Čtvrtek 2. června 1932

Přítomni:

Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Stivín, dr Lukavský, Roudnický, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Dubický, Vávra.

190 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Beneš, dr Czech, inž. Hůla, dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška.

Předseda Malypetr zahájil schůzi ve 3 hod. 36 min. odpol.

Sdělení předsednictva.

Omluvil se

nemocí na tento týden posl. Vančo.

Změny ve výborech.

Klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu vyslal do výboru kulturního posl. Pozdílka za posl. Pelíška; do výboru rozpočtového posl. Teplanského za posl. Doriče a posl. Bečáka za posl. Blažka; do výboru soc.-politického posl. dr Suchého za posl. Pelíška.

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Husnaje za posl. Brodeckého.

Rozdané tisky

počátkem schůze: vládní návrhy tisky 1805, 1809 až 1812.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1796) zákona o nové soustavě drobných peněz (tisk 1807).

Zpravodajem jest p. posl. dr Hodáč. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Hodáč: Slavná sněmovno! Úvodem ke své zprávě mám za nutné podotknouti, že návrh, aby soubor drobných mincí byl rozšířen hlavně také na 20koruny, není návrhem novým, který by snad teprve byl vyplynul z poměrů dané chvíle. Již r. 1928, kdy se navrhovalo uzákonění dnešní soustavy našich drobných, poukázala důvodová zpráva tehdejší vládní osnovy výslovně, že určitá část papírového oběhu, jaký byl u nás po převratě, neodpovídá vlastně býv. bankovkám, nýbrž býv. drobným. V Rakousku byla ražena stříbrná pětikoruna jako největší drobná mince, která vzhledem k své tehdejší platnosti by odpovídala asi 32 1/2 koruny naší. Kdybychom chtěli navázati na předválečnou techniku drobných, musili bychom reklamovati celou oblast dnešních desetikorun a dvacetikorun papírových pro sféru kovového oběhu drobných. I když tenkráte se zákon spokojil s tím, že zavedl jako novou minci desetikorunu, tedy ve skutečnosti dnes nejde než o to, abychom provedli plán, který, jak opakuji, před 4 lety byl ohlášen v důvodové zprávě k tehdejší předloze, takže návrh zákona, který dnes projednáváme - a mám za to, že je nutno to říci a jasně na to poukázati - není návrhem, který by byl vyplynul z této chvíle, nýbrž je pouze dalším krokem na dráze, kterou ohlásila již důvodová zpráva k předloze zákona z r. 1928.

Nikde není důvodu, proč bychom další krok na této cestě neučinili. Je zajímavé, že tehdejší důvodová zpráva přímo prohlásila, že konečným článkem v tomto vývoji bude zavedení buď dvacetikorun anebo dvacetipětikorun, a jestliže dnes zavádíme dvacetikoruny, tedy je to vlastně pouze konečný článek ve vývoji, který byl započat a ohlášen již před 4 lety.

Proti zavedení dvacetikorun se sice vyslovovaly námitky s praktického hlediska, že dvacetikoruny budou příliš těžké. Rozpočtový výbor se zřetelem na tyto praktické obavy navrhuje změnu proti původnímu návrhu, podle které dvacetikoruny nemají míti hrubou váhu 15 gramů, jak byla navrženo v předloze, nýbrž 12 gramů.

O této věci jsme si opatřili vyjádření mincovny v Kremnici a podle výpovědi šéfa této mincovny je tento způsob ražby dvacetikorun při váze 12 gramů technicky nezávadný.

Druhou mincí jsou dvacetipětihaléře. Mám za to, že není třeba se o tom příliš rozšiřovati. Jisto je, že praktická potřeba po této minci již často volala, poněvadž umožňuje pružnost cenového vývoje. Jsme v době, která počítá nejen s každým desetihaléřem, nýbrž i s každými pětihaléři a je zcela správno, jestliže tomuto vývoji odpovídá zavedení této nové mince.

Slavná sněmovno! Chtěl bych dotknouti se ještě několika otázek, jež plynou z toho, že pro přechodnou dobu, než bude lze naraziti potřebnou zásobu stříbrných mincí, budou bankovky Národní banky po 10 a 20 korunách míti povahu drobných peněz. To znamená, že oběh bankovek, pro které zákon vyžaduje úhradu zlatou nebo obchodní, se zmenší, a to podle stavu ke konci března, který se podstatně do dneška neměnil, o 514 mil. Kč.

Pasivum Národní banky se zmenší o částku, kterou stát přejímá na svůj vrub. Tento přesun, slavná sněmovno, by se mohl vyrovnati dvojím způsobem: buď tím, že by banka úbytek pasiv vyrovnala zaplacením 500 mil. Kč státu, anebo že se o stejnou částku zmenší dluh státu oproti Národní bance. Kdybychom volili cestu první, znamenalo by to rozmnožení oběživa o 500 mil. Kč, a kdybychom voliti tuto cestu, tedy bychom vskutku prováděli inflaci, proti které se právem celá naše veřejnost za všech okolností staví. Proto se volí způsob druhý, že totiž se zmenšují závazky státu proti bance, a to jednak závazky z t. zv. likvidačního bloku, o jehož povaze budu ještě mluviti, jednak ze státovkového dluhu.

