Konečně státní podnik příbramský je nejlepším dokladem hospodářské politiky státních podniků. R. 1930 činila tam těžba stříbra 27.700 kg, která stoupla r. 1931 o 260 kg a r. 1932 dokonce o 1.700 kg a pro r. 1934 o dalších 1.000 kg, při stejném počtu dělníků, snižuje tento podnik položku mezd o 9.9%, avšak podíváme-li se na těžbu r. 1925 a na položku mezd a na těžbu r. 1934 a položku mezd, projevuje se nám položka mezd takto: r. 1925 při stejném počtu činila 18 mil. Kč a pro r. 1934 činí pouhých 10 mil. Kč, čili zde je o 45% snížena položka mezd a platů. Čím větší schodky, tím větší snižování mezd a platů. Schodek r. 1925 činil 1 mil. Kč, ale r. 1934 je 9 mil. Kč. Tak zvaná položka "Jiné vydání", to jest vnitřní výdaje, stoupá pro r. 1934 na položku 5,500.000 Kč, čili zde jsou umělé cifry, které docilují schodkové hospodářství. Nebudu uváděti, co jsem uvedl podrobně v rozpočtovém výboru, jakým způsobem byli okrádáni příbramští horníci tak zv. výplatními listinami, do nichž byli zapsáni zcela neznámí lidé. Předložil jsem tyto listiny v originále a doložil i příslušnými knížkami.

Konečně i podnik "Tabáková režie", který je nositelem peněz stále prázdné státní pokladně. Přes to, že položka "mzdy" letošního roku byla snížena o 14 mil. Kč, t. j. o 15%, pro r. 1934 počítá s dalším snížením o 5 mil. Kč, tedy mzdy budou sníženy o dalších 5%. Tedy dělníci tabákové režie mají znovu k očekávání snížení svých mezd přes to, že tento podnik jest jedním z nejaktivnějších podniků, neboť obchoduje se 400%.

Konečně daňová finanční politika ve státním rozpočtě pro r. 1934. Jen stručně vyjádřeno, je daňová politika prakticky vystižena v těchto cifrách: R. 1925 činily t. zv. přímé daně v celkovém příjmu státním 26%, r. 1934 však jen 19%, čili o 7% pokles. Naproti tomu nepřímé daně, které z celého příjmu činily 74% r. 1925, činí r. 1934 81%. Při tom však je třeba zdůrazniti, že předpis daní, vyjádřený těmito procenty, prakticky vzato není výslednicí, poněvadž jen za pět let, pětiletka odpisu přímých daní, znamená 2 miliardy Kč, které byly odepsány fabrikantům, velkostatkářům a finančnímu kapitálu. Naproti tomu však důchodová daň, sražená dělníkům s mezd a platů, je za pět let o 300 mil. Kč přeplacených, čili o 300 mil Kč bylo od dělníků více vybráno a dosud nevráceno. Toť výrazem daňové politiky: Na jedné straně soustavné snižování přímých daní pro třídu majetnou, na druhé straně soustavné zvyšování nepřímých daní, zatížení každého kousku chleba, při tom vydírání poslední koruny z kapes drobných poplatníků, soustavně se více bere od dělníků na dani důchodové z mezd a platů a přeplatky tyto se jim nevracejí. Toť politika daňová r. 1934, která zostřenou měrou má dolehnouti na pracující třídu.

Závěrem pak vyjádřím stanovisko klubu komunistických poslanců k rozpočtu tímto zásadním prohlášením:

Vstupujeme do páté zimy hladu a bídy širokých vrstev. A co činí vláda se sedmi soc. demokratickými a nár. socialistickými ministry? Mluví se o oživení výroby, ale počet nezaměstnaných je daleko větší než loni a stále stoupá. A v této hrozné době odebírají se desetitisícům neorganisovaných nezaměstnaných dělníků stravovací lístky a značná část organisovaných je zbavována podpor v nezaměstnání pod záminkou "nepotřebnosti" a tím, že se jejich třídní organisace zbavují práva na výplatu podpor. Situace proletářské mládeže je v kapitalistickém státě bezvýhlednou.

