Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Stivín, dr Lukavský, Roudnický, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Chalupník, Pik.

225 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři Bechyně, dr Dérer, Mlčoch.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 143. schůzi posl. sněmovny.

Dovolenou dal jsem dodatečně na včerejší, jakož i na dnešní schůzi posl. Petrovi pro neodkladné zaměstnání.

Lékařské vysvědčení předložil posl. Katz.

Došla oznámení o změnách ve výborech.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců čsl. strany nár.-socialistické posl. Slavíčka za posl. Richtera; klub poslanců "Deutsche christl.-soz. Volkspartei" posl. Bobka za posl. dr Mayr-Hartinga.

Do výboru zahraničního vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Jančeka za posl. Honzla.

Předseda: Došly odpovědi na dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Odpovědi:

min. vnitra na dotaz posl. Chobota, dr Buzka v záležitostech zneužití při sčítání lidu v politických okresech frýštátském a českotěšínském, provedeném v prosinci 1930 (č. D 492-III),

min. spravedlnosti na dotaz posl. Daňka a druhů o odsouzení Rudolfa Hebkého ve Skupicích (č. D 528-III),

min. nár. obrany na dotaz posl. inž. Kalliny, že Karel Putz z Hlinek v politickém okrese tepelském nebyl zařazen do náhradní zálohy (č. D 591-III).

Předseda: Přikazuji výboru rozpočtovému:

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

1400. Státní závěrečný účet republiky Československé za rok 1930 spolu s účty státního melioračního fondu, státního bytového fondu a dávky z majetku.

Předseda: Přikazuji výborům zahraničnímu a živnostensko-obchodnímu:

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

1408. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k udělení souhlasu dodatkový protokol ze dne 23. září 1931 k obchodní úmluvě, sjednané mezi republikou Československou a Francií dne 2. července 1928, uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 25. září 1931, č. 148 Sb. z. a n.

1409. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projednání a udělení souhlasu dodatkový protokol ze dne 3. září 1931 k obchodní smlouvě, uzavřené dne 16. února 1927 mezi republikou Československou a Švýcarskem, uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 24. září 1931, č. 149 Sb. z. a n.

Předseda: Přikazuji výborům ústavně právnímu a rozpočtovému:

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

1418. Usnesení senátu o vládním návrhu zákona, kterým se znovu prodlužuje platnost zákona ze dne 16. března 1920, č. 165 Sb. z. a n., jímž byla vláda zmocněna zřizovati státní policejní úřady.

Předseda: Přikazuji výborům ústavně právnímu a technicko-dopravnímu:

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

1419. Usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o zkoušení a označování ručních střelných zbraní a o označování nábojů.

Předseda: Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest:

Rozprava o prohlášení předsedy vlády, učiněném ve 142. schůzi posl. sněmovny dne 14. října 1931.

Než přikročíme k rozpravě, navrhuji podle usnesení předsednictva lhůtu řečnickou 60 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti" pp. posl. inž. Jung, dr Schollich, Zápotocký, Kasper, Kopecký, dr Stern, Hrubý; na straně "pro" pp. posl. Světlík, dr Winter, Pohl, dr Zadina, Tayerle.

Dávám slovo prvnímu řečníku, p. posl. inž. Jungovi.

Posl. inž. Jung (německy): Pánové! Tři měsíce měla sněmovna prázdniny. Všelicos se zatím stalo na světě. President Hoover ohlásil na příklad svůj plán, Anglie opustila zlatou měnu, na dalekém východě se přes Společnost Národů a Kellogův pakt vesele válčí, ale československá vláda a sněmovna se o takové věci nestarají. Sněmovna se svolává na první schůzi po prázdninách a na jejím pořadu jest jako jediný bod: Obchodní smlouva s Tureckem. (Smích.) Nejbídnější kočovná společnost má lepší režii, to se musí zcela upřímně říci. Při tom lze po několik dnů čísti v novinách, že ministr financí přednese svůj výklad a že předseda vlády přednese vládní prohlášení. Ale pořad schůze neobsahuje nic takového. Předsednictvo sněmovny mělo však úplně pravdu, že nedalo na denní pořad vládní prohlášení, neboť když jsme se seznámili s obsahem tohoto prohlášení, považujeme za úplně pochopitelné, že ani nestojí za to, aby bylo na denním pořadu. (Posl. Krebs [německy]: Vždyť předseda vlády nemluví vůbec k dennímu pořadu!) To jest také správné.