Kdybych chtěl toto vyjádřiti v hrubých číslicích, tedy bych uvedl, že stát má dnes břemeno 3.300 mil. Kč dluhu u banky a okrouhle 450 mil. drobných, tedy 3.750 mil. Nadále bude míti 2.800 mil. dluhu u banky a 950 mil. Kč drobných, tedy opět 3.750 mil. Z toho plyne, slavná sněmovno, že postup, který se zde volí, je postupem, který s měnového hlediska je naprosto nezávadný a naprosto nutný.

Chtěl bych k těmto dvěma pramenům podotknouti ještě tolik. Stát zbavuje se zde dluhu, který pro něj znamená saldo z obchodů bankovního úřadu ministerstva financí v likvidaci, které jsou spravovány Národní bankou na účet státu. Tato likvidace, tento t. zv. likvidační blok je upraven v úmluvě, kterou stát uzavřel s Národní bankou 2. února 1927 a kterou schválila poslanecká sněmovna a také senát. Národní banka vedle obchodů, které převzala k realisaci, převzala ještě dva bloky, a to zápůjčky z lombardů, které k 1. dubnu 1926 činily 348 mil. a klesly do dneška na 41 mil., a závazky z eskontu, které do dneška klesly na 310 mil. Kč. Stát učinil tehdy s dlužníky z těchto závazků narovnání, podle kterého budou ročně platiti 4%, z nichž 1% půjde na zúročení a 3% na umoření. Saldo po odpočtu reserv činí dnes okrouhle 288 mil. Kč a je uhrazeno tím, že se zmenší o ně oběh bankovek.

Rozpočtový výbor věnoval této položce pozornost také po té stránce, jaký bude její budoucí vývoj. Rozpočtový výbor měl za to, že je zcela správné, když tuto položku stát přejímá při té příležitosti zpět, poněvadž je to položka dlouhodobá, ježto splatnost je, tuším, vypočtena na 29 let od uzavření smlouvy státu s Národní bankou. A s přísného měnového hlediska úhrada bankovek podobnými dlouhodobými položkami není účelná. Je správné, jestliže tuto položku stát přejímá zpět.

S některých stran byly vysloveny obavy, že by tím snad mohla býti zmenšena pohledávka státu. Rozpočtový výbor proto konstatoval, že způsob vyrovnání této pohledávky jest obsažen v úmluvě mezi bankou a státem, která byla schválena touto slavnou sněmovnou 29. dubna r. 1927 a senátem 11. května 1927, a schválil toto ustanovení §u 9 s výslovným předpokladem, že také nadále, jak čtete v důvodové zprávě, má býti dodržen plán úrokování a umořování tohoto dluhu, že se nebude měniti nic na dosavadních závazcích dlužníků v neprospěch státu, jehož pohledávka nesmí býti zkrácena, a rozpočtový výbor také předpokládá, že vývoj těchto pohledávek bude zřejmý z příštích výkazů o státním hospodaření.

Po úhradě tohoto salda, jež bude činiti okrouhle 288 mil. Kč, bude zbytku užito k tomu, že ihned bude zmenšen státovkový dluh okrouhle o 224 mil. Kč. Zde učinil rozpočtový výbor určitou změnu ve zněná vládního návrhu, podle níž má býti tento zbytek vyúčtován na státní dluh podle úmluvy státu s Národní bankou. Podle této úmluvy stát je zavázán jednak k pravidelným ročním splátkám 33 mil. Kč, jednak až do té doby, než státovkový dluh klesne na jednu miliardu, ke splátkám 77 mil. Kč, do nichž se ovšem započítají určité příjmy, které stát má, na příklad z té třetiny akcií, které má u Národní banky a které zůstanou nadále bance k účelu ve smlouvě naznačenému.

Rozpočtovému výboru šlo o to, aby při této otázce vzal zřetel na dnešní stav státních financí. Proto vsunul tam vložku, která znamená, že o tuto částku okrouhle 224 mil. Kč bude ihned snížen státovkový dluh, ale že tím jsou vyřízeny právě uvedené splátky, které stát má konati bance na státovkový dluh, a to až do té doby, než tato částka, okrouhle 224 mil. Kč bude vyčerpána. To znamená v letošním rozpočtu úsporu asi 95 mil. Kč.

Tím způsobem dojde k tomu, že bude vyřízen uvedený přesun, že to, co se projeví na straně pasiv Národní banky zmenšením oběhu zhruba o těch 514 mil. Kč, projeví se zmenšením aktiv způsobem měnově naprosto nezávadným.

Tímto přesunem na straně pasiv, zmenšením oběhu zlepší se též krytí bankovek u Národní banky. Pro posouzení musíme vzíti výkaz ve chvíli nejnepříznivější, to jest z konce měsíce. Kdybych vzal výkaz z konce května, který bude zítra uveřejněn v denních listech, činil podle dosavadního stavu oběh bankovek cca 6.582 mil. Kč, žirové pohledávky a jiné ihned splatné částky cca 349 mil. Kč, tedy celkem 6.932 mil. Kč. Zlatá úhrada činí 2.664 mil. Kč, takže zlaté krytí činilo koncem května 38.4%.

Kdybychom vyloučili desetikoruny a dvacetikoruny podle stavu, jaký byl koncem května, t. j. ve výši 513,156.000 Kč, tedy by zlaté krytí ze 38.4% stouplo na 41.5%. To znamená, že se zvětšuje možnost vydání bankovek bez jakékoliv újmy měnových zásad.

