Předseda dr Staněk

Místopředsedové: Roudnický, Stivín, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: inž. dr Toušek, Vávra.

197 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Beneš, dr Dérer, dr Krčmář, dr Meissner, dr Šrámek.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 9 hod. 15 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda na dnešní a zítřejší den posl. Fr. Svobodovi; do 8. t. m. posl. dr Keiblovi.

Předsednictvo usneslo se podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 339. schůzi sněmovny projevy ohrožující bezpečnost státu a hrubě urážlivé z řečí posl. Procházky a Hadka.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Rozprava o prohlášení ministra zahraničních věcí dr Beneše, učiněném ve 339. schůzi posl. sněmovny dne 2. července 1934.

Lhůtu řečnickou navrhuji podle usnesení předsednictva 60 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou tito řečníci: na straně "proti" p. posl. dr Szüllö; na straně "pro" pp. posl. Vičánek, inž. Nečas, Hrušovský, de Witte, dr Slávik, Liška, Ruppeldt.

Uděluji slovo prvému řečníku na straně "proti", p. posl. dr Szüllömu.

Posl. dr Szüllö (maďarsky): Ctená posl. snemovňa! Porovná-li človek exposé pána ministra zahraničia s rečou, ktorú nový civis romanus Barthou predniesol dňa 8. júna 1934 v Ženeve a ktorú pán Titulescu, zahraničný minister rumunský prečítal zástupcom tlače v Bukurešti, uvidí rozdiel, ktorým sa distingvujú politické metody týchto troch štátnikov, avšak uvidí i cieľ, ktorý je všetkým trom spoločný. Srovnávajúc tieto reči, prichádza mi na um maxima najväčšieho humanistu sveta, svätého Augustína: "Zatvorené oko ešte nezabráni žiareniu slnka."

Akokoľvek prekrucujú otázku všetky tie štátnické prejavy, z dnešného chaosu sveta môžu vyvodiť len to, že v tomto dnešnom svete sú otázky absolutne nevyrovnané. Sú to: 1. otázka odzbrojenia a bezpečnosti, 2. otázka vilenská, 3. otázka litevská, 4. otázka poľská, 5. otázka tešínska, 6. otázka tyrolská a napokon 7. otázka maďarská.

Uvažujeme-li o týchto otázkach ako o koeficientoch, tu by v Europe mohla byť konštatovaná situácia uspokojivá, ale rozmýšľame-li o nich, tu zasa ukazuje sa pravdivosť sentencie Napoleonovej, že na svete nikdy nie je mier, len prímerie: "Il n'y a pas la paix, mais des tr@eves."

Na pojednávaniach v Ženeve, kde pán minister Barthou rozohnený svojím temperamentom mluvil 8. júna proti Anglii, takže to dosvedčovalo, že minister zahraničia nemusí byť diplomatom, už už sa zdálo, že Francúzsko opustí svoju tradičnú politiku a postaví sa proti Anglii. Avšak po schladení prvej vášne bolo nebezpečie zahladené, lebo Francúzsko vrátilo sa ku svojej starej línii a svolilo k tomu, aby prijaté bolo stanovisko Angliou reprezentované, dľa ktorého otázku odzbrojenia nemožno vyriešiť bez Nemecka.

Teraz tedy vznáša sa pred očima diplomatov a zahraničných ministrov cieľ, ako by bolo možno v tejto vyostrenej situácii sotrvať na smere, dľa ktorého buďto víťazovia musia byť na vrchu, alebo porazení vo spodu. Preto toľko tých ciest, toľko jednaní, v ktorých tí, čo vyznavajú stejnú zásadu, chcú dosiahnuť, aby víťazovia zostali vždy víťazmi, a potlačení vždy potlačenými. V tomto sa shodujú a nepozorujú so zatvorenými očima, že v tejto hre dohodli sa iba oni sami, ale tí, o ktorých ide, sa s tým neshodujú a k tomu nesvolia, a "das ist der Fluch der bösen Tat", lebo veď marne sa dohodujú a marne zaručujú mier a pokoj staré Locarno, východné Locarno, balkanský pakt, Kelloggov pakt a veľa iných paktov, lebo slnko jasne svieti a každý vidí, že v týchto paktoch je viac "pakli" než pakta, keďže podstatou pakta je, aby obidve strany boly si rovné, v slobodnom rozhodovaní neobmedzené, aby mohly svoju vôľu rovnako uplatňovať. Dokiaľ tomu tak nebude, dotiaľ niet pakta, lebo morálné kategorie vyznačujú sa podivnou povahou, že sú absolutné, že dá sa niečo prekrucovaním, dialektikou, sofizmami zahaliť, avšak vždy bude trvať tá sentencia večnej hodnoty, ktorá je i heslom republiky: "Pravda vítězí" - pravda vždycky zvíťazí.

Ministerstvo zahraničia pri príležitosti 50. narodenín pána ministra zahraničia poriadalo výstavu, a mal som šťastie nekoľkokráť ju navštíviť. Výstava je veľmi cenná a poučná, lebo ukazuje, že duch je vždy mocnejší než hmota a že duševné zbrane, nech sú ony utlačované zákonom tiskovým a či nie, prerazia si svoju cestu, a je-li ich obsahom pravda, dosiahnu trvalého úspechu, ba môžu dosiahnuť úspechu i vtedy, keď ich základ nie je pevný.

Postup k vytýčenému cieľu, podporovaný jednak pozitívnou učenosťou, jednak umením vedieť počítať s pozitívnou nevedomosťou ľudí, má za následok tú bezpríkladnú politickú karieru, ktorou sa pán minister zahraničia ubieral. Nie však len v tomto väzí tajomstvo jeho úspechov, lež i v tom, že hovorí vždy dôsledne totiež. Isté anglické porekadlo povedá, že tvrdí-li niekto vytrvale jedno a totiež, stane sa to časom - i keď nie pravdou - aspoň kľúčom k úspechu. Nebezpečie tejto taktiky väzí však práve v tom, že práve tak, ako mohol pán minister zahraničia nadobudnúť svojho úspechu, môže touto metodou nadobudnúť ho tiež iný.

Sme poslanci. Musíme tedy podnikať všetko, aby ten ľud, jehož krvopotná práca a pilnosť je základom štátu, pociťoval bezpečnosť a kľud, a nie aby kabinety si myslely, že ony majú v držbe sekuritu. Ja ako opozičný poslanec s kľudným svedomím tvrdím, že ani nemeckí ani slovenskí členovia našej strany nepocítia plnosť bezpečnosti, ktorá je zárukou dosaženia štátneho cieľa, dotiaľ, dokiaľ bázou europskej situácie bude šikovnosť, taktika rôznych kabinetov a nie neochvejnosť morálneho právneho riadu.

Veľa tisíckráť bolo mi vyčítané, že nie hospodárske, ale politické hľadiská usmerňujú moju opozičnú činnosť a kritiku. Tieto výtky nepovažoval som nikdy za oprávnené. Kto robí politiku, musí si vypomôcť i otázkami hospodárskymi, kto sa však zaoberá otázkami hospodárskymi, musí byť neodvislý od politiky, ten musí brať v úvahu iba hľadiská verejného hospodárstva; my však tu robíme politiku. Že je tomu tak, dovolávam sa neúspešných hospodárskych koncepcií pána ministra zahraničia a dôkazom toho prečítam úradnú zprávu, vydanú o hospodárskej konferencii Malej dohody, konanej v máji 1934 v Rumunsku (čte): "Stála hospodárska rada Malej dohody vypracovala statut svojej vnútornej činnosti a študovala modality výmeny tovarov medzi troma štáty, uznávajúc, že vývoj výmeny tovarov mezi troma štáty je najpodstatnejším problémom sblíženia malodohodových štátov. Vzhľadom na dôležitosť otázky rozhodla hospodárska rada, že okrem toho, že sa bude pokračovať v prevádzaní bilaterálnych smlúv, platných dnes medzi týmito troma štáty, požiada národné skupiny stálej hospodárskej dohody, aby preštudovaly toto: 1. Obchodnú situáciu troch štátov s hľadiska ich obchodných smlúv práve jestvujúcich. 2. Všeobecné a zvláštne podmienky hospodárske. Tieto otázky budú potom zaradené do programu najbližšej hospodárskej konferencie Malej dohody, ktorá bude sa konať 20. augusta v Juhoslávii. Konferencia prijala dohodu o železničnej spolupráci a ujednanie o úprave dunajskej plavby. Zároveň sa usniesla, že doporučí skupine juhoslovanskej, aby ona preštudovala dohodu o vzdušnej doprave, parafovanú už dávnejšie medzi Československom a Rumunskom, a aby sa k nej pokial možno pripojila. Konferencia konečne študovala opatrenia, vzťahujúce sa na prevádzanie dohôd finančných a rozhodla, že rozšírí spoluprácu jednotlivých cedulových bánk. Bola študovaná tiež otázka sjednotenia práva obchodného a colného."

Nuže, páni, to nemožno nazvať veľkým úspechom.

Keď pán minister zahraničia svojou koncepciou utvoril Malú dohodu, tak že ju dnes pán minister zahraničia Barthou oslavuje ako veľmoc, ktorá nie je útvarom iba s titulom a charakterom, ale faktickou veľmocou, ja už vtedy dovolil som si poznamenať, že k veľmoci vyžaduje sa identita spoločných cieľov a že musí tu byť exekutivná moc k dosaženiu týchto spoločných cieľov. S tohoto hľadiska nechcem obšírnejšie skúmať, zda je tu spoločný cieľ a exekutivná moc, môžem len konštatovať, že spoločný cieľ je v negative: nedovoliť, aby bola stejná situácia národov, somknutých v bloku proti Malej dohode a Francúzsku. Vo smere pozitívnom však, nech o to akokoľvek usiľuje pán Titulescu, zahraničný minister Rumunska, nie som v stave si predstaviť, že by kto uveril, že slovanská preponderancia, totožná s Juhosláviou a republikou, vyhovovala by záujmom rumunským, keďže Rumunsko stále zdôrazňuje, že je štátom latinským a nie slovanským. A preca nikto by sa neodvážil tvrdiť, že by bolo cieľom latinskej rasy, aby svetovláda octla sa v rukách národov slovanských.

Nemôže byť však v záujme slovanských intencií, aby dnešné soviety boly posilnené tým, že by sa s nimi naviazaly smluvné styky, lebo predne soviety nie sú útvarom slovanským, lež skôr útvarom svetového názoru medzinárodného, podruhé, lebo faktorovia starého carského Ruska a staroruský duch ešte žijú a títo by sa pobúrili proti podporovaniu sovietov a kvalifikovali by za zradu spolčovanie s ich utlačovateľmi.

Intenciou Malej dohody je ustálenie dnešnej situácie vo vlastnom záujme. Intenciou Veľkej dohody je nie ustálenie dnešnej situácie, ale najúplnejšia ochrana svojich vlastných záujmov. To je dvoje a nie jedno. V zahraničnej politike Anglie na pr. nehrá rolu to, čo je záujmom Europy, ale to, čo je v záujme britskej svetovej ríše a preto nie je dnešná situácia štabilná.

My, ako malý štát, musíme o tom uvažovať. My musíme sledovať politiku, pre ktorú bola utvorená Spoločnosť národov. V tejto Spoločnosti národov musíme vziať za fixný bod tézu Wilsonovu, položenú ním dňa 27. septembra 1918, dľa ktorej mimo a vo Spoločnosti národov nemôže existovať osobitná politická smluva a medzi členami Spoločnosti národov nemôže byť špeciálné hospodárske spojenectvo.

Keďže táto téza Wilsonova nebola pozmenená, ba je obsažená v pakte, preto pokladám tvorenie osobitných blokov za nesprávne a preto bych rád videl, keby v usmerňovaní našej zahraničnej politiky hlavným vodítkom bol prvý bod základnej tézy Wilsonovej: "Každej rase národnej buďte dané všetky práva a žiadne zmeny územia ani definitívné úpravy nedejte sa na základe kompromisov a vyrovnaní, ale vždy na základe záujmov obyvateľstva."

Čo však naproti tomu vidíme? Republika ocíta sa k Rakúsku v relácii, ktorá by snáď mohla byť nazvaná korektnou; je však chladnou od doby, čo tam zanikla vláda austromarxistov. Pomer k Nemecku je veľmi chladný. Voči Maďarsku je teplomer dorozumenia na bode mrazu a tiež voči Poľsku vykazuje súsedský pomer veľmi mnoho nedostatkov. Malý štát musí pestovať dobré priatelské styky so svojimi súsedy, čo však za dnešného vedenia politiky zahraničnej vidím veľmi pochybené.

Ohnisko vichrice medzi Poľskom a republikou je v Podkarpatskej Rusi, kde schizma a protežovanie Ukrajincov ide proti záujmom poľskej politiky. Toto nedorozumenie je silne ovlivňované tiež dohodou s Litvinovom. Ani sympatie v Nemecku nezveľaďuje stanovisko, ktoré zastupuje vláda voči myšlienke nacionálne socialistickej. A preca márne sa snažia vedúci činitelia Malej dohody presunúť na Maďarov zodpovednosť za nedorozumenie a za zmarenie stredoeuropského bloku, lebo i tu platí bajka o vlkovi a baránkovi. (Posl. dr. Slávik: Oni hovoria, že bez revizie vôbec nič, tak to nebude nikdy! - Předseda zvoní.) Koncern ministrov zahraničných musí uvážiť, že Maďar nie je núdznym psom, ktorý by za kúsok chleba podliezol, ale nie je ani zdochlým ľvom. Totiež platí o sebevedomí rakúskom, ktoré našlo svoje národné povedomie a nezabudne, že najväčší otravovatelia toho povedomia, austro-marxisti, vyhrievali sa tuná na výslní milosti vládneho režimu.

Prednesené úvahy musia nám, zástupcom ľudu, vnútiť obavy, lebo následky odnesú vždy národy, a nie kabinety. Dôkazom toho je, že pán minister vo svojom včerajšom prejave verejne prehlásil, že vojenskú slúžobnú dobu bude treba predlžiť, verejne ohlásil, že vláda prijde s novými požiadavkami, a verejne oznámil - čo som ja mu vždy vyčítal - že zahraničná politika tohoto štátu robí politiku veľmocenskú. Darmo hovorí pán minister zahraničia o miere, o demokracii: tendencia, ktorá smeruje k posilneniu brannej pohotovosti a pripravuje militarizmus, tomu odporuje a ukazuje na to, že pán minister zahraničia je šikovným diplomatom, ktorý hlása mier, avšak preca viac platí o jeho stanovisku staré latinské porekadlo s malou obmenou: "Si vis bellum, para bellum."

Z dôvodov, ktoré som vyložil, prez najväčšiu úctu k veľkým ináče schopnostiam pána ministra zahraničia, exposé neprijímam.

Předseda (zvoní): Uděluji slovo p. posl. de Witte.

Posl. de Witte (německy): Dámy a pánové! Pan ministr pro věci zahraniční poukázal ve svém včerejším výkladu na jednu pravdu, kterou nazval nad slunce jasnější, totiž na marnost úsilí zvládnouti nynější potíže změnou vládní soustavy. Nejen že jest to pravda, nýbrž jest to ještě daleko horší. Připomínám zde poslední řeč italského předsedy vlády, v níž bez okolků připustil vzrůstající finanční potíže Italie a prohlásil, že bude asi třeba vydati státní nařízení o snížení platů. Stalo se to v téže době, kdy zde v našem státě, ve státě spravovaném demokraticky, bylo zákonem zakázáno snižovati mzdy. Mohl bych ukázati na Rakousko, kde se od doby autoritativního režimu zcela mimořádně zhoršily hospodářské a všeobecné poměry, a zvlášť bych poukázal na Německo, kde toto zhoršení od nastoupení autoritativního režimu nabylo následků přímo katastrofálních.

V této chvíli zdá se mi však ještě důležitější jiná úvaha, totiž velké nebezpečí, které z toho vyvěrá pro život národů a států. Příklad pro to, jak se evropská situace zhoršila od nastoupení Hitlerova režimu, mluví za celé svazky. Když Německo byl státem spravovaným ještě demokraticky, méně dalo na velká národní gesta. Nebylo zde onoho bohatství frází, jehož se nám dnes dostává přemrštěnou měrou. Za to však tato demokratická vláda Německa pracovala pro obnovu Německa a Evropy, za soc.-demokratického říšského kancléře dosáhlo se v Německu osvobození Porýní, za demokracie v Německu poklesla zášť mezi národy, došlo ke vstupu Německa do Společnosti národů a Německo si opět dobylo úcty ve světě. A jako Němec a Evropan a přítel míru mohu jen říci, že jsme se mohli těšiti z toho, jakou ohromnou práci vykonala pro Německo a svět tolik hanobená soc.-demokratická strana v Německu. Tento stav se úplně změnil od doby, co jest v Německu demokracie ubita. Poukazuji jen na několik skutečností: Na odchod Německa ze Společnosti národů, na odchod z odzbrojovací konference, což jsou skutečnosti, které byly s to, aby vzbudily novou nedůvěru ve světě a razily dráhu novému zbrojení o závod. Shrneme-li to, můžeme dnes bezpečně říci, že fašistický režim v Německu dokázal zbořiti v 17 měsících to, co vybudovala namáhavou a těžkou prací demokracie za 14 let.

Jako zahraniční Němec žaluji zde na spousty, které způsobil Hitlerův režim a Hitlerova propaganda veškerému Němectví, vážnosti Němců ve světě a opětnému vybudování Evropy. Pan ministr pro věci zahraniční, což jest pochopitelné, jednaje o této věci, musil si uložiti reservu. Chápu to, ale jako německý soc. demokrat ze sudetského území musím s této tribuny prohlásiti to, pro co není v Německu žádné tribuny: co se stalo v Německu od 30. ledna 1933, není služba německému národu a nebyla to služba světovému míru. Byli jsme svědky strašlivých, hrůzných událostí ve Třetí říši v noci ze dne 29. na 30. červen, v této nové strašlivé Bartolomějské noci. Tamější systém vyřídil v okamžiku své vnitřní nepřátele, dal zastřeliti jednoho říšského ministra, jiného říšského ministra zatknouti, vůdce úderných oddílů odstavil nebo odpravil, tamější systém přes noc se odklonil do prava a právě ti, kteří jej budovali, byli odpraveni. A pak jsme slyšeli z úst vůdce, že prvé nástroje národní revoluce byli směšné opice, zhýralci a prostopášníci, kteří propíjeli peníze německého národa a stýkali se s prodejnými mladíky. Když jsme dříve psali o těchto skutečnostech v našich časopisech, byli jsme napadáni, říkalo se, že rozšiřujeme příšerné zprávy, že vysíláme do světa nepravdivé skutečnosti a že zkreslujeme zprávy, abychom snížili německou vážnost ve světě, a dnes sám vůdce potvrzuje, že to bylo horší, než se kdo někdy v cizině domníval. Ale soustava byla v okamžiku dobře upevněna za cenu zklamání milionů lidí, upevněna za cenu vzdání se veškeré stopy sociální naděje. Co zůstalo, jest finanční nouze, jest finanční zkáza. Německo musilo roku 1918 prohráti světovou válku, Německo prohrálo roku 1923 po druhé válku v nešťastném boji o Poruří a Německo prohrálo nyní roku 1934 třetí válku, během dvou desítiletí, tak zvanou národní revoluci. Že přes veškerou tuto strašlivou nouzi při svých hospodářských poměrech dovoluje si jako na příklad v rozpočtu na rok 1935, jak na dokladech včera vyložil pan ministr pro věci zahraniční, zvyšovati vydání na zbrojení znovu o 352 miliony říšských marek, jest zvláštní věcí; bohužel, všichni ostatní národové doplácejí na to také svým těžkým příspěvkem.

Pan ministr pro věci zahraniční nám včera řekl, že se od ledna akutní nebezpečí zmírnilo.

Doufáme, že tento optimismus má své důvody. Věříme, že politika pana dr Beneše velmi přispěla ke zmírnění evropského válečného nebezpečí a rádi to uznáváme. Se zvláštním dostiučiněním vidíme v konečném obnovení řádného poměru k Rusku splnění svého starého požadavku. Jen bych k tomu připomněl, že po této stránce můžeme letos slaviti jubileum. Jest tomu právě deset let, co došlo k prvému usnesení vlády o pravidelných stycích s Ruskem; jest to smutné, že jedna strana mohla po deset let mařiti provedení tohoto usnesení. Ale třeba také konstatovati, že za tuto dobu došlo ke změně ruské světové politiky, což také usnadnilo Československu jeho usnesení. Až dosud Rusko negovalo Společnost národů, dosud Rusko opovrhovalo Společností národů jako společností imperialistických států a tupilo ji jako nástroj západního kapitalismu. Navazuje-li nyní Rusko styky se Společností národů, prohlašuje-li dokonce ochotu vstoupiti do ní, jest to změna, kterou můžeme jen uvítati s největší radostí. A přišlo-li Rusko tak pozdě, mohl bych teď ve Valdštejnově roce použíti výroku, mohli bychom říci a Rusové mohou to říci o nás: "Pozdě přicházíte, ale přicházíte přece!", a to rozhoduje. Na každý způsob těšíme se z této změny a doufáme, že brzy dojde ještě k lepšímu dorozumění a že to, co se až dosud dálo, nezanechá žádného ostnu ani zde, ani v Rusku. Pak můžeme říci: "Dobrý konec vše napraví", pak budeme spokojeni.

Jen bych ještě řekl onomu pánovi z komunistické strany - škoda, že lavice jsou prázdné - který včera volal, že se v našem poměru k Rusku vůbec nic nezměnilo: Kdyby slyšel Litvinov, co zde řekl, jistě by pronesl staré přísloví: "Pane Bože, chraň mne před přáteli, s nepřáteli se již vypořádám sám!"

Ještě něco k závěru pana ministra věcí zahraničních: Mám na mysli zvlášť krásné a přesvědčivé přiznání k demokracii, které zde včera učinil dr Beneš. Opakuji místo, které vypracoval se zvlášť působivou silou: "Že v závrati evropské naše demokracie probíjí se s úspěchem, byť s těžkostmi doby, a usvědčuje tak všechny pochybovače o tom, že pro náš stát je to jediný režim, jediný způsob vládnutí a jediný podklad pro zdárný vývoj našeho státu uvnitř i navenek." Jest to dobrý výrok, jest to správný výrok a správné jest také, co ještě pan dr Beneš připojil: "Ale musíme býti k tomu všemu podpořeni linií naší politiky vnitřní."

Dámy a pánové, dovolte, abych navázal na tento výrok a abych zde vznesl výzvu ke všem, kterým poněkud záleží na státě. Ve vnitřní politice ještě leccos chybí. My se hlásíme ke státu, hlásíme se ke státu bez výhrad a bez omezení, ale stát se musí také neomezeně přihlásiti k nám. (Souhlas na levici.) Nepokládáme stát za všemocný, nejsme fantastové a snílci, kteří se domnívají, že stát může učiniti vše, co chce, a že může prostě přejíti přes všechny překážky světového hospodářství a světové konstelace. Nežádáme pro sebe nic, co stát nemůže dáti ani svým českým občanům, ale co může konati pro své české občany, myslím, že můžeme také žádati pro sebe. Nechceme již býti odstrkováni ani hospodářsky, ani kulturně politicky, ani sociálně, naše pracovní místa, naše škola a naše účast na samosprávě nebyly dosud úplně splněny. Proto volám k vám, pánové s české strany: "Věrnost za věrnost!" Mezi námi nechť nedojde k žádnému pokusu o nějaké čachrování. Poctivé slovo od vás a od nás dostane nás kupředu a upevní, co si přejeme, aby zde zůstalo trvalým: vzájemný vroucí poměr národů v tomto státě a jistotu pro každého příslušníka tohoto státu, že tento stát jest jeho státem a že jeho státem býti může.

V řadách našeho vlastního národa máme silnou fašistickou propagandu. V našem národě jsou jisté vrstvy, které jsou úplně hypnotisovány vůdcovským systémem, jak se to tak nazývá. Mnozí snad jen tak dělají, poněvadž se z pochopitelných důvodů ostýchají ještě jednou předstoupiti před voličstvo se starým názvem strany a se svým starým programem strany. Ale jisto jest, že tato myšlenka vůdcovství mnoho lidí hypnotisovala. Podívá-li se toto panstvo do Německa a vidí-li, kam může vésti tato vůdcovská soustava, vidí-li, jak tam jeden člověk nebo jedna klika může za tohoto diktátu způsobiti, že tam přes noc, aniž bylo vyhlášeno stanné právo, byli lidé náhle pobiti, že tam může řáditi vražda, že tam nikdo není bezpečen svým životem ve vlastních čtyřech stěnách, domnívám se, že tato touha po vůdci poněkud poklesne. Ovšem: vedle jiných předpokladů, které jsou z části dány také zde, nejvíce rozhodovalo pro fašismus v myšlení národa působení německého fašismu na myšlení našich lidí v sudetsko-německých krajích. To se změní, až se jasně ukáže, že fašismus vůči krisi úplně selhal. Ale tato politování hodná žalostná orientace v myšlení mnoha našich sudetsko-německých rodáků má ještě také jiné příčiny, totiž naše odstrčení z veřejných pracovních míst a ve veřejném životě vůbec. Zde se musí vše změniti, má-li náš národ přijíti opět k rozumu a má-li se státi to, co tak krásnými a správnými slovy vyjádřil zde včera pan ministr věcí zahraničních jako úkol politiky tohoto státu.

Odmítáme fašistické vládní způsoby a jejich hrůzu, jejich odpornost a jejich příšernost, ale pánové, kteří jste pro demokracii: Chcete-li, aby se upevnila demokratická myšlenka, musíte se učit od fašistů dělati propagandu pro to, oč usilujete. Nemáme žádné německé vysílačky, všichni sudetští Němci jsou závislí na německém rozhlasu. Nemají totiž za něj náhrady. A nyní se táži - a touto větou skončil bych již tuto kapitolu: Jak dobré bylo by bývalo pro myšlenku demokracie, pro propagandu demokratických ideí, kdyby tato krásná slova, jimiž zakončil dr Beneš svou řeč, byla mohla býti vysílána rozhlasem sudetsko-německým posluchačům. Nejlepší zahraniční politika jest dobrá politika vnitřní. Hladovějící, nespokojení státní občané, zranění ve svých citech, jsou důvodem pro všechny nepřátele ve státě. Nechť si to tedy každý, komu záleží poněkud na státě, vštípí v srdce a nechť se podle toho také řídí při svých politických činech.

A nyní ke konci. Pan ministr pro věci zahraniční skvěle odrazil diktatury a ty, kdo věří v diktaturu, odkazem na nezvratné skutečnosti. Prohlásil (čte): "Evropa nemůže stále nalézti svou novou rovnováhu. Hospodářská autarkie a politický nacionalism hnaný v některých státech až do paroxysmu zesiluje rozpory mezi státy. Dosavadní hospodářské systémy nahražovány jsou novými antiliberalistickými pokusy, korporativistickými, etatistickými a jinými, jež však také hospodářské krise neřeší. Sociální boje vyvolávají veliké třídní přesuny, a vývoj nivelisační pokračuje, při čemž je zajímavo, že více tam, kde je uplatněn systém vlády autoritativní nežli v demokraciích. Očekávala se buď zkáza nebo zázrak ze změny režimu a dnes každý vidí, že změna režimu politického nerozřeší vůbec podstaty dnešních těžkostí, že diktatury nejsou o nic méně zastiženy obtížemi nežli demokracie, že i nejkrásnější politické režimy se dost rychle vyžívají." Přišla zkáza, zázrak se nedostavil a nedostavil se proto, že to bylo zastření skutečností, poněvadž to byla bídná demagogie, činiti odpovědným za selhání hospodářství demokratickou vládní formu. Připomínám krásný výrok, který po této stránce učinil jednou president tohoto státu: "Neselhaly demokratické vládní soustavy, selhali hospodářští vůdcové, selhaly hospodářské systémy." Hospodářská krise má své základy v soustavě hospodářství a oběti této soustavy učinily kozla zahradníkem, když se rozhodly pro diktaturu, která byla financována poživateli této soustavy. Masy úderných oddílů, jejichž vůdcové byli zastřeleni, to dnes pochopí. Naší svatou povinností jest uchrániti před tím masy u nás.

Dámy a pánové! Evropa buď musí zachovati svou starou kulturu a přizpůsobiti se nutným podmínkám nové doby, anebo zajíti ve vzájemném vraždění. Máme před sebou volbu: Aby nás jednou naše děti měly v úctě nebo nás proklínaly. A z toho vyplývá, co jest naší povinností, a maje na mysli tuto povinnost, obnovuji zde toto přiznání: Hájíme vládu lidu proti každé diktatuře kliky, chceme dorozumění uvnitř Československa. Socialističtí dělníci si vzájemně rozumějí. Nyní, kdy táhnou masy českých a německých dělníků na dělnickou Olympiádu ulicemi Prahy, nyní, kdy německé a české děti se zpěvem táhnou ulicemi a přes náměstí tohoto města srdečně sdruženy a nejen vedle sebe pochodují, nýbrž jsou srdečně spřáteleny, vydáváme zde svědectví před celou veřejností toho, co chceme. A měli bychom jen jedno přání, aby to, co se nám již splňuje, stalo se společným statkem všech v tomto státě a ponenáhlu společným statkem celého evropského lidstva. A jest nejvyšší, vskutku nejvyšší čas! Netupme liberalismus! Jako duchovní orientace stojí vysoko. Ovšem hospodářsky jest dávno překonán. Po stránce hospodářské jest jen jedno řešení problémů, solidarita všech pracujících lidí, socialismus. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, p. posl. inž. Nečasovi.

Posl. inž. Nečas: Slavná sněmovno! V zájmu republiky přijímáme včerejší exposé p. ministra zahraničních věcí a stavíme se bezpodmínečně za všechny směrnice i detaily prohlášení p. ministra, neboť jsme si vědomi těžkých a vážných dob, jež prožíváme a jež diktují jednotný šik na obranu životních zájmů republiky. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)