Již dávno jsme si odvykli hledati zvláštní obsah ve vládním prohlášení, ale duchaprázdný a bezobsažný výrobek, který nám včera předseda vlády předložil jako vládní prohlášení, jest ranou pěstí i do tváře této sněmovny, která se již dávno vzdala své důstojnosti.

Co pokládal pan předseda vlády za nutné nám říci? Především, že všechno zavinila světová válka. Domnívám se, že ještě za 100 let budou to páni státníci tohoto formátu stále tvrditi, aby nemohli býti pohnáni k odpovědnosti za své činy a opominutí. Což konečně nesvítá státníkům, politikům z vládního tábora, že světová válka byla snad ukončením jednoho období hospodářských a duševních dějin a že nyní jest nutno konečně jednou i v myšlenkách vkročiti na úplně nové cesty, místo dále klopýtati po starých, vyježděných cestách?

Druhá věc, která bije do očí, jest hojná míra podkuřování sobě samým. Čteme na příklad, že se po stránce finanční většinou postupovalo podle prozíravosti a rozhodnosti našeho prvního ministra financí. Bohudík říká se s omezením "většinou". "Šťastný osud dal našemu státu do vínku řadu státníků, kterých bude ještě v budoucnosti často s vděkem vzpomínáno." A tímto tónem to jde dále. (Posl. Krebs [německy]: K tomu patří přece i kol. Stříbrný!) Ovšem. Toho ovšem zapomněli uvésti jménem. Dále se praví ve vládním prohlášení, že vždy byla včas učiněna preventivní opatření; tvrzení, které odporuje skutečnosti. (Posl. Geyer [německy]: Míní-li se pušky, bodáky a pendreky, pak to je pravda!) Pojímá-li se to takto, pak ovšem. "Harmonická spolupráce vlády a zákonodárných sborů" - ze které jsme ovšem nic nepozorovali - "nedovolují, aby se u nás následky hospodářské krise projevily s tak ničivou ostrostí jako jinde." (Posl. Kasper [německy]: Němečtí dělníci soudí ovšem poněkud jinak! - Posl. Simm [německy]: Páni ani nevyjdou z Prahy a nevědí, jaká bída jest u nás venku!) O tom ještě promluvím. Zkrátka a dobře pan předseda vlády připadá mi jako nejčistší Jehova, který ukončiv stvoření světa skládá ruce do klína a s potěšením konstatuje, jak krásně všechno udělal. (Potlesk.) "Četná jsou u nás zákonodárná opatření a neméně četná jsou i opatření administrativní." K tomu bych si dovolil jen poznamenati, že nelze jísti papíru a zvláště nikoliv tehdy, je-li potištěn. Zákony byly sice vydávány hromadně, když se však otážeme, co se vlastně stalo k odstranění hospodářské nouze a nezaměstnanosti, mají se věci podstatně jinak, a pokud jde o administrativní opatření, můžeme sice po měsíce konstatovati velmi vydatnou honbu po hnědých košilích (Souhlas.) a také ohromný počet zákazů, jimiž jsme zvláště my stále obmýšleni, ale to jsou také jediná opatření správních úřadů. O nějakém stanovisku k hospodářské nouzi, o nějaké pomoci proti nezaměstnanosti není při tom ani řeči.

