Pátek 24. února 1933

Pánové, již ve výboru jsem řekl, že se přece i zde musíme dívati na věci tak, jak jsou. Do r. 1925 nebyla živnost prostředkovatelů úvěrů vůbec ničím vázána, byla to svobodná živnost a tohoto oprávnění použilo množství lidí, kteří zajisté nezasluhují sami všichni důvěry, kteří naprosto nepatří k honoraci hospodářství. Po staletí, od té doby, co existuje notářský stav a stav advokátský, bylo samozřejmé, že advokát opatřoval svým klientům správu jmění nebo hodilo-li se to jinak v jeho vlastním obchodním provozu, úvěr nebo zápůjčku nebo hypotéku. Jsou advokáti, kteří přímo jen pro tyto účely mají velkou kancelář a kteří se žalobami pro urážku na cti a jinými drobnostmi vůbec nezabývají, nýbrž fungují jako správci velkých hospodářských korporací. S takovouto hospodářskou činností jest samozřejmě spojeno, že se poskytují úvěry a nyní toho mají advokáti nechati. Advokát nebo notář nesmí provésti ani jediného takovéhoto zprostředkování úvěru, jinak bude podle tohoto zákona trestán. Vždyť máme přece také zvykem a původem plně nabytá práva, která musí býti chráněna. Ale tento zákon zasahuje do starých práv a proto jsem si dovolil podati v tomto směru pozměňovací návrh, který předkládám slavné sněmovně, aby o něm rozhodla. Výbor jej ovsem již zamítl.

Pánové, vracím se ještě jednou k vládnímu návrhu a konstatuji, že pevně trváme na tom, že výdělečné hospodářství musí žádati pro svou další existenci, aby úroky a bankovní výlohy byly co nejvíce sníženy. Tento návrh zákona pokládáme však za nezpůsobilý, aby řešil tyto otázky. Tvrdím, že nebude míti buď vůbec výsledků nebo nanejvýš nepříznivé, a proto jej úplně odmítám. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Zajiček. Dávám mu slovo.

Posl. Zajiček (německy): Slavná sněmovno! Když v říjnu 1932 byla snížena bankovní míra z 5% na 4 1/2%, doufali všichni dlužníci, že se úroky z jejich dluhů sníží. Tato naděje se však neuskutečnila. Dne 24. ledna 1933 snížila naše Národní banka úrokovou míru ze 4 1/2% na 3 1/2%. Tím vykonala svou povinnost dávati příklad hospodářství. Armáda dlužníků opět doufá; aby znovu nyní nebyla zklamána, má se prostřednictvím tohoto zákona dostati dlužníkům zlevnění peněz.

Návrh zákona ustanovuje, že Poradní sbor ve věcech peněžnictví ustanoví úroky, které smějí požadovati peněžní ústavy. Nabývají tím již usnesení poradního sboru platnosti? Bohužel, nikoliv! Usnesení Poradního sboru ve věcech peněžnictví nemá zákonné moci, usnesení není nic jiného než pouhé doporučení vládě. Proti tomuto znění, které vydává Národní banku a Poradní sbor na pospas vládě, máme velmi závažné pochybnosti. Dnešní vláda nepoužila různých zmocňovacích paragrafů, které se vyskytují v tom či onom zákonu, tam, kde by byla měla svého práva použíti. Když však takového zmocňovacího paragrafu použila, stalo se to obyčejně na škodu hospodářství.

Dnešní poměry na peněžním trhu, zvláště u bank, dávají podnět k ostré kritice. Před válkou úrokovaly banky vklady asi 4%, zápůjčky i s vedlejšími výdaji stály asi 6%. Rozpětí mezi úrokovou mírou ze vkladů a z dluhů činilo u bank jen asi 2%, kdežto dnes počítají banky obyčejně s rozpětím 5 až 6%. U spořitelen a jiných ústavů byly v míru úrokové sazby ještě příznivější než u bank. Dnes činí u bank úroky z dluhů i s vedlejšími poplatky daleko přes 10%. Úroky požadované spořitelnami, lidovými peněžními ústavy a Raiffeisenkami jsou podstatně nižší, ale přesto ještě příliš vysoké. Proč jsou úroky z dluhů vyšší než před válkou? Méně se poukazuje na to, že stát hledaje úvěr odnímá peněžnímu trhu mnoho miliard, zbytek volných peněz lze pak dostati od soukromníků jen na vysoké úroky. Peněžní ústavy odkazují na vysoké ztráty, které utrpěly inflací a deflací a anulováním válečných půjček. Naříkají si na vysoké daně a osobní výdaje, připomínají továrny a obchody, které se zhroutily a zhroutí, čímž byly strženy peněžní ústavy.

Nelze popříti, že mnoho takových důvodů jest správných, ale banky neříkají plnou pravdu. Velikášství hnalo leckterou banku, která již dávno byla immobilní, ke stavbě bankovních paláců, které by jim byly záviděly banky velmocí. Tytéž banky se domnívaly, že z prestiže musí míti v každém malém městě filiálku. Žádala-li v konjunktuře továrna na investice, na provedení racionalisace mnoho milionů, naši příliš optimističtí ředitelé bank peníze obyčejně beze všeho povolili, jen když za to byly slíbeny velmi vysoké úroky. V dobách konjunktury bylo jmenováno velmi mnoho dobře placených bankovních ředitelů. Jejich i dnes ještě veliký příjem zatěžuje banky velmi silně. Nyní, v době úpadku, jednají bankovní ředitelé tak, jako kdyby se byli provinili jen jiní, ale na své vlastní daleko větší chyby zapomínají. Bankovní ředitelé prohlašují, že jsou ochotni snížiti úroky z dluhů, ale žádají, aby byly sníženy také úroky z vkladů a aby byly také silně sníženy platy bankovních úředníků. Na to odpovídáme: V dobrých dobách - banky přece nepoprou, že měly tučná léta - vyplácely se vysoké dividendy a tantiemy a rovněž i vysoké platy, různé fondy dostaly velké příděly. V nynější těžké době nezbude správcům našich bank a akcionářům, kteří prodělali dobu konjunktury, nic jiného, než ze svých příjmů škrtnouti větší částky, aby bylo možno snížiti úroky z dluhů.

Byly kdysi doby, kdy i bankovním úředníkům spadlo něco se stolu jejich bohatých ředitelů. Tyto doby již dávno minuly. Většina bankovních úředníků klesla na hodně prostředně placené úředníky, kteří se třesou o svou existenci. Domníváme se, že snížení jejich platů, průlom do jejich kolektivních smluv nejsou naprosto nutné. Sanované banky dostaly za léta z veřejných peněz nikoliv sta milionů, nýbrž miliardy. Právě na podzim 1932 shrábly opět 600 mil. Kč takových peněz. Nač to? Aby snad několik mladých bankovních ředitelů mohlo dostati obrovské pense a odbytné? Nikoliv! Tyto veřejné peníze musí přijíti opět ve prospěch veřejnosti, a to tím, že se úroky z dluhů podstatně sníží. Úroky z dluhů lze tedy snížiti bez poškození vkladatelů i bankovních úředníků.

Nyní několik slov k úrokům z vkladů: Že máme peněžní ústavy, které platí ze vkladů příliš vysoké úroky, jest pravda. Třeba uvítati, že tento zákon umožňuje zakročiti proti takovýmto ústavům. Proč se z vkladů platí stále vyšší a vyšší úroky? Především proto, že některé peněžní ústavy při své honbě po nových vkladech slibovaly vyšší úroky. Mnoho záložen bylo přinuceno státem zúčastniti se této honby. Když státní papíry a pokladniční poukázky byly úrokovány více než 6%, nemohly peněžní ústavy nabízeti 3%. Jest příznačné pro vlastenectví některých vrstev, že půjčí státu peníze jen tehdy, dostanou-li za to nepoměrně dobře zaplaceno.

Odstranění této státní konkurence jest první předpoklad pro snížení úroků z vkladů. Toto snížení - to si musíme přiznati - jest velmi těžké. Konversi státních papírů - jako v Anglii a Francii - nelze u nás nyní dobře provésti, poněvadž stát nemá obrovských sum, kterých jest třeba ke konversi, ale také proto, poněvadž naše renty, počítáno podle předválečné hodnoty, jsou beztoho již znehodnoceny. Totéž se týká papírů, které byly vydány jako náhrada za válečné půjčky. Především žádáme: Není přece možno, abychom v době, kdy máme milion nezaměstnaných, platili i nadále do ciziny obrovské částky pro zahraniční kapitalisty! Naše vláda musí usilovati o to, aby dosáhla částečného škrtnutí kapitálu a snížení úroků.

Jsme proti přímočarému snížení úrokové míry z vkladů, poněvadž by tím kupní síla širokých vrstev obyvatelstva byla velmi zeslabena. Radikální snížení způsobilo by veliké nebezpečí: Budou-li se platiti ze vkladů jen docela nízká procenta, pak mnoho střádalů peníze vybere a thesauruje je. Ztratí-li ústav velké vklady, nemůže poskytovati úvěry a pak je nutno vypověděti tolik a tolik úvěrů.

V nynější těžké době, kdy mnoho lidí hledajících úvěry buď vůbec nemůže peníze sehnati, nebo jen velmi draze, v této době kvete pšenice jistým prostředkovatelům úvěrů. Zvláště na těžce zadlužené zemědělce pouštějí se jednatelé, kteří slibují levný zahraniční úvěr. Tito lidé pracují obyčejně takto: Člověk hledající úvěr otiskne v zahraničním časopise inserát; za krátko - na dobírku 20 marek - dostane nabídky. Zjistil jsem, že malý jihomoravský venkovský poštovní úřad ve velmi krátké době vydal asi 20 takových 20-markových zásilek. Neotevrou-li se ještě oči takovémuto člověku hledajícímu úvěr, napíše nabízejícímu se zprostředkovateli peněz. V hektografované odpovědi, která je psána velmi důvěřivě, žádají se především různé přílohy, později zaplacení výloh. Nakonec napíše pak zahraniční zprostředkovatel peněz, že pro devisovou uzávěru nemůže, bohužel, peníze poskytnouti. Nešťastný hledač úvěru jest o jednu zkušenost bohatší a o několik set korun chudší.

K tomuto druhu třeba počítati také jednatele jistých - říkám "jistých" - stavebních spořitelen. Již před 2 lety žádal jsem zákona o stavebních spořitelnách podle anglického, německého a rakouského vzoru. Při této příležitosti dožaduji se ho ještě jednou.

Ještě o třetí kategorii musím zde promluviti. Jejím typem jest mikulovská Zemědělská a obchodní banka. Že jako malá banka žádala s vedlejšími výlohami přes 12%, bylo zjištěno soudem. K jakému druhu peněžních ústavů patří tato banka, možno poznati z toho, že podle insertů úrokuje vklady 6 1/2%. Jedinečným spojením banky s advokátní kanceláří zvyšují se výlohy za zápůjčku velmi podstatně. President této banky dr. Knöpfmacher jest zároveň advokátem. Jeho banka je umístěna v přízemí, jeho advokátní kancelář v I. poschodí. V jednom rozsudku znojemského krajského soudu mluví se zcela správně o škodlivém vlivu pro dlužníka, vystupuje-li věřitel v dvojí funkci, jako advokát a předseda banky. Jaký následek má tato dvojí funkce? Že především účty lidí, kteří propadli Zemědělské a obchodní bance, rostly jako lavina. Předseda banky dr Knöpfmacher počítá úroky a bankovní výlohy, advokát dr Knöpfmacher počítá advokátní útraty. V uvedeném rozsudku znojemského krajského soudu se praví: "Mohou se vyskytnouti obchody, které sice nedávají státnímu zástupci podnět k zakročení, ale které přece byly veřejným míněním mravně odsouzeny pro tvrdost a bezohlednost." Krásnou akvisicí této advokátské banky - společnost s ručením omezeným s lákavým titulem jest jakýsi Buřič. Při jedné exekuci koupil krávu za 350 Kč. Tuto krávu zašantročil ihned témuž rolníkovi za 800 Kč. (Různé výkřiky.) Rolník místo 800 Kč dal mu směnku, která byla zažalována Zemědělskou a obchodní bankou, tedy dr Knöpfmachrem. Buřič jde znovu k rolníkovi a žádá 800 Kč v hotovosti. Rolník, který opět nemůže platiti, vypůjčí si u obchodníka peníze, při čemž Buřič ručí. Za nějakou dobu objeví se u rolníka Buřič znovu a žádá tentokráte 800 Kč jako ručitel. Když rolník opět nemohl zaplatiti, vzal Buřič krávu z chléva a prodal ji řezníkovi za 900 Kč. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Při soudním přelíčení řekl soudce, že by se vůbec nedivil, kdyby povstaly takové nepokoje jako na Slovensku. Pánové, táži se vás: umožní tento zákon stát. zástupci, ministrovi financí, Poradnímu sboru ve věcech peněžnictví a okres. hejtmanovi, aby se vypořádali s takovýmito parasity? Kolik přišlo ke mně s pláčem lidí, které postihlo neštěstí, že upadli do rukou onomu bankovnímu domu, který, což jest příznačné, stojí mezi mikulovským soudem a pozemkovými knihami. S tohoto místa upozorňuji úřady na mikulovskou banku. U soudu a u berního úřadu budiž učiněn dotaz, kolik exekucí a kolik bídy zavinila tato banka.

Bohužel musím se zabývati ještě jedním jihomoravským peněžním ústavem, znojemskou živnostenskou záložnou. Zaplatila znojemskému obchodníku s umělým hnojivem Rochowanskému směnku na 150.000 Kč, aniž se informovala o bonitě jakéhosi Freudensprunga, který prý tuto směnku podepsal. Ve skutečnosti byl podpis padělán. Později byla tato Freudensprungova směnka nahrazena sty rolnických směnek. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Jest podivu hodné, tak jsem napsal dne 15. března 1932 p. ministru spravedlnosti dr Meissnerovi, že Rochowanský nikdy splatné směnky nezaplatil hotově, nýbrž vždy jen novými směnkami. Nejen to musilo býti nápadné peněžnímu ústavu, nýbrž i skutečnost, že se rolník, jehož směnka byla předložena, nikdy neobjevil u pokladničního okénka. Musilo přece býti nápadné, že všechny tyto směnky byly zaokrouhleny na okrouhlá čísla. V onom dopise se dále praví: Úředníci a funkcionáři tohoto ústavu jsou vesměs domácí lidé. Rolníky, jejichž směnky byly u ústavu předloženy, znají buď osobně nebo by se byli snadno mohli o těchto zemědělcích informovati. A tu musilo by přece býti těmto pánům nápadné, že rolníci, kteří nemají ani 5 měřic pole, nemohou spotřebovati tolik umělého hnojiva jako rolník se 150 až 200 měřicemi.

Ústav půjčil nemajetnému Rochowanskému mnoho set tisíc Kč. Konečně postihl ho osud, dne 6. února 1932 byl zatčen pro padělání směnek. Ještě v den zatčení přijala Živnostenská záložna od Rochowanského za 80.000 Kč rolnických směnek. Rochowanský byl nedávno odsouzen znojemským krajským soudem. Živnostenská záložna, která byla pasivní nejen pro Rochowanského, nýbrž i z jiných důvodů, musila likvidovati. Budou-li splněny všechny podmínky, bude převzata znojemskou spořitelnou, starým seriosním ústavem, kterému na úhradu ztrát s tím spojených budou poskytnuty peníze z Prahy. Pro ony lidi, kteří spolu pomáhají zničiti Živnostenskou záložnu, přišel, bohužel, bankovní zákon i dnešní zákon příliš pozdě. Také revisoři, kteří všechno toto lajdáctví a opominutí v tomto ústavu nejen neviděli, nýbrž jejichž revisní zprávy dokonce pěly chvalozpěvy, se domnívají, že se mohou vyhnouti odpovědnosti. Naše jihomoravské obyvatelstvo nemůže věřiti, že rolníci, kteří podepsali prázdné směnečné blankety, mohou snad za to přijíti o veškerý majetek, kdežto jiní lidé unikli by bez trestu. Těmto rolníkům říkáme: Existuje nejen směnečné právo, nýbrž v každém z nás žije nezkažený, přirozený právní cit a právní vědomí, a to nám říká, že nejen my rolníci a ústav, nýbrž především oni funkcionáři a úředníci, kteří jsou hlavně vinni hospodařením, mají býti přinuceni k částečné úhradě škody. Tento zdravý a úplně odůvodněný požadavek má dokonce oporu v rozsudku proti Rochowanskému. Praví se v něm, že obchodním úřadováním v Živnostenské záložně byly Rochowanskému podvody většinou ulehčeny.

Základní tendenci návrhu zákona, aby úroky z dluhů byly sníženy, vítáme a každou akci, která poctivě slouží tomuto účelu, budeme podporovati. Dosavadní činnost vlády, která chce snížiti úroky u jiných, ale sama počítá 7% úroky z prodlení, vzbuzuje v nás, bohužel různé pochybnosti. Působí to téměř dojmem, jakoby tento zákon nebylo nic jiného než napálení lidí, krásné gesto. (Výkřiky posl. dr Hanreicha.) Vládě, která před 3 lety půjčila dvěma zkrachovaným bankám 300 mil. Kč na 2%, ale odmítla provésti návrh našeho klubu, půjčiti zemědělcům 300 milionů na 3%, takovéto vládě nedůvěřujeme, že může a že také chce rozřešiti otázku úroků. Kdyby snad konec velkolepě založené akce záležel v tom, že se úroky sníží o 1/2%, kdežto na druhé straně se budou neustále zvyšovati daně, nebylo by to vůbec žádné řešení. Musí býti sníženy úroky z dluhů, totéž platí také o ohromných daních. Nebude-li zde vykonána práce úplná, zhroutí se ještě více existencí, nezaměstnanost bude dále stoupati a politický radikalismus zmate lidi ještě více. Armáda dlužníků nepotřebuje krásných gest, krásných slibů, tato milionová armáda chce viděti činy. V tomto smyslu bude náš klub hlasovati pro tento návrh zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dále je přihlášen pan posl. Geyer. Uděluji mu slovo.

Posl. Geyer (německy): Slavná sněmovno! Mezi prohlášeními, pronesenými po přeměně Udržalova kabinetu při rozličných příležitostech, dlužno zdůrazniti i to, které učinil nynější předseda vlády Malypetr nejen k zástupcům tisku, nýbrž i k rozličným svazům a zvláště koaličním stranám, a které směřuje k tomu, aby k ulehčení hospodářské bídy byly sníženy úroky. I když mezi těmito projevy a dnešní chvílí uplynulo mnoho neděl, přece lze z těchto projevů viděti, jak vážně se nový předseda vlády zabývá poměry. Ale našlo se také, že po prvé vláda poukázala i na nesrovnalost, která se nedá udržeti, mezi úroky ze vkladů a z půjček, a bylo uvítáno, že se vláda odhodlala čeliti tomuto nepoměru.

Musím-li tedy již na počátku konstatovati, že vládní návrh tisk 2154 mne nemůže uspokojiti, nevěřte, že bych odporoval zásadě, nýbrž odporuji jen způsobu, jakým hodláte dosíci cíle. Tu musím vysloviti své největší pochybnosti a dokonce trvati na tom, že pokus v tomto směru musí ztroskotati. Nejen že tento úmysl přichází hodně pozdě, když se již hospodářství scvrklo přes polovinu, v četných případech na třetinu, ba v mnohých odvětvích na čtvrtinu a ještě více, nejen že jste po dvě léta přihlíželi, jak se tento omezovací proces odehrával před našima očima, zvláště dlužno poukázati na to, že v opaku k dobré vůli předsedy vlády jiní vedoucí ministři dobrý úmysl, který se jevil v tomto návrhu zákona, opačnými projevy nejen vylučují, nýbrž obrací přímo v opak, pokud jde o jiné části hospodářství. Ukazuji dále na projevy pana profesora Brdlíka ve společnosti pro zemědělský výzkum, který nedávno žádal, aby byl odstraněn nepoměr a aby se srovnaly ceny mezi výrobou zemědělskou a průmyslovou. Ukazuji na to, že i pan ministr zásobování pomýšlí na novou akci, která nemůže dopadnouti jinak, než že jisté cenové poměry budou nuceně upraveny. Z těchto projevů musíme vyvozovati, že jejich úhrnnou tendencí jest pokračovati v deflaci, že úmysly vlády tak samy sobě odporují, že konec konců musí ničivě působiti na nejdůležitější prostředek našeho hospodářství, na peníze.

Pravil-li jsem, že je pozdě, pak přece nebylo tak příliš pozdě, aby se nesledovaly akce v jiných státech, které podobně, jako předložený návrh, chtějí se dostati na kobylku otázce úrokové, a také zároveň ukázati na to, že se normativní nucená opatření sice na papíře vyjímají velmi dobře, ale v praxi úplně selhou. Před více než rokem, myslím, že to jsou již dva roky, jmenoval president Hoover bývalého novináře a národního hospodáře Johna Foxe komisařem pro snížení úroků s absolutní mocí, s větší mocí, než jaká jest dokonce obsažena zde v sankcích tohoto návrhu. Asi po tříměsíční činnosti byl odvolán, poněvadž kdekoliv se ukázal on a jeho komisaři, a kde učinil svá opatření, vedlo to k překotnému ústupu nejen obchodnických peněz, nýbrž i úvěrových, a thesaurace se provozovala v takovém rozměru, že strašlivé následky za 3 měsíce pokročily tak daleko, že pan komisař a jeho zmocněnci musili zmizeti, a s ním jeho plné moci. A kdo si vzpomene, že německý cenový komisař dr Gördeler musil po několika týdnech konstatovati, že jeho poslání stejně ztroskotalo, a sám navrhl vládě, aby byl odvolán, a kdo si připomene, že se v Rakousku rovněž za krátko dospělo k fiasku, musí se tázati, proč se u nás stále opakují tyto pokusy, když tak rychle všude prokázaly, že není možné nucenými opatřeními dospěti ke kladnému výsledku. Asi jen z důvodu, jejž včera zdůraznil i kol. Peters, aby se mysli uklidnily, ale buď neznáte pravdy nebo nemáte odvahy se k ní přiznati.

Připomínám pak oba předchůdce z loňska, nejprve zákon o dozoru nad bankami a pak zákon o drobných penězích. Dosud jsme ještě neslyšeli mnoho o praktických úspěších těchto zákonů. Víme však, že následkem tohoto zákona o dozoru nad bankami vláda vynaložila sta milionů na sanaci bank v negativním smyslu, připomínám, že jsme dostali tak zvaný zákon o drobných penězích, který měl přispěti k oživení hospodářství. Rád bych však dnes připomenul zpravodajům a ministerským úředníkům i své stanovisko k tomuto zákonu a prosím je, aby si je pročetli. Tam najdou, že nastalo všechno, co jsem tehdy předpovídal. Nedošlo k oživení, nýbrž k dalšímu poklesu hospodářství. I dnešní zákon bude snad podle jména, na papíře, do jisté míry působiti na naivní mysli. V praxi zůstane stejně bezúčinný, ba, co jest ještě horší, dnešní hospodářská situace se jím nezlepší, nýbrž přiostří, zlo se zhorší, místo aby se zlepšilo.

Předložený návrh zákona musíme chápati jak ztrnulý diktát, který vůbec nepřihlíží k přirozenému vývoji, k přirozené výstavbě hospodářství a trestními ustanoveními a nově vytvořeným nebo rozšířeným aparátem hodlá trestati jisté poklesky, při tom však ve veškerém obyvatelstvu jistě způsobí jen novou právní nejistotu a novou krisi důvěry, což dohromady se hodí k tomu, aby příčina naší dnešní krise, celá deflační politika byla ještě více zostřena, tedy vyhání se ďábel Belzebubem.

Na důkaz toho použiji při jednotlivých ustanoveních zákona příležitosti, abych toto mínění ještě zdůraznil.

Když se zde stále ukazuje na to, že se rozpětí mezi úrokovou mírou pro dlužníky a věřitele nedá snésti, musí se tedy těmto věcem jíti na kloub a nelze se spokojiti s tím, aby se prostě nařídilo, v jaké míře se toto rozpětí sníží. Neboť všechny tyto nucené zákony, na nichž jsme se v posledních letech usnesli, jsou v rozporu k vnitřním přirozeným zákonům hospodářství a ukázaly, že jsou chybným opatřením, opatřením bez kladného výsledku. Ukáži-li, abych to potvrdil, na průvodní zjevy, na snahy o soběstačnost ve všech oborech našeho hospodářství, a odmítnu-li je dnes jako vždy, chci tím jen zdůrazniti, že všechny tyto nucené zákony, poněvadž jsou cizí vnitřnímu organickému vývoji a přirozeným zákonům poptávky a nabídky, právě proto nemohly míti účinku a když, pak mohl nastati tento účinek jen v záporném smyslu. Ukazuji zde na celní zákonodárství a na kompensace a připomínám-li si, več navrhující strany doufaly: v cenu pšenice 180 Kč, žita 150 Kč, a konstatuji-li, že na př. cena pšenice je na burse notována jen 150 Kč a cena žita 80 Kč, ukazuje se nejen neúčinnost cel, nýbrž ve spojení s ostatními účinky soběstačnosti takové ochromení vnitřního trhu, že pro klesající kupní sílu domácího obyvatelstva musil nastati pokles cen přes všechna celní zajištění, přes všechny kompensační překážky. A takový pokles cen v úrokových mírách nemůže nastati, dokud se nebude potírati deflační politika, poněvadž přece přirozené sblížení úrokových měr nemůže nastati, až hromaděním peněz, zpomalením rychlosti oběhu, snížením kupní síly nastane pravý opak: nedostatek nabídky peněz, zvýšení úrokové míry, a zavedete-li tresty, zmizí peníze ještě více a bude je lze dostati jen oklikou prostřednictvím pokoutních bank přes § 18, jejž dnes zavádíte. Každý zná příklad hospodářských podniků trpících nouzi, které si opatřují peníze za každou cenu, i za nejvyšší cenu trestů, které jim snad budou uloženy. Nedostanou-li je přímo, dostanou je nepřímo. A není státní moci, která by za každým zprostředkovatelem mohla postaviti policistu. Právě proto se teprve probudí nekalá soutěž, místo aby ji tento návrh potřel.

Když promluvím krátce o předloženém znění, rád bych konstatoval, že znění jest tak zamotané, že případná dovolání na předchozí zákony jakož i na paragrafy jiných nebo předcházejících zákonů vůbec znemožňují orientaci. Dal jsem si práci a prohlédl jsem včera příslušné zákony a nenašel jsem žádné vztahy mezi uvedenými paragrafy zde a uvedenými zákony a odstavci předcházejících zákonů. Tím se praktické užívání nesmírně ztíží a nejistota se tím zvýší. § 1 ustanovuje, že pro soutěž v peněžnictví dlužno stanoviti zásady "dobrých mravů", pokud jde o dohody úrokové všeho druhu, a že zásady ustanovené Poradním sborem vláda může uznati a že mohou býti měněny nebo rušeny s jejím souhlasem. Na této jediné větě, že Poradní sbor může určiti dobré mravy, jest vybudován celý zákon. V celém dalším znění není však nikde paragraf vztahující se na dřívější zákony, žádná opora pro to, co jest myšleno a míněno pod souhrnným pojmem dobrých mravů. Zůstává tedy vyhrazeno příštímu výkladu Poradního sboru ve věcech peněžnictví, aby tento pojem vymezil, vybavil jej obsahem a přesně označil dobré mravy. Toto jedno nebo dvě slova jsou jádrem celého návrhu zákona. Ostatní paragrafy neobsahují nic více než příslušné vymezení sankcí. K tomu schází, abych tak řekl, výklad podaný "hospodářským Kniggem". Parlament uděluje Poradnímu sboru ve věcech peněžnictví nevyplněnou plnou moc. K této nevyplněné plné moci, bude-li využita, přistupuje vláda, ale i pokud jde o změny, nevíme, čeho vyžadují dobré mravy. V tom musíme viděti základní nedostatek celého zákona. Nechci přednášeti výtky, ale zdá se mi, že pověřuje-li se Poradní sbor ve věcech peněžnictví, v němž velké ústavy mají převážný vliv, touto funkcí, dělá se to, co lidové pořekadlo označuje takto: "Dělá se kozel zahradníkem". Nemůžete žádati od společenstva řezníků, aby se z ethických důvodů připojilo k názorům spolku na ochranu zvířat proti trýznění a zabíjení zvířat a zakázalo svým členům zabíjeti zvířata. Nemůžete od Peněžního poradního sboru žádati, aby chápal dobré mravy tak jako dlužník, poněvadž by to znamenalo zasahovati do okruhu zájmů peněžníků. Vyhýbá-li se tedy vláda výkladu, nepraví-li sama, co vlastně obsahují dobré mravy, co chce, aby se tím rozumělo, pak jest to totéž, co včera nazval kol. Peters nedostatkem "civilní odvahy". Jádro řešení se přesunuje na jinou skupinu. A teprve až Poradnímu sboru bude scházeti tato odvaha, teprve jej vyzve vláda, aby podal návrhy, a teprve když toho zase neudělá, ustanoví vláda sama normy pro soutěž, což se tedy rovná odložení na dlouhou dobu. Zatím mohou uplynouti týdny a měsíce, než Poradní sbor ve věcech peněžních pozve v rozličných bodech k účasti i bankovní radu Národní banky. To jest již takový časový rozdíl, že nelze doufati, že tento Poradní sbor ve věcech peněžnictví bude úřadovati rychle, zvláště tehdy, když bude svolán hospodářský poradní sbor a vedle Poradního sboru ze 30 členů pro věci peněžnictví a bankovní rady z 18 členů - může býti také snížena na 9 osob - se postaví hospodářský poradní sbor ze 180 členů, pak nastane v praxi odklad ad calendas graecas, než se tyto rozličné skupiny konečně dohodnou na "smyslu" dobrých mravů; nevěřím, že bychom se toho prakticky dožili. Usneseme se tedy na zákoně v dobré víře, připojíte-li, že se tato dobrá víra prakticky nikdy nesplní.

Dále praví druhé ustanovení, že stížnosti na porušení soutěžní normy mají se předkládati Ústřednímu smírčímu orgánu, tedy vedle poradního sboru se zřizuje nový sbor s dalekosáhlou mocí. O stížnostech musí se rozhodnouti do jednoho roku. Vláda nebo strany návrh podávající měly pocit, že tato věc nejde tak rychle. Ale jaké to má následky, když se již škody ukázaly a poškozený musí mnohdy cekati celý rok, než bude stížnost vůbec projednána. Pak uplynou další léta, než se o stížnosti rozhodne a vinníci budou pohnáni k odpovědnosti. Nelze pochopiti, proč jest ustanovena tak dlouhá lhůta jednoho roku. Snad aby se v některých předběžných případech takto zapomnělo na vinu, poněvadž poškozený obyčejně nemá prostředků, aby zahájil boj proti škůdci.

Třetí ustanovení jest podle mého mínění naprosto nesnesitelné: Právo ke stížnosti mají nejen peněžní ústavy, peněžní podniky a jejich ústředí, nýbrž i kdokoliv jiný. Toto ustanovení jest asi převzato z jiných zákonů, jest obsaženo zvláště v zákonu o obcích. Ze zkušeností o stížnostním právu jednotlivých občanů v obci chci vyvoditi svou obavu, že to může, ba musí vésti k velkému zneužívání zákona. Toto ustanovení, že každý, i když nemá co společného s nějakým peněžním ústavem, když není dlužníkem nebo věřitelem, může se na nějaké pověsti do toho vmísiti, otvírá dveře dokořán všem možným denunciacím. To jest výsadný list pro sta a tisíce "Rebitzerů" v oboru hospodářsko-politickém, aby se dalo na pamětnou jistým osobám, když nebudou povolné. Nelze pochopiti, proč má zde míti právo ke stížnosti každý, kdo s těmito věcmi nemá vůbec co dělati, není ani přímo ani nepřímo poškozen. To jest legitimace, která na př. vede v četných obcích k tomu, aby celé obecní hospodářství bylo zaraženo. Klasický příklad toho máme při stavbě naší nemocnice v Karlových Varech. Zemský výbor, okresní úřad, lékaři, nemocenské pokladny, všechno naléhá, aby se stavba dokončila, ale při každé soutěži a při každém usnesení městského zastupitelstva, třebaže bylo přijato jednomyslně 42 hlasy, stačí, když nějaký závistník vyzve někoho nezúčastněného, aby podepsal nějakou listinu, a tím zmaří pokračování stavby a její dokončení. Svízel nemocnice, pacientů a lékařů se prodlužuje a dělá se přímo evropská ostuda. Při pečlivém projednávání nemělo by se takové ustanovení nikdy ukázati, musilo by se omeziti na ty, kdož byli poškozeni nebo poškodili. Přenesení stížností na Ústřední smírčí orgán nevylučuje zakročení podle ustanovení o nekalé soutěži. To znamená, že vedle smírčího orgánu se lze dovolati i soudů, ostatně i okresní úřad jako výkonný orgán nejen smírčího orgánu, nýbrž i soudu jest nejen připuštěn a přibrán k úřadování, nýbrž i pověřen trestními sankcemi. Tím jest trestní sankce rozdělena mezi tři rozličné sbory a může se také státi - za příznivé shody okolností - že jeden přečin bude třikrát potrestán. Tomuto ustanovení se úplně příčí možnost odvolání. Z ustanovení, že každý, i každý udavač, každý Rebitzer si může schladiti svou žáhu, vyplývá, že se mohou vyskytnouti i nepotřebné, nevěcné, nekalé stížnosti. Postižený sice musí čekati celý rok, než se stížnost vyřídí nebo začne projednávati, musí však do 14 dnů podati své odvolání, nechce-li ztratiti svůj opravný prostředek. V §u 5 jest umožněno odhalovati obchodní tajemství nejen nahlížením státních orgánů, nejen orgánů smírčích, nýbrž i okresních úřadů a soudů, a tím jest obchodní tajemství trvale ohroženo. Jaký to může a musí míti škodlivý vliv na jistotu a důvěru vkladatelů v malých místech, jest zřejmé. Podle §u 6 nastává zase rozdělení moci mezi smírčí orgán, okresní soud a vyhledávací řízení. Konstatuji, že to bylo několikráte pojato do paragrafů. Poněkud nevysvětlitelné jest znění, že svévolné udání má sice pro stranu, která je podala, trestní následky, ale ustanovují se jen peněžní tresty. Udavači si tedy mohou dovoliti švandu podati udání, nic neriskují, jsou-li nemajetní, ani že budou zavřeni. Zatím co orgán ústavu nevěda o přestupku může býti jen za zanedbání povinné péče odsouzen k pokutě až do 100.000 Kč nebo si musí odseděti tři měsíce vězení za zostřených podmínek, není možno udavače potrestati vězením. Uloží se mu jen náhrada svévolné stížnosti. Je-li nemajetný, náhrada se odepíše a může ve svém řemesle pokračovati. Zde schází ochrana před svévolnými udáními, aby udavači neschopní placení musili své denunciace přiměřeně odpykati, stejně jako jiní, kteří se dopustili opominutí.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP