Z tejto rezolúcie voľačo, tuším, zamestnanie slov. prof. dorastu bez chleba - už sa splnilo. Ostatné čaká na vyplnenie. Sama rezolúcia je iste hodnoverným a smutným dokladom o pomeroch na slovenských školách, vysoké školy ani nespomínam. Slovenské učebnice sú rečove neraz dešperátne a ich historia neraz ešte dešperátnejšia. Že si ich mohli Slováci napísať, alebo preložiť sami, prečo nie? Lenže je to vlastne gšeft a to veľmi dobrý gšeft, o čo je u nás neustále naťahovačka.

K tomuto všetkému pojí sa ešte v poslednom čase i reforma slovenského pravopisu a to pod tlakom Českej akademie vied a českých faktorov na zodpovednosť Matice slovenskej. Práca ako je potrebná, tak je netaktne vykonaná. Vážení kolegovia, niet jedného Čecha, ktorý by hovoril tak slovensky, že by sa nezmýlil pri takej háklivej úlohe. A vice versa - niet jedného Slováka, čo by môhol byť reformátorom češtiny. Preto miešaním sa českých faktorov do tejto eminentne slovenskej veci je a bolo chybou, z nej môže zkrsnúť veľa zlého. Spomeňte si na hádky a rozladenia vo veľmi vážnych českých kruhoch pri pravopisných reformách. Ideme v ústrety takej ťažkej dobe, že nám, Čechom a Slovákom, k tomu - čo máme medzi sebou - nový kameň úrazu ozaj nenačim. Preto žiadam pána ministra školstva - nenástojiť na uvádzaní nových pravidiel v školách i s chybami, ale vyčkať, až Matica slovenská vydá ku pravidlám i potrebný a chystaný doplnok.

Štátne ceny pre literatúru a umenie boly rozdelené i tohto roku dľa osvedčeného československého kľúča: Česi 16 cien, Nemci 3, Slováci - 1, spolu 20. Nepomohla tedy ani interpelácia na ministra školstva, podaná tu v parlamente. Nespomínam to pro domo sua. V slovenskej literatúre je však dielo mladého autora, Mila Urbana, Živý bič, ktoré si vyzískalo uznanie i českej, i cudzozemskej kritiky. Táto ho stavia vedľa Remarqa. Ale i tomuto dielu skôr bude dosiahnúť Nobelovu cenu, než uznanie slávnej poroty na rozdelenie štátnych cien u nás. Takéto pomery veru ani porote, najmenej však jej zástupcom za Slovensko neslúžia ku cti. Keby ministerstvo školstva chcelo bdieť ozaj na ničím nekalenom kultúrnom rozvoji slovenských pomerov, idúc slovenským skromným požiadavkám v ústrety, poslúžilo by nesmierne práve československej veci. V tomto duchu apelujem i na pána ministra národnej obrany, zaujať sa za to, aby slovenčina, slovenská kniha a tým i slovenský národný duch neboly cudzími, ale maly svoje miesto v našej armáde. Dosiaľ to tak neni a jednako ostane pravdou, že nie execírka, ale tento duch učí s oduševnením pracovať i umierať za vlasť. Ináč tlak vzbudí len prirodzený odpor, ako všade v živom národe, tak i na Slovensku a miesto sbližovania odďaľujeme sa práve vtedy, keď máme tisíc príčin bratsky opierať sa plece o plece proti neprajnému svetu. Československé spolužitie dá sa utvrdiť iba vzájomnou úctou a vzájomným šetrením národných a existenčných práv. Bez toho československá vzájomnosť bude vždy veľmi slabá, o jednote ani nehovoriac. Nátlakom sa také veľké veci nerobia a v terajšej svetovej situácii absolútne nemajú výhľadu na zdar. Jeden sa nič nenachce a láska sa len úctou a láskou vydobýva!

V osobných veciach odporúčam postupovať vzhľadom na napnutý stav čo najtaktnejšie. Pozície na Slovensku sú v prvom rade slovenské a je náramne pochybené, keď tunajšie kruhy napnú neraz všetky sily zaujať tú, či onú pozíciu na Slovensku, ako svoju. Ba čo by ste nám len povedali, keby sme vám to v takých rozmeroch robili my u vás? Tu je stále osadené niekoľko našich hláv, ako na ukážku. Čechov je na Slovensku vyše 200.000 a prevažne v dobrej štátne službe. Ak čím uľahčiť tento problem a to i v záujme samých Čechov na Slovensku, to je - nevisielať ta nových, nepotrebných ľudí. To je diktát i ťažkej hospodárskej krízy, čo prežívame. Česko - Čechom, Morava - Moravanom a Slovensko - Slovákom, to je iste ten najprirodzenejší zamestnavateľský ukazateľ. A keď má byť voľaktoré miesto na Slovensku zaplnené Čechom - nech je to aspoň Čech so Slovenska, a či lepšie slovenský Čech, čo má už isté zkúsenosti, azda i bližší vzťah s touto krajinou.

