Když jsme před několika měsíci oznámili horníkům ostravsko-karvínského revíru, že ředitelská konference připravuje vyhození na dlažbu 14.000 horníků, byl to tajemník revírní rady soc. demokrat Topinka, který říkal, že lžeme a že nemáme pravdu. Dnes za několik měsíců musejí pánové přiznati, že jsme měli pravdu. Pánové ptají se dnes v novinách zděšeně: No, tohle se přece nemůže stát, když jsme dali souhlas a nechali jsme těch 5.000 horníků vyhoditi ze zaměstnání, aby ještě znovu mohlo býti několik tisíc horníků vyhozeno v této době na dlažbu a zbaveno zaměstnání. Pánové se dnes zděšeně ptají: Co tomu řekne vláda? My říkáme předem: Vláda tomu neřekne nic, poněvadž vláda dr Preissovi a těm, kteří tyto plány provádějí, slouží. Vláda stará se dnes o to, jak by našla výmluvu, aby toto nemožné parlamentní složení zavřela a šla na dovolenou; zrovna tak mají o to starost vládní poslanci a ne o to, aby Báňská a hutní společnost, banda zlodějů, cizáků vyhazovala nové statisíce ze zaměstnání a při tom shrabovala stomilionové zisky.

Je třeba těchto opatření, která se provádějí v ostravsko-karvínském revíru? Všechny doly v ostravsko-karvínském revíru přiznaly za r. 1930 na 100 mil. čistého zisku, ale jejich zisky jsou několikanásobné. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 11. června 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Tato banda čeká jenom na to, jak dopadne boj v Karlově Huti. Vláda tomu neřekne nic, ale kdo něco řekne, to budou horníci, to budou kovodělníci. Toho se pánové Brožík a Hampl dočkají. To bude historické slovo. Mohou na to vzíti jed, že se toho dočkají, když ne dnes, tak zítra. Ale toto slovo smete vás i celý systém, který se dnes vaší pomocí drží, do starého haraburdí a propadliště dějin.

