Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Špatný, Roudnický, Stivín, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Rýpar, de Witte.

186 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Dérer, inž. Dostálek, dr Hodža, dr Meissner.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Záděra.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 11 hod. 19 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní den posl. Šamalíkovi, Staškovi, Stenzlovi, dr Hodinovi, Kaňourkovi; do konce tohoto týdne posl. Eckertovi.

nemocí posl. dr Reisz, Geyer.

Za platnou podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečnou omluvu posl. dr Reisze pro nemoc na včerejší den a posl. Eckerta na 6. a 8. t. m.

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" posl. Schweichharta za posl. Heegera.

Předseda senátu NSRČ sdělil přípisem ze dne 7. listopadu 1933, k tisku 1129 senátu, že senát projednal ve 235. schůzi dne 7. listopadu 1933 a přijal osnovu zákona o placení některých závazků státních a jiných veřejných zaměstnanců a pozůstalých po nich.

posl. dr Daňka, Bezděka a druhů ministru vnitra o povolování hry Jos. Haise-Týneckého "Sestřičky u Sv. Panny Kláry" (č. D 1178-III).

Zprávy tisky 2377 a 2378.

Těsnopisecká zpráva o 296. schůzi posl. sněmovny.

přikázán počátkem schůze rozdaný návrh tisk 2375.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 2373) zákona, kterým se prodlužuje mimořádná moc nařizovací podle zákona ze dne 9. června 1933, č. 95 Sb. z. a n., a blíže upravuje její použití (tisk 2377) [podle §u 35 jedn. řádu].

Zpravodajem jest p. posl. dr Suchý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! Včera jsme obdrželi vládní návrh zákona, kterým se prodlužuje doba mimořádné nařizovací moci a blíže upravuje její použití. Ústavně-právní výbor posl. sněmovny se tímto návrhem ve včerejší schůzi bedlivě obíral.

Jeho hlavní obsah je koncentrován ve dvou větách; jednak v tom, že se doba mimořádné nařizovací moci prodlužuje do 30. června 1934, jednak v tom, že bližší podrobnosti nařízení, vydávaných podle §u 1 zákona č. 95 z r. 1933, možno upravovati obyčejnými vládními nařízeními, tedy takovými, k nimž není potřebí podpisu p. presidenta republiky a která ve stanovené lhůtě nemusí býti předkládána Národnímu shromáždění, resp. Stálému výboru.

Již z tohoto stručného výkladu je patrno, že věcný rámec zákona č. 95 nemá býti novým zákonem rušen a má tedy býti ponechána vládě do 30. června 1934 mimořádná nařizovací moc, tedy ta mimořádná moc, jíž může vláda - s výjimkou opatření, k nimž je potřebí podle předpisu ústavní listiny zvláštního zákona a s výjimkou úpravy měny - zasahovati nařizovacím způsobem téměř do všech úseků našeho hospodářského a sociálního života.

Vláda odůvodňuje potřebu tohoto zákona poukazem především na okolnost, že mimořádné hospodářské poměry domácí i zahraniční, které byly důvodem k vydání zákona č. 95, dosud trvají, a mimo to poukazuje na to, že při vydávání mimořádných nařízení bylo velmi často třeba ještě je podrobně doplňovati a že proto potřebuje nyní vláda určitého instrumentu, který by toto doplňování, tyto bližší podrobnosti zajišťoval.

Není pochyby, že poukaz na mimořádné hospodářské poměry vnitřní i zahraniční se ukázal správným, a stejně tak není pochyby, že vláda zmocňovacího zákona také skutečně použila. Stačí poukázati na skutečnost, že vláda vydala na základě zmocňovacího zákona celkem 19 mimořádných nařízení, kterými zasahovala jednak do nejrůznějších odvětví naší národní výroby, kterými zasahovala do struktury našeho národního hospodářství, ale kterými také často podstatně zasahovala do života jednotlivých hospodářských tříd.

