Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Zierhut, Roudnický, Stivín, Špatný, Taub.

Zapisovatelé: Marek, Pik.

178 poslanců podle presenční listiny.

Členové a zástupci vlády: ministři dr Dérer, dr Meissner; za ministerstvo spravedlnosti soudní rada dr Loula.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi ve 3 hod. 18 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní a zítřejší den posl. Polívkovi, Wokurkovi, dr Jabloniczkymu; do 30. tohoto měsíce posl. Vančovi, Špačkovi.

Za platné podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečné omluvy posl. Malého a Špačka na včerejší den.

Posl. Wokurek oznámil zároveň s klubem poslanců "Vereinigter parlamentarischer Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft", že stal se hospitantem tohoto klubu.

Do výboru imunitního vyslal klub poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské posl. Al. Beneše za posl. Kejmara; klub poslanců čsl. strany lidové posl. dr Daňka za posl. Navrátila.

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců komunistické strany Československa posl. Procházku za posl. Zápotockého; klub poslanců "Vereinigter parlam. Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft" posl. dr Rosche za posl. dr Bachera.

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců čsl. strany nár. socialistické posl. Lance za posl. Pechmannovou; klub poslanců komunistické strany Československa posl. Procházku za posl. Zápotockého.

Do výboru techn.-dopravního vyslal klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Chalupníka za posl. Kučeru.

Do výboru zemědělského vyslal klub poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské posl. Olivu za posl. Hýbnera; klub poslancov slovenskej ľudovej strany posl. dr Gažíka za posl. Danihela.

počátkem schůze:

Zprávy tisky 2679, 2680, 2691, 2693.

Odpovědi tisk 2670 (I až X).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu schůze.

Nebude-li námitek, budeme projednávati nejprve odst. 2 pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Přistoupíme tudíž k projednávání druhého odstavce pořadu, jímž jest:

2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 2646) zákona, kterým se mění a doplňují zákon na ochranu republiky a zákony tiskové (tisk 2686).

Zpravodajem jest p. posl. Richter. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Richter: Slavná sněmovno!

Osnova zákony, kterým se doplňují předpisy zákona na ochranu republiky a doplňuje, event. mění zákon o tisku, který byl usnesen ústavně minulého roku, byla předmětem kritik naší veřejnosti, zejména také v tisku. Byla kritisována a odmítána hlavně proto, že prý ohrožuje svobodu tisku, jeho funkci zpravodajskou a kritickou, která prý je zákonem znemožněna. Osnova byla proto nazývána i protidemokratickou.

V ústavně-právním výboru hájil tuto vládní osnovu předseda vlády Malypetr a ministr spravedlnosti dr Dérer. Na jejich vývody, které byly publikovány v tisku, mohu poukázati, a také prohlašuji jménem ústavně-právního výboru, že tento výbor nebyl veden žádnými pohnutkami protidemokratickými, žádnými pohnutkami namířenými proti tisku z jakýchkoliv důvodů, nýbrž jedině snahou dáti státu možnost obrany proti útokům na stát a na demokracii a povznést úroveň tisku po stránce jeho objektivnosti a slušnosti.

Je faktem, že největší část norem, jež osnova obsahuje, jak v části doplňující a novelisující zákon na ochranu republiky, tak také v druhé části, která se dotýká loňské novely zákona o tisku, umožňuje proti němu ostřejší zásahy a ukládá mu nové povinnosti rázu positivního i negativního. Jsou to především předpisy, které prodlužují pro případ určitě kvalifikované recidivy jak dobu zastavení, tak urychlení řízení trestního.

V ustanoveních k zákonu tiskovému jsou to předpisy umožňující daleko, řekl bych, vydatnější než dosud administrativní zásah do rozšiřování tiskopisů, jsou to předpisy o nuceném uveřejňování projevů ústavních činitelů, dále předpisy o tiskové opravě těchto činitelů, konečně ustanovení omezující činnost informační a kritickou z důvodu důvěrnosti resp. tajnosti jednání a spisů - je to známý § 18 a) - a potom předpisy omezující zevní výpravu zpráv z běžného života a insercí rázu erotického.