Dělníci nastoupí cestu, kterou jde dnes dělnictvo Karlovy Huti, cestu, po které dělníci Karlovy Huti více než rok odrážejí útoky Báňské a hutní společnosti, cestu jednotného bojovného nástupu, který se snaží soc. demokratičtí a nár. sociální vůdcové rozbíti. Statisíce očí dělníků, tisíce očí živnostníků na Ostravsku, zvláště na Frýdecku a Místecku, jsou dnes obráceny ke Karlově Huti. 1.800 kovodělníků Karlovy Huti se ženami a dětmi, ne méně než 12.000 lidí, zbavila Báňská a hutní společnost, ředitel dr Preiss, pověstný ředitel Doderer chleba. Statisíce dělníků na Ostravsku a Karvínsku s rozechvěním pozorují, co se děje v Karlově Huti. Desítky deputací živnostníků, živnostenských organisací, několik desítek deputací zastupitelstev okresu frýdeckého a místeckého intervenovaly u úřadů, obracely se na vládu, ale úřady a vláda ani v tomto případě provokace se strany Báňské a hutní společnosti nic nedělají. Ale nejen že nic nedělají, naopak ještě podporují Doderera, Báňskou a hutní a dr Preisse. Každá zpráva o tom, co se děje v Karlově Huti, se konfiskuje. Projevy solidarity v Ostravě a Frýdku se zakazují, nepovolují. Každá zmínka o stavu, jaký je v Karlově Huti, je příčinou k rozpouštění schůzí, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 11. června 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Výlukové, stávkové hlídky, správně řečeno, se rozhánějí, ale přes to plné 3 týdny stály tyto hlídky. Nebylo jednoho případu a důvodu k zakročení, ani velitel četnictva nemohl si stěžovati a říkal: Nemám důvodu k zakročení. Za ty 3týdny nebyl však v závodě ani jeden stávkokaz. Marně volal Doderer dělníky do zaměstnání, protože dělníci, kteří stáli na stávkových hlídkách, přesvědčili každého, jak špinavá a zločinná je práce stávkokazecká. Proto ani jeden dělník se nepropůjčil ke stávkokazectví. Proto na intervenci zástupce svazu průmyslníků, poslaného dr Preissem, nařídil zemský úřad okresnímu úřadu vydání vyhlášek, kterými se zakazuje jakékoliv shlukování na ulicích, na silnicích, před továrnou, prostě takové poloviční výjimečné stanné právo. Za shlukování považuje se dokonce i to, jdou-li dva lidé po silnici. Takový stav byl vytvořen za pomoci úřadů, orgánů p. ministra vnitra, za souhlasu celé vlády, takový stav byl vytvořen, aby pan Doderer, Scharfmacher Báňské a hutní, který přišel do Karlovy Huti zbaviti sta dělníků chleba, získal stávkokaze. Ale ani to nebylo mnoho platno, poněvadž stávkové hlídky byly dále, byly v těch místech, kde dělníci bydlí. Pan Doderer přes všechnu snahu a pomoc úřadů nedostal žádných stávkokazů. Proto se na to šlo jinou cestou, proto začali četníci prováděti okolo Karlovy Huti takovouto demonstraci: Jezdí nákladními auty po celém okolí, shánějí stávkokaze a dovážejí je do Karlovy Huti. Odtamtud je však většina stávkokazů ihned propouštěna, protože správa závodů je nemůže potřebovat. Jsou v nákladních autech vždy přikrčeni, takže jsou jim vidět jenom záda. Mají totiž strach, že by byli odměněni, kdyby je dělníci poznali. Četníci při tom odhánějí dělníky ze silnic všude, kudy nákladní auta jedou. To všechno působí v kraji veliké rozhořčení a je jasno, k čemu mohou takovéto provokace vésti. Všechno nasvědčuje tomu, že se zde úmyslně vyvolávají srážky. Zvláštní starosti v opatřování stávkokazů pro Báňskou a hutní společnost projevuje také řada různých vlastenců. V této věci prováděl jsem sám intervenci na okresním úřadě ve Frýdku. Bylo mně slíbeno, že bude zjednána náprava. Když jsem poukazoval, že četníci, orgán, který má chránit zákony, sám zákon porušuje, poněvadž doprava osob v nákladních autech je zakázána, okresní úřad prohlásil: "My si to poznamenáme, bude zjednána náprava." Ale dodnes se tak děje, včera, dnes a jistě i zítra a pozítří bude totéž. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Všechny tyto věci nasvědčují tomu, že se zde opravdu vyvolávají úmyslně podmínky, aby došlo ke srážce. Jak posuzují věc dělníci? Kdyby pánové měli možnost slyšet rozhovory dělníků, kteří jedou ve vlaku kolem Karlovy Huti a vidí bajonety a vše, co se tam děje, jistě by si to za rámeček nedali! Já jsem vyslechl řadu takových rozhovorů. Na př. jeden dělník charakteristicky ironisoval a říkal: "To víš, takové četnické hlídky, to je velké razítko, kterým se potvrzuje, že náš demokratický stát je opravdu demokratický. Jeho obránci ochotně přiskočili na pomoc Báňské a hutní společnosti. To víš, poslali četníky, aby pendreky a bajonety, snad i olovem zardousili spravedlivý boj karlohuťských dělníků. Těch několik četníků, které vidíš z vlaku, to je otevřená kniha československé demokracie. A ty v ní čteš slova spravedlivá o rovnosti a lidskosti, o tom, jak demokracie nezná rozdílu mezi pány a poddanými, mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Chce se ti hlasitě souhlasit s těmi, kteří tu říkají, že mají republiky "plný zuby". Ovšem, republiky bez demokracie! Naše republika je však demokratická." Druhý dělník říká: "To máš tak, pamatuješ se na jedno mocnářství, které se také ohánělo hodně bajonety? Z toho již také mnoho nezbylo. A z té naší demokracie také brzo nebude nic."