Tento dojem snad má konečně i sám pan předseda vlády, poněvadž omlouvaje to, že se všechno nepovedlo, dovolává se všeobecné světové krise. Nuže, to jest velmi pěkné. Jsme tedy ve světové krisi. Ale stačí toto konstatování? Nebo neměli bychom se píditi po příčinách světové krise, aby tyto příčiny a tím i krise sama byly odstraněny? Neboť to jest podle našeho mínění jistě úkolem vlády. Co nám říká pan předseda vlády ve svém vládním prohlášení k tomuto bodu? "Musíme se snažiti zaopatřiti práci všem práce chtivým, abychom neměli nezaměstnanosti." To jest to celé. (Posl. Krebs [německy]: Ale z těchto snah jsme dosud pocítili velmi málo!) Řešením to ovšem není. Přímo komicky však působí tato věta: "Vidíme jasně, že hospodářská krise doléhá nejtížeji na ty státy, které mají velký počet nezaměstnaných." Příčina a účinek jsou zde tedy úplně zaměněny a vláda, jak se zdá, hájí stanovisko, že chudoba pochází od pauvreté. Vládní prohlášení jest tedy duševní pohromou, nechceme-li míti za to, že vláda a zvláště pan předseda vlády nechtěli si dobírati sněmovnu a veřejnost. Důležité a správné jest jen konstatování, že ve Francii není nezaměstnaných. (Posl. Krebs [německy]: Kde je pak světová krise?) Ano, za prvé, kde jest pak světová krise, a dále: velmi často jsme to právě my konstatovali. Správnost tohoto konstatování vždy popírali páni vládní marxisté, kteří se, jak známo, také stále odvolávají na světovou krisi, na to, že krisi a nezaměstnanost lze prý najíti ve všech státech na zemi. Nyní nám vláda, předseda vlády úředně potvrzuje, že Francie nemá nezaměstnaných. Ale proč nemá Francie nezaměstnaných? (Posl. Geyer [německy]: V Lipsku se prohlašovalo, že zlato těchto věcí naprosto nezavinilo!) Ovšem, když někdo dostává zlato cestou přes Barmata a Bosela, musí býti nevinné. Poněvadž Francie jest hlavním poživatelem říšskoněmeckých poplatků, poněvadž Francie dostává z říšskoněmeckých poplatků ročně 900 milionů marek darem, proto nemá Francie nezaměstnané. Toto odůvodnění nenalezneme ani ve vládním prohlášení, ani v žádném veřejném prohlášení některé vládní strany. (Výkřiky posl. Hadka.) Nepolemisuji s každým.

Tyto poplatky nejsou sice příčinou, ale jednou z hlavních příčin, že říšskoněmecké a tím i evropské hospodářství trpí krisí a nezaměstnaností. Promluvím o tom ještě později. Ve vládním prohlášení se pak praví, že se proti této nezaměstnanosti musí bojovati především dalším účelným vybudováním produktivní péče o nezaměstnané. Ale kde zůstává produktivní péče o nezaměstnané? Dosud jsme neviděli ani nejmenšího náběhu k ní. Kde pak, smím-li se tázati, zůstalo 130 milionů investičního úvěru, s nimiž se kdysi natropilo tolik povyku. Tážeme se na to ze zcela určitého důvodu. Tážeme se proto, poněvadž nezaměstnanost v tomto státě jest otázkou nejen sociální, nýbrž právě i národní a důkaz pro toto tvrzení poskytují nám oznámení státního statistického úřadu č. 109, "Nezaměstnanost podle dosavadních výsledků soupisu lidu v r. 1930". Tato oznámení obsahují jako nejzajímavější věc mapu a pozorujeme-li na této mapě oblasti nejhorší nezaměstnanosti, vidíme, že to jsou zároveň německá území, jak se každý může prostým pohledem ihned přesvědčiti. Vidíme zde tedy zcela zřetelně, že trpné chování vlády a úřadů jest především odůvodněno tím, že si myslí, že tato nezaměstnanost jest otázkou především německou (Německé výkřiky: Němci mají zemříti hladem!), která se netýká státního národa, nýbrž výlučně jen Němců a poněvadž tito Němci nejsou nic jiného, než bídní kolonisté, nechť klidně zajdou hladem. (Posl. Krebs [německy]: A poplatníci!) Na to se tu a tam zapomíná. Dále obsahuje vládní prohlášení poznámku, že hospodářská krise nutí k bezpříkladné šetrnosti ve státní správě. Slovo šetrnost slyšeli jsme již velmi často. Vzpomínáme si dokonce na zákon o úsporných opatřeních ve veřejné správě. Víme, že tento zákon o úsporných opatřeních ve veřejné správě byl mnohem správněji nazván restrikčním zákonem a že zlomil vaz tisícům, ba desetitisícům německých státních zaměstnanců, kteří byli s naprostým klidem uvrženi do bídy a nouze. Vezmeme-li pak výklad pana ministra financí, který nám byl také včera podán, najdeme zajímavé konstatování: Restrikční zákon nevedl k tomu, aby stát měl méně zaměstnanců, nýbrž k tomu, že má o 38.000 zaměstnanců více než před restrikcí. Jinými slovy: Desetitisíce Němců, kteří byli vyhozeni ze státní služby, bylo nejen nahrazeno Čechy, nýbrž mimo to bylo do státní služby nově přijato 38.000 Čechů. Něco takového se nazývá úspornými opatřeními ve veřejné správě. Mluví-li se zde znovu o takových úsporných opatřeních, víme, že jde o pusté chvástání a že ovšem po této stránce nemůžeme očekávati ani toho nejmenšího. Ale něco jiného jest možné. Vládní prohlášení sice ohlašuje, že bude nutno propustiti přebytek úředníků, ale zároveň praví, že před touto cestou nutno dáti přednost snížení platů státních zaměstnanců. Tedy zcela rozhodně vládní prohlášení nezamítá snížení platů státních zaměstnanců. Pravím to zde proto, poněvadž se právě nyní konají schůze státních zaměstnanců, kteří se právem brání proti tomu, že se mají státi obětí státních úspor. Neobyčejně mnoho zakládá si pan předseda vlády na tom, že vláda nemá žádného programu. To také pozorujeme. Za starého Rakouska byli ovšem po této stránce upřímnější a mluvili o vytloukání klínu klínem. Jak se to říká česky, nevím. Ale rozhodně systém zůstal po této stránce stejný. Pan předseda vlády mluvil o snížení státního rozpočtu skoro o miliardu. Tato miliarda nesouhlasí. Neboť včerejší výklad pana ministra financí, který byl podán ve stejné době, nemluví o miliardě, nýbrž jen o 520 milionech. Schází tedy ještě 480 milionů na miliardu pana předsedy vlády. Ale těchto 520 milionů, na kterých si tolik zakládáte, není nic tak významného. Neboť nesmíme zapomínati, že státní rozpočet na r. 1931, tedy na letošek, ustanovuje o 500 milionů vyšší vydání než státní rozpočet na rok 1930. Snižuje-li se tedy rozpočet na r. 1932 proti rozpočtu na r. 1931 o půl miliardy, jest to teprve návrat ke stavu z r. 1930. Není tedy naprosto důvodu tak nekonečně si zakládati na těchto úsporách, a to tím méně, že ohromný počet předmětů je doslova levnější a že na příklad vojenská správa s penězi, které má k disposici, může dnes mnohem více udělati než dříve se stejnou částkou. (Výkřiky.) O tom ovšem není naprosto řeči v celém vládním prohlášení. Tolik kritiky k vládnímu prohlášení. Jak jsem uvedl, naprosto postrádáme bližšího rozboru vlastních příčin hospodářské nouze a nezaměstnanosti.

Jaké jsou tyto příčiny? Jsou povahy politické a hospodářské. Připustíme-li, že již před světovou válkou nastalo přeskupení, že světová válka je podporovala a urychlila, pak přece nemůžeme popírati, že tak zvané mírové smlouvy jsou jednou z hlavních příčin hospodářského a sociálního zbídačení v poválečné době. Jsou jím po dvojí stránce. Za prvé proto, že byla roztržena větší hospodářská území, za druhé proto, že jsou zbudovány na zásadě: učiniti národ, a to německý národ, vykořisťovaným, poplatným otrokem ostatních států. (Výkřiky poslanců komunistických a posl. Krebse.) Již dříve jsem pánům řekl, že s nimi nepolemisuji; jest zbytečné pouštěti se s nimi do uvažování. Za druhé tím, že jsou zbudovány na jednom základě, jednom úsilí: učiniti národ, a to německý národ, vykořisťovaným, poplatným otrokem všech jiných. (Souhlas.) Jiní chtějí pak z jeho práce vésti pohodlný a bezstarostny život důchodců. To skvěle pochopila především Francie a proto nevykazuje dnes žádné nezaměstnanosti. Toto úsilí, které jsem označil, vedlo k úplné vládě peněz, k výchově nejvyslovenějšího kapitalismu, v jehož znamení dnes žijeme. Byl způsoben a vypěstován Dawesovým a Youngovým plánem a jest ironií dějin, že právě soc. demokrati podstatně přispěli k tomuto vývoji. Dnes vládnou peníze a s nimi zlato. Francie a Amerika, obě mají hlavní užitek z tohoto vývoje. Dokonce Anglie již ustoupila ze svého význačného postavení, jak ukazuje vývoj posledních týdnů a měsíců.