Mluví se o "snížení cen", ale ve skutečnosti se snižují jen i tak hladové mzdy a platy. Těžaři na Ostravsku žádají snížení mezd průměrně o 15% a podobný útok připravují uhlobaroni na Mostecku. Zemědělským dělníkům na Slovensku byly mzdy už sníženy, na mzdy textilních dělníků ve východních Čechách, dělníků pivovarských a ostatních odvětví jsou podnikány dalekosáhlé útoky. Při tom se hromadně propouští a vysazuje. Nemocenské pojištění a pojištění hornické má býti podstatně zhoršeno, ochrana nájemníků má býti podle úmyslu nepřátel pracující třídy dále odbourávána. Státním a veřejným zaměstnancům se snižují mzdy a platy i pense už po třetí. Desetitisíce železničářů bylo propuštěno, ale množství četníků, strážníků a poddůstojníků je nově přijímáno. Válečným poškozencům hrozí zkrácení invalidní renty a tisícům vyřazení z nároku na rentu vůbec.

Mluví se o "kontrole kartelů", ale ve skutečnosti srůstají kapitalistické kartely stále úžeji se státním aparátem. Drobní zemědělci a živnostníci úpí pod vyssáváním se strany kartelů, lichvářského bankovního kapitálu a velkostatkářů. Desetitisíce z nich už ztratili existence, ostatní se topí v dluzích a nesnesitelných daních.

Mluví se o "produktivních investicích", ale ve skutečnosti jsou to tučné obchody pro kapitalisty. Mluví se o vývozní politice, ale za tím heslem skrývají se stamilionové subvence kapitalistům, bankám. Dohodou průmyslu se zemědělstvím se míní dohoda mezi průmyslovým kapitálem a velkoagrárníky na účet dělníků, malorolníků a maloživnostníků. Požadavek uvolnění peněžního trhu a úvěru znamená ve skutečnosti inflaci.

A heslo obrany demokracie není ve skutečnosti ničím jiným než heslem provádění fašistické diktatury, která v Československé republice je prováděna touto vládou a jejíž hlavní opory jsou strany soc. demokratická a nár. socialistická.

Je zakázán komunistický tisk. Řada proletářských organisací byla již rozpuštěna. Rudé odbory mají býti zbaveny gentského systému, podrobeny vládním komisařům nebo vůbec rozpuštěny.

Vyhrožuje se nám rozpuštěním komunistické strany. To ovšem není jen věcí revolučních dělníků, nýbrž je to věcí celé pracující třídy, všeho pracujícího lidu, kterému se berou jeho politická práva, jeho třídní organisace, které jediné hájí jeho zájmy a bojují za lepší jeho budoucnost. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Komunistická strana a rudé odbory nedají se ovšem ani uplatňováním fašistické diktatury odvrátiti od svých cílů. Přes všechno pronásledování budou důsledně bojovati za zájmy proletariátu a tento se za ně postaví. Učiní tak u vědomí, že tím brání svůj chléb, svoji existenci, že tím připravuje svoje osvobození z kapitalistického řádu. Vyzýváme pracující vrstvy měst i venkova, aby v závodech, místech a organisacích volily delegáty na velké, protifašistické konference. Vyzýváme je k hromadným demonstracím a politickým stávkám. Proletariát si musí uvědomiti, že vše, co kapitalisté nyní podnikají, je výrazem strachu před koncem jejich panství a že je úkolem dělnické třídy tento konec urychliti a pod vedením komunistické strany v jednotné frontě nastoupiti přes boje o chléb, práci a politická práva k rozhodujícím zápasům o moc.

A proto voláme: Pryč s útoky na podpory nezaměstnaných! Podporu všem nezaměstnaným na účet kapitalistů a státu! Pryč s útokem na mzdy a platy dělníků, soukromých a veřejných zaměstnanců, nikoli snížení, ale zvýšení mezd. Ani muže ze závodu! Sedmihodinovou pracovní dobu s plným vyrovnáním mezd! Žádné zhoršení, nýbrž zlepšení nemoc. pojištění, pojištění hornického a ochrany nájemníků! Zastavení exekucí u drobných rolníků a živnostníků, zrušení jejich daní a zvýšení daní u velkokapitalistů, bank a velkostatkářů! Ruce pryč od komunistické strany, od rudých odborů a celého revolučního proletářského hnutí! Všechna práva politická pracujícím lidem měst i venkova! Pryč s militarismem, zbrojením a přípravami imperialistické války! Pryč s národnostním útlakem, za plnou svobodu všech národů, za mezinárodní solidaritu proletariátu! Pryč s fašistickou diktaturou, ať žije diktatura proletariátu! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Rosche.

Posl. dr Rosche (německy): Pánové! Říkáme-li, že demokracie jest diskuse a při tom stojíme před omezením řečnické lhůty při projednávání rozpočtu, pak není ovšem možno zaujmouti k předmětu a k velkým problémům stanovisko tak, abychom je vyčerpali. Musíme přestati pouze na tom, že mluvíme v politických aforismech a jen tu a tam se věcí letmo dotkneme.

Žijeme v dějinném období, byť i velkém, přece však nadmíru smutném, které jest charakterisováno největší hospodářskou nouzí. Tato doba revolucionuje svou nouzí lidského ducha a lidské myšlenky na poli politickém a hospodářském, snažíc se věci zlepšiti. Na druhé straně pak vidíme, že masy přes veliké trýznění nechávají události valiti přes sebe v klidu, rozvaze, ba přímo v důstojnosti. Nemá ceny mluviti o příčině a následcích krise a jejích zjevů, poněvadž vše bylo probadáno a tisíckrát prodiskutováno. Nekonečně deprimující jest okolnost, že stojíme proti krisi se svými opatřeními, která mají přivoditi nápravu, úplně bezmocně. Konstatujeme, že žádný politický systém, ani žádná hospodářsko-politická soustava, ani žádný problém, jako měna, nemá rozhodujícího vlivu na utváření věcí a že stojíme vlastně před silou hospodářských přírodních zákonů, že se hospodářství se svými zákony nedá ohnouti ani zlomiti a že nemůže býti zmateno ani politikou, ani ničím jiným. Dnes jest jisto, že proti dřívějším dobám dospělo se již tam, že vedle politiky jest porozumění také pro hospodářství a hospodářskou politiku a že se chápou spojitosti, že dnes se již ví, že to nikdo nemůže udělati sám a že žádná válka nemůže přinésti vysvobození z těchto věcí, nýbrž že jen uspokojení národů a států, usměrnění souhlasících zájmových jednot může nás vyvésti ze zmatků. Proto jde o to podporovati spolupráci jednotlivcovu, států a národů o společném rekonstrukčním díle, která nás má přivésti opět k šťastnějším dobám. Tu musíme se probojovati k poznání, že nyní musí zůstati stranou a ustoupiti do pozadí vše, co nás rozlučuje, neboť dnes jde o nejprostší životní práva lidu, o práci a chléb. Stojí-li hnací kolečka hospodářství, pak teprve vidíme, jak důležité jest hospodářství pro celý státně-politický a finančně-politický rámec státu.

Úpadek hospodářství projevuje se ovšem také v rozpočtu. Rozpočet na r. 1934 jest označován za pomník demokratické discipliny a práci demokracie. Rozumí-li vládní většina demokracií v tomto státě výbor úsporné a kontrolní komise, pak má pravdu. Ale rozumíme-li demokracií v její nejvyšší instituci parlament, nemá pravdu, poněvadž vyřazuje oposici v její vůli pracovati konstruktivně o rozpočtu. Chceme-li to říci upřímně, stojíme v podstatě před diktaturou kolegia. Není to útěchou pro oposici, že velká část vládních poslanců nemá do toho také co mluviti a nic neví. Tím, že celá velká práce jest soustředěna na několik málo lidí, dospěli jsme tak daleko, že velká část poslanců a senátorů jest postradatelná, není jich třeba a jdou jen tak sebou a jsou demokratickou okrasou. U nás se velmi mnoho mluví o demokracii, ve skutečnosti však velká, široká masa lidu až k nejvyšším předákům ve vedení, pokud se neúčastní této diktatury kolegia, je odsouzena k politické bezmocnosti. Při letošní rozpočtové rozpravě dal jsem si práci a studoval jsem prohlášení z r. 1927. Pročítáme-li tato prohlášení, vidíme, že jest v nich uloženo nesmírné množství optimismu. V těchto prohlášeních je toho tolik nalháno, tolik naslibováno, aniž to bylo splněno. Věci vytvářely se docela jinak, než jak byly líčeny v těchto prohlášeních.

Proti tomu vítáme naprosto střízlivý výklad pana ministra Trapla, který skutečně posuzuje věci úplně klidně, situaci hodnotí střízlivě a s tím můžeme souhlasiti, pokud jde o rovnováhu rozpočtu. Nechce zaváděti žádné nové daně, stojí na základě soukromého hospodářství, že se nesmí vydávati více, nežli se přijme - dříve to bylo obráceně - uznává dnes důležitost vývozu, těžkosti, překážky, spojené s úsilím o soběstačnost a uznává, jak jest nutné rozšířiti úvěr pro hospodářství. Z toho ovšem vyplývá pro ministra financí ohromné množství úkolů: stanovisko k měně, rozšíření úvěru, vyřízení daňových nedoplatků, použití produktivní péče o nezaměstnané, odstranění schodku v podnicích, zavedení pořádku ve finančním hospodářství samosprávných sborů. To jsou tak velké a závažné otázky, že vedle nich úplně mizí materielní čísla rozpočtu. Celý rozpočet bude úplně nesprávný, nebudeme-li si na druhé straně všímati celkové situace, problému a nutnosti přizpůsobiti se době.

A tu, pánové, opakuji náš návrh na založení ústředí pro fondy, ústředí pro záruku a ručení, ústředí pro subvence, dopravu a dodávky, ústředí pro sanaci, návrh na založení ústřední správy budov. Uvádím to v této souvislosti proto, poněvadž centralisací právě těchto oborů častokráte bychom vyřadili dvojí kolej a mohlo by dojíti k úspornosti a tím k racionalisaci v celé státní a veřejné správě. Bude vás přece zajímati, zvíte-li, že částka záruk převzatých státem do konce r. 1932 činí již 9.8 miliard a že majetek fondů musí se odhadnouti přibližně na 1 miliardu až 1.3 miliardy.

Pan předseda vlády Malypetr, dr Beneš a ministr Trapl nazývají rozpočet na r. 1934 posledním deflačním rozpočtem. Kolega Remeš jest jiného mínění. Já se bezpodmínečně připojuji k mínění Remešovu. Upřímné slovo k této sněmovně: Kdo mluví o posledním deflačním rozpočtu a zároveň o stabilisaci měny a o snížení cen zboží, nutného k životu, musí si mysliti, že jsme politické děti, máme-li předpokládati, že tyto pojmy lze vzájemně sloučiti. Nedají se sloučiti. Chce-li dnes někdo snížiti cenu výrobků nutných k životu, může buď snížiti mzdy nebo materiál, musí míti na mysli sociální břemena, daně a tarify. Předchází-li dnes stát nikoliv nejlepším příkladem, jestliže stát přes velké zatížení a přes úsilí snížiti ceny, zůstává státi na téže míře veřejného zatížení, dosahují-li tarify této výše, pak jest to nemožné a pak samo sebou padá myšlenka posledního deflačního rozpočtu. S tím souvisí otázka stability koruny. Buďto jedno nebo druhé. Chcete-li korunu držeti, musíte ve skutečnosti přivoditi stav hospodářských číslic, jaký byl r. 1922 až 1923, kdy byla koruna stabilisována. Jestliže to neuděláte, nemůžete mluviti o stabilitě koruny. Uděláte-li to, padá teorie posledního deflačního rozpočtu, poněvadž v tomto případě musíte nezbytně dojíti k dalšímu snížení veřejného zatížení a rozpočtu. To jsou otřepané pravdy a bylo by demagogií, kdybychom tyto pravdy neuznávali a podle nich nejednali. Ale jedno s druhým nejde.

Rozpočet dělí se na čtyři části. Ve veřejné správě je předimensován, pokud jde o podniky, je nevýnosný a v oboru finančního hospodářství samosprávných sborů znamená zkázu. Náklad na veřejnou správu jest příliš vysoký, činí 19.2 miliard Kč. Připočteme-li k tomu potřebu pro samosprávné sbory, třeba přičísti ještě nejméně 7 až 8 miliard, to dává dohromady 27 miliard Výdaje státní správy činí pro poplatníky 9.7 miliard, z nákladu na veřejnou správu a státní podniky v částce 14·9 miliard, činí osobní výdaje 7.2 miliard. Tu se domnívám, že musím plným právem připomenouti celému úřednickému aparátu ve veřejné správě, ve státě, zemi, okrese a obcích, že předpokladem životní úrovně úřednictva jest zdravé hospodářství, které jest s to trvale opatřovati potřebné peníze na osobní výdaje. Není-li tomu tak, musí se nezbytně sáhnouti na kořen, na základ veškerého úřednictva a veřejné správy.

Rovnováha v rozpočtu jest pochybná. Rozpočet na r. 1934 jest aktivní 1.1 milionem. To samo o sobě nejsou žádné peníze. To jsou libovolná čísla. Mohl by býti také aktivní nebo pasivní třemi nebo pěti miliony, to nemá významu. Rozpočet na r. 1934 byl by aktivní a pravdivý, kdyby mohl končiti přebytkem 1 1/2 až 2 miliardy. Pak by se mohlo říci, že tento rozpočet se přibližně blíží výsledku závěrečného účtu. V letech 1931 až 1933 končili jsme proti číslům rozpočtu schodkem hodně přes 4 miliardy. Jak se to uhradí? Každý rozpočet začíná nulou. Ale každý obchodnický účet přejímá saldo. Náš rozpočet začíná vždy nulou. Proto musí celý schodek býti vyřízen jiným způsobem. Dostáváme se na cestu úvěrových operací. Jak dlouho můžeme pokračovati v těchto úvěrových operacích? Jest velice zajímavé, dá-li si člověk práci a porovná, co již spotřebovala Československá republika od svého vzniku. Mám před sebou statistiku rozpočtů, a to vydání a příjmů a vydání a příjmů závěrečných účtů od počátku. Tu jest velice zajímavé, zjistíme-li, že Československo od r. 1919 do r. 1933 vydalo částku 282 miliardy a přijalo 256 miliard; to jest rozpočet výdajů a příjmů podle rozpočtů, a to znamená, že výdaje přesahují příjmy o 26 miliard. Podle závěrečných účtů docházíme k vydáním 290 miliard proti příjmu 271 miliard, z toho vyplývá větší vydání o 19 miliard. Snad nebudete moci tak rychle porovnávati čísla, jak jsem vám je uvedl, rád se vám dávám k disposici, ale shledáte, že jsme v podstatě hospodařili s pasivními závěrečnými účty a rozpočty, poněvadž dnes máme v závěrečných účtech schodek 18 miliard. Připočtu-li k těmto 290 miliardám výdajů podle závěrečných účtů 100 miliard spotřebovaných samosprávnými sbory, máme před sebou asi 400 miliard výdajů, kteroužto částku výdajů opatřilo obyvatelstvo v těchto 15 letech. Tu musím prohlásiti, že v této bubnové palbě tlaku na hospodářství, zemědělství, obchod, živnosti, průmysl a v nich zaměstnané zaměstnance, bylo hospodářství výdajem 400 miliard přivedeno až k vykrvácení a že se dnes hospodářství musí nezbytně octnouti před zhroucením, že hospodářství bylo vyssáto, že reservy hospodářství byly vyčerpány, poněvadž již v letech 1922, 1923, kdy pro stabilisaci koruny byla již rozhodující doba ke změně, tato doba nebyla rozpoznána a nenastoupila se jiná cesta. Na základě klamné konjunktury hospodařilo se dále a dnes stojíme před politickou, hospodářsko-politickou a finančně-politickou kocovinou, dnes, kdy jest těžko vysvětliti člověku, že veškerá ta finančně-politická rekonstrukční práce o rozpočtu a závěrečném účtu byla nesprávná.

Čísla rozpočtu jsou úplně lhostejná. Důležité jest pochopení situace a problémů a k tomu patří velká politická koncepce a velká politická linie. Dnes stojíme před troskami hospodářství. Nezapomeňte následků války, roztržení velkého, jednotného hospodářského území. Ale bylo pro nás neštěstím, že jsme konjunkturu poválečné doby posuzovali nesprávně. Konjunkturu po válce pokládali jsme za konjunkturu pravidelnou a na této konjunktuře jsme stavěli, investovali a předimensovali celý hospodářský aparát a poté se ukázalo, že tato konjunktura byla přece jen klamná, způsobená okamžitou větší potřebou nejnutnějšího zboží k tomu přišla racionalisace, následky politiky a také veliké zchudnutí Evropy. Nesmíme se přece zavírati myšlence, že válkou a dobou po válce a poměry v celé Evropě obyvatelstvo velice zchudlo a tím se zeslabila spotřební síla. Ale největší neštěstí bylo, že r. 1922/23, v době, kdy byla stabilisována koruna na 15, nebyla učiněna tabula rasa a neřeklo se: koruna dosáhla trojnásobné hodnoty, dluhy jsou třikráte větší, tím však také pohledávky věřitelů mají trojnásobnou cenu, rozpočty jsou nesprávné, musíme je snížiti a vše převésti na správnou míru. Od této chvíle počíná v československé finanční politice velký omyl, že se dále pracovalo s nesprávnými hospodářskými číslicemi a počínaje od této chvíle začíná se také neupřímnost vůči veškerému úřednictvu. Úřednictvo jest utěšováno nesprávnými hospodářskými číslicemi a neřekne se upřímně a otevřeně, že se r. 1922/1923 poměry tak změnily, že by se byl musil sestaviti jiný rozpočet. Vezmete-li do rukou závěrečné účty, a to výdaje za r. 1922/1923 a následující, drželi jsme rozpočty přes změnu měny průměrně na částce 21 miliard beze změny, ať to bylo před stabilisací nebo po ní, výdaje zůstaly průměrně na téže výši. V tom tkví základní chyba finančně-politické správy v Československu, chyba, která se snad nedá již nikdy napraviti. Ale to vše vám přece říká, že se s hospodářstvím nesmí jen tak experimentovati, že hospodářství takovéto věci nesnese, a tu bych prohlásil, že konec konců žádná doba nevyžaduje tak jako nynější, aby lidé přišli k rozumu. Všichni křičí: Státe, státe, pomoz, státe, dej! A kdo je to stát? Stát, to jsme přece my sami, opatřující peníze. Jsou poplatníci stát?. Což se nestává ve většině případů, že ten, kdo požaduje, týmž dechem odpírá? Což se nestává, že právě ten, kdo chce dostati subvenci, chce přesunouti zatížení na někoho jiného? Proto prohlašuji: musíme vybřednouti ze subvenčního systému, poněvadž to tímto způsobem nelze již snésti.

Otázky jsou dnes tak závažného druhu, že není možno, abychom zaujali k věcem stanovisko v aforismech nebo v úryvkových myšlenkách. Ale nejdůležitějším problémem zůstává: jak zdoláme krisi? Tu bez spolupráce lidí, národů a států není východiska. Rozvažte jen, že dnes světový obchod klesl z 862 miliard v r. 1929 na 240 miliard, že československý vývoz v téže době klesl o 16 miliard. Politika jest osudem hospodářství. Hospodářský zdar to říkám zvláště Čechům, jest první podmínkou nezávislosti, svobody a síly národa a státu a jeho obyvatelstva, vše ostatní vede v závislost, k revoluci, válce a zničení. Domnívám se, že mohu na to navázati a prohlásiti: Pan ministr dr Beneš, pan ministr dr Trapl a pan ministerský předseda Malypetr začínají dnes již chápati, že předpokladem všeho, i dělání politiky, jest hospodářský zdar. A jestliže dnes při největším sobectví po stránce národní nedojdete k poznání, že nejprvnější věcí jest zdárný vývoj hospodářství, pak sami saháte na životní nerv svého státu, pak nepomůže žádný Pán Bůh, pak na druhé straně úroveň obyvatelstva za všech okolností klesne na takový stupeň, který se naprosto neshoduje s vaším přáním, s vaším politickým významem.

V politice, v hospodářské politice, ale také v stranické politice není nic nového, nic, co by již nebylo bývalo řečeno. Vše již bylo řečeno. Ale v životě to jest již tak, že bylo-li něco řečeno jiným člověkem, v jiných dobách, je to něco jiného. Ale ve skutečnosti se můžeme dovolávati toho, že jsme na tyto věci již upozornili, a tu se mohu dovolati jako svědků kolegů s vládní strany, kteří se mnou tenkráte seděli při různých rozpočtových pracích pohromadě, zda jsme již tenkráte, r. 1927 a později nemluvili o všech problémech, o nichž dnes pojednáváme. Pane kolego Remeši, co jsme mluvili o měně, o otázce úvěru, úroků a cen a o mnohých jiných, jen s tím rozdílem, že tenkráte byli bychom mohli mnoho napraviti a že jsme se od té doby dostali do situace, z níž není dnes žádného východiska. Jest dnes velmi důležitým úkolem, abychom přispěli k uklidnění. Musíme uznati, že politickým antipatiím a možnostem otravování bylo v minulosti dáno dostatečně místa a že by to nebylo pochopením doby, kdybychom s těmito věcmi neskoncovali, poněvadž to konec konců sahá na životní nerv vlastního státu. Máme zákon na ochranu republiky. Paragrafů tohoto zákona se užívá vydatně, jde se až do nejmenších vesniček a hnízd, až k nejmenšímu studentovi a jedná se podle zákona na ochranu republiky. My bychom však nutněji potřebovali zákona na ochranu hospodářství. Obdobný zákon na ochranu hospodářství přinesl by velké požehnání. Tolik slyšíme o odzbrojení. My však potřebujeme hospodářského odzbrojení, které záleží v osvobození hospodářství od těžkých brzd, od tlaku veřejného zatížení, od překážek devisového hospodářství, od dovozních a vývozních potíží, od kompensací, kontingentace atd. Dnes nám nezbývá nic jiného při mentalitě obyvatelstva, které dnes patří do budoucnosti zastrašeno, plno úzkosti, s velikou starostí, než sebrati poslední zbytky odvahy a naděje a mravně působiti na obyvatelstvo, aby vytrvalo, abychom překonali poměry. Dosud zásahy zákonodárství a správy do zemědělské a průmyslové výroby, do obchodu a živností působily vždy jen rušivě, místo aby ochránily jejich existenci, ohrozily ji až ke zničení. Musíme nazpět ke skutečnosti v zákonodárství, v nařizování, ve správě a v praktické politice. Hospodářská rozervanost Evropy hrozí, že hospodářská krise stane se věčným zjevem. V Evropě jest hospodářská činnost donucena pracovati v úzkých hranicích národních států. Potřebujeme vybudování velkého hospodářského území, a tu bohužel selhává Společnost národů se svými mezinárodními konferencemi. Domnívám se, že jsme došli k poznání, že nemůžeme čekati na mezinárodní řešení, na řešení ve světovém hospodářství, že musíme sami prováděti pomocné akce uvnitř, a to v oboru obchodní politiky upevňováním nebo uzavíráním příznivějších bilaterálních obchodních smluv. Tím jsem dospěl ke kapitole Malá dohoda, o které později ještě promluvím několik slov, o poměrech mezi zemědělstvím a průmyslem.

Bylo by důležité, abychom konečně jednou uznali Rusko. Zde rovněž volám sněmovnu za svědka, že jsme již před mnoha lety žádali, aby Československo uznalo Rusko. Avšak páni národní demokraté vždy tomu bránili. Byli by si naprosto nezadali, naopak, byli by bývali mohli udělati leckterý příznivý obchod pro naše hospodářství se sovětským Ruskem. Nesmí se přece zaměňovati hospodářské sblížení s některou zemí s politickými událostmi nebo konstelací. Nesmíme přehlédnouti, že Československo mělo 10 let aktivní platební bilanci a že od r. 1932 je pasivní. Československá platební bilance závisí především na bilanci obchodní. Tu máme pokles zahraničního obchodu, cizineckého ruchu, zmenšení transitní dopravy atd.

Těším se, že zde vidím pana ministra Hodžu, poněvadž chci použíti této příležitosti a pronésti několik slov o poměru mezi zemědělstvím a průmyslem. Při vysokém stupni nezaměstnanosti v Československu musíme učiniti dva kroky. Především nás nic nestojí a vedly by k velké úlevě na trhu nezaměstnaných. Již v rozpočtovém výboru jsem tvrdil, že za normálních dobrých časů měli jsme útěk z venkova, neboť velké složky zemědělského obyvatelstva přicházely z venkova do města, a to do obchodu, živností a průmyslu. Dnes bychom měli vlastně míti útěk z města, poněvadž zemědělství nevykazuje téměř žádných nezaměstnaných. Na druhé straně máme statisíce nezaměstnaných v průmyslu, a tu prohlašuji, kdybychom dostali onu část nezaměstnaných, která pochází z rolnického obyvatelstva, opět ven na venkov a kdyby tato část byla s to vydělati si v otcovském domě aspoň chléb a kdyby zároveň na venkově po určitou dobu nechali stroje ve stodolách a posílali na pole opět lidi, došlo by k velkému ulehčení na trhu nezaměstnaných. (Posl. dr Goldstein (německy]: Jak se to má provésti?) Pane kolego Goldsteine, to je prostá věc. Moje řečnická doba jest omezena, ale jsem ochoten poučiti vás o problému péče o nezaměstnané, jsem také velmi rád ochoten, kdybyste mi opatřil přiměřenou řečnickou dobu, mluviti o tom obšírně zde ve sněmovně. My jsme velice předešli skutečné poměry vynálezy a v racionalisaci. Tam, kde dříve bylo sta lidí, dnes jsou jeden až dva traktory a ty obstarávají veškerou práci pro ony držitele. Úplně týž problém jest také v průmyslu. Také zde, aspoň po určitou dobu, měly by se nejmodernější stroje nechati státi, aby se nadále nevyřazovala lidská pracovní síla. To musíme dělati tak dlouho, dokud se nezmění poměry na velkém mezinárodním trhu. Dospěl-li jsem právě ke kapitole zemědělství a průmyslu, rád bych řekl, že se domnívám, že pan ministr Hodža a pan ministr Beneš jsou jaksi v rozporu. Domnívám se, že pan ministr Hodža má zcela určitě pravdu, tvrdí-li, že Československo není s to, aby přebíralo přebytky agrárních výrobků z Jugoslavie a Rumunska a že vlastně v tomto směru měla by vypomoci západní Evropa. Tu musíme však také míti smlouvy s jinými. Ale stojíme-li v rámci Malé dohody, musíme nyní s těmito poměry počítati, a tu má pan ministr Hodža pravdu, žádá-li, že nejprve musí býti udělán pořádek v zemi mezi průmyslem a zemědělstvím. Zemědělství i průmyslu, oběma dohromady daří se špatně, to musíme uznati. Ale musíme také uznati, že zemědělství samo mělo by největší škodu ze zničení průmyslu. Prakticky jsem to vždy říkal takto: Vy rolníci rozumíte jedné věci: zajde-li jeden průmyslový podnik, musí 20 rolníků převzíti daňová břemena tohoto průmyslového podniku. S čistě sobeckého stanoviska měli by dnes vlastně agrárníci míti největší zájem na udržení průmyslu, poněvadž to umožňuje ulehčení agrárníkům od veřejných dávek. Jsem ochoten rozpočísti s vámi oněch 400 miliard výdajů, o nichž jsem mluvil - jsou to výdaje na základě závěrečných účtů, vydané státem, obcemi, okresy a zeměmi od r. 1919 - a pak uděláme účet, co na to zaplatil průmysl, obchod, živnosti a co zemědělství. Tu uhlídáte, že obchod, průmysl a živnosti přispěly na tuto potřebu poměrně více, a proto vám dávám dobrou radu: Dělejte vše možné, abyste udrželi průmysl, poněvadž, zajde-li průmysl, musili byste převzíti břemena a kdybyste je nemohli převzíti, klesnete sami na úroveň, která vám všem nebude sympatická, pak nebudete ani s to zachovati si svůj politický význam.