Je otázka, jak k těmto normovaným zásahům do svobody tisku se zachovat. Musíme především podle mého soudu zkoumati, jakými důvody tyto zásahy jsou vyvolány a proti jakému tisku směřují. I pro posouzení tisku, zejména periodického, musíme míti určitá hlediska a určité hodnocení.

Hledisko osnovy možno zásadně a stručně vyjádřit takto: Obsah tiskovin a tiskopisů a jejich vliv na veřejnost se tu posuzuje podle jejich poměru ke státu a státní myšlence, k demokraticko-republikánské formě státu a k demokratickému pořádku, ke zpravodajské objektivitě a ke slušnosti nebo mravnosti. Pokud se tisk svým obsahem pohybuje v těchto mezích - a jsou to podle mého soudu meze dosti široké - nelze podle osnovy mluviti o nějakém sešněrování svobody tiskové. Ocitá-li se však tisk v některém z uvedených bodů mimo tuto demarkační čáru, pak ovšem přiznávám, že předpisy v osnově obsažené jej mohou postihnouti, a to mnohem důrazněji než dosud. V tomto smyslu je osnova doplněním serie loňských zákonů, které jsme nazvali zákony na ochranu demokracie.

Myslím, že je dnes jasno, že demokracie se musí brániti, jako se musí brániti každá dobrá věc, i pravda. Je-li toho třeba, nutno připustiti obranu i regulací tiskové svobody, dovoluje-li si tisk útoky proti demokracii a všemu, co s ní souvisí. První je demokracie a potom přijde svoboda tisku. Tam, kde se demokracie nedovedla udržeti, vzaly za své i nejkrásnější tiskové zákony. (Výkřiky komunistických poslanců.) Tím ovšem nepodceňuji ani v nejmenším význam tiskové svobody a trvám na tom, že zásahy do ní musí býti vždy vedeny tendencí zasahovati jen v případech nezbytných a v míře nejnutnější potřeby.

Proti osnově zákona se uváděly v ústavněprávním výboru také citáty z Havlíčka. Pan předseda vlády upozornil už ve svém projevu, že mezi tiskem nynějším a tehdejším možno činiti určité rozdíly, pokud se týče jeho kvality. Doplnil bych to tím, že se vůbec změnily poměry. Pro Havlíčka byla svoboda tisku zbraní, jíž hájil a dobýval demokracie. Dnes se tisk namnoze stává prostředkem k rozvrácení demokracie. To je ten podstatný rozdíl mezi dobou tehdejší a dnešní.

Také se řeklo - byl to p. posl. Ostrý ve výboru - že vlastně naše poměry jsou už natolik zkonsolidovány a klidné, že není potřebí nových zásahů, na něž pamatuje osnova. Nechtěl bych to tak určitě tvrditi, že máme na 100% vyhráno. Přiznávám však, že vývoj poměrů je u nás neskonale klidnější než kdekoli jinde, zejména v našem sousedství. Uznávám také ohromnou odolnost našeho lidu proti mravní krisi, resp. proti t. zv. krisi demokracie. Přes to bych chtěl upozorniti, že na dnešním stavu věcí celkem uspokojivém má také zásluhy i ta okolnost, že naše demokracie se dovedla a dovede proti rozkladným živlům včas a účinně brániti a že prostě konkrétní úspěchy jsou také zásluhou vládní koalice a vlády. Ten, komu by se dávala v případě nezdaru vina, má po mém soudu právo reklamovati pro sebe aspoň část zásluh. S tohoto stanoviska, se stanoviska potřebné opatrnosti a prozíravosti je nutno posuzovati i tuto osnovu.

Bylo také vytýkáno, že se osnova sdělávala bez účasti odborových organisací novinářů, bez spolupráce Syndikátu čsl. novinářů. Musím prohlásiti, že ne-li ve vládě, tak aspoň v koaličních poradách členů ústavně-právního výboru bylo na to pamatováno. Pozvali jsme zástupce Syndikátu novinářů do těchto koaličních porad a v nich celou osnovu s ní projednali. Mám a to, že nebylo správné, zamítal-li Syndikát novinářů ve své resoluci celou osnovu jako takovou, nepamatuje na to, že jsou tam i ustanovení, která byla nesporně celou naší veřejností sympaticky přijata. Je to zejména ustanovení §u 18 b) tohoto zákona, proti němuž nebylo v tisku ani ve veřejnosti vůbec námitek. Paušálně odsuzovati celou osnovu spíše škodí než prospívá jejímu správnému a řádnému rozboru.

Pokud jde o jednotlivé paragrafy, poukazuji na motivy vládní osnovy všude tam, kde byly tyto beze změny přijaty, a budu se ve svých dalších vývodech dotýkati podrobněji těch ustanovení, která byla v ústavně-právním výboru pozměněna.

§ 14 a), který se přiřazuje za § 14 zákona na ochranu republiky, staví pod trestní ochranu další statek právní, a to demokraticko-republikánské smyšlení občana nebo skupin obyvatelstva. K dosud chráněným statkům národnosti, jazyku, rase a náboženství, resp. bezkonfesijnosti se řadí plným právem tento další statek, demokraticko-republikánské přesvědčení.

V čl. II pod č. 1 byla pr vedena ve vládní osnově změna škrtnutím tohoto ustanovení, jež bylo nahrazeno novým 3. odstavcem. Dosavadní znění §u 34 a) zákona na ochranu republiky umožňovalo takový výklad, že vládě bylo dáno, řekl bych jednorázově, jenom na rok znějící zmocnění vládním nařízením, schváleným p. presidentem, rozšiřovati okruh trestních činů, pro které lze podle §u 34 zákona na ochranu republiky vysloviti přípustnost zabavení periodického tiskopisu a prodloužiti také dobu zastavení.

Novou úpravou, vyšlou z ústavně-právního výboru, se dává vládě zmocnění k novému takovému nařízení - dosavadně platící je omezeno až do 26. července 1934 - avšak jeho účinnost se omezuje a to dobou dvou let s možností opětovného vydání takového nařízení. Podle vládní osnovy by takové nařízení nemělo býti vůbec časově omezeno.

Další ustanovení, týkající se zákona na ochranu republiky, byla přijata beze změny.

Pro případ zvlášť kvalifikované recidivy t. j. neuplynul-li ještě rok od posledního dne lhůty, na kterou byl periodický tiskopis zastaven, a padne-li do této lhůty nový důvod zastavení, umožňuje se těmito ustanoveními jednak zastavení na 6 měsíců bez ohledu, jak často vycházejí, jednak urychlené řízení objektivní.

Další ustanovení osnovy týkají se zákona tiskového usneseného sněmovna i Nár. shromáždění minulého roku.

Podle §u 2 tiskové novely z loňského roku bylo možno zakročiti proti tiskopisům, které přímo nebo nepřímo podvracejí nebo hanobí samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánskou státní formu nebo demokratický řád Československé republiky nebo hrubě urážejí stud, konečně i proti těm, které ohrožují veřejný klid a pořádek, administrativně, zákazem kolportáže. Ustanovení toto, mělo-li z meziti šíření podvratného a rozkladného tisku, bylo nesporně polovičaté, právě tím, že se omezilo pouze na kolportáž. Proti takovému tisku umožňuje osnova další zásahy administrativní cestou, a to zákaz prodeje v prodejnách tabáku, známek, kolků, v budovách sloužících veřejné dopravě, dále odnětím dopravních a sazebních výhod, event. odnětím poštovní a železniční dopravy vůbec. Tento poslední a nejostřejší zásah je ovšem použitelný jenom tehdy, předcházelo-li aspoň dvojí odsouzení pro čin trestní rázu podle §u 2 odst. 1 nebo 2 tiskové novely. Čl. V mění dosavadní ustanovení tiskové novely potud, že administrativní zásah proti cizozemským tiskopisům uvedeného charakteru v §u 2, odst. 1 až 2 tiskové novel, není již vázán na předchozí rozsudek trestního soudu a je tak umožněn zásah vůbec a zejména zásah rychlý.

Za čl. V byl vsunut nový čl. VI, doplňující ustanovení o tiskové opravě. Bylo uznáno za správné a potřebné, aby tisková oprava, zejména když se činí v tak zv. zkrácené formě, mohla se státi také prohlášením, že pro obsah článku, zavdavšího podnět k oprave, byla podána u soudu žaloba resp. žádost za trest. stíhání.

Čl. VI je rovněž doplněním ustanovení o opravě. Oprava, kterou podávají ústavní činitelé - president republiky, jeho náměstek, předseda nebo člen vlády - poskytuje výhody opravy úřední; mimo to její nejmenší rozsah vymezuje se na polovinu celostránkového sloupce a také se upravuje její obsah výhodněji proti obsahu obyčejné, řekněme občanské opravy.

V zákoně je to uvedeno tím způsobem, že možno opravu vyjádřiti ne obyčejným prohlášením "je pravda..." "není pravda...", nýbrž také vylíčením souvisících skutečností, které dávají souvislý výklad o důvodech, proč se oprava dává, a důvod opravy blíže vysvětlují.

Upozorňuji, že tyto výhody v čl. VI uvedené platí pro tiskovou opravu těchto ústavních činitelů v každém případě, ať ji podávají ve věcech souvisících s jejich úřední činností nebo ve věcech naprosto a ryze soukromých. Ústavně-právní výbor měl pro to důvody stejné jako osnova, uvažoval, že tyto osoby jsou pověřeny nejvyššími funkcemi ve státě, že jsou nejvýš odpovědné, že jsou poctěné důvěrou lidu, vycházejíce jakožto nejvyšší orgán vládní pravidelně z parlamentu jakožto výbor parlamentární většiny, a zejména také uvažoval, že mají vyšší odpovědnost podle zákona o odpovědnosti a trestním stíhání presidenta a členů vlády. (Posl. Čuřík: Což se ovšem neděje!) Neděje-li se to, je to ovšem zcela správné, poněvadž nemáme dosud žádný důvod, abychom tyto osoby stíhali pro nějaký čin podle tohoto zákona. Právě z tohoto důvodu se jim poskytuje možnost, aby daly veřejnosti opravu ve formě, která by zdůrazňovala, proč se oprava dává, a nebyla projevována těmi neúplnými formulemi "je pravda" a "není pravda".

Ústavně-právní výbor uvažoval také, nemá-li býti podle čl. VI poskytnuta také ochrana oběma předsedům Národního shromáždění, resp. předsednictvům. Na konec bylo od toho upuštěno v ústavně-právním výboru tím spíše, že tito činitelé sněmoven sami projevili mínění, že nechtějí a nemají býti zahrnuti pod ustanovení čl. VI právě projednávané novely. (Posl. Čuřík: Ale tam by to bylo na místě!)

§ 17 a) byl přijat v podstatě podle vládní osnovy. Změny, které v něm byly provedeny, nemají ráz zásadní, nýbrž spíše technický. Proti tomuto ustanovení se namítá, že prý vede k usměrnění tisku, k jakémusi jeho glaichšaltování. Nic takového neobsahuje. Je to ustanovení, které má chrániti veřejnost proti nebezpečné neloyálnosti některého tisku, proti klamání veřejnosti zamlčováním projevů ústavních činitelů. Je to prostě ochrana proti lživosti zpronevěřováním pravdy, tedy tím, že se pravda neřekne. Možno lhát aktivně, možno uveřejňovat nepravdivé zprávy, možno také zamlčovat pravdivé zprávy a tak klamati veřejnost. V tomto smyslu mohou k uveřejnění zaslané projevy ústavních činitelů, v paragrafu tomto vyjmenovaných, obsahovati i důležitá fakta, významná pro život státu a občanstva, jsou-li v neloyálním tisku z jakýchkoliv důvodů zamlčována. Nikomu se tímto ustanovením nebrání, aby ihned k uveřejněnému projevu zaujal v témž čísle kritické stanovisko. Nijak se tím nemění směr kritiky a tím méně směr listu. Ovšem kritika i polemika bude poněkud - to přiznávám - obtížnější, poněvadž čtenář může kritiku ihned konfrontovat s autentickým projevem některého vládního nebo ústavního činitele. To se dosud pravidelně nedálo a také na to poukazuje osnova, že se polemisuje, aniž by se řeklo, jak zní projev, resp. článek, s nímž se v daném případě polemisuje. Bylo ovšem také projeveno mínění, že je konec konců věcí čtenářů, jakým způsobem si to zařídí s tiskem, který je neúplně informuje, a že je konec konců na jejich vůlí jej odmítnouti. Byl to kol. dr Bacher, který se tohoto stanoviska zastával. Myslím, že by se v této věci dosáhlo malých účinků, poněvadž je jasné, že pro čtenáře novin platí usus tyrannus, a co čtou, to čtou ze setrvačnosti, poněvadž nemají možnosti dověděti se, omezujíce se na určitý tisk, pravdu, a nemají tak možnosti vysloviti soud nad listem tím, že ho event. odvrhnou a přidají se snad k některému jinému.

Pokud se týče podrobností tohoto čl. VIII, dovoluji si upozorniti, že především byl snížen počet týdenních vydání tiskopisů, pokud se subsumuje pod ustanovení tohoto paragrafu, na vydání 3krát týdně. Vycházelo se z toho názoru, že tisk může býti vydáván méně než pětkrát týdně a přes to může býti rozšířen a vykonávati na veřejné mínění vliv event. větší, než deník vycházející i 5krát týdně. Takové listy by se podle znění vládní osnovy vyhnuly prostě povinnosti nuceného uveřejňování projevů ústavních činitelů. Dále tam bylo vloženo ustanovení, že se to vztahuje na periodické tiskopisy vydávané byť i pod různými názvy během týdne. Rozuměti jest tomu stejně jako ustanovení obdobnému v odstavci druhém téhož paragrafu.

Má tím býti zamezeno, aby se této povinnosti periodický tiskopis nevyhnul tím, že jsa týž stejným rozsahem, charakterem a směrem a celým svým zařízením vychází pod různými tituly v týdnu a tedy pod určitým titulem méně než 3krát týdně.

Další ustanovení jsou zřejmá z textace zákona a já se jimi podrobně zabývati nebudu, musím pouze upozorniti, že jsme vymezili rozsah projevů vládních činitelů počtem slov, 800 slovy, vycházejíce z názoru, že je to jedině objektivní vymezení; rozhodným je pouze znění ve státním jazyku. Také je vyhověno návrhům, aby byly dodávány přímo úřední výtahy, resp. úřední překlady vládních projevů listům, prostě z toho důvodu, že kdyby bylo ponecháno listu samému, aby sám určoval věrný obsah, mohlo by to vésti k nesrovnalostem.

O otázce placení nuceného otisknutí bylo rozhodnuto z hlediska tisku loyálního. Loyální tisk otiskne tyto projevy bez jakéhokoliv donucování. Kdyby nucené uveřejňování mělo býti honorováno, byla by to nevýhoda pro loyální tisk, který sám o sobě tyto zprávy uveřejňuje.

Přicházím k §u 18 a) vládní osnovy, který ve znění vládní osnovou navrženém a rovněž i ve znění, a kterém se usnesl ústavně-právní výbor, byl velmi ostře kritisován zejména s hlediska svobody tiskové, s hlediska zpravodajské a kritické funkce tisku. Mám za to, že tato kritika přestřeluje, hodně přestřeluje, Někdy dokonce táhne proti tomuto ustanovení se zbraněmi nedosti pečlivě vybroušenými.

Při referátu o tomto paragrafu upozorňuji na jednu věc, že mně bylo oznámeno, že koaliční členové ústavně-právního výboru pro tento paragraf připravují ještě určité změny a že tedy, pokud snad budu o některých bodech referovat, tyto mohou býti dementovány zněním tohoto návrhu koaličních stran.

Přes to však mám za svoji povinnost upozorniti na určitá ustanovení tohoto §u 18 a). Dovolím si napřed podati rozbor těchto ustanovení. Odst. 2 tohoto paragrafu jedná o stíhání mystifikace tiskem. Toto ustanovení vůbec nebylo předmětem kritiky a bylo všeobecně akceptováno, tedy nebudu se otázkou touto déle zabývati. Jde o odst. 1 tohoto paragrafu (18a). Ve znění přijatém ústavně-právním výborem staví tento paragraf pod trestní sankci především - začínám od konce - obsah jednání soudu, pokud při něm byla veřejnost vyloučena, zprávy o hlasování soudu a potom obsah jednání veřejného sboru neb úřadu, pokud uveřejnění je zákonem výslovně zakázáno. Tato ustanovení jsou recipována z dosud platných §§ 309, resp. 310 tr. z. a neobsahují tedy vůbec nic nového a pro tisk zhoršujícího.

Dále stíhá trestně soud toho, kdo uveřejní tiskem obsah jednání zákonodárného sboru, jeho výboru nebo komise, která jsou podle jedn. řádu důvěrná nebo o nichž bylo podle jedn. řádu usneseno, že se neuveřejní.

Ústavně-právní výbor trvá na stanovisku, že tam, kde zákon ukládá důvěrnost jednání nebo spisu - jednací řády sněmovny jsou rovněž zákony - musí býti toto zákonné ustanovení bezvýjimečně respektováno a také kryto sankcemi. Zachovávání zákonů je základem stability každého právního u a tato zásada se nikdy nesmí octnouti v kolisi s tiskovou svobodou. Totéž musí platiti tam, kde zákonodárný sbor nebo jeho výbor a komise se podle zákona, t. j. podle jednacích řádů usnáší na důvěrnosti. Musíme přiznati při úplném uvážení tisku a novinářů zejména voleným zástupcům, členům zákonodárných sborů, rozhodujícím buď v plenu nebo ve výborech o důvěrnosti jednání podle jedn. řádu, tutéž míru odpovědnosti jako novinářům. Usnesou-li se na důvěrnosti, pak je jistě pro to důvod a takové usnesení musí býti také zákonem kryt o, neboť oni jsou povoláni, aby o této důvěrnosti rozhodli. Zde nemůže býti pode mého názoru kompromisu a ani kolise s tiskovou svobodou. To je ústavní činitel, který je povolán především k tomu, aby rozhodl, co má býti normou, co má zůstati důvěrným a co má zůstati utajeno. (Posl. Čuřík: Toho se nedá stejně dosíci!)

Ovšem kde se nedá stíhati nebo přistihnouti pachatel, tam se toho dosíci nedá, ale norma a zásada je podle mého názoru jasná. Ovšem je pro mne jasné, že ustanovení o důvěrnosti může býti použito jen výjimečně v případech nejvyšší státní důležitosti. Publicita celého jednání zákonodárných sborů je jistě postulátem demokracie a musí býti respektována, pokud vyšší zájmy nekáží důvěrnost. Prohlašuji, že taková je v podstatě prakse u nás.

Informoval jsem se i sněmovní kanceláře a tam mi bylo řečeno, že nemá žádných záznamů o tom, že by se u nás buď plenum posl. sněmovny nebo některé výbory formálně usnesly o důvěrnosti svých jednání. Podle zákona je důvěrným jen jednání jen jednoho výboru parlamentního, t. zv. úsporného výboru, nikoli však úsporné komise. Úsporný výbor je důvěrný podle ustanovení zákona. Porušení jeho důvěrnosti se trestá tím způsobem, že člen výboru porušivší tuto důvěrnost může býti vyloučen z úsporné a kontrolní komise.

Musím tu poukázati, že je naprosto nesprávné a mate veřejnost, tvrdí-li se v tisku, že jednání sněmovních výborů jsou důvěrná. Ta jsou pouze neveřejná, nikoli důvěrná, t. j. osoby neoprávněné podle jedn. řádů nemají možnost se do těchto výborů dostati a býti tam účastny jednaní, ale jinak obsah jednání může býti kdykoli publikován a také publikován je oficielně i soukromými zprávami, které dávají zejména novinářům členové jednotlivých výborů. Tedy informace z výborů - upozorňuji na to znovu - není vůbec zakázána, tím méně trestně stíhána. Jistě naše zákonodárné sbory nemají nejmenšího důvodu vyhýbati se publicitě svého jednání, tím ovšem neříkám, že by zprávy z jednání výborových neměly býti úplnější a tím objektivnější; jistě by se tak vyhnulo mnohým nedorozuměním a mnohým zbytečným nesnázím. To však je otázka ryze technická, dá se provésti a musíme apelovat, aby se provedla.

Nyní přicházím k ustanovení §u 18 a), kolem kterého se vlastně točí jádro diskuse. Je to ustanovení, podle něhož se dopouští trestného činu, kdo uveřejní tiskem obsah jednání vlády nebo ústředních úřadů nebo spisů, které byly nebo mají býti předmětem jejich jednání, věda, že vláda nebo ad je tají a že jich uveřejnění ohrožuje důležitý zájem veřejný. Upozorňuji nato, co jsem už řekl, že zejména tento odstavec má býti nově formulován, a bylo mi již ohlášeno, že bude podán návrh pozměňující. Přes to však mám za to, že je nutno i k tomuto ustanovení, jak je formulováno v osnově, která zatím prošla ústavně-právním výborem, zaujmouti stanovisko.

Ústavně-právní výbor provedl v tomto ustanovení osnovy nejpodstatnější opravy. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Vládní návrh obsahoval ustanovení, podle něhož by bylo trestným uveřejniti tiskem obsah jednání nebo spisů sboru ne úřadu, jde-li o spis nebo jednání výslovně za důvěrné prohlášené. Toto ustanovení bylo z návrhu ústavně-právního výboru v osnově škrtnuto. Bylo by to znamenalo, že spis nebo obsah jednání kteréhokoliv sboru, obecní rady, obecního zastupitelstva, okr. zastupitelstva atd. až po zemské zastupitelstvo, s výjimkou zákonodárných sborů mohl býti prohlášen usnesením těchto činitelů za výslovně důvěrný a každé uveřejnění zpráv z tohoto shromáždění by bylo trestné podle ustanovení tohoto zákona.

Ústavně-právní výbor prostě vycházel z názoru, že není vyloučeno že důvěrnost byla prohlášena nebo usnesena i z jiných motivů, než právě z motivu veřejně prospěšného, a konec konců i zejména že nelze považovati usnášení těchto sborů za tak důležitá pro veřejnost, aby jejich uveřejnění, třeba neprávem, bylo stíháno trestními sankcemi.

Ústavně právní výbor však ponechal ustanovení, kterým se pod trestní sankci staví uveřejnění jednání a spisů vlády a ústředních úřadů. Proti vládní předloze však rozšiřuje podmínky stihatelnosti po stránce objektivní i subjektivní a tím stihatelnost zužuje. Upozorňuji, že ustanovení užívá výrazu "se tají". Je to vyjádření brachylogické z důvodů stylistických. Je mu nutno rozuměti tak, že obsah jednání je tajný, že je za tajný prohlášen, a nikoliv snad tak, že z jakýchkoliv jiných důvodů by se s obsahem jednání a spisů dělaly, řekl bych, drahoty, nechtělo se to uveřejniti. To musí býti formálně usneseno. Je jasné, že o Tajnosti mohou se usnášeti pouze kompetentní činitelé, že to nemůže býti vyřízeno, jak se namnoze tvrdí, pouhou štampilkou, vytištěním razítka na spisu. To musí býti usnesení vlády nebo rozhodnutí činitele k tomu oprávněného tedy ministra, který jedině může rozhodovati, pokud ovšem zůstane tato formulace v osnově tohoto zákona. To vyplývá také z toho, že dalším objektivním znakem skutkové podstaty je, že předmět jednání nebo spisů je důležitý zájem veřejný a že také pro nedostatek tohoto momentu byla trestní ochrana nižším úřadům a sborům odepřena. Z toho vyplývá, že to musí býti důležitý zájem veřejný, zájem přímo státní, a nikoliv partikulární, omezený buď na část teritoria našeho území nebo na menší část obyvatelstva.

Dalším znakem skutkové podstaty je, jak jsem již vlastně řekl, že jednání nebo obsah spisu se tykají důležitého zájmu veřejného, jenž právě publikací může býti ohrožen.

Z toho, že ochrana byla omezena na centrální úřady, vyplývá, že to musí býti veřejný zájem rázu celostátního.