Svět se dělí na státy, které jsou věřiteli a dlužníky. Hrubým vtipem světových dějin jest, že státy, které jsou dlužníky, místo aby utvořily frontu proti státům-věřitelům, usilují jíti s nimi společně. V tom jest zásadní chyba celé říšskoněmecké politiky plnění, rovněž i zásadní chyba politiky Československa, Polska, Jugoslavie a Rumunska, které jsou dlužníky a zároveň sluhy Francie. (Souhlas.) Čím více povyšují tuto Francii na vládce Evropy, do tím hlubšího otroctví klesají. Rozum měl by těmto státům-dlužníkům, Německé říši, Československu, Rakousku, Maďarsku, Jugoslavii a Rumunsku přikazovati, aby postupovaly společně, tím spíše, že se doplňují národohospodářsky. To by pak byla tak zvaná střední Evropa, čili regionální systém, který měl býti zahájen celní unií rakousko-německou. Ale proč Československo zničilo tento úmysl? Přes účast německých stran na moci, které se, jak známo, mimo vládu vyslovily pro něj, ale ve vládě jako obvykle mlčely. Protože úspěch Francie jest pro ně důležitější než vlastní, poněvadž slepě zuřivý šovinismus překáží Čechům, aby jasně viděli. Předpokladem tohoto hospodářského regionálního systému jest ovšem úspěšné vyřešení národní otázky. Snad pánové nyní chápou, že požadavek národní samosprávy není náhodným řešením a pouhým heslem (Posl. Krebs [německy]: Ani provincialismem!), ani provincialismem, nýbrž částí velkého rozvrhu politického a sociálního.

Přítomnost nutí k velkým státním svazkům. Ale Panevropa není vyvrcholením tohoto díla, neboť k tomu jsou rozpory příliš veliké. Takové rozpory jsem právě ukázal. Panevropa není nic jiného, než zvěčnění nadvlády Francie nad Evropou. Ale tato vláda musí býti zlomena, poněvadž jest pramenem všech politických běd a jednou z hlavních příčin hospodářské a sociální bídy v Evropě. Ale nikoliv zlomiti válkou - musíme stále takové věci zdůrazňovati, ačkoliv by měly býti všeobecně známé. Válka není na našem programu, také nikoliv, jak bych rád výslovně konstatoval, na programu našeho říšskoněmeckého bratrského hnutí - nýbrž odpoutání měny od zlata. Pak může Francie seděti na svých pytlích zlata a vyhladověti (Posl. Krebs [německy]: Nebo začíti rozumně a poctivě pracovati!), nebo začíti rozumně a poctivě pracovati. Anglie již, aspoň prozatím, doufejme, že trvale, učinila tento počátek. Ale to není poslední, nýbrž první krok, neboť cílem musí býti odstraniti kapitalistickou soustavu, která se zakládá na nadvládě peněz nad prací a která stále více dokazuje svou neschopnost a nedá se již zreformovati. Racionalisace byla posledním a nepovedeným pokusem reformy (Souhlas.), který pohltil šílené peníze a uvrhl velmi mnoho lidí do bídy a nezaměstnanosti, ačkoliv nevedl k úspěšné změně.

Ale o tom nenacházíme ani slova ve vládním prohlášení. Že se nám vede lépe než všem jiným, není obsahem vládního prohlášení, které chce býti považováno za vážné. Štěstí, že také včera nemluvil ministr zahraničních věcí. Byl by asi vypravoval o pokračující konsolidaci Evropy a o odzbrojení. Něco jiného jsme z jeho úst ještě neslyšeli. Zatím, co se na východě Japonci a Číňané přes Beneše, konsolidaci a Společnost Národů vesele bijí a Společnost Národů se nesmrtelně dělá směšnou.

Shrnuji a konstatuji: Nedají se udržeti mírové smlouvy čili mírové diktáty, jak se správněji jmenují, nedá se udržeti jimi způsobený vysoce kapitalistický systém. Nutné jest nové uspořádání národnostní a hospodářské na základě samosprávy nebo samovlády národů ve velkých státních svazcích, nutné jest odpoutání měn od zlata. To jest část našeho politického a hospodářsko-sociálního programu. Zdůrazňuji, že to není snad jen naše mínění, mínění sudetsko-německých národních socialistů, nýbrž - vždyť stačí si jen přečísti včerejší řeč našeho straníka dr Fricka v říšském sněmu - že to jest i mínění našich říšskoněmeckých straníků. Přesvědčivá síla této ideje jest příčinou našich volebních úspěchů zde i tam. Snad nyní konečně pochopí páni z rozličných protivných stran, že se idea nedá povaliti nesmyslnými, směšnými letáky, zákazy a podobnými věcmi. Bajky, které se vypravují o nás a ještě více o našem říšskoněmeckém bratrském hnutí, psychosa strachu způsobená naším vzestupem a vedoucí ke všemu možnému pronásledování nemohou zeslabiti přesvědčivé síly této idey.

Tolik pro dnešek. Vždyť budeme míti příležitost při projednávání stát. rozpočtu ve výboru obšírněji promluviti právě o těchto věcech. Namítne se mi, že to jest program příliš dalekosáhlý a že se ihned musí něco státi. Nuže, vláda nám ovšem nenavrhuje žádnou cestu, na kterou bychom ihned mohli vkročiti, ale my, kteří prý jsme utopisty, my předkládáme návrh, který lze snadno provésti, který jest způsobilý, aby poněkud zmírnil nouzi nastávající zimy. Včera podali posl. Jung, Krebs, Kasper a druhové návrh, jejž také v senátě podali Teschner a Köhler, který jedná o pomoci pro nezaměstnané, kteří nedostávají podpory v nezaměstnanosti, a který zároveň umožňuje obcím, na nichž chceme toto dílo vybudovati, aby zaměstnaly své nezaměstnané a při tom zároveň vytvořily něco i pro sebe. Nemám zde v úmyslu obšírně nebo úplně předčítati návrh, který přece bude vytištěn a rozdán, nýbrž pouze krátce oznamuji a chci jen připojiti, že návrhy, které činíme, dají se provésti, poněvadž se dají provésti poměrně nepatrnými prostředky. Z toho lze viděti, že i my dovedeme pečovati o okamžité zmírnění nouze, a to způsobem, který se dá provésti. Kdyby vláda byla podala takový návrh, bylo by to bývalo mnohem cennější, než bezobsažné vládní prohlášení, které kromě několika všeobecných frází a kromě množství sebechvály nic neobsahuje a které tedy musíme zamítnouti. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Světlík. Dávám mu slovo.

Posl. Světlík: Slavná sněmovno! Včera slyšeli jsme vládní prohlášení, prohlášení jménem celé vlády, konkrétně řečeno, jménem všech politických stran ve vládě zastoupených. Vládní prohlášení takové nemůže býti jinaké než kompromisní. Každá strana bude moci říci, že by byla chtěla, aby to neb ono tam bylo uvedeno, a že tedy ji vládní prohlášení neuspokojuje, jak už to vždycky slýcháme. Já tak nechci mluviti, ježto dnes ani oni demokraté, kteří jsou v krisi - u nás odjakživa pořád máme všecko v krisi - už nevěří slovům, nýbrž podle výsledků obecních voleb celkem zůstávají sice věrni všem stranám, ale i těm, které neslibují a nelíčí všecko růžově. A to je veliký pokrok v československé demokracii. Široké vrstvy lidu, které za několik let řešení krise zemědělské, průmyslové, živnostenské a jiné vidí, jak těžko se plní velké sliby, začínají se zahloubávati do svých existenčních starostí a méně spoléhati na politiku, jako spíše nabývati vědomí, že je nutno, aby každý hleděl nejprve si pomoci sám.

S takovými pocity bude v lidu přijato i prohlášení včerejší, které ostatně už na tuto nezávislost občanstva poukazuje a žádá, aby všichni z 99% si pomáhali sami. Přes to musíme uznati, že z vládního prohlášení je patrné, že naše vláda je si vědoma vážnosti hospodářsko-sociální a finančně politické situace světové a tudíž také naší československé. A je to štěstí pro naši čsl. demokracii. Všude, kde demokracie včas toto nechápala, musela býti vystřídána diktaturou. K těmto koncům mohla by dospěti demokracie i u nás, kdyby náš demokratický parlament nedovedl vládnouti i v kritických dobách. Dnes je proto potřebí, aby po obecních volbách, které ukázaly stabilisaci vnitropolitických poměrů, všecky strany podaly si ruce k činorodé práci. Demokracie nemůže býti jen pro parádu, nýbrž jest i pro všední těžkou a plodnou práci ve státě. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

V důsledku této vážnosti situace má také býti sdělán náš rozpočet, který v případě nutnosti v souhlase s posl. sněmovnou může býti podle vládního prohlášení po případě ještě snížen o další půl miliardy. Předseda vlády pravil, že naším štěstím bylo, že jsme jenom nemluvili, nýbrž také jednali a že jsme měli mezi vedoucími státníky muže činu. Třeba si však nyní uvědomiti, že tentokráte je teprve potřebí činů a rychlého a rázného jednání, aby to s šetřením nedopadlo tak jako s restrikcí státního úřednictva. Ozývá se znovu touha po mužích činu. Kéž by se mužové činu opravdu našli!

Bylo tu řečeno, že státní administrativa má býti odpolitisována, má-li za dnešních těžkých poměrů býti spolehlivou oporou státu. Dnes je především nutno mysliti na zájem národa a ne na zájmy stran. Nevím, jak také zde chce se od slov přejíti k činům. Odpolitisovati naši státní administrativu bylo by největší revolucí v našem státně-politickém životě. Nechci se specielně zabývati touto věcí. Ale všichni víme, jak stranická politika hluboce se již zakořenila do naší státní administrativy a do státních podniků, jak vyježděné jsou již koleje intervencí politických stran ve všech oborech státní správy a státního podnikání, a jak tedy těžký to bude úkol zjednati tu nápravu. Muži, kteří tohle dovedou, budou opravdu uměti dělati zázraky.

Než základní tón vládního prohlášení je nutnost přizpůsobiti státní hospodářství a pak také samosprávu i soukromé hospodářství novým světovým poměrům hospodářským a finančně-politickým; aby zachována byla stabilita naší koruny, je věcí nejdůležitější, která, doufejme, si sama vynutí, aby stát opravdu byl postaven nad strany, aby všechno se dálo s hlediska suverenního zájmu národního celku. A je zajímavé sledovati, jak také jinde nová světová situace hospodářská, sociální a finančně-politická donutila státy, aby změnily svou politiku jak vnitřní, tak zahraniční. Zdá se, že málokdy nastávají v mezinárodní situaci, a to v několika málo měsících, od jara do podzimku, takové změny, jaké nastaly od vyhlášení celního anšlusu Curtiem a Schoberem do odstoupení Curtiova a odstavení Schoberova, jehož pád se čekal po volbě rakouského presidenta. Jaké pohnutí v celé mezinárodní veřejnosti vyvolalo ohlášení celní unie mezi Rakouskem a Německem, je dosud známo. Všichni se tehdy zúčastnili diskuse. Kdežto naprosté odmítnutí celní unie ozvalo se z Francie, Československa a Polska, jinde odevšad - aspoň s počátku - myšlenka tato přijímala se sympaticky, nejsympatičtěji ovšem od těch, kteří jsou pro revisi mírových smluv. Ani Malá dohoda nebyla v odmítání celního anšlusu stejně rozhodná. V Rumunsku a v Jugoslavii uvažovali o možnosti preferenčních cel, jež se jim nabízely od německé celní unie. Jak velká byla fronta proti podniku Curtius-Schober, je viděti nejlépe z rozvrstvení států v Haagu, před jehož mezinárodní soud dostala se celní unie. Všechny státy, které neviděly v Haagu v celní unii porušení ženevského Protokolu, uvažovaly na jaře přátelsky o náhlém plánu Vídně a Berlína. A jsou v jejích řadách velmoci velmi významné. Tato situace zmátla mnoho lidí také u nás. I u nás ozvaly se hlasy o porážce dosavadní zahraniční politiky a chybnosti její francouzské orientace.