Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Bergmann (pokračuje): Uvádím tento případ jako typický, kam to až jde. Mám pochopení pro to, když o nějakou zásadní otázku, jako byl hřbitov v Písku, nastaly komplikace, ale nemůže to jíti do takových malicherností, aby se podávaly námitky proti tomu, když někdo dává obci peníze. (Výkřiky posl. Jiráčka.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Bergmann (pokračuje): Proti tomuto píseckému případu chci postaviti jiný případ, abych dokázal, že tyto neutěšené politické poměry v samosprávných jednotkách vedou potom k neutěšeným poměrům finančním. (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.) Nevím, jaký prospěch z toho bude míti Písek, že tam hospodařila tolik měsíců správní komise, když teď to bude trvat několik měsíců, než se zastupitelstvo rozběhne, kolik uběhne času a kolik to stojí peněz! (Posl. Jiráček: A teď jste to rozbourali v Budějovicích!) Pane kolego, co se tak rozčilujete kvůli Písku? Nějak vás ten Písek moc lehtá. (Hluk a různé výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Bergmann (pokračuje): Co tím takové město získá? Ztratí jenom. Ale já bych šel dále. Půjde-li to takhle dále, že budeme mít ve velké řadě obcí správní komise a vládní komisaře a nikoli volená zastupitelstva, budeme-li mít všude vládní komisaře, spláče samospráva a spláče také demokracie. O to tady běží, poněvadž samospráva je vlastně nejdemokratičtějším zřízením v našem státě.

Uvedu však druhý případ. V městě, v jehož čele stojím, byly také takové politicky rozhárané poměry a také to mělo finanční důsledky. My jsme se však dovedli dohodnout bez volby a dali jsme tím příklad těm druhým, jediné okresní město v Československé republice. A jaké jsou následky spořádaných, klidných politických poměrů v městě? Že jsme uplatili 6 mil. Kč na dluzích v době, kdy obce volají: Stojíme před katastrofou. (Posl. Tyll: Nezaměstnaným jste nedali nic!) Pane kolego, kdybychom to dělali, jako vaši to dělali, sami bychom tam neseděli, seděl by tam sekvestor. (Výkřiky posl. Čižinské. - Místopředseda Taub zvoní.) Vy byste tomu rozuměli, ani anuity, ani úroky, nic neplatit a myslíte že se budou s vámi peněžní ústavy 6 let tahat? To už byste tam na radnici nebyl.

Zde je dán důkaz, že rozhárané politické poměry vedou k rozháraným poměrům finančním. (Výkřiky posl. Tylla.) K vám se socialismu učit nepůjdu, vy už v Brandýse nemáte ani jednu dušičku, tak daleko jste to dotáhli. (Výkřiky posl. Tylla.) Vidíte, kdyby to bylo tak spatné, musili byste tam mít těch dušiček aspoň 2000 a nemáte tam už ani jednu. (Hlasy: To jste to všechno zavřeli do kriminálu?) Ne, ony od vás utekly, poněvadž vám nevěří. Věří více mně, než vám.

Pan ministr financí se ve svém exposé dotkl také státních investic a investic veřejných vůbec. Je pravda a nebudeme to zapírat, že jsme prováděli státní investice namnoze nehospodárně. Je pravda, že máme řadu předimensovaných státních budov, ale myslím že můžeme dosáhnouti hospodárnějšího investování. Nechápu, proč nemáme typisovány na příklad státní a školní budovy. (Tak jest!) Proč pro každou obec nebo pro každý takový státní úřad musí se stavěti jiný typ budovy, proč by zde nemohlo býti několik typů, které by vystačily, co by se ušetřilo na sdělávání plánů a rozpočtů a co by ušetřilo na stavbě samotné? Velmi mnoho. Co by to znamenalo? To by znamenalo, že bychom mohli potom těch budov stavěti více a dáti větší příležitost ku práci.

Já jsem již r. 1928 v rozpočtovém výboru upozorňoval na to, abychom měli určitý plán investic, abychom sepsali a vedli přesně v evidenci všechny potřebné investice, měli administrativně všechno připraveno a prováděli je teprve, kdy to bude nutné. Snad by bylo dobře uvažovati také o tom, zdali by nebylo účelnější, předkládati sněmovně dva rozpočty, rozpočet administrativní každého roku a rozpočet investiční, vypočítaný na řadu let s určitým plánem a programem stavebním a investičním, zdali by to nebylo šťastnější, nežli jak jsme to dělali v minulosti. Dnes bychom měli jistě práce dosti, potřebných investic velmi mnoho, ale nemáme na to peněz. Kdyby se takové investice v době hospodářské konjunktury neprováděly, aby se mohly prováděti potom, v době hospodářské tísně, kdyby se také v době konjunktury, jak to bylo v letech 1926 až 1929, byly zvyšovaly a přísně vymáhaly daně, aby se mohly snižovati v době tísně, kdyby se bylo v této době spořilo a splácely dluhy z přebytku, aby se potom mohly dělati v době hospodářské tísně na investiční půjčky, bylo by nám dnes daleko lépe. Můžeme si to udělati pro budoucnost na základě těchto zkušeností.

A ještě bych se dotkl jedné otázky z debaty. Pan kol. Windirsch při své řeči o samosprávě doporučoval, aby prý volební řád byl změněn tak, aby pasivní právo do obcí měli jenom ti občané, kteří platí přímé daně a přirážky (Výkřiky posl. Mikuláše.), tedy aby z volebního práva byli vyloučeni lidé, kteří neplatí přímých daní a přirážek. Pan kol. Windirsch pravděpodobně zapomněl, že dnes není v žádné obci jediného člověka, i toho nejchudšího, který by na obecní příjmy nepřiplácel. I ten nejchudší člověk musí platiti obecní dávky a připláceti (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) na příjmy obecní a na obecní vydání, a tyto dávky representují 75% příjmu obecního a sotva 25% znamenají přirážky. Tedy není možno upírati, že by lidé, kteří neplatí přímých daní a přirážek, nepřipláceli na administrativu a režii obecní nebo okresní samosprávy. Ale pan kol. Windirsch šel ještě dále, žádal, aby také poplatníci důchodové daně byli povinni platiti obecní přirážky. Prosím, nejsou jen gážisté poplatníky důchodové daně, jsou jimi také výrobní vrstvy. Co by to znamenalo pro výrobní vrstvy? Že by platily dvakráte i třikráte z dvojího nebo trojího základu obecní přirážky. Pro gážisty a dělníky by to znamenalo nepřímé snížení mezd. A konečně myslím, jestliže od počátku zavedení daně z příjmu byla tato daň osvobozena od přirážek, nebyla základem přirážkového systému, že jistě i finanční správa rakouská věděla, proč tak činí, jestliže tím chtěla chrániti vrstvy, které jsou odkázány na pevný plat a mzdu a jejichž důchod nebo příjem lze do posledního haléře kontrolovati a vypočítati, proti vrstvám, které mají možnost s určitým důchodem uniknouti zdanění.

Pan ministr financí se ve svém exposé dotkl také problému peněžního trhu a úvěru. Jistě je zapotřebí, abychom dosáhli co nejdříve vhodnými opatřeními mobilisace úvěrových prostředků. Ale na druhé straně musíme přece také uvažovati, zdali je možno dostati se na konec do takového paradoxu, že bychom vlastně chránili jenom dlužníky, jenom o ně se starali a úplně zapomínali na věřitele a střádaly. Já bych varoval, abychom se dostali do takového paradoxu, že bychom na jedné straně chtěli dosáhnouti mobilisace úvěru, ale na druhé tento úvěr úplně zničili. Pochybuji velmi o tom, zdali moratorium pro zemědělce a nezaměstnané dělníky přineslo to štěstí, které se od něho očekávalo. (Hlasy: Naopak!) Ano, dnes nedostane zemědělec úvěru právě proto že je moratorium, poněvadž žádný peněžní ústav nebude riskovati, že by potom úvěr nedostal zpátky. Také jej přirozeně nedostane nezaměstnaný dělník. Takovýchto opatření bychom se měli vystříhati, poněvadž bychom dělali nemožnou politiku, kdybychom na jedné straně chtěli chrániti jenom dlužníka a na druhé straně zabíjeli jeho důvěryschopnost a úvěruschopnost tím, že by to všechno mělo jíti na účet věřitele anebo střádala. Nerad bych, abychom se těmito opatřeními dostali do paradoxu, který by nám spíše uškodil než prospěl.

Já bych zde řekl, že některá opatření, která jsme dělali a jejichž cena nebyla dosud občanstvem oceněna, budou snad oceněna v budoucnosti. Poukázal bych na zákon bankovní, na zřízení reeskontního ústavu, na zřízení nového konsorcia pro obchod státními papíry a konečně i opatření o rozložení výplatních termínů. Nedovede se dnes dobře zhodnotiti, proč tato opatření byla dělána, a myslím, že musejí následovati ještě určitá opatření, která mají za úkol dostati ministra financí ze zajetí velikých bankovních konsorcií, aby byl také svobodným člověkem a nebyl odvislým od těchto konsorcií, v jejichž čele stojí zejména Živnobanka, které by pak nutily stát resp. ministra financí dělati určitou politiku. (Výkřiky.)

Budou-li tato opatření míti skutečně tento konečný cíl a úspěch, jistě budou doceněna teprve v budoucnosti.

Pan ministr financí i ministerský předseda dotkli se také otázky zlepšení obchodně politických styků s cizinou. Jest jistě velmi žádoucí, abychom měli co nejlepší obchodně politické styky s cizinou. Ty ovšem lze zabezpečit, upevnit jedině dobrou, prozíravou, objektivní obchodní politikou, to je dobrými obchodními smlouvami a také hledáním nových odbytišť. Pan ministerský předseda volá po těch pionýrech, kteří by se starali o nová odbytiště. Bohužel, není dostatek pochopení u naší výroby a některého průmyslu, aby hledal sám odbytiště. Jestliže se snad tyto naděje upírají k exportnímu ústavu, já bych byl také tak trochu skeptikem a pesimistou, když již to tak dlouho trvá s tím exportním ústavem a když stále ještě nemáme generálního ředitele. A teď se dokonce vyskytne návrh, že se řekne v ministerstvu obchodu: tam ten pán nám překáží, má jedničku, dejme ho do exportního ústavu, a tím se hned posune dvě, tři, čtyři, pět plat. stupnic (Tak jest!), čili pod tímto zorným úhlem se má obsazovati odpovědné místo, kde musí býti člověk všestranně hospodářsky a obchodně vzdělaný a ne byrokrat, který je zvyklý pracovat jen v určitých šablonách. Tedy exportní ústav jistě mohl by přinésti mnoho dobrého, kdyby byl již konečně zřízen a kdyby jeho činnost nastala, kdybychom z něho neudělali byrokratický aparát strohý, nýbrž kdyby byl elastickým ústavem, který by se o lepší styky obchodní také staral.

Konečně pan ministr financí dotkl se ještě jednoho bolestivého problému, řka, že problému státně-zaměstnaneckému věnuje vláda největší pozornost. A je mi zadostučiněním, že všechno, co jsem řekl 7. června s této tribuny, že totiž naše personální politika byla úplně bezplánovitá, dnes potvrzuje také sám pan ministr financí ve svém exposé. Tedy je potřebí, abychom dělali plánovitější personální politiku. Vláda má dnes k ruce poradní sbor, který je, myslím, natolik vyspělý, že by mohl fungovati jako odborný poradce v těchto otázkách, a vláda by se měla emancipovat od těch špatných rádců, kteří jí co chvíli nadrobí něco nepříjemného, viz provádění aspirantského zákona. Tedy jistě usměrnění personální politiky v našem státě mohlo by se usnadnit nejen ve prospěch zaměstnanců, nýbrž také ve prospěch státní administrativy a státu samého. Vždyť je to paradoxní, jestliže dnes stojí osobní vydání kolem 6 miliard Kč a my máme za těch 6 miliard samou nespokojenost, samé nespokojené státní zaměstnance, důsledek bezplánovité personální politiky.

To by bylo asi všechno, co jsem považoval za nutné se svého a našeho hlediska připomenouti jednak ke státnímu rozpočtu, jednak k exposé p. ministra financí.

Závěrem bych chtěl říci, že očekáváme a budeme se také dožadovati záruk, že skutečně nastává obrat a že bude nyní pracováno plánovitě, že se započne nová éra zajištění spravedlivé odměny práce dělníka na poli i v továrně, v dílně i v kanceláři, dělníka hlavou i rukou ať v podnikání soukromém či veřejném a státním, což nám umožní, abychom schválili nejen exposé p. ministra dr Trapla, nýbrž abychom mohli hlasovati i pro schválení státního rozpočtu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Zápotocký. Dávám mu slovo.

Posl. Zápotocký: Dříve než přikročím k vlastnímu referátu o vládních prohlášeních, chci udělati některá prohlášení jménem našeho klubu.

Právě v této chvíli pochodují miliony osvobozených dělníků po ulicích Moskvy, Leningradu, Charkova a jiných měst a míst Sovětského svazu (Komunističtí poslanci provolávají třikráte: Ať žije Sovětský svaz! - Místopředseda Taub zvoní.), oslavujíce 17. výročí vítězné sociální revoluce. Miliony oslavují vítěznou výstavbu socialismu, ukazující pracujícímu lidstvu celého světa jedinou možnou a správnou cestu z krise, bídy a chaosu do lepší budoucnosti. Jménem pracujících mas Československa připojujeme se k těmto oslavám, volajíce ke všem dosavadním i budoucím vítězstvím Sovětského svazu své proletářské "Práci čest!". (Potlesk komunistických poslanců.)

Druhá věc, které se chci dotknouti, je otázka vydání zatykače na komunistické posl. Gottwalda, Kopeckého, Štětku a Krosnáře. Protestujeme proti vydání zatykače, poněvadž je zde zřejmě úmysl znemožniti poslancům vykonávání politické činnosti, dříve než by byla vůbec věc jejich projednána soudně. Zatykač byl vydán dříve, než byly doručeny obsílky od soudu. Posl. Štětka na př. do poslední chvíle seděl v parlamentě a při návratu z parlamentu domů čekali již na něj fízlové a četníci se zatýkacím rozkazem. Můžeme uvésti řadu případů z praxe ministra spravedlnosti. Je zde případ posl. soudr. Kučery z Olomouce. Byl zatčen pro podezření prý ze špionáže a velezrady, 8 měsíců seděl ve vyšetřovací vazbě a vůbec nebyl vyslýchán. Když se dožadoval předvedení k výslechu, bylo mu řečeno, že ještě není pohromadě materiál proti němu. A nyní po 8 měsících byl bez výslechu z vyšetřovací vazby propuštěn a bylo mu řečeno, až bude sehnán materiál, že bude povolán k výslechu a vyšetřován na svobodě. (Výkřiky komunistických poslanců.) Taková je dnešní praxe, a proti té praxi ministerstva spravedlnosti my protestujeme, žádáme odvolání zatykače a záruku, že poslanci budou vyšetřováni na svobodě. (Výkřiky komunistických poslanců.)

A nyní přikročuji k vlastnímu předmětu, k prohlášení představitelů vlády, pana ministra financí Trapla, pana zahraničního ministra Beneše a pana předsedy vlády Malypetra, abych precisoval k nim stanovisko komunistické strany. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Především otázka rozpočtu na r. 1935. Prohlášení pana ministra Trapla není nic jiného než stará otřepaná písnička, kterou slyšíme od ministrů financí již řadu roků. Rozpočet je v rovnováze, situace se lepší. Rovnováha rozpočtu a naděje na zlepšování situace jsou ty dva velké dary, které přinášejí obyvatelstvu tohoto státu páni ministři již po několik roků za sebou jdoucích. Po roce pak ohlásí tentýž ministr, že vyrovnaný rozpočet končí miliardovým schodkem a že naděje na zlepšení selhaly. A proto státním zaměstnancům se nepřidalo, malí rolníci a malí živnostníci byli dále dřeni bez nože, nezaměstnaní dále zmírali hladem a dělníci práci nedostali.

Všechny vyrovnané rozpočty, všechny miliardové půjčky a s nimi všechny sliby o širokém a rozsáhlém zahájení prací roztají na konec vždy jako jarní sněhy, zbude z nich jen špína korupčních afér a miliardový deficit vyrovnaného rozpočtu. To je kapitalistické hospodářství.

Rozpočet dotvrzuje rozklad kapitalismu. Dokazuje, že na základě starých řádů se dále žíti nedá. A jsou zde dvě perspektivy. První perspektiva počítá s restaurací kapitalistického řádu. To je bankrotářská perspektiva. Pokusy o restauraci kapitalismu zaplatí masy pracujících zvětšující se bídou, existenční mizerií, odbouráváním občanských svobod, persekucí a pod., neboť snaha po restauraci kapitalismu nemůže vést nikam jinam než k fašismu, a fašismus, to je reakce, to je návrat nazpět, vláda středověké tyranie. Fašismus znamená zvěrstva, atentáty, nacionální běsnění, pogromy a na konec imperialistické války.

Druhou perspektivou je socialismus. A socialismus, to je pokrok, socialismus znamená využití rozvoje technických sil ne k vykořisťování, ale k zvětšování blahobytu pracujících vrstev. Znamená kulturní rozvoj, národnostní svobodu pro všechny národy, znamená světový mír a lepší budoucnost. (Potlesk komunistických poslanců.)

Proto socialismus musí na konec zvítěziti. A kdo pomáhá dneska restaurovat kapitalism, ten prodlužuje krisi, ohrožuje světový mír a hazarduje se samostatností svého národa.

My obviňujeme tuto vládu i všechny dřívější vlády této republiky, že hospodářsky ubily dělnictvo a pracující lid, rozvrátily

existenci státních zaměstnanců, k bankrotu ženou živnostníky a malorolníky, hospodářsky a kulturně dusí pracující inteligenci, do beznadějné budoucnosti ženou dělnický i studentský dorost, znásilňují potlačené národy tohoto státu [ ].

Přikročím nyní k zahraniční situaci. Tato republika je produktem rozporů mezi imperialistickými velmocemi. Její samostatnost je proto dnes novými rozpory imperialistických velmocí ohrožována. Obviňujeme vládu tohoto státu, že od počátku činí osud české samostatnosti odvislým od osudu světové reakce, že zakládá svoji politiku na násilí a na imperialismu. Víra ve versaillský mír nebyla nic jiného než vírou v násilí jedné skupiny imperialistů. Touto vírou, že násilí se věčně udrží, byla prodchnuta vnitřní i zahraniční politika tohoto státu, na podkladě víry v násilí se sliboval věčný mír. [ ]. Násilím se vládlo 16 let doma. Místo slibovaného rozmnožování demokratických práv občanstva pokračuje se v jejich oklešťování, pokračuje se ve fašisaci veřejného života. Co je dnes ze svobody tisku, ze svobody projevu, ze svobody slova, svobody koaliční, spolčovací atd.? Všecky občanské svobody dnes nahrazuje censorova tužka, soudcův kriminál a policajtský pendrek. Vláda, která nedovedla širokým rozvinutím občanských svobod získati důvěru pracujících, nahrazuje tuto důvěru, tak jako to je a bylo v každém policejním státě, bajonety a kriminály.

Místopředseda Taub (zvoní): Volám pana řečníka za tento výrok k pořádku. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Posl. Zápotocký (pokračuje): 16 let se vládne protilidově, protisocialisticky, i když jsou socialisté ve vládě, 16 let jsou národnostně utiskovány pracující vrstvy jiných národností, i když jsou zástupci těchto jiných národností ve vládě. 16 let se snažíte jíti ruku v ruce s nejčernější reakcí doma i za hranicemi. A proto jste 16 let neuznali Sovětský svaz. Když jste uznali kde jakou monarchii, kde jaký fašistický stát, s uznáním Sovětského svazu jste i stále odkládali, jediné proto, že Sovětský svaz je socialistickým státem. (Posl. Dubický: A když jsme ho uznali, tak se vám to nelíbí!) Přejdu k vašemu uznání Sovětského svazu. K uznání Sovětů dochází teprve nyní, [ ]. Dnes jasně vidíte, že ve společnosti imperialistických žraloků může býti některý z nich v každé chvíli pro nasycení druhých obětován. (Posl. Dubický: Co by vaší řeči říkal Litvinov?) Když dnes německé, polské a maďarské fašistické čelisti klapou nedočkavě na našich hranicích, vzpomněli jste si, že existuje Sovětský svaz. Sovětský svaz je socialistický stát, který je jediným skutečným zastáncem světového míru, který nikoho imperialisticky neohrožuje, který dal úplnou samostatnost a svobodu desítkám národů a je jediným bojovníkem za právo sebeurčení a svobody každého jednotlivého národa. Přes to však, že byl Sovětský svaz uznán, že jste ho formálně uznali, nepřestali jste býti jeho nepřáteli. Vaše činy a skutky rozbíjejí dokonale každou ilusi o vašem skutečně přátelském poměru k Sovětskému svazu. Toho důkazem je, že jsou zde dále trpěny ozbrojené bělogvardějské, kontrarevoluční tlupy a organisace. Dále se dovoluje nepříčetné štvaní nár. demokratickým, fašistickým a stříbrňáckým tiskovinám proti Sovětskému svazu. A vaši soudcové a policajti jsou nad tím celí znervosnělí, že pro pouhý projev sympatie k Sovětskému svazu nemohou mlátiti pendreky a zavírati do kriminálu, tak jak jste to činili celých 16 let.

Toho dokladem je událost se sovětskými sportovci v Košicích. Sovětští sportovci nedemonstrovali proti Československé republice. Co je to za demonstrace, kde, jak sami přiznáte, šlo v hloučku po ulici 28 lidí. A přes to sovětští atleti dostali výměry, jimiž se na vždy vypovídají z Československé republiky. Nebylo jim ani dovoleno zajeti si do Prahy pro zavazadla. Byli v policejním doprovodu vezeni přes Kolín, Všetaty do Děčína - a nyní přijde to nejlepší - kde československá policie předala sovětské atlety na hranicích do rukou hitlerovské policie (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.), a hitlerovská policie sovětské atlety v Drážďanech internovala na poukaz čsl. policie. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vezla je dále v policejním doprovodu přes Berlín na hranice. To je vaše přátelství k Sovětskému svazu. To, co se udělalo v Košicích, není nic jiného než provokační dílo košické policie.

A co udělala právě nyní zase košická policie? Zakázala provozování divadelní hry Maxima Gorkého "Jegor Balyčev". Proč ji zakázala? Hra se v Praze provozovala. Jediné proto, že Maxim Gorkij je sovětským spisovatelem. Košická policie vystoupila proti sovětským atletům jediné proto, že to byli sovětští atleti, příslušníci a občané sovětského státu. Z toho je viděti, že přes uznání Sovětského svazu nezměnili jste proti němu svoje nepřátelské metody. Jak je tomu na tomto poli, tak je to i na všech ostatních polích. I v obchodním a hospodářském styku při uznání Sovětů jste se nenaučili nic nového. Chtěli jste do Sovětského svazu vyvážeti, ale nedovedete si uvědomiti, že dnes za pouhé uznání, se kterým jste přišli nejposlednější, a kde vás třebas stejně kapitalistická, ale alespoň chytřejší konkurence dávno předešla, zvětšené dodávky nedostanete.

V exposé p. ministra Beneše je nápadný chlad, který mluví o sovětech. V tomto exposé se říká, že nebudeme činiti, pokud se týká přátelských vztahů k Sovětskému svazu, nic více, než co bude činiti Francie a druhé státy Malé dohody. Druhé státy Malé dohody jsou státy fašistické. Naproti tomu je zajímavo čísti, jak mluví ve svém exposé pan ministr zahraničních věcí o hitlerovském Německu. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Tady nečeká, co bude dělati Francie a co budou dělati druhé malodohodové státy. Zde říká, že ve spolupráci s hitlerovským Německem půjdeme v první řadě a přede všemi. To illustruje poměry. Fakt tedy je, že i po uznání Sovětského svazu sovětští občané nejsou zde chráněni před policejními provokacemi. Mohl bych uváděti řadu dokladů. Byl jsem se sovětskými sportovci na řadě zájezdů a všude a v každém místě byli sovětští sportovci provokováni policejními špicly. V Liberci policejní špiclové si sedli mezi sovětské sportovce u oběda. Policejní špiclové vlezli do autokaru, který byl pronajat pro sovětské sportovce, a teprve na velké protesty se z tohoto autokaru vzdálili. Stejně tak bylo v Košicích, kde seděli u oběda mezi sovětskými sportovci a provázeli je na každém kroku. Stejně to bylo v Brně, kde jsem se sovětskými sportovci byl. Ano, čsl. policie na každém kroku sovětské sportovce provokovala a čekala jen na to, aby nějaký zákrok proti sovětským sportovcům mohla vyprovokovati. A to vám řekne každý. Ptejte se soc. demokratů v Košicích. Však to napsali do "Práva lidu", jak vypadaly v Košicích skutečnosti.

A proč jsou tyto věci? Po uznání Sovětského svazu sami jste se zhrozili těch širokých sympatií, které Sovětský svaz má nejen v dělnických, nýbrž v širokých vrstvách občanských, a abyste tyto sympatie, které tu jsou a které vy těžce nesete, zkřížili, proto ty provokace. Ale pracující lid a celá pokroková veřejnost, která dnes vzhlíží k Sovětskému svazu jako k jedinému státu, který skutečně ukazuje cestu k lepší budoucnosti, který ukazuje cestu, jak se dostati z tohoto začarovaného kruhu a z chaosu, ve kterém se dnes žije, nedá si své sympatie k Sovětskému svazu zvrátiti. Lid tím neoklamete, ten půjde vždy po boku sovětů, po boku rudé armády, nikdy ne proti sovětům a nikdy ne proti rudé armádě. (Potlesk komunistických poslanců.)

Přecházím k otázce potlačovaných národů. Už jsem uvedl, že tato vláda nedovedla dáti svobodu českému lidu a tím méně ji dovedla dáti pracujícímu lidu jiných národností. Pan posl. Hampl se zmínil ve své řeči o otázce sebeurčení národů a obraceje se do našich komunistických řad prohlásil, že nemůže souhlasiti s naším heslem "sebeurčení až do odtržení". My prohlašujeme, že na tomto hesle a na této zásadě, že každý národ má právo určovati své osudy, trváme, že toto právo hájíme pro český národ, pro svůj národ a proto také přiznáváme toto právo příslušníkům každého jiného národa. (Tak jest!) Říká-li se nám, že vytyčováním tohoto hesla chceme hnáti Němce v Československu k Hitlerovi, Poláky k Pilsudskému a Maďary k Horthymu, docela otevřeně prohlašujeme, že jsme proti každému takovému anšlusu, a otevřeně říkáme německému lidu a německým dělníkům: za žádnou cenu nemůže dnes znamenati sebeurčení německého lidu spojování se s Hitlerem, návrat do hitlerovského Německa. Docela otevřeně prohlašujeme Polákům: v žádném případě sebeurčení Poláků nemůže dnes znamenati spojování se s Pilsudským, a Maďarům říkáme: sebeurčení Maďarů nemůže znamenati spojování se s Horthym. Děláte-li z nás pro naše stanovisko a pro naši zásadu o právu na sebeurčení národů až do odtržení velezrádce, prohlašujeme: vy, kteří vyvoláváte a inscenujete velezrádné procesy, jste sami největšími velezrádci, poněvadž velezrádcem je ten, kdo rozdmychuje nacionální vášně, kdo národnostně i hospodářsky potlačuje německé, maďarské, slovenské, polské i ukrajinské pracující vrstvy, kdo protežuje kapitalismus. A to vše dělá dnes vládní koalice.

Nyní několik slov o té t. zv. nové konstelaci. Docela otevřeně prohlašujeme naše stanovisko k nynější koaliční vládě a říkáme, že tato koalice nepřestala nikdy býti panskou koalicí. V této koalici byli vždy socialisté jen z milosti trpěni a budou v ní trpěni jen tak dlouho, dokud pomáhají upevňovati panství kapitalismu. Ocituji vám zde jednu stať, která zní: "Zdá se, že odpovědná vláda státu nedopouští se ničeho menšího, než že organisuje třídní boj všech podnikatelských skupin proti všem skupinám pracovníků. Hlavním programovým bodem vládní koalice jest snížiti a možno-li zničiti všechny politické, sociální a mravní posice pracující třídy ve státě. Začalo to zákonem o vysokých celních sazbách a zákonem o duchovenských platech na účet nových konsumních daní. Pak přišla t. zv. reforma veřejné správy se zvýšením byrokratického vlivu a s okleštěním autonomních práv; přišla daňová reforma s nepřímou petrifikací daňových privilegií agrárního kapitálu, sešněrovány byly obce a jejich pravomoc zákonem o finančním hospodaření, zhoršeno bylo volební právo občanů do vyšších samosprávných svazků, zrušeno bylo volební právo vojáků a nyní, dámy a pánové, předstupuje vláda před sněmovnu se smutnou odvahou a předkládá jí první výjimečný zákon proti dělníkům." Toto mluvil 25. listopadu 1927 na adresu koaliční vlády nynější ministr železnic, p. posl. Bechyně. To je přesné citování stenografického protokolu. A teď počítejte, co se stalo od r. 1927, jak dalekosáhle se rozvinulo oklešťování občanských práv a nápor na dělnické vrstvy v této republice se strany vlády, jak byla dále zešněrována samospráva a zhoršeno sociální pojištění, co se všecko stalo za součinnosti socialistů ve vládě. Věřím, že by dnes p. ministr Bechyně neřekl, co řekl r. 1927, poněvadž to, co mluvil r. 1927, je strašlivou obžalobou politiky socialistů v koaličních vládách do dnešního dne. Kdybychom měli posuzovati tuto politiku podle řeči Bechyňovy r. 1927, co bychom dnes o té politice museli prohlásiti? (Posl. Chalupník: Co bychom my museli říci o vaší politice dnes, kdybychom usuzovali podle toho, co jste prohlašovali r. 1922?) Dnes je jasné a vám socialistům, kteří jste ve vládě, to nemůže býti dnes tajno, že kapitalistické strany v koalici už na prstech počítají dobu, kdy budou moci socialisty z vlády vyhodit, (Hlasy: K vaší radosti!) a nevidíte-li to, pak byste museli býti slepí. Ano, připravují se nové konstelace, buržoasní pravice se zde sdružuje: národní demokraté, Stříbrní a ligisté. A když zde v důsledku téhle vaší koaliční politiky má socialism a socialistická fronta určité neúspěchy, podívejte se do článku "Venkova", jak má přímo radost z porážky socialistických stran, jak si přichvaluje a libuje vítězství t. zv. občanského buržoasního bloku a jak nadržuje Henleinovi proti německé soc. demokracii. Není přece možné, že byste toto přeskupování neviděli, že byste před ním zavírali oči, že byste neviděli, jaké budou důsledky toho, co se tu připravuje za vaší pomoci na pracující lid.