jihomoravského vína. Sedláci měli z toho radost. V příštím roce přijel na jižní Moravu vysoký státní úředník. Tento pán nezašel do jihomoravského vinného sklepa, nýbrž byl úmyslně zaveden k židovskému velkoobchodníku s vínem. Příštího dne byla o tom řeč ve všech novinách. Nebyla to než reklama pro židovského velkoobchodníka s vínem. Naši vinaři neměli z toho radost. (Posl. Matzner [německy]: Ale měl ji židovský velkoobchodník!) Ano! Co naši sedláci stále znovu žádají, jest jistá ochrana známek. Nejen u nás na jižní Moravě, nýbrž i v severních Čechách, na Slovensku a na celém světě, kde se pěstuje víno, jsou jistá místa, kde roste zvlášť dobré víno, a hostinští usilují dostati víno z těchto míst. U nás jest místo - nechci je nazvati jménem a tam se sklízí vína ročně nanejvýš z několika set hektarů. A co vidíme? Sám jsem v Praze jednou viděl, jak hostinský čepuje takové jihomoravské zvláštní víno. Když jsem se tázal, od kterého vinaře toto víno jest, jmenoval mi jeho jméno. Pak jsem se tázal sedláka, koupil-li tento hostinský skutečně víno od něho, načež mi odpověděl, že koupil od něho vědro, tedy něco více než 50 litrů. Ale hostinský čepuje celý rok, čepuje denně víno pod tímto jménem. Jest tedy přirozené, že naši vinaři mají velký zájem na tom, aby se nemohly páchati takové podvody, a to přísným prováděním zákona o ochraně známek. V r. 1926 bylo již ohlášeno, že ministerstvo zemědělství zamýšlí vydati nařízení o ochraně označení původu československých druhů vína.

Toto nařízení dosud nevyšlo a bylo by naléhavě zapotřebí, aby toto nařízení bylo konečně jednou vydáno.

Ještě několik slov o padělání vína. Jest faktem, že na př. v Praze nelze skoro nikde dostati domácí, přírodní víno. Jde-li to dobře, dostanete víno skládající se z domácího vína, cizího vína a přísady cukru. Ale v četných případech prodává se víno vyrobené z vody a lihu. A tu jest naléhavě zapotřebí, aby sklepní inspektoři stále dělali zkoušky a aby lidé, kteří padělají víno, byli co nejpřísněji potrestáni.

Požadavky našich vinařů nejsou obráceny proti spotřebitelům. Jest faktem, že se často vína v hostincích prodávají velmi, velmi draze, často čtyřikrát dráže, než byla koupena, a že kromě toho vína jsou velmi špatná. Tu bylo by vděčným úkolem pana ministra zásobování, kdyby se postaral, aby konečně jednou ceny vína v hostincích byly sníženy. Na jižní Moravě, a to v obcích Tasovicích a Valticích, konaly se v loni t. zv. vinné trhy, které se letos znovu konají. Účelem těchto trhů jest uvésti severočeské a severomoravské hostinské do přímého spojení s výrobci vína. Tyto vinné trhy se velmi dobře osvědčily, lidé získali vyšší ceny. Litujeme, že se na tyto trhy poskytla příliš malá subvence, a letos musili jsme se přímo rváti s ministerstvem železnic, než jsme dosáhli 33% snížení cen jízdních lístků.

Požadavky vinařů nesměřují ani proti abstinentům. Naši vinaři jsou ochotni prodávati také sterilisovaný mošt. Byl učiněn pokus na př. v zemědělské škole ve Znojmě; ale k vyrábění sterilisovaného moštu ve velkém jest zapotřebí velkých a drahých strojů. Lidé nejsou s to, aby z vlastních prostředků činili tyto značné výdaje. Že požadavky vinařů nejsou v žádném rozporu k abstinentnímu hnutí, vidíme z toho, že na př. ve Švýcarsku jest dokonce spolek abstinentních vinařů. Naši vinaři jsou také rádi ochotni prodávati hrozny. I to se letos a vloni dělo ve zvýšené míře.