Ďalej nechcem sa šíriť o slovenských veciach, keď viem, že ťažište slovenskej otázky - žiaľ - i tak nie je v tomto parlamente, ale predbežne na Slovensku samom. Lenže ani celoštátne potreby a potreby historických zemí nevyrieši tento parlament od koreňa pre svoj nevhodný mechanizmus. Musí prísť novelizácia volebného zákona, zrušenie viazaných kandidátnych listín a tak i parlament, vzišlý nie z dôvery strán, ale priamo z dôvery ľudu a so zodpovednosťou tomuto. Len taký parlament očistí náš verejný život, odpolitizuje ho všade kde treba, zaistí spravedlivosť pre všetkých a tým i rozkvet o budúcnosť štátu.

Končím: čím ťažšie časy doliehajú na nás, tým je nám treba viac vzájomného porozumenia a obopolnej opory. Myslím na hospodárske, kultúrne, i osobné veci. My Slováci šli sme historickým zemiam, i československej veci v štátnom záujme vždy v ústrety - ustupovať ďalej nemôžme, lebo by to znamenalo v konkurenčnej borbe najmä za hospodárskej kríze neodvratný pád Slovenska, i národa, ktorého sme zástupcami. Žiadame a budeme žiadať hospodárske a kultúrne vyrovnanie s historickými zemami, keď je to jediný a ten najštátotvornejší spôsob - zdvihnúť občianstvo Slovenskej krajiny hospodársky, kultúrne, i sociálne na tu istú úroveň, na ktorej stojí obyvateľstvo Česka, Moravy a Sliezska. Týmto vyrovnaním zapneme sa vlastne a včleníme i v najširších vrstvách nášho národa a občianstva do našej štátnej jednoty. Tak prekonajúc všetky ťažkosti, staneme sa silnými vo vnútri, a vydobyjeme si rešpekt i v zahraničí! (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr Szüllö.

Posl. dr Szüllö (maďarsky): Ctená poslanecká snemovňa! Činím zadosť parlamentnej slušnosti, zmienim-li sa niekoľkými slovy o tom, o čom môj predrečník pán posl. Rázus hovoril. Ač v jeho reči je veľa poezie, avšak je v nej i veľa trpkej pravdy. Čo on o pozdvihnutí Slovenska povedal, to celým srdcom plne podpisujem a prijímam i ja a prijíma to i naša strana, veď Maďar je bratom Slováka. Avšak nemôžem chápať, že ten, kto si toho tak praje, ako on, nepraje si formy verejnoprávnej, autonomie, keďže bez autonomie v tomto štáte je nemožnosťou uskutočniť všetky tie samostatné slovenské snahy,

ktoré slovenské snahy musia rozohňovať dušu každého dobrého Slováka. Povinnosťou každého dobrého Slováka je pečovať o to, aby sa Slovák v tomto štáte nedožil osudu Moravy, že vraj Moravanov už niet, lebo absorbovala ich jednotnosť štátu československého.

Prechádzam teraz na rozpočet. Musím sa priznať, ctená snemovňa, že som premýšľal nad tým, mám-li rozpočet prijať a či nie, lebo tento rozpočet je tak planý a vyznieva proti záujmom Slovenska a v prospech záujmov českých do tej miery, že práve jeho prijatie a uskutočnenie bude najlepším agitačným prostriedkom proti vláde. Keďže však odhlasovanie rozpočtu je otázkou dôvery voči vláde, prehlašujem až teraz v mene svojej strany, že tento rozpočet neprijmeme.

Neprichádzam znova invektivami, nechcem uvádzať sťažnosti Maďarov a odvekého obyvateľstva Slovenska, avšak nečiním tak preto, ako keby som prijímal výčitku, že hovoríme vždy len jedno a to isté, čím stávame sa otravnými. Jestliže mi niekto privre ruku medzi dvere, dotiaľ, kým nebude mi ruka uvoľnená, stále budem opakovať len jedno, a to: "uvoľnite mi ruku". Tak sme na tom i my, tunajší odvekí obyvatelia. Dokiaľ tie tisíce a tisíce naších krívd nedoznajú nápravy, dokiaľ naše štátne občianstvo nebude usporiadané, dokiaľ nás budete pokladať za občanov druhoradých, dokiaľ budeme videť, že nás chcete amalgamovať, dotiaľ nebudeme dbať iného len tohoto, a stále, vždy a všade pri každej príležitosti budeme o našich krivdách dosiaľ na nás páchaných opätovne hovoriť, lebo nehodláme k ním zvyknúť.