Také zde bych chtěl říci, že toto opatření a tato změna nemůže býti ani v nejmenším vykládána jako snad jakýkoliv pokus nebo jakákoliv možnost inflace. Nejde jen o to, jakou možnost další emise bankovek má Národní banka, jde o to, zda tyto bankovky jsou podloženy měnově naprosto nezávadným materiálem. Politika Národní banky v tomto směru je známa jako politika, která přísně dodržuje zásady zdravé měny, a při dodržování těchto zásad můžeme jen vítati, jestliže ve chvíli, kdy bohdá hospodářský život opět dodá materiál v takovém množství, jak bychom si přáli, bude Národní banka míti možnost, aby tento materiál přijala ve větší míře, než by měla bez opatření, které dnes činíme.

Tato předloha přináší tedy řadu výhod s hlediska života hospodářského, je v ní vzat náležitý zřetel na zájem státních financí a hlediska, podle nichž je konstruována, odpovídají přísným měnovým požadavkům. Proto mám za to, že můžeme doporučiti přijetí této předlohy, kterou jménem rozpočtového výboru doporučujeme u vědomí, že se neuchylujeme ani krokem od stěžejní zásady naší hospodářské politiky, kterou je pevnost a nedotknutelnost čsl. měny. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti" pp. posl. Geyer, dr Hassold, dr Stern, Zajiček, dr Pružinský, dr Keibl, Kliment, Török; na straně "pro" pp. posl. Slavíček, dr Bacher.

Dávám slovo p. posl. Geyerovi.

Posl. Geyer [německy]: Pod tiskem 1796 předložila vláda parlamentu k usnesení návrh, jímž se soustava dosavadních drobných mincí rozšiřuje o nové druhy drobných peněz a mimo obvyklé kovové peníze prohlašuje také dosavadní deseti- a dvacetikorunové bankovky za drobné mince a tím mají býti vyňaty z tak zvané povinnosti zlaté úhrady.

Jest zřejmé, že při tomto návrhu jde o parlamentní vložku, o vsunuté číslo, aby se tím získal čas, aby se za kulisou zpracovaly jiné velké návrhy. Na druhé straně nemůžeme se vyhnouti skutečnosti, že se tím vláda snaží o přizpůsobení a napodobení v oboru měnové a úvěrové politiky aspoň v malém rozměru. Budiž zde připomenut odklon Anglie od zlatého standardu usnesením vlády ze dne 21. září 1931, dále úsilí o rozšíření úvěru ve Spojených státech, k němuž má dojíti Glasbillem a Goldboroughbillem novou emisí 2 1/2 miliardy dolarů papírových peněz ve Spojených státech. Nejbližší jest porovnání s Wagemannovým projektem v Německu, který větším ražením stříbra a vyřazením menších bankovek z povinné úhrady rovněž usiloval o zlepšení úhradových poměrů a o rozšíření oběhu drobných peněz. Nikoliv na posledním místě třeba připomenouti souběžné úsilí v Rusku, kde přehnaným ražením stříbra v letech 1930 a 1931 bylo možno odvrátiti v boji proti thesauraci následky projevující se deflace a pokračovati v pětiletce lehkou inflací. Vidíme pokus o podobné úsilí také při tomto návrhu, poněvadž podle §u 9 vynětím 10- a 20korunových bankovek z povinné úhrady se stavem 514 milionů podle stavu z 31. března 1932 umožňuje se cedulové bance, aby tento úbytek nahradila rovněž tolika miliony bankovek větší jmenovité hodnoty, tedy novou emisí, a aby opatřila peníze k dosavadnímu oběhu scházející. Tato možnost rozšiřuje se ještě další okolností, že hranice oběhu drobných peněz byla zvýšena na 1200 milionů, takže vedle již obíhajících kovových peněz v částce 441 milionů, připočteme-li 514 milionů drobných bankovek, dohromady tedy 955 milionů, zbývá ještě volných 245 milionů, které mohou býti opatřeny buď nově raženými kovovými penězi (20korunami) nebo také novou emisí 10 a 20korunových bankovek. Tento zákon umožňuje tedy dáti do oběhu 514 milionů plus 245 milionů, dohromady tedy asi 760 milionů nových peněz, což porovnáno s celkovým oběhem peněz ze dne 31. března 1932 v částce 7266 miliard, dodatečně rozmnožuje peníze asi o 14%.