Druhý takový případ. Vykládají si dělníci: "Šel jsem okolo Karlovy Huti. Viděl jsem stávkovou hlídku, ležela v trávě. Hole měla v rukou. Ptal jsem se jich: Soudruzi, jsou tu stávkokazové? Soudruzi říkají: Nejsou. Šli sem dva, ale ty jsme přemluvili. Slíbili, že zítra zůstanou doma. Jiný tu nešel. Několik jich odvezli četníci v autech, asi 15 jich zůstalo v závodech přes noc. Mají strach, aby si je dělníci nevypůjčili. Ptal jsem se, kolik je stávkokazů. "Nu, je jich v závodě 40. To není mnoho. Ti závod nerozhýbají; jsou to pomocní dělníci, dobří k zametání dvora". Druhý dělník dodává: "To se rozumí, že 40 mrvů nemůže rozhýbat závod, kde nás pracovalo 1800, a to kvalifikovaných kovodělníků."

Všude v okruhu kolem Karlovy Huti byly rozestaveny stávkové hlídky, snad 200, 300 dělníků, ani myš nemůže do závodu proklouznouti, aby toho neviděli. Vědí o každém stávkokazu a znají ho také jménem.

Takhle dělníci mluví, baví se, vykládají a posuzují, co se děje v Karlově Huti. Ovšem, když v novinách jsou uveřejněna jména stávkokazů, zkonfiskují se, protože stávkokazi požívají zvláštní ochrany, a dokonce byla zkonfiskována zpráva, že na schůzi v Karlově Huti bylo mluveno, že na veliké tabuli, na které bylo každý den zavěšeno 1800 známek, bylo v pondělí tohoto týdne zavěšeno jenom v rohu několik málo, 67 známek mrvů a stávkokazů, a to ne z dělníků závodních, nýbrž z dělníků sehnaných, mezi nimi jsou také bratři...

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji p. řečníka, že překročil řečnickou lhůtu.

Posl. Kliment (pokračuje): Budu hned hotov. Mezi nimi jsou také dva bratři, kteří studovali a propadli na školách. Otec jim z protekce zaopatřil místo na ostravské šachtě, ale za týden z tohoto místa utekli a váleli se doma tátovi na krku, na jeho hospodářství; nyní, když je výluka, jdou dělat stávkokaze. Ale i tyto zprávy jsou zkonfiskovány. Stal se případ ve středu, tento týden: 250 lidí bylo pozváno a voláno do Karlovy Huti, ale ani jeden z nich nebyl přijat. Četníci jako stádo ovcí to před sebou hnali po silnici a když dělníci přišli na závod, vyšel inž. Materna a říkal: Nebudeme přijímat, nepřijmeme nikoho z vás. Proč? Poněvadž to jsou dělníci, kteří mají obě dvě ruce levé ku práci. Žádný čestný dělník se ku práci do Karlovy Huti nepropůjčí. Ale jaký účel mají tyto transporty k závodu - zaplatit jim půl dne a poslat je domů? Demoralisovati příkladnou jednotu dělníků v Karlově Huti, kteří již šestý týden jednotně bojují a se brání. Ale kdo má nésti odpovědnost za tyto provokace, které se provádějí za součinnosti a pod dozorem četníků? Kdo má bráti odpovědnost za to, že tyto provokace nevyvolají jednou příčinu srážek mezi stávkujícími dělníky? Chce pan ministr vnitra brát odpovědnost za to, co se v takovém případě stane? A může býti jist, že by to nebyly Košúty. Dělníci v Karlově Huti dovedli by své právo, které se jim béře, jinak bránit, než je bránili dělníci v tomto případě. (Potlesk komunistických poslanců.)

Soudruzi, upozorňujeme předem na to, poněvadž víme, co se sleduje tou provokací, která se v Karlově Huti provádí. Žádáme proto kategoricky jménem mnoha set dělníků ostravsko-karvínského revíru, aby četníci z Karlovy Huti byli odvoláni, poněvadž tam nemají co dělat. My, organisované dělnictvo, ručíme v tomto boji za pořádek. A jestli pan Doderer potřebuje ochrany, ať si ji zaplatí, nebo ať jedná jako člověk a ne jako šarfmachr a nebude muset míti strach o svůj kejhák.

Soudruzi, je však potřebí se ještě zmínit o tom, že velmi smutnou a přímo zločinnou úlohu mají při tom němečtí sociální demokraté. Provádějí a organisují v Rotavě a Nýdku stávkokazectví. Dělníky v Rotavě a Nýdku informují, že prý se v Karlově Huti proti dělníkům rotavským nacionálně štve. Všichni dělníci, kteří z Rotavy přijeli do Karlovy Huti, vědí, že byli přátelsky jako dělníci přijati, že dělníci, kteří neumějí německy, ptají se na jednotlivá slova, aby mohli s rotavskými dělníky mluvit. A co se žádalo na dělnících rotavských? Jen jediné, aby v útocích proti Báňské a hutní byli s dělníky z Karlovy Huti jednotní a solidární v tomto boji. V Rotavě a Nýdku pánové Kaufmann, Pretsch a Lorenz štvou, že prý se provádí na dělnictvu rotavském násilí, ačkoliv pro to nemají ani nejmenšího důvodu. Ani jedno špatné slovo nepadlo vůči německým dělníkům v Karlově Huti. Proč se toto ovzduší vyvolává? Poněvadž, zatím co v Karlově Huti je boj a stávkuje se, v Rotavě všechna oddělení, která celý rok stála, jsou v plném chodu. Metrové plechy, které se vyráběly pouze v Karlově Huti, ve dne v noci se vyrábějí v Rotavě. Pan Kaufmann, Pretsch a ostatní nazývali tuto práci kdysi stávkokazeckou, dnes ji dělají pro Doderera, aby prosadili své šarfmachrovské plány. Nejen to. V době boje dělníků v Karlově Huti stěhují dělníky z Rotavy do Karlovy Huti. Ve středu večer přijelo 9 vozů s nábytkem a s dělníky do Přívozu a Karlovy Huti. V době výluky a stávky posílají mu kováře, zámečníky a mechaniky, ty dělníky, které Doderer nemůže v Karlově Huti získati. Jak se této práci a činnosti říká? Zajímavo při tom při všem je ještě to, že se těmto rotavským dělníkům říká, že v Karlově Huti není žádného boje, žádné výluky. Ale dělníci z Rotavy slíbili, že budou solidární a že práci po dobu výluky nenastoupí. Ovšem hrozí nebezpečí, že soc. demokratický německý svaz uzavře samostatnou dohodu s Dodererem a že bude chtíti příkladuhodný boj dělníků v Karlově Huti zlomiti.

Také s druhé strany jsou tyto obavy. Do Ostravy přišel v poslední době nový sekretář svazu kovopracovníků nár. socialistů, který má tam vystřídati Tučného. První jeho cesta, kterou dělal v Karlově Huti, byla do závodu za p. ředitelem Dodererem. Tři a čtvrt hodiny s ním mluvil, když všichni dělníci jsou venku, a když přišel ven, neznaje mne, chlubil se, že pan generální ředitel Doderer není tak špatný pán.

Takovým způsobem se pracuje a proto jsou obavy, že reformistické organisace budou chtíti tento boj dělníků v Karlově Huti zlomiti, a my předem upozorňujeme na to a voláme celou dělnickou třídu, aby sledovala pozorně a bedlivě, co se dnes v Karlově Huti děje. Na jedné straně připravená zrada soc. fašistických organisací a na druhé straně organisovaně připravovaný, denně provokovaný útok na vyloučené dělníky, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 11. června 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji pana řečníka po druhé, že lhůta řečnická mu již vypršela.

Posl. Kliment (pokračuje): Hned budu hotov. Dr. Preissovi, Báňské a hutní, slouží všichni: četnictvo, úřady a reformisté. A proto Karlova Huť je středem pozornosti dělníků, vyvolává ve všech závodech nutnost sjednocení a bude vyvolávati dále. Bude příkladem solidarity, příkladem toho, jak nutno vésti solidární boj proti zaměstnavatelům a kapitalistické ofensivě. A dělnická třída udělá ještě více. Nejen že vysloví solidaritu a postaví se solidárně s Karlovou Hutí a poskytne jí hmotnou pomoc, ano bude organisovati vlastní boj za vlastní požadavky po boku Karlovy Huti a posílí boj jejich dělníků. Mílovými kroky proletariát jde ke sjednocené bojovné frontě za znemožněním propouštění, proti nezaměstnanosti, proti snižování mezd, za sedmihodinový pracovní den při plných mzdách, za odražení ofensivy kapitalistů a také za své konečné cíle, aby uplatnil své suverenní právo na moc a aby pod vedením komunistické strany a rudých odborů poslal ke všem čertům neschopné, zkorumpované politiky, fabrikanty, bankéře atd. a ujal se moci, která jedině pracujícímu lidu patří, aby uzavřel své účty se všemi dlužníky, aby nastoupil cestu sjednoceného bojovného nástupu, cestu Karlovy Huti, která povede k rozbití, k zničení panství buržoasie a k osvobození dělnické třídy. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan poslanec dr Buzek. Uděluji mu slovo. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Posl. dr Buzek (polsky): Slavná sněmovno! Málokdy schází se sněmovní plenum. Nedorozumění, roztržky a smlouvání mezi stranami jsou příčinou, že naše sněmovna nemá práci. Těžiště všech činností nejvyššího zákonodárného sboru přeneslo se do jednotlivých sněmovních výborů a zde teprve po těžkých přípravách dochází k dohodě a často pro neshodu hrozí propuknouti vládní krise.

Dovolte mi, pánové, že dnes s této sněmovní tribuny promluvím, abych zaujal stanovisko k odpovědi pana ministra vnitra dr Slávika na interpelaci, kterou jsme podali dne 4. prosince loňského roku, že bylo dovoleno označovati ve Slezsku národnost slovem "Šlonzák".

Sčítání lidu jest pro nás velmi důležitá událost. Rok 1921 způsobil nám pohromu. Náš lid byl v jednotlivých obcích a vůbec veskrze zredukován na polovici a dlužno se nejednou diviti, jak na př. jednotlivé obce ztratily tak velice mnoho Poláků, a s druhé strany, že počet Čechů tak vzrostl.

V době od r. 1910 do r. 1921 bylo na př. v Bystřici napočítáno 13 Čechů a r. 1921 bylo jich tam již 563. V Návsi r. 1910 bylo 12 Čechů a r. 1921 se jich tam napočítalo 955. (Výkřiky posl. Jurana.) V Horním Žukově z nuly, kde nebyl podle statistiky z r. 1910 ani jediný Čech, bylo napočteno 555 Čechů, R. 1921 šlo vládě o to, aby dokázala před mezinárodním forem, že většina slezského lidu přikloňuje se k československé národnosti a že v době plebiscitu byly její nároky na Slezsko spravedlivé. Proto byl upraven a proveden soupis lidu tak, aby dopadl podle přání vlády.

My jsme toho sčítání neuznávali. V r. 1930 konalo se nové sčítání. Na naše zakročení směrodatní činitelé nás ujišťovali, že se toto sčítání provede objektivně, nestranně a bez jakéhokoliv vlivu, jakékoliv hrozby nebo nátlaku na lid, ukazujíce nám na liberální vládní nařízení o sčítání lidu ze dne 26. června 1930. My jsme uvěřili a poučovali jsme náš lid na schůzích a v tisku, že může bez obavy uváděti národnost podle pravdivého stavu věci. Ale co se stalo? Na několik dní před sčítáním jakoby vybuchla nějaká bomba.

Tou bombou bylo nařízení ministerstva vnitra zaslané okresním úřadům v Českém Těšíně a Fryštátě na Těšínsku pod číslem 28.532:8/30 ze dne 7. listopadu toho obsahu, že sčítací komisaři a revisoři mají býti instruováni tak, že v rubrice národnosti číslo 15 sčítacího archu jsou také přípustná označení: "Šlonzák-Čechoslovák", "Šlonzák-Polák", "Šlonzák-Němec", "Šlonzák-Šlonzák" nebo jen samo slovo "Šlonzák".

Uvažujíce však, že takové nařízení odporuje zákonu ze dne 26. června 1930 o sčítání lidu a že velice poškozuje náš lid, podali jsme v této věci se souhlasem klubu českých sociálních demokratů interpelaci panu ministrovi vnitra. Jak jsem se již zmínil, dostali jsme koncem dubna odpověď, kterou podepsal sám ministr. Odpověď jest však toho druhu, že nás nikterak nemůže uspokojiti. Nedotýká se jádra věci. Jest vytáčkou, odporující duchu zákona.

Pohlédněme blíže na její vývody: Především odpověď konstatuje, že vlastně nebylo zavedeno nic nového. Již r. 1921 byl připuštěn k označování národnosti název "Šlonzák" s přídavným jménem nebo bez něho, totéž stalo se r. 1930. My se vsak tážeme, zdali to, co bylo bezprávím r. 1921, odůvodňuje nové bezpráví spáchané listopadovým oběžníkem z r. 1930. Znamenalo by to, že dlužno jakýkoliv přečin ospravedlniti jen proto, že se před 10 lety stejný přečin stal.

To by byl jeden bod odpovědi. Tvrzení pak, že podle zákona bylo lze se zapisovati buď jako Polák nebo jako Čech nebo Němec nebo případně jako "Šlonzák" s přídavným jménem nebo bez něho, nepřesvědčuje nás, že by takový názor na věc souhlasil se zákonem. Pokud první jeho část souhlasí se zákonem, dodatek, vztahující se k výše zmíněnému listopadovému oběžníku, odporuje zákonu, ba dokonce spadá pod § 11 zákona o sčítání lidu jako trestný čin.

Ke zdůraznění těchto věcí cituji příslušné paragrafy zákona o sčítání lidu. A § 20 výslovně praví: "Zvláště údaje o národnosti musí býti zjištěny řádně a přesně podle pravdy." Tedy nikoliv podle země, kde někdo bydlí, a také nikoliv podle stranického příslušenství. § 21 zase prav, že: "národnost se zapisuje zpravidla podle mateřského jazyka." A dále praví, že lze se zapsati jinak, a to tehdy, jestliže sčítaná osoba nemluví mateřským jazykem ani ve své rodině ani v domácnosti a úplně ovládá řeč oné národnosti. § 11 konečně praví: "Působí-li někdo na jiné, aby činili údaje neodpovídající pravdě, dopouští se trestního činu."

Z těchto ustanovení zřejmě vysvítá, že tvoření nejasnosti, jakoby chaotické mlhoviny, pokud jde o označování národnosti zvláště pro naše dva okresy, odporuje zákonu, který vyžaduje při sčítání lidu přesnosti a úplné zřetelnosti (§ 20). Takové dvojsmyslné nesrozumitelnosti, takové rebusy nebo hádanky zákon ostatně nikde v celé republice nevytvořil. Nebylo připuštěno v rubrice 15 označovati národnost ani na př. slovy Hanák, Hlučiňák, Jacek, Valach ani Deutschböhme, Egerländer nebo Deutschmährer.

Naopak dbalo se na př. na Podkarpatské Rusi, aby obyvatelé těch velkých území nezavedli zmatek do sčítání lidu, zdůrazňujíce své rozdíly podle nářečí. Víme, že tam po této stránce jsou rozličné orientace, jedni se považují za Ukrajince, druzí za Velkorusy a třetí za Rusíny a přes to přese všechno bylo tam dovoleno zapisovati národnost jen jednu, t. j. rusínskou. A proč u nás ve Slezsku, té malé zemičce, bylo dovoleno označovati národnost úplně jednoho a téhož lidu, mluvícího po staletí jedním a týmž jazykem, až 8 rozličnými odrůdami a názvy. Z těch započítávají se jedni k té, druzí k jiné a třetí zase k jiné národnosti, a jen jedni, t. j. "Šlonzáci", "Šlonzáko-Šlonzáci" se házejí do té rubriky bezejmenných, do rubriky "jiné národnosti", zakrývajíce stydlivě, jakoby fíkovým lístkem hanbu oficiální statistiky.