Prichádzam však k otázke, s kterou sa chcem krátko zaoberať, a to je zahraničná a obchodná politika republiky.

Od doby uzavretia mierových smlúv uplynulo 13 rokov, avšak tento mier nepriniesol ukľudnenie dušiam. Nepriniesol preto, lebo to bol prvý mier, ktorý neuzavreli diplomati, ale advokáti, Lloyd George, Poincaré a Orlando. A v tom božom svete je to už zariadené tak, že advokát nehľadá pravdu, leč úspech. A ten momentánny úspech, ktorý sa zjavil pri uzavretí mieru, sa teraz mstí, lebo nebol vybudovaný na pravde.

Aby mierové smluvy maly povahu "smluvnú", k tomu sa vyžaduje, aby bola prejavená slobodná vôľa obidvoch strán. A predsa pri týchto mierových smluvách neprejavila sa slobodná vôľa.

Pri uzavrení mieru zabudly dohodové mocnosti, aké ciele si vytýčily, a zabudli, aké ciele si vytýčily sebe malé národy. Predbežne síce zreteľne vyslovily, že ich cieľom je, že každú "etnografickú jednotku" treba zachovať na živote a každej etnografickej jednotke treba povoliť voľný vývoj, aby sa mohla stať štátom. Tak chcely zo slobodných malých štátov, zakladajúcich sa na etnografických jednotkách, utvoriť Strednú Europu. Preto rozbúraly Rakúsko-Uhorskú monarchiu, spojujúcu rôzné národnosti. Avšak s Maďarskom urobily výnimku. Od Maďarska totiž odlúčily časti značnej kvóty maďarskej, kde žijú Maďari v celkových komplexoch. A tu sa vynoruje otázka, že buďto je to v záujme vnútorného mieru Europy nutné, aby rasy stejného pôvodu somknuté boly v jednotlivé štáty, avšak v tomto prípade prečo odlúčily toľko Maďarov, - alebo nebolo treba nové štáty sriaďovať na základe etnografickom, a v tomto prípade prečo rozdelily tak neúprosne Maďarsko?

Toto dilema nevymizí zo srdca každého Maďara dotiaľ, kým niekto bude cítiť maďarsky a tento cit proniká i našími dušami, ktorí sme tuná v tejto republike, ktorí sme poctive loyálnymi štátnymi občanmi tejto republiky. Márne hlása najšikovnejší majster propagandy republiky, pán minister Beneš, že maďarský ľud je tu spokojný, že aká je tu kultúrna rovnosť, že tu majú Maďari všetké slobody, - nuž s tohoto miesta volám do veľkej verejnosti, že je to nepravda. Tu je len kaukliarstvo, a nie rovnosť.

To, že teraz na pr. sriadili ste pre Maďarov akademiu v Bratislave, vyhlašujete teraz kde komu na všetky strany tak, ako určitú etapu na ceste dorozumenia sa s Maďarmi. Ale spytujem sa: keby ste svetu vysvetlili, že túto maďarskú akademiu stvorili z veľkej časti emigranti, uprchnuvší z Maďarska, v cudzej zemi, za pomoci cudzieho štátu, zda ju potom uznajú v pravde a uprimne za maďarskú akademiu?

Príčina našej nespokojnosti spočíva vo veciach duševných. Príčina nedorozumenia medzi Československom a Maďarskom leží tiež vo veciach duševných. Pán minister Beneš márne hlása dnes s veľkou emfázou, že Maďarov treba brať na váhu, že Maďar je ve svete činiteľom stejného "rangu" ako štát československý. Nuž, čo sa týka rangu, o tom snáď nikdy ani na moment nepochyboval žiadny Maďar, ba snáď medzi Čechami pridalo veľa ľudí otazník, lebo slovo "rang" už samo o sebe nie je výrazom demokratickým.

Pán minister Beneš bol profesorom, ktorý prísnou húžovnatosťou lpí na svojom predmete. Ako sa nikdy nevzdal želania, aby ženevský protokol bol v život uvedený, práve tak sa nevzdal ani tužby, že vytvorí colnú uniu medzi rôznymi štáty Strednej Europy, že utvorí colnú federáciu, v ktorej - on to síce nepovie, ale myslí si to - bude hrať vedúci zástoj republika. Nuž keby ľudia boli stvorení tak, že by videli všade len stránku materielnú, vtedy by tento plán nebol nemožný, už i preto nie, lebo to nie je novum, je to len ohrievanie minulosti. Lebo nezabúdajme, že územie býv. Rakúsko-Uhorskej monarchie je identické s tým územím, ba je ešte väčšie než územie, ktoré by chcel teraz pán minister Beneš stmeliť v colnú federáciu. Pán minister Beneš hľadá dohodu s Rakúskom a Maďarskom, s Rumunskom a Juhosláviou, avšak vec sa akosi nedarí, a predsa je to oslabením Malej dohody.