Není možno také odpírati argumentu, že tíživé mimořádné hospodářské poměry domácí i zahraniční nadále trvají. Byl-li na př. jedním z důvodů pro zmocňovací zákon také poukaz na skutečnost, že stojíme těsně před londýnskou hospodářskou konferencí, a skončila-li tato světová hospodářská konference nezdarem, je to, myslím, tím větším argumentem pro to, aby zmocňovací zákon byl nadále prodloužen. Ale nejen to. Všichni víme, že od června letošního roku dodnes se udály velké politické i hospodářské změny, které potřebu mimořádných nařízení nadále zdůvodňují. Pro nás samy pak především platí poukaz samého ministra financí dr Trapla, který předevčírem ve svém exposé velmi správně poukázal na okolnost, že náš státní rozpočet pro r. 1934 je sice aktivní, ale že tato aktivita musí býti zaručena ještě velmi silnými zásahy do našeho hospodářského života a že vláda zde stojí před velkými úkoly, které v nejbližší době musí býti řešeny.

Při této příležitosti sluší dotknouti se i okolnosti, že parlament, i když velmi ochotně vyhovuje žádostem vlády, přece jen se ocítá i z technických důvodů v situaci, že se nemůže věnovati všem potřebám, které musejí býti v dohledné době řešeny, tak, jak by měl, již z toho důvodu, že prostě nemá času právě proto, že se nyní nalézá zejména před úkolem vyříditi státní rozpočet.

Stejně tak sluší doznati, že správný je i poukaz vlády na okolnost, aby její pravomoc byla rozšířena v tom směru, že i bližší podrobnosti nařízení, vydávaných podle prvého paragrafu zmocňovacího zákona, mohou býti upravovány nařízeními obyčejnými.

Doklady pro to nalézáme ve Sbírce zákonů a nařízení, ve které právě v poslední době nalézáme celkem 11 vyhlášek jednak vládních, jednak jednotlivých resortů, které svědčí o tom, že vláda při provádění zmocňovacího zákona byla skutečně v situaci, že bližší podrobnosti mimořádných nařízení musely býti řešeny cestou vyhlášek.

Sluší také doznati, že všechny ty tíživé poměry hospodářské, zahraniční i vnitřní se asi sotva změní do konce lhůty, která je vládou požadována, naopak zdá se nám, že tato mimořádnost potrvá déle než do 30. června; a již z toho důvodu je také požadavek lhůty řádně zdůvodněn.

Ústavně-právní výbor provedl změnu vládního návrhu ve čl. II tím způsobem, že tento článek nově formuloval. Vycházel při tom z přesvědčení, že článek II, i když intence vlády jest uznávána, musí býti formulován tak, aby byla vyloučena jakákoli pochybnost, že by cestou obyčejného vládního nařízení mohla býti řešena materie, která má býti vyhrazena pouze mimořádnému zmocnění.

V důsledku toho ústavně-právní výbor provedl novou formulaci, vypustiv i ustanovení, že by obyčejná vládní nařízení mohla býti vydávána po 30. červnu příštího roku, a vypustiv také větu o trestních sankcích. Konstatuji ovšem, že se touto novou formulací na podstatě věci, jak jest uvedena v důvodové zprávě, nic nemění, poněvadž obyčejná vládní nařízení mohou býti i podle nové formulace vydávána, ovšem s poukazem na čl. II tohoto vládního návrhu, který se má státi zákonem, a mohou býti vydávána také k 30. červnu příštího roku, a to proto, poněvadž tato lhůta se týká pouze mimořádných nařízení, kdežto obyčejná nařízení mohou býti vydávána, i když tam tato lhůta není.

Stejně tak vypuštění věty o trestní sankci na podstatě věci nic nemění, poněvadž ustanovení o trestní sankci mohou býti vložena do ustanovení o mimořádných nařízeních.

Takto jsem považoval za svou povinnost tlumočiti stanovisko ústavně-právního výboru a opakuji na základě jeho usnesení přání, aby poslanecká sněmovna přijala vládní návrh ve znění ústavně-právního výboru.

Připojuji pak k tomu i své přání osobní, aby vláda tohoto prodloužení mimořádné moci nařizovací také skutečně, a to pokud možno rychle, používala tak, aby zákon o mimořádné moci nařizovací nebyl ani strachem, ani formou, nýbrž prostředkem, aby naše hospodářské poměry pokud možno brzy byly vyrovnány. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti": pp. posl. dr Ravasz, dr Bacher, Kliment, Kubač, Hodinová-Spurná.