Jinak se tedy měřilo Podkarpatské Rusi, jinak našemu Slezsku. U nás, zřejmě závidíce vavříny Prušákům, kteří za účelem snížení počtu polského lidu v Německé říši vynalezli i Mazury i Kašuby i Wasserpoláky nebo Slezany, vytvořili celou hromadu jmen, aby se v té kalné vodě udělal co největší lov a aby rozliční komisaři a revisoři, které u nás nazývali inkvisitory, mohli v tom zmatku beztrestně ubíjeti polskou národnost anebo přemlouváním, často i nucením pod hrozbou ztráty práce k udání slezské národnosti, a tak podvodně okrásti a zmenšiti polskou državu ke chvále a slávě demokratické Československé republiky.

Odpověď pana ministra uvádí, že r. 1921 bylo napočítáno jen 227 Šlonzáků; bylo tedy vhodno k záchraně tohoto nepatrného zbytku z minulosti kaziti liberální zákon o sčítání lidu z června 1930 osudným listopadovým oběžníkem, který jedním škrtnutím péra učinil sčítání lidu u nás ve Slezsku ilusorním, podtínaje najednou u našeho lidu cit práva a spravedlnosti a probouzeje u něho nedůvěru k úřadům a vládě!

Při té příležitosti připomínám, že rakouská vláda při sčítání lidu r. 1910, kdy v jistých vrstvách ve Slezsku vynořila se otázka, nemá-li se obcovací jazyk zapisovati jako jazyk slezský, jen tak "po našemu" vyslovila se, že nářečí slezské se nemůže považovati za terminus národopisný nebo jazykozpytný a nepřipustila názvy Slezan do spisů o sčítání lidu.

Dále tvrdí odpověď, že "sčítání lidu nebylo možno odložiti do té doby, až se filologové a demografové shodnou v otázce národní nebo jazykové příslušnosti Šlonzáků." Toto tvrzení se nás ovšem také velice dotklo.

Což ministerstvo nevědělo, že tato věc jest již dávno rozhodnuta? Náš president Masaryk, když byl vloni ve Slezsku, kde ho náš lid všude slavnostně vítal, prohlásil v polském území, že Poláci tvoří zde většinu a mluvil k nám jazykem polským, nikoliv nějakým jazykem "slezským". Ministr dr Beneš počítá Šlonzáky, také ty, kteří za plebiscitu šli s Čechy, k národnosti polské, poznamenávaje, že "ježto mluví polsky, všechny výklady o tom, že nejsou Poláky, byly vždy marné." ("Problém nové Evropy.") Dokonce dr Pelc, náš přítel, který by nás slezské Poláky rád utopil na lžíci vody, přiznává ve své knížce "O Těšínsku" bez vytáček, že i ta část slezských separatistů, která se v období plebiscitním prohlásila pro československé státní příslušenství, mluví polsky. Dokonce sama Slezská strana lidová, která zdůrazňuje, že Šlonzák jest typ zvláštního plemene, prohlašuje ve svém orgánu "Nasz Lud" jak před sčítáním tak i po sčítání, že neexistuje ani slezský jazyk ani slezská národnost, nýbrž že ve Slezsku bydlí tři národnosti: polská, česká a německá.

A ví pan ministr, že nejsměrodatnější čeští jazykozpytci jako Šafařík, Šembera ("Základové dialektologie československé"), Bartoš, Niederle ("Slovanské starožitnosti"), Polívka ("Album für slavische Philologie"), Lorio ("Rozbor podřečí hornoostravského na Slezsku"), a z polských Malinowski, Bystroń a Nitsch považují shodně tak zvané slezské nářečí za typický polský dialekt, že čeští dějepisci, nejlépe znající slezské poměry, jako Vincenc Prasek ("Dějiny knížectví těšínského") a Adamus ("Naše Slezsko, Opolsko") uznávají bez výhrad nejen nynější převahu polského živlu na Těšínsku, nýbrž rovněž i původní polskou národnost naší země?

Proč tedy ministerstvo vnitra ve své pochybnosti nedotázalo se těch vážných knih a neřídilo se ve svých opatřeních, týkajících se sčítání lidu, výsledkem bádání tak významných a nesporně nestranných učenců? Proč se obracelo - proti pravdě - k vývodům, jak se zdá, prof. Kaprase, který vůbec není jazykozpytcem, nýbrž právníkem, vystupujícím jako jednostranný advokát českého šovinismu, nebo k jiným učencům podle jména neuvedeným?

Zřejmě tak zvané vedlejší šovinistické vlády, které nejednou přerostly přes hlavu úřadům, vymohly si od ministerstva vydání toho osudného listopadového oběžníku.

Vysoce ubližuje důstojnosti našeho lidu také tvrzení obsažené v této odpovědi, že "u jistého zlomku obyvatelstva není dosud vyspělého národního uvědomění", jakoby zjištění pravdy záleželo od uvědomění osoby, o které se nějaká okolnost zjišťuje. Ostatně kde lze mluviti o vyspělém národním uvědomění, když ne u nás ve Slezsku, kde máme hustou síť četných spolků polských, jak kulturně osvětových, tak i společenských, lidumilných a hospodářských? Ani okolí Frýdku a tím méně Podkarpatská Rus nerovnají se po této stránce našemu lidu v okrese těšínském a fryštátském.

Důvody uvedené v odpovědi pana ministra na naši interpelaci nepřesvědčují nás a máme za to, že žádné vysvětlování bezpráví, spáchaného vydáním listopadového oběžníku okresním úřadům ve Frýštátě a Českém Těšíně, nepromění ho ve věc zákonitou. Mouřenína neumyješ do běla.

V souvislosti s tím žádáme nápravy křivd, spáchaných na našem lidu ve Slezsku při prosincovém sčítání lidu a zvláště odvolání onoho oběžníku ze dne 7. listopadu 1930 a provedení nového, nestranného sčítání lidu aspoň v rubrice 15. Žádáme toho jménem práva a spravedlnosti.

Pro tak tendenčně provedený soupis lidu, směřující ke snížení skutečného počtu Poláků a tím také k omezení jejich práv v obci, okrese, zemi a státu, náš lid jest rozhořčen a pobouřen. Projevuje to v tisku i na četných veřejných schůzích. Místní šovinistické české noviny se sice posmívaly, že to křičí jen jedinci, že všechny naše činy jsou jen papírovými protesty a že sám lid mlčí a nesdílí našeho pobouření. Ale všechno toto krákorání usvědčil ze lži náš mohutný sjezd, svolaný dne 31. května do parku Sikory v Českém Těšíně. Sešlo se z celého Slezska asi 7.000 lidí, aby mohutným hlasem protestovali proti sčítací praxi a aby se naléhavě domáhali napravení spáchané křivdy a především zrušení osudného listopadového oběžníku. Jednohlasně a s velkým nadšením přijaly tyto tisícové zástupy obě resoluce přečtené po referátech poslanců a obsahující naše požadavky stran posledního sčítání lidu.

Zdůrazňuji ještě jednou, že celé sčítání lidu bylo, jak to již vykázal s této parlamentní tribuny pan posl. Chobot ve své poslední řeči, a jak to vykázal náš pamětní spis z března, podaný vládě, připraveno a provedeno tak, aby polština ve Slezsku byla zeslabena a ubita. Ohlašuji, že se nedáme a budeme se brániti do posledního dechu.

Při této příležitosti poznamenávám, že toto sčítání jest jen jedním článkem celé akce, směřující proti polskému lidu ve Slezsku. Nebudu se zabývati podrobnostmi. Vždyť již nejednou jeho parlamentní zástupci ukazovali s této tribuny na tuto pro nás zhoubnou akci a vytýkali ji. Vypočítávám jen - abych to připomenul vládě - některé body úplně všeobecně.

Jedním škrtnutím byla zrušena samospráva Slezska. Tato naše pěkná a bohatá země byla snížena na roli vasala Moravy. Bohatství našeho Slezska plynou širokým korytem do Brna a Prahy, nám se dostává jen - jako Popelce odstrčené na nejhorší místo - drobtů a to velmi skrovných.