Snáď si pán minister myslí, že táto snaha sa dá tak ľahko uskutočniť a že ľudia pijú každého dňa vodu z Lethe, aby zabudli na všetko, čo sa v minulosti stalo? Je istá vec, ktorú doporučujem pozornosti pána ministra, že pri hospodárskom usmiernení a pri záujmoch hmotných je ešte jeden závažný koeficient: česť.

Tu mi napadá príklad z dejín, keď po prvom rozdelení Poľska vyslanci kráľovstva pruského odobrali sa do Ruska a chceli uzavrieť priateľskú smluvu s Poliakmi. Vtedy knieža Poninskí odvetil deputácii, jehož členovia vzdávali u neho česť podľa zvyku vtedajšej doby v slávnostných krojoch, toto: "Pánovia, verte mi, veľkú česť ste mi preukázali tým, že ste ku mne prišli v slávnostnom rúchu i s drahokámy na ňom, ja však túto poctu nemôžem prijať dotiaľ, kým vidím, že látka vášho rúcha je s našich oviec a gombíky vašich slávnostných krojov sú brúsené z našich nerastov, lebo dotiaľ nikdy nehľadím na to, že mi chcete preukázať česť a s nami sa spriateliť, ale na to, že ste v našom". (Posl. Onderčo: My sme vo vašom?) Žitný ostrov, Medzibodrožie, Pohronie sú všetko dôkazy toho. (Posl. dr Ivanka: Nikto vás nevolal z Azie! Mohli ste tam zostať. Prišli ste sem a vzali ste naše čiste slovenské zeme!) To neboly nikdy čiste slovenské zeme, ráčte si o tom prečítať sem vzťahujúce sa najnovšie historické diela od Szegfű a Hamanna, o ktorých ani vy, pánovia, nemôžte povedať, že sú predpojatci alebo šovinisti, títo, ba i vaši dejinári, ako Palacký, konštatovali, že pred tisíc rokmi boly tu oddelené kmene a až pod Sv. Štefanom somkly sa v jedon štát. (Posl. dr Ivanka: Vy ste nám to vzali pred tisíc rokmi a my sme si to vzali nazpät! To je všetko!) Nuž a či neráčite brať v úvahu teoriu premlčania? Demokracia v tomto štáte záleží v tom, že sa tu zrušily všetky tituly, i tituly právné.

Dokiaľ mapa tohoto sveta bude vypadať tak, že sa nehľadí na hranice etnografické, že sa nehľadelo ani na tradicie historické, dokiaľ tento svet nezreštauruje úplnú integritu mravných citov, jednotlivých ľudových rás, dotiaľ o usmiernení nemôže byť tuná ani reči.

Jeden z politikov najskvelejších kvalít tohoto parlamentu, Kramář, jasne preukázal, že mierovými smluvami boly určité časti - a to etnograficky jednotné maďarské časti - odňaté Maďarom preto, lebo toho bolo treba s hľadiska politiky československej. Už vtedy som si dovolil uviesť, že určuje-li medze cudzieho statku len to, zda toho potrebujem či nie, vtedy to nie je názor etický, ba čo viac: vezmem-li niekomu niečo bez jeho vôle, lebo toho potrebujem, on však s tým nesúhlasí, to sa obvykle neurčuje podľa práva verejného. Pri každom obchodnom jednaní je nielen tovar, ale sú i osoby, nielen predmety, ale i duše, a to treba brať vždy v úvahu.

Pán minister Beneš napodobuje politiku kniežaťa Schwarzenberga "Wir können warten", a domnieva sa, že zrúti-li sa rámec hospodárský, padne mu sama o sebe do klina colná federácia Strednej Europy. Avšak práve tak, ako sa mýlil Schwarzenberg, zmýli sa i on, lebo republika už nesedí v divadelnej lóži, lebo ona sama už je v rozvodnenom prúde, už i našu bárku ztrhla povodeň a tiež naším osudom je len klopítanie.