Zda tato nová emise, jak se všeobecně vyslovují obavy, může nebo musí vésti k nové inflaci, závisí na mnoha okolnostech. Nejprve na stupni, v jakém Národní banka využije možnosti zákona, to znamená, zda v plném rozsahu přikročí k rozmnožení těchto drobných peněz nebo také jakým způsobem. Již při emisi stříbrných 10korun bylo pozorováno, že za krátko po jejich vydání velmi silně mizely z oběhu, poněvadž je obecenstvo thesaurovalo. Něco podobného třeba také očekávati u nových stříbrných 20korun a kdyby došlo k nové thesauraci, bude také smysl a účel tohoto opatření peněz aspoň přechodně ilusorní a účinek zvýšeného oběhu drobných peněz se nedostaví, všechny naděje v oživení drobného obchodního ruchu budou marné. Ale tak tomu bude také při emisi papírových peněz a prohlášení části jich za drobné peníze, nepodléhající povinnosti úhrady, zůstane-li zachováno heslo snižování cen, které jest totožné se snižováním mezd, místo aby i úřady podporovaly konečnou stabilisaci cenové hladiny. Po této stránce jest poučný průběh křivky cenového stavu a její odraz ve vývoji ve Spojených státech. Přes to, že ve Spojených státech byl zvýšen oběh peněz asi o 1200 milionů dolarů v polovici r. 1931, přes to, že se pokračovalo v nové emisi obíhajících peněz, - která nyní dosáhla částkou asi 2500 milionů dolarů více než dvojnásobné výše loňského roku - nedošlo k obávané inflaci nebo o kterou se snad usilovalo, poněvadž nově vydané peníze nejsou v oběhu, ale nebyly ani svěřeny bankám nebo spořitelnám k dalšímu používání a vypůjčování, nýbrž tak jako vždy v nejistých dobách z nedostatku důvěry v bezpečnost těchto bank, raději bezúročně uschovány do punčoch, do slamníků a tajných schránek a odňaty svému účelu jako prostředek směny. Zhroucení bank v Americe a v Evropě vzbudilo ovzduší nedůvěry, takže jak tam, tak také v Evropě, z podobných důvodů všechny emise peněz byly bez účinku, poněvadž i zde byly peníze vysokou měrou thesaurovány a mimo to úředními nařízeními, komisary pro snižování cen, jako na příklad v Rakousku a Německu, projevila se tendence zadržování peněz ještě zvýšená jinými sobeckými důvody a celkový výsledek bylo pokračování v deflaci. Neboť i lidé, kteří mají peníze, odkládají uspokojení svých potřeb, zakoupení zboží tak dlouho, až získají na dalším poklesu cen ještě více, než může činiti úbytek na úrocích thesaurovaných peněz. Podobné zjevy ukázaly se na úvěrovém trhu, při čemž soukromí podnikatelé nepřijímají nabízené jim úvěry a nechávají je nevyužity, poněvadž při dalším poklesu cen jsou ohroženi pro zúročení úvěru a jeho placení. Výraz "oběh peněz", kterého užívají cedulové banky, není tedy absolutně platný a měl by býti správněji nahrazen výrazem "vydané peníze". Neboť vydané peníze a obíhající peníze nejsou souběžné pojmy, nýbrž ukazují velké odchylky, které zvláště v období deflace dohánějí podstatné části tak zvaného oběhu k zastavení, tedy k vyložené stávce peněz. Tak se v Americe odhadují podle zprávy protithesauračního komisaře thesaurované peníze na 1 1/4 miliardy dolarů, v Německu asi na 2˙5 miliardy marek, v Československu asi na 2 miliardy Kč, z čehož se předpokládá přes 1 miliardu v cizině. K tomu třeba ještě uvážiti, že zbývající částka peněz obíhá liknavěji a pomaleji, úvěru se používá jen váhavě, kupní objem tedy stále klesá. Oběh peněz zpomalil se tedy podle odhadu o více než o polovinu, čímž, připočteme-li úplnou stávku značné části vydaných peněz, docházíme k nutnému dynamickému následku, poklesu světového hospodářského objemu ze 100 ke konci roku 1928 na 40 počátkem roku 1932, nebo lze jej tak vysvětliti. Vyřazení funkce peněz, ať již podle množství nebo podle rychlosti oběhu, tedy tím způsobený pokles kupního objemu, má pak za následek, že nabízenému zboží schází výměnný činitel nebo se nabízí jen nedostatečnou měrou, tím zboží zůstává neprodejné, zůstává na skladě, překáží to další výrobě nebo jí to úplně brání a vede to k omezení práce a k propouštění dělníků. Do jaké míry nastane očekávané oživení drobného obchodního styku tímto návrhem zákona, to závisí na psychologickém stanovisku obyvatelstva k dalším vládním opatřením, která na ně budou silně působiti. Zákon umožňuje sice rozšíření oběhu peněz, i ve smyslu lehké inflace, ale tento následek nemusí a nepotřebuje se dostaviti, jestliže úsilí o deflaci zvláště s úřední strany zůstane v popředí. Nebezpečí nehrozí ani tak od této nové emise drobných peněz, jako spíše od velkého množství thesaurovaných peněz, které dnes zůstávají nahromaděny, ale při uměle vzbuzené chuti ke koupi mohou se náhle lavinovitě objeviti a záplavou dosud zadržených peněz vyhnati také ceny do výše. V zadržených penězích tkví tedy skryté nebezpečí jejich náhlého oběhu a způsobení inflace. Nedá se předpovídati, do jaké míry spekulace a politické události použijí tohoto návrhu zákona jako podnětu k vyvolání nálady k vzestupu a závisí to na subjektivním hodnocení takovýchto hospodářských a politických momentů, ať již u nás nebo v cizině. Na každý způsob třeba tento zákon posuzovati jako zneklidňující moment, poněvadž přes přiznávanou bezvýznamnost při některých změnách celkového systému politiky zlaté měny může vzbuditi nálady, které jsou v rozporu s účelem, jehož se chce dosíci.