Požadavky vinařů nesměřují ani proti státní pokladně. Kdyby stát zmírnil daň z vína, kdyby ji docela zrušil, měl tedy menší příjmy, nahradilo by se to na druhé straně tím, že bychom měli nové vinice. Stát by dostával z těchto nových vinic mnohem více daní, než kdyby na takových polích rostly brambory. Co by stát na jedné straně dal, dostal by na druhé v hojné míře zpět. Nesmíme zapomínati, že by peníze, které se vydávají za víno, nesly do ciziny, nýbrž zůstaly zase mezi obyvatelstvem.

Požadavky vinařů nesměřují ani proti solidním hostinským.

Naši vinaři mají plné právo žádati, aby jejich požadavky byly splněny. Vždyť nejde o velkostatkáře, nýbrž o drobné zemědělce, kteří zasázeli vinnou révu na polích nejhorší jakostní třídy.

V dřívějších letech, a to v r. 1926, podal jsem zde ve sněmovně interpelaci, ve které byly uvedeny požadavky vinařů. Proti těmto požadavkům postavil se pan ministr financí naprosto odmítavě. V květnu 1926 podal jsem zde ve sněmovně návrh, aby se ustavil vinařský výbor, který by měl zkoumati nouzi vinařů. I tento návrh byl zamítnut. Za staré vlády přijala osmička návrh, aby aspoň víno pro domácí spotřebu do 200 litrů bylo určitě osvobozeno od daně. Pan ministr financí vyslovil se i proti tomuto návrhu. V posledních letech jsme se stále pokoušeli návštěvami u rozhodujících ministrů a úředníků proraziti s tím nebo oním požadavkem. Ale to všechno nic nepomohlo. Vinaři byli dosud trpěliví, ale dnes musím říci, že jim trpělivost došla.

Před chvílí mluvil jsem o odpovědi ministra Engliše na interpelaci, o odpovědi, která vinaře velmi rozčílila, neboť z této odpovědi dalo se vyčísti, že se daň z vína zdá panu ministrovi vlastně příliš nízkou. V rozpočtu ministerstva zemědělství nezvyšuje se rok od roku položka k podpoře vinařství, jak se to děje v jiných státech, nýbrž rok od roku se snižuje. Jak jest o vinaře postaráno v dnešní vládě, vidíme zřetelně na rumunské obchodní smlouvě, která nabyla účinnosti dne 1. září t. r. Tu bylo clo na hrozny, které se z Rumunska dovážejí do Československa, ze 400 Kč sníženo na 200 Kč, clo za dovážená vína zůstává dále na 210 Kč, místo aby bylo zvýšeno. Totéž vidíme u jiných výrobků, které se pěstují na jižní Moravě. Touto rumunskou obchodní smlouvou byli jihomoravští rolníci velmi poškozeni. Podle zpráv, které se v poslední době vynořují, lze se obávati nového nebezpečí. Víme, že se bude vyjednávati o příští obchodní smlouvě s Maďarskem. Maďarští vyjednavači žádají ústupků pro maďarské vinaře. Velice se obáváme, že dojde znovu k obchodní smlouvě na útraty domácích vinařů.

R. 1926 jsem si dovolil zaslati panu ministrovi financí dr Englišovi dopis, ve kterém jsem upozorňoval, že pod dojmem vzbouření rýnských vinařů a pod dojmem velkých schůzí vinařů v Dolních Rakousích ještě více stouplo v posledních týdnech rozčilení jihomoravských vinařů. Příznačné jest, že posl. Malík v soc. politickém výboru prohlásil, že není vyloučeno, aby i u nás nemohlo dojíti k podobným vzbouřením. Upozornil jsem tehdy pana ministra financí, že situace mezi vinaři jest neobyčejně kritická. To bylo r. 1926. Od té doby se situace vinařů neobyčejně zhoršila. V posledních měsících měli jsme na jižní Moravě několik selských schůzí, několik konferencí, kde jsme zřetelně viděli, že rozčilení mezi vinaři jest neobyčejně veliké. Naši sedláci si říkají: "Když se v sousedních chudých Dolních Rakousích tolik dělá pro vinaře, máme i my právo, abychom v bohatém Československu nalezli pochopení pro své požadavky." Naši vinaři nemají naprosto chuti dáti se dále utěšovati. Byli zradikalisováni, nikoliv agitátory, nýbrž nečinností vlády.

Po všech těch mnohých, bohužel marných pokusech dosíci zákona ve prospěch vinařů považuji za svou povinnost veřejně to zde zjistiti. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Stanislav. Dávám mu slovo.

Posl. Stanislav: Slavná sněmovno! Při projednávání státního rozpočtu na r. 1931 v kapitole hospodářské dovolím si poukázati na neúměrné zvýšení tohoto rozpočtu jako člen strany, která uznává potřeby tohoto státu již od jeho vzniku, ale také žádá určitá práva pro své občanstvo a poplatnictvo.

Dnes v době velké hospodářské krise zvyšujeme státní rozpočet o 1 miliardy Kč, místo co přijíti měla vláda se sníženým státním rozpočtem alespoň o 1 miliardu. Jako zástupce XIII. volebního kraje župy uhersko-hradišťské, našeho moravského Slovácka a Valašska, dovolím si stručně podati a tlumočiti zde ty odůvodněné stesky, potřeby a přání našeho malozemědělského lidu na moravském našem Slovácku a Valašsku.

Naše župa uhersko-hradišťská připadá mně jako veliký mravenčí kopec, tak silně je tento kraj přelidněn. Sotva kde jinde v jiných krajích možno najíti osady tak početné a tak hustě vedle sebe položené jako u nás. Když jedete autem od nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště až do Skalice na Slovensku, t. j. asi 8 hod. pěšky, jedete stále mezi dvěma řadami domů jako jednou dlouhou ulicí.

Naše župa slovácká má 377.600 obyvatel a v celém tomto kraji až na Hodonín není téměř průmyslu, takže všechno obyvatelstvo je odkázáno na zemědělství. A tak na jednoho obyvatele naší župy, který se zemědělstvím živí, připadá zemědělské půdy 0·58 ha (aneb 3·04 míry), v župě olomoucké 1·3 ha, v župě brněnské 0·65 ha zemědělské půdy. V procentech vyjádřeno: na ploše v km² v župě uherskohradištské na 3.394 km živí se 52% zemědělstvím, olomoucké na 6.803 km² živí se 35% zemědělstvím, brněnské na 5.236 km² živí se zemědělstvím 31% veškerého obyvatelstva. Z tohoto vidíme, jak patrná je chudoba kraje, kterému se kdysi říkávalo zahrada Moravy, a ostatně chudoba tato jest patrná již každému, kdo na příkl. z vlaku jen pozoruje ty plochy polí na Mor. Slovácku, jak jsou rozkouskovány a rozděleny na úzké pentličky. Po lánech neb půllánech, které by byly vlastnictvím zemědělců jedinců, není u nás ani památky.

Slováčtí zemědělci z 60%, to jsou domkáři, kteří obdělávají a vlastní průměrně 4 až 8 měr půdy. Že to ovšem k výživě 6-8-12 členné rodiny, které u nás na Slovácku jsou, nestačí, je na bíle dni a odtud byl ten útěk do Ameriky již před válkou. Následkem toho stává se kraj přelidněný a obyvatelstvo nemá možnosti najíti výživu doma, ani možnosti hledati si výživu a skývu chleba jinde za hranicemi, následkem toho, že po převratě naše republika nabyla ve světě pověsti státu socialistického a z polovice komunistického, stanovena nám tak nízká kvota vystěhovalecká do Spojených států severoamerických, že nyní jenom z našeho Slovácka čeká na vidování pasů již několik let, t. j. od r. 1922 až do dnešního dne, 10.146 uchazečů. Jiní stěhují se opět do Kanady a Argentiny a také i v komunistickém ráji ruském pokusili se někteří občané své štěstí hledati, však bezvýsledně a mnozí z nich vrátili se ovšem velmi brzy, ale zklamáni.

Je to velmi smutným a nebezpečným zjevem pro náš stát, že místo vývozu průmyslových a hospodářských výrobků našich za hranice jsou nuceni železnou neúprosnou nutností zdraví a vyspělí občané naši hledati si výživu a skývu chleba pro svoje rodiny za hranicemi našeho státu.

Slavná sněmovno! Ti, kdo znají naše Slovácko a Valašsko z jeho veselých písní, krojů a tanců, z jeho poutí, svateb a úvodků, z obrazů Úprkových a Frolkových, ti je znají velmi špatně. To je Slovácko a Valašsko sváteční. Jaké je Slovácko všední? Všimněte si slováckého a valašského lidu mimo pouti, mimo slavnosti národopisné a rodinné a až na několik málo osad shledáte lid sedřený, zubožený starostmi, jak sehnati nejnutnější potřeby na výživu rodiny, lid chudobný.

Náš lid, který očekával parcelaci v naději, že mu bude dopřáno půdy nezbytně potřebné k uhájení existenčního minima, dočkal se trpkého zklamání, neboť veškerá půda drobnému lidu rozparcelována nebyla, v celé oblasti župy utvořené zbytkové statky a nedíly v tisících ha přiděleny státním pozemkovým úřadem lidem cizím, na Slovácko přivandrovalým, tedy ne hospodářským úředníkům a zaměstnancům poškozeným pozemkovou reformou, nýbrž ředitelům hospodářských škol, lidem se zajištěnou existencí pro sebe a své děti. (Posl. Skopal-Procházka: Kde, pane kolego?) Takovým Müllerům na Brodsku, Čuřínům na Kyjovsku, Píštělkům na Strážnicku, Dedkům na Bzenecku... (Posl. Skopal-Procházka: Zaměstnancům z bývalých statků!) Ani pan ředitel, ani pan učitel nebyli zaměstnanci. (Posl. Skopal-Procházka: Nemají žádných nedílů!) Ale mají zbytkové statky. (Posl. Skopal-Procházka: Snad jejich bratři a ne přímo!) Když tak o tím mluvíte, přímo jí nemají, ale dostali se k ní podloudným způsobem, že to tak musím s tohoto místa říci. Přihlášku a žádost o příděl statku podal a statek obdržel bratranec p. starosty E. Píštělky, Jan Píštělka, a teď to má dostati zaknihováno Jaroslav Píštělka, syn starosty Píštělky. Na to si dovolím poukázat až příště.

Půdu dostali lidé, kteří na ní nikdy nepracovali, nepracují, pracovati nebudou a neumějí. Naproti tomu zemědělci malí, půdy potřební, byli odmítnuti, odkopnuti a jsou opět nuceni, tak jako to činili před válkou, své děti posílati, aby si hledaly výživu za hranicemi. Dlužno též poznamenati, s jakou drzostí a cynismem postupovali proti našemu slováckému lidu, když se jim jednalo o dosažení zbytkových statků, ba neštítili se podvodů a falšování podpisů, které sháněli za tím účelem, aby dosáhli zbytkových statků a tím připravili zemědělský lid o půdu.

Nemohu opominouti upozorniti a přibíti na pranýř ono jednání, že se u nás parcelovalo za pytle ořechů: dostaneš půdu, musíš však předem přinésti pytel ořechů. Nejbolestnějším bylo to, že byly zřizovány zbytkové statky a nedíly tam, kde malý zemědělský a domkářský lid po právu se bouřlivě domáhal parcelace úplné. Strážnice, Bzenec, Mistřín, Svatobořice, Hluk, Bojkovice atd. Ten náš dobrý slovácký a valašský lid čekal, že pozemková reforma mu přinese požehnání a ulehčení jeho života, byl však trpce zklamán. Přes to však jest věrný Československé republice a trpělivý, ale nezapomíná a zúčtuje jednou řádně s těmi, kteří jej připravili o půdu a hroudu, která mu patřila, kteří mu od úst vyrvali skývu chleba, jež patřila jeho ubohým, hladovým a neošaceným dětem. Křivda tato mohla by býti alespoň z menší části ještě nyní odčiněna, kdyby stát vyšel našemu lidu vstříc a dal do parcelace ze státních statků na jižní Moravě místo 25% zemědělské půdy nejméně 70 až 80% této půdy. Stala-li se kde křivda tvořením zbyťáků a nedílů, stala se u nás na tak přelidněném Slovácku křivda do nebe volající a ještě méně nám pomůže chystané zcelování pozemků.

Jediná pomoc zde je, zvýšiti výnos pozemků, a k tomu je mimo jiné potřeba trojího: předně poskytnouti drobnému zemědělskému lidu na Slovácku odborného vzdělání hospodářského. Na to jsou, pravda, hospodářské školy, kterých máme na Slovácku 5 poloprázdných, a proč? Zmíním se jen krátce o těchto příčinách.