Dokiaľ sa bude zabraňovať uplatňovaniu mravnému, dotiaľ nebude v Europe ani hmotného blahobytu. Vie to už i Amerika a vie to i Anglia, Italsko, cíti to celý svet a vidí to i pán posl. Rázus, ktorý ako prvý vyslovil s tejto tribuny, aniž na to niekto poznámkou reagoval, slovo "revizia". Vidí to už každý, len jedna veľmoc to ešte nevidí: Francúzsko.

Celá politika pána ministra Beneš a prispôsobuje sa politike francúzskej. Práve tak, ako Francúzi hľadia na všetko so stanoviska sekurity, tiež oň pozerá na všetko s tohoto hľadiska, avšak iná je táto sekurita u Francúzov a iná u Čechoslovákov. Francúzi majú obavy, že ich hranice budú napadnuté Nemcami. Československý minister zahraničia však bojí sa toho, že hranice jeho zeme budú napadnuté Maďarmi. Preto držia Francúzi v odzbrojení Nemcov a preto drží Československo v hospodárskom odzbrojení Maďarov. Avšak tie obrovské francúzske kolonie, tie mohútne francúzské vlohy a tá obrovská francúzska sila sú schopné snášať hospodársku újmu, ktorú vyvoláva roztrpčenosť tamojšieho súsedského pomeru, kdežto republika Československá so svojou 1500 kilometrovou hranicou nie je v totožnom položení. Československu nie je jedno, ako o ňom smýšľa Maďarsko, zda Maďarsko môže kupovať či nie, môže exportovať či nie, lebo Československo mimo Maďarska a Rakúska nemá trhoviska, preto hospodárska prosperita Československa závisí od toho, jaké má relácie s Maďarskom.

Dotiaľ, kým sa smer zahraničnej politiky československej nezmení, kým pán minister zahraničia nepochopí, že bez zahojenia duševných rán tunajších i zahraničných Maďarov nemôže byť pokoja, dotiaľ márne manévrujete, marne sypete prach do očí sveta, konsolidáciu v tejto republike nevybudujete.

Práve pre túto tendenciu chováme nedôveru voči vláde, zvlášte voči pánu ministrovi zahraničia a preto rozpočet neodhlasujeme. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. Böhm.

Posl. Böhm (německy): Slavná sněmovno! V době těžkých hospodářských otřesů, v době úplné nejistoty o vývoji v příštích týdnech přistupujeme k vyřízení státního rozpočtu na rok 1932. Rozpočtový výbor po projednávání trvajícím celé týdny přijal rozpočet jako v minulých letech beze změny. Při sestavování nedbalo se vždy přiměřeně potřeb a přání veškerého obyvatelstva státu. Nejvyšším a nejvznešenějším právem parlamentu jest povolovati peníze pro státní hospodářství. Tento souhlas rovná se projevu důvěry většiny vládě. Ačkoliv jsme si vědomi obtíží, které se staví proti jinému parlamentnímu projednávání státního rozpočtu, přece by se mělo konečně jednou hájiti ústavní právo zákonodárných sborů poslanecké sněmovny a senátu a umožniti, aby prováděly přesuny jednotlivých položek při rozličných kapitolách v mezích úhrnného rozpočtu bez vlivu na jeho rovnováhu. Podle dosavadních zkušeností má plenum poslanecké sněmovny a senátu sice právo, ale nikoliv možnost měniti státní rozpočet. Tím se parlamentní projednávání silně znehodnocuje a vede k tomu nedostatku zájmu, který každoročně můžeme zde ve sněmovně pozorovati při projednávání státního rozpočtu. Naše rozpočtové právo platí jedině potud, že se zástupci jednotlivých stran smějí ve výboru a v plenu sejíti, kritisovati a stěžovati si, ale nesmějí prováděti žádných změn; na tom nemění nic ani přijetí několika resolučních návrhů v rozpočtovém výboru. Tento postup poškozuje vážnost parlamentarismu v této zemi. V četných jiných státech se vede jednání o státním rozpočtu tak, že se dokonce ještě i v plenu provádějí změny.

Naprosto nesprávné jest mínění těch, kdož příslušníkům vládních stran chtějí upříti právo věcné kritiky rozpočtu nebo stížností při jeho projednávání. Rozpočet jest výsledkem kompromisů, které, jak známo, v žádném směru neuspokojují. Své stanovisko ke státnímu rozpočtu a odůvodněné stížnosti uvádíme proto, aby se v příštím roce při sestavování rozpočtu dbalo přednesených přání. I v běžném roce mohou již býti naše podněty zhodnoceny. To se týká zvláště našich národně politických věcí a našeho stanoviska k zahraniční politické situaci. Odůvodněná kritika a konstatování nešvarů jest také povinností členů většinových stran a naprosto se nemůže označovati jako oposice. Proto si nedáme odníti toto omezené parlamentní právo a vyslovujeme naději, že naše slova nebudou neoslyšena.

Pan ministr financí předložil rozpočet na rok 1932 ve chvíli, kdy hospodářská situace celého světa, zvláště Evropy a hlavně států s námi sousedících jest dosti zmatená a nevyjasněná. Výpočty v rozpočtu na r. 1932 mohou nesouhlasiti již v nejbližší době, poněvadž vývoj okolních států, jejichž kupní síla jest neobyčejně oslabena, má vliv na vnitřní situaci. I když Československo má nízké zahraniční dluhy na domácí investice a tím jest méně dotčeno zahraničně politickými mezinárodními událostmi, přece se zřetelem na všeobecnou situaci národního hospodářství a zvláště na poměry v Evropě lze rozpočet na r. 1932 považovati jen za prozatímní. Kolísavá doba neumožňuje nic konečného, jak tomu jest v dobách klidných a stálých. S touto myšlenkou se musíme spřáteliti a při všech opatřeních pro budoucnost toho dbáti a proto se musejí panu ministrovi financí uděliti četná zmocnění. Jak závažné následky mají pro zdejší zemi události v cizině, jako zhroucení měn, ukazuje nám příklad Anglie. Anglická libra byla odedávna základem světového obchodu, hlavním platidlem, poněvadž světový obchod byl řízen anglickou měnou. Anglie zaplatila předčasně své dluhy, měla vysokou životní úroveň a příliš vysokou stabilisaci své měny. Ztratila své prvenství, své přednostní postavení a otřes anglické libry, jehož důsledkem bylo opuštění zlatého standardu, znamenal i průlom do měn severních států. Norvéžsko, Švédsko, jakož i Dánsko dostaly se do nesnází, měny se nemohly udržeti a tak tyto státy usilovaly za všech okolností dostati do své země cizí devisy. Za těchto okolností těžce utrpělo domácí zemědělství. Velkoobchodníci s dobytkem z Čech dováželi jatečný dobytek ze skandinávských států za hluboce snížené ceny; co to znamená pro naše zemědělství, které zvláště na Šumavě pro velký nedostatek píce stůně přebytkem jatečného dobytka, praví nám cena jatečného dobytka v těchto krajinách od 1 Kč do 3 Kč živé váhy u hovězího dobytka a nejvýše 6 Kč jatečné váhy u vepřů. Omeziti dovoz dobytka jest naléhavou povinností. Také naši řepaři byli citelně poškozeni a musejí pro nedostatek odbytiště prodávati cukrovku ke krmení. V dalším úsilí, aby stabilisovala svou měnu, Anglie zvýšeným vývozem průmyslových výrobků jako ocele, železa, uhlí, látek atd. poškodí také brzy náš domácí průmysl a s ním dělnictvo. Anglický protekcionismus, podporovaný nízkou měnou, s kterým se asi bude musiti počítati, jest pro příště nebezpečím pro mnoho evropských států. Není pochybnosti, že se vývoj ostatních států přes naše nízké zahraniční úvěry silně dotýká našeho vnitřního života. Osud sousedních států jest částečně i naším osudem a proto jest hospodářská dohoda nutnější než kdy jindy. V hospodářském roztříštění střední a východní Evropy, které se projevuje ve 20.000 km nových celních hranic, 13 nových měnách a 9 nových obchodních územích a celních sazebnících, jest největší nebezpečí v budoucnosti. Toto roztříštění vede k neracionální výrobě zboží a jeho rozdělování, jakož tím podmíněnému úpadku světové soutěže. Dalším následkem jest mizení kapitálové síly a všeobecného blahobytu, dále nezaměstnanost, zchudnutí středního stavu a zbídačení dělnictva. Tyto poměry hrozí nebezpečím sociálních bojů; ale zároveň upevňují také přesvědčení, že se evropské hospodářství v dnešní formě nedá udržeti. Z této vážné situace vede jen jediná cesta: Pokračující zvětšení hospodářských území. Nad očekávání rychle byl ve veřejnosti projednán plán spočívající na myšlence vytvořiti větší hospodářská území předběžnou smlouvou pro uzavření rakousko-německé celní unie. Podle tohoto plánu pomýšlelo se na společný celní sazebník pro Rakousko a Německo proti cizině, i proti Československu. Německo, které jest těžce zatíženo dluhy a reparacemi, jehož hospodářská tíseň již tehdy došla tak daleko, že president Spojených států amerických Hoover byl nucen dáti podnět k moratoriu stran válečných dluhů, nemohlo zrušiti své celní ochrany, nutící domácí obyvatelstvo k největší šetrnosti. Nízká rakouská cla byla by se tedy musila přizpůsobiti vyšším německým clům. Mezi Rakouskem a Německem neměla po uskutečnění celní unie zůstati vůbec žádná cla, nanejvýš ještě nízká vnitřní cla pro jednotlivé zboží. Rakousko by bylo tedy mohlo dostávati z Německa a naopak, mnoho zboží značně levněji než z ostatní ciziny. Oba státy jsou pro Československo nanejvýš důležitá odbytiště. Jako ojedinělé opatření v oboru vytvoření větších hospodářských území ve střední Evropě byla by rakousko-německá celní unie znamenala ztrátu části našeho vývozu. Ale poněvadž v krátké době nelze pomýšleti na uskutečnění panevropského hospodářského území, které může a má býti konečným cílem, a střední Evropa nejtíže postižená roztříštěním států a jeho ničivými hospodářskými následky nemůže čekati, pak jest přece zcela přirozené, že se musilo začíti s tvořením větších hospodářských území ve středoevropském životním prostoru, na čemž mají význačný zájem československé zemědělství, průmysl a s ním dělnictvo, jakož i živnostenský střední stav. V tomto smyslu byla německo-rakouská celní unie dobrou myšlenkou, za předpokladu, že by toto opatření v oboru vytvoření větších hospodářských území ve střední Evropě nebylo zůstalo ojedinělé. Ale chvíle jakož i způsob, jakým bylo provedeno, nebyly dobře zvoleny. Zastupitelstva hospodářských a politických zájmů celého německého lidu v Československu proto uvítalo tento plán, poněvadž německé hospodářství tohoto státu vidělo v myšlence uzavříti rakousko-německou celní unii první krok na cestě k vytvoření velkého hospodářského území ve středoevropském životním prostoru. Při jednáních o spojení států ve větší hospodářské jednotky nesmí se nikdy zapomínati, že se vzájemné zájmy musejí doplňovati, to znamená, že průmysl a zemědělství musí býti stejně zastoupeny, má-li býti odstraněna ohromná hospodářská nouze. Jsouce si stále vědomi našeho strádajícího hospodářství a četných lidí nouzi trpících, předvídajíce ještě těžší dobu, myslíme, že by nám nemělo býti za těžko najíti dobrou vůli ke vzájemné uspokojivé práci se sousedními státy. Nepřetržitě jsme poukazovali na význam vnitřní kupní síly pro náš průmysl, který pro nesprávné zacházení se zemědělskými otázkami vedl v posledních dvou letech k oslabení vnitřního trhu. Žádali jsme změny hospodářské politiky, šetrné daňové politiky, šetrnosti ve správě a vojenském rozpočtu a několikráte jsme použili příležitosti, abychom prohlásili, že naše zahraniční politika po mnohé stránce nemůže dojíti našeho souhlasu. Včasnou změnou nebyli bychom mohli uniknouti hospodářské nouzi, ale byli bychom ji mohli snáze snášeti. Co nám pomohou obchodní smlouvy s velice vzdálenými státy, které po stránce hospodářské mají stěží nějaký význam, když neusilujeme včas o hospodářskou dohodu se sousedními státy jako s nejlepšími odběrateli našich výrobků. Předpoklad, že můžeme vytlouci politický kapitál z hospodářského zhroucení některého sousedního státu, ukáže se snad podle dosavadního postavení a vývoje velkou početní chybou. Hospodářský mír ve střední Evropě bude příště rozhodovati o osudu četných států. Pan ministr pro věci zahraniční Beneš označil ve svém výkladu v zahraničním výboru a při poradách o rozpočtu státní hospodářství přes nepříznivé poměry za úplně uspokojující a solventní. Státní hospodářství není však národním a soukromým hospodářstvím v hranicích státu. Národnímu a soukromému hospodářství se v Československu dobře nevede a stále další odvětví zemědělství a průmyslu se stávají nevýnosnými. Trpí zvláště naše zemědělství, kde se již nevyplácí ani chmelařství a obilnářství, ani dobytkářství, ani ovocnářství, ani lnářství. A zde se musím jako praktický zemědělec poněkud zabývati naší zahraniční politikou. Zemědělství ztratilo úplně důvěru v československou obchodní politiku, poněvadž u nás obchodní smlouvy, které uzavírá ministerstvo pro zahraniční věci, jsou smlouvami především politickými a teprve na druhém místě obchodními. "Venkov" ze dne 9. září 1931 prohlašuje, že nepříznivou shodou okolností jest to právě Francie, která nutí Československo k této obchodní politice. To jsme již častěji konstatovali, ale Češi to vždy popírali. Nepopiratelným schodkem v oboru obchodní politiky jest rozhodně velmi kormutlivý pokles naší obchodní bilance, jehož následky se dále projevují ve zhoršené platební bilanci. Příčinami tohoto poklesu jsou jednak stoupající potíže odbytové, s nimiž musí československý vývozní průmysl v cizině bojovati, jednak při dané výkonnosti vlastní výroby, dovoz zemědělských výrobků z agrárních států daleko levněji vyrábějících, přesahující odůvodněnou míru, jak ze zámoří tak i z Evropy. Tento nemírný dovoz jest možný proto, že československé zemědělství, pokud jde o jeho nejdůležitější výrobky, ani dnes ještě nemá aspoň poněkud postačitelné celní ochrany. Mluvím-li o ztracené důvěře v naši obchodní politiku, pak připomínám obchodní smlouvu s Rumunskem, která obsahuje tajnou doložku, že Rumunsku bylo povoleno dovézti 200.000 vepřů nad kontingent smlouvou stanovený. Ani zpravodaj o rumunské obchodní smlouvě, ani parlament při projednávání této smlouvy nevěděli o zvláštních dohodách pana ministra zahraničních věcí s Rumunskem. Dále připomínám jihoslovanskou obchodní smlouvu, která byla uzavřena v době největší nouze zemědělství v tomto státě a kde se rovněž nepřihlíželo ke katastrofálním poměrům domácího zemědělství. Obchodní smlouva s Jugoslavií obsahuje zhoršení pro zemědělství, poněvadž vázanými dobytčími cly bylo znemožněno včas je zvýšiti. Tajná smlouva s Polskem zničila náš chov vepřů, rozvrátila výrobu a určitě přispěla svým dílem k dalšímu zadlužení našeho domácího zemědělství. Polsko znovu žádá o revisi své celní a obchodní smlouvy s Československem, při čemž předložilo listinu přání, o které s hlediska našeho zemědělství nelze diskutovati. Žádá, aby bylo sníženo naše clo za prostředně těžké jatečné vepře; také pro žito a ječmen žádá Polsko smluvního snížení základních cel. Při tomto jednání kladu konkrétní otázku: Kdo zmocnil naši obchodní delegaci, aby mohlo býti z Maďarska dovezeno do konce 1930 29.000 kusů tučných vepřů za celní sazbu 90 Kč za 100 kg proti clu 637 Kč podle zákona ze dne 30. června 1930, č. 85 Sb. z. a n., který jsme si tak těžce vybojovali a kterým byla nově upravena cla za zvířecí výrobky? Pohnuly snad nově utvářené politické poměry v Maďarsku pana ministra zahraničních věcí, aby zase využil zemědělství svého státu jako předmětu čachrování? Francie nutí, jak potvrzuje i "Venkov", Československo k této obchodní politice, ale sama uzavírá svůj vlastní trh našemu zboží. Obchodní smlouva mezi Francií a Československem, která podle práva ještě platí, ustanovuje clo z chmele na 125 fr. za 100 kg. Československo za prostřednictví ministerstva zahraničních věcí dalo svůj souhlas ke zvýšení cla z chmele za určitých podmínek bez dotazování chmelarů, pravděpodobně s opominutím ministerstva zemědělství, na 400 fr. To znamená po opatřeních učiněných v Německu, která bohudík mají býti nyní změněna ve prospěch vývozu našeho chmele do Německa, další těžké poškození našeho kdysi tak kvetoucího zvláštního odvětví, poněvadž se vývoz chmele nyní částečně uzavřel i do Francie. Co pro finanční hospodářství státu znamená úbytek cizích valut, vysokých daní, které přinášelo dnes úplně rozvrácené chmelařství, projevuje se zřetelně ve zhoršení obchodní a platební bilance. Nedosti na tom! Francie žádá k nastávajícímu jednání o obchodní smlouvu, které se v nejbližších dnech má zahájiti v Paříži, aby byla uvolněna vázaná cla na slad a ječmen, aby mohla tato cla zvýšiti. Žádá toho, ačkoliv ceny našeho ječmene a sladu jsou ve Francii o 25% vyšší než francouzské domácí ceny, takže se nelze obávati, že ceny francouzského ječmene poklesnou. Budou-li francouzská cla zvýšena, byla by to po ztrátě německého a rakouského trhu pro nás nyní i ztráta francouzského odbytiště. Po chmelu ječmen! Přes velké politické přátelství žádný zřetel k důležitým hospodářským věcem! Zde se dlužno tázati: Má Francie při svém dnešním bohatství zapotřebí takovými celně a obchodně politickými opatřeními poškozovati československé zemědělství a dále ohrožovati jeho existenci?