Podle §u 1 vsunuje se nový druh peněz, 25haléř, a jeho zavedení se odůvodňuje tím, že 5haléř jest neoblíben a z úsporných důvodů, aniž třeba užívati 5haléřů, dosáhne se vhodnějšího rozdělení hodnot mezi 20- a 50haléři a jest možno dosíci zaokrouhlení, k němuž jinak dochází, na čisté desítky v mezích mezi 20- a 30haléřovými hodnotami. Ať již je to pravda nebo ne, může to míti výhody, které jsou vyváženy ujmami.

V §u 2 jsou uvedeny předpisy o ražení, podle nichž drobné kovové peníze, 5- a 10haléřové mince, jsou raženy ze směsi 92 dílů mědi a 8 dílů zinku a váha určuje se tak, že se z jednoho kilogramu mincovního kovu razí 600 5haléřů nebo 500 lohaléřů, takže desítihaléř jest těžký právě 2 gramy. Mince 20-, 25-, 50haléřové a 1 Kč mají býti raženy ze směsi 80 dílů mědi a 20 dílů niklu, při čemž z 1 kg směsi má se raziti 300 20haléřů, 250 25haléřů, 200 50 haléřů a 150 korun. Nový 25haléř váží tedy přesně 4 g. 50haléř přesně 5 g. Zajímavá jsou ustanovení v bodu 3, který ustanovuje kursovní způsobilost a prohlašuje, že jest dovolena možná úchylka ve hrubé váze 20/1000, při ryzosti 10/1000. Toto poměrně přísné ustanovení o možnosti úchylky jest v rozporu s naprostým nedbáním jiné hodnoty peněz, která se sice staticky zakládá na kg zlata, vědecky však se stanoviska mincovní a státní výsosti dodnes v žádném měnovém zákoně nedošla dynamické úpravy v tom smyslu, aby zachování měřítka ve stále stejné kupní síle bylo zaručeno trváním na nezměnitelném celkovém indexu. Tutéž vadu má § 3, který, pokud jde o otrocké trvání na "vnitřní" ceně, v praktickém provedení vede k odchylkám od této zásady, tedy k rozporu. Neboť kdežto stříbrné pětikoruny zhotovují se z 500 dílů stříbra a 500 dílů mědi, tento poměr směsi u 10- a 20korun jest stanoven 700 díly stříbra a 300 díly mědi. Při hluku, který vždy natropí víra v cenu, lze předpokládati, že tím bude obyvatelstvo lákáno, aby hromadilo 10- a 20koruny jako cennější peníze než 5koruny a tím pozbude ražení svého smyslu a účelu. Váha 5koruny bude činiti 7 g, 10koruny 10 g a 20koruny 15 g. Také u těchto mincí stanoví se možnost odchylky tak, že se dovoluje odchylka ve hrubé váze až 10/1000 a v ryzosti až 5/1000.

§ 4 zavádí jakousi dvojitou správu nynějších drobných peněz tím, že se všechny drobné mince razí jen na účet státu, při čemž ovšem při stanovení výše skutečné potřeby musí býti slyšena československá Národní banka. Tato jest také oprávněna, nashromáždí-li aspoň 10% drobných mincí, vzatých z oběhu, po uplynutí 6 měsíců odevzdati je finanční správě k výměně za větší bankovky a tím přesunouti ztrátu úroků na stát. Tato dvojitá správa zdá se mi neúčelná a může ohroziti jednotu měnové politiky, byť i jen v omezeném rozsahu.

§§ 5 a 6 upravují povinné přijímání peněz, prvý u poštovních úřadů, druhý u ostatních státních a veřejných pokladen, jimž se tím ukládá, aby pokud tím vážně netrpí služba, přijímaly bez omezení všechny drobné peníze, to znamená 5haléře, 20haléře, 25haléře, 50 haléře a koruny. Naproti tomu ustanovuje bod 4, že v soukromém styku musí býti přijaty 5- a 10haléře až do částky 10 korun, 20- a 25haléře do výše 20 korun, 50haléře a koruny do 100 korun, stříbrné 5koruny do 250 korun a 10- a 20koruny stříbrné do 500 korun.

§ 7 prohlašuje proražené, poškozené a zlehčené mince za nezpůsobilé k dalšímu oběhu a ukládá každé státní a jiné veřejné pokladně, aby takovéto předložené mince vyloučila z oběhu bez jakékoliv náhrady dotčené straně. Také padělky mincí propadají bez náhrady státu, při čemž posouzení v obou případech přísluší státní mincovně.

Zákon také zde opět přestává na vnějších znacích peněz, aniž se zabývá vnitřními zákony měny. I se stanoviska statického názoru, který vychází ze zlatého standartu, béře tedy za východisko vnitřní hodnotu, rozšiřuje již dosavadní rozpor v pojmu úhrady. Neboť drobné peníze, právě tak jako vyloučené drobné bankovky nepočítají se k oběživu podléhajícímu úhradě a tím se budí dojem, jako kdyby neměly vlivu na měnu nebo takovýto vliv míti nemohly. A přece se novým zákonem rozšiřuje rozsah drobných peněz, nepodléhajících úhradě, a vzrůstá na 1/7 ostatního průměrného oběhu peněz. V popírání inflačních záměrů a ve zvýšení procenta úhrady, které obsahuje moment deflace, tkví skrytý rozpor, který vnějšími okolnostmi, jak již jsem naznačil, může vésti k nechtěným následkům a účinkům. Ražením stříbrných peněz živí se víra v hodnotu a domněnka pevnosti zlatého standartu se udržuje nadále a jeví se jako překážka k reformě měny podle moderních vědomostí.

