Dne 20. října byl tento návrh zákona předložen sněmovně a ještě téhož dne přikázán sociálně-politickému výboru se lhůtou. Dr Kalaš přečetl několik návrhů. Místo aby vešel ve styk s oposičními poslanci, místo aby návrhy předložil jako návrhy pozměňovací k jednotlivým paragrafům vládního návrhu, podal dr Kalaš návrhy, o nichž se v jejich formě vůbec nemohlo hlasovati. Dr Kalaš chtěl asi podati návrhy čistě demonstrační. Majetníkům domů tím jen uškodil. Návrhy byly konečně přikázány již pověstnému bytovému podvýboru sociálně-politickému výboru. Výbor byl po mém mínění v dávných dobách svolán jen jedenkrát. Sejde-li se ještě jednou, aby zahájil rozpravu o návrzích kol. dr Kalaše, jest při nejmenším velmi pochybné. Jisté jest jen jedno, totiž že si česká agrární strana při této akci utržila velkou porážku.

Ke konci schůze soc. politického výboru podal jsem dva resoluční návrhy. V prvním jsem žádal, aby vláda ještě letos předložila zákon o stavebních spořitelnách. Ačkoliv se zřetelem na smutné zkušenosti v Německé říši a v Rakousku, ale i u nás všechny strany bez rozdílu uznávají, že jest naléhavě nutno takový zákon vydati, byl můj návrh přehlasován. Stejně se stalo druhému resolučnímu návrhu, návrhu, jejž jsem podal již jednou před 3 lety a kde se praví: "Vláda se vyzývá, aby majetníkům malých nájemních domů poskytla levné úvěry k opravě jejich nájemních domů." I tento veskrze věcný návrh byl přehlasován, ale také jen proto, poněvadž se agrárníci, národní demokrati a čeští živnostníci před hlasováním vzdálili. Svaz zemědělců - což jest zvláštní - na této schůzi úplně chyběl.

Po této porážce majetníků domů, po tomto úplném vítězství pravověrných marxistů naskytne se zase otázka: Kdo zavinil tento průtah, kdo zavinil, že nebyly sliby dodrženy? Vinni jsou především socialisté, ale vrchovatou míru viny mají i agrárníci, kteří se domnívají, že něčeho dosáhnou protesty, hrozbami a tlučením do stolu. Kdyby byli méně žádali, byli by jistě více dosáhli. Několik vedoucích socialistů mi řeklo: "Vždyť my bychom nebyli neochotni zlepšiti postavení majetníků domů, ale nějakému dr Kalašovi nebudeme dělati žádné ústupky."

R. 1926 předložil ministr dr Schieszl definitivní bytový zákon. Návrh zákona měl jistě mnoho vad. Ale místo aby se o něm jednalo, prohlásili agrárníci, že návrh musí zmizeti, že nesmí býti ani základem jednání. Kdyby tento návrh byl konečně zásadně přijat, byli by majetníci domů dnes již dosáhli většiny svých požadavků. Mám často dojem, že nejen socialisté, nýbrž i jistí lidé z agrární strany mají zájem na tom, aby ochrana nájemníků nebyla zrušena. Padne-li ochrana nájemníků, pak i rudí i zelení ztratí účinný agitační prostředek.

Sen. Stöhr ze Svazu zemědělců prohlásil dne 24. června 1932 v senátě, že bytový zákon jest zákonem, na němž má zájem jen zcela nepatrné procento obyvatelstva. Ještě více bagatelisoval tuto důležitou otázku předseda vlády Udržal. Dne 20. března 1931 podal jsem panu předsedovi vlády interpelaci, ve které jsem žádal, aby byl předložen definitivní bytový zákon. Předsednictvo poslanecké sněmovny několikrát upomínalo pana předsedu vlády o odpověď. Každý ministr a především předseda vlády má na dotazy poslanců odpověděti do tří měsíců. Pan předseda vlády, který má hájiti zákonů, potřeboval na odpověď plných 19 měsíců. Zde vidíte, co majetníci domů mohou od agrárníků v parlamentě očekávati. Skoro 14 let byl v čele vlády agrárník. Slyšeli jsme stále jen divoké řeči, ale agrárníci v této době pramálo dosáhli pro majetníky domů. V posledních 3 letech agrárníci junktimovali všechny možné zákony. Junktimovali nějaký požadavek ve prospěch majetníků domů? Nikoliv! Potřebovali hlasů majetníků domů, potřebovali jejich rozčilení. Na voličských schůzích českých agrárníků nazývají majetníky domů, kteří nevolí agrárně, hlasovací dobytek. Poslední léta jasně dokázala, kdo má býti degradován na hlasovací dobytek. Pro banky, pro přepychové automobily, i pro přepychové koně jest zde dosti peněz. Ale když se žádá levný úvěr pro majetníky malých domů, prohlašuje se: Nejsou peníze! Ale místo toho žádají se od majetníků těchto domů zvýšené daně. Stát se nechá chrániti jako nájemník, dnešní vláda připouští, aby akciové společnosti byly jako nájemníci chráněny, ale když majetník nějakého starého domu chce některého nájemníka vypověděti, poněvadž chce v domě míti svou starou nemocnou matku, není to podle zákona možné. Zákon chrání nájemníky s příjmem 70.000 Kč. Ale běda majetníkovi domu, který dluhuje 100 Kč, ten musí očekávati exekuce a zabavování, ba dokonce kapesní zájmy. Stát má sta milionů na nádherné budovy ministerstev, ale v téže době, kdy se sta milionů strkají do těchto paláců, klidně se přihlíží, jak se malé nájemné domky přímo rozpadávají.

My křesťanští sociálové hájili jsme vždy tutéž zásadu: Domníváme se, že podpora stavebního ruchu nesmí býti zastavena. Ale již velmi často upozorňovali jsme vládu, že podpora stavby bytů vyžaduje předpokladu, aby se totiž jednou konečně učinila přítrž lichvě se stavebními pozemky a cenové politice cementářských a železářských kartelů. Sociálně slabí nájemníci musejí i nadále býti chráněni. Pro potřebné nájemníky bude musiti ochrana nájemníků platiti ještě několik let. Ale jest dosti nájemníků, jejichž nájemné by se mohlo zvyšovati rychleji než dosud. Nejsou jen chudí nájemníci, jest dosti i chudých majetníků domů, kteří mají právo, aby se jim pomohlo.

Z řad českých agrárníků vyšel zvláštní popud, aby majetníci domů letos dne 28. října na znamení protestu vyvěsili na svých domech černé prapory. Navrhujeme něco jiného: Odhlasuje-li se dnes toto nové provisorium, ať jsou na sněmovně sňaty státní vlajky a na jejich místo vztyčeny smuteční prapory, [ ]. My křesťanští sociálové nemáme chuti účastniti se této tragikomedie. (Potlesk.).

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž jest p. posl. Hokky. Prosím, aby se slova ujal.

Posl. Hokky (maďarsky): Ctená snemovňa! Každý s podivom táže sa už, prečo neuvoľníme byty. Po 14 rokoch nikto nemôže tvrdiť, že by ešte vždy trvala bytová núdza, veď už i v Prahe, ktorá bola v prvých dobách po štátnom prevrate až chorobne preplnená a v dôsledku toho vznikla tu nikdy neslýchaná bytová núdza, dnes takmer v každej ulici sú dva tri domy, na ktorých visí lístok pripomínajúci doby predválečné, že "byt je k prenajatiu". To nie je znamením bytovej núdze. Kde je bytová núdza, tam možno uviesť v život výnimečné opatrenia alebo provizorium. Avšak kto by sa odvážil tvrdiť, že je tomu tak? Veď v rokoch hospodársky priaznivých každý mal možnosť postaviť si so štátnou podporou malú chalupu.

Tuná tedy sociálna významnosť tohoto problému úplne vybledla. Veď už sa nám vysmievajú, že vraj všade sa prenajímajú a vyberajú byty voľne, len v Československu nie. Každý sa nám smeje, že nečiníme nič iné, len stále provizorium. Naša sbierka zákonov je plná provizoriami a stálym nastavovaním a fľakovaním zákonov.

Avšak sú prípady, kde sa tejto situácie využíva priamo k úžere. V Prahe na pr. majitel istého starého domu musel jeden svoj byt prenajať za ročných 10.000 Kč, ač mohol zaň dostať 30.000 Kč; avšak i z týchto 10.000 Kč musí odviesť na dane a rôzné prirážky 6000 Kč a okrem toho musí platiť vodné, poplatok za odvážanie smetí, poistné, opravy atď. Nájomca však, ktorý platí tak nízke nájomné, od tých čias dal si z takto usporeného nájomného postaviť krásny dom, z ktorého ani dane neplatí a dostává zo stejných miestností 30.000 Kč na miesto 10.000 Kč. (Posl. Török [maďarsky]: Je ještě málo daní?) Mám na mysli len diferenciu.

Keby i starému vlastníkovi bolo povolené prenajímať miestnosti za cenu, ktorá odpovedá faktickým miestnym pomerom, mohol by i tento vysiavaný starý vlastník obdržať nájomné 30.000 Kč, z ktorého na miesto dosavádnych 6.000 Kč mohol by platiť 15 až 17 tisíc Kč na dane a prirážky. Tedy i štát by mohol trikráť toľko dostať, ako dostáva dosiaľ, zkrátka získal by nový značný dôchodkový prameň, aniž by tým kohokoľvek nespravodlivo zaťažoval.

Tieto neblahé pomery viazaného hospodárstva bytového majú však ešte krikľavejšie a protisociálnejšie dôsledky. Je totiž veľkou sociálnou nespravodlivosťou, a takýchto prípadov je preveľa, že ubohý robotník nastrádal po halieroch tvrdými rukami zarobených a často na sebe samom i na svojej rodine ušetrených toľko, že mohol si z toho postaviť malý domček s jedným či s dvoma malými byty v úmysle, aby na svoju starobu, až bude práce neschopný, alebo v prípade jeho smrti jeho vdova mala prístrešie a nebola nútená domáhať sa milosrdenstva iných ľudí. Majú jedného alebo nanajvýš dvoch nájomníkov, je to však alebo lepšie rečeno mal by to byť ich jediný dôchodkový zdroj, lebo ani tento neprevyšuje existenčné minimum 500 až 600 Kč. Z toho musia zaplatiť na dane dľa miestnych pomerov 40 až 60%.

Tážem sa, či je sociálnym opatrením to, ktorým sa títo ubohí ľudia na sklonku svojho života trestajú za to, že vo svojom mladom veku sporili? Či je sociálnou spravedlnosťou, že z iných dôchodkov sa poskytuje berná výhoda existenčného minima, u týchto však sa to neberie v úvahu? Ubohý sostárly robotník alebo jeho vdova, nemohúc platiť berné bremená, na koniec sa zadlží tak, že na jeho domček je intabulované viac berného dlhu, než činí jeho obratová cena. Domok prijde na bubon, ztratená je práca celého života a títo ľudia sú zase odkázaní na milost ľudskej spoločnosti.

Alebo pozrime sa na sociálnu nespravedlnosť, ohrožujúcu existenčné záujmy mladej poválečnej generácie, príčinou ktorej je tiež len tento zákon odbavovaný nepretržitým provizoriom, nehľadiac na ťažké možnosti uplatnenia sa v živote, ešte i tí, ktorí majú akési to miestečko a pomýšľajú na založenie rodiny, nemôžu domáci krb založiť, lebo terajší zákon ich nechráni a tak musia v nových bytoch obetovať vyše jednej tretiny svojho príjmu len na nájomné. Zda sa srovnáva so sociálnou spravedlnosťou, aby práve táto mladá generácia, ktorá je zaiste základom zdravého vývoja ľudskej spoločnosti, s takýmito ťažkými bremenami zahajovala zakladanie svojej budúcnosti?

Mohol bych pokračovať v tejto serii príkladov, ktoré jasne dosvedčujú každému paradoxnú povahu a tým i neudržateľnost dnešných pomerov, avšak stačí už i toto. Je nesporné, že problém je ťažký, avšak práve preto provizorium nie je riešením a len zbytočne predlžuje trvánie dôsledkov dnešných sociálnych nespravodlivostí.

Tu môže ísť len o plné riešenie, ktoré zjedná sociálnej spravodlivosti platnosť na každom poli. Keďže predložený návrh tomu nevyhovuje, preto budem proti nemu hlasovať. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Śliwka.

Posl. Śliwka (polsky): Za tři dny uplyne 14. výročí prohlášení Československé republiky. Vláda a vládní strany připravují se na ten den s velkou okázalostí. Jiskřivá iluminace oken, výkladů, domů, ulic, měst a vesnic má býti pláštíkem, přikrývajícím celou spoustu bezpráví, trýznění, pronásledování, teroru a neštěstí, která v době celého trvání této republiky spadla na národy státu pod vládami měšťanských a sociálfašistických koalicí.

Vnějším pozlátkem a leskem umělého nadšení a enthusiasmu sehnaných na slavnost mas nebo koupených individuí chtějí pánové zhypnotisovati celek znechucený hesly 28. října. [ ].

Nečetné skupiny protežovaných legionářů, zbytkových statkářů, poválečných zbohatlíků a republikánských spekulantů budou křičeti z plna hrdla. Vždyť mají zač. Po převratu přivlastnili a rozdělili mezi sebe ohromná bohatství po rozbitém mocnářství, zaujímajíce místa uvolněná starou šlechtou a vládní byrokracií mocnářství. Ten tenký povlak draze zaplacených "obránců republiky" bude dne 28. října slavnostně světiti svátek založení republiky. Všechna vlivná, výnosná a dobře placená místa a stanoviska zaujali tito povýšenci, krmící se cizím chlebem, potem a krví tisíců svých spoluobčanů.

Na druhé straně miliony chudáků venkovských a městských, dělnického a rolnického lidu, živnostníků a řemeslníků se skřípěním zubů budou pohlížeti na tyto vlastenecké slavnosti a parády. Čtrnáct let trvání republiky znamená pro tyto milionové masy čtrnáct let nejistoty, bídy a nouze, která nyní v několika posledních letech dochází k vrcholu hrůzy a napětí.

Dělnická třída Československé republiky v hutích, továrnách, dolech, na dráze, v úřadech i na polích jest nemilosrdně trýzněna a ničena vysokými daněmi a exekucemi. Výdělek celé rodiny, několika let práce mizí pod úderem daňové sekery vlády. Milion nezaměstnaných a částečně zaměstnaných s nejistým zítřkem a odkázaných na milost a nemilost almužny od obce nebo známých jest pro úpadek samosprávy a pro všeobecnou bídu na sklonku života v zoufalé situaci, z níž jediným východiskem byla by podle receptu vlády "klidná" smrt sebevraždou. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Tyto milionové zástupy nejsou naprosto zaníceny nadšením a radostí z vašeho svátku buržoasní republiky. Mimovolně připomínají si vzpomínku z let převratových, kdy tyto masy měly moc na dosah rukou, kdy mohly zaříditi svůj život, jak toho potřeba vyžadovala. Velice litují, že chybily, že místo aby ujaly do svých rukou moc a zařídily státní věci podle potřeb celku jako v SSSR, odevzdaly tuto moc do rukou lokajů buržoasie, která nyní slaví triumfy a vykořisťuje lid hůře než dřívější monarchističtí satrapové. V domech těchto chudáků nebude dne 28. října ani radosti, ani veselí, ani smíchu a chuti k životu.

Místo radosti a chuti k životu panuje v domech občanů republiky ve 14. jejím výročí nepopsatelný smutek, hoře a ohromná lítost. Místo chuti k životu nechuť a smíření se smrtí. Nepomýšlejí na parády tyto hladové děti a jejich rodiče. A lesk a přepych 28. října zdůrazňuje ještě jen více ohromný rozdíl mezi celkem a několika tisíci pasořitů a pijavek.

Jestliže vůbec národy Československé republiky nejsou slavnostně, svátečně ani radostně naladěny a připraven pak tím méně náš polský slezský lid. Od r. 1920 jest každoročně svědkem hlučného a hrdého oslavování republiky. [ ]

Slibovala se tehdy ústy buržoasních vyvolenců nejširší demokracie vláda lidu pro lid, svoboda slova slezskému lidu, hospodářský blahobyt a samospráva ve své zemi. Lidu nemělo býti ukřivděno, nýbrž noví pánové slibovali mu náhradu, když se velikomyslně poddá péči nových hospodářů. Podle slov samého presidenta Masaryka měl míti lid větší práva než za Rakouska a Habsburků.

A nyní končí se 14 let trvání republiky. Národové mohli se již přesvědčiti o ceně slibů a vyhlídkách do budoucnosti. A zvláště slezský lid důkladně se přesvědčil na tisícerých příkladech, že byl hanebně podveden a uveden v omyl ke své velké škodě a křivdě. Za celých 12 let spolužití v hranicích republiky nepocítil účinků demokracie, nepocítil svobody slova, ani nepoznal blahobytu při práci v hutích, dolech a vůbec v pracovnách ve Slezsku.

Hospodářský blahobyt změnil se pod republikánským panováním v nezaměstnanost a hladové živoření. Fryštátské hutě byly zrušeny a 600 dělníků s rodinami marně hledá výdělek a záchranu před smrtí hladem. Těšínská továrna Thonet Mundus, o které jsem se již zde několikráte zmiňoval a která dříve městnávala až 400 dělníků, nebude již asi nikdy otevřena a osud několika set, ba asi tisíce osob, závislých na provozu v této továrně, jest rozhodnut. V Bohumíně, Petřvaldě, Petrovicích,. Třinci a v karvinských dolech pracuje se jen na několik směn týdně, takže situace těchto částečně zaměstnaných dělníků neliší se příliš od situace úplných nezaměstnaných. Jejich rodiny trpí hlad jako rodiny nezaměstnaných.

Zvláště horníci a hutníci nevýslovně trpí pod břemenem neplacených občasných dovolených, které skoro každý měsíc postihují celý revír a snižují výdělky horníků a hutníků o polovinu nebo třetinu. Místo slibovaného blahobytu, práce a chleba mají Slezané nyní vyhlídky na smrt hladem.

Polský slezský lid trpí dvojnásobně. Hospodářsky jest vykořisťován beze všech ohledů Mimo to jest každodenně vydán všanc národnostnímu útisku českých činitelů vládních a polovládních, tudíž všeho druhu havěti neúředních kaziků v továrnách, úřadech, na státních statcích a lesích. Každý, kdo se přiznává k polské národnosti, jest bez milosti pronásledován při práci a ke své škodě překládán k horším pracím a při restrikci letí první z práce na ulici jako nezaměstnaný. Stejně děje se těm kdož posílají své děti nikoliv do české školy, nýbrž do polské nebo německé. Za trest jsou při práci trýzněni a odstrkováni při výdělcích a směnách. Lezec, inženýr a závodčí jsou nástrojem msty při práci za nečeskou národní příslušnost.

V dolech vládne nezkrocený fašismus. Terorem jsou dělníci v dolech a na povrchu nuceni pracovati levněji, než stanoví kolektivní smlouva, násilím se vhánějí do Národního sdružení. A čeho nedosáhne tento teror nyní již bezmocný se zřetelem na třídní uvědomění a revoluční duch horníků, toho chtějí pánové dosíci pomocí rozhodčích soudů.

Správy dolů podaly na členy závodních rad, činovníky rudé odborové organisace, žaloby k hornickému soudu. Žaloby byly bezdůvodné, horníci byli žalováni pro účast na stávce. Hornické soudy jak v Ostravě, tak i v Praze odsuzovaly členy závodních rad podle těchto žalob na propuštění z dolu a zbavení práce. Ovšem že k tomuto rozsudku soudů pomohlo kapitalistům a soudcovským byrokratům stanovisko sociálních demokratů a fašistů, kteří písemně uvědomili každou správu dolu, že smluvní strany kolektivní smlouvy hájí jenom své členy a jejich účast na stávce, jako komunisty vynucenou, omlouvají. Ředitelství dolů a hornické soudy mohly po tomto prohlášení smluvních stran kolektivní smlouvy bez obav přikročiti k propouštění revolučních živlů z dolů a z práce pro stávku.

V obvodě karvinském a ostravském byli již propuštěni četní stateční a revoluční proletářští činitelé. Týž osud očekává ještě další část, ale ať páni a soudcové, kteří jsou obyčejnými prodejnými lokaji kapitalistů, si nemyslí, že lid přijme klidně tyto provokace a že nevystoupí na obranu svých zástupců a členů. Mobilisujeme a zmobilisujeme celý hornický revír na ochranu těch, kdož mají býti propuštěni, aby jim byla ponechána práva členů závodních rad a aby byli ponecháni v práci. Vláda, soudcové a důlní správy ať si pamatují, že se za tuto divokou provokaci a útok na závodní rady setkají se živelným odporem veškerého pracujícího lidu, který bez váhání bude bojovati až k vítězství. Fašistický režim na dolech a lokajství hornických soudců vůči kapitálu budou rozhodně odraženy bojem až k vítězství. Ať si jen páni nehrají s ohněm.

Ve státních lesích pomíjejí naše drvoštěpy na jejich škodu a berou do práce zvlášť zdaleka k práci přivezené patolízaly a stávkokaze z cizích krajin, kteří zde rozšiřují fašismus a šovinismus. A lesní vozkové z našeho lidu jsou nahrazeni panskými koňmi nebo traktory. Horský lid z okolí Jablunkova a Komorní Lhotky ztrácí takto poslední druh výdělku a pramen existence, jejž mu sebrali cizinci. Ohromnému trýznění jest vydán všanc drobný nájemce panského dvora. Stranou ležící kousky panských polí na státních statcích byly odedávna pronajímány drobným chalupníkům a rolníkům, kteří se živili z tohoto kousku pole za práci ve dvoře.

V Chotěbuzi jest starý státní statek, který přešel z dávných arciknížecích statků do rukou státu. Dříve za rakouských dob živili se tamější obyvatelé najímáním panských polí a zděláváním knížecích polí za přiměřenou náhradu. Nejeden dělník, bydlící v tomto okolí vystavěl si obytný dům proto, že měl tam najatý kus panského pole, na němž mohl uživiti kravičku nebo kozu. Když zaplatil dostupný průměrný pacht a odpracoval několik dní na panských polích, měl zajištěný klid a klidné užívání pole. Nyní za agrárního režimu změnilo se v Chotěbuzi všechno, že to nelze poznati.

Agrárníci nebo jejich vůdcové a vyžírači republiky v osobách rozličných správců a šafářů velkostatku v Chotěbuzi terorisují tamější lid jako pracovní dobytek. Každý, kdo chce najmouti pole, musí býti zapsán jako člen v agrární Domovině. Přesvědčí-li se správa Domoviny nebo správce (nyní jest tam rada Koníček z Frýdku), že dítě tohoto pachtýře nechodí do české, ale do polské školy, pak mu správce pole odebéře nebo tak vysoko vyšroubuje pacht, že pachtýř nemůže zaplatiti a musí se pachtu vzdáti. Chalupník bez kousku pole kolem domu musí prodati jedinou svou živitelku, krávu nebo kozu, [ ].

V poslední době rada Koníček odepřel pronajmouti pole všem, kdož posílali děti do polské školy nebo nepatřili k Domovině, a odevzdal je svým důvěrným patolízalům a přeběhlíkům. Mezi těmito poškozenými jsou lidé, kteří to pole měli zpachtováno již 30 nebo 40 let, ještě za svých rodičů.

Pan ministr zemědělství Bradáč dal se sice fotografovati v Komorní Lhotce s těmito pachtýři ve slezských šatech a krojích, které se mu podle jeho slov líbily, přijal prosby a stížnosti pachtýřů, ale přes četné urgence nic pro tyto chudáky neudělal.

Hanebně chovají se v tomto sporu vládní polští poslanci. Ačkoliv tento lid jsou Poláci, lidovci a katolíci z vládního tábora, přece ani jeden pan poslanec netroufal si zahájiti boj s těmito ukrutnými katy z agrární strany. V této věci podal jsem interpelaci samému ministru Bradáčovi a lid jest zvědav, co na to odpoví a jak potrestá ministr svého podřízeného úředníka v Chotěbuzi za [ ] opovrhování a pronásledování slezského lidu a odnímání mu možnosti k živobytí. Cizí přistěhovalci ve službách agrárního kapitálu olupují slezský lid a pasou se na jeho trápení, ale chováme určitou naději, že přijde na ně trest a že lid je přiměřeným způsobem upomene o svá práva.

Odpovědnost za tyto divoké výstřelky kapitalistických náhončích ve Slezsku má nejen vláda a její ministerstva, nýbrž i ti polští pánové, kteří zde ve sněmovně a v zemském zastupitelstvu podporují tuto vládu. Podřízený úředník jistě by se neodvážil tak postupovati, tak trýzniti polský lid ve Slezsku, kdyby neměl příkazu a popudu od vyššího úřadu, jímž v tomto případě jest ministerstvo. Za tato bezpráví, trýznění a škody polští vládní poslanci chválí tuto vládu a její hanebné činy na místě.

Vládní poslanci doporučují, aby se lidé obraceli o pomoc k vládě a k nim. Tak jakoby se ovce měla obraceti k vlku o pomoc před druhým vlkem. Dobře by se jí vedlo! Co může ten polský lid očekávati od takové vlády, která ve svém vlastním a přímém oboru působnosti dokonce nedělá a nesplní nejprimitivnější povinnosti. Sedm socialistických ministrů dohlíží, aby se všechno dělo dobře a demokraticky. V praxi ta demokracie socialistických ministerstev vypadá stejně jako v ministerstvech agrárních. Ministerstvo soc. péče, které řídí ministr sociální demokrat dr Czech, má pod svou péčí nemocenské pokladny, "pojišťovny". Jsou v těchto ústavech sociální demokracie nějaké demokratické, lidské pořádky?

Od r. 1914 vůbec a od prohlášení republiky zvláště nekonaly se volby do nemocenských pokladen. Soc. demokratičtí bonzové, kteří tam mají špinavé a nečisté věci, obávají se afér a odhalení, proto nepřipouštějí volby a neslýchaným způsobem znásilňují samosprávu v nemocenských pokladnách vydržovaných dělníky.

A režim v nemocenských pokladnách? Nejhorší šovinismus řádí tam beztrestně. Ve Slezsku vypadá to ještě hůře a křikavěji. Dvě nemocenské pokladny, jedna ve Frýštátě, druhá v Českém Těšíně, jsou přeplněny českými úředníky, legionáři, kteří tohoto lidu neznají ani mu nerozumějí. Sociální demokrati, kteří od ministra nahoře až ke vrátnému dole vládnou a panují v nemocenských pokladnách, vedou ve Slezsku šovinistický, počešťující režim, nepřipouštějíce do nich zaměstnance z tohoto lidu, nad nímž vládnou.

Místo polských zaměstnanců v pokladnách v polských okresech strká tam ministerstvo české šovinistické činitele. V poslední době byly ve Fryštátě a Těšíně vystaveny nádherné budovy milionové ceny s bohatým zařízením a přepychem uvnitř. Místo, aby se spokojili starými budovami a zbytek peněz poskytli na léky pro členy nemocenské pokladny, raději vydali miliony na budovy a přepych, nechávajíce lid bez přiměřeného lékařského ošetření a péče.

Na konec všeho a ku provokaci polského lidu nedovolila správa nemocenské pokladny v Českém Těšíně ani ve Fryštátu, skládající se z českých a polských soc. demokratů, ani polský nápis na budově nemocenské pokladny. Důvěrně jsem se dověděl, že se to stalo se souhlasem polských socialistů, kteří za vlády českých sociálních demokratů pod vedením Chobota úplně se vzdali svých práv ve prospěch počešťování. Z toho jest zřejmo, že nářadím počešťování jest nejen t. zv. černozelená reakce, nýbrž i sociálně fašistická vládní českopolská reakce. Pryč se sociálně fašistickým počešťujícím režimem z nemocenských pokladen! Vypište volby do pokladen a očistěte je od korupce!

Vrcholem ničivé počešťující vládní politiky Československé republiky vůči polskému lidu ve Slezsku jest politika školská. Československá vláda chlubí se za hranicemi a zvláště v Polsku, že jest v oboru kulturním snášenlivá. Ve skutečnosti věc se má úplně naopak. V oboru školství páchá se na polském lidu strašné bezpráví již po léta. Zdejší polská společnost, občané Československé republiky, bydlící na území republiky po staletí, musí si vydržovati své školy svým vlastním nákladem jako soukromé školy střední, obecné a měšťanské. Polští rodiče, posílající děti do polských škol, patří většinou k proletariátu, vyčerpanému všeobecnou nezaměstnaností a nedostatkem výdělku. Jako občani Československé republiky platí daně stejně jako jiní občani, ale nemají táž práva.

Zatím co jiní občané mají státní školy, musí si polský občan Československé republiky vydržovati své školy sám. Každoročně vydržuje se ze sbírek a obětí jedno polské gymnasium v Orlové, sedm polských měšťanských škol a 11 obecných škol s 52 mateřskými školkami. Výdaje činí ročně asi 5 milionů Kč. A tyto ohromné peníze musí každoročně vydávati sám lid z vlastní kapsy a vláda se sedmi socialistickými ministry mlčí. Vždyť to jest vůbec ostuda pro stát, musejí-li si občané sami svým nákladem vydržovati soukromé školy. Polští vládní poslanci sedí ve vládě již přes 6 let a ještě nehnuli zestátněním těchto soukromých škol. Teprve polští dělníci pod vedením komunistů a jejich komunistického poslaneckého klubu ve sněmovně provedli širokou mobilisační kampaň pro zestátnění polských škol a donutili vládu a její polské poslance, aby zaujali k tomu stanovisko.

Komunistická strana nabídla celému slezskému lidu společnou frontu na obranu polských škol a pro jejich zestátnění, z jejího popudu usnášela a usnášejí se obecní zastupitelstva pro zestátnění polských škol. Zdvihl se široký protest na celém Slezsku proti dalšímu protahování a pro zestátnění. A polští poslanci a jejich mamelukové obávajíce se vlády počešťovatelů a odhalení jejich smířlivé, marné politiky, zakázali svým stranám z příkazu a rozkazu vlády účastniti se těchto akcí na obranu polských škol, chtějíce školskou akci poškoditi.

Ale hanebně se zmýlili. Lid přes svou politickou a náboženskou odlišnost neposlechl jejich hlasu, nýbrž našeho a všude činně podporoval tento návrh v rozpravách, na schůzích a shromážděních. Pod nátlakem celého veřejného mínění musili polští poslanci něco udělati, aspoň nějaké gesto. Šli s deputací pokorně prositi o nějaký nový slib. Byli u ministrů, byli u zemských presidentů, stěžovali si na komunistickou agitaci, která jim bere i zbytky vlivu, a prosili o nějaké odpadky. Strach před komunistickou akcí donutil vládu, aby se zabývala věcí polského školství. Jen široká agitace mezi lidem donutila vládu k větší pohyblivosti. Prozatím byly dány jen nové sliby, které se splní, jakmile krise mine a najdou se peníze.