Dávám slovo prvnímu řečníku "proti", panu posl. dr Ravaszovi.

Posl. dr Ravasz: Slávna snemovňa! Máme predloženú osnovu zákona o predĺžení zmocňovacieho zákona, ktorou sa znova bude udeľovať vláde možnosť vládnuť a dávať nové nariadenia, do života štátu a občana hlboko sahajúce. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Tento návrh tak ako aj zákon, ktorý je podkladom tohoto zmocňovacieho zákona, je protiústavný, je protidemokratický. Keď sa pozreme na rad v poslednej dobe vydaných zákonov a posúdime ich aj z toho stanoviska, z ktorého stanoviska vláda tieto posudzovať nechce, tak musíme ustáliť, že tá demokracia u nás veľmi čudne vypadá, ak sa o tej demokracii už vôbec môže hovoriť.

Demokracia značí vôľu ľudu. V pravej demokracii, kde rozhoduje občan, kde z neho pochádza štátna moc, je parlament prinútený túto moc alebo časť tejto preniesť na niektoré orgány štátné, ako na pr. exekutívu sám prevádzať nemôže ani súdobníctvo, ale nikdy neprenáša a neprenesie svoju zákonodarnú moc na žiadny štátny orgán, tým menej nie na exekutívu alebo na koho iného. Toto je, by som povedal, značka pravej demokracie.

Zmocňovací zákon neguje práve v tejto najväčšej jakosti a vlastnosti štát, štát demokratický, lebo prenáša svoju zákonodarnú moc na štátnu exekutívu. V demokracii suverenita, moc pochádzajúca od občana, od jednotlivca, je rozdelená na mnohých štátnych funkcionárov, a tedy aj odpovednosť. Opak toho vidíme v monarchii. V demokracii táto štátna moc je alebo aspoň by mala byť decentralizovaná, rozšírená územne. Čo my ale vidíme v našej demokracii? Ideme zákonom obstrihávať tie nejelementárnejšie práva občana, voľbu obecných zastupiteľstiev, a ideme obstrihávať práva slobodnej voľby starostu.

Spinozza, veľký mysliteľ a obránca demokracie povedá: "V slobodnom demokratickom štáte každý občan si môže mysleť to, čo chce, a to, čo si myslí, môže voľne a slobodne povedať." Tlačová novela a zákon o zrušení politických práv však nenasvedčujú tomu, že by sa u nás táto prax takto prevádzala a že by sa tu voľne mohlo povedať či v tlači či slovom to, čo si občania myslia? Veď vážnych a zodpovedných politikov tohoto štátu práve to uvádza a musí uvádzať v zúfalosť, že stojíme nad troskami demokracie, tým sa oni ešte štátu vracajú, ale tej už niet. Tragika veci je v tom, že kým poslednými zákonami, tuná v parlamente v poslednom mesiaci vynášanými, pozvoľna uvádza sa diktatúra štátu navrch a musí sa hovoriť o demokracii a o jej obrane.

Vážení pánovia! Uvážme vlastne, kým je táto demokracia ohrozená? Kým, pýtam sa, slávna snemovňa? Táto demokracia je ohrozená vami. Nedovedli ste riadne hospodáriť, nedovedli ste demokraticky vládnuť a nevedeli ste národné prvky skoncentrovať vo vláde, na čo vás sem národ a prezident republiky poslal. Mali by ste sa rozpadnúť a ísť pred súdnu stolicu národa do volieb. To však nechcete, nuže zavádzate nový poriadok, aby sa nikto voľne a slobodne nemohol ohlásiť za práva vrstiev národa nášho a vášho. Proti komu sa robia tieto zákony? Proti Gajdovi, Stříbrnému, komunistom, Nemcom, veď nás je tuná niečo na 1/3 v parlamente a vás 2/3? Tak, vážení pánovia, čoho sa bojíte? Proti komu sa bránite?

My slovenská ľudová strana, ktorá je v opozícii, chceme konať štátotvornú prácu a toho doklady sme vždycky dávali. Ale pýtam sa, slávna vláda, slávna väčšina, či nás vy k tejto štátotvornej práci a v prospech štátu myslenej pripustíte? Naše návrhy od roku podávané v prospech štátu zamietate. Tak nesprávne chápať demokraciu, parlament a štátotvornú opozíciu, ako sa to u nás robí, nenajdeme ku pr. v iných demokraciách. Dľa vášho systému, ktorý teraz prizvukujete, existujú len dve veci: vláda, t. j. štát, opozícia, t. j. protidemokratičnosť, protištátnosť, - to sa nemôže vážne brať. Pýtam sa, vážená väčšina, čo bude vtedy, keď z vás niektorá strana vylúči sa z vlády? Vy už tým činom, že pojdete do opozície, zostanete už aj protištátnymi? Len si ráčte uvážiť, aké nebezpečné nauky politické to tu hlásate.

Vo štátnych, národných veciach, slávna snemovňa, nemôže existovať opozícia, ale viacej nemôže ani existovať strana, ani agrárna, ani demokratická, ani sociálna, ani ľudová, vo štátnych a národných veciach môže existovať len štátu verná národná väčšina, pozostávajúca z dobrých, poctivých Slovákov a Čechov. A túto štátotvornú vec sme my vždycky konali, k tomuto sme sa hlásili a povedám, že to konáme a chceme konať aj v budúcnosti.

Naša strana zásluhou niektorých vládnych Slovákov, ktorých po jednom, dvoch v každej českej strane najdeme, bola už nesčíslnekráť vyhlásená za štátotvornú, do vlády invitovaná, ale akonáhle naše opozičné ponímanie títo páni nevedia chápať, lebo im to nešlo po chuti, ihneď sme boli zase vyhlásení za vlastizradcov, za protištátnych. Po každom našom rečníkovi, hoci jeho reč by bola aj najúprimnejšie v prospech štátu myslená, je vždycky vyslaný jedon vládny Slovák, ktorý má toho opozičného Slováka hodne zostúdzať a síce osobne, politicky, musí ho vyhlásiť za nespoľahlivca, za maďarona, lebo krivdy opozičným rečníkom prednesené, to sú len smyšlienky, to sú len halucinácie, to je falzum, nezodpovedá pravde, ale na Slovensku je všetko dľa vládneho rečníka v poriadku.

Pánovia, je toto poctivé, bratské, čo vy s nami tuná v tomto ohľade robíte? To je tá najväčšia hanba pre slovenský národ, že nás jednoho Slováka s druhým Slovákom ubíjate, ba práve na posmech dovádzate. Takto hráme úlohu, my Slováci, menejcennú, zásluhou ovšem vašou. To sa tu, slávna snemovňa, nemá robiť. Veď predsa sme len bratia a predsa sme len Slaviani, i jeden i druhý. Prečo vy nám Česi na naše opozičné reči neodpovedáte, prečo na nás posielate vládnych Slovákov, krvných bratov, my sa s nimi predsa nemôžeme hádať, my sa s nimi nemôžeme biť, veď je to bratovražda, my sa s vami, poctiví Česi my sa s vami, opakujem, chceme dohodnúť a chceme slovenský problém riešiť tak, ako sa on rieši a vám aj nám aj štátu nepoškodí. My pri tej pokonávke ani nechceme do vlády vstúpiť, vážení pánovia, veď konečne všetky strany nemôžu byť vo vláde. Príde však, slávna snemovňa, čas aj na to, že nás vo vláde štát a národ bude potrebovať, a vtedy pre ten prospech štátu do tej vlády pojdeme, ale dobrovoľne a nenútení okolnosťami. My si najprv musíme sporné otázky, účty, statočne, čestne a bratsky jedon s druhým vyúčtovať a potom, keď to štát bude potrebovať, my ho s našou prítomnosťou vo vláde podporíme.

Žial posledné vyhlásenie pána ministerského predsedu nenasvedčuje ani v najmenšom, že by bola nejaká náchylnosť vo vláde spokojne a legálne riešiť slovenské otázky, ba naopak hlása toto prehlásenie bezohľadný boj proti nápravy sa domáhajúcim Slovákom. Veľmi čudné a nepravdivé veci sú, vážená snemovňa, v tomto prehlásení, ako by republika na Slovensko doplácala. Ale o tejto veci si prehovoríme inokedy. Ale to je čudné, slávna väčšina, že do tej istej strany, do tej istej vlády patriaci minister musel na verejnom shromaždení na Slovensku vyhlásiť, a takto oslabiť neprajný dojem prehlásenia pána ministerského predsedu, ako by to nezodpovedalo pravde, že by republika doplácala na Slovensko. Nás to veľmi rmúti, slávna snemovňa, že tá dobrá snaha v prospech štátu a tá dohoda, ktorú navrhujeme medzi Slovákmi a Čechmi, nie je porozumená a je odmietaná z najvyšších miest a neni vyslyšaná. Pánovia, my sme tu na to, aby sme hájili práva a slobodu slovenského národa, a tento parlament je tu na to ustanovený ústavou, toto je to fórum. Vaše počínanie voči nám však ako v parlamente, tak v politickom a verejnom živote postráda serióznosť. My si však z toho, idúce svojou správnou cestou za blaho tohoto štátu a slovenského národa, nemôžeme robiť ničoho, keďže vec už takto stojí, a hlásajúc samobytnosť slovenského národa snažíme sa legálnou cestou v rámci tejto republiky a v rámci zákonnom vydobyť politickú autonomiu.

No, ktorýsi štátnik starej monarchie, býv. ministerský predseda prehlásil: keby sme nemali opozíciu, tak si tú opozíciu musíme objednať (Posl. Kubač: Vás si objednali!), poneváč opozícia dodáva štátu a politike život. (Tak je!) Nuž a my sme opozícia štátotvorná a nejdeme (obrácen k posl. Kubačovi) rúcať ten štát ako vy. My sme opozícia štátotvorná, a čo je naším údelom? Naším údelom je posmech, zostudzenie a pomluva so strany niektorých strán. (Posl. Kubač: Oni vás tenkráte poslali do opozície o teraz si vás objednali, keď vás budú potrebovať na záchranu! - Místopředseda Stivín zvoní.) Prosím vás, vy nerozprávajte, lebo vy máte tendenciu verejne hlásanu protištátnu, tak sa s nami nedávajte do jednoho vreca.

Dr Meissner, terajší minister spravodlivosti, keď bol ešte v opozícii, raz tuná hovoril: Vážení pánovia, prosím viac citu a trpezlivosti voči nám, ktorí máme inú mienku ako vy. Dnes, žial, táto zásada, zdá sa, už neplatí a menovite na tých pánov, ktorí sa na tento výrok dr Meissnera tak mnohokráť odvolávali. Tážeme sa pánov: dá sa tuná v prospech štátu vážne naozaj bratsky v tomto parlamente úspešne pracovať, keď naše návrhy sa neprijímajú, i keby boly dobré a v prospech štátu podávané? Pánovia, sme na zlých cestách, veci veľké, slobody národa nášho a vášho sú v sádzke. Táto cesta, ktorú ste nastúpili zmocňovacím zákonom, zákonom obstrihujúcim slobodu tlače a slobodu slova, s matematickou istotou vede k diktatúre. Keď sa lavína dole svahom pohne, už sa nazpät nemôže vrátiť, ale rúti sa nezadržiteľne do prepasti, a vy, ktorí ste túto lavínu, záblesky tej diktatúry privodili a tú lavínu pohli, tiež nebudete vstave vrátiť ju nazpät. (Výkřiky komunistických poslanců: Ale vy se postavíte dole a vy ji zadržíte!) Na všetko človek odpovedať nemôže. Nás Slovákov sa veľmi bôlne dotýkajú udalosti tuná v parlamente, lebo kým tuná v zemiach historických, vážení bratia, máte veci a pomery ako hospodársky tak i politicky takmer vyrovnané, zatiaľ Slovensko ako hospodársky, tak finančne, politicky a sociálne cez 15 rokov systematicky zanedbávané, ztráca v parlamente jediné fórum, kde mohlo a môže svoje ponosy a žaloby prednášať. Keď nebudeme chodiť sem do parlamentu, kdeže budeme sťažnosti nášho ľudu, pred akým fórom budeme ich prednášať? Predsa len tuto, keď nás aj veľmi nepočúvali, keď nie živým slovom, aspoň písmom sa odpovední činitelia dozvedeli o biedach, trampotách a žiadostiach slovenského ľudu. Pýtam sa, slávna snemovňa, kde to budeme robiť od teraz? V novinách cenzúra funguje, my opozícia štátotvorná vlastne teraz už ani nemáme novín. Na shromaždeniach? Tieto nám nepovoľujú. Nemyslíte, pánovia, že týmito opatreniami neústavnými otvárate vratá dokorán prúdom nelegálnym a protištátnym? Nezvrhnú sa vaše snáď mnohoráz i dobre myslené opatrenia a nebudú mať výsledkov opačných u živlov náchylných k podzemnej a protištátnej práci? Caveant consules, ne quid detrimenti res publica capiat! Z našej štátotvornosti, z našej lásky k tomuto štátu a obavy oň vyplýva, že chceme a budeme našu demokraciu, náš štát hájiť až do posledného dechu voči nepriateľom z vonku, ale aj voči nepriateľom z vnútra. I teraz to činíme odmietaním tohoto zákona, lebo ho považujeme za protidemokratický. Budeme brániť celistvosť hraníc československého štátu a menovite Slovenska proti zahraničným útokom a budeme územnú nedotknuteľnosť brániť i proti útokom pochádzajúcim z radov vašich. O intengrite našej hranice chceme rozhodovať i my a nielen vy bez nás. (Tak je!) Prísaha vernosti štátu a trestné sankcie zákona na ochranu republiky nech neplatia len na nás, ale i na pánov Weinera a Peroutku a nech platia i na tých pánov politikov, ktorí v úkryte za týmito pány stoja. Títo páni znova rozvírili otázku revízie na Slovensku. Títo páni rozdávali znova územné časti zo Slovenska. Tak, pánovia, urobte si s nimi poriadok! Nesejte nespokojnosť do tej aj tak už hodne rozbúrenej politickej hladiny na Slovensku! My v mene národa slovenského jako štátotvornej polovičky tohoto štátu sa obraciame s dôverou a so žiadosťou na vás, poctivých Čechov: Urovnajte tieto politické nesváry a nespokojnosť! (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Stivín zvoní. - Posl. Hodinová-Spurná: Nemůžete mluvit za slovenský národ!) - Čo budeme vyprávať!

Urovnajte v prospech štátu samého, aby tá hladina nebola rozbúrená. Lebo vidíte, že sa ľudia, i naši poctiví národovci chytajú sa prostriedkov štátu škodlivých a pre seba a pre nich ničivých, a to je následkom nervózity, ktorá na hraniciach panuje, a nikto sa nestará o to, aby tam uspokojil, len samé kriminály a trestné paragrafy sa ukazujú, a to by nebolo treba, keby sa statoční, poctiví národovci Česi a Slováci dali dohromady a národu vec náležite vysvetlili. (Posl. Hodinová-Spurná: Co myslíte slovem "poctiví"?) Na vás nemyslím. (Veselost.)

Zákon naša strana neprijíma preto, lebo v ňom spatruje zárodok diktatúry a tak ohrozenie ústavy štátu a demokracie. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Bacher.

Posl. dr Bacher (německy): Slavná sněmovno! Pro demokrata jest to vždy neobyčejně těžké projevovati svůj souhlas se zákonem, jehož účelem jest více nebo méně vyloučiti lidové zastupitelství. Předložený nám prodloužený zmocňovací zákon slouží účelu, jemuž dříve ve starém Rakousku sloužila tak zvaná nouzová nařízení. Musíme uznati, že se zmocňovacího zákona za jeho dosavadního panování v zájmu pověsti demokracie jen šetrně užívalo. To bylo dobré, neboť, když se tolik mluví o ochraně demokracie, dlužno splniti i úkol udržeti demokratická zařízení tak silnými a mocnými, pokud jen možno, a to se neděje, když se parlament nějak zříká svého práva stále pracovati o zákonodárství a o kontrole správy. Bylo také docela správné, že se ústavně-právní výbor ve své včerejší schůzi postavil proti pokusu rozšířiti rozsah zmocňovacího zákona a tím i rozsah nařizovací moci vlády a že usiloval, aby nařizovací moc vlády, která jest v tomto zmocňovacím zákoně stanovena, udržel pouze v dosavadních mezích. Nicméně se musíme tázati, je-li tohoto zmocňovacího zákona vůbec zapotřebí. Domnívám se, že, dokud zasedá parlament, není takový zákon přímo nutný, a v posledním pololetí se také naprosto neprokázalo, že by dosavadní zmocňovací zákon byl nevyhnutelně a nezbytně nutný.

S otázkou rozšířené nařizovací moci vlády jest vždy zároveň spojena i otázka poměru zákonodárství ke správě. Jest zcela jasné, že se pro většinu zákonů musejí vydávati prováděcí nařízení v tom smyslu, že k provedení určitých podrobností musejí se úřadům vydávati pokyny. Tento parlament ovšem podle mého mínění nerozeznává s nutnou přesností mezí mezi zákonodárnou a vládní mocí. Proto se stává, že se do nařízení dostávají často ustanovení, která vlastně patří do zákona, takže zákonodárství parlamentu dopadá tak nebo aspoň ve velmi četných případech musí buditi dojem, že parlament jest poněkud pohodlný, aby do zákona pojal všechno, co nemá býti podrobeno nepřímému provádění vládou, úřady, nýbrž co již mělo býti upraveno přímo ve znění zákona. A tak se také stává, že prováděcí nařízení - abych mluvil zřetelně - opakují celé odstavce ze zákonů, k jejichž provedení jsou určena. Že se zákony někdy dělají i bez nutné prozíravosti, vysvítá, jak se mi zdá, zřetelně z posledního zákona o stranách. Tento zákon byl jistě vypracován velmi spěšně a nyní se ukazuje, že provedení zákona bude neobyčejně těžké, poněvadž se nepomyslilo vůbec na řadu následků, na které se mělo pomýšleti, a poněvadž se opomnělo učiniti zákon, když se již považoval za potřebný, dostatečně pružným.

Nechci se nyní tázati, jak dalece byl tento zákon nutný. Postavili jsme se na stanovisko, že demokracie musí míti prostředky, aby se chránila proti útokům zleva i zprava, a že zásadně nelze nic namítati proti tomu, když se sahá k prostředkům na ochranu demokracie. Ale ve zmíněném zákoně o rozpouštění stran, pánové, ukazuje se nyní na příklad toto: Jest velmi mnoho mužů, kteří se k některé straně připojují ze svého prostředí, z rozličných důvodů, neujasňujíce si dobře zásad strany, nezabývajíce se v podrobnostech programem strany, kteří přistupují ke straně prostě proto, aby patřili k nějakému společenství, které úhrnem projevuje jejich světový názor. A nyní se ukazuje, že novým zákonem o stranách zvláště venku v obcích má býti z příští spolupráce vyloučen značný počet mužů, a to na delší dobu, jen proto, že byl v zákoně pojem příslušnosti ke straně určen velmi široce. Jest velmi mnoho osvědčených spolupracovníků na úkolech obecní samosprávy, kteří se vlastně velmi málo starali o svou stranu, na jejíž listinách byli zapsáni. Bylo jim dosti lhostejné, co dělala strana sama, byli vedeni v listinách strany, celkem však jejich duše, jejich práce, pokud vedle svého zaměstnání znali nějaký okruh povinností, patřila obci jako okruhu lidí, k němuž cítili svou příslušnost. Konali dobrou práci, positivně a konkretně se nemohlo politicky proti nim nic uvésti a jen pro pouhý fakt, že 6 měsíců před vydáním tohoto zákona příslušeli k určité straně, jsou nyní vylučováni z plodné práce, z práce, kterou všechny ostatní strany uznávaly za prospěšnou. V zákoně bylo provedení úplně přenecháno vládě. Zákon jest takový, že se bez prováděcích nařízení vůbec nedá prováděti, a nyní se ukazují venku v obcích pro rozpuštění obou radikálních stran a důsledky s tím spojené neobyčejně velké těžkosti, takže se dnes ještě neví, jak budou tito pracovití a pilní lidé, kteří nikdy nepodnikli nic proti státu - naprosto se necítím povolán chrániti osoby, které se provinily proti státu, naopak - včas nahrazeni jinými lidmi, kteří by se chtěli zabývati všemi těmito úkoly v obcích a v podnicích k obcím připojených s úspěchem a s dobrou vůlí, aby vykonali to nejlepší.