A přece jest příznačné, že v praksi sotva někdo ví, jakým množstvím zlata jest kryta 100korunová bankovka, kolik zlata obsahuje americký dolar nebo německá říšská marka. Teprve nahlédneme-li do naučných slovníků, přesvědčíme se, že koruna představuje asi 45 mg zlata, říšská marka 1/2790 kg jemného zlata, anglická libra 123 gramů. V praksi se nikdo takovýmto zjišťováním nezdržuje a spokojí se jediným pohledem na značku peněz, častokráte pouhým ohmatáním vnějšího složení, a nepouští se do úvah o tak zvané vnitřní hodnotě nebo obsahu zlata. Stále více se ukazuje, že kolísání ceny zlata, které jest zboží jako každá jiná věc, pro strnulou pověru v nezměnitelnost jeho vnitřní hodnoty musí vésti k revoluci cen ve veškerém hospodářství. Prakse a statistika stokrát a tisíckrát prokázala proměnlivost ceny zlata a tím také vzbudila pochybnost o jeho použitelnosti jako měřítka pro hodnocení všech ostatních statků. Dovolte mi, abych dnes znovu s tohoto místa upozornil na kolísání ceny zlata a upozornil odpovědnou státní správu na důsledek, setrvá-li při nezpůsobilém prostředku. Zlato nezaručuje žádnou "měnu", nýbrž způsobuje jen neustálé výkyvy, tak jak za sebou následují období stoupajícího a klesajícího indexu a tím neustálé poruchy hospodářství se všemi jejich smutnými průvodními zjevy pro pracující stavy. Když bylo zavedeno jako základ měny v Anglii, vidíme v letech 1789 až 1809 neustálý pokles cen až na 46% od východiskového roku. Od roku 1809 do roku 1849 nastává s kolonisací širokých krajů a novými nalezišti ohromné rozmnožení zásoby zlata a tím stoupání všech cen až na 145%, což zvláště v Anglii, později také v Belgii a Francii vedlo k industrialisaci těchto území. V letech 1849 až 1874 vidíme v Anglii pokles cen o 20%. Jevons a jiní vidí příčinu těchto velkých kolísání jednak v kolísání výroby zlata, dále v tom, že ponenáhlu také jiné obchodní státy, jako Belgie, Holandsko atd., zavedly zlatou měnu, způsobily tedy nedostatek zlaté úhrady, která vzrostla teprve v obdobích nových nalezišť zlata a znovu oživila hospodářství a výrobu. Kolísání zlata v posledních desítiletích dokazují stejnou měrou, co bylo řečeno o Anglii, při čemž třeba ještě zdůrazniti skutečnost, že se období kolísání časově zkracovala a státními opatřeními, pokud jde o zboží, byla brzy zmírňována, brzy zostřována celní ochranou, omezením a zákazy směny zboží. Vezmeme-li za východisko rok 1873 a čís. 100 za index mezi zlatem a veškerým zbožím, vidíme, že kolísání ceny zlata mělo v dalších letech takovýto průběh: Všeobecný index klesá do roku 1886 na 58, stoupá do roku 1891 na 79, klesá do roku 1895 na 58, stoupá v dalším pětiletí do roku 1900 na 73, roku 1903 klesá opět na 66, do roku 1912 dochází k bouřlivému vzestupu na 90 a klesá příštího roku 1913 na 78. Válka přerušuje vývoj a zlatou inflací v Americe jako shromaždišti všech válečných zisků, vyhání index na 270, který v prvém deflačním období byl stlačen na 179 koncem roku 1923, do konce roku 1924 klesá na 150, do konce roku 1928 se tento stav podstatě zachovává a od roku 1929 ve druhém velkém deflačním období do konce roku 1931 klesá asi na 100, kdežto v prvém čtvrtletí roku 1932 dosahuje se poklesu proti předválečným cenám asi 97.

Hospodářská krise, která se začala roku 1928 a dodnes pokračuje, nedá se vysvětliti jednostranně změnou výroby, aniž jsme současně neuvažovali o změnách zlata. Teprve, pozorujeme-li oboustranně změny jak u zboží, tak také u zlata, dostaneme pojem o vzájemné vázanosti zboží a zlata a o změnách, vznikajících ve všeobecném stavu cen, celkovém indexu. Při tom se nesmíme uzavírati skutečnosti, že hospodářství samo zabírá ohromné množství jednotlivých podniků od velkopodniku až k nejmenšímu podničku, tedy z jednoho místa dá se to těžko, ne-li vůbec, s bezpečností kontrolovati. Zkušenosti v Rusku s vyloučením peněz a s vyloučením trhu, které se již roku 1923 ukázaly neproveditelnými, svědčí, s jakými nepřekonatelnými překážkami setkává se zachycení potřeby, rozdělení výroby a úplné uspokojení konsumu, upravené státem do nejmenší podrobnosti. Opětné zavedení zlaté měny, návrat ke mzdě, prolomení uzavřeného rozdělovacího aparátu připuštěním některých statků k volné výměně na omezeném trhu, měly v zápětí vybudování odstupňované mzdy až k americké výrobní metodě a ke stále více rozšiřovanému uvolnění trhu, který podle posledních výnosů, jak se zdá, byl opět obnoven i pro rolnickou výrobu až na nepodstatná omezení.

Naproti tomu musíme znovu důrazně upozorniti, že správa zlata v každém státě, jako v samostatném hospodářském území, má v dotčené státní nebo národní bance ústav, jenž ústředně spravuje a ovládá správu zlata. Tato ústřední správa zlata může také zrušiti každou změnu způsobenou zbožím vhodnými protiopatřeními, to znamená zaručiti trvalý index a tím stále stejnou kupní sílu. To ovšem předpokládá, že se upouští od statického posuzování peněz, od jejich založení s vnitřní hodnotou a že se peníz, lhostejno z jaké substance se skládá, pokládá za nositele funkce směny statků. Pak jest teprve možno ovládnouti index a udržeti stále stejnou kupní sílu, kdežto setrvá-li se při zlatě, není to možno zaručiti z povahy tohoto kovu a při tom, jak náhodně dochází k jeho nálezům a jak mizí z trhu. Neboť cena zlata vyplývá z poměru mezi nabídkou a poptávkou. Podmínkou pro výměnu vzrůstající výroby statků jest rozmnožení směnných prostředků odpovídající tomuto vzrůstu, nemá-li býti porušen dříve existující směnný poměr, cena a tím index jako reflex této zvýšené výroby. Při dnešní soustavě třetinové úhrady, podle níž nahromaděné zlato jest východiskem dvou-, pěti- až trojnásobného množství bankovek, musí se změny v ceně zlata projeviti 2-, 5- a 3násobně v ceně zboží. Nedostatek nalezišť zlata, stále větší užívání zlata v průmyslu, ve výtvarném umění, v chemii a v lékařství stravuje zásoby zlata. Rozšířením soustavy zlaté měny na veliká území, jako Indii, Čínu a Persii, musila ještě více stoupnouti tíseň zlaté úhrady, ale způsobiti také hospodářské a politické poruchy. Kdežto za války a v prvé době poválečné stali jsme se svědky nesmyslného a bezmezného rozmnožování peněz, které jako inflace vedlo k největším podvodným aférám hospodářského dění, jsme nyní svědky a obětmi opačného postupu, váznutí a ochromení hospodářství okovy zlata, zvyšováním jeho ceny a všude se žádá, aby se o ně usilovalo jako o nejvyšší cíl. "Zlato zachráněno, hospodářství mrtvo a zničeno", tak třeba nepředpojatě posuzovati stav ochromení, k němuž jsme dnes dospěli.

Mluví-li dnes zástupci nejvyššího vedení československé cedulové banky, mluví-li dnes nejvyšší státní vedení o stabilitě koruny, činí tak zajisté s ohledem na přizpůsobení zlata v Kč k dolaru Spojených států. Kdo však vezme za východisko celkový index hospodářství, musí konstatovati, že kupní síla koruny v posledních třech letech nesmírně stoupla a index stejnou měrou počal klesati. Ale musím také konstatovati, že dělník, rolník a řemeslník, drobný obchodník není s to, aby využil zvýšené kupní ceny koruny, poněvadž poklesem minimální mzdy a platu, tedy snížením mzdy a poklesem cen bylo zvýšení kupní síly vyváženo snížením kupního objemu. Mimo to mizením kupního objemu zůstává zboží neprodejné, výroba se ochromuje, dělníci jsou vyhazováni z výroby, odsuzováni ke zkrácené práci nebo k nezaměstnanosti a nemohou kupovati. Armáda nezaměstnaných a částečně nezaměstnaných má jen pro Československo v této době za následek ztrátu přes 15 miliard Kč mezd, tím stále vzrůstající pokles spotřeby a neustálou redukci výroby. Deflace vede dále k zfalšování všech dlouhodobých smluv, zvyšuje břemeno dluhů soukromého dlužníka a rovněž i státu a veřejných korporací. Poklesy jsou větší nebo menší podle hospodářské potence, ale vesměs ochromují veškerý provoz. Jestliže schází pohonná látka nebo se nedodává motoru stejnoměrně, stává se jeho chod nepravidelným a přestane-li se dodávati, dochází k úplnému zastavení. Jediný pohled do zpráv Národní banky ukazuje spoušť ve všech částech hospodářství a výrok o stabilní koruně bude pravdivý teprve tehdy, až zůstanou stabilní ceny všeho zboží. Tak index citlivých cen klesl od ledna 1930 do března 1932 z 91.4 na 41.3 (55%). Velkoobchodní index z 862 na 688 (20%), index nákladu na živobytí ze 748 na 678 (10%), index cen v maloobchodu z 872 na 716 (18%). Náš zahraniční obchod poklesl jen při dovozu z 1369 milionů na 597 milionů (57%), vývoz poklesl ze 1483 miliony na 576 milionů (63%). Přistavování vagonů kleslo ze 435 na 361 v lednu obou let (pokles 17%). Zásoba devis uvedena v lednu 2039 milionů a klesla v březnu 1932 na 784 (pokles 63%). Bursovní index klesl ze 124 na 75 (35%), index průmyslu a dopravních hodnot klesl ze 128 na 69 (46%), likvidační hodnota dividendových papírů ze 318 na 52 (pokles 84%). Naproti tomu stoupla nezaměstnanost od ledna 1930 ze 73.891 úředně napočtených nezaměstnaných na 634.908 napočtených v březnu 1932, což znamená vzrůst o 859%. Roku 1931 stoupl počet konkursů a vyrovnání asi o 10% a dosáhl číslem 6220 nejvyššího ročního stavu, jakého se ještě nikdy nedosáhlo. V těchto číslicích tkví strašlivá tragika a plamenná obžaloba stanoviska, trvajícího na zlatém standartu, jemuž jsou obětovány životy a existence lidí zaměstnaných v hospodářství. Ačkoliv se na jedné straně velice volá po plánovitém hospodářství, na druhé straně se zapomíná, jak takovýto záměr jest stále a stále rušen a jak mu překáží peněžní správa. Ale zapomíná se také, že peníze v každé formě jsou nadřazeny jako nejvyšší monopolní zboží nad všemi statky a konečně, že dosavadní formy peněžní správy jako soukromých akciových podniků, úplně odporují smyslu a účelu peněz jako směnného statku a jako cenového jmenovatele. Soukromá akciová společnost, nespravuje-li nic jiného než peníze a vybírá-li za toto propůjčení poplatek, úrok, musí mimo to míti zájem na kolísání stavu cen, i když předstírá, že ve zlatě má stále stejnou míru pro všechny ostatní hodnoty. Jak mylné jest toto mínění, a jak klamné a osudné účinky má tato pověra, vyložil jsem na svrchu zmíněném kolísání cen. Nejvyšším úkolem státu musí býti, jak zachováme směs a váhu stejnou a pověříme cejchovní úřady stálou kontrolou. Nikoliv ve vnějších věcech, jako zkoumání váhy atd., aby se zjistilo falšování a napodobení, musí býti jeho kontrolní činnost, naopak stát musí svůj úkol spatřovati v tom, aby zavedením trvalé kupní síly dal obsah pojmu "měna" a zavedením indexu měny uchránil hospodářství a osoby v něm pracující od podvodu vnitřního kolísání. To lze provésti jen státním měnovým úřadem, který může zaručiti kupní sílu dynamickou úpravou rychlosti obíhání peněz a tedy ovládnutím kupního objemu. To jest možno jen tím, upustí-li se od ztrnulého zlatého krytí, k čemuž došli již nejen v Anglii, nýbrž v dalším průběhu v jiných 22 státech. Prvním předpokladem k dosažení tohoto i se stanoviska plánovitého hospodářství musí býti učiniti se nezávislým na trhu zlata, provozovati absolutní měnovou politiku, zavésti indexní měnu místo zlaté měny. Tento návrh zákona nedotýká se nikterak tohoto základního požadavku moderní hospodářské stabilisace. Jest tedy také nezpůsobilý, aby nějak zlepšil dnešní chaotické poměry úvěrového a peněžního trhu a měl účinek na desolátní hospodářství ve smyslu jeho budoucího zajištění. Resoluční návrh, který jsem včera podal v rozpočtovém výboru, aby vláda zaujala stanovisko k problému dynamické indexové měny, byl zamítnut, takže musím dnes prohlásiti, že v tomto návrhu nespatřujeme prostředek, který by odstranil nejistotu v peněžnictví nebo ve spojení s ním způsobil zlepšení neutěšeného hospodářského stavu. Naopak mohu tvrditi, že znepokojení tím právě znovu vzroste, že se dosáhne pravého opaku toho, oč se usilovalo, takže musíme proti tomuto návrhu hlasovati.

Musím se také ohraditi proti výtkám, které včera vznesl proti nám hakenkreuzlerům posl. Pekárek z české živnostenské strany. Upozornil bych vládní strany, že by lépe učinily, kdyby své státní zástupce a své četníky vysílaly k velkobankám a k velkým daňovým defraudantům, čímž by se hospodářství, důvěře a jistotě pro hodnocení státu prokázala větší služba než pronásledováním nás a polemikami s námi.

Tento návrh jest nepřijatelný také pro ustanovení §u 9, poněvadž při snížení oběhu bankovek započítává se částka připadající na umořování dluhu bankovního úřadu ministerstva financí v likvidaci nebo na zbytek státovkového dluhu, poněvadž jsme zásadními odpůrci uznání takového státovkového dluhu. Tento státovkový dluh jest fiktivní závazek státu vůči státní cedulové bance a neslučitelný s měnovou výsostí státu a jest draze zúročitelným dluhem proti vyhrazení lukrativního práva. Dále schází ustanovení, jak se má naložiti s očekávaným ziskem z ražení; také zde jest nasnadě domněnka, že se ho použije k úhradě státovkového dluhu, který pro nás nikdy neexistoval, a tím jej státní hospodářství, které potřebuje každé koruny, nemluvě již o milionech očekávaného zisku, nepřímo ztratí. § 9 ukazuje, jak velice jest závislé samo státní hospodářství a státní finance na soukromé cedulové bance a jak se tento poměr závislosti znovu projevuje v neprospěch státního hospodářství v ustanoveních dokonce i změněného §u 9.

To jest spolu se svrchu uvedenými důvody o podnět více, abychom hlasovali proti tomuto zákonu o drobných